Page 1

Milan Lukeš

Alena Zemančíková

Příběh dvaceti pěti let Činohry Národního divadla je vyprávěním o pronikání nových témat a stylů do tvůrčího prostředí divadla, které je zavázáno vlasteneckou tradicí a povinností být přístupné všem. Žádné jiné divadlo v zemi takový závazek nenese, ale žádné jiné také k jeho splnění nemá takové podmínky jako Národní divadlo v Praze.

Zpětné zakreslení cesty

Roku 1989 skončilo u nás obrozenecké pojetí divadla, což je obecný šok, který si divadlo musí prožít.

Činohra ND v letech 1990—2015

Pražské Národní divadlo zůstává institucí nejen uměleckou, ale nadále více či méně politickou. Pojem „národní“ v čase mění a upřesňuje svůj obsah podobně jako sám pojem národ, a ten se z obecného povědomí vymazat nedá, stejně jako není možné odstranit přídavné jméno „národní“ ze jména divadla, které dnes sídlí ve čtyřech budovách a hovoří mnoha jazyky. Přes veškerou otevřenost světu je Činohra Národního divadla pevně spjata s českým jazykem jako řečí původního dramatu či textové předlohy inscenace vůbec, ale také jako s jazykem překladu, jehož vysokou kulturu aktivně udržuje.

Doporučená cena 399 Kč

ISBN 978-80-7470-292-1

Alena Zemančíková

Zpětné zakreslení cesty



Alena Zemančíková

ND-sazba9.indd 1

30.09.2020 21:09:28


Zpětné zakreslení cesty

ND-sazba9.indd 2

30.09.2020 21:09:29


Č   inohra Národního divadla  v letech 1990—2015

Alena Zemančíková  Praha 2020

ND-sazba9.indd 3

30.09.2020 21:09:30


KATALOGIZACE V KNIZE — NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Zemančíková, Alena, 1955— Zpětné zakreslení cesty : Činohra Národního divadla v letech 1990—2015 / Alena Zemančíková. — Vydání první. — Praha : Akropolis, 2020 Vydáno ve spolupráci s Národním divadlem. — Obsahuje bibliografii, bibliografické odkazy a rejstřík ISBN 978-80-7470-292-1 (Akropolis ; brožováno) * 792.05-027.542 * 792.027.2 * 792.2/.8 * 792:316.72/.75 * (437.311) * (048.8) — Národní divadlo v Praze. Činohra — 1990—2015 — národní divadla — Česko — 20.—21. století — divadelní režie — Česko — 20.—21. století — divadelní inscenace — Česko — 20.—21. století — divadlo a společnost — Česko — 20.—21. století — Praha (Česko) — monografie 792 — Divadlo. Divadelní představení [3]

Vychází za laskavého přispění Ministerstva kultury ČR a za přispění Mecenášského klubu Národního divadla. © Alena Zemančíková, 2020 © Graphic & Cover Design Jan Dobeš – studio Designiq, 2020 © Národní divadlo, 2020 © Fotografie z archivu Národního divadla – všechna práva vyhrazena! © Filip Tomáš – Akropolis, 2020 ISBN 978-80-7470-292-1 ISBN 978-80-7470-293-8 (PDF)

ND-sazba9.indd 4

30.09.2020 21:09:30


ND-sazba9.indd 5

30.09.2020 21:09:30


Část první

Vpád barbarů

ND-sazba9.indd 6

30.09.2020 21:09:31


ND-sazba9.indd 7

30.09.2020 21:09:33


„Na Národním divadle jsem na začátku roku 1989 režíroval Ostrovského Deník ničemy, který měl velký úspěch. Byla to moje třetí režie v Národním divadle a v létě mi tehdejší šéf činohry Milan Lukeš nabídl angažmá. Já ho odmítl, protože se konečně rýsovala šance udělat nějakou etapu v Divadle Na zábradlí. Do divadla se po letech vrátil Jan Grossman a vypadalo to velmi nadějně. Ale pak přišla revoluce. Když se stal Milan Lukeš ministrem, požádal mě, abych se po něm ujal vedení Činohry Národního divadla já. Vzal jsem si tři dny na rozmyšlenou a odmítl jsem to. (…) Měli jsme se sejít u Lukeše v pracovně šéfa ještě před tím, než ho budou jmenovat ministrem. Jel jsem mu říct své rozhodnutí autem z Vinohrad, kde jsem tehdy bydlel. U kina Květen mi vběhl do cesty třinácti- čtrnáctiletý kluk. Byla to jeho chyba, jenže já ho napálil, on vylítl do vzduchu, udělal pár kotrmelců, dopadl na silnici a držel se za ruku. Odvezl jsem ho do nemocnice do Motola, kde mu dali do sádry naštíplý prst, a pak jsem ho ještě dovezl k jeho rodičům. Dorazil jsem k Lukešovi místo v deset hodin ráno v půl druhý odpoledne, uválený, špinavý… Čekal na mě s Radovanem Lukavským, kterému by místo šéfa svěřil, kdybych ho já nevzal. Řekl jsem mu svoje rozhodnutí nepřijmout to místo, ale on už musel být za čtvrt hodiny v České národní radě, kde jmenovali novou vládu. A pozval mě na pátou hodinu na první ministerskou kávu, abychom měli klid a čas všechno probrat. Hledal jsem smysl té dopolední nehody. Člověk má vzít odpovědnost za to, co nějak rozpoutal. A jestliže pan profesor Lukeš svoji odpovědnost stát se ministrem přijal, pak i já mám přijmout odpovědnost, když přišel její čas. A tak jsem v pět odpoledne řekl ano a v osm ráno už jsem byl šéfem divadla. Neuměl jsem si vůbec představit, kolik mě čeká práce a jak mě to zahltí.“1

8

ND-sazba9.indd 8

1  Zdeněk A. Tichý a kol.: Ivan Rajmont. Režisér a jeho divadlo. Praha: Pražská scéna, 2005, s. 255–256.

30.09.2020 21:09:33


Nedovedl jsem si představit, jak mě to zahltí

9

ND-sazba9.indd 9

30.09.2020 21:09:34


Mýtus o demokracii

10

ND-sazba9.indd 10

Ivan Rajmont využívá mýtotvorného detailu srážky s dítětem na kole v rozhovoru se svým „monografistou“ Zdeňkem A. Tichým, kde líčí, jak se stal 7. prosince 1989 šéfem Činohry Národního divadla. Vyprávění o počátku nové, svobodné éry v Národním divadle je příznačné pro dobu, v níž se líčené děje odehrály. Na konci roku 1989 nikdo nebyl připraven šéfovat velkým národním institucím, na místa šéfů se také nevypisovala výběrová řízení, ale byli na ně dosazováni lidé, kteří svou předchozí činností zakládali přesvědčení, že v takové funkci obstojí a ve svobodných poměrech zúročí zkušenosti svého předchozího progresivního působení. Takovým člověkem Ivan Rajmont bezpochyby byl. Nedisponoval sice nijak velkou zkušeností v práci s početným souborem (Činoherní studio v Ústí nad Labem a Divadlo Na zábradlí jsou ve srovnání s ND miniaturní), ale na jevišti Národního se už jako hostující režisér osvědčil a mohl se opřít o několik spolehlivých herců a inscenačních spolupracovníků. Národní divadlo nepatřilo k těm, které by byly v „přední linii“ listopadových událostí. Ředitel Jiří Pauer váhal s otevřením divadla k veřejným debatám až do 25. listopadu, kdy dovolil konání debaty s občany na Nové scéně, a 26. listopadu, kdy se otevřela konečně i historická budova. Akce Občanského fóra v jiných pražských divadlech už týden naplno probíhaly. Milanem Lukešem z pozice ministra kultury v nové vládě designovaný ředitel Ivo Žídek (dosud sólista Opery ND) pověřil 18. prosince 1989 Koordinační stávkový výbor Národního divadla zastupováním všech zaměstnanců ND, měl také jednat za všechny pracovníky ND o otázkách personálních, pracovněprávních, mzdových i kompetenčních. Z pověření ředitele

30.09.2020 21:09:34


Ředitel Jiří Pauer s otevřením divadla váhal

Manifestační průvod 23. 11. 1989

ND-sazba9.indd 11

11

30.09.2020 21:09:35


12

ND-sazba9.indd 12

30.09.2020 21:09:36


„Mají-li v Národním divadle ještě energii něco ubrat, něco přidat a nad celkem se znovu zamyslet, může se z Babičky stát po krátkém čase inscenace stejně úspěšná, jako byla kdysi Pitínského Maryša na téže scéně,“ píše ve své recenzi pro A2 Marta Ljubková. A Vlasta Chramostová dosvědčuje, že energie se našla: „Koncem března 2008, asi na devatenáctou reprízu Babičky, přijel Píťa s dalším škrtem. Ale já už se z Babičky raduju. Už si hraju, všemu navzdory a kolem ať už se děje, co se děje. Za svým si stojím. (…) Co vědí kritici? Vidí premiéru. Na 46. představení diváci tleskali vestoje. To byl potlesk za práci na reprízách. Čistili jsme, cizelovali, upřesnili všecko, co se při zkoušení nestačilo.“ Dne 17. listopadu 2011, v den svých 85. narozenin, se Vlasta Chramostová s Národním divadlem rozloučila.

