Egon Bondy: Dlouhé ucho

egon bondy dlouhé ucho

Nikdy prostě nebyl rád živ a tu nechuť k životu přetloukal tím, že pořád o něco usiloval! A pak mu už bylo prd platné, že nakonec všeho poznal, že podstata věcí je v neusilování. To už byl ve vleku své aktivity a teď už dál usilovat musel, protože se to od něho očekávalo. Byl ješitný, což si nikdy nechtěl přiznat. Byl slávychtivý.

Měl touhy, aby vynikl, aby všechny předčil.

Tedy v tom, co umí, nebavilo ho plést se do politiky, do dvorních tahanic a do toho stálého válčení. Jeho hájemstvím byl svět vzdělanosti a moudrosti. Nestál o to, být něčím vůdcem, nestál o to, být na špici. Ale chtěl být tím, kdo dosáhl nejhlouběji. Ano, dokázal se nevytahovat, dokázal utlumit svou záři a být v skrytu, ale s vědomím, že právě tím nejvíce vyniká a že jakoby pod ošumělým šatem skrývá na hrudi drahokam. Nikdo ho nemohl nutit, aby dělal, co dělal. Sám si vymýšlel nové a další úkoly – nikdo by ani nepřišel na to, že nic nedělá –, sám se štval a honil za výkony, snad jen to bylo ještě směšnější než u jiných, neboť věděl, že za svůj výkon nic neutrží. A přesto se hnal tak, že by mezka tak nehonil.

egon bondy dlouhé ucho

ISBN 978-80-7470-279-2

Doporučená cena 199 Kč

AKROPOLIS

egon bondy

dlouhe ucho.indd 1

22.04.2020 8:33:37

dlouhe ucho.indd 2

22.04.2020 8:33:37

dlouhé ucho

dlouhe ucho.indd 3

22.04.2020 8:33:37

Vychází za laskavé podpory Ministerstva kultury ČR.

© Egon Bondy – heirs, 2020 © Graphic Design & Cover Photo Petr Krejzek, 2020 © Editor Martin Machovec, 2020 © Filip Tomáš – Akropolis, 2020 ISBN 978-80-7470-279-2 ISBN 978-80-7470-280-8 (MOBI) ISBN 978-80-7470-281-5 (ePUB)

dlouhe ucho.indd 4

22.04.2020 8:33:37

Smrt mu šla v patách. Věděl to od zimy. Toto byla jeho poslední úřední cesta. Jel na mezku dost starém na to, aby šel krok co krok a vybíral si sám pohodlnou cestu. Seděl na sedle bokem, mezek ho jen pomalu kolíbal. Nikdy se řádně nenaučil novému způsobu jezdit obkročmo.

Snad proto, že se mu nechtělo nosit ani kalhoty, ale popravdě řečeno proto, že byl na tyhle věci líný a z lenosti vyplynula i nešikovnost, které už se prostě nezbaví. Jel sám, bez služebního doprovodu, na nějž měl právo, ba byl jeho hodnosti přímo předepsán. Ale tak jak měl rád lidi na vesnici, tak nesnášel úřední služebnictvo a vojenské biřice, kteří prostě celý den nezavřeli hubu a jejichž tupost ho přiváděla přímo do varu. Dávno si vymínil, že na kratší cesty bude jezdit sám. Jen když to mělo být na pár týdnů či měsíců, musel s sebou vzít doprovod nosičů a vojáků, protože nemohl nocovat a stravovat se po vesnických chajdách a zemljankách soustavně, a jen sama péče o šatstvo atd. atd. přesahovala jeho trpělivost. Jinak to bylo na kratších, několikadenních cestách. Oblékl se do cestovního, vak na zadku koně stačil na zásobu jídla, a jak si v noci lehne, mu bylo dost jedno. Pravda, vždycky chytil blechy, ale od čeho byli zas palácoví služebníci, než aby mu je pak z šatů vyklepali. Věděl, že kvůli tomuhle cestování nad ním náfukové ohrnují nos. Jednou, když se vrátil a musel jít hned do palácové dvorany, někteří si ostentativně nosy zacpávali, ale to bylo opravdu jen jednou, protože je tak zpražil pohledem, že se víckrát neodvážili. Ano, pravda, neměli ho rádi, měli ho za blázna, čekali, že už natáhne bačkory (asi si někteří brousili zuby na jeho místo, ale to je převezl, císaři už určil svého nástupce), ale báli se ho, protože kdovíjak dávno se rozšířila pověst o tom, že je ve styku s duchy, které může na každého poslat. Nejdřív ho to rozčilovalo, protože v jeho očích to byla pohana, která snižuje důstojnost skutečného učence, ale pak toho využíval.

I císař se proto snažil k němu chovat s většími ohledy, než se mohl nadít. Byl sám. Byl sám a opuštěn a to v něm v posledních letech kupodivu rostlo, místo aby to stárnutím ubývalo. Žena dávno byla mrtvá a o syna, který se dal na vojnu, neměl zájem. Ani z toho vzdáleného státu o něm neměl zpráv a nesháněl se po nich. Syn ho přijede pohřbít, to se dalo bohužel čekat, a bude dodržovat smutek, než určitě, doufejme aspoň, se na něco vymluví a z tří let ho zkrátí na tři měsíce. Dost na tom, že mu bude každoročně přinášet oběti. Bylo mu to předem protivné, aniž věděl proč. Prázdná obřadnost! Syn k němu neměl žádný

dlouhe ucho.indd 5

22.04.2020 8:33:37

6 vztah a teď si jeho tabulku postaví doma na oltář a bude mu pálit kadidlo. Směšná představa. Blbost. No jo – skoncovat s tímhle kultem pro prosté lidi prostě nelze. Drží je to pohromadě. Říše na tom stojí. Ale co je to vůbec za říši! Dávno je pryč, kolik let se tu už neobjevil holdovat ani žádný markýz a hrabě, a vévodové, kteří se klidně jeden za druhým pojmenovávají králi, ti už vůbec tenhle dvůr neberou na vědomí, ani dary neposílají, což je pro dvořany včetně něho dost bídné, protože dobře víme, že už nemáme z čeho žít.

Teď tomu všemu bude přece jen konec. Podle toho, co poznává z pečlivého sebevyšetření, mu zbývá tak půl roku. Jin ve slezině a jang v játrech se úplně rozhasily, blokují srdce a plíce, a nadto z jejich promíchání v něm roste nádor. Může ho už hmatat. Nebolí. Zatím. Roste jen.

