Michael Crummey: Zloději řek

Page 1

Zloději řek

Než se toto vše odehrálo, nesla ta země různá jména. Zátoky a pusté mysy, rozlehlé smrkové lesy tak temně zelené, až byly skorem černé. Olše, zakrslé stromky a lišejníky. Síť jezer a jezírek ve vnitrozemí spletitá jako orgány v těle zvířete, řeky podél celého pobřeží, jež proudí do moře jako krev ze starých ran...

Michael Crummey

Zloději řek

Přeložil Jiří Kaňák

Michael Crummey
Akropolis
Zloději řek

Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.

River Thieves

Copyright © 2001 Michael Crummey, by arrangement with CookeMcDermid Agency and Kristin Olson Literary Agency. Originally published in English by Doubleday Canada.

© Translation Jiří Kaňák, 2023

© Illustrations Jindřich Janíček, 2023

© Graphic & Cover Design Stará škola, 2023

© Filip Tomáš — Akropolis, 2023

ISBN 978-80-7470-464-2

ISBN 978-80-7470-465-9 (MOBI)

ISBN 978-80-7470-466-6 (ePUB)

Historické knihy a jiné prameny čas od času přinášejí různé verze této události, jelikož se však tato líčení dopouštějí četných nepřesností, rozhodl jsem se podat tento příběh tak, jak jsem jej vyslechl z úst samotného Johna Peytona, zesnulého smírčího soudce z Twillingate, jenž vzal tuto ženu z kmene Beothuků do zajetí.

— James P. Howley, The Beothuks or Red Indians, vydáno 1915

Než se toto vše odehrálo, nesla ta země různá jména. Zátoky a pusté mysy, rozlehlé smrkové lesy tak temně zelené, až byly skorem černé. Olše, zakrslé stromky a lišejníky. Síť jezer a jezírek ve vnitrozemí spletitá jako orgány v těle zvířete, řeky podél celého pobřeží, jež proudí do moře jako krev ze starých ran.

Přežilo jich jen několik v zápisnících a denících lidí zvídavých, vědecky myslících, kteří předtím, než ten jazyk zcela zanikl, sestavili hubený slovníček. Annoo-ee pro strom, lesík nebo les. Gidyeathuc pro vítr, Adenishit pro hvězdy. Mammasheek pro každý z deseti tisíc menších ostrovů, které jsou jako svatozář rozesety kolem celého pobřeží. Kadimishuite pro nespočetné proudy, které se mezi nimi proplétají. Každé to slovo má neobvyklý tvar čehosi starobylého, podivně zneklidňující váhu muzejního artefaktu. Jsou jako nástroje stovky let staré, vytvořené s určitým záměrem, jejž se dnes můžeme často jen domýšlet. Kewis pro slunce i měsíc, ciferník kapesních hodinek, odcizených evropským osadníkům.

Whashwitt, medvěd; Kosweet, karibu; Dogajavick, liška. Shabathoobet, past. Jsou to jakési vypreparované exponáty, slova, jež kdysi bývala svaly a šlachami, zachycena ve strnulých pózách. Tři sta podstatných jmen, hrst nečasovaných sloves — políbit, běžet, padat, zabít. Stojí a němě ukazují, na okraji příběhu, který krouží kolem jejich vlastní smrti.

Jen ta země je stále tady.

Ráno sedmnáctého nechal Buchan na tábořišti zakopat soudek se zásobami a dvaceti litry rumu a výprava zahájila výstup kolem vodopádů. Dokud nebylo stoupání příliš strmé, táhli saně po křivolaké stezce mezi vysokými skalisky. Pak náklad vyskládali a soudky vynášeli nad vodopády na zádech. Než nahoru na říční břeh dopravili po stezce a přes napůl zamrzlou bažinu všechny zásoby a saně, museli tu cestu podniknout ještě dvakrát nebo třikrát. Okolo poledne se vítr stočil k jihovýchodu a ranní plískanice se změnila v hustý déšť. Skupina urazila všeho všudy jednu a půl míle, ale všeobecná únava a skrz naskrz promočené oděvy a zásoby přiměly Buchana ukončit toho dne další postup. Tábor rozložili pod závětrovou plachtou, kterou coby stříšku vypjali mezi stromy. Před devátou hodinou večerní déšť ustal a muži si usušili oděv nad ohněm a ulehli k spánku.

Když následujícího dne znovu vyrazili, topolový a březový les lemující řeku se proměnil v temný průchod ze smrků černých, borovic a modřínů. Před téměř sedmdesáti lety sežehl lesy od zálivu Hrdinských činů až k vodopádům požár a na celém spáleništi staré smrkové lesy ustoupily topolům a břízám. Proměna lesů, mezi nimiž putovali, byla náhlá a úplná, jako by někdo nakreslil hraniční čáru mezi dvěma světy.

Řeka nad vodopády byla tak členitá a prudká, že uprostřed nebyla pokryta ledem a časně ráno se slabou vrstvou ledu u břehu propadly jedny saně. Dopadly na mělčinu, ale Jamese Careyho, který byl do nich zapřažen, strhla síla proudu pod led. Chvíli se ozýval zuřivý křik, jak Buchan zaháněl zbytek výpravy na břeh. Richmond sebou plácl na led, a aby na toho muže dosáhl, strčil do mrazivé vody až po rameno jednu paži a pak poslepu, s obličejem otočeným ke břehu šmátral, jako by hledal punčochy pohozené někde pod postelí. Carey se do těžkých kožených popruhů saní zamotal a nedokázal se vyprostit, ani když se chytil

100 6

Richmondovy ruky a ten jej vytáhl zpod ledu. Jeho tvář vyplula na hladinu a znovu se ztratila v pěně. Richmond křičel o pomoc a Peyton se doplazil tak daleko, jak si jen troufl.