Radúz a Mahulena bez Sukovy hudby Na konci roku 2008 uvede Činohra ND podruhé po roce 1989 Zeye­ ro­vu hru Radúz a Mahulena. Tentokrát se nemluví o „rodinném představení“, o vítězství dobra nad zlem, o pohádkovosti, o sepětí s hudbou Josefa Suka. Režisér J. A. Pitínský s dramaturgyní Lenkou Kolihovou-Havlíkovou osloví skladatele Víta Zouhara s požadavkem na nové hudební řešení. Výtvarnou složku svěřili scénografovi Janu Hubínkovi a kostýmní výtvarnici Kateřině Štefkové. Režisér s dramaturgyní upravili pro inscenaci text Zeyerovy hry neobvyklým způsobem: původní básnické, ale prózou psané drama převedli do blankversu – a v tomto znění byl text také otištěn v programu. Zavedli tak (možná s trochou zlomyslnosti) diváky a většinu kritiky na scestí, recenze psaly o „košatém lumírovském jambu“ a obecně o Zeyerově veršované hře. Důvody, proč byl prozaický text Zeyerovy dramatické básně převeden do veršů, hledá Jaroslav Vostrý ve své studii v teoretické revui DISK. „S povahou a možnostmi Zeyerova textu má české divadlo potíže, (…) charakter zvukové roviny jako by tu udávala především Sukova hudba. Vlastní Zeyerův činoherní text se tak proměňuje v melodram, pro jehož výpověď je málem určující to, co vlastně Zeyer nenapsal. Úsilí osvobodit text z tohoto sevření je vždycky záslužné. (…) To, na čem [inscenační úprava, pozn. aut.] stojí, není samozřejmě nic jiného než ona nepsaná – ale tím tvrději (…) v Česku vyžadovaná norma: vyžadovaná ovšem ani ne tak divadelními diváky jako samotnými divadelníky. Jde o ten proslulý požadavek přirozenosti. (…) Ano, Zeyer napsal tuto básnickou hru

ND-sazba9.indd 221

221

30.09.2020 21:10:34


nikoli veršem, ale v próze, která má ovšem mimořádné prozodické kvality. (…) Zeyerova dramatická pohádka patří do lumírovského básnictví (…) a přesto se mu vymyká: překračuje jeho hranice směrem do hloubky k máchovským kořenům české poezie – včetně metafyzického tázání a eufonie.“316 Režisér s dramaturgyní nejrůznějšími prostředky vymezují aktuální inscenaci vůči vypjatě secesně estetizujícímu výtvarnému pojetí filmu Petra Weigla z roku 1970.317 U Zeyerova autorského záměru akcentují ne tak jeho pohádkovost jako spíše mytologičnost, Lenka Kolihová-Havlíková v článku pro časopis Národní divadlo osvětluje básníkův tvůrčí přístup, inspirovaný jak Národopisnou výstavou českoslovanskou, kde slovenský pavilon sklidil v uměleckých kruzích mimořádný ohlas, tak slovenskými pohádkami sebranými Dobšinským a Němcovou, ale také indickými mýty (Šákuntala) a šířeji mytologiemi všech možných kultur. „Všechny báje světa spolu obsahem souvisejí a liší se jen formou,“ cituje ze Zeyerovy korespondence. Úprava Zeyerova textu pro inscenaci J. A. Pitínského nevede směrem k modernizaci slovníku, zachovává Zeyerova slova, důvěřuje působení jejich neobvyklosti. Mění však rytmus originálního textu, řeč převedená do blankversu hercům i divákům, zvyklým (především) na shakespearovské inscenace, snáze plyne (a nejspíš se i pamatuje), umožňuje někdy závratné tempo dialogů. Důležitý, ne-li nejdůležitější důvod zveršování textu je spojen s hudebním řešením, jehož součástí je rozhodnutí, že se některé texty budou zpívat. Hudební přínos skladatele Víta Zouhara učinil z inscenace Radúze a Mahuleny mimořádný inscenační počin. Šlo o první (z celkem deseti předchozích) uvedení Radúze a Mahuleny v Národním divadle bez Sukovy hudby.318

222

ND-sazba9.indd 222

316  Jaroslav Vostrý: Scénologie slova a Zeyerova hra o Radúzovi a Mahuleně. DISK 33/2010, s. 8–20. 317  Oficiální text distributora: Romantická pohádka o Radúzovi a Mahuleně našla svého mistra v dramatickém zpracování Julia Zeyera a hudbě Josefa Suka. Básník a prozaik Julius Zeyer se tu výrazně přiklonil k domácí mytické a pohádkové látce. Na počátku Zeyerovy hry o Radúzovi a Mahuleně stojí dvojí inspirace, prvním pramenem je okouzlení nespoutanou slovenskou přírodou s jejími dramatickými bájemi, druhou inspirací pak byla jeho dramatická ctižádost. Toužil vytvořit v české řeči takové dílo, které by získalo světový ohlas. Filmové pojetí režiséra a scenáristy Petra Weigla pak dotvořilo Radúze a Mahulenu v ojediněle působící celek. 318  Vít Zouhar (*1966), český vysokoškolský pedagog, muzikolog a hudební skladatel. Je autorem řady oper a mnoha skladeb nejrůznějšího druhu, žánru

30.09.2020 21:10:34


„Bylo činem značné tvůrčí odvahy porušit zaběhnutou kontinuitu a přijít s novým řešením. Vít Zouhar nejen že dodal novou hudbu, ale především přišel s novou ‚hudební dramaturgií‘, nevytváří jen náladovou kulisu, ale zhudebňuje Zeyerův košatý lumírovský jamb [převážně operní kritik si ale neověřil, že skladatel zhudebňoval upravený prozaický text, pozn. aut.] (…) Jde o řešení velmi šťastné, elegantně minimalizující násilí, jež páchá archaicky znějící verš na hercích i divákovi. (…) Zouharova hudba, živě provozovaná v očividné pohodě hrajícím souborem Collegium 1704 Václava Lukse, vychází ze zcela odlišných principů, reflektujících jisté neobarokní postupy, prvky lidové hudby a minimalismus. Přesto a možná právě proto má čáku na to, aby verš ‚podržela‘ a jeho nebeské délky učinila snesitelnými, zvláště pracuje-li s repetitivními technikami, které dokáží zručně nastavovat čas. (…) Ale v průběhu představení se autonomie hudebního plánu začíná mírně vytrácet, hudba ustupuje a přenechává stále více prostoru příběhu Radúze a Mahuleny, ztělesňovaným Vojtěchem Dykem a Pavlou Beretovou. Oba hrají (…) s pomocí pestrého výrazového rejstříku – bližší jsou jim pochopitelně přirozené, civilní polohy než deklamování veršů, jejichž košatost až brání herecké interakci. (…) Plynulost a přirozenost hereckého projevu obou absolventů a způsobu provedení. Za hudební složku inscenace Radúz a Mahulena v ND Praha získal Cenu Alfreda Radoka za rok 2009.

ND-sazba9.indd 223

Jejich cit je autenticky prožitý, ve štěstí i v neštěstí

223

30.09.2020 21:10:34


DAMU je však obdivuhodná, jejich cit je autenticky prožitý, ať ve štěstí či v neštěstí. Je až neuvěřitelné, co dokáží předat divákovi ze Zeyerova archaického mysticismu.“319 Inscenace je vpravdě opulentním souborem nejrůznějších scénických a hereckých postupů a přístupů. Uplatní se klasická recitace (z listu i zpaměti), písně, zpěv sboru umístěného v postranních lóžích na balkóně, klasický dialog i divoká slovní i pohybová herecká akce. Umělý tvar je akcentován titulkováním: „Vážně se nebere ani celá inscenace: na začátku dva muži v oblecích hru představí názvem a podtitulem a citátem samotného Zeyera, na konci se čtou závěrečné titulky v dabovaném filmu: hráli, režie, vyrobili…“320 Představitelé titulních postav, čerství absolventi DAMU Pavla Beretová a Vojtěch Dyk, dokáží strhnout publikum k naprosté identifikaci svým mládím, temperamentem, fyzickou krásou, a hlavně – i přes všechny dílčí výhrady – zvládnutím a přirozeným sdělováním náročného textu. I v tomto případě – podobně, jak o tom vypovídá Vlasta Chramostová v souvislosti s Babičkou – se oba protagonisté dokonale sžijí s textem a náročností komplikované inscenace až během repríz. Směs přístupů a postupů, kterými režisér strukturuje inscenaci, je v některých případech (a pochopitelně u mladšího publika) kvitována až radostně, podtext „hlavně nebrat naše národní klasiky vážně“ je zřejmý. „Režisér Pitínský se s textem, který po více než 110 letech od vzniku šustí papírem a je plný ó a vykřičníků, nepáral. Značně se škrtalo, text dostal spád a jde přímo k věci. Do Zeyerova díla dále vnesl to, co by v něm básník nejspíš nerad viděl: humor a ironii. (…) Pitínskému se podařilo Zeyerův text rozložit a zase složit – emoce i děj se nás opět týkají, opět je bereme za své. Nejvíc je to vidět u dvojice milenců. Beretová a Dyk neprožívají praslovanské city mezi tatranskými štíty, ale lásku, strach i obětování dneška.“321 Se začínajícím kritikem (pozdějším spolupracovníkem Českého rozhlasu a Světa a divadlo) Josefem Rubešem souzní zkušenější Jana Machalická: „Režie inovuje text v několika rovinách. Dodává mu živost a místy až téměř barbarskou divokost, která prosakuje do většiny situací. V kontrastu k této sálající síle se pak neustále rozvíjí sotva postřehnutelná ironie a nadsázka, obé pak spolehlivě

224

ND-sazba9.indd 224

319  Ivan Žáček: Klasika s transfúzí mladé krve. Divadelní noviny 15/2009. 320  Josef Rubeš: V Národním divadle mají Radúze.cz. Metro, 22. 6. 2009. 321  Tamtéž.