Zná ty příznaky. A hlava, a hlava se mu točí a zamlžuje. Všecko skončí v mlze a tmě. Kéž by ve spánku. Ale to je jedno, protože Cesta jde svojí drahou a od té doby, co jako nezralý mladík se ji snažil přejinačit, už jí jen naslouchá a dává se vést. Proto byl jeho život tak málo obtížný. Vše se řešilo samo. Vyskytlo-li se něco nepříznivého, stačilo jen počkat. Tak tedy i teď. Počká si. Cesta se neřídí principy humánnosti, ale zařizuje vše správně. Nepřipustí si, aby mu obavy z útrap konce přerostly přes hlavu. Nějaké žel bohu asi budou. Ale budou-li, bude to patřit k věci.

Vždyť i jako novorozenec přišel na svět zřejmě v bolestech a křičel, plakal. A bylo to nakonec dobré. Jestli ho Cesta povolala do života, zas ho z života vyjme a bude to v podstatě jednoduchá a krátká operace. Pár dní. Snad ani to ne. Nemyslet na to. Zbytečnost. Ukončit a jít od toho. To je to, čeho se má moudrý člověk přidržovat. No tak ukončí život a půjde od toho včas, s klidem a bez vzpírání se. Ostatně – zažil toho dost. Víc by se mu už ani nechtělo. Snad to právě dosvědčuje, že už je čas jít od toho? Přežírat se na hostině, když už nemám chuť – to přece udělá jen malý člověk. Ten se stále bojí, a možná proto žere i na hostině přesmíru, že třeba má vnitřní strach, že se už víckrát tak nenacpe. Malí lidé ze strachu prostě nevycházejí a sami nevědí proč, strach je v nich už tak zakořeněn, že provází všechno jejich jednání, aniž by byl důvod a aniž by si dokázali uvědomit, že není důvod, protože si na něj tak navykli, že kdyby ho z nich někdo náhle sejmul, propadli by úplnému zmatku. Špatné to je s malými lidmi a jak s nimi má potom člověk jednat.

To ho přivedlo k tomu, že si připomněl, že zanedlouho bude muset jít se ohlásit u císaře. Ne-li ještě dnes, tak bohužel možná zítra.

dlouhe ucho.indd 6

22.04.2020 8:33:37

50 představovat si, že jedná podle morálních principů, které my jsme si stanovili, že odměňuje dobré a trestá špatné – nikoli, vše jde svojí přirozeností, a proto vše, co se příliš upevní, spěje k rozkotání, co příliš vyroste, spěje k pádu, co je příliš násilné, spěje k porážce. A co jeho život, v němž hledal jak dosíct moudrosti, jak se odlišuje od života všech ostatních ubožáků? Jistě jako dítě byl silný silou dítěte. Pak se ale začal učit, to jest křivit. A pokud se pamatuje, nebyl si toho vůbec vědom, ale v žádostivosti se nechal otesávat dál. No dobře, mladá léta, člověk bez rozumu, ale co vyspěl, hrnul se z jedné práce do druhé, k tomu už ho nenutil nikdo! Mohl klidně zůstat sedět mezi písaři v kanceláři a nemít žádné projekty a žádné nápady, co jak změnit a „vylepšit“. Snad to bylo z toho, že se mu nic nezamlouvalo.

Ba nejenže nezamlouvalo. Nikdy prostě nebyl rád živ a tu nechuť k životu přetloukal tím, že pořád o něco usiloval! A pak mu už bylo prd platné, že nakonec všeho poznal, že podstata věcí je v neusilování. To už byl ve vleku své aktivity a teď už dál usilovat musel, protože se to od něho očekávalo. Byl ješitný, což si nikdy nechtěl přiznat. Byl slávychtivý. Měl touhy, aby vynikl, aby všechny předčil.

Tedy v tom, co umí, nebavilo ho plést se do politiky, do dvorních tahanic a do toho stálého válčení. Jeho hájemstvím byl svět vzdělanosti a moudrosti. Nestál o to, být něčím vůdcem, nestál o to, být na špici.

Ale chtěl být tím, kdo dosáhl nejhlouběji. Ano, dokázal se nevytahovat, dokázal utlumit svou záři a být v skrytu, ale s vědomím, že právě tím nejvíce vyniká a že jakoby pod ošumělým šatem skrývá na hrudi drahokam. Nikdo ho nemohl nutit, aby dělal, co dělal. Sám si vymýšlel nové a další úkoly – nikdo by ani nepřišel na to, že nic nedělá –, sám se štval a honil za výkony, snad jen to bylo ještě směšnější než u jiných, neboť věděl, že za svůj výkon nic neutrží. A přesto se hnal tak, že by mezka tak nehonil.

Dobře. Ale z čeho to vše vzešlo? To byla koneckonců otázka, kterou si musel klást už od mužného věku. Z lásky k lidem nikoli. Z lásky k práci nikoli. Z lásky k říši nikoli.

Jediné, co bylo hnací silou, bylo nepřátelství k životu. Svou aktivitou ho chtěl zdeptat. Zlomit jeho strastiplnost a ubohost přes koleno.

Zabít jeho čas. Měl život tak nerad, že se pokusil učinit mu konec sám – a neuvěřitelnou souhrou okolností to nevyšlo. Přineslo mu to poučení, že to bylo jednání tak násilné, že bylo proti dráze Cesty. Rozhodl

dlouhe ucho.indd 50

22.04.2020 8:33:39

51 se to respektovat. Ale teď byl konečně svoboden – teď už má smrt na dosah –, co se od něho ještě chce?

Druhý den po poledni se přiblížili bohaté vesnici. Byla jako obvykle obehnána hliněným valem, přes nějž nebylo vidět ani střechy domků, a dokola i za hradbou se vlnily koruny krásně zelených morušovníků a ovocných stromů. Bylo to skoro městečko, ale město to ovšem nebylo, byť ves měla i bránu, která se dala zavírat, jak si všiml.

Jel vpřed bez úmyslu se v ní zdržet, vše potřebné dosud měl a čas byl k nocování pod nebem příhodný. Tu si uvědomil, že mu v patách jde ta mladá žena s novorozenětem, a notně zrozpačitěl.

Jakkoli tu nemohli mít ani potuchy o jeho úřední hodnosti, ceremoniál dvora mu tak přešel do krve, že se zarazil, že by mohl předstoupit před lidi jen tak s nějakou ženštinou. Rozpaky ho držely několik minut, ba dokonce se už chystal rozloučit se s Devátou a jejím nemluvnětem.

