Page 1

isbn 978-80-7470-167-2

václAV baumAN paci, paci, pacičky

Ak

ro

po

ci

lis

Pa

Paci, paci, pacičky = báječně vyprávěná léta pod psa. Více či méně autobiografických próz, které se více či méně satiricky či nostalgicky ohlížejí za dobou před listopadem 1989 najdeme v naší literatuře nemálo. Přesto Baumanovo ironické Paci, paci, pacičky z pomyslné řady několikanásobně vybočuje: především svým stylem vyprávění, které upomene na etudy dětské i nedětské (v případě chlapce všelijak zneužívaného a neberoucího si servítky tedy spíše nedětské) i na vyprávění hrabalovských postav, s jejich překotností, spontaneitou a nenuceností. Výjimečné je rovněž až šokující otevřeností ve výkladu vnitřního a intimního života. Ústřední hrdina má příšerné dětství, otce stalinistu každým coulem, tj. i na „domácí frontě“, a teprve postupem času a vlastního zrání se vymaňuje z limitů rodinných i dobových a přináší pozoruhodný obraz zrání i coming-outu v dobách značně neliberálních. Nad Baumanovou knihou se budete smát nahlas, ačkoliv je její svět vlastně poněkud krasosmutný. Jestliže druhé vydání vychází bezmála po třiceti letech od toho prvního, je tomu tak proto, že i v kontextu současné literární produkce zůstává úkazem, který ani po třech desetiletích od svého napsání neztratil nic ze své výjimečnosti a nepřehlédnutelnosti.

a

vB a l c

an

um

Pa

p a c


vรกclAV baumAN paci, paci, paciฤky


i c pa Vรกcla v Bau

man

17

Pr

ah

0 a2


PAci y k č i PAc


© Václav Bauman, 2017 © Epilogue Pavel Janáček, 2017 © Illustrations Daniela Olejníková, 2017 © Graphic & Cover Design Martin T. Pecina, 2017 © Filip Tomáš — Akropolis, 2017 ISBN 978-80-7470-167-2 ISBN 978-80-7470-168-9 (MOBI) ISBN 978-80-7470-169-6 (ePUB)


MOTTO: PACI, PACI, PACIČKY TÁTA KOUPIL BOTIČKY A MAMINKA PÁSEK NA MYŠÍ OCÁSEK…

Veškerá podobnost se skutečnými událostmi a osobami je čistě náhodná.


MilenÄ›


1. JAK JSEM DOSPĚL V KUPÉ

Všechno začalo tím, že mojí babičce spadl v rychlíku Praha–Cheb kufr na hlavu tím okovaným rohem. Od té doby se jí svět posunul o šest hodin dopředu a my jsme trpěli. Jezdili jsme k ní na prázdniny — otec, její syn, kterého fackovala celý život za to, že měl v sešitech a knížkách oslí rohy, naše maminka, kterou nenáviděla tak silně, že psala otci anonymní dopisy o tom, s kým mu Jiřina zahýbá. Naučila se kvůli tomu dokonce ťukat svoje motáky na stroji. A potom my, děti: Venca (to jsem byl já) a moje sestra, které dal otec, když se v roce 1955 narodila, jméno Naděžda. Musím vám popsat, jak jsme všichni vypadali, protože je to dost důležité — potom teprve pochopíte, proč se na nás lidi, když jsme šli pohromadě, třeba na nedělní procházku, tak divně koukali. Otec byl car. Začínala se mu dělat pleš a špatně viděl. Byl hrozně žárlivý, už kvůli těm dopisům, co od

9


babičky z Horních Měcholup dostával. (Tedy, ona s nimi jezdila až dolů do Prahy, aby se neprozradila podle razítka.) Naše maminka se nikdy nesměla na jiného muže ani podívat a jednou, když na titulní obálce Mladého světa vyšel kluk, který vypadal v teplákách dost svůdně, tak otec ten časopis někam schoval, aby se maminka na toho běžce nemohla dívat. Pamatuji se, že jsem z toho byl nešťastný i já, protože se ten běžec moc líbil i mně. To mi bylo osm. Otec trpěl velkými komplexy — žili jsme v Chebu a jemu bylo líto, že o něm v Praze nic nevědí a že je pryč z velkého světa, o kterém snil, když onanoval v koupelně u umyvadla. Jednou jsem ho takhle v takovém zadumání plném samohany přistihl a on rychle dělal, jako že se holí. To už mi bylo devět. Otec tedy v Chebu pilně překládal Majakovského, kterého zbožňoval tak, že se při hlasitém čtení jeho veršů v ruštině celý třásl. My jsme musili ty verše poslouchat, ale vůbec jsme jim se sestrou nerozuměli — to bylo ses­tře šest a mně deset a s ruštinou jsme ve škole teprve začínali. Jednou jsem byl velmi zvědavý, co vlastně ten Majakovský píše, a zkusil jsem si číst překlady, co otec napsal svým šikmým a strašlivě stejnosměrným písmem, jehož hlavičky se nakláněly k východu jako ukáznění draci. A stálo tam v úvodu: „Vážená redakce! Posílám vám, jak jistě sami brzy poznáte a pochopíte, nejlepší a vynikající překlady veršů slavného sovětského básníka, Vladimira Majakovskego. Překlady soudruha