30.09.2020 21:10:35


ruší deklamativnost a patos staré pohádky. (…) Pitínský (…) evokuje tušené, řetězí asociace. Jeho režie (…), to jsou také nové výklady postav, objevy neznámých poloh a akcentů v situacích. (…) Krásné jsou scény milenců, plné divočení, jiskření, zmatků, vzdoru, polodětského okouzlení, oba doslova narážejí hlavou do zdi. A než se Radúz setká s matkou, propadají rytmům samby, kdy na pozadí běží projekce z Wendersova filmu Buena Vista Social Club. Není to nic násilného, scéna má úžasnou poezii a živočišnost.“322 Porozumění pro inscenaci a uznání pro její protagonisty dává najevo i Marie Reslová v Hospodářských novinách: „Radúz a Mahulena neprožívají sentimentální cit, rvou se o štěstí milovat. Oba přitom bez skrupulí a společenských ohledů vyslovují, co cítí jejich srdce. Radúz spontánně vmete Runě do tváře pravdivý popis její kruté povahy. Mahulena doslova vykřičí na mírně hysterickou Nyolu svou bezmoc z Radúzovy ztráty paměti.“323 Teatroložka Hana Bobková, která přispívá do revue Svět a divadlo z Nizozemska, snad jako jediná nahlíží ve své recenzi na inscenaci z jiného úhlu, než je hledisko schopnosti textu obstát před současným publikem. „Nejsilnějším sjednocujícím elementem [Zeyerovy hry, pozn. aut.] je bezpochyby jazyk. Je to však jazyk víc lyrický než dramatický. Do děje jsou navíc vloženy lyrické, písňové texty, které dramatický spád retardují. V dnešní době postdramatických děl a postmoderních inscenací je to ovšem víc přednost než nedostatek. Příběh se například nemusí vyprávět lineárně a mnohovýznamovost jevištního dění může v divákovi probouzet různé asociace. (…) Statickou a spíše lyricko-epickou než dramatickou textovou předlohu se režie snaží oživovat hudbou, fyzickou akcí, vizuálními efekty. Před veškerým scénickým čarováním bych dala přednost koncertnímu provedení, even­ tuál­ně s projekcí, nebo pohádce vyprávěné mladými herci. To by ovšem předpokládalo, že herec postavu i její historický kontext chápe, hraje si s nimi (s kontextem i postavou), tedy s nimi cítí, má od nich ale láskyplný odstup. Inscenace v Národním by mohla být nazvána postmoderní, a to díky množství odkazů a citátů. Je to ale jen jakási skládačka různých forem a stylů, kulturních stereotypů a pohádkových, lidových, romantických konvencí, k nimž

322  Jana Machalická: Rehabilitace staré pohádky. Lidové noviny, 30. 6. 2009. 323  Marie Reslová: Premiéra v ND: Radúz a Mahulena bez sentimentálního nánosu. Režisér Pitínský a čerství herci z DAMU nechají znít Zeyerův barevný jazyk oproštěný od časovosti. Milencům z Tater hraje v Národním divadle kubánský jazz. Hospodářské noviny, 22. 6. 2009.

ND-sazba9.indd 225

225

30.09.2020 21:10:35


není zaujat hlubší, kritický postoj, či větší odstup. Ingrediencí je prostě mnoho a jejich souvislost a smysl se ztratily.“324 Z celkového přehledu kritik a recenzí vyplývá, že čeští divadelní odborníci mají Julia Zeyera a dobu fin de siècle za sentimentální a romantickou slohovou epochu. Jako by si evropskou modernu, jíž byl Zeyer vědomým spolutvůrcem, spojili bez pochopitelného důvodu se starším biedermeierem. V textu Radúze a Mahuleny, ať ho čteme v prozaickém originále nebo v úpravě pro aktuální inscenaci, sentiment nenajdeme. Bouří v něm milostný cit i vášeň žárlivosti, k jejichž vyjádření slouží složitý, vysoce estetizovaný jazyk, ale silně v něm zaznívá i spojení s přírodou, s živly, a vyčíst z něj můžeme i střet různých kultur a metafyzické otázky. Neustálé volání po modernizaci textu, zmínky o „šustění papírem“ dosvědčují nedostatečnou zkušenost českých divadelníků i kritiky s texty hranými v originálním znění a jsou odvrácenou stranou české vysoké (a jednomyslně chválené) kultury překladu. Inscenátoři v německy nebo anglicky mluvící jazykové oblasti jsou konfrontováni mnohem častěji se starým jazykem dramat svých klasiků, kdy „šustění papírem“ je samozřejmostí, protože je výrazem divadelní kultury jiné doby, než je ta současná. U komentářů k jazyku českých klasiků cítíme apriorní nedůvěru k umělecké síle vlastních autorů (přičemž v případě kosmopolitně založeného Zeyera, který českou provinčností až fyzicky trpěl, to svědčí přímo o neznalosti). Vztah k českému jazyku, jeho vývoji a výrazovým schopnostem se jeví téměř jako lhostejný. Jaroslav Vostrý, dramaturg, teatrolog a profesor DAMU, tento přístup špatně snáší a ve své studii s ním polemizuje: bohužel je polemika vedena na stránkách odborného časopisu DISK, a tudíž k veřejnosti v podstatě nedolehne.325 „Možná to byl – vedle respektování současné normy přirozenosti v rámci dobového českého scénického umění – právě ohled na zmíněnou ‚pragmatičnost‘ současné české mentality a odpovídající reálný a realistický přístup potenciálního obecenstva, co vedlo tvůrce inscenace ND k rozhodnutí motivovat (čili učinit přijatelným) užití ‚nepřirozeného‘ Zeyerova jazyka v dnešních scénických podmínkách někdy pomocí demonstrovaného recitování u pultů

226

ND-sazba9.indd 226

324  Hana Bobková: Pohádka z Tater a okolí. Svět a divadlo 4/2009, s. 112–116. 325  Časopis pro studium scénické tvorby DISK vycházel v letech 2002–2012. Celkem 42 čísel časopisu připravil Ústav dramatické a scénické tvorby DAMU (dnes Ústav teorie scénické tvorby DAMU). Čtvrtletník spojený s činností jmenovaného ústavu přispíval ke studiu dramatického a scénického umění na základě jeho reflexe v širším kontextu.

30.09.2020 21:10:35


s položeným čteným textem a jindy tím, že se tento text zazpívá. (…) Hra o Radúzovi a Mahuleně – věnujeme-li jí ovšem opravdu citlivou pozornost – mimo pochybnost ukazuje, jak je krátkozraké – i když bohužel všeobecně rozšířené – domnění (a je to domnění všeobecně rozšířené zejména mezi divadelníky) o prioritě dnešního pohledu (v divadle souvisejícího s dnešním konvenčním způsobem scénování, o dnešním způsobu myšlení, který jako by tu byl povinností, protože údajně spojuje divadlo s dnešním divákem – nemluvě). Jako by měl – tak někdy počínání soudobých inscenátorů působí – dnešní pohled, resp. pohled ovlivněný soudobými předsudky, apriorně vyšší hodnotu či alespoň právo na existenci než pohled či pohledy na svět i na divadlo zakotvené v samotné předloze.“326

Inscenační tým Radúze a Mahuleny vykonal pro zprostředkování estetiky a způsobu myšlení českého básníka družiny lumírovců, co bylo v silách souboru Činohry Národního divadla. Vytvořili úspěšnou inscenaci (premiéra 18. 6. 2009, derniéra 5. 2. 2015), která měla také poprvé své vlastní internetové stránky. O pár let později se Zeyerův Radúz a Mahulena dostal do pozornosti přátel fantasy (svědčí o tom komentáře v diskusi k filmu Petra Weigla). Tento literární a filmový žánr se obrací ve svých vyprávěních do světa fiktivní minulosti, tematizuje magii, nadpřirozené bytosti a jejich schopnosti. Otázka zastaralosti se v kruzích tohoto publika vůbec neklade – a tak je jím nazírán a rehabilitován (pokud to vůbec bylo kdy potřeba) i Zeyerův Radúz a Mahulena.

Poslední velká česká tragédie Drama Konec masopustu napsal Josef Topol roku 1962 pro Národní divadlo, i když českou (a světovou) premiéru mělo v Divadle Oldřicha Stibora v Olomouci. Dramatik pod dramaturgickým vedením Karla Krause a uměleckými nároky režiséra Otomara Krejči dokončil hru, v níž spojil prvky tradice vesnického života s naléhavými tlaky kolektivizace, která nově staví otázky společenského vyloučení, a zkomponoval je do střetu všude skloňovaného a oslavovaného pokroku s řádem věčnosti. Děj sevřel do klasické jednoty místa, času a děje, hru vybavil specifickým chórem a dramatický konflikt rozehrál mezi postavami dvou generací. 326  Jaroslav Vostrý: Scénologie slova a Zeyerova hra o Radúzovi a Mahuleně. DISK 33/2010, s. 8–20.