Pak mu zablesklo hlavou, jak se dává ještě i teď na svobodě buzerovat a jak to je ta nejlepší vyhlídka na to, že se nechá tahat na vařené nudli a buzerovat i po smrti. To by teda už byla úplná hrůza – ale vždyť neučinil dosud ani krůček k tomu, aby se toho vystříhal! Potupou celý zrudl a záchvatem úděsu se zpotil. Ten život, s nímž byl tak znepřátelen, mu vracel nepřátelství v plném rozsahu tím nejrafinovanějším způsobem.

Jinak to ani být nemůže. Když se pářeš s hovnem, nemůžeš se nezmazat.

Ono se pěkně na tebe přilepí! Je nejopovrženíhodnější z opovrženíhodných, protože tohohle člověka s otrockou duší, který si sám maže hovno na hlavu, prohlašovali za mudrce a on to rád slyšel. Ba hůř. Rád si to o sobě myslíval. Fuj! Skutečně zažil okamžik, kdy doslova hořel v hanbě.

Devátá si všimla, že buvol zpomalil krok, a pochopila. Zastavila se a čekala vzadu, jen se za starcem dívala.

Ten se však obrátil a zavolal na ni. „Půjdeš se mnou,“ řekl, „pošlu tě nakoupit zásoby.“ Byl trochu upokojen, a když projížděl branou, hned si začal uvědomovat, že tedy musí mnoho zařídit, a trochu pochyboval, zda se mu to podaří na obyčejné vsi. Devátá i Druhá byly v hadrech a musí je dobře obléct. Pak nemá Devátá misku. Má jen kotlík. A hodně malý. Nemá ani tykvici na vodu – co všechno nemá? „Co všechno nemáš?“ zeptal se, když se buvol opatrně a pomalu kolíbal mezi dětmi, psy a drůbeží na ulici.

dlouhe ucho.indd 51

22.04.2020 8:33:39

52 „Nevím, co myslíte, pane, já nemám nic –“ „Dobře. Tady máš štůček hedvábí a jdi hledat, kde by sis koupila šaty. Nekupuj ale jen tak, přijď mi to nejdřív ukázat.“ Slezl z buvola před jedním z mála dobře vypadajících domků a bez ptaní vešel. Doma byla jen hospodyně, a tak prostě stručně poručil, aby přinesla jídlo, a zachrastil měděňáky v rukávě. V takhle velké vesnici už peníze znají. „Pro dva!“ řekl. „Moje služebná šla nakupovat.“ Všiml si, jak se hospodyně hned stala uctivější, a s určitým studem, leč přece jen, zaujal opět pozici dvorského hodnostáře na cestách, ač to bylo trochu směšné vzhledem k jeho selskému oděvu. Ale hospodyně si dokonce spíš myslela, že je to vládní špeh, a to pro ni bylo víc než vrchní císařský archivář a ceremoniář, protože o takových úřadech ani nikdy neslyšela. Což si však pošetilý stařec nestačil uvědomit. Jak se smrt stávala intimnější družkou, měknul mu rozum. Nebo jinak řečeno, v hlavě nic neměl. Či ještě jinak vyjádřeno: jeho mysl byla upjata k vyšším věcem.

Devátá se nevracela. Věděl, že by bylo příliš proti příkazům obřadnosti jíst se služkou, ale přece jen dlouho otálel a čekal na ni.

Všiml si, že fazole snědl s chutí i s potěšením, což bylo něco, co už možná desítky let nepamatoval. Že by se mu vracelo zdraví, nepřipadalo rozumně v úvahu, ale něco se s ním dělo.

Když Devátá přišla, přinesla půl štůčku hedvábí zpátky, seprané pracovní šaty a plátěné hadříky pro Druhou. Vzdychl. Musí jít nakoupit sám. A takhle s ním nemůže jít. Lepší je něco nežli nic. Nechal ji, ať se převleče, počkal, až se nají a nakojí Druhou, pak jí dal měděňák a šli. „Kdes to koupila?“ „Tady v ulici jsem se ptala po domech.“ „No – nedivím se, že jsi tak otrhaná nechtěla jít na trh – jestli tu vůbec nějaký je –, ale musíme vybrat něco lepšího. Teď se mne drž, začíná tu tlačenice.“ Trh tu sice nebyl, respektive býval jen jednou za měsíc, ale řemeslníků na návsi bylo dost. Vesnice byla opravdu zámožnější, což poznal podle toho, že za jedním stavením postřehl mlýn poháněný mezky přivázanými k žentouru. Že by už byl v Čchinu? Ale ne, to by to vypadalo přece jen jinak. Lidí tu bylo opravdu dost, většinou klábosili

dlouhe ucho.indd 52

22.04.2020 8:33:39

53 a okouněli, pár rolníků ze vzdálenějších malých vesnic tu čekalo na fekálie se svými smrdutými džbery, jiní sem přišli něco koupit a dost bylo žebráků a takových, co nemají střechu nad hlavou a motají se vždy pár dní v každé vesnici a zas jdou a nikdy nedojdou. Tím jsou bezpečni před loupežníky, před lichváři, před výběrčími, před divou zvěří, protože jsou kost a kůže, a i před hady, protože jejich chodidla žádný zub neprokousne. Vítězí nad životem nechtějíce, nevědouce ani o tom, dožívají se přirozené smrti, až je opustí životní síla, nikdo je nehoní, nikdo je neohrozí – napadlo ho – a proč? Protože jsou právě tak slabí, bezbranní a nevědomí jako malé děcko. Opět mu bodavě projelo srdcem poznání, že přes vší snahu, kterou vynaložil k hledání vědění, tohoto stavu nedosáhl, naopak se mu vzdálil. Ale co – není přece teď taky svoboden? Tak konečně podle toho jednej!

Sesedl z buvola a zamířil tam, kde se shlukovalo nejvíc lidí – byť z větší části lelků –, tj. ke kováři, který měl bytelnou kovadlinu, pec i s měchy, ten věru nechodil ode vsi ke vsi, to byl daleko vyhlášený ­mistr, přijímal jen velké zakázky, mohl si dovolit mít tu celou svoji dílnu na otevřeném přízemí patrového domku a kruh zákazníků a čumilů stál v uctivé vzdálenosti od něj a jeho dvou pomocníků. Stařec si řekl, že to je jeho člověk, po paměti sáhl za opasek po čepičce, ale neměl ji, přesto nasadil patřičný tón, což nebylo tak obtížné, stačilo jen hovořit nářečím hlavního města, a oslovil přímo kováře. Ten byl člověk světa znalý a hned poznal šlechtice cestujícího na zapřenou, jenomže ho neznal, z okolí nebyl, a tak bylo na místě být ještě ochotnější.

