David Drábek: Play Drábek. Hry a adaptace z let 2010—2020

Page 1

PLAY DRÁBEK

AKROPOLIS



P

LA Y


P L A Y

PLA Y

AY PL

LA Y

AY PL

Y A L P

P

PRAHA 2020


PL AY

Y A PL

Y A L P

P L A Y

PL AY Y A L P AKROPOLIS


D

R

Á

B

EK

BE K RÁ D

EK DRÁB D

R Á

BE K

HRY A ADAPTACE

Z LET 2010—2020


DR Á B E K

DR

EK

ÁB

DAVID DRÁBEK

EK

DR

K E B Á DR

ÁB

PLAY DRÁBEK


Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR © David Drábek, 2020 © Editor & Epilogue Lenka Jungmannová, 2020 © Texts Tomáš Belko, Eva Drábková, Jan Hřebejk, Vladimír Just, Václav Kopta, Darek Král, Tatjana Lazorčáková, Simona Rybáková, Jana Slouková © Graphic & Cover Design Martin Pecina, 2020 © Filip Tomáš — Akropolis, 2020

ISBN 978-80-7470-302-7 ISBN 978-80-7470-303-4 (PDF)



H R Y

H R Y

Y R H

H R Y H R Y

H

Y R

HRY


Y R

H

Y R H

Y R

H H

RY

H R Y

H R Y


A B I N

A K

K

KANIBALKY

KAN

IBAL KY

K A N I B A L K Y

K


K

A

N

A IB

KA N I B A L K Y

Y K L

Y Y K K L L A A IB N A K



10. VELKÉ PROBLÉMY NA MALÉM ÚZEMÍ Nástup oddílu Domoviny 88 na udusané loučce. Tráva je na divadelním jevišti skoro nepatrná, takže se můžeme vylhat baletizolem. Probíhá rozcvička. Vede ji alfa samec Bílej jezdec. Iggy/Lucka má kocovinu a Diana/ Franta drobet přehrává chlapáctví. Iggy Ještě dvě sklapovačky a hodím kačenu.

Co ty to děláš těma ramenama? Diana Takhle se hejbou borci. A čuchni, smrdím jak zoologická. Iggy Vypadáš, jako bys měl málo hořčíku. K Iggy přistoupí Bílej jezdec. Bílej jezdec Mengelo, kdyžtak si dáchni.

Mělas jít s Českou písničkou nakupovat do Kauflandu. Ale vstáváte pozdě, Benešovi. (Zazvoní mu telefon a on s ním poodejde stranou) Iggy To víš, jsme furt ještě trochu

Pražáci… ale toho se zbavíme. Miloš Pražácí? Ty vole, Pražácí jsou všechny Američaní! Sandokanova mačeta Nemakačenkové. To se jim to chodí do kavárny za naše daně. Iggy (Sandokanově mačetě) Kde makáš? Sandokanova mačeta No teď zrovna nikde. Pro nás Moraváky už není v týhle zemi práce. Miloš Zlatý český ručičky jsou všem u zadku. Diana Já teda pochybuju, že mi budou v geriatráku otírat zadek etnický Češi. Hlavy vlastenců Dianino prohlášení vyhodnocují. Vše vyřeší Drtič.

KANIBALKY 351


Drtič kozomrdů Hlavně že, vole, Kalousek, vole, viď, Šláfnberk, vole, rozkradli topka, vole, zlatý komunisti, vole, Putine, poď mi, vole. Miloš Přesně, Drtiči. Česká písnička (až tak trochu pateticky recitující)

Moje mamka říkala, že dřív nás herci bavili a dneska samé kriminálky. Že jsme byli veselý národ se smyslem pro humor a že noví herci to dělají jenom pro peníze a jsou namyšlení. A moje mamka říká, že před rokem osmdesát devět byla veselá a žila spokojeně a nikomu nemusela závidět a že to nám vzala vláda a Havel, který bombardoval Jugoslávii. Sandokanova mačeta Maj Arabi Menšíka? Maj Bohdalku? Ani hovno. Proto my na Silvestra vodpalujem rachejtle a voni vodpalujou sami sebe. Nemaj Menšíka prostě. Miloš Už jen Zdeněk Troška nám rozumí. Ten je náš. Drtič kozomrdů A náš, vole, pan prezident, vole, je náš, vole! A my ho, vole, nedáme! Iggy Ten už taky lehá na lafetu, ne? Mnohohlas Cože?!! Co?!!! Miloš Dal bych mu svůj… svoje chodidla, aby byl mým prezidentem nafurt! Iggy (šeptem Dianě) Že si my dvě tu vysokou školu života nedodělaly, Lady Di. Diana Praha je plná Arabů. Chcem to tady s Lucinou změnit. Chcem to tu vyčistit. Drtič kozomrdů Ty vole, vole, jako fakt, vole?! Pičo, respekt! Miloš To jste hustý. Sandokanova mačeta Se nebojíte, že vás chytnou? Diana Klidně shoříme pro pravdu jako Palach. Sandokanova mačeta To počkej — Alláh? Drtič kozomrdů Palach, pičo vole. Palach Akbar! Česká písnička Ortel složí o vaší smrti píseň. A já ji budu zpívat a lidé pochopí a vystoupíme z ÉÚ. A moje mamka se zas usměje a bude to tu jako dřív.

KANIBALKY 352


Bílej jezdec dotelefonoval a vrací se slavnostně vyladěn. Bílej jezdec Ták, Domovino 88, seřaďte se

a ukažte, že umíme projevit úctu. Blíží se náš host. Důvěřuje nám, tak dorazil bez ochranky. Je jeden z nás. A teď čubrňte — pan Tomio Okamura! A přijde skutečně černá ovce rodiny Okamurů. Postaví se k publiku zády a spustí tu svoji drmolivou bahenní směs. Konkrétně projev o tom, jak jsou Romové po imigrantech druhou největší hrozbou pro Čechii. Viz Youtube: Strmý nárůst romské populace. Postačí první dvě minuty. Poté nechť se ale čtenář hry vysprchuje. Každopádně Domovina 88 bujaře aplauduje. Komentář Iggy nikdo z nich neuslyší. Iggy Pročpak asi bylo Romů v roce čtyřicet pět tak

málo, že? Protože vyletěli komínem! Kam jdeš? Diana Jdu si s ním udělat selfíčko jako ostatní. Nesmíme trčet. Iggy Nešpul pusu hlavně. Duck face tě vždycky prozradí. Když utichne selfie vřava, členové oddílu se znovu sešikují. Bílého jezdce kroutí tréma. Bílej jezdec Bratři a setry, pane Tomio, jsem dojatej,

dojatý, že náš oddíl domobrany Domovina 88 je a bude. My budem připravení, až nás povoláte bránit krásné srdíčko Evropy. My s imigrantama zametem, my je nenecháme znásilňovat naše dcery a uřezávat hlavy našim taťkám a mamkům. Trénujem se zbraněma a ty kavárníci zhejčkaný nemaj na nás šanci. Tahle země je naše, slušnejch lidí, co žijou z huby do ruky, ne jejich a Kalouska. A teď vám, pane Tomio Espédé, předvedeme ukázku naší bojový techniky. Drtiči kozomrdů, je to tvoje. KANIBALKY 353