ND-sazba9.indd 227

227

30.09.2020 21:10:35


344

ND-sazba9.indd 344

30.09.2020 21:11:04


Použitá literatura Zdeněk A. Tichý a kol.: Ivan Rajmont. Režisér a jeho divadlo. Ed. Jan Dvořák. Praha: Pražská scéna, 2005. Marie Reslová, Ondřej Černý, Jan Dvořák, Zdeněk Hořínek, Hubert Krejčí, Eva Petláková a Egon Tobiáš: J. A. Pitínský. Praha: Pražská scéna, 2001. Vlasta Chramostová: Byl to můj život. Na přeskáčku. Praha: Academia, 2018. Josef Topol: Sezóny srdce. Collage in adagio. Rozhovor Karla Hvížďaly. Praha: Torst, 2018. Michaela Malčíková: Otakar Roubínek (1934–1992). Brno, 2013. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. Filozofická fakulta. Martin Franc a Lenka Krátká (eds.). Dějiny AMU ve výpovědích. Rozhovor s Janem Vedralem vedený Petrou Hanuškovou. Praha: NAMU, 2017.

345

ND-sazba9.indd 345

30.09.2020 21:11:04


Seznam vyobrazení s. 6–7 Strýček Váňa (Miroslav Macháček, Miroslav Donutil a Eva Salzmannová).

Foto Oldřich Pernica. Ivan Rajmont. Foto Hana Smejkalová. s. 10 Denní vývěska z 19. 11. 1989, Prodaná nevěsta ve 14.00 hodin. s. 10 Denní vývěska z 19. 11. 1989, Julietta v 19.00 hodin. s. 11 Jiří Pauer. Foto Ester Havlová. s. 11 Manifestační průvod 23. 11. 1989. Foto Oldřich Pernica (fotografie je rovněž na titulní straně). s. 12 Improvizovaný večer v ND, pohled na diváky. Foto Oldřich Pernica (­fotografie je rovněž na titulní straně). s. 13 Ivo Žídek, ředitel ND od 8. 12. 1989 do 1. 4. 1991. Foto archiv ND. s. 13 René Přibil, stávkový výbor – improvizovaný večer. Foto Oldřich Pernica. s. 14 Slavnostní Libuše 1. 1. 1990 (Václav Zítek, Milan Lukeš, Ivo Žídek a Václav Havel). Foto Oldřich Pernica. s. 15 Miroslav Macháček, stávkový výbor – improvizovaný večer. Foto Oldřich Pernica. s. 16 Rudolf Hrušínský, poslanec Federálního shromáždění. Foto Oldřich Pernica. s. 17 Lev v zimě (Jana Hlaváčová a Luděk Munzar). Foto Oldřich Pernica. s. 20 Ze života hmyzu (Jana Boušková, Milan Stehlík, Luděk Munzar a Barbora Hrzánová). Foto Karel Meister. s. 21 Ze života hmyzu (Josef Kemr). Foto Oldřich Pernica. s. 22 Vlasta Chramostová, čestný člen ND, 30. 5. 1990 (Václav Havel, Ivo Žídek a Vlasta Chramostová). Foto archiv ND. s. 25 Ivan Rajmont, šéf Činohry ND 1989–1997. Foto Hana Smejkalová. s. 26 Miroslav Krobot, režisér. Foto Hana Smejkalová. s. 27 Jan Kačer, režisér. Foto Hana Smejkalová. s. 30 Milan Uhde, Ivan Rajmont, Vlastimil Harapes a Jindřich Černý. s. 32 Otakar Roubínek, šéfdramaturg Činohry ND od 1. 3. 1990 do 3. 10. 1992. Foto Eva Kurandová. s. 33 Zuzana Maléřová, Otakar Roubínek, Blanka Bohdanová, Jiří Kodet, Jan Kačer a Ivan Rajmont – tisková konference k otevření Stavovského divadla. Foto Hana Smejkalová. s. 34 Václav Havel a Vlasta Chramostová – po premiéře inscenace hry Sbohem, Sokrate. Foto Oldřich Pernica. s. 40 Zahradní slavnost (Ivan Řezáč, Josef Somr a Blanka Bohdanová). Foto Oldřich Pernica. s. 43 Strýček Váňa (Miroslav Donutil a Miroslav Macháček). Foto Oldřich Pernica. s. 9

346

ND-sazba9.indd 346

30.09.2020 21:11:04


s. 46 Pekař Jan Marhoul (Jan Vlasák, František Němec a Jiří Adamíra). Foto

Oldřich Pernica. s. 55 Král Lear (Josef Vinklář). Foto Oldřich Pernica. s. 60 Král Lear (Josef Vinklář a Jana Březinová). Foto Oldřich Pernica. s. 68 Zkouška Sbohem, Sokrate (Josef Topol, Vlastimil Harapes, Otakar Schindler).

Foto Oldřich Pernica. Sbohem, Sokrate (Jiří Kodet a Jiří Adamíra). Foto Oldřich Pernica. s. 77 Bilý muž a Rudá tvář (Jiří Kodet, Ladislav Mrkvička a Barbora Hrzánová). Foto Oldřich Pernica. s. 80 Falkenštejn (Boris Rösner a Jana Preissová). Foto Oldřich Pernica. s. 83 Jindřich Kolowrat-Krakovský a Jindřich Černý, ředitel ND – podpis smlouvy o předání Kolowratského paláce rodině a o nájmu á 1 Kč ročně. Foto Hana Smejkalová. s. 85 Návštěvní doba (Jana Boušková a Radovan Lukavský). Foto Hana Smejkalová. s. 88 Každý má svou pravdu aneb Je to tak, chcete-li (Klára Jerneková, Jan Vlasák, Vlasta Chramostová a Jitka Smutná). Foto Hana Smejkalová. s. 93 Saténový střevíček (František Němec a Boris Rösner). Foto Oldřich Pernica. s. 97 Smrt obchodního cestujícího (Alois Švehlík, Věra Galatíková, Radek Holub a Ivan Řezáč). Foto Oldřich Pernica. s. 101 Rok na vsi (Radovan Lukavský a Boris Rösner). Foto Oldřich Pernica. s. 106 Radúz a Mahulena (Martin Preiss a Barbora Kodetová). Foto Oldřich Pernica. s. 112 Jiří Srstka, od 1. 1. 1992 správní ředitel ND, od 1. 1. 1994 do 31. 7. 1994 pověřen řízením ND a od 1. 6. 1994 do 30. 6. 2002 ředitel ND. Foto Oldřich Pernica. s. 115 Ženitba (Blanka Bohdanová, Taťjana Medvecká, Ljuba Skořepová, Oldřich Vlček, Václav Postránecký a František Němec). Foto Oldřich Pernica. s. 116 Oblak a valčík, celková scéna. Foto Hana Smejkalová. s. 119 Sluha dvou pánů (Miroslav Donutil a Jan Novotný). Foto Oldřich Pernica. s. 124 Zkouška Nobel (Karel Steigerwald a Ivan Rajmont). Foto Hana Smejkalová. s. 130 Běsi (Blanka Bohdanová a Josef Somr). Foto Hana Smejkalová. s. 133 Otomar Krejča, režisér Fausta. Foto archiv ND. s. 137 Zkouška Faust (Otomar Krejča a Jan Hartl). Foto Oldřich Pernica. s. 138 Faust (Jan Hartl a Zuzana Stivínová). Foto Hana Smejkalová. s. 140–141   Maryša – Petr Motloch (Francek) a Josef Somr (Lízal). Foto Oldřich Pernica. s. 142 Josef Kovalčuk, šéf činohry od 1. 8. 1997 do 31. 7. 2002. Foto Hana Smejkalová. s. 146 Bloudění (Miroslav Etzler). Foto Hana Smejkalová. s. 147 Bloudění (Boris Rösner). Foto Hana Smejkalová. s. 149 Bloudění (ředitel ND Jiří Srstka a režisér Jan Antonín Pitínský). Foto Hana Smejkalová. s. 152 Paličova dcera (Alois Švehlík a Iva Janžurová). Foto Hana Smejkalová. s. 152 Éra Kubánkova (Václav Postránecký a Jana Boušková). Foto Hana Smejkalová. s. 71

ND-sazba9.indd 347

347

30.09.2020 21:11:04


s. 158 Večer tříkrálový, závěrečná scéna. Foto Hana Smejkalová. s. 160 Hamlet (Vladimír Javorský). Foto Hana Smejkalová (fotografie je rovněž

na titulní straně). s. 164 Mistr a Markétka (Jan Novotný, Miroslav Donutil, Eva Salzmannová a Jana

Preissová). Foto Hana Smejkalová. s. 166 Ivo Krobot, režisér činohry v letech 1998–2002. Foto Hana Smejkalová. s. 168 Maryša (Zuzana Stivínová a Jiří Štěpnička). Foto Hana Smejkalová. s. 172 Noc potom (Kateřina Burianová a Blanka Bohdanová). Foto Hana Smejkalová. s. 173 Smlouva (Jitka Smutná a Jan Novotný). Foto Hana Smejkalová. s. 176 Portrét umělce… (František Němec a Johanna Tesařová). Foto Hana Smejka-