Stařec autoritativně prohlásil, že kupuje šaty pro svoji služebnici, ale nespokojí se s lecčíms. To, že teď Devátá byla oblečena přece jen slušně, hrálo svou úlohu. Pán, který si přeje před cestou do velkého města obléknout svoji konkubínu do pěkných šatů, to bylo přece přirozené. Ostatně je třeba po mužsku uznat, že je kanón, že ve svém věku má ještě mimino, takže kovář i ostatní se předháněli v návrzích.

Bylo jasné, že pán s nimi nebude chodit po domech, a tak se jeden po druhém rozbíhali pro různé „tety“, u nichž by se dalo potřebné vyhandlovat, a po chvíli měl stařec k výběru habaděj.

Ačkoli nenasazoval úřední tvář (jen používal „spisovného“ jazyka), jeho pohled, aniž to tušil, byl takový, že jinak užvanění vesničané zmlkli, a když poznali, že handrkovat se o cenu, což bylo největším potěšením při každé transakci, tady asi nepřipadá v úvahu, tak byli sice

dlouhe ucho.indd 53

22.04.2020 8:33:40

54 dost otrávení, ale když neprší, aspoň kape, lepší měděňák v hrsti než požitek z dobré hádanice, a tak si stařec mohl prohlédnout nabízené zboží bez přílišného strkání a velkých řečí. Přepych tu neměli, ale ten taky nehledal. Zato se ukázalo, že opravdu slušných a hezkých šatů je na výměnu víc, než co vyhandlovala sama Devátá, a Dlouhé ucho byl spokojen. Vybral pěkné, červeným sametem lemované cestovní šaty, barevný šátek na hlavu a široký voskovaný šál do deště. Pak si uvědomil, že ovšem „jeho služebná“ nemůže v tomhle jít bosa, a přikázal, aby přišel švec. Ten sice byl i se svým krámem v terénu, ale hned pokorně přiběhla manželka s náručí sandálů. Stařec sám měl kožené vojenské boty, které samy o sobě byly pro vesničany přepychem, ale chápal, že služebná na ně nárok nemá a že dobré tlusté sandály stačí, zvlášť když přikoupí pár párů ponožek. Vesnice byla natolik pokročilá, že ponožky znali a měli. Dokonce byly k mání i vlněné, dnes už značná vzácnost, jen v nejodlehlejších krajích, ačkoli za jeho dětství se chovaly ovce ještě všude, a někde se dokonce i spřádala vlna. Dnes to už upadlo úplně do zapomenutí. Čas proběhl, Cesta vede – kdoví kam.

Ach ano. Kdoví kam. Ví to snad on? To byl skutečně takový idiot, že si kdy myslel, že to může vědět? Bohužel byl. Ale jak si vzpomněl, tak už nad tím hned mávl rukou. Bylo potřeba vážnější věci. Co taková ženská potřebuje? Pár konopných hadrů se jí vždycky k něčemu hodí.

Bude teď mít na starosti tři. Nevěděl nic o domácích a kuchyňských pracích, ale ona už si poradí. Kartáč na praní, kartáček na zuby, jedou do krajin, kde bambus neroste. Misku, lžíce, kvedlačku – to bylo na něho příliš. Zavolal ji a řekl jí, aby obstarala a přinesla mu ukázat vše, co je potřeba k hospodaření při cestování. Její hadrový uzlík se už rozpadával. Na to vše, co nakupuje, potřebuje aspoň lýčený vak, ne, radši kožený, je skladnější, i když těžší. Přinesla mu ukázat nádobí, které vybrala. To už seděl na stoličce před kovárnou, jak se sluší na pána, a mlsal – opět s chutí – pražený hrách. Vybrala podle svého zvyku to nejlacinější. Neměla tušení, že nejdráž kupuje ten, kdo kupuje to nejlevnější, protože prostě nevydrží. S miskami na jídlo ji hned odmítl a ptal se, kdo má aspoň dřevěné. Ukázalo se, že v jednom domě mají lakové. Bez ptaní je zabral. Byly asi to nejdražší, co bylo ve vesnici k dostání, a tak zástup, který se kolem něho zatím shromáždil, docela přestal brebentit a jen čekal. Napadlo ho, že ti největší mluvkové ho už mají za loupežníka, který jen předchází výpravu celé bandy. Zatřásl

dlouhe ucho.indd 54

22.04.2020 8:33:40

55 penězi v rukávu a poručil kalíšek vína. A náhodou měli zrovna to, které měl rád: meruňkové.

Konečně se zdálo, že nákup je skončen. Zavolal si Devátou a důrazně se jí ptal, zda opravdu nic nechybí. Pojedou dalekou cestu. Ať pamatuje na všecko. On to v hlavě nenosí, to není jeho věc. Uctivě vypověděla, že už opravdu mají všecko mimo zásob jídla. „Hloupá!“ vykřikl. „To to nemůžeš říct včas? Už je večer a kde chceš shánět zásoby?“ Vzápětí se velmi mrzel a ubezpečil ji, že tak jako tak přenocují a dokoupí zítra. V té chvíli začali okolostojící křičet jeden přes druhého, jak mu každý nabízel nocleh. Dlouhé ucho je umlčel rozhodným gestem a nejdřív začal platit, co koupil. Poněvadž už byl trochu napitý, ačkoli donedávna snášel víno docela dobře, teď buď nevědomky přebral, anebo mnohadenní abstinence se tak projevila, neměl chuť se dohadovat s jednotlivými lidmi, pověřil kováře, aby to spočítal, byť mohl předpokládat, že ten si tedy napočítá, popoháněl ho, a aniž by mrkl okem, dal mu z oznámené sumy dvě třetiny. Věděl, že i to je pořádné přeplacení. A zatím se do popředí prodrala jedna statná ženská, zřejmě autorita ve vesnici, a pozvala ho k noclehu, že bude mít se svou služebnou místnost sám pro sebe. „Jen aby tam bylo ráno ticho –,“ prohodil stařec a uvědomil si, že to tedy je opravdu známka opilosti.