A Drtič předstoupí s regulérním kalašnikovem. Točí s ním a žongluje kolem těla, naznačuje výpad, jako by snad měl na něm bodák, a poté nekompromisně drtí muslimské hlavy úderem pažby. No a ve finále neplánovaně vystřelí a Okamura se svalí na zem. Jekot, zděšení, nejvíce vypoulené oči v historii českých divadelních produkcí — a poté kvílivý nářek. Domobranci se naklánějí nad vyhasínajícím tělem, jemuž z hrudi tryská groteskní fontánka krve jak v Kill Billovi. Iggy zkontroluje zasaženému puls na krku. Iggy Je po něm.

Bílej jezdec Cože? Iggy Natáh brka. Diana Sanitku? Iggy Zbytečný. Drtič kozomrdů To já, vole, to, vole, já!!! Iggy To my, vole, víme, vole, že ty, vole. Drtič kozomrdů Mám, vole, tři haranti, vole, tři… Sou slepý! Sandokanova mačeta Tvoje haranti? Drtič kozomrdů Patrony vole! Jezdec mi říkal: „Sou slepý,

neboj!“… A v Tomiovi je díra jak srací jáma, vole! Bílej jezdec Sorry, Drtiči. Česká písnička Tomio Okamura byl jedním z největších japonských Čechů. I když přes slzy nevidím a srdíčko bude ještě dlouho píchat a hrníček SPD budu tisknout před spaním, už teď si v hlavě a do notýsku chystám píseň na jeho počest… Miloš Co budem dělat? Sandokanova mačeta Všechny nás zavřou! Miloš To jen Drtiče, asi. Drtič kozomrdů Vole, dík, vole!!! Že sem ti pučoval tu fábku, viď? I s valníkem. To sem ti byl dobrej. Bílej jezdec Rozprášej naši Domovinu jak drobky

z veky. To se bude sluníčkům hodit do krámu. Benešovi, co si vo tom myslíte? Jste z Prahy.

KANIBALKY 354


Diana Chcem ho pomstít. Za jednoho Tomia deset čmoudů. Dáte nám kontakt na ty, co vyřídili těch pět Arabáčů v Nuslích? Bílej jezdec Pět čeho kde? Diana Dem na férovku. Chcem se přidat k opravdovejm mstitelům. Iggy Nebo jste to vy? Bílej jezdec Ty, hele, počkej, jaký Arabáči? Nevim nic. Diana Taháš mě za fusekli… v sandálech? Bílej jezdec Přísahám na Landovýho kohouta, vo tom nevim. My eště… eště jsme nebyli v ostrý akci. Jen dáváme lidi dokupy, aby se to vobrátilo u nás. Drtič se rozeštká Iggy do výstřihu. Drtič kozomrdů Dyť já sem, vole, Lucko, vole, vobyčejnej

svářeč, co nikde nesvařuje, poněvač nám zavřeli, vole, rachotu. Já se akorát občas porvu v hospodě. Miloš My jsme děsný smolařové. Na nic se nezmůžem. A když už jó, tak picnem našeho. Sandokanova mačeta Dyk Tomio byl něco jako náš Elvis. Bílej jezdec Já si vzal na tenhle výcvikáč dovolenou. Víš co, my nejsme zabijácí. To se zdá, že my chcem vraždit ňáký čmoudi. Jó, trochu chcem, protože Arabi nás voznásilňujou. Ale hlavně jsme naštvaný na vás, na Pražácí. Diana Proč? Bílej jezdec Ptáš se proč? Fando, takhle: serete nás. Vy si furt někam frčíte, Evropa — Amerika — svět, a na nás jste nepočkali. My jsme z toho velkýho světa a tý svobody normálně vystrašený. Prostě se bojíme neznámýho. My jsme chudý, máme za řití exekutory a neumíme kloudně česky, natož anglicky, a jsme vám pro čurinu. Vy jste na vlně a děláte, že jsme retardi, co sou na vobtíž. Že jsme ňáká výplň. Ale to my nejsme. Dostáváme hory mejlů, jak se na nás chystaj habaďůry, jak nás zvotročej muslimáci, a vy si budete v kavárničce hezky bafat havana KANIBALKY 355


a dujůspíkingliš hezky, nou proublem. My se vo tý Unii dovíme jen to, že nám vyjebou s rumem a pomazánkáčem a pomlázkou a zabíjačkama. Prasat myslim. Vo nás bez nás, jo. Zase vo nás bez nás. Nás je ale kurva hodně. My se nenecháme vodstrčit. Našel jsem u svý starý máti fotku Čaputový. Řval sem na ni, ale taky vim, že je ten náš Miloš nadranc, že ho tam tahaj jak loutku a že je sprostej a že my jsme sice taky sprostý, ale nechcem bejt. Moje holka, kerou sem posledně měl, koukala každý Vánoce na Lásku nebeskou. Hned bych chtěl bejt vtipnej a na úrovni jako vy a zahodit všechen ten votravnej kousavej strach a vztek, co mám a co se mnou cvičí. Ale já na to nemám. A tak ve mně vyhrála zlost a chci bojovat, víš? Aspoň přijdu mezi lidi. Teda mezi ty, co nečučej na bednu nebo do automatů. Vy ste sice Pražácí, ale jako my, Benešovi, soráč. A tak se to stane — Diana vystoupí z děje. Diana (divákům) A tady se to stalo. Tady vystoupím

z děje. Tady se rozhodnu pro největší šílenost svýho života. Tady navíc zúročím roky svýho maskování a převlíkání za někoho jinýho. (Domobrancům) Hele, děcka, Okamura přijel bez ochranky a doklady u sebe má. Sandokanova mačeta Zahrabem ho? Diana Jasně že zahrabem. Ale to by pro policii byla brnkačka a jdem sedět všichni. Mám plán. Podívejte se mi dobře do obličeje. Dívají se mu do obličeje a chápou lautr prd. A jak jste na tom vy?