348

ND-sazba9.indd 348

lová. s. 177 Před penzí (Kateřina Burianová, Jiří Štěpnička a Eva Salzmannová). Foto Hana Smejkalová. s. 180 Oresteia (Martina Válková). Foto Hana Smejkalová. s. 185 Lucerna (Alois Švehlík a Iva Janžurová). Foto Hana Smejkalová. s. 190–191   Cyrano z Bergeracu – David Prachař (Cyrano) a Saša Rašilov (Kristián). Foto Martin Špelda. s. 192 Michal Dočekal, šéf Činohry ND od 1. 8. 2002 do 31. 8. 2017. Foto Filip Habart. s. 197 Šťastné dny (Iva Janžurová). Foto Hana Smejkalová. s. 198 Cyrano z Bergeracu (Jana Janěková a David Prachař). Foto Hana Smejkalová. s. 203 Bouda: Hamlet stroj (Richard Krajčo). Foto Hana Smejkalová. s. 204 Bouda: Faust můj hrudník, má přilba (David Prachař). Foto Hana Smejkalová. s. 206 Bouda: Hypermarket, celková scéna. Foto Hana Smejkalová. s. 207 Bouda: Hrdinové (David Matásek). Foto Hana Smejkalová. s. 209 Bouda: Bondy (Filip Rajmont a Kateřina Burianová). Foto Hana Smejkalová. s. 212 Daniel Dvořák, ředitel ND od 30. 6. 2002 do 31. 7. 2007. Foto Hana Smejkalová. s. 214 Naši furianti (David Prachař a Ondřej Pavelka). Foto Hana Smejkalová. s. 215 Naši furianti (na snímku stojící Miroslav Donutil a Jiří Štěpnička). Foto Hana Smejkalová. s. 218 Babička (Magdalena Borová a Vlasta Chramostová). Foto Hana Smejkalová. s. 223 Radúz a Mahulena (Pavla Beretová a Vojtěch Dyk). Foto Hana Smejkalová. s. 231 Konec masopustu (Filip Kaňkovský a Igor Bareš). Foto Hana Smejkalová. s. 233 Strakonický dudák (Igor Orozovič). Foto Hana Smejkalová. s. 239 Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové (Jan Dolanský, Iva Janžurová a Vladimír Javorský). Foto Hana Smejkalová. s. 244 Pokoušení (Ladislav Mrkvička a David Matásek). Foto Hana Smejkalová. s. 249 Věc Makropulos (Miroslav Donutil a Soňa Červená). Foto Lucie Jansch. s. 251 1914 (Enikő Eszenyi, Pavla Beretová, Ján Koleník, Eva Salzmannová, Milan Stehlík). Foto Lucie Jansch. s. 254 1914 (Ján Koleník, Radúz Mácha, Filip Rajmont, Jan Bidlas, Eva Salz­mannová, Milan Stehlík). Foto Lucie Jansch.

30.09.2020 21:11:04


s. 259 Ondřej Černý, ředitel ND od 2. 4. 2007 do 7. 9. 2012. Foto Petr Neubert. s. 262 Jan Burian, ředitel ND od 2. 8. 2013. Foto Jakub Fulín. s. 267 Enron (Václav Postránecký). Foto Hana Smejkalová. s. 268 Ohrožené druhy (Jiří Štěpnička). Foto Hana Smejkalová. s. 270 Jan Nebeský, režisér. Foto Hana Smejkalová. s. 272 Úklady a láska, celková scéna. Foto Hana Smejkalová. s. 274 Don Juan (Miroslav Donutil a Milan Stehlík). Foto Hana Smejkalová. s. 278 Král Lear, celková scéna. Foto Hana Smejkalová. s. 283 Tartuffe Impromptu (Karel Dobrý). Foto Hana Smejkalová. s. 286 Prvotřídní ženy, celková scéna. Foto Hana Smejkalová. s. 289 Arkádie (Magdalena Borová a Petra Špalková). Foto Hana Smejkalová. s. 292 Rock’n’roll (Alois Švehlík a David Prachař). Foto Hana Smejkalová. s. 295 Michal Dočekal, režisér. Foto Hana Smejkalová. s. 296 Lakomec (Boris Rösner). Foto Hana Smejkalová. s. 299 Richard III. (Richard Krajčo a Jana Preissová). Foto Hana Smejkalová. s. 305 Srpen v zemi indiánů (Kateřina Burianová). Foto Hana Smejkalová. s. 308 Mikve (Iva Janžurová). Foto Hana Smejkalová. s. 313 Čekání na Godota, celková scéna. Foto Hana Smejkalová. s. 318 Co se stalo, když Nora opustila manžela (Kateřina Winterová). Foto Hana

Smejkalová. s. 322 Stísněná 22 (Saša Rašilov a Sabina Králová). Foto Hana Smejkalová. s. 325 Romeo a Julie (Kateřina Winterová a Pavel Liška). Foto Hana Smejkalová. s. 326 Dokonalé štěstí aneb 1789 (Eva Salzmannová). Foto Hana Smejkalová. s. 327 Zahradní slavnost (Jaromíra Mílová, Vladimír Javorský a Jan Bidlas). Foto

Hana Smejkalová. s. 328 Pán z Prasečkova (Pavla Beretová, Václav Postránecký a Jana Pidrmanová).

Foto Hana Smejkalová. s. 330 Barevný život (Blanka Bohdanová). Foto Hana Smejkalová. s. 332 Po sametu (Saša Rašilov a Taťjana Medvecká). Foto Hana Smejkalová. s. 336 Daniel Špinar, umělecký ředitel činohry od 31. 12. 2014. Foto Hana Smejkalová. s. 337 Othello (Karel Dobrý). Foto Hana Smejkalová. s. 338 Racek (Taťjana Medvecká). Foto Hana Smejkalová. s. 342 Sluha dvou pánů, derniéra. Foto Hana Smejkalová. Fotografie na obálce se shodují s fotografiemi na str. 11 (Manifestační průvod),

12, 68, 158, 160, 197; navíc je připojen snímek z inscenace Maryša (Petr Motloch a Zuzana Stivínová). Foto Hana Smejkalová (tatáž fotografie na patitulu).

349

ND-sazba9.indd 349

30.09.2020 21:11:04


Rejstřík Adámek, Jiří ​208, 331,

335 Adamíra, Jiří ​41 Aguirre, Eliška ​319 Aischylos ​178–180 AJ Weissbard ​248 Anežka Přemyslovna ​ 80, 82 Axman, Miloš ​311

350

ND-sazba9.indd 350

Bábek, Jiří ​154 Bach, Alexander ​64 Balák, Luboš ​174 Balvín, Jiří ​262–264, 302 Bareš, Igor ​229, 268, 297 Barrault, Jean-Louis ​92 Beckett, Samuel ​193, 195, 312–315 Beil, Hermann ​52 Bělohradská, Lucie ​174 Benedikt XVI. ​237 Beneš, Edvard ​151 Beneš, Vladislav ​228, 229 Beretová, Pavla ​223, 224, 229, 235 Bernhard, Thomas ​ 175–178, 184 Besser, Jiří ​261 Bidlas, Jan ​229, 231 Bobková, Hana ​225 Boháč, Ladislav ​134 Bohdanová, Blanka ​71, 74, 330 Bond, Edward ​312, 317

Bondy, Egon ​207–209 Borkovec, Petr ​179 Borová, Magdalena ​ 218, 235, 289 Boušková, Jana ​330 Brabec, Vladimír ​18 Braunová, Dana ​19 Brecht, Bertolt ​19, 328 Brzková, Terezie ​216 Březina, Aleš ​246, 247, 252, 253 Březinová, Jana ​59, 61 Budař, Jan ​324 Budil, Vendelín ​22 Büchner, Georg ​25 Bulgakov, Michail ​163 Burešová, Hana ​122, 127, 260, 324, 329 Burian, Emil František ​ 185 Burian, Jan ​84, 211, 262–265, 302 Burianová, Kateřina ​ 304–306 Bydžovská, Zuzana ​41, 50, 73, 102, 148 Byron, George Gordon ​ 289

Coblence, Alain ​61 Coltès, Bernard-Marie ​ 76, 84–85 Cvrček, Miroslav ​267 Čapek, Josef ​26, 35, 39

Calderón de la Barca,

Čapek, Karel ​26, 35, 66, 213, 245–247, 249–252 Čáp, František ​216 Čarnogurský, Ján ​131 Čechlovská, Magdalena ​ 309 Čechov, Anton Pavlovič ​ 25, 41, 42, 49, 67, 69, 73, 74, 95, 306, 338, 341 Čermáková, Viktorie ​ 208, 209 Černý, František ​72, 74, 340 Černý, Jindřich ​31, 54, 87, 104, 108–111, 129, 153 Černý, Martin ​329 Černý, Ondřej ​32, 132, 259–261, 264, 324 Červená, Soňa ​245–247, 250, 252–254, 288 Čičvák, Martin ​260, 324, 328, 336

Pedro ​121, 122 Cejpek, Václav ​260 Ciccia, Maria Illum ​195 Císař, Jan ​251, 266, 280, 284, 340 Císař, Roman ​36 Claudel, Paul ​91, 92, 94

Deák, Juraj ​188 Destinnová, Ema ​22 Diderot, Denis ​25 Dienstbier, Jiří ​74 Dietl, Jaroslav ​19 Dobšinský, Pavol ​222

30.09.2020 21:11:04


Dobrý, Karel ​232, 234, 282, 283 Dočekal, Michal ​127, 162, 188–189, 192–196, 199–202, 205, 206, 211–213, 236, 242, 246, 256–258, 260, 262–264, 266, 270, 271, 279–281, 285, 288, 294–296, 298–308, 312, 315–317, 319, 321, 323, 324, 326, 330, 331, 335–339 Dolanský, Jan ​239, 303, 330 Donutil, Miroslav ​23, 41, 42, 50, 73, 95, 119, 120, 132, 160, 187, 263, 274–276, 302, 323 Dorst, Tankred ​26 Dostalová, Leopolda ​ 134 Dostál, Pavel ​108, 154, 193, 211, 257 Dostojevskij, Fjodor Michajlovič ​129, 165 Drábek, Vladimír ​112 Draghici, Marina ​52, 56–58, 59 Durych, Jaroslav ​145, 146, 148, 149, 153, 167 Dušek, Václav ​123, 129 Dvořák, Daniel ​205, 211, 212, 257–259, 264 Dyk, Vojtěch ​223, 224 Einstein, Albert ​89 Eliot, Thomas Stearns ​ 278, 304 Erml, Richard ​42, 125, 127, 161, 170, 183, 199, 285, 294, 304, 314