„Sekeru!“ ječel Richmond přes rameno, „šavli!“

Buchan jim poslal po ledu meč a Peyton se s ním doplazil k díře.

„Odřízněte ho,“ křičel Richmond.

V silném proudu Peyton rozpoznával jen nejasný pohyb a bodal divoce do vody pod paží, kterou držel Richmond. V místech, kde rukáv jeho kabátu přecházel do flanelové manžety, prosákla dovnitř voda tak ledově studená, až mu připadalo, že si tou čepelí stahuje vlastní kůži. Když byl Carey konečně volný, oba muži jej vytáhli na břeh, kde ležel a třásl se, plival a krvácel jako ubitý tuleň.

Rozdělali oheň a svlékli z Careyho promáčený oděv a skupinka mariňáků mezitím pomocí provazu a háků vylovila z řeky saně a náklad. Carey krvácel z řady řezných ran v podpaždí, které ošetřili surovým terpentýnem. Jedna z ran byla tak hluboká, že krvácení museli zastavit rozpáleným železem. Poté Careyho zabalili do přikrývek. Peyton seděl vedle něj a omlouval se za ta zranění.

Carey se nezvladatelně třásl a zuby mu jektaly zimou a šokem. „Je to sakra lepší, než bejt utopenej,“ řekl.

Richmond si svlékl kabát a mokrý rukáv zavěsil nad oheň. „Někdy musíte prolít trochu krve, aby duše zůstala v těle.“

Dva z námořníků si předchozí noc v dešti zničili boty, nohy si rozedřeli skoro až na kost a nedokázali již dál držet tempo se zbytkem výpravy. Buchan rozhodl, že zůstanou s Careym, dokud mu neoschne oděv, a pak se měli i s ním vrátit na Adonis. Zbytek výpravy pokračoval proti proudu a držel se blízko u břehu s připravenými lany a žerděmi.

Čtyři míle nad vodopády, v místech, kde byl led konečně rovný a hladký, narazili na první indiánské sobí ploty. Bylo to jako vejít do ztemnělé chodby bez dveří. Na obou březích, kam až dohlédli,

101

byly jeden přes druhý pokáceny stromy tak, aby utvořily stěnu osm až deset stop vysokou. Nejmladší z námořníků se zarazili jako koně před překážkou. Buchan nařídil, aby sestoupili z ledu, rozdělali oheň a uvařili vodu na kakao, a William Cull jim mezitím vyprávěl o stádech karibu, která každý podzim překračovala řeku, stovky a tisíce kusů, nepočítaně, a jak ta zvířata ve vodě vedly ploty do jatečních ohrad, kde za dřevěnými zástěnami stáli Beothukové a zabíjeli je šípy a oštěpy.

Jakmile pojedli a vypláchli si a sbalili kovové hrnky, Buchan poslal výpravu zpátky na led a křičel přitom příkazy mnohem hlasitěji, než bylo zapotřebí. Zdálo se, že chce u mužů vyvolat dojem, že jeho autorita sahá hluboko do divočiny, která teď jako by patřila někomu jinému. Skupina postupovala dál mlčky a ostražitě. Kde byl les příliš řídký na to, aby umožňoval stavbu plotu, byla do země zaražena řada kůlů, na nichž z rybářských šňůr visely kusy březové kůry. Kůra se s každým závanem větru rozkolíbala a vydávala klapavé zvuky, jež měly karibu odstrašit a zabránit jim opustit řeku a uniknout do křovin. Ten zvuk byl nepravidelný, ale ozýval se stále, jako roztroušený potlesk, a vyděsil i většinu těch, kdo šli po řece poprvé. Přibližně každou míli se na jižní straně otevíraly úzké průchody do ohrazených mýtin, jež sloužily jako jateční ohrady. Panující ostražitost nabila výpravu dychtivou energií, a tak po hladké ledové ploše rychle postupovali vpřed. Zastavili až dlouho po setmění a úhrnem urazili dvanáct mil. Poslední ze sobích plotů minuli kolem třetí hodiny odpoledne. Následující den zvládli ujít dalších devět mil za Bažinu zarostlého rybníka. Dvacátého překonali dalších osm mil, včetně dvou mil nad druhým vodopádem. Nerovný led nad vodopády si vybral svou daň na saních a dvoje byly poničeny tak těžce, že je museli zanechat na místě a veškeré zásoby a náklad přeskládat. Toho večera překročili nad Potokem Jezevčího zálivu řeku, aby se utábořili v zeleném hájku na jižním břehu.

Známky lidské přítomnosti byly tou dobou již všude kolem — stromy pokácené nebo nesoucí stopy seker, na větších ostrovech

102

chátrající mamateeky, v řece poblíž indiánských stezek uvazovací sloupky —, ale William Cull vyjádřil mínění, že indiáni se pravděpodobně kvůli karibu přesunuli blíž k jezeru, a odhadoval, že dřív než tam výprava žádného živého indiána neuvidí.