Nezdám se, ale jsem zkušenej týpek. Mám kufr plnej paruk a líčidel, abych se moh maskovat. Náš Tomio je kaput. Zabili jsme ho sami. Drtiče nevydáme. Miloš Fakt ne? Iggy (Dianě) Nechceš udělat, co mě teď napadlo, že chceš… KANIBALKY 356


Diana Tady Lucka mi pomůže s maskováním. Odteď budu Tomio já. Vy se vrátíte do svých domovů a přerušíte mezi sebou kontakt, kapišto? Všichni vyjeveně zírají a přejde to pozvolna v přikyvování. Česká písnička Můžu ti k té proměně

zpívat, Franto Okamuro? Diana Nemůžeš. Rozumíte mi všichni? Jo? Tak zahrabat Japončíka a rozchod. Nikdo z nás k soudu nepůjde. Sluníčka se nám smát nebudou. Sandokanova mačeta Mám rejč. Miloš má krumpáč. Fofrem, jdem na to, rychle. Drtič kozomrdů Hadry mu máme svlíct? Diana Jo. Snad mi ta jeho gantka bude. Domovina 88 se po vzoru snaživých hnědých mravenečků rozptýlí. Iggy Zbláznila ses, Lady Di? Nebo mám delírko?! Diana Nemáš. Nechci, aby tenhle výjezd vyšuměl do nikam.

Mám šílenej nápad. On je mi trochu podobnej, viď? Iggy No je, ale… (Zazvoní jí mobil) Dobře, za hodinu jsem tam. (Dianě) Maj ty vrahy Arabů. Diana Nějak mě omluv. A pusť si večer zprávy.

KANIBALKY 357


T S

S T A T

U S Y

SY

Y S U T A T S

U

STATUSY

SY

STA TU


Y S U

S STAT USY Y

U

S TA T

T A T SY

ST

U AT ST

Y



dD Davi r 2014

3. úno

la oslavi s e n d by k před iluška a M š v a a k l m č ře babi tce jse . Zem o f y n e Moje i l h n e O a té naroz lety. N tyřletý v ZO i t 90-té e c a ách by č mi dv pou co jsem v ručk al rovný e P u ědo váv ržel jmeno s ní a d Králové. D o p a oře á, rýlky ve Dv rakov eční b b n a u č l s a í n uvol apartn ířata: „Hye lopa losí, b ěda ě zv , anti mi a d ý a v n l a hlasit e l v h i i ěl obojž routil já cht a hroch …“ A lidi k u o o ký r. Až p li pých e u n m g kafers á d e Josef V lo a já čkou s s babi ředitel ZOO lavě zacuka , chybí h i v ko i a m j m t u l ý b tech a Mi ých le abičk b mou A . dlouh u dl ková, r a la. v o i v z d k Zá zahrá a e l l l ě e utekl v t S k y žila u by s a kdyb itou babičk kov štuclí

STATUSY 473

řů

mentá

88 ko 362


David Drábek

10. červenec 2020 SKINNER Když tatínek umíral Byl od rakoviny celý žlu tý A my mu říkali Tatínku, vypadáš jako ze Simpsonů A on se unaveně usm ál Věděl, že je podobný řediteli školy ve Springfieldu Skinne rovi A v očích už měl sbalen o na cestu A potom odešel A my stáli kolem jeho postele Bratr jako Bart, sestr a jako Maggie a já jako Lisa Protože jsem byl vždy cky tak trochu šprt A napsal jsem tuhle bá seň 358

31 komentářů

STATUSY 536


EDIČNÍ POZNÁMKA

Výbor zahrnuje Drábkova dramata a jeho přepisy her jiných autorů vzniklé mezi lety 2010—2020. Při editaci vycházíme z rukopisů, až na úpravu Šamberkova Jedenáctého přikázání, již přebíráme z programové brožury Národního divadla. Noc oživlých mrtvol v televizní country show Beverlyho Rodrigueze (prem. 20. února 2010), Figarovu svatbu: Andělé, šneci a lidé (prem. 17. prosince 2011) a hru Velká mořská víla: Jedlíci čokolády po deseti letech (prem. 17. května 2014) autor nastudoval v Klicperově divadle v Hradci Králové. Jedenácté přikázání aneb Mucholapka mělo premiéru 21. listopadu 2013 v Národním divadle, muzikál Elefantazie (prem. 1. února 2020), hry Kanibalky: Soumrak samců (prem. 20. října 2018) a Kanibalky 2: Soumrak starců (prem. 12. září 2020) autor inscenoval v Městských divadlech pražských, kde bude v prosinci 2020 uveden i přepis Petr Pan a Oceán naděje. Část za celek z facebookového profilu www.facebook.com/ david.drabek.14 v bolestech omezeného rozsahu vybral autor. Děkujeme tímto Národnímu divadlu za poskytnutí textu hry. L. J.

EDIČNÍ POZNÁMKA

537


ÁB

0 5

DR 5

0

EK 5 0

DR

0 5

ÁB

50

EK


DRÁ

50

BEK

50

50

50

0 5

0 5

50


ODESLÁNO DAREK KRÁL, HUDEBNÍ SKLADATEL

Nechci se pouštět do sáhodlouhých rozborů. Jednak už od dokončení svých uměnovědných studií strašně nerad píšu, jednak jsem takříkajíc v oku hurikánu. To nemáte ani čas se ohlédnout, zastavit, koupit si „hambáč“… Různých hodnocení, analýz a dalších podobných drinků tu bude namícháno neúrekom a do těchto sportů jsem se nikdy nehrnul. Náhoda tomu chtěla, že jsme spolu začali v roce 1992 pracovat a ta stejná Múza nás přivedla do let středního věku, kdy už bychom i za množství vrásek měli brát slušné tantiémy, ale duši máme stále pokrytou pubertálním akné! Nicméně vám prozradím něco, co vím jenom já, přičemž budu doufat, že to zase brzy zapomenete. :-) Na každé inscenaci pracujeme intenzivně, horečnatě a radostně. Problémům čelíme ve dvojici, takže jich uneseme dvakrát víc než osamocený, herečkami zruinovaný režisér. A pak je premiéra. Děkovačka, potlesk. Opona se zavře, na jevišti se objímají všichni se vším, co se hýbe, načež se jeviště vyprázdní, aby se herci a ostatní z company nachystali na nezřízenou párty. A na tom ztichlém, liduprázdném jevišti se bez jakéhokoliv smluveného signálu znovu potkáváme. Světla ještě úplně nepohasla, ale opona už vychladla a vzdálený šum lidí připomíná líné převalování vln na večerní pláži. Každý zvlášť se po jevišti krátce projdeme, posloucháme vlastní kroky a vnímáme svá teď. V hlavě uzavíráme další kapitolu. Asi jako když zalepíte obálku s dopisem nebo odkliknete ODESLAT mail. Vše odevzdáte a posíláte TO do světa, aby to žilo. Bylo čteno, viděno, slyšeno… Pak si jen letmo podáme ruce a odcházíme. Už každý zvlášť. David přímo do víru veselí, miluje to. Já jdu ven nebo se ukryju v nějakém zákoutí divadla. A šum lidí opět připomíná líné převalování vln na večerní pláži, nyní však dozdoben Davidovým nezaměnitelným smíchem… DRÁBEK 50