ND-sazba9.indd 351

Eszényiová, Enikö ​ 157, 162, 163, 181, 182, 336 Eurípides ​27

Grebeníček, Miroslav ​ 111 Greifová, Irena ​79 Grossman, Jan ​8, 25, 26, 36, 280, 315

Fára, Libor ​74

Fárová, Anna ​74 Fejlková, Kateųina ​36 Feydeau, Georges ​128 Filbinger, Hans ​176 Filip, Vojtěch ​236 Fischer, Jan ​259 Fischer, Petr ​255 Fischerová, Daniela ​87, 172, 173 Fischerová, Viola ​243 Fišer, Zbyněk viz Bondy, Egon Forman, Miloš ​245 Františák, Martin ​321, 323 František Josef I. ​238 Franz, Vladimír ​107, 108, 146, 148, 168, 171, 217, 228 Frisch, Max ​102 Fröhlich, František ​50, 53, 57, 61, 95 Fuchs, Aleš ​78 Galronová, Hadar ​307,

335 Gebauer, Kurt ​74 von Goethe, Johann Wolf­gang ​134, 135, 142, 165, 204 Gogol, Nikolaj Vasiljevič ​ 25, 115, 241 Goldflam, Arnošt ​173, 330 Goldoni, Carlo ​102, 119 Gorkij, Maxim ​26

Haffenecker, Anton ​64 Hácha, Emil ​117, 321 Haisová, Marie ​241 Hájek, Jiří ​42 Haler, Karel ​216 Halík, Tomáš ​155 Hanáková, Alena ​261, 264 Hančil, Jan ​187, 211 Hanzlík, Jaromír ​219 Hartl, Jan ​134, 136, 187, 291 Hašek, Jaroslav ​253, 254, 255 Hašler, Karel ​216 Havel, Václav ​13, 28, 39, 40, 74, 123, 131, 143, 213, 242–245, 274, 287, 290, 315, 326, 333, 338 Havlová, Olga ​274 Havrda, Matyáš ​179 Henke, Josef ​175 Herman, Daniel ​264 Herman, Josef ​192, 211 Herz, Juraj ​16 Hilar, Karel Hugo ​66 Hilbert, Jaroslav ​79 Hilský, Martin ​50, 157, 158, 159, 298, 300, 301 Hlava, Pavel ​311 Hlaváčová, Jana ​16, 17, 19, 20, 21, 41, 188 von Hofmannstahl, Hugo ​ 134 Höger, Karel ​96, 98

351

30.09.2020 21:11:04


Holánová, Kateřina ​ 324, 330 Holub, Radek ​159 Honzírek, Jiří ​316 Horká, Eva ​50 Horoščák, Marek ​171, 211 von Horváth, Ödön ​41, 51 Horváth, Emil ​297, 298, 336 Horváth, Karol ​236 Hořínek, Zdeněk ​57, 89, 92, 95, 98, 126, 128, 135, 147–149, 159, 160, 163, 174, 195, 294, 295, 300, 315, 340 Housková, Anna ​121 Hrabal, Bohumil ​153, 166, 219 Hrdinová, Radmila ​36, 199, 229, 230, 241, 319, 333 Hrubín, František ​69, 151, 153 Hrušínský, Rudolf ​15, 16, 50, 85 Hrůza, Luboš ​98 Hrzánová, Barbora ​77, 78 Huba, Martin ​154 Hubínek, Jan ​221 Hubka, Karel ​27 Hulec, Vladimír ​241, 279, 285 Husák, Gustáv ​18, 27, 80 Hvížďala, Karel ​68

352

ND-sazba9.indd 352

Chagall, Marc ​250 P. de Marivaux, Pierre Carlet de Chamblain ​ 115

Chandler, Raymond ​62 Chocholoušek, Martin ​ 317 Chramostová, Vlasta ​ 21, 80, 81, 88, 89, 114, 134, 159, 178, 216, 217, 219, 221, 224, 330 Chuchma, Josef ​69, 74, 202 Churchillová, Caryl ​ 285, 286, 287, 335 Chytilová, Věra ​15 Ibsen, Henrik ​95, 316,

317, 338, 341 Ionesco, Eugène ​76 Janáček, Leoš ​245

Jandák, Vítězslav ​257, 258 Janoušek, Pavel ​178 Janžurová, Iva ​17, 71, 72, 74, 195, 229, 239 Javorský, Vladimír ​ 158–161, 166, 187, 239, 250, 255 Jecelín, Zdeněk ​174 Jelínek, Miki ​79 Jelineková, Elfriede ​ 312, 316, 318–320, 335 Jirásek, Alois ​35, 65, 121, 153, 178, 323 Jiroudek, František ​311 Jirous, Ivan Martin ​208 Josek, Jiří ​158, 159, 298 Joyce, James ​127, 193, 287 Jungmannová, Lenka ​ 147, 148, 182 Just, Vladimír ​42, 73, 74, 77, 78, 139, 162, 199, 254

Kabát, Jindřich ​110

Kačer, Jan ​27, 32, 41, 44, 45, 47–49, 67, 68, 70–75, 85, 96–98, 102, 105, 116, 117, 128, 276, 306, 330 Kadlec, Svatopluk ​275 Kadleček, Rudolf ​279 Kafka, Franz ​311 Kafka, Tomáš ​204 Kaiser, Oldřich ​114, 132, 157 Kalfus, Pavel ​105 Kaloč, Zdeněk ​57 Kaneová, Sarah ​202, 204, 205 Kaňkovský, Filip ​229 Kemr, Josef ​20, 21, 39, 59, 61, 119, 125 Kerbr, Jan ​58, 289 Kisil, Aleš ​133 Klaus, Václav ​155, 236, 257, 261, 273, 285, 333 von Kleist, Heinrich ​76 Klestilová, Iva ​206, 211, 307, 321 Klicpera, Václav Kliment ​ 182 Klimáček, Viliam ​205, 206 Klíma, Miloslav ​36, 105, 187 Klusák, Jan ​134 Koblasa, Jan ​74, 175 Kodet, Jiří ​50, 77, 119, 159, 160 Kofroň, Petr ​199, 271, 328 Kohout, Pavel ​88, 128 Kolafa, Jiří ​107 Kolář, Jan ​98, 189, 243 Kolářová, Kateřina ​199

30.09.2020 21:11:04


Koleník, Ján ​336 Kolihová-Havlíková, Lenka ​211, 213, 215, 216, 221, 222, 238, 307, 312 Kolowrat, Alexander ​83 Kolowrat-Krakowský, Ernest ​84 Kolowrat-Krakovský, Jeroným ​131 Kolowrat-Krakowský, Jindřich ​83, 84 Komenský, Jan Amos ​ 235 Koniáš, Antonín ​121 Königsmark, Alex ​25 Königsmark, Václav ​36, 111 Kopáčová, Ludmila ​58, 61 Kopecký, Čestmír ​188 Kopecký, Jakub ​206 Kostka, Petr ​21 Kovalčuk, Josef ​36, 113, 129, 130, 134, 142–145, 149, 153–157, 160, 162, 165, 167, 168, 170–172, 174, 178, 181–184, 186–189, 193, 194, 213, 339 Kracik, Petr ​151, 184 Krajčo, Richard ​203, 204, 263, 298–303 Král, Jaroslav ​36, 38 Král, Karel ​138, 189, 203, 204, 208, 250, 255, 279 Králová, Sabina ​218 Kraus, Karel ​133, 134, 139, 227, 254, 255 Krejča, Otomar ​19, 28, 67, 73, 127, 133, 134,

ND-sazba9.indd 353

136–139, 142, 151, 165, 175, 176, 220, 227, 228, 230, 238, 239, 240 Krejčík, Jiří ​131 Krejzková, Zuzana ​302 Krížiková, Eva ​131 Krobot, Ivo ​157, 159, 166, 170, 183, 187 Krobot, Miroslav ​17, 26, 39, 41, 51, 76, 78, 85, 86, 99, 100, 102, 103, 114, 115, 128, 158, 182, 260, 324, 325, 341 Krofta, Josef ​36 Kronerová, Zuzana ​186 Kroupa, Daniel ​112 Kroupa, Matěj ​232 Kroupová, Sonja ​111, 125 Kříž, Karel ​17 Kuběna, Jiří ​243 Kudláčková, Johana ​36, 129, 187 Kukučka, Martin ​206 Kundera, Ludvík ​328 Kurandová, Jarmila ​216 Kyle, Barry ​41, 51–59, 62, 164, 181 Lagronová, Lenka ​321

Lamper, Ivan ​331, 333 Landovský, Pavel ​52, 62, 159, 160, 337 Lavrík, Silvester ​236 Lébl, Petr ​230 Letts, Tracy ​304, 306 Libenský, Stanislav ​310 Liehm, Antonín J. ​45 Linhartová, Věra ​243 Lipus, Radovan ​260, 288, 324 Liška, Pavel ​324

Ljubková, Marta ​211, 217, 221, 253, 254 Lošťák, Radoslav ​36, 38, 87 Ludmila, svatá ​237 Lukavský, Radovan ​8, 84, 199, 330 Lukeš, Milan ​8, 10, 17, 21, 26, 32, 36, 39, 40, 51–53, 61, 111, 132, 180, 181, 192, 238, 242, 279, 281, 299, 301, 340 Luks, Václav ​223 Mácha, Radúz ​229