Po týdnu namáhavé dřiny byla navečer většina mužů k smrti vyčerpaná a sotva se vlekla a vzhůru zůstávala, jen dokud se nenajedla. Naproti tomu se zdálo, že Richmond každý den sílí, a to až tak, že táhl jedny saně stále sám, zatímco zbytek výpravy se u těch zbývajících střídal. Jedinou viditelnou změnou na něm byla mrzutá nálada. Na Butlera se již obracel jen výsměšným žvatláním, nebo aby se dožadoval další ukázky indiánštiny jeho matky. V hovorech s ostatními lovci kožešin Buchana označoval jako „hlídacího psa“ nebo „ovčáka“. Kdykoliv se naskytla příležitost, dráždil Reillyho, přičemž z rukávu sypal propracovaná katolická zvolání. „Při neposkvrněné krvi požehnané Panny Marie, matky boží, to je ale chladné ráno.“

Cull toho odpoledne nechal ostatní projít, počkal na Peytona a řekl mu, aby toho chlapa držel zkrátka. „Začíná bejt pěkně otravnej. Jestli si nedáme majzla, může vyvíst něco pitomýho.“

Peyton přikývl. Byl teplý den, na ledu ležel prachový sníh, který ztěžoval pohyb saní, a on se vší silou opíral do postrojů. „Dám na něj pozor.“

V táboře zůstal ještě dlouho po jídle u ohně a čekal, až Richmond a Taylor ulehnou. Buchan seděl vedle Reillyho. Všichni ostatní již upadli do olověného, bezesného spánku. Reilly natáhl ruce bez rukavic k ohni, aby se ohřál.

„To by mě zajímalo,“ nadhodil poručík. „Kdepak jste přišel k těm ošklivým jizvám?“

Reilly se rychle podíval na hřbet ruky, jako by si předtím té temné pavučiny nevšiml. Dlaní druhé ruky si přejel po jizvách. Peytonovi se zdálo, jako by se je snažil vymazat.

„To byl svět ještě mladej, pane,“ řekl Reilly důstojníkovi. Podíval se přes oheň a zachytil Peytonův pohled. „Ve starý domovině.

103

A není to nic, na co bych rád vzpomínal. Byla v tom jedna kovářská famílie a jejich dcera, a pokračovat by ohrozilo čest tý holky a vážnost, který se teď, jak doufám, u vás těším.“

Richmond zaklel a kopl do odhořívajícího kusu dřeva. Do vzduchu se vznesla sprška uhlíků, jež pak při dopadu do sněhu poblikávaly. „Jak moc to může ublížit cti nějaký Irky?“ zeptal se. „Hej, Tome Taylore? Nebo vážnosti, který se těší nějakej Ir?“

Taylor nezúčastněně pokrčil rameny, ale nijak se jej nepokusil zarazit.

„Co se v tom tvým dojemným příběhu stalo dál, Irčane,“ pokračoval Richmond. „Jak to vidím já, nemáš co ztratit.“

Peyton se podíval na Reillyho a Buchana. Poručík se usmíval a položil ruku na Reillyho předloktí, aby mu zabránil odpovědět.

„Věřím,“ pronesl Buchan s co nejsilnějším akcentem, „že nesmejšlíte tak špatně vo všech Keltech.“

„To vůbec ne, pane,“ odvětil Richmond. „Ale tendleten je zvlášť votravnej, vzhledem k těm jeho jasnejm prioritám.“

„Richmonde,“ obořil se na něj Reilly, „zavři už tu svoji nevymáchanou hubu.“

Lovec kožešin ho odmítl vzít na vědomí. „Jelikož má tady pan Mick Mac za manželku indiánku, považuju za naprosto pošetilý očekávat, že by se z něho najednou stal anglickej protestant.“

Peyton byl na nohou dřív, než Richmond dokončil větu, poklekl k Richmondovi a Taylorovi a několik vteřin šeptal. Richmond prohlásil: „Z oucty k vašemu otci,“ a s pohledem plným zuřivého vzteku přikývl k ohni. Peyton vstal a pronesl k Reillymu: „Richard by se rád omluvil, Josephe. Všichni víme, že Annie je dobrá křesťanka. Měla to být legrace, nechtěl urazit tebe ani Annie.“

Reilly se pak zvedl také. „Cením si toho, Johne Peytone,“ řekl.

„I když by pro mě znamenalo víc, kdyby to vyšlo z pusy tamtoho za váma.“ Otočil se na Buchana. „Dobrou noc, pane.“

Buchan přikývl.

104

Peyton obešel oheň a usadil se na místo, které Reilly uvolnil, a ti čtyři tam zůstali déle, než bylo komukoliv z nich milo, dokud Richmond konečně nezaklel pod vousy a nezalezl do přikrývek a dokud se za ním, o něco zkroušeněji, neodebral i Taylor, jenž cestou pokývl Peytonovi a Buchanovi.

„Ten váš Richmond,“ řekl Buchan a zavrtěl hlavou.

„Je to poděs, pane. Ale na dlouhé štrece po řece, jako je tahle, poznáte, za co stojí. Kdybych se někdy se saněmi propadl pod led, měl bych ho rád někde poblíž.“

Buchan pomalu přikývl a upřeně se zadíval na mladšího muže. Peytonův obličej byl chlapecký, pomyslel si, pozoruhodně nepoznamenaný jizvami. Na hlavě měl hustou plavou kštici a jeho tvář neopouštěl udivený pohled, díky kterému vypadal mladší, než ve skutečnosti byl.

„Co se děje, pane?“ zeptal se Peyton.

Buchan ukázal přímo na něj. „Hledám ve vás podobu vašeho otce,“ řekl. „Nevidím ji tam.“

„John starší má hodně výraznou tvář, to je pravda.“ Peyton nezvedl zrak od ohně. „Možná budu mít štěstí a uniknu tomu.“

Dvacátého druhého časně ráno narazili na další pás sobích plotů a o dvě míle dál objevili poblíž jedné jateční ohrady velkou kruhovou zásobárnu, postavenou ze smrkového dřeva a kůže karibu, která tam podle Culla dříve, když tudy před osmnácti měsíci procházel, nebyla. Nedaleko břehu trčely z ledu dva uvazovací kůly a před zásobárnou leželo porůznu několik zabitých sobů karibu.

Několik okamžiků stáli uvnitř stavby a jejich oči uvykaly tmě. Pak ze stínů vystoupila řada kýt a trupů zavěšených z krovů. Vedle polic vzadu v místnosti objevili past na soboly a Tom Taylor svou holí, jíž si vypomáhal při chůzi, železa sklapl. Kolem skladiště našli ještě další čtyři pasti, které měly chránit maso před mrchožrouty. Pasti byly označeny jménem Peyton. Richmond řekl, že je na podzim někdo odnesl z jeho chaty.

105

Většina zmrzlého masa, velké tučné špalky masa od kosti, byla uložena v hranatých bednách ze smrkové kůry se srdcem a ledvinami nebo játry uprostřed. Našli spoustu poklic k měděným kotlíkům, jež podle Culla mohly patřit té indiánce, kterou odvezl do St. John’s. V místnosti viselo také několik kůží, bobřích, sobolích a sobích, a Buchan nařídil, aby je odnesli spolu se dvěma bednami masa. S plavčíkem pak odešli k saním a vrátili se s jedněmi flanelovými kalhotami, jedněmi pletenými punčochami, třemi bavlněnými kapesníky, třemi zavíracími noži, dvěma sekerkami a nějakými nitěmi a provázky a vše na výměnu úhledně vyskládali doprostřed místnosti.

Richmond stál s pastmi přehozenými přes rameno a zeptal se, co poručík indiánům zaplatí za věci, které mu ukradli.

Překonali dalších deset mil, pak rozbili tábor a k večeři si opekli maso karibu. Hughster si stěžoval na stav svých nohou, a tak Buchan požádal, aby jej a Culla na průzkumu doprovodil Peyton. Na obzoru se zapadající slunce odráželo od večerního oparu a paprsky tetelivého červeného světla se rozbíhaly do všech stran. Sluneční psi jako planoucí kříž nad lesem. Cull na ně ukázal prstem. „Zejtra bude pořádnej fučák, to je jistý.“ Po řece ušli další dvě míle a vraceli se dlouho po setmění. Cull odhadoval, že nebýt saní, mohli by k jezeru dorazit již nazítří. Byly určeny tři hlídky a stráž byla celou noc ozbrojená.

Ráno bylo mrazivé, s prudkým západním větrem, zrovna jak Cull předpovídal. Peyton si vzal poslední hlídku a seděl právě u ohně, když se z pokrývek vyhrabal Buchan. Kývli na sebe, ale přes hluk větru se o hovor ani nepokoušeli. O pár minut později se v pokrývkách strnule posadil jeden z mariňáků. „Vojíne Butlere!“ křikl Buchan na pozdrav.

Voják se pomalu otočil k ohni. Jeho tvář byla škraboškou vyčerpaného údivu, jako tvář člověka, který se nedávno vrátil z trýznivé cesty do podsvětí.

„Vítejte zpět do světa živých,“ zavolal Buchan.

106

Během snídaně si muži posedali tak blízko k ohni, jak si jen troufli. Plameny šlehaly tu jedním a tu hned druhým směrem jako nakrátko uvázané rozzuřené zvíře. Museli křičet ze všech sil, aby se přes vytí větru slyšeli, a jejich hlasy přeskakovaly a slévaly se v mračna rozháněná nárazy větru.

Řeka před nimi se úžila a ztrácela hloubku a byla tak členitá, že nezamrzala ani u samotných břehů. Skupina se plahočila čtyři míle po břehu, a kde to bylo nezbytné, klestila si sekerami a šavlemi cestu porostem, ale kolem desáté hodiny ranní bylo zřejmé, že saně již dál táhnout nemohou. Buchan se rozhodl výpravu rozdělit, ponechal čtyři námořníky a Cullovy lidi u nákladu a zbytek pokračoval podél řeky s proviantem na čtyři dny v tlumocích. Původně chtěl v táboře ponechat i Taylora a Richmonda, ale oba dávali tak okatě najevo svou zraněnou pýchu a většina ostatních z výpravy byla tak oslabena cestou, že Buchan byl nucen své rozkazy přehodnotit.

Za Potokem Jezevčího zálivu již výrazné body v krajině, kterou procházeli, většinou postrádaly jména, a kdykoliv výprava narazila na říčku vlévající se do řeky Hrdinských činů nebo překračovala větší výběžek pevniny, Buchan svolával muže do hloučku a oni pak přes vítr křičeli své návrhy. Jména za sebou trousili jako kamínky, jež jim mohou pomoci najít z divočiny cestu ven — Cullův pahorek, Buchanův ostrov, Výběžek hlubokých lesů, Potok překvapení pro říčku, na níž se pod Peytonem probořil led. Richmond se nechal slyšet, že by něco mohlo nést i jeho jméno, a pokaždé byl rozčarovaný, že se na něj nedostalo.

„Den je mladej,“ utěšoval ho Tom Taylor. „Každou chvíli musíme narazit na nějakou velikou skálu, aby k ní pasovalo jméno Richmond.“

Po čtyřech mílích Cull objevil na jižní straně krátkou stezku, po níž někdo nedávno táhl sněhem kánoi kolem peřeje.

„Dickova převlaka,“ pokřtil to místo Taylor a Richmond jej nazval mizerným čubčím synem a řekl, že pokud jde o něj, může táhnout rovnou do pekla.

107

Za další míli obešli dlouhý výběžek země a před nimi se vynořilo jezero, větší, než kdokoliv kromě Culla očekával. Vypadalo to, že z jednoho konce sněhem pokryté ledové plochy na druhý to je nejméně den cesty, nádherný stříbrný kýl vinoucí se celým údolím. Bylo po třetí hodině a vítr se utišil natolik, že se počasí dalo snést. Slunce kleslo pod strop z šedých mraků a ozařovalo ten nezměrný ledový příkrov a sníh na větvích smrků, seřazených na úbočích okolních kopců, žhnul zlatě všude kolem. Bylo to jako vstoupit do katedrály ozářené svícemi a muži tam stáli, vyčerpaní a těžce oddechující, opírající se o hole a sehnutí, aby vyrovnali váhu svých tlumoků, všichni se znaveným užaslým pohledem skupiny poutníků.

Peyton promluvil jako první. „Tamhle někdo je,“ řekl a ukázal na protější břeh, kde se na pozadí temnějšího stínu stromů pohybovaly dva bledé stíny. Buchan zahnal výpravu do lesa, z dohledu, a muži mhouřili oči a dohadovali se, co nebo kdo by ty postavy mohly být.

Taylor prohlásil, že měly čtyři nohy a nejspíš to byli karibu. Richmond se mu vysmál. „Seš slepej jak zatracená ježovka, Tome Taylore, a ta má ještě dvakrát tolik rozumu, co ty,“ řekl. „Byly to dvounohý stvoření, a jestli to nejsou Rudý indiáni, tak jsem papeženec.“

Podle Culla se Richmond s největší pravděpodobností nepletl a navrhl jít se podívat blíž, ale držet se při tom mezi stromy, aby si jich nevšimli. Shodili tlumoky ze zad a prodírali se křovinami tak rychle, jak jim to změť olší a smrků a podrostu dovolovala. Ani po půl hodině se však nezdálo, že by se k těm postavám nějak přiblížili, a Buchan již chtěl vyhlásit přestávku, když desátník Bouthland ukázal přes led. „Netáhne ten druhej něco, poručíku?“

Muži si zastínili oči a snažili se proti posledním slunečním paprskům něco zahlédnout. „Saně,“ odhadoval Cull. „Něco takovýho.“

108

Několik dalších mužů souhlasně pokyvovalo hlavami. „Tak to bychom měli,“ řekl Buchan a obrátil výpravu zpět k řece. „Jestli jsou ti dva venku takhle před setměním, tábor jistě nebude daleko odtud. Za prvního světla se touto cestou vrátíme a zkusíme je zaskočit ve spánku.“

Přešli přes výběžek a jezero ztratili z očí. Zřídili tábor, a jelikož odhadovali, že indiánská osada odtud nebude blíž než dvě míle, Buchan povolil malý ohýnek na vaření. Zatímco jedli, oznámil všem, jaké chování se od nich bude následujícího dne očekávat, a to zejména ve společnosti žen. Pak oznámil, že pušky zůstanou ráno u tlumoků.

Richmond vyskočil a zbytky jídla z talíře vyklopil do ohně. „Ne,“ řekl. „Ani za nic.“

„Pane Richmonde,“ pronesl Buchan klidně.

„Johne Peytone?“ obrátil se Richmond tázavě na mladého muže.

„Jsme zde na mírové misi jménem guvernéra Newfoundlandu a Jeho Veličenstva krále,“ pokračoval poručík.

„Guvernér mi může políbit prdel a král jakbysmet,“ ječel Richmond.

„Pane Richmonde!“ Buchan vstal a pokynul mariňákům, aby vstali rovněž. Všichni vyskočili na nohy a strhl se povyk, kdy Richmond podporovaný Taylorem bodal do vzduchu prstem směrem k Buchanovi a Reilly a Peyton stáli mezi nimi a mariňáky. „Když všichni nesklapnete, nebude žádná mise,“ vykřikl Peyton a opakoval to, dokud se všichni neuklidnili a o krok neustoupili.

Buchan řekl Richmondovi, že jen s ohledem na zvláštní okolnosti vojákům nepřikáže, aby jej svlékli a zmrskali do bezvědomí, a trval na okamžité omluvě králi a guvernérovi. Peyton Richmonda jemně dloubl do zad. Richmond se zahleděl do tmy a vyzývavě, ale jen tak, aby mu to prošlo, vyplivl omluvu. „Ale zítra k tomu jezeru bez svý pušky nejdu,“ trval na svém.

110

„Pak nepůjdete vůbec,“ řekl mu Buchan.

„Takže ani já,“ oznámil Taylor a posadil se k ohni a na seznam se zřejmým váháním přidal své jméno i Hughster.

„Poručíku, pane,“ obrátil se na Buchana Cull, „nemáme potuchy, na kolik indiánů tam ráno narazíme. Může jich bejt i přes dvě stovky.“

„S puškami v rukou si jejich důvěru nejspíš nezískáme.“

„Možná,“ uznal Cull. „Ale my jim budeme moct věřit vo dost víc.“

Buchan potlačil podrážděný povzdech. Otočil se na Peytona. V obličeji mladšího muže došlo ke změně, jako by spolkl něco kyselého. „Pane Peytone?“

Peyton myslel na to, jak seděl u stolu naproti Cassie a ona mu opakovala slova Johna staršího. Rozčilovalo jej, že na jeho slova skutečně došlo. „Mám pro vaše stanovisko určité pochopení, poručíku, ale musím s lítostí prohlásit, že se spíše přikláním k hodnocení pana Culla.“

„Nu dobrá.“ Buchan usedl na své místo u ohně a ostatní, kteří dosud stáli, si to vyložili jako pokyn, aby se rovněž posadili. „Mariňáci tady nechají pušky a s sebou si vezmou jen pistole. Ostatní si mohou vzít zbraně podle svého uvážení. Ale nikdo nevystřelí bez mého výslovného rozkazu. Vyjádřil jsem se jasně?“

Kolem dokola všichni souhlasně přikývli. Začal se snášet lehký sníh, a jak poletoval, zatoulané vločky ve světle ohně zářily a hasly jako jiskry vykřesané z pazourku.

Buchan probudil výpravu ve čtyři hodiny ráno. Rychle se najedli a každému muži byl odměřen doušek rumu proti lezavé zimě. Než dorazili do míst, kde naposledy zahlédli ty dva Rudé indiány, šedavého světla již přibylo natolik, že mohli sledovat stopy, které ti dva zanechali ve sněhu. Několik mariňáků reptalo na chlad a výprava se čas od času uchýlila do závětří lesa, aby se alespoň na pár minut ukryla před větrem. Stopa saní obkroužila

111

výběžek země a zamířila k protějšímu břehu. Výprava byla na otevřené ledové ploše zcela nechráněná a každý proklínal počasí a pochodoval tak rychle, jak mu to opuchlé nohy a chodidla plná puchýřů dovolovaly.

Na západním břehu došli k malé chráněné zátoce, kde blízko u sebe stály dva mamateeky a o necelých sto yardů dál třetí. Slunce mělo právě vyjít. Buchan dal příkaz zastavit, zkontroloval zbraně všech mužů a vyzval je, aby každý rozkaz, který zazní, vykonali bez váhání. Kradli se po břehu v naprosté tichosti a Buchan je posunky posílal na pozice, odkud budou mít výhled na přístřešky. Když všichni pokývnutím hlavy potvrdili, že jsou připraveni, vztyčil se a v pozoru postavil čelem k mamateekům. „Dobrý den, přátelé,“ zvolal. „Přináším pozdravy Jeho Veličenstva krále Anglie.“ Neozval se žádný zvuk, jen tiché kvílení větru v korunách stromů.

Pokynul Bouthlandovi, aby postoupil kupředu, a mariňák odhrnul kůže ze dveří největšího přístřešku. Peyton stál vedle Buchana a Culla blízko vstupu a všichni napjatě hleděli do šera, v němž nehybně leželi muži, ženy a děti. Peyton rychle počítal: sedmnáct, dospěl k závěru, a jedno nebo dvě děti. Nikdo v mamateeku se nepohnul ani nepromluvil, a ani se nepodíval ven otevřeným vchodem, aby dal najevo, že přítomnost cizinců bere na vědomí.

„Co myslíte, že se s nima stalo?“ zeptal se Cull.

Buchan si náhle vzpomněl na Butlera a přivolal jej k sobě.

„Řekněte jim, že se nemusí ničeho bát.“

Mariňák jeho slova přetlumočil. Po chvíli řekl: „Nevypadá to, že by rozuměli, pane.“

„Tak kruci řekněte něco jiného. Zkuste jiný jazyk.“

„Ano, pane,“ řekl Butler a bez úspěchu vykoktal stejná slova ve švédštině, finštině a kostrbaté variantě němčiny.

„Dobře, dobře,“ vzdal to Buchan nakonec a nuceně se dál usmíval na ten obraz ztuhle ležících těl v mdle osvětleném přístřešku. „Budeme si muset poradit jinak.“

112

„Možná by pomohlo, kdyby ti, kdo jsou vidět, odložili zbraně,“ navrhl Peyton. Buchan přikývl na souhlas a Peyton a Cull položili pušky na zem a Buchan upustil pistoli a šavli do sněhu. Pozvedl ruce do vzduchu, došel k mamateeku a zastavil se ve vchodu.

„Jsem poručík David Buchan,“ pravil zvesela, „z lodi Jeho Veličenstva Adonis.“

Obličeje uvnitř se pomalu otočily k muži ležícímu na opačném konci mamateeku, který konečně vstal a přistoupil k bělochovi. Měřil dobrých šest stop a poručík vedle něj vypadal jako trpaslík. Jeho dlouhé černé vlasy, stejně jako obličej a ruce a dlouhý kožený kabát byly obarveny červeným okrem. Buchan napřáhl ruku a indián ji stiskl a vyměnili si pár slov ve svých jazycích. Buchan pokynul Cullovi a Peytonovi, aby přistoupili, a představil je a indián opětoval úsměv a potřásl jim rukama. Otočil se a promluvil k lidem, kteří stále leželi kolem ohniště, a několik jich vstalo a postoupilo dopředu, aby si s bílými muži ve vstupu potřáslo rukama.

Během několika málo minut se shromáždil celý tábor — Peyton dohromady napočítal třicet osm indiánů — a obě skupiny si vyměňovaly pozdravy. Jakmile pominula chvíle počáteční ostražitosti, ženy si začaly prohlížet bělošský oděv, dotýkaly se látek a knoflíků a hlasitě brebentily. Všichni z Buchanovy výpravy až na Richmonda odložili pušky. Indiánům předali kapesníky a nožíky a další drobnosti, které mezi sebou posbírali, a na oplátku dostali darem půl tuctu sobolích kůží.

Po výměně darů jedna dívka poklekla, aby rozdělala oheň na vaření, a do kuličky troudu křesala jiskry. Peyton odhadoval, že jí může být nějakých dvanáct let. Vzhlédla k němu a viděla, jak se na ni dívá, a on se na ni usmál a pokývl. Poklekl vedle ní a dlaně sevřel do misek, aby ochránil rozhořívající se oheň. Troud, který používala, byl chomáč prachového peří z hrudi sojky. Dívka zlehka foukala a přikládala na oheň dřevěné třísky. Jejich hlavy byly tak blízko, že cítil olej v jejích vlasech.

113

Opekli velké steaky z karibu a bělochům předložili klobásy, vyrobené z tuleního tuku a vajec. Byli rozesazeni kolem ohniště a jedli, hovořili spolu a usmívali se a posunkovali na své hostitele, aby dali najevo, jak moc jim chutná a jak jsou sytí. Vodu pili z kalíšků z březové kůry sešitých smrkovými kořínky.

Desátník Bouthland poznamenal, že Rudí indiáni nejsou tak velcí, jak očekával. Nejvyšším byl mezi nimi onen první muž, který ráno přistoupil k Buchanovi a který vypadal, že má ve skupině určité slovo.

„Musím říct, že vypadaj spíš jako lidi z kontinentu než indiáni,“ prohlásil Butler.

Na mariňáka se obrátil Richmond: „Rozumíš něčemu z toho, co říkaj?“

„Bohužel nerozumím, ne.“

Richmond zabručel a zavrtěl hlavou, jako by to od samého počátku považoval za potrhlý nápad.

Kolem desáté hodiny ranní již výprava pobývala ve společnosti Rudých indiánů plné tři a půl hodiny. Buchan seděl s vysokým náčelníkem a do hlíny kreslil hrubou mapu a gesty naznačoval, že by se rád vrátil na místo, kde zanechal dary, a ty pak přinesl k jezeru. Běloši vstali a chystali se k odchodu. Náčelník ukazoval na sebe a dva své druhy, aby naznačil, že výpravu doprovodí. Když tomu porozuměli, desátník Bouthland požádal o svolení zůstat u indiánů, aby si mohl opravit sněžnice. Vojín Butler se nabídl, že zůstane s ním.

K tábořišti z předchozí noci v místech, kde řeka opouštěla jezero, dorazili před polednem, a když vysoký náčelník nespatřil nic, co by se podobalo Buchanem přislíbenému zboží nebo darům, obrátil se k návratu na jezero, ale zbývající dva indiány poslal s bělochy dál. Zjistili, že řeka se již otevřela, a tak se museli trmácet po pozůstatcích ledu lemujícího břeh a muži pochodovali v řadě za sebou. Jeden z indiánů kráčel před Buchanem

114

a druhý ten zástup uzavíral. Brzy odpoledne zahlédli oheň udržovaný zbytkem Buchanovy expedice a oba indiáni si ukazovali a chvíli se spolu o čemsi dohadovali a po několika minutách se ten vzadu otočil a rozběhl se zpátky k jezeru.

„Utíká,“ zakřičel Reilly a celá skupina se zastavila a otočila.

Taylor řekl, že je pořád na dostřel z muškety, ale Buchan všem nařídil, aby sklonili zbraně. Posunky naznačil poslednímu indiánovi, že mu nikdo nebrání, aby svého druha následoval. Ale on toho nevyužil, a tak pokračovali do tábora, kde zůstaly saně, a tam jej obdarovali kalhotami a vlněnými ponožkami a flanelovou košilí. Svůj nový oděv, z nějž byl tak nadšený, že si znovu potřásl rukou se všemi členy výpravy, si ihned oblékl namísto svého dlouhého koženého kabátu a legín. Buchan mu také ukázal zásobu dek, vlněných plédů, košil, korálků, nožů a dalšího zboží a naznačoval, že to vše odnesou k jezeru.

Usadili se k jídlu sestávajícímu z kakaa a solené ryby a běloši ustaraně a nespokojeně rozmlouvali, i když se ke svému hostu nadále chovali srdečně. Cull a Hughster byli toho názoru, že ten indián, který uprchl, sotva spatřil oheň, možná nabyl dojmu, že se zde ukrývá skupina mužů, aby je zajala nebo zabila.

Buchan přikývl. „Sdílím vaše obavy,“ řekl, „ale jeho přítomnost,“ pokývl bradou směrem k indiánovi, a když se jejich pohledy setkaly, široce se usmál, „je dostatečnou zárukou za životy Butlera a Bouthlanda. Dobré zacházení, jemuž se nyní těší, vyvrátí jakékoliv zvěsti, které teď možná šíří jeho druh.“ Sehnul se k ohni, pozvedl kotlík a nalil sobě i indiánskému hostovi další horkou vodu.

Následujícího rána procitli do sněhové chumelenice s deštěm, hnané severovýchodním větrem. Buchan ponechal v táboře osm členů výpravy a ostatní sklonili hlavy a husím pochodem vykročili tím nečasem proti proudu řeky. Jakmile došli k jezeru, indián čas od času popoběhl dopředu a zase se vrátil a kráčel po poručíkově boku. Necelé půl míle od mamateeků ukázal na šíp trčící ze sněhu na ledu. Poblíž byly čerstvé stopy saní.

115

O Beothucích

Původní obyvatelé Newfoundlandu, národ lovců/sběračů, které známe jako Beothuky, před příchodem Evropanů v 16. století obývali a využívali většinu pobřeží ostrova. I když to není možné stanovit s naprostou jistotou, antropologové nyní pomocí nejrůznějších postupů odhadují četnost předkontaktové populace na 500 až 5 000 osob.

Do druhé poloviny 17. století se evropští osadníci usazovali na Avalonském poloostrově. Kontakt mezi Beothuky a Evropany byl proto omezený. I přesto byly podle záznamů vztahy nestabilní a mnohdy je charakterizovala nedůvěra, krádeže a násilí. S rozšířením britského a francouzského osídlení na pobřeží ostrova Beothukové ztratili přístup k většině svých tradičních teritorií. Násilí, nemoci, jako byla tuberkulóza, a ztráta životně důležitých pobřežních zdrojů indiánskou populaci zdecimovaly. Ve druhé polovině 18. století byli přeživší Beothukové vytlačeni k jezeru Rudých indiánů, na řeku Hrdinských činů (Exploits) a její rozvodí a části pobřeží a ostrovů v zálivu Notre Dame na severovýchodu Newfoundlandu.

Poslední známá příslušnice národa Beothuků zemřela v St. John’s v roce 1829. Jak píše Ingeborg Marshallová: „Někteří jednotlivci mohli osamoceně žít i nadále (poté), ale jako kulturní skupina Beothukové přestali existovat.“

340

Poznámka k překladu

V textu byly použity citace z děl Williama Shakespeara The Merchant of Venice, Othello, the Moor of Venice, The Rape of Lucrece a Sonnets v překladu Martina Hilského a z Paradise Lost Johna Miltona v překladu Josefa Jungmanna.

341

Obsah

Jezero (Březen 1819) / 9

Část první

Tvář lupičova koně (1810) / 15

Řeka Hrdinských činů (1811) / 78

Část druhá

Další ztráty (1817—1818) / 139

Jezero (Březen 1819) / 188

Vyšetřování (1819) / 209

Část třetí

Ztrácení měsíce (1819—1820) / 311

O Beothucích / 340

Poznámka k překladu / 341

Zloději řek

Vydal Filip Tomáš — Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info)

v roce 2023 jako svou 472. publikaci

Z anglického originálu River Thieves přeložil Jiří Kaňák

Ilustrace Jindřich Janíček

Redakce Miroslav Černý

Jazyková redakce Dominik Melichar

Grafická úprava, obálka, ePUB a MOBI Stará škola

Na FSC papíře vytiskly Těšínské papírny, s. r. o., Lípová 1965, 737 01 Český Těšín

Vydání první, 344 stran, TS 13.

ISBN 978-80-7470-464-2

ISBN 978-80-7470-465-9 (MOBI)

ISBN 978-80-7470-466-6 (ePUB)

Elektronická i tištěná podoba knihy na www.eshop.akropolis.info.

Doporučená cena včetně DPH 449 Kč

Píše se rok 1810 a do zálivu Hrdinských činů připlouvá námořní důstojník David Buchan s rozkazem navázat kontakt s Beothuky neboli Rudými indiány, původními obyvateli Newfoundlandu, jimž hrozí vyhynutí. Když Buchan požádá o radu a pomoc Peytonovy, nejvlivnější bílé osadníky na severovýchodním pobřeží, je vtažen do temného světa slepé oddanosti a letitých záští. Jeho nejbližší spojenec, John Peyton mladší, udržuje křehkou rovnováhu mezi povinností vůči otci — panovačnému starci s pověstí nelítostného pronásledovatele Beothuků — a svým čistým svědomím. Když se však Buchanova mírová výprava do indiánské země zvrtne, rozkol mezi otcem a synem se prohloubí a začne rozdělovat i jejich nejbližší.

Po letech dojde na jiné výpravě k únosu indiánské ženy a vraždě jejího manžela a Buchan se vrací, aby případ vyšetřil. Důstojník se pokusí zjistit, co se na jezeře Rudých indiánů skutečně odehrálo, a pomalu začne rozplétat síť lží a dávných

tajemství.

Strhující příběh plný vášně a napětí zasazený do drsné newfoundlandské krajiny. Román Zloději řek zachycuje velké dějiny, stejně jako intimní životy těch, kteří se ocitli v jejich vleku.

Michael Crummey (1965) je kanadský básník a spisovatel. Ve svých historických románech často vychází z prostředí a historie Newfoundlandu a Labradoru. Jeho nejznámějším dílem je román Neviňátka, který byl nominován na několik literárních cen a který v češtině vyšel v roce 2021.

Doporučená cena 449 Kč

ISBN 978-80-7470-464-2

Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.