540


——— JAN HŘEBEJK, FILMOVÝ REŽISÉR

David Drábek Je blázen, kterému rozumím Milovník kýče a originální člověk přitom Jeden z nejvtipnějších lidí, co znám Básník a ohňostrojvůdce Samorost a samožer Rodinný typ samotáře Srdcerváč a srdcechlácholič Dandy očividnej, barevnej, blyštivej Křehkej náfuka a zároveň tvrďák Neotupělej boží bojovník Ser vantes a Don chichot Medvídek a kamarád Jehož se stydím uctít literárně Buď živ a piš co nejdýl

DRÁBEK 50

541


DRÁBKEM HLUBOKO JANA SLOUKOVÁ, DRAMATURGYNĚ

Bylo nebylo, jednoho červnového rána věku umakartových jader se kdesi nad východními Čechami rozevřel obrovský duhový deštník, vlastně ne deštník, byla to kopule plná ornamentů, zlatých mučenek, barokních andělíčků a stříbrných protěží, jenom tam úplně vlevo se rozprostíral Reynkův linoryt a ze spodního okraje pomrkávala blakeovská temnota. Doktor Sova si zalil turka nadvakrát, tři moduritové surikaty otočily hlavičky směrem k Týništi, všichni muži v okolí se změnili ve vydry a ženy v mořské panny, kolem proběhl přímorožec a zavonělo to po kdoulích. Hanička Zagorová si podala ruku s Michaelem Jacksonem, Miloš Forman se na to díval a kouřil doutník, někde zaprskala šňůra od remosky, co sekanou nedopeče, a kolem se to smálo dlouho a zvonivě, a taky to trnulo, protože leskymo vždycky nehladí. Potom se všechno propadlo do šlehačky karamelového větrníku, obléklo do sametově fialového žaketu, zablýskalo mroží broží, nebo to byl kapustňák? Měl jedno oko ze safíru a druhé z perleti a na sobě českou vlajku, bydlel v modrém domě plném starých věcí, tančil lambadu a u toho recitoval jezerní básníky, protože genythálie měl po rodičích. A pak se tohle všechno stočilo do červené limonády a tu vypil chlapec, který se jmenoval David, chlapec, ze kterého jednou bude velký Viking s duší cikánského barona, chlap, který chlapcem zůstane, a proto mě nepřestane okouzlovat, zlobit a hlavně inspirovat.

DRÁBEK 50

542


——— EVA DRÁBKOVÁ, MAMINKA DAVIDA DRÁBKA

Pojďme na začátek. David byl velmi klidné a rozvážné dítě. Při kojení, dá se říci, byl až lenivý a pomalý. Krátila jsem si tento čas četbou. S mateřským mlékem sál myšlenky pánů Tennesseeho Williamse, Karla Čapka, Ernesta Hemingwaye, Williama Shakespeara… Zdálo se mi, že se mu vůbec nejedná o obživu, ale že je to pro něho zábava a potěšení. Pak proběhlo padesát let… Otvírám čtvrtou knihu Davidových her a tady je můj vinš: ať Ti Tvé snažení přináší nejen obživu, ale hlavně přehršli zábavy a potěšení…

DRÁBEK 50

543


ST UD

IE

IE STUD

E

I STUD

D

IE

U T S

ST U


STUDIE

T S

E I D U

IE D U

S T

S T

IE

D

U

D U

IE


DRÁBKOVA POETIKA ANEB JEDENÁCT DRÁBKOVÝCH PŘIKÁZÁNÍ VLADIMÍR JUST, TEATROLOG „Přenechme krásné ženy mužům bez fantazie.“ — David Drábek

Jak v několika větách vykreslit ten bizarní dům o mnoha patrech, ale i balkonech, pavlačích a podzemních sklepech, kterým je pro mne poetika Davida Drábka? „Je to infantilní a bláznivé, obžerné, živelné, zábavné i příšerné,“ napsala kdysi vcelku shovívavě, v souvislosti s Drábkovou premiérou totálně přeoraného Šamberkova Jedenáctého přikázání (prem. 2013), recenzentka Lidových novin. Jiní jsou k Drábkovi nemilosrdnější, namísto efektně vyčnívajícího, ale i hluboce podsklepeného domu vidí jen přízemní domek či narychlo sbitou boudu. Píší třeba o Drábkově divadle jako o „v lepším případě infantilní, v horším upachtěné a trapné“ podbízivosti a srovnávají jeho hry a ohlas dokonce s Troškovými Babovřesky. Shazuje-li kritik takto šmahem, bez předchozího pokusu o vhled do díla, stylu, žánru a povahy autorského rukopisu, čtvrtstoletou divadelní činnost a tři desítky her několikanásobného laureáta Radokovy ceny a jednoho z nejhranějších i nejvydávanějších polistopadových dramatiků, pak tu ovšem něco nehraje… Dům, ve kterém se chechtá i straší

Jak jsme řekli, humor, satira, fantastika, poezie, rozpoutané slovní koláže, muchláže a roláže, a koneckonců i prokazatelný divácký dopad Drábkových her a inscenací, to všechno je stavba o více patrech. Všímat si jen „lacině popkulturních odkazů“ či „infantilního autorova puzení ke slovním hříčkám“ znamená posuzovat zdaleka viditelnou výšku jen podle přízemí. Přízemní obzor vidí jen přízemní objekt, nevidí horní patra, netuší nic o skrytých sklepních STUDIE 562


prostorech. Ne že by se i to popkulturní přízemí, leckdy počmárané křiklavými dryáčnickými barvami, jindy ale vykřesávající z šedi zvyku původní, prvotnímu pohledu skrytou stavební souvislost, ne že by se to všechno v Drábkově poetice také nenalézalo. Dokonce, pomůžeme-li si naposledy touto metaforou, samotná existence přízemního průchodu domem, určeného těm, co spěchají a neradi se zastavují, teprve tato přízemní existence v souvislosti s patry vyššími i nižšími (hlubšími?) tvoří jedinečnou specifiku této poetiky. Drábkova dramatická, upravovatelská a inscenační tvorba je jednou z mála skutečných a při vší grotesknosti velice přesných diagnóz polistopadové doby, jejích iluzí, mýtů i mediálních symbolů. A díky autorově neutuchající, až obskurní zálibě v symbolech nejpokleslejších a nejvlezlejších vyskakují na nás v hledišti při pohledu na nás samotné pod hodně tlustým zvětšovacím sklem nejrůznější, jindy skryté bizarní obludnosti a zvrácenosti. Obludárium české i světové pop-kultury a pop-politiky si Drábek se škodolibou radostí dovoluje znovu a znovu bezkomentářově citovat, do omrzení nám je staví před otupělé oči a uši, což mnohé z nás irituje. A některé z těch iritovaných Drábkovo divadlo přivádí až ke „skandálnímu odhalení“, že sám autor je vlastně skrytá popina a zhrzený fanda svého zobrazovaného světa (ano, asi takový fanda, jakým byli Voskovec a Werich svou celoživotní posedlostí symboly dobové „hovadnosti“ — čím hovadnější, tím víc to jako klauni milovali). Světa, do něhož by prý rád sám pronikl, a stal se tak jakýmsi divadelním Zdeňkem Troškou. Většinu výše citovaných názorů nevyvolala Drábkova kontinuální tvorba v jeho někdejším královéhradeckém působišti (kdy můžeme mluvit o — po Vladimíru Morávkovi — druhé nejvýznamnější éře v novodobé historii Klicperova divadla), ale vyvolávají ji ponejvíce jeho „pražské“ opusy. A to nejen zmíněné divoké přeonačení Šamberkovy frašky ve Stavovském STUDIE 563


divadle, ale i jeho nejnovější opusy v Městských divadlech pražských (Kanibalky, Revizor a Elefantazie). Ačkoli jsem se nikdy netajil i s řadou výhrad k Drábkově tvorbě (možná kromě Akvabel a Jedlíků čokolády neznám jedinou hru, jíž by neprospěl tu a tam škrt, zejména u několikerých dvou, tří i více nastavovaných konců), jsem dlouhodobě přesvědčen, že právě on po svém, odjinud, a o to originálněji navazuje na poetiku Václava Havla. A to už tematicky, zjitřeným, v kraji vzácným citem pro frázi a jazyk vůbec (jazyková hra s pop-kulturními a pop-​ -politickými symboly technokracie a globálního kybersvěta je od počátku Drábkovým průběžným refrénem). Havlovi je blízký i jasným společenskokritickým zacílením svého smíchu proti každému establishmentu a proti šikaně všech možných názorových i sociálních menšin — a koneckonců i svým divadelním tvaroslovím, pracujícím vždy s nějakým „absurdním“ modelem, alegorií či metaforou. Ale hlavně: i u Drábkových nejztřeštěnějších fraškovitých postav a situací nalezneme na jejich dně vždy i spodní tón jakéhosi až rusky bezbřehého existenciálního smutku a zoufalství (už od dramat Jana z parku, 1993, Švédský stůl, 1998, a Akvabely, 2003, přes libreto k muzikálu Ještěři, 2006, hry Náměstí Bratří Mašínů, 2007, Koule, 2010, Jedlíci čokolády, 2011, Velká mořská víla, 2014, Kanibalky, 2019, či opět muzikálové libreto Elefantazie, 2020, až po úpravy cizích her a režie inscenací Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho, prem. 2013, a Revizor, prem. 2019). A platí to i naopak, u smrti a tragických situací, do nichž dramatik tak rád staví své typické životní outsidery, zoufalce, trosečníky a všemi odepsané lůzry (málokdo u nás nashromáždil za třicet let tak barvitý živočichopis všech variant a kultivarů tohoto stále aktuálnějšího sociálního typu jako on): ani v těchto tragických, vážných polohách Drábkovi naštěstí nikdy nedochází ironie a spodní, temný humor, jímž zakrývá soucit a empatii (Akvabely, Náměstí Bratří Mašínů, Jedlíci čokolády, Velká mořská STUDIE 564


víla, Kanibalky, Elefantazie). A právě tam, kde tuto ironii a vnitřní smích nad svými outsidery a lůzry Drábkovy hry postrádají a kde autor zvážní sám nad sebou a doříkává polopatisticky slovně už obrazově řečené, bývají zpravidla jeho autorské i režijní partitury nejproblematičtější (inscenace Tři mušketýři a autorská inscenace Český les, obě prem. 2015, aj.). Tyto rysy však nikdy u něj nepřevážily natolik, aby stačily zničit naprostou většinu her nebo inscenací. Vyskytovaly se zatím vždy v odstranitelném množství, a režisér, jak jsem se mnohokrát i osobně přesvědčil, „slyší na kritiku“(u nás jev zcela ojedinělý). I proto jsou veškeré mně známé referáty z Drábkových premiér — a pětadevadesát procent našich známkujících recenzentů jiné nepíše — už vzhledem k měnící se inscenační i textové podobě repríz, tak málo relevantní. DADA nového tisíciletí?

Editorka druhého svazku jeho her uzavřela knihu konstatováním, že Drábek zrcadlí „obraz světa jako elektronicky řízeného blázince, ve kterém je autentičtější kybernetický člověk-stroj, zatímco člověk je obtížný hmyz“. Já bych k této výstižné charakteristice Drábkovy groteskně vypouklé optiky dodal, že jeho divadelní koncept — možná i včetně kritické odezvy jeho práce! — je především autentické dada dnešní doby. Dada je smích z doby, a jeho prvním nepsaným zákonem je zesměšnit dobu nikoli komentářem (jako u epického či satirického divadla), nýbrž jejími vlastními prostředky. Uklonit se zdvořile nesmyslu a dát mu prostor. Potřeboval-li před sto lety Jaroslav Hašek se svou družinou Strany mírného pokroku v mezích zákona zesměšnit předvolební cirkus, sáhl jako správný predadaista k citaci předvolebního cirkusu: k agitaci, heslům, plakátům, kandidátských řečem a předvolebním kulturním vložkám — vlasteneckým aktovkám. (A dokonce k uplácení voličů-diváků gulášem; dnes by určitě sáhl ke stejně průhledným koblihám). Chtěl-li STUDIE 565


Karel Teige o deset let později pojmenovat sloh bezslohové doby, sáhl k termínu „surdada“(výčet příkladů sahá od sokolíků a Emy Destinové jako Libuše na Vyšehradské skále až po „Peroutku literárního kritika“). A podobně, chtěli-li V+W definovat inspirační zdroje své poetiky, použili zmíněného privátního termínu „hovadno“: tedy rysu, který dodává lidským výkonům v jakémkoli oboru „povahy tak sveřepé blbosti a nepřístojnosti“, že je masově zaznamenáván až „v podobě zdánlivé krásy“— a následuje opět výčet příkladů od barvotisků až po vojenské přehlídky. I Drábek, jemuž zejména raná poetika V+W od pradávna koluje v krvi, je permanentně na lovu symbolů dnešního hovadismu (proto se v jeho hrách vyskytuje Vladimír Remek — posléze ovšem jako Vladimír Remake, Václav Klaus i Lara Croft, Helena Fibingerová i „tatíček Masaryk“, taťka Šmoula i Jack Rozparovač, Gándhí i bratři Nedvědi, Miloš Zeman i Michael Jackson, svatý Václav i jeho bratrovrah Boleslav, eurokomisaři, devianti, teroristé a hafo bavičů, moderátorů a popzpěváků). Namísto v idylicky staropražském Šamberkově světě, v prvorepublikovém světě Čapkově nebo v podobně doslovném carském světě Gogolově, což všechno staromilská část kritiky po Drábkovi podvědomě a zpozdile požaduje, se Drábkovy obludné figury ocitají v permanentním karnevalovém reji, kde je podle přísné logiky nesmyslu možné všechno. I to, že poklesle panoptikální přehlídku tzv. zrůd („muzikál ohavné krásy“ Elefantazie), ovšem s průzračně čistým etickým nábojem, může zahájit postava s třema nohama, v zádech s trpasličí herečkou, čtyřmetrovým obrem, vlčí ženou a sloním mužem Merrickem. Jindy se zase Drábkovi tradiční šamberkovská figurka přikoulí do děje v boschovské průsvitné kouli a hrdina se dostaví po Vltavě v ponorce (k čemuž nahrané smíchy jsou přesným znakem bavičského hovadna doby). Nevypadala takhle nějak kdysi i slavná Vest pocket revue (zapomeneme-li na úspěšné Panoptikum týchž autorů), onen svěží český mix dadaismu a surrealismu v podobě STUDIE 566


poetismu, který už tehdy předváděl nebezpečnou ošidnost panoptikálního světa bez sebereflexe a sebeironie? Drábkův kabaretní bestiář

V Drábkovi ale dříme i Ezop. Poznávacím atributem jeho poetiky je přítomnost zvířat, reálných i fantaskních, mile domácích i zrůdně hororových (tipněte si, co převažuje). Ale zejména těch zcela vymyšlených, poskládaných z odvrácené strany jeho surreálné fantazie. V šíleném kyberkabaretu Žabikuch (2004) o druhém československém kosmonautovi Vladimíru Remkovi/Remakeovi to byl třeba Přílepek na Měsíci („připomíná volské oko, lidskou tvář, protlačenou modelínou, zírá z horního rohu jeviště jako oteklá pavučina, intelektuálně je ve stavu permanentního úplňku“) nebo Bašmandríla („čtyřruká nestvůra s obličejem nadopované operní pěvkyně a tělem bradavičnatého slimáka, nechává za sebou slizký pruh“). Drábkovi jeho bezuzdná faunofilie dokonce před několika lety zhatila slibný projekt modelového Českého lesa, kde bylo — snad s výjimkou počítačové elektronické myši — doslova přefaunováno (polopatisticky „ruský“ medvěd a medvědice, stejně doslovná žížala, tchořice, jelen, klokan, motýlice atd.). Šťastnější ruku měl i při své posedlosti faunou — ovšem tentokrát produktivně propletenou s tématem herecké profese — ve svém přepisu Schimmelpfennigovy předlohy Zvířata na toustech (2011), kde je též kompletně zvířecí dramatický personál (lev, marabu, antilopa, pavián, zebra, surikata, hroch, nosorožec, škorpion, termiti aj.). Slovy dramatika: „Zvěrská podívaná… někteří z nich přišli do Centrální Džungle rovnou z DAMU.“ Drábek bezostyšně osidluje zvěří i klasické tituly: v Jedenáctém přikázání (s podtitulem Mucholapka) to byla excentrická moucha Davida Prachaře s provokativním „monologem o hovně“ i s bohatým pohybově-mimickým partem; ač tento „surdadaistický“ klaun inscenace opět iritoval nemalou část recenzentů, na „mé“ druhé premiéře sklidil největší závěrečný potlesk. STUDIE 567


Ostatně, už kdysi v inscenaci Věc Makropulos (prem. 2008) Drábek stejně provokoval vinohradské obecenstvo, když Daniele Kolářové v titulní roli přidělil na provázku vedeného pásovce, v Náměstí Bratří Mašínů to byl třeba kapustňák čili mořské prase, v Ještěrech tyranosaurus, stegosaurus a plejáda pravěkých potvor, v úpravě Figarovy svatby jsou zase šneci… Budoucí Drábkův životopisec bude chtě nechtě psát i Drábkův bestiář. Autor nejenže — tak jako Ezop i V+W — zvířecí říší poměřuje obludnost lidí, ale tento znak jeho poetiky má i výrazný vliv tvárný. Co zvíře, to u Drábka samostatné „číslo“, jež rozkládá celek. Představuji si, že by se podobné groteskní potvory s extrémně stylizovaným herectvím objevily v nějaké scénické férii režiséra Roberta Wilsona. Tím samozřejmě nesrovnávám Wilsonův a Drábkův styl, jen bych rád naznačil, že podstatu opakujících se výtek vůči Drábkovi (samoúčelnost nápadů, rozpad či „kabaretizace“ celku) bych mohl cum grano salis použít i proti vzývané režisérské ikoně a jejímu fantasknímu panoptiku pohyblivých figurín, kde vše, abych citoval jeden domácí paján, „osekáno do komiksové zkratkovitosti, se v rukou mága moderního divadla mění v aktuální kabaret plný scénických obrazů, hudby a překvapivého humoru“. I u Drábka totiž kabaretní „poetika čísel“, na niž se rozpadá celek (do celku si ji musí sestavit divák, má-li na to) leží v samém jádru jak jeho dramatiky, tak režijní poetiky. A také v jádru jeho společenské výpovědi — naposledy třeba o naší trapné intoleranci k jakýmkoli nám cizím jinakostem, menšinám, anomáliím, bizarnostem, nutkavým i jiným neurózám, tělesným podivnostem, „vadám“ a „zrůdnostem“. Zkrátka, z hlediska vládnoucí většiny, „úchylnostem“, jimiž Drábek tak vtipně usvědčil ze skutečné mravní úchylnosti právě tu u nás vládnoucí většinu (Elefantazie). Nebo když předtím drsně, ale v jádru empaticky vytáhl ze společenského stínu přesně to, co v různých domobranách a bublinách generuje zamindrákovanou českou nenávist, STUDIE 568