Hospodyně horlivě kývala – zřejmě to znamená, že děti budou spát někde v kůlně a ona s mužem v přístěnku – ale Dlouhé ucho to už hodil za hlavu. Přivedli mu jeho buvola, Devátá všechen nákup pečlivě balila a on sám šel pěkně pěšky za svou hostitelkou – a k svému potěšení se ani nemotal. Ačkoli být ožralý patřilo k bontonu výše postavených, nemluvě ani o dvorských hodnostářích.

Na okamžik mu přišly do hlavy jeho obvyklé myšlenky. Mimoděk spráskl ruce nad hlavou. Cesta ho vede, o tom není pochyby, neboť věru nečinil nic svévolného. Ale kam a proč ho vede? Jediná věc je pravda, a to, že je hlupákem.

Buvol šel rozvážně pomalu a kolíbal ho, ale neuspávalo ho to dnes.

Den byl pěkný, i vítr kupodivu přestal, a tak vlastně připékalo, takže si svlékl kabát a ten teď nesla Devátá přes rameno, protože na buvola se už víc nevešlo. On balit neuměl, na cestu mu vždy zabalili, a i když

dlouhe ucho.indd 55

22.04.2020 8:33:40

56 někdy jel sám, měl toho jednak málo a jednak mu to vždy na cestách spakovaly úslužné hospodyně, víc překvapující bylo, že balit neuměla ani Devátá, ale pak si uvědomil, že to vůbec není skutečná palácová služka, u nich na vesnici nebyla ani samostatnou hospodyní, na žádné cesty se stejně nikdy nevydávala, a když už, tak toho, co brala, bylo pomálu. A tak měli celou řadu zavazadel, která byla buvolovi na záda přivázána dost bez ladu a skladu. Bude muset při příští zastávce přivést nějakou zkušenou ženskou. Jakkoli tedy den byl pěkný, stařec byl zachmuřený. Poznání, že byl a je budižkničemu, se dalo sice očekávat, tak bezpečně očekávat, že se skutečně nestačil divit, že až dosud si to neuvědomil, ale to, jak to teď bylo čerstvé, bylo přece jen jako kousnutí do kyselého jablka. Jak mohl tak dlouho žít v nevědomosti o sobě samém? Kdyby byl něčím jiným, než byl, dalo by se to ještě pochopit, ale v jeho případě ne. Ukazovalo to jen, jak je Cesta skrytá a jak veškeré usilování, byť bylo usilováním o vědění, poznání a moudrost, je jen další ze známých nesčetných způsobů, jak se jí minout. Mohl stejně tak dobře usilovat o politiku nebo o ženské a nebyl by se míjel Cesty o nic víc.

Skoncovat s učeností je jediná možnost – a bude po starostech.

Jedno a druhé porovnávat – nač? Dobré a zlé navzájem vylučovat – nač? Vždyť toho jediného, čeho se lze obávat, je minutí Cesty, z toho tak jako tak se nezbavíš strachu. Ach, kolik neuvážeností, a není jim konce! A davy lidí se valí vlna za vlnou, jako by se šly s požitkem bavit na hostinu, s požitkem na jarní slavnosti, a mě už nic nebaví! Jsem lhostejný a věru netoužím po ničem, ale měl bych být jak novorozenec, co ještě ani nevyrostl v dítě! Nic jsem nikdy nedělal a nic nedělám ani teď a věru že už nikdy nic neudělám. Jen bych se chtěl kamsi navrátit. Jako Cesta se jakoby vrací zpět. Dá mi to smrt? Jsem ztracený jak poutník, který nemá kde spočinout. Davy lidí touží po tom mít všecko kvůli nějakému cíli, já bych se nejradši zbavil všeho, a nedovedu to. Jsem opravdu jen hloupý jako pitomec. Nevědomý a zmatený.

Všichni jsou něčím zasloužilí, všichni v něčem vynikají, všichni jsou v něčem moudří, jen já jsem tupý jak hovado. Všichni se pachtí po vědomostech – a k čemu je užívají –, já jsem se pachtil bez nejmenšího výsledku a po tom všem jsem jen unavený, bez zájmu, netečný. Jsem pustý jako moře a vlny mě ženou sem a tam. Všichni na tomto světě mají nějakou práci, nějaký úkol, všichni jsou schopní a prospěšní, jen

dlouhe ucho.indd 56

22.04.2020 8:33:40

57 já jsem bezcenný a k ničemu. Liším se snad od druhých tím, že ctím Cestu, Matku Živitelku? Což to samo stačí? Nikam mě to nepřivedlo než k poznání toho, jak jsem se mýlil. Ne ve svých úvahách, ale v tom, jak jsem vedl život. Proč jsem neseknul se vším, nesebral se a nešel od toho už před deseti dvaceti lety, když jsem byl ještě plný sil a mohl jsem se snad změnit? Co můžu čekat od splasklého pytle, kterým jsem dnes? Jak si se mnou Cesta zahrála – ale jen mojí vlastní vinou. Vždyť vždycky mi byla otevřená. Má pýcha mne svazovala na všech údech.

Nedalo se na to pořád myslet, ale z hlavy to taky nemohl dostat.

K večeru si připadal, jako by ho banda lupičů byla zmlátila. Za celý den nepocítil chuť k jídlu a Devátá, která si bedlivě všímala, kdy je v náladě a kdy v nenáladě, jen opodál si ukousla něco ze zásob a jeho nenutila.

Druhý den po dost mizerném spánku vstal, aby si natáhl údy. Nezvedal pohled od svých bot a pustil se rovnou do sedlání buvola. Všecko bylo zbytečné.

Když konečně pozvedl oči od své práce, aby se podíval, jaké bude počasí – ustrnul v úžasu.

