3 PROZÓDIE
Pojem prozódie (z řec. prosódia – nauka o přízvuku nebo tónu) se objevuje ve více významech. V lingvistice se jí označuje součást fonetiky: prozódie je nauka o suprasegmentálních zvukových prostředcích, tj. takových, které jsou nad úrovní hlásek. V literární vědě byla dlouhou dobu synonymem pro celou teorii verše (či jednu její část – metriku), v novější době se jí označuje versologická disciplína zabývající se jazykovými jednotkami, které ve verši vykazují větší míru organizovanosti než v neveršované řeči (tzn. podléhají rytmizaci). Literárněvědná prozódie se tak sice zabývá obdobnými problémy jako prozódie lingvistická, tyto termíny však nejsou synonymní: zdaleka ne všechny suprasegmentální jevy jsou ve verši rytmizovány a naopak ne všechny jevy, které rytmizaci podléhají, náleží do suprasegmentální roviny (srov. užití vokalické kvantity v časomíře, opakování hlásek v starogermánském aliteračním sylabickém verši). V následujícím výkladu, který vychází z prací Zdeny Palkové (1994, 2004a, 2004b, 2006) a Miroslava Červenky (2006), se proto omezíme pouze na ty jevy, jež se podílejí na rytmizaci v dále rozebíraných versifikačních systémech.
3.1
Slabika v češtině
Rodilý mluvčí téměř nikdy neváhá při určení počtu slabik ve slově (ve výjimečných případech však váhat může: poukázka – jsou to tři, nebo čtyři slabiky?). Větší potíže představuje stanovení hranice mezi slabikami (srov. se-stra a sestra).
3.1.1
Základem slabiky je tzv. sonorní vrchol. Sonorní vrchol tvoří: a) vokály a diftongy b) sonory r, l (vítr, vlk), a to tehdy, pokud jsou uvnitř slova mezi dvěma konsonanty nebo na konci slova po nejméně jednom konsonantu; naprosto výjimečně také nosovky a sykavky (např. osm, pst)
3.1.2
PROZÓDIE
versologie-sazba-5.indd 13
13
5. 2. 2014 13:01:54