ochotnou následovat píšťaly různých krysařů z hradu i podhradí (Kanibalky). Pozorný čtenář si z posledního odstavce vyčte i všech jedenáct Drábkových přikázání… Studie je přepracovanou verzí článku Kauza DAviDA Drábka aneb Nejen o 11. přikázání, Divadelní noviny 22, 2013, č. 22, s. 4.

STUDIE 569


PLAY DRÁBEK! LENKA JUNGMANNOVÁ, TEATROLOŽKA

Kniha, kterou držíte v rukou, je již čtvrtým fasciklem her Davida Drábka (*1970). První výbor, vydaný nakladatelstvím Větrné mlýny v roce 2003, obsáhl sedm jeho raných grotesek, včetně ve své době populárních kabaretů Kostlivec v silonkách (prem. 1999) a Kostlivec: Vzkříšení (prem. 2003), které autor nastudoval ještě s olomouckým Studiem Hořící žirafy (to existovalo v letech 1995—2003). Soubor Aby se Čechům ovary zachvěly, jenž vyšel v nakladatelství Akropolis roku 2011, pak tvořilo deset dramat — mimo jiné ceněné Akvabely (prem. 2005), Náměstí Bratří Mašínů (prem. 2009) nebo provokativně vnímaná rozhlasová Koule (prem. 2011). V pořadí třetí svazek autorových her byl publikován pod titulem Drábek dětem! (Akropolis, 2013) a sestával z hříček určených — nejen — nejmenším divákům, jmenovitě z oblíbených kusů uvedených v pražském divadle Minor, jako byl Čtyřlístek (prem. 2004) nebo Sněhurka — Nová generace (prem. 2006). V naší knize se setkávají Drábkovy nejnovější hry a libreto (Kanibalky: Soumrak samců, prem. 2018, Kanibalky 2: Soumrak starců a Elefantazie, obě prem. 2020) s dosud nepublikovanými dramaty staršími (Noc oživlých mrtvol v televizní country show Beverlyho Rodrigueze, prem. 2010, a Velká mořská víla, prem. 2014) a poněkud nezvykle též se třemi autorovými přepisy klasických děl divadelního repertoáru, respektive klasické literatury: Beaumarchaisovy Figarovy svatby z roku 2011, Šamberkova Jedenáctého přikázání z roku 2013 a původně dramatické pohádky Jamese Matthewa Barrieho v přepisu pojmenované Petr Pan a Oceán naděje z roku 2020. Přestože se druhově-žánrové rozpětí titulů vybraných do této knihy může zdát na první pohled nesourodé, Drábkova STUDIE 570


poetika je natolik silná, že potřebnou kompaktnost celku jednoznačně zaručuje. Dramatik totiž všechny své hry, včetně přepisů, formuje jednotným groteskním gestem, které vyrůstá z montáže protikladných prvků (především satirických, melodramatických a tragických situací či motivů z „vysoké“a „nízké“kultury), bohatého citování a odkazování k různým kulturním jevům. Všelijak rozmanité postupy Drábkovi umožňuje takzvaně otevřená struktura her, vždy navíc složená z více dějových linií, k níž ho inspirovaly především revue či kabaret. Formálně však můžeme jeho hry dávat do souvislosti rovněž s narativitou současného filmu či obrazových médií — seriálu, reklamy, komiksu či klipu. Témata si přitom David Drábek vybírá poměrně obyčejná, jako je potřeba lásky, řešení rozpadu vztahu, touha po štěstí či osobní realizaci, hledání sebe sama a vyrovnávání se s vlastní identitou či těžkou životní situací. Látky pak ovšem zasazuje do fantazijně rozpustilého, absurditou a bizarností prodchnutého a zvraty nabitého dějového kontextu, takže výsledná výpověď hry je kuriózní a překvapivá. Někdy Drábek nachází náměty svých her ve skutečných událostech, jindy je bere z reality literární či obecně kulturní, ale vždy je přizpůsobuje vlastním fabulačním nápadům. V případě přepisů cizích dramat autor použil přímo metodu palimpsestu — syžet těchto her oklestil, aby na ně mohl navěsit nové, vlastní motivy (ve Figarově svatbě přibyla kupříkladu linie Amorovy rodiny, která nepřímo reflektuje hlavní dějovou linii, v Jedenáctém přikázání zase například pantomimická čísla otravné mouchy, jež jakoby pohání děj, v Petru Panovi pak některá humorná místa zase trochu posunující žánr ke grotesce). Hry otištěné v této knize reprezentují tři charakteristické tendence Drábkova dramatického rukopisu. První vychází z her satirické povahy a kabaretní formy, které vytvářel STUDIE 571