Kolem něj se prostírala rajská krajina, taková krajina, kterou obývají nesmrtelní. Vše zářilo podivuhodným vnitřním světlem, a když se soustředil, slyšel, že vše i zpívá, a každý strom, každá tráva, každá strouha, každá cesta, kopce v dáli, voli i rolníci na polích, vše znělo svým hlasem a svou melodií, jež nebylo možné samostatně rozeznávat, ale jež splývaly v hudbu dokonalejší, než jakou kdy slyšel při největších dvorských slavnostech. Obloha byla azurově modrá, vítr ho lehce a laskavě objímal, celá země byla jako z nejvzácnějšího nefritu a krása toho všeho byla tak mocná, že srdce i dech se zastavovaly a starci vystoupily do očí slzy. Jas všeho byl klidný, a ne oslnivý, ve vonném vzduchu se kontury všech věcí jevily zřetelně, ale přesto vše jako by splývalo, ba splétalo a vinulo se v nekonečné arabesky nepřekonatelného vzoru. Z krásy, která tu kolem něho byla, stoupala něžná radostnost, neextatická, vyrovnaná, samozřejmá – takhle tedy vypadal svět! Znal dobře svoji zemi, tisíckrát jí projížděl, byl všímavý, zvláště pokud byl mladší, ale nikdy nepostřehl, jak jsou země a život v ní krásné. Dovedl znalecky ocenit díla umění, jichž na císařském dvoře bylo habaděj, miloval slavnostní hudbu dvora, oceňoval i písně lidu, měl rozhodně vyvinutý estetický cit, ale nikdy ho nenapadlo, že svět by mohl být tak

dlouhe ucho.indd 57

22.04.2020 8:33:40

58 krásný. Jaký vnitřní mír a harmonie tu byly! Jaká vznešenost všeho nejprostšího. Jaká rozkoš pro všechny smysly se tu rozestírala a objímala ho ze všech stran. Byl uschlý starý peň, vnitřně ztrouchnivělý a předurčený už k pádu, vyschlá louže a opuštěné hnízdo, prázdná puklá nádoba k neužitku, jen střep a rozlámané kolo, ztracený rezavý hřebík, který už nestojí za zvednutí, zplanělé pole, staré psí hovno – i on byl s to vnímat všecku tu krásu –, jaké to asi muselo být pro živého člověka!

Takhle to tedy je!

Stál, jako by ho někdo zaklel kouzlem, nemohl se vynadívat a vynadivit, ale pozvolna začal s tou ladností kolem splývat, stával se jejím článkem, vtahovala ho do sebe, zvala ho ke spoluúčasti, jako by mohl s ní ještě něco spoluvytvořit, obestřela a přivlastnila si ho. Pocítil příliv sil, fyzických i duševních, chtělo se mu roztančit se – a skutečně se v bocích mírně pohupoval, rozezpívat se – a skutečně si něco broukal, rozběhnout se do nekonečného zdroje všeho – a skutečně učinil několik kroků, přivinout se k Matce – a skutečně se svezl na kolena, rozplynout se v tom všem – a skutečně se natáhl a v závrati zavřel oči a zadřímal.

Když za pár chvil se opět vzbudil, zázrak neoslňoval, nebral mu dech, ale trval dále. Kolem sebe vnímal sladké utišení, jako by opravdu byl splynul a stal se součástí, a tím i celkem. Byl najednou v plném pocitu přirozenosti. Svět a život už nebyly jeho nepřáteli. Jednota universa už nebyla předmětem abstraktní úvahy. Mohl si počínat zcela volně a bez obav, bez neustálého sebeobviňování z neplnění povinnosti, kterou mu ukládala jeho vzdělanost, mohl být prostý jako kus kamene nebo tráva na mezi, nehledal už Cestu, protože ho prostě pojala. A věděl jen, že to je přirozený stav, který se mu vždy nabízel, který ale svou nechutí k životu zapuzoval, pomalu možná tím víc, čím víc o něm intelektuálně bádal. Teď bylo vše normální. Všechno bylo na svém místě, všechno bylo v pořádku a všechno bylo v Řádu, přičemž cokoli bylo možno proměnit za cokoli. Věčná proměna plynula, nic se jí nevzpíralo, a tato věčná proměna byla štěstím, které se stále rozšiřuje a nikdy nepřeteče přes okraj. Stál opřen o zadek buvola, nevědomky jen pokyvoval hlavou, nevědomky se usmíval, nevědomky jeho oči změkly a věděl, že nemá cenu přemýšlet a že to nikdy nemělo cenu. Ani přemýšlet, ani se starat, jako novorozenec. Snad opravdu byl

dlouhe ucho.indd 58

22.04.2020 8:33:40

dlouhe ucho.indd 102

22.04.2020 8:33:42

Autorská poznámka

Opírám se o nejstarší historický záznam o Lao-c’ovi, jejž nacházíme v S’-ma Čchienových (145–86 př. n. l.) Zápiscích historika. Tento záznam je sice dnes pokládán za pololegendární, ale po více než 2000 let byl v Číně všeobecně akceptován. Jde tedy o přelom 6. a 5. století př. n. l. (event. začátek 5. st. př. n. l.). S ohledem na čtenáře jsem maximálně zjednodušil tehdejší turbulentní politickou situaci Číny (která trvala několik staletí), a vědomě se tak dopustil určitých drobnějších historických anachronismů. Citáty a parafráze citátů z Tao Te-ťingu, jichž je hojně využíváno, jsou začleněny plynule do textu. Použil jsem k nim různé moderní překlady.

E. B.

dlouhe ucho.indd 103

22.04.2020 8:33:42

Čang lu (1461–1538): Lao-c’ jede na buvolu

dlouhe ucho.indd 104

22.04.2020 8:33:42

Ediční komentář

Rukopis prózy Dlouhé ucho je na titulní stránce i na konci textu datován obdobně: nejprve „květen – červen 97 / Bratislava“ a pak „květen – červen 1997“. Jde o poslední dokončený prozaický text Egona Bondyho, následující práce se zřejmě pracovním názvem Telepatika (1998–99) nebyla dopsána a fragmenty jejího velmi obtížně čitelného rukopisu jsou archivovány.

Skutečnost, že próza Dlouhé ucho vychází až v roce 2020, tj. 23 let po svém vzniku a 13 let po autorově smrti, je dána dosti podivuhodnými osudy jejího rukopisu a především počítačového opisu s autorovými korekturami (celkem 83 s. A4, vloženo v obálce s nápisem červenou fixou: BONDY: DLOUHÉ UCHO / VOTOBIA, k čemuž ještě připsáno po straně propisovačkou: OLIČ / CO S TÍM?). Prózu Dlouhé ucho chtěl autor vydat v olomouckém nakladatelství Votobia, kde mu v devadesátých letech vyšlo i několik dalších knih. Je jistě spíše náhoda, že sepsání tohoto textu časově koinciduje s povodněmi, které v létě 1997 postihly Moravu a mj. zničily též sklady Votobie, ale tato okolnost zřejmě aspoň trochu přispěla ke ztrátě korektur textu, které sice nutně musely být provedeny o něco později, ale možná se tak stalo již na sklonku roku 1997 či během roku 1998.