Macháček, Miroslav ​13, 15, 19, 23, 24, 27, 35, 41–44, 52, 62, 213 Machalická, Jana ​156, 184, 205, 224, 240, 241, 256, 273, 279, 308, 315, 319 Machonin, Sergej ​42, 45, 47, 54, 55, 121, 189, 340 Maléřová, Zuzana ​74, 330 Mareček, Lubomír ​143 Marek, David ​294, 298, 300, 302, 315 Marlowe, Christopher ​ 193 Marowitz, Charles ​213, 242–244, 336 Masaryk, Tomáš Gar­ rigue ​151, 321 Máša, Antonín ​27, 114, 128 Mašínová, Jelena ​114 Matásek, David ​50, 114, 193, 204, 239, 296, 303, 312, 316

353

30.09.2020 21:11:05


354

ND-sazba9.indd 354

Matásek, Petr ​201, 203 Matějka, Ivan ​199 Mečiar, Vladimír ​131 Medvecká, Taťjana ​59, 115, 188, 235, 239, 241, 309, 332 Meleškinová-Smilková, Oksana ​163, 164, 165 Menzel, Jiří ​17, 44 Merta, Vladimír ​47 Mikeš, Vladimír ​296 Mikulčík, Milan ​163 Mikulka, Vladimír ​163, 279, 291 Miller, Arthur ​96–98, 304 Mílová, Jaromíra ​276 Minetti, Bernhard ​175, 176 Mitterer, Felix ​83, 84, 330 Mixa, Josef ​47 Mlejnek, Josef ​91, 94, 121, 333 Mnouchkinová, Ariane ​ 324, 325 Molière ​273, 275, 276, 281, 282, 294, 295, 329 de Molina, Tirso ​41, 51 Monroe, Marilyn ​96 Moravec, Emanuel ​237 Morávek, Vladimír ​178, 188, 194, 260, 302, 324, 325 Mórová, Diana ​323, 336 Moskalyk, Antonín ​216 Moša, Stanislav ​17, 39 Motloch, Petr ​218, 229 Mozart, Wolfgang Amadeus ​28, 29, 64 Mrkvička, Ladislav ​50, 77, 163

Mrożek, Sławomir ​39 Mrštík, Alois ​99, 167 Mrštík, Vilém ​99, 153, 167 Mrzena, Jan ​258 Müller, Heiner ​202, 205 Mundruczó, Kornél ​311 Munzar, Luděk ​19–21, 39, 183 de Musset, Alfred ​114 Nádherná, Sidonie ​253 Nebeský, Jan ​192, 211, 270–277, 279–284, 302, 330, 335, 337 Nečas, Petr ​261, 262 Neff, Ondřej ​219 Nejedlý, Zdeněk ​133 Nekvasil, Jiří ​212, 258 Němcová, Božena ​216, 219, 222, 335 Němec, František ​62, 81, 175 Nestroy, Johann Nepomuk ​66, 76 Nikl, Petr ​195 Nostic-Rieneck, František Antonín ​64 Novotný, Jan ​296 O’Neill, Eugene ​304 Orozovič, Igor ​232 Ostrovskij, Alexandr Nikolajevič ​8, 25 Ota II. ​237 Otáhal, Milan ​151 Paroubek, Jiří ​274

Paroubková, Zuzana ​ 274 Pařízek, Dušan D. ​260, 324, 326

Paterová, Jana ​42, 57, 78, 81, 285 Patková, Kamila ​164 Patočka, Jan ​35 Patočková, Jana ​92, 136, 175, 340 Pauer, Jiří ​10, 11 Paukert, Jiří viz Kuběna, Jiří Pavelka, Ondřej ​158, 159, 188, 214, 291 Pavelka, Zdenko ​56 Pavlíček, František ​88, 143, 216, 219 Pecka, Karel ​117 Pehe, Jiří ​155 Pelouch, Václav ​261 Pelzer, Petr ​120 Peňás, Jiří ​199, 301, 315 Peroutka, Ferdinand ​ 116, 117 Petrželka, Zdeněk ​166 Petříček, Miroslav ​139 Peymann, Claus ​175 Pirandello, Luigi ​87–90 Piroutková, Radka ​62 Pistorius, Luboš ​87, 88, 89, 90, 114 Pithart, Petr ​28 Pitínský, Jan Antonín ​ 145, 146, 149, 166–168, 171, 182, 184, 194, 211, 213, 214, 216, 217, 219– 222, 224, 225, 228–230, 232–235, 239, 260, 271, 302, 311, 324, 341 Pleskot, Jaromír ​19, 96, 330 Pokorný, Jiří ​238, 239, 241, 242, 285, 321 Polák, Roman ​91, 92, 115

30.09.2020 21:11:05


Poloczek, Bronislav ​131 Popp, Ota ​69 Porubjak, Martin ​32, 36, 114, 131, 132, 162, 336 Pospíšil, Karel ​120, 125 Postlerová, Simona ​61 Postránecký, Václav ​89, 115, 153, 154, 183, 184, 186, 188, 255, 329 Poullain, Chantal ​178, 186 Prager, Karel ​310, 311 Prachař, David ​193, 199, 200, 204, 214, 273, 277, 291, 294, 301, 312, 316, 328, 330 Pražan, Bronislav ​285 Prebbleová, Lucy ​266 Preiss, Martin ​163 Preissová, Jana ​80, 81, 218, 219 Preková, Jana ​146, 217, 228, 270, 275, 276 Procházková, Marika ​ 163 Průdek, Josef ​153 Přibil, René ​13 Přidal, Antonín ​102, 117, 172 Příhoda, Petr ​151 Ptáčková, Věra ​102, 118, 139, 171, 174, 216, 297, 340 Putna, Martin C. ​148 Pyško, Alexej ​297

37, 41–43, 48, 49, 52, 53, 65, 85, 87, 95, 100, 102, 109–113, 118, 119, 123–125, 127–132, 134, 143, 144, 149, 156, 157, 166, 178, 180, 182, 185, 187–189, 211, 293, 330, 338, 339, 341 Rašilov, Saša ​193, 199, 200, 218, 294, 296 Rejžek, Jan ​47 Reslová, Marie ​32, 132, 164, 170, 181, 182, 184, 225, 314, 335 Reynaud, Jacques ​248 Riedelbauch, Václav ​ 259 de Rojas, Fernando ​26 Rolečková, Eva ​47, 59, 73 Rösner, Boris ​17, 40, 59, 62, 80, 81, 92, 100, 135, 137, 139, 148, 157, 187, 188, 199, 294, 297, 298, 336 Rostand, Edmond ​199 Roubínek, Otakar ​32, 36–38, 63, 66, 68, 76, 87, 128 Rozkopfová, Marta ​100 Rubeš, Josef ​224 Rusnok, Jiří ​262–265 Rut, Přemysl ​173, 174 Rykr, Zdeněk ​321 Řezáč, Ivan ​17, 40, 59,

95 Racine, Jean ​114

Radok, David ​260, 324, 331 Rajmont, Ivan ​10, 17, 19, 21, 22, 25, 26, 35,

ND-sazba9.indd 355

Salzmannová, Eva ​41,

73, 157, 159, 277, 321 Sankot, Martin ​261, 262 Savary, Jerome ​194

Shakespeare, William ​ 41, 49–54, 56, 57, 61, 65, 67, 73, 74, 87, 102, 105, 119, 123, 157, 158, 161, 162, 179, 181, 182, 276, 278, 281, 282, 298, 299, 324, 328, 338 Shaw, George Bernard ​ 37, 85 Schartová, Markéta ​ 104, 105, 108 Schiller, Friedrich ​271, 273, 281 Schnitzler, Arthur ​338 Schorm, Evald ​27, 128 Schwab, Werner ​202, 204, 205 Sidon, Karol ​88 Sikora, Roman ​312, 314–316 Simota, Jan ​311 Skácel, Jan ​159 Skořepová, Luba ​330 Sloupová, Jitka ​117, 120, 125, 159, 341 Smetana, Bedřich ​65 Smetanová, Zorka ​311 Smoček, Ladislav ​338 Smoláková, Vlasta ​42, 43 Smutná, Jitka ​47, 48 Sobotka, Bohuslav ​264 Sofoklés ​128 Somr, Josef ​62, 116, 154 Součková, Milada ​321 Sozanský, Jiří ​315 Spiró, György ​39 Srba, Bořivoj ​328 Srstka, Jiří ​87, 110, 111, 154, 193, 211, 257 Stehlík, Milan ​229, 275, 276

355

30.09.2020 21:11:05


356

ND-sazba9.indd 356

Stehlíková, Eva ​100 Steigerwald, Karel ​25, 121, 123–125, 143, 211, 321, 323, 335 Stibor, Oldřich ​227 Stivínová, Zuzana ​135, 138, 139, 149, 188 Stoppard, Tom ​285, 287, 288, 290, 291, 293 Stránská, Alena ​58, 72 Straussler, Tomáš. viz Stoppard, Tom Strindberg, August ​116 Strnad, Jiří ​42 Strnisko, Vladimír ​17, 39 Stroupežnický, Ladislav ​ 213 Stuchlíková, Jitka ​59 Südermannová, Zita ​ 286 Suchařípa, Leoš ​25 Suk, Josef ​105, 107, 108, 221, 222, 335 Svoboda, Josef ​134, 135, 139, 175, 310 Svoboda, Luboš ​206 Svoboda, Milan ​282, 283 Svoboda, Tomáš ​202, 203 Synge, John Millington ​ 128