10


Taufra jsou velmi zastaralé.“ A potom tam byl podpis mého otce a razítko, které si sám udělal, a pod tím vším verše, které pochodovaly jako mužici. A stálo tam také: „Buržujům dáme na prdel.“ Začal jsem se tomu moc a moc smát, potom jsem si musil sednout, jak jsem hýkal u psacího stolu, nad nímž visela podobizna Lenina. Vtom vešel otec, v mžiku pochopil, co se stalo, a dal mi obrovskou facku. To mi bylo jedenáct let. Maminka nosila v zimě pilky a strašně vysokánskou čepici, kterou jsme všichni obdivovali. Byla moc krásná, ale měla jeden čas dost silné nohy, kterým jsem říkal bandasky. Měla taky dost málo vlasů. Často nosila hubertus a svetr jen tak přehozený přes ramena a stále měla s sebou síťovku na nákupy. Byla z otce nešťastná, třeba když se nahlas uprdl nebo když srkal a mlaskal. Taky se dost rád drbal v rozkroku. Ale nikdy neměl na žádné knížce ani sešitu oslí rohy. Když se tam přeci jen objevily, byl to důkaz, že se mu, jak říkával, v jeho věcech někdo štrachal. Potom mně i sestře nafackoval a sešit spálil v kotelně na našem sídlišti. Moje sestra Naděžda byla dost tlustá, když byla malá, a já jsem se za ni styděl, když jsem ji ráno musil vodit do školky. Jednou jsem do ní, když brečela, strčil, a ona si odřela na ledě nos. Ještě že byl otec na služební cestě v SSSR. Jinak by mě zmlátil. Když přijel, přivezl mi červenozlatou medaili s profilem Vladimíra Iljiče Lenina a malou hvězdičku s dítětem Leninem. Řekl mi, že bych měl ve 4. C, kam jsem chodil, založit Rudý koutek, kterých je v SSSR hodně. Šel jsem proto na smetiště za školu, kde ležela malá bystička Klementa Gottwalda, donesl jsem ji do školy, pěkně ji umyl kartáčkem na ruce a šel jsem

11


za naší soudružkou učitelkou Průchovou, která uměla krásně kreslit do památníků. Byla dost překvapená, ale když jsem jí řekl, odkud se otec vrátil, přinesla z klubovny prapor naší třídy a všichni jsme se u něj postupně musili nechat vyfotografovat. Založili jsme Rudý koutek. To mi bylo jedenáct a půl. Naděžda měla krásné vlasy. Maminky se všechny sousedky ptaly, jestli jí je myje v heřmánku. A ona pyšně říkala, že ne, že je to přírodní záležitost. Tedy — sousedky. My jsme vlastně žádné neměli, protože jsme bydleli ve škole, kde byl otec ředitelem. Všichni se ho báli. Naděždu mi dali vždycky na opatrování a  já ji musil tahat všude s sebou, když jsme si s klukama dělali bunkry ve křoví. To mě ponižovalo. A jak jsem vypadal tenkrát já, když naší babičce spadl ten kufr na hlavu okovaným rohem a všechno to začalo doopravdy? Měl jsem obrovskou hlavu, jako švestku. Otec mě vodil k holiči a říkal mu: „Jen mu to, holomkovi, pořádně vyberte, ať se na svět tváří skromně a  nemá roupy! Pořád by si ho jen honil, zkurvysyn!“ A holič byl hodný a velmi starý a bylo mu mě moc líto. Hladil mě po hlavě, jak jen to šlo a jak se jen otec nedíval, a říkal mi šeptem do malého odstálého ucha, které bylo vidět pořád víc a víc a trápilo mě: „Nic se neboj, můj maličkej chlapečku! Jednou ty budeš velkej, on bude malej a potom mu namlátíš. Teď to musíš vydržet. Musíš bejt silnej. Víš?“ A potom dodával: „Sčešu ti to jen tak za uši, snad to nepozná, chlapečku můj bosý.“ Ale otec vstal, a když pan holič řekl: „hotovóóóóóóó, mladý panééééééé,“ zkoušel mě tahat za vlásky nad ušima, až mě to bolelo. „Hotovo? Nehotovo!“ říkal panu holiči a dodal: „Povídal jsem vám,

12


vemte toho parchanta pořádně! Kněz dvakrát nekáže! Tak to pořádně vemte, jestli se mnou nechcete mít malér.“ A pan holič si velmi povzdechl, znovu mi uvázal kolem krku to bílé plátěné vězení a šeptal mi: „To je hrůza, chlapečku můj zlatej, ale snad nejsi jeho vlastní. Mysli na to, to pomůže. Musím ti to teď kolem těch oušek trochu vybrat, ale nesmíš mě za to nenávidět. Vždyť by mě ten sviňák zabil. Jednou mu to nandáš za nás oba. Na to si počkám. A potom sem přijdeš a já ti nechám velikánský pejzy. Pejzy…“ A otec řekl: „Co si to tam povídáte?“… A pan holič na to: „Pět korun“. A pak jsme šli ven a mně vítr foukal do uší a já byl velmi pokořený a bylo mi moc líto pana holiče. A když jsme si pak dělali ty bunkry v křoví, tak se mi kluci smáli. Jednou mě o přestávce chytil za ruku Rikša, náš velitel, a povídá: „Proč jsi, ty vole, nebyl včera dělat bunkry? Jestli ti vadí, že blbě vypadáš, tak se na to vyser. Přinesu odpoledne Upřímný slovo.“ To byla knížka o pohlavních orgánech, my jsme si ji prohlíželi a honili jsme si malé ocásky — jen Rikša měl už chlupy, moc se s nimi vytahoval a funěl při tom. Jemu se taky dělala ta malá bílá kulička na konečku žaludu a my jsme mu ji záviděli, protože jsme mu záviděli hlavně to, jak je svobodný. Když ho to nebavilo ve škole, šel do bunkru a četl si Upřímné slovo nebo Manželství očima soudce. Doma ho potom vždycky mlátili, ale on se ani za natržené ucho nestyděl a nezlobil. „Ať si mě fotr mlátí, stejně chcípne dřív,“ říkal — „každá svině jednou dochrochtá.“ Jezdili jsme na prázdniny do Horních Měcholup. Napřed otec zabalil všechny deky a gumová nafukovací lehátka, míč a všechny sportovní potřeby, my jsme si

13


připravovali batohy zvané ledvinky, tedy já a Naděžda a maminka musila celé dopoledne péci kuřata a smažit řízky. Vyjížděli jsme v  poledne, kdy bylo velké horko. Otec vycházel z bytu poslední. Všechno mnohokrát zkontroloval a zamkl. My jsme potom vyšli ze školy. Školnice na nás mávala, byla ráda, že otec jede pryč a chtěla mít jistotu. Byla červená a vždy zpocená v šátku s růžemi. Šli jsme velmi dlouho na vlak a tam otec hledal volné kupé a hádal se s lidmi. Díval se na ně velmi zle a nejednou lidé raději vylezli z oddělení, aby tam s ním nebyli. Říkal, že musíme sedět se sestrou u okna, abychom poznávali krajinu, stromy i ptáky. Lidé se na něj dívali jako na hada. Když jsme jednou nastoupili do vlaku, tak se otec posadil zvysoka a paní, vedle něj, velmi hezká, úplně vyskočila nahoru. A potom se otec uprdl do koženky, až se to rozlehlo po celém oddělení. Ta paní vystoupila a on řekl, že je kráva, a že on, když má větry, tak se kvůli ní neposere. Potom vytáhl velkou plechovou krabici a už měl v obou tvářích velké boule, které si nacpal řízky a chlebem. V Plzni mi vlítla saze do oka a on mi nadával, že ji tam mám. Moc jsem brečel, až se mi saze vyplavila, a on potom řekl, že mě schválně trápil, aby mi slzy tu nečistotu dostaly ven. Po velmi dlouhé a horké cestě jsme přijeli k babičce a ještě jsme nevěděli, že jí spadl kufr tím okovaným na hlavu. Byli jsme v Měcholupech v šest hodin večer a ona říkala: „Děti, děti! Cože jedete takhle na noc?“ Kufr jí totiž porouchal hlavu a ona žila o půl dne a půl

14


noci dopředu. Otec se jí velmi bál, protože ho bila v dětství pro ty oslí rohy a tím ho přikovala k Měcholupům na celý život, a tak řekl: „To víš, maminko, to víš.“ Potom se oba velmi náruživě líbali a mně to přišlo divné, protože babička vždy silně páchla močí. Dědu jsem měl moc rád, protože ona ho mučila. Byl na tom stejně jako já, věděl o tom, a tak jsme se spolu moc milovali. Jen jsme přijeli, už nám bylo divné, že mají rozestlané postele ve svátečním pokoji a v tom horku leží pod peřinami. Dědeček velmi vzdychal. Byl šťastný, že jsme tam, hlavně já, a hladil nás. Babička řekla: „Nechce se mi vařit, teď v noci, ale host do domu, Bůh do domu“ a pokřižovala se, protože velmi často líbala sošku Panny Marie, kterou vzala na hřbitově z nějakého cizího hrobu. A otec se také pokřižoval, i když byl v KSČ, protože jinak by dostal facku, a to nemohl před námi dovolit. Babička se potom začala oblékat do smradlavé zástěry a spínala si mastné dlouhé vlasy. Odšourala se k plotně a začala vařit polévku. Vždy si povídala nahlas a tentokrát jsme se z jejího monologu dozvěděli, že jí spadl, když jela od nás z Chebu, kde kradla v lese laťky na plot, ten kufr na hlavu, a že v tom kufru vezl nějaký pán borůvkové kompoty a babičce zničily baloňák. A že ho bude žalovat. Babička mluvila sama pro sebe a my jsme ji musili poslouchat, nejvíce otec. Děda se ke mně přikradl a řekl mi velmi tiše: „Přijď hned ke králíkárně!“ A já jsem tam šel, řekl jsem, že se jdu napít k pumpě a potom vyčůrat na hnůj, abych měl více času si s dědou promluvit. Děda tam stál a celý se třásl. Říkal mi: „Venoušku můj drahý, ty jsi jediný náš chytrý člověk, který mi rozumí. Syn Jarda je služebně v SSSR na tři

15


roky, tvůj otec překládá ruské básníky a před tvou krásnou maminkou se stydím. Jsem z báby nešťastný. Podívej se: já dám králíkům trávu, ona ji vyndá. Nasypu slepicím, ona mi vynadá. Já shrabu listí, ona ho rozhrabe. My se k sobě, Venoušku, vůbec nehodíme, jak vidíš.“ A málem plakal. Hladil jsem dědečka po ruce, která byla velmi žilnatá a tvrdá a moc jsem ho miloval. A potom jsme musili jít do kuchyně, kde u stolu seděla celá rodina a babička v koutě u kamen. „Jsem ospalá,“ říkala. „Brzy musím na kutě.“ Jaké bylo naše překvapení, když už ve čtyři ráno jsme musili snídat a v devět obědvat. V poledne byla večeře a pak jsme musili dělat, jako že lezeme do postelí. „Mamince by bylo líto, že se tu dobře nechováme,“ říkal otec a my jsme se tvářili v tom parnu, že nám to nevadí a že v posteli jsme rádi. Nejnešťastnější byl děda, potom maminka, potom Naděžda a já. Na prázdninách jsme krmili králíky, houpali se po­tichu na houpačce a házeli si opatrně míčem. Ba­bička spala. A potom se to všechno stalo, když jsme jeli nazpátek. Otec mi dovolil stát na chodbičce, kde byl sympatický spolucestující. Vyprávěl jsem mu, jak mě babička, když mi bylo šest, vodila s sebou na ministerstvo pošt, aby dojala úředníky. Myslela si utkvěle, že jí listonoška otevírá dopisy, které dostává pravidelně od svého syna ze Sovětského svazu. Jednou mě nechala sedět na chodbě a plakala u těch úředníků. Jeden z nich vyšel ven, přistoupil ke mně a řekl mi: „To je tvá vlastní babička? Ubohý hochu!“ Na tohle jsem si vzpomněl, protože onen spolucestující měl stejný pohled jako ten úředník. A jak se tak