Jiří Olič, který v devadesátých letech pracoval jako redaktor Votobie, tyto korektury kamsi založil, a tak byly dvacet let považovány za ztracené či zničené – právě v důsledku povodní v Olomouci, jimiž byl postižen i nakladatelský archiv –, čehož autor dosti želel, neboť právě tohoto svého díla si značně cenil a přál si, aby bylo vydáno co nejdříve. Naprostou náhodou pak v roce 2018 Olič tyto korektury objevil ve svém archivu, předal je svým bratislavským přátelům, takže o vydání této Bondyho práce bylo konečně možno začít uvažovat. Co se vlastního rukopisu týče (102 s. A4), ten byl po autorově smrti předán bratislavskému nakladateli Augustínu Fischerovi, který sice o vydání uvažoval, ale vzhledem k tomu, že tento Bondyho rukopis je velmi špatně čitelný, ba spíše zcela nečitelný, vskutku záležitost pro grafology, musel vše odložit ad acta.

dlouhe ucho.indd 105

22.04.2020 8:33:42

106 V roce 2019 byly tedy korektury opět digitalizovány, do textu byly zapracovány autorovy rukopisné opravy, a tak tato poslední próza Egona Bondyho nyní konečně může spatřit světlo světa.

Při ediční práci jsme vycházeli z nalezených autorských korektur, ale přihlíželi jsme též k rukopisu (k dispozici byly jeho skeny, originál se nyní nachází v archivu Bondyho vnuka Jakuba Fišera), neboť korektury sice provedl autor poměrně pečlivě, ale i tak bylo zřejmé, že text neprošel žádnou redakční prací a že v něm ještě řada problémů zbývá).

Co se týče námětu knihy a pramenů k ní, to základní se dozvídáme z Autorské poznámky, kterou Bondy připsal právě do oněch tak dlouho pohřešovaných korektur. Nikde v textu sice není ani zmínky o pololegendárním Starém mistrovi – Lao-c’ovi, ale daný autorův přípisek nás nenechává na pochybách, že jde o fikci, jejímž podkladem je vyprávění o tom, jak Starý mistr na sklonku svého života odešel do „bezdomoví“ a jak na hranicích Číny, resp. Říše středu na celníkovu žádost sepsal své chef d’œuvre – Knihu o Tao a ctnosti, Tao Te-ťing. Prózu Dlouhé ucho tvoří tedy právě tento příběh ze 6.–5. století př. n. l.

Tak jak je v této ediční řadě obvyklé, v komentářích neregistrujeme standardní interpunkční a gramatické opravy. Slovo Cesta ve filosofickém smyslu Tao sjednocujeme na psaní s velkým počátečním písmenem. Oproti tomu obecné označení říše píšeme s malým počátečním písmenem, jen ve spojení „Říše středu“ ponecháváme velké písmeno.

Za korektury pasáží psaných slovenštinou, jejímž použitím se autor pokusil naznačit rozdíl mezi klasickou čínštinou a jejím dialektem, jenž se používal v pohraničním království Čchin, děkuji spisovateli Michalu Hvoreckému, jenž v době Bondyho „bratislavských let“ patřil k jeho oddaným přátelům.

M. M. únor 2020

dlouhe ucho.indd 106

22.04.2020 8:33:42

dlouhe ucho.indd 113

22.04.2020 8:33:43

společnost ti poskytla y by ses dopustil státnímu devizovému í? A zač si pak máme svazu opatřovat pšenici? u ji imperialisté dodávají

egon bondy hry

ázku, jestli je to do vedlejšího pěšky nebo klusem, a nedošli d rána do noci, šaman odlezl ko zpráskaný pes. gračnější poslouchat neustálé přijít na zaručeně spolehlivý chcábech. val, jestli rozhovory ženských nejsou ještě idiotičtější, a bál eodvážil se k nim přiblížit

dodávají – kolik by ti to chtěli? A nemohlo by se to olečku, aby to bylo levnější? če. Myslíš postaru. Tak tě vot učil kapitalismus.

enerace budovatelů vás musíme naučit myslet

s a buržoazie ve vás becký individualismus, otče, ktivu však najdeš štěstí.

stně chopíme krumpáčů dujeme naši zem jako květ, stalo být problémem! – Jak ysi A. J. Liehm: Štěstí je t v SSSR!

egon bondy máša a běta

egon bondy šaman

Svlékla se a nohy si přikryla širokou sukní.

Dlouho nemohla usnout. Venku jiskřily hvězdy. Měsíc odkudsi zpoza domu osvětloval průzračnou krajinu. Koruny stromů lehce šuměly. Když otevřela oči, uviděla v okně stát temnou postavu. Výkřik jí nevyšel z hrdla. Mladý muž oděný jako uhlíř na starých rytinách se pomalu otočil kolem osy a sestoupil po neviditelném žebříku. Malátně se posadila na lůžku, nohy spustila těžce na zem a přejížděla si rukou čelo. Kdo byl ten muž, který ji už dvakrát navštívil – a to ne vždy v noci – který jí ale nikdy nic nevysvětlil?

Bála se, ale cítila k němu víc důvěry než k mnohému ze známých. Měl pro ni nějaké poselství nebo nějaký úkol? Proč se s ním nedalo nikdy mluvit? Jako by nesla velkou tíhu, došla k oknu. Žebřík tam už nebyl. Dvě vysoká patra zámku stála nad poslední, třetí terasou, která se i za měsíční noci nořila ve tmě, ale tu ho uviděla: stál jako jedna ze soch na kamenné balustrádě, a kdyby nebyla věděla, že je to on, byla by ho klidně, jako kdokoli jiný, považovala za sochu. Na předprsni okna ležela vydrolená omítka. Brala kousky a házela je po něm. Tak by s ním chtěla mluvit!

egon bondy máša a běta

AKROPOLIS

AKROPOLIS

egon bondy hry

egon bondy bratři ramazovi

Zezvířečtěli jsme za těch sto let! Nebo jsme snad rozumnější? Nebo se svět tak změnil? Ale v koncentráku je jiný chování v podstatě nepřirozený. Co si udělali, to maj.

Ještě zaplať pánbůh, že není Bůh. Toho by z nás asi klepla pepka. Bylo by ho na to škoda. Ale jelikož není boha, je všechno hrozně těžké. Snad před sto lety se mohli jako malé děti strašit tím, že není-li boha, je vše dovoleno. Je to, Aljošo, právě naopak.

Je-li bůh, můžeš si nakonec lajsnout, co chceš.

Je možnost zaplatit a napravit. Není-li boha, nic nenapravíš. Čím bys to napravil?

Kriminálem? Sebeupálením? A je mnoho hroznějšího zla, než jsi udělal ty, hroznějšího, protože pohodlnějšího, a jsou z něj kariéry a pocty a prachy. Není-li boha, můžeš si jen sám dávat setsakramentskej pozor, ale to je skoro nad lidské síly – vždyť bez boha jsi zcela sám – a zvíře, zlo, který vládne, tě stejně nakonec jednou přelstí – a už jsi jeho.

egon bondy bratři ramazovi

egon bondy šaman

n líhal ve vysoké trávě, přihodilo nic nepozorujíce zasedli opodál přetřásali své starosti. Šamanovi y hrůzou na hlavě. šili, že někdo právě nepřítomný dělování větší kus masa, lepší ší kost a podobně, – a dokázali celé odpoledne. řes druhého vykládali jazykem ce než tři sta slov o tom, jaký je borný. n řešili otázky, kdy kdo před tový kop v zápase s družstvem ra – ba to se táhlo obvykle

Vstoupil jsem do VB. ISBN 978-80-86903-47-7

AKROPOLIS

l vzal Kukalovi občanskou oztrhl mu ji a na místě ho zatkl má občanský průkaz. l, když kopal jednu ženskou, vyzvání, aby se legitimoval: „My at nemusíme.“ anďáka, a když mu Havel chtěl jít byl kopán, zavřeli oba dva.

31.8.2007 17:06:51

egon bondy mníšek vylitý nočník

Slavnost Tajuplný ostrov aneb Dva roky prázdnin byla první velkou příležitostí si zašílet. Zlolajné jazyky sice tvrdily, že to nebudou bohužel dva roky prázdnin, ale nejvýš dva měsíce, protože lidi se pod zemí bojej a vylezou – někteří dokonce šířili odporné zprávy, že viděli postižence vystrkovat nos ze zbořeniště, ale A. a B., stejně jako všem ostatním, byli už lidi tak fuk, že by si byli uspořádali slavnost třeba na střeše Baráku.

(Rozumí se: generálního štábu.) Federální invalidi se k sezvání oslavy dali inspirovat tím, že objevili, že jeden obrovský sklad potravin se v jejich milovaném městě nepropadl do země, něco se tam zadrhlo a bouda vysoká jako hrom vykukovala z rumiště šikmo nahnutá jako strašák v poli, a když se prohrabali ke skleněným stěnám, jež do výše desátého patra udělali architekti pro estetiku, rozbili je Bojovníci za lepší budoucnost svými handgranáty, a tak učinili asi jediný rozumný skutek svého bytí. Ze skladu teď vynášeli invalidi nepřetržitým proudem jídlo a pití, a když vzkázali do vesnic, aby si přijeli, narukovali i družstevníci a před nosem nedaleko stojícího Baráku se futrovali i na deset let dopředu. Důstojníci se asi mohli zmámit vzteky.

egon bondy invalidní sourozenci

al – “ tlumočil K. ostatním, „že tu jch estébáků.“ aký to bylo loni na tom plese,“ rušeně někdo zezadu. lese, no to máš tak...“ začal svou vykládat K. Hatmatilka byla tak že redaktor jí sotva rozuměl, úplně rozuměli všichni ostatní. ali, jak K. vypráví, a přerušovali ali. řadatelé najednou zvolali: vpřed“ – a pustili se do mlácení

egon bondy mníšek vylitý nočník

akoval znova, co už řekl, snad val i nově příchozím: „To, co ovensku nejvíc a neustále e československá ekonomika taková spousta mladých tajných

72-9

AKROPOLIS

Bondy Ram desky FINAL.indd 1

egon bondy invalidní sourozenci

ISBN 978-80-87481-65-3

AKROPOLIS

akropolis

30.6.2008 12:22:22

dlouhe ucho.indd 114

22.04.2020 8:33:43

www.akropolis.info dlouhe ucho.indd 115

22.04.2020 8:33:44

egon bondy dlouhé ucho

Vydal Filip Tomáš – Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2020 jako svou 412. publikaci Ediční příprava Martin Machovec Redakce Dominik Melichar Grafická úprava a foto na obálce ReDesign, Petr Krejzek Sazba písmem RePublic Stará škola (staraskola.net) Tisk Těšínské papírny, s. r. o., Bezručova 212/17, 737 01 Český Těšín 1. vydání (v tomto souboru), 116 stran, TS 13 ISBN ISBN 978-80-7470-279-2 ISBN 978-80-7470-280-8 (MOBI) ISBN 978-80-7470-281-5 (ePUB) Elektronická podoba knihy www.ereading.cz a www.kosmas.cz.

Doporučená cena včetně DPH 199 Kč www.eshop.akropolis.info

dlouhe ucho.indd 116

22.04.2020 8:33:44

egon bondy dlouhé ucho

Nikdy prostě nebyl rád živ a tu nechuť k životu přetloukal tím, že pořád o něco usiloval! A pak mu už bylo prd platné, že nakonec všeho poznal, že podstata věcí je v neusilování. To už byl ve vleku své aktivity a teď už dál usilovat musel, protože se to od něho očekávalo. Byl ješitný, což si nikdy nechtěl přiznat. Byl slávychtivý.

Měl touhy, aby vynikl, aby všechny předčil.

Tedy v tom, co umí, nebavilo ho plést se do politiky, do dvorních tahanic a do toho stálého válčení. Jeho hájemstvím byl svět vzdělanosti a moudrosti. Nestál o to, být něčím vůdcem, nestál o to, být na špici. Ale chtěl být tím, kdo dosáhl nejhlouběji. Ano, dokázal se nevytahovat, dokázal utlumit svou záři a být v skrytu, ale s vědomím, že právě tím nejvíce vyniká a že jakoby pod ošumělým šatem skrývá na hrudi drahokam. Nikdo ho nemohl nutit, aby dělal, co dělal. Sám si vymýšlel nové a další úkoly – nikdo by ani nepřišel na to, že nic nedělá –, sám se štval a honil za výkony, snad jen to bylo ještě směšnější než u jiných, neboť věděl, že za svůj výkon nic neutrží. A přesto se hnal tak, že by mezka tak nehonil.

egon bondy dlouhé ucho

ISBN 978-80-7470-279-2

Doporučená cena 199 Kč

AKROPOLIS