PUBLICISTIKA
1939
Nésti nosítka a v prstech nadnášeti stuhy, vlající z trůnu posvátné sošky, královny andělů a královny panen – to bylo štěstí, které již stálo za závist. Neboť v tom všem byla krása, neboť toto vše znamenalo vytržení z šedé městské bídy, od zamaštěných dřezů, špinavých škopků a páchnoucích necek i věčně křičících a ušmudlaných dětí, které na ten den byly ponechány pražské dlažbě a pražským oblakům. Ještě po mnoha letech zaznívala mi slova těch mariánských písní a zní mi dosud. Ještě dnes vidím bílé a červené korouhve, plandající nad šátky chudých žen, které šly vzrušeně, s písní na rtech uprostřed zevlujících a nechápajících chodníků. Růžové květy jabloní – ta barva, ta mě okouzlila, jsou krásné, ale nevoní růžové květy jabloní a ještě krásnější je bílá. 5
Po silnici jde procesí a míří k Staré Boleslavi, korouhve bílé nese si, po silnici jde procesí a cestou Boží muka zdraví. Ach, Čechy krásné, Čechy mé – v hospodě skryté vyhrávají, v hospodě, kterou nezříme, ach, Čechy krásné, Čechy mé a ještě krásnější jsou v máji.1) Panna v bílé plachetce a v modrém splývavém plášti měla se zastaviti u lůžka a říci sladkým hlasem: „Mé dítě, od nynějška se to hojí.“ Neboť tak to bylo zobrazeno na svatém obrázku s bílými kraječkami, který nemocná pečlivě schovávala po mnoho let ve svých modlitbách. Leč nikdo nezaklepal a nikdo nevešel. A bylo rozsouzeno, aby zbožná poutnice šla sama ke své Hvězdě jitřní a Bráně nebeské.
djs_14.indd 22
04.08.15 14:09