16


na mě soucitně díval a chvílemi pozoroval otce, který jedl velmi nahlas v kupé, řekl mi velmi rozumně, že můj otec je kreatura a vysvětlil mi, co to znamená. Řekl mi také, co to je, když někdo dělá kariéru, a potom mi uvedl všechny údaje o otci, protože ho znal. On s ním studoval. Pán byl velmi hezký, i když byl stejně starý jako otec, a mně bylo líto, že nemám takového krásného tatínka, se kterým bych se mohl výborně mít. A řekl jsem si, že nikdy nebudu jako můj otec, ale jako tenhle něčí cizí tatínek, také tak hodný a pěkně oblečený. Potom mi ještě ten pán odpověděl na mou otázku, co je to B komplex a další zajímavé věci, a pozorovali jsme spolu krajinu, která ubíhala vesele kolem. A potom jsem otevřel kupé a šel dovnitř k naší rodině. To mi bylo už skoro dvanáct a tenkrát jsem asi začal být dospělý a velmi nešťastný.

17


8. KANASTA

Babička si vzala do kuchyně soudruha Kohoutka, a tak teď bydlíme v Jičínské všichni čtyři. Kohoutek pustil do svého bytu na Vinohradech zetě a snachu a nás s Janem stále sleduje. Ráno opatrně zaťuká a někdy zavolá: „Snídaně!“ a čeká, co se bude dít. My jsme jednou s Honzou vyšli ven do předsíně, ale žádná snídaně tam nebyla, a tak s. Kohoutkovi již nevěříme. On nechodí do práce jako babička, a tak čte stále AHOJ NA SOBOTU a dívá se na televizi. A když doma s Janem nejsme, tak se nám hrabe ve věcech — proto musíme před ním největší důvěrnosti zamykat na zámek. První odchází do práce babička, hlavně když má například 6—13 nebo 6.30—13.30, potom Jan, který prodává knihy od osmi hodin a stále se zlobí, když mu říká Kohoutek, že je knihovník, neboť on je knihkupec a na tom trvá. Pak se pomalu vypravím do naší aranžovny já — podle toho, kolik je přichystáno práce a zda děláme například Dětský dům nebo pouze výlohu v drogerii ve Vodičkově ulici.

121


Kohoutek zůstává celé dopoledne doma, než otevřou ve tři U Tygra, odkud se vrací již kolem sedmé hodiny a babička mu pak musí večeři ohřívat, protože ji má hotovou již v pět. Kohoutek již také dostal celý šatník po dědovi a všechna saka jsou mu stále menší a menší, protože jej babička vykrmuje kuřaty. Někdy jde Kohoutek s babičkou na kuřata, a to jsme potom s Janem ráno sami a snídáme doma. Jan bydlel se svou rodinou na Proseku na sídlišti, ale když přestal v noci chodit domů, tak se jej matka začala vyptávat, kde přespává. A on jí vše mohl vypovědět, protože mne miloval. Řekl jí, že mne má rád a že dělám dobře svou práci a tam že si mne všichni váží. A jeho maminka se divila, proč u mne musí Jan spát každou noc, a vyžadovala naši žižkovskou adresu. Vtom si však vzpomněl na babičku a na Kohoutka, a když si představil, jak k nám jeho maminka přijde, tak jí řekl, že jí nikdy tu adresu neprozradí, a jestli mu zakáže na Žižkov chodit, že bude nešťastný a že jako matka ho musí pochopit. A ona pověděla: „Matka miluje svého syna, i kdyby to byl vrah.“ Od té doby má Jan doma pokoj a vždy v pátek nebo v sobotu si na Prosek jede pouze pro oblečení na další týden. Babička také chodí s  Kohoutkem na schůze KSČ. Potom do hotelu Tichý — a pak už se vracejí domů a jen na televizi. S tou máme velký problém, protože přijímač je pouze v pokoji po dědovi, kde bydlím já a Jan. Babička s Kohoutkem si pokaždé před obrazovku sednou již v půl osmé a až do konce programu nikdy neusnou — někdy jen Kohoutek, ale to jej babička vzbudí, protože on začne chrápat.

122


Když je třeba náš film, tak jdeme s Janem do kuchyně a povídáme si, ale nikdy tam spolu nesouložíme — starci tu mají různá rušidla, která nám to nedovolují. Babička ušila například obrovský polštář, který zabírá půl gauče; dává si jej pod nohy, když si je vypaří ve dřezu, ve kterém myje i nádobí. Když jsem se tomu zlostně podivil, tak odvětila, že se ten dřez tou horkou vodou vyčistí. Polštář mi vždy připomene, jak si babička ořezává z pat a prstů tvrdé kůže. Jednou, když jsem babičce to její vypařování vytýkal a ona vykřikla: „Nech mou hygienu na pokoji!“, tak promluvil Kohoutek, který jinak stále mlčí, protože má pouze tu vrozenou inteligenci. Řekl: „Ty vůbec nevíš, co to je láska. Láska není to, co je v mládí, a ani to, co děláš ty s tím tvým. Láska znamená, že ti nevadí ani to, že se musíš k nějaké osobě sehnout a třeba jí ustřihnout žlutý nehet, shýbnout se ke staré noze!“ A tak si u babičky vedle v kuchyni s Janem jen povídáme a čekáme, kdy babičku a Kohoutka již televize trochu unaví. Je velká škoda, že babička nikdy nechodí do kina jako třeba její kamarádka Soňa Krásová, která umřela na rakovinu. Babičce se totiž jednou v kině udělalo velmi zle od žaludku, protože snědla eskymo. A jak tak seděla uprostřed celé dlouhé řady, napadlo ji, že tam stále s tou bolestí bude musit sedět až do konce filmu a že běží teprve týdeník. Pak omdlela. A když ji před celým kino­sálem vzkřísili, řekla si, že již do biografu v životě nevkročí. To také dodržela. Nejlepší však je, když babička s Kohoutkem odjedou na sobotu a neděli na chatu do osady, kde se před čtyřiceti lety seznámili. To jsme potom s Janem celé dlouhé