především na počátku své kariéry. V hrůznosměšné revue Noc oživlých mrtvol v televizní country show Beverlyho Rodrigueze dramatik přirovnává současnost ke zvrácené zábavě. Hrdinové totiž podlehnou lákadlu prezentace, kterou jim nabízí účast v podivném televizním pořadu, avšak to se jim vymstí: vystoupení je připraví o identitu a poté se z nich stanou zombie. Další významnou tendenci v rámci Drábkova díla představují komorní „balady“s tematikou vztahů, zpravidla se silnými hrdinkami (dříve také s hrdiny), jimž autor začal ve své tvorbě dávat přednost po roce 2000. V našem svazku je zastupuje Velká mořská víla, ale částečně sem spadají i Kanibalky: Soumrak samců a Kanibalky 2: Soumrak starců, třebaže obě jsou také politickými satirami. Ve Velké mořské víle se dramatik pokusil o zpodobení složitosti vztahové komunikace. Složitou komunikací ve hře procházejí tři sestry, z nichž jedna už ovšem existuje jen imaginárně. Děj svérázné detektivky Kanibalky: Soumrak samců se zase točí kolem případů dvou policejních vyšetřovatelek, ačkoli jedna je zpočátku mužem. Vyšetřování vražd je zavádí do komunity nacionalistické domobrany, kterou se jim podaří rozprášit, a spolu s tím zdárně vyřeší také xenofobní českou politickou situaci i osobní problémy s identitou a závislostí. V grotesce Kanibalky 2: Soumrak starců pak sympatické vyšetřovatelky zastaví bezohledného podnikatele, který parazituje na starých lidech. Třetím charakteristickým typem Drábkovy dramatiky jsou muzikálová libreta, námětově zaměřovaná takřka výhradně na problematiku „jinakosti“. (Kupříkladu v Ještěrech, kteří měli premiéru v roce 2009, lze takové téma doložit pedofilií penzionovaného učitele, jenž s bývalými žáky nacvičuje muzikál podle filmu Cesta do pravěku, neboť ho k tomu donutili z nich vyrostlí mafiáni.) V nejnovější Elefantazii se taková odlišnost váže k Josephu Merrickovi, STUDIE 572


muži porostlému nádory a deformovanému úrazy, jehož chirurg dr. Treves zachrání z londýnského panoptika. Také tohoto hrdinu Drábek — jak už to k zábavnému muzikálovému žánru patří — ukazuje jako citlivého, inteligentního a vnitřně krásného člověka, podobně jako i další „exponáty“obludária: třínohého muže, siamské sestry, dívku porostlou srstí či nadměrně vysokého mladíka, mezi nimiž vznikne přátelské pouto, a navzájem se podporují. I v Drábkově přepisu Figarovy svatby, které dal podtitul Andělé, šneci a lidé, musí Figaro dospět ke sňatku se Zuzankou, odrážet naléhání vdavekchtivé Marceliny a dát znovu dohromady hraběcí manžele, avšak to vše se nyní děje pod nenápadnou navigací rodinky Amorových. V Jedenáctém přikázání aneb Mucholapka zase autor rozvinul drastickou komiku jednotlivých hrdinů, podobně jako ve hře Petr Pan a Oceán naděje podpořil grotesknost některých situací. Málokterý dramatik promlouvá k dnešku tak živě a trefně jako právě David Drábek — umělec nikoli náhodou pětkrát oceněný někdejší Nadací Alfréda Radoka v soutěži o nejlepší uvedenou původní hru, respektive v soutěži o nejlepší — v daném roce napsané — drama. Drábek ovšem nepostrádá ani divácký a recenzentský ohlas u svých inscenací, což ho všechno řadí mezi nepřehlédnutelné divadelníky dneška.

STUDIE

573


Y R H izní e  13 telev v iguez l r o d v o t r   79 yho R ých m everl a lidé oživl i B c c e w o 139 n o N pka  ělé, š ry sh a t d l n n o u h A c : co atba b Mu í ane va sv n lády o á r z a čoko iká Fig i ř c p í l é d náct la: Je Jede ká ví s ř o   201 ám tech e Velk l i t se 321 po de 265 mců  a zie  s a t k n ra   367 Elefa oum arců S t : s y k k bal umra 419 Kani 2: So y k děje  l a a n b i n Kan Oceá an a P r t Pe

ST AT U

Fac e

boo kov é pá sm o

47 3

7 Ediční poznámka  53

SY


DR EK ÁB

Darek Král  540 Jan Hřebejk  541 Jana Slouková  542 Eva Drábková  54 3 Tomáš Belko  54 4 Vladimír Kopta  546 Simona Rybáková   548

50

D I E

ST U

David Drábe k a jeho „ho řící“ stopa v Olomouci . Tatjana La zorčáková   Drábkova p 553 oetika aneb Jedenáct Drábkových přikázání. V ladimír Just Play Drábek   562 ! Lenka Jun gmannová  570


DAVID DRÁBEK PLAY DRÁBEK HRY A ADAPTACE Z LET 2010—2020 Vydal Filip Tomáš — Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2020 jako svou 421. publikaci Ediční příprava a doslov Lenka Jungmannová Další texty Tomáš Belko, Eva Drábková, Jan Hřebejk, Vladimír Just, Václav Kopta, Darek Král, Tatjana Lazorčáková, Simona Rybáková, Jana Slouková Redakce Jakub Říha Grafická úprava, obálka a sazba písmy Academica a Hrot Martin Pecina (www.book-design.eu) Tisk Těšínské papírny, s. r. o., Bezručova 212/17, 737 01 Český Těšín Vydání první, 576 stran, TS 13. ISBN 978-80-7470-302-7 ISBN 978-80-7470-303-4 (PDF) Doporučená cena včetně DPH 449 Kč www.eshop.akropolis.info


• • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • •

Malá žranice (Sousta) — spolu s Darkem Králem (1992) Hořící žirafy (1993) Jana z parku (1994) Vařila myšička myšičku (1995) Kosmická snídaně aneb Nebřenský (1997) Švédský stůl (1998) Kostlivec v silonkách (1999) Kuřáci opia (2000) Embryo čili Automobily východních Čech (2002) Kostlivec: Vzkříšení (2003) Akvabely (2003) Žabikuch (The Frogscalibur) (2004) Čtyřlístek! (2004) Děvčátko s mozkem (2005) Sněhurka: Nová generace (2006) Planeta opic aneb Sourozenci Kaplanovi mezi chlupatci (2006) Ještěři (2006) Vykřičené domy (rozhlasová hra, 2006) Náměstí Bratří Mašínů (2007) Berta (od soumraku do úsvitu) (2008) Unisex (2009) Koule: Příběh vrhačky (původně rozhlasová hra, 2010) Noc oživlých mrtvol v televizní country show Beverlyho Rodrigueze (2010) Hračky (2010) Chmýří (2010) Sherlock Holmes: Vraždy vousatých žen (2010) Zvířata na toustech (2011) Jedlíci čokolády (2011) Figarova svatba: Andělé, šneci a lidé (variace na P. Beaumarchaise, 2011) Jedenácté přikázání aneb Mucholapka (adaptace F. F. Šamberka, 2013) Velká mořská víla (2014) Elefantazie (2016) Kanibalky: Soumrak samců (2018) Kanibalky 2: Soumrak starců (2019) Rain Woman (2020) Petr Pan a Oceán naděje (2020)