Šimon, Jan ​201 Škroup, František ​65 Šmeralová, Eva ​70 Šmídová, Jana ​155 Špalek, Jakub ​193 Špalková, Petra ​188, 277, 303, 309 Špinar, Daniel ​208, 210, 211, 257, 335, 336 Šprincl, Jan ​289, 291, 302 Šrámek, Fráňa ​215 Šrámková-Mikešová, Věra ​47 Štědroň, Miloš Orson ​ 319 Štefková, Kateřina ​221, 232, 238 Štěpánek, Jan ​146, 148, 228, 238, 271, 276 Štěpánek, Jan Nepomuk ​ 64 Štěpánek, Martin ​ 257–259, 264 Štěpánek, Petr ​21, 217 Štěpnička, Jiří ​18, 148, 168, 177, 187, 199, 268 Šulaj, Ondrej ​114, 131 Štursa, Jaroslav ​311 Šustrová, Petruška ​266 Švanda, Pavel ​145, 243 Švehlík, Alois ​17, 41, 98 Švejda, Martin J. ​285

Šafránková, Libuše ​92,

Tabori, George ​73,

105, 216 Šamberger, Zdeněk ​64 Šamberk, František Ferdinand ​153 Ševčík, Ota ​153, 177, 184 Ševčíková, Hana ​296 Šimková, Dagmar ​335

76–78 Tesařová, Johanna ​17, 176, 217, 219 Teyerle, Zdeněk ​18 Thatcherová, Margaret ​ 55, 285 Tigrid, Pavel ​144

Tichý, Zdeněk A. ​10, 70 Tiliu, Nina ​283 Tomášová, Marie ​134 Tompa, Gábor ​281, 283, 336 Topolánek, Mirek ​257, 258, 273 Topolánková, Pavla ​273 Topol, Filip ​67, 199, 232 Topol, Jáchym ​67, 232 Topol, Josef ​19, 27, 32, 37, 67–70, 72, 73, 75, 112, 134, 213, 227–230, 232, 243, 287, 324 Tošovský, Jan ​211 Trenský, Pavel ​35, 40, 42, 48, 50, 59, 62, 63, 74, 76, 85, 86, 89, 92, 94, 98, 101, 102, 117, 125, 157, 165, 188, 189, 289, 304, 306, 337, 340, 341 von Trier, Lars ​325 Trpišovský, Lukáš ​206 Třeštík, Dušan ​237 Třeštíková, Helena ​258 Tříska, Jan ​134, 279 Tučková, Dana ​56 Tuháčková, Helena ​62 Tvrzník, Jiří ​58, 62 Tyc, Petr ​202, 204 Tyl, Josef Kajetán ​35, 64, 65, 151, 153, 232–236, 238–240, 242 Uhde, Milan ​28, 30, 31,

211, 326 Ullrichová, Daria ​73, 211, 228, 232, 275, 307, 319 Urban, Martin ​211, 246, 281

30.09.2020 21:11:05


Urbanová, Alena ​48, 69, 71, 95, 157, 189, 340 Václav, svatý ​236, 237 Vajdička, Ľubomír ​114 Vala, Jiří ​84 Válková, Martina. viz Preissová, Martina Vančura, Vladislav ​41, 44, 45, 48, 49, 153, 167–171 Varyš, Vojtěch ​249, 266 Vašáryová, Emília ​336 Vašinka, Radim ​208 Vášová, Marie ​238 Vávra, David ​170, 288 Vedral, Jan ​27, 321 de Vega, Lope ​128 Velemanová, Věra ​173 Veškrnová, Dagmar. viz Havlová, Dagmar Vinklář, Josef ​52, 59, 62, 81 Vízner, František ​311 Vláčil, František ​27, 44 Vlasák, Jan ​47, 48 Vojan, Eduard ​300 Voňková-Andrtová, Dagmar ​100 Voskovec, Jiří ​67 Vostrý, Jaroslav ​221, 226, 340 Vrchlický, Jaroslav ​153, 199, 200 Vyskočil, Ivan ​37

Wiens, Wolfgang ​253 Williams, Tennessee ​ 304, 306 Wilson, Paul ​290 Wilson, Robert ​194, 213, 245–256, 288, 320, 335–337 Winterová, Kateřina ​ 188, 204, 218, 273, 277, 324 Zavarský, Ján ​92, 232

Zelenka, Petr ​261, 268, 269 Zeman, Miloš ​155, 236, 262, 274, 333 Zeyer, Julius ​104, 105, 107, 108, 221–227 Zieleniec, Josef ​112 Zielinski, Thomas ​202 Zindelová, Michaela ​ 117 Zouhar, Vít ​221–223, 329 Zuska, Petr ​212 Žáček, Ivan ​318, 325

Žáčková, Lucie ​218, 235, 306 Žantovská, Irena ​116 Železný, Vladimír ​274 Žídek, Ivo ​10, 13, 28, 31, 41, 65, 111

Wagnerová, Alena ​243

Wasserman, Václav ​216 Weigl, Petr ​222, 227 Wenders, Wim ​225 Werbowski, Tecia ​330

ND-sazba9.indd 357

357

30.09.2020 21:11:05


O   bsah  Část první: Vpád barbarů Mýtus o demokracii  —  10 Režijní tým  —  25 Konečně statut?  —  28 Dramaturgové a otázka Co hrát?  —  35 Přelomová sezona  —  39 Konečně ve Stavovském divadle  —  64 Hovory se ­Sokratem  —  67 Příliš mnoho slov ve Stavovském divadle?  —  76 Falkenštejn  —  79 Případ Kolowrat  —  83 Relativismus v čase absolutních soudů  —  87 Sakralitou proti ideologii  —  91 Komediální Ibsen a melodramatický Miller  —  95 Zázrak na vsi  —  99 Inscenační nezdar jako obraz krize  —  104 Kdo s koho?  —  110 Netrpělivé vyžadování úspěchu  —  114 Dva mistři a herec ze sklepa  —  119 Barokní katechismus  —  121 Předělaný Nobel  —  123 Hořké pocity  —  127 Faust Otomara Krejči v lesku i ve stínu  —  133

ND-sazba9.indd 358

30.09.2020 21:11:05


Část druhá: Dramaturg z Moravy Bloudění  —  145 Česká témata  —  151 Společenské pozadí  —  154 Posedlost Shakespearem  —  157 Dvě cizinky a čtyři inscenace  —  162 V Národním debutující zkušení režiséři  —  166 Maryša a Markéta  —  168 Původní české hry  —  172 A přece velké drama?  —  175 Báchorka a monument  —  178 Pět let neporozumění  —  181 Spravedlivé hodnocení?  —  187

Část třetí: Šéf nové generace Šťastné dny  —  195 Cyrano!  —  199 Bouda  —  201 Dočekalův tvůrčí tým  —  211 Česká klasika a národní téma  —  213 Divadelní pohlednice z pohnuté doby  —  253 Politická čtverylka  —  257 Obrazy krize  —  266 Caryl Churchillová a Tom Stoppard  —  285 Portrét šéfa jako umělce  —  294 Současné hry klasického střihu  —  304 20. století na Nové scéně  —  310 Všechno možné v Kolowratu i ve Stavovském  —  321 Spravedlivě rozděleno  —  324 Pocta mistrům  —  330 Po sametu  —  331 Dvanáct let šéfování  —  335 Epilog o kritice  —  340

Použitá literatura  —  345 Seznam vyobrazení  —  346 Rejstřík  —  350

ND-sazba9.indd 359

30.09.2020 21:11:05


Alena Zemančíková

Zpětné zakreslení cesty Činohra Národního divadla v letech 1990—2015

Vydal Filip Tomáš — Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) ve spolupráci s Národním divadlem (www.narodni-divadlo.cz) v roce 2020 jako svou 418. publikaci Redakce a rejstřík Dominik Melichar Grafická úprava, obálka a sazba písmy Docent a Lyon Jan Dobeš — studio Designiq (www.designiq.cz) Tisk Těšínské papírny, s. r. o., Bezručova 212/17, 737 01 Český Těšín Vydání první, 360 stran, TS 2. ISBN 978-80-7470-292-1 ISBN 978-80-7470-293-8 (PDF) Doporučená cena včetně DPH 399 Kč www.eshop.akropolis.info

ND-sazba9.indd 360

30.09.2020 21:11:05



Milan Lukeš

Alena Zemančíková

Příběh dvaceti pěti let Činohry Národního divadla je vyprávěním o pronikání nových témat a stylů do tvůrčího prostředí divadla, které je zavázáno vlasteneckou tradicí a povinností být přístupné všem. Žádné jiné divadlo v zemi takový závazek nenese, ale žádné jiné také k jeho splnění nemá takové podmínky jako Národní divadlo v Praze.

Zpětné zakreslení cesty

Roku 1989 skončilo u nás obrozenecké pojetí divadla, což je obecný šok, který si divadlo musí prožít.

Činohra ND v letech 1990—2015

Pražské Národní divadlo zůstává institucí nejen uměleckou, ale nadále více či méně politickou. Pojem „národní“ v čase mění a upřesňuje svůj obsah podobně jako sám pojem národ, a ten se z obecného povědomí vymazat nedá, stejně jako není možné odstranit přídavné jméno „národní“ ze jména divadla, které dnes sídlí ve čtyřech budovách a hovoří mnoha jazyky. Přes veškerou otevřenost světu je Činohra Národního divadla pevně spjata s českým jazykem jako řečí původního dramatu či textové předlohy inscenace vůbec, ale také jako s jazykem překladu, jehož vysokou kulturu aktivně udržuje.

Doporučená cena 399 Kč

ISBN 978-80-7470-292-1

Alena Zemančíková

Zpětné zakreslení cesty