123


dva dny sami a třeba nejdeme ani ven, i když je úplně modré nebe a všichni utíkají na různá koupaliště. V neděli večer v půl deváté se babička s Kohoutkem vracejí. On hned spěšně vkročí do našeho pokoje, aby se podíval, co je v televizi. Nikdy ani nezaklepe a my už to víme, že tam vždy v neděli večer takhle vrazí, a oba zasykneme a já pak řeknu: „Kampak, pane Kohoutku?“ — a on jde nazpět do předsíně a tam sedí na štokrdleti, ve kterém jsou pokličky, a čeká, až se babička umyje, a vejde do pokoje s televizí až za ní. Po hlavním filmu hrajeme v neděli večer žolíky a kanastu. Kohoutek by chtěl stále vítězit a nikdy přitom nevyloží ani na sto dvacet, protože má pouze tu vrozenou inteligenci. Chce však vyhrávat, nafukuje se před babičkou jako holub. Ale balík nikdy nevezme, protože nedosáhne nikdy těch sto dvaceti bodů, a tak si píše stále minus. V sobotu ráno vždy s Janem čekáme, zda zazvoní v sedm ráno budík; to potom odjíždějí babička s Kohoutkem na Batalion. A když nezazvoní, tak jdeme raději na výlet my. Jednou jsme jeli do Srbska ke Karlštejnu a do vlaku se hnalo moc lidí. Bylo velké horko a oni se na nás tak cpali, že nás úplně sevřeli k sobě. Když se vlak rozjel, zavřely se všechny dveře a lidé začali smrdět. A mne v té chvíli napadlo, jak mnoho jich všude je, doma že čeká stále babička s Kohoutkem a ani ve vlaku už nemá člověk trochu prostoru, a tak jsem si v té chvíli řekl, že musíme sehnat nějaký byt nebo jen malinkou místnost. Začal jsem velmi toužit po klidu a říkal jsem si, že teď, když

124


má babička Kohoutka a přechodila rakovinu, tak že ji už mohu opustit. Nejhorší ale je, když nemám na Jana náladu, babička je celé odpoledne doma a Kohoutek nejde ani k Tygrovi, protože chce stihnout včas večeři, když je babička tak brzy odpoledne doma. Potom mne napadá, že vlastně nemám kam utéci, a říkám si, že bych mohl emigrovat třeba do Francie a tam si někde na pobřeží nebo v Paříži vyhledat malý byt. Kohoutek se jednou u Tygra opil, a když se měl večer dívat na televizi a my jsme se s Honzou chystali, že si půjdeme sednout vedle k rozloženému šicímu stroji, na kterém babička připravovala záclony, tak se na nás podíval zakrvavenýma očima a řekl: „To by mě zajímalo, jak vy dva to spolu děláte. Vy budete asi stejný buzeranti jako Malej Pes.“ Malý Pes chodí k Tygrovi, a když si proti němu u stolu sedne nějaký host z neznáma, tak nikdy neví, zda je to žena, nebo muž. Vždy velmi páchne, a když se u stolu uprdne, tak řekne jeho krásný černovlasý vysoký soused, který se s ním přátelí: Jen abys zase neměl bahno v kalhotách! A potom se oba dva začnou smát. „Že vy jste jako oni!“ O tomhle Kohoutek vždy rád a hodně vyprávěl, když byl střízlivý nebo pouze po dvou pivech, ale když řekl před babičkou, že já a Honza jsme ubozí a úchylní, tak dupla nohou a vykřikla na Kohoutka: „Pakuj se! Pakuj se mi odtud! Mého kluka nikdo urážet nebude!“ Potom zabalila Kohoutkovi jeho věci a on odešel ke svým mladým na Vinohrady, protože to měl jenom kousek a protože má pouze tu vrozenou inteligenci.

125


Ediční poznÁMka

Novela Václava Baumana Paci, paci, pacičky vyšla tiskem dosud pouze jednou, a to péčí redaktora Jana Lukeše v Nakladatelství a vydavatelství Scéna jako druhý svazek v  rámci edice Traverza v  roce 1990. Strojopis, který se bohužel nedochoval, přitom pochází už z roku 1984. O jeho samizdatové rozmnožení v počtu 30 kopií se v roce 1987 postaral Václav Kadlec, nikoli však pod značkou jeho nakladatelského podniku Pražská imaginace. Novela zde vyšla ještě pod pravým autorovým jménem a pod vlivem tehdejších okolností se z celého nákladu dochoval jediný exemplář. Strojopis se tehdy k Václavu Kadlecovi dostal díky kolegovi Václava Baumana z redakce Svobodného slova Janu Lukešovi. Kadlec nechal strojopis rozmnožit v poměru 1 : 2 v té podobě, v níž jej dostal. Na osobní dotaz to Václav Kadlec potvrzuje a dokazuje to např. i fakt, že autor svůj strojopis chybně stránkoval 72, 73, 75, 76, což zachovává i samizdatové vydání. Jan Lukeš nechal posléze několik výtisků rovněž osadit

133


černými kazetami s kolážemi Ivo Vacíka. Ten později ilustroval jediné dosavadní knižní vydání. Samizdatové vydání tedy, za nedochování strojopisné verze, dnes plní roli textového dokladu první autorské ruky. K němu se přihlíželo rovněž při vydání ve Scéně a přihlíželi jsme k němu i v přítomné edici. Novela dále vyšla v roce 1988 v Revolver Revue č. 11. Textová podoba se zde oproti samizdatovému vydání liší především v záměně vlastních jmen z důvodů zastření identity některých skutečných osob, jež se v próze vyskytují. Místní názvy zde až na výjimku (původní bydliště hlavního hrdiny u jeho babičky na Žižkově v Jičínské ulici je v RR přemístěno do ulice Olšanské) zůstaly nezměněny. Mimo zmíněné tři verze vyšla ještě samostatně sedmá kapitola „Veselá prostěradla“ jako součást dánského sborníku mladých českých undergroundových spisovatelů Prags born (Kodaň: Raevens Sorte bibliotek, 1989, s. 81—94) pod názvem „Glade lagner“. Vedle této ukázky jsou ve sborníku, dedikovaném Františku Stárkovi, básně a prózy Jáchyma Topola, Zuzany Brabcové, Víta Kremličky, J. H. Krchovského, Josefa Teufela, Luďka Markse, Terezy Boučkové a Petra Placáka, vše v překladu Karen Gammelgaard pod pseudonymem Marie Miller. Podle jejích slov vycházela při překladu právě z verze v RR. Po knižním vydání novely zamýšlel autor napsat její volné pokračování s  názvem „Pazoury“. Krátkou ukázku čtyř kapitol otiskla opět Revolver Revue (č. 16, 1990, s. 50—60), román však nikdy nebyl dopsán. V resumé k ukázce v RR se k románu píše následující: „Spisovatel Václav Bauman šokoval už svou první novelou Paci, paci, pacičky, která vyšla v RR č. 11. Homosexualita je opět

134


jedním z témat jeho nové práce, románu Pazoury. Jako ukázku zařazujeme čtyři kapitoly z románu, uvedené autorovou poznámkou.“ Při ediční přípravě přítomného svazku jsme vycházeli především z vydání v Nakladatelství a vydavatelství Scéna s přihlédnutím k původní samizdatové verzi a částečně rovněž k vydání v Revolver Revue. Na ediční přípravě se rovněž podílel i autor. Přes veškeré snahy nebylo možné vyhnout se kontaminacím všech dosud existujících verzí, ač jsme jako s výchozí pracovali s verzí ze Scény. V tomto vydání však došlo vůči samizdatové verzi k řadě citelných zásahů, především k několika rozsáhlejším textovým výpustkám. Dle slov redaktora tehdejšího vydání Jana Lukeše se k němu dostala až vysazená verze, aniž by věděl, kdo do původního rukopisu redakčně zasáhl. Tyto vypuštěné části jsme po konzultaci s autorem v našem vydání do textu vrátili. Jedná se o následující: ―― s. 64: Příhodová, která seděla přede mnou v lavici, jednou řekla, že sborovna je stará drbárna a potom byla vyšetřovaná před komisí z učitelského sboru a dostala dvojku z chování. Moje maminka učila na stejné škole, a tak si všichni mysleli, že jsem to řekl doma, jenomže to nebyla pravda. Celá třída mne chtěla dát do klatby, ale naštěstí se to vysvětlilo. Udala ji svému strýci Formánkovi, který učil matematiku a měl ženu Fínu, o tři hlavy větší, Mikulandová. Mikulandová stejně potom přestala chodit do školy, protože čekala dítě a měla příbuzné na Západě, kteří jí vše posílali. ―― s. 66: Jezdil totiž stále do Mariánských Lázní za svým otcem, který tam vedl restauraci.

135


―― s. 67: Tak jsem potom, když jsem ještě čekal v té ulici, ale když se nikdo, kdo by mé představě odpovídal, neobjevil, šel na vlak. ―― s. 75: „Tato ruka je Slunce, tato je Země! Takže tato, tedy Země, se otáčí kolem Slunce, že ano?“ ―― s. 80: … napsal hru Zářijové noci a že v tom dramatu je jedna postava napsaná podle našeho otce a že je to politruk u vojenského útvaru. Také otec říkal, že s Pavlem Kohoutem studoval (…) ředitel Střední školy pro pracující a mně jednou Stolinová, která měla otce podplukovníka, řekla, že můj otec řekl v tělocvičně na zdravotní škole, kde bylo shromáždění, že je pro rehabilitaci a že se děly v padesátých letech špatné věci. A že její otec říkal, jak se ten Bauman pěkně vybarvuje, že je kam vítr tam plášť. ―― s. 96: Bydlíme s babičkou na Žižkově. Říká, že mi děda… ―― s. 107: Lexa [zde Karel] pracoval ve sklárně v Poděbradech a máme od něj doma mnoho broušeného skla s kazy. ―― s. 113: Ale když ty jsi taková moje prdel zlatá.“ A já jsem mu řekl: „A ty jsi můj ocas.“ ―― s. 115: V té době jsem spal málokdy na manželských postelích po dědovi a babička za to nenáviděla Jindru ještě více, i když jsem jí vždy telefonem ohlásil, že nepřijdu domů. Jednou jsem ztratil hodinky, protože jsem si je sundal, když jsme s Jindrou hráli tenis v bohnickém blázinci, kde znal pár doktorů ještě z doby, kdy byl odsouzen. Položil jsem si ty hodinky, které jsem měl po dědovi Josefovi, ke kabinkám na tenisových kurtech, a když jsme odcházeli, tak jsem je tam nechal ležet.

136


―― s. 116: …a já jsem se díval na obraz, který namaloval a na kterém klečel zraněný anděl na dálnici, která se ztrácela v dálce a viděl jsem, že toho anděla zranil kulomet z letadla. A pak jsem se díval na starý telefonní automat, který byl vedle na zdi a nad něj jsem na zeď napsal tužkou: „Já vím, že všechno pomine, tvůj pokoj přestanu znát. Jen postel, obraz s andělem a na zdi telefonní automat… Já vím, že všechno pomine, život je jako moře a v něm je naše radost maličká“… A pak tam ještě bylo: „Někdy však vidím, lásko moje, blízko nás velkýho pavouka, ten leze pořád, neúnavně a kolem svý hřeby zatlouká.“ A pak tam bylo, že se naštvu, vstanu a toho pavouka bodnu do oka. ―― s. 117: Jindra měl problémy v nemocnici a vyjednal si, že se nechá zavřít do bohnického ústavu pro choromyslné, protože říkal, že si chce odpočinout od toho blázince v nemocnici. Byl však na pavilonu 20 a ten byl zavřený, a když jsem tam za ním přišel, tak jej pustili ošetřovatelé jen malou chodbičkou a ostatní pacienti stáli za sklem v pruhovaných županech, které měli přepásané fáčovými obvazy. Do té chodbičky pustili ještě jednoho, který se s Jindrou v ústavu spřátelil. Jindra mi řekl, že on miluje sedmdesátiletou ženu a jestli bych nebyl tak laskav a té ženě jsem nezavolal, že je Vilém v pořádku, a pak mi oba dva dali to číslo, kde se stará žena měla ozvat. A já jsem si řekl, jak je to jiné, když někdo žije se ženou. A pak jsem tam s Jindrou stál a náhle jsem ho přestal mít rád, protože jsem viděl, že on je velmi slabý a slabý stále bude a že mi už nic nemůže dát. A bylo mi jej pouze líto, když tam stál v chodbičce a ostatní pacienti se všichni sešli u dveří a dívali se na nás.

137


―― s. 121: …Zdeněk [zde Jan], který prodává knihy od osmi hodin a stále se zlobí, když mu říká Veškrna [zde Kohoutek], že je knihovník, neboť on je knihkupec a na tom trvá. Pak se pomalu vypravím do naší aranžovny já — podle toho, kolik je přichystáno práce a zda děláme například Dětský dům nebo pouze výlohu v drogerii ve Vodičkově ulici. ―― s. 124: V sobotu ráno vždy se Zdeňkem [zde Janem] čekáme, zda zazvoní v sedm ráno budík: to potom odjíždějí babička s Veškrnou [zde Kohoutkem] na Batalion. A když nezazvoní, tak jdeme raději na výlet my. ―― s. 126: Babička opatrně vykoukne z domu a dívá se, jestli naší ulicí nejede seshora tramvaj. Potom pomalinku vyjdeme tři schůdky, které jsou před naším činžákem, a dáme se silnicí napříč, přes koleje. Potom se suneme podél hřbitovní zdi a zabočíme doprava kolem vrátnice, kde sedí pan Matoušek a hlídá, aby nikdo nenosil ze hřbitova živé květy. ―― s. 129: Na ty večírky, kam chodila Hegerová, Slunéčková, Fialová a Růžičková a pouze Slunéčková tam nevodila své děti, protože je neměla, mne dostával můj kamarád… ―― s. 129: Když jsem šel z národního výboru, kde jsem měl známého kamaráda, který mi slíbil, že pro mne a pro Jana sežene byt, tak se mi náhle… Jak už bylo řečeno, Václav Bauman byl nucen nejprve pro vydání v Revolver Revue a ve větší míře pak v prvním knižním vydání změnit a zastřít použitá vlastní jména a místní názvy. Z důvodu logiky příběhu vracíme zpět původní místní názvy (v  prvním knižním vydání je například

138


hrdinův Cheb zaměněn za Chomutov, místo jeho dalšího bydliště u babičky na Žižkově je tu Karlín atd.), vlastní jména osob však stále zachováváme ve změněné podobě v duchu vydání ve Scéně. Pouze ve dvou případech autor pro přítomné vydání do seznamu dosavadních postav zasáhl — manželku vypravěčova strýce Jardy Milenu přejmenoval na Elenu (s. 26) a syna žižkovské babičky Jardu na Viléma (s. 110). Na přání autora jsme s ohledem na samizdatové vydání vrátili pouze jména herců, hereček a spisovatelů (Milan Chladil → Pavlína Filipovská, Cliff Richard → Václav Neckář, Pavel Slepička → Pavel Kohout, „Na ty večírky chodily samé hvězdy“ → „Na ty večírky, kam chodila Hegerová, Slunéčková, Fialová a Růžičková a pouze Slunéčková tam nevodila své děti, protože je neměla“, „spiso­vatele, velkého Miloslava“ → „spisovatele Ladislava Fukse“). Oproti samizdatu jsme zachovali zprávu pod mottem uvozujícím celou prózu: „Veškerá podobnost se skutečnými událostmi a osobami je čistě náhodná.“ Na přání autora rovněž doplňujeme dedikaci, která v dosavadních vydáních nefigurovala. Vedle oprav evidentních tiskových chyb a  překlepů jsme při úpravě textu postupovali v souladu s pravopisnou normou dle Pravidel českého pravopisu z roku 1993. Rovněž jsme zachovali psaní dublet musil/musel a mě/mne. Konkrétní pravopisné a interpunkční opravy nevy­pi­sujeme. D. M. duben 2017

139


Kdo je VáclAV BaumAN

Václav Bauman je literární jméno reportéra a spisovatele Františka Růžičky. Narodil se 13. 5. 1951 v Praze, vyrůstal v Chebu, kde oba rodiče (matka češtinářka, otec češtinář-ruštinář) pracovali ve školství. Po maturitě na chebském gymnáziu odešel do Prahy. V letech 1969—1974 vystudoval televizní specializaci se zaměřením na reportáž na Fakultě sociálních věd a publicistiky (přejmenované v době jeho studia na Fakultu žurnalistiky) Univerzity Karlovy. Po komplikované obhajobě diplomové práce věnované protektorátnímu deníku Národní práce nastoupil do deníku Svobodné slovo, kde až do konce osmdesátých let působil jako reportér. V roce 1990 přešel do Lidových novin, odtud po třech letech do týdeníku Reflex a poté do TV Nova, kde točil reportáže pro pořad Na vlastní oči. Tři roky vedl reportážní dílny na Vyšší odborné škole publicistiky. V nultých letech pracoval pro organizaci Bezpečný domov, kde pomáhal s hledáním práce zdravotně postiženým.

141


Próza Paci, paci, pacičky (pseudonym Bauman vznikl pro její otištění v Revolver Revue na přelomu let 1988—1989, vyšlo pod ním první knižní vydání 1990 i nedopsané pokračování „Pazoury“ v Revolver Revue 1991) byla pro svůj způsob vyjádření homosexuální lásky přijata jako senzační novum české literatury. V závěrečném období své spolupráce s Novou vydal Růžička pod jménem smyšleného hispánského autora Francisca P. Pajara pět svazků milostných melodramat na motivy latinskoamerických telenovel (Vypůjčené životy 1, 2, Yago, syn džungle 1, 2, Kachorra, 2001—2003). V roce 2015 vyšel česky a anglicky výbor z jeho „statusů z blázince“ Bosou nohou na provázku, představující návrat k některým motivům i k otevřené autobiografičnosti prvotiny. Jímavé i groteskní zápisy, anekdoty a lyrické konfese přibližují autorův „šibeniční rok“ 2012—2013, prožitý po nemocnicích. V současnosti žije v Praze na Žižkově, píše statusy, verše či scénáře podle svých dřívějších textů nebo maluje. P. J.

142


Pacičky jako kus literatury

V Chebu na gymnáziu ukazoval Františku Růžičkovi češtinář Jaroslav Petřivalský cestu od ruských klasiků, které rád četl, k poezii symbolismu. V Praze jako student žurnalistiky navázal žákovský vztah s literární historičkou Květoslavou Neradovou (o  čtvrtstoletí později ho přivedla na Vyšší odbornou školu publicistiky, kterou po demokratické revoluci založila). V době, kdy filosof Milan Machovec ztratil v  důsledku postupující normalizace možnost přednášet na univerzitě, chodil Růžička za proslulým učitelem domů. Díky Filmovému klubu zahořel pro film. Navštěvoval semináře scenáristiky, které na FAMU vedl Jaromír Kučera, a nosil mu své scenáristické pokusy. Prostřednictvím pražské novinářsko-umělecké bohémy, do níž v sedmdesátých a osmdesátých letech patřil, se dostával i k literatuře, která tehdy kolovala mimo oficiální média. Četl nejen Bohumila Hrabala, ale také Henryho Millera, Ivana Martina Jirouse nebo Fandu Pánka. Nadchl ho Charles Bukowski, jehož překlady se

143


v osmdesátých letech začaly množit v regulérním i divokém samizdatu. A nadchly ho také deziluzivní, po všech stránkách otevřené, krátké, zdánlivě improvizované, na vlastní privátní svět zaměřené texty grafičky Naděždy Plíškové, psané veršem i prózou. Byli to různí autoři, ale všichni měli něco společného: každý byl přinejmenším částí svého díla účasten na tom proudu moderního písemnictví, který od sklonku 19. století strhával spisovatele k tomu, aby různými textovými technikami proměňovali v literaturu vlastní život, atakovali hranice fikce a autobiografie. Literární kritik Jan Lukeš, který se v osmdesátých letech jako stálý externista kulturní rubriky Svobodného slova pohyboval v okruhu redakce tohoto deníku, vzal v roce 1984 Růžičku na návštěvu do stolní společnosti, kam kromě něj patřili literární historik, spisovatel a překladatel Vladimír Macura, historik Petr Čornej, básník a novinář Petr Kovařík a rusista, literární kritik a nakladatelský redaktor Vladimír Novotný. Začínali tehdy s lite­ rární hrou, která spočívala v psaní tzv. kolektivních pamětí. Františku Růžičkovi, který byl jen o málo mladší, se prý nelíbily: „Nad našimi texty,“ zaznamenal o pár let později Jan Lukeš, „rázně prohlásil, že to není nic moc a že on by, kdyby chtěl…“ Tak vznikly Pacičky. Kolektivní paměti, respektive texty Vladimíra Macury, které hru zahajovaly (z prvních osmi pokračování z roku 1984 byla kromě nich mezitím publikována už jen autobiografická povídka Jana Lukeše), komentovaly moderní psaní sebe sama z postmoderního odstupu: „…asi nebude možné psát paměti a nebýt chvílemi osobní,“ zněl první z těchto komentářů. A další: „…úctyhodný rozběh vašeho vzpomínání

144


mě utvrdil v přesvědčení, že k pamětem patří intimita, zpověď a exhibicionistické sebeodhalení i s rizikem megalomanské hypertrofie vlastního já (tak hovoříme totiž my vědci, heč).“ To, co Macura psal, byly ovšem navzdory vší sebeironii a ironii memoáry se vším, co k nim patří — tedy se vzpomínajícím já vypravěče i se skutečnými jmény všech osob kolem něj. Pravým jménům, pod nimiž v první fázi textové historie vystupovaly postavy Paciček, lze tedy rozumět i jako projevu intertextové návaznosti na kolektivní paměti, v nichž o taková jména šlo. Pacičky samy přitom pamětmi nejsou, i když k nim byly někdy řazeny. Mirek Kovářík a spolu s ním i někteří další recenzenti prvního knižního vydání z roku 1990 navrhovali hledat v jejich pozadí bildungsroman, román výchovy. Postřeh je to dobrý zejména z hlediska prvních pěti kapitol. Úvodní věta té šesté, „Už jsem velký a bydlím s babičkou a rakovinou.“, signalizuje nejen cézuru v čase příběhu, ale i změnu poetiky. Druhá část Paciček, nad kterou se už zlověstně netyčí psychologicko-ideologická karikatura otce, ale pitoreskní figura babičky nabitá energií z mezaliance vysokého a nízkého, má žánrové východisko nejspíš někde v hrabalovské povídce. Způsobem využití tzv. zpovědní ich-formy se Růžičkova próza hlásila k oné linii skandálních děl literatury 20. století, o které Macura žertoval, když psal o literatuře intimity, sebeodhalení a hypertrofovaného já. Jiří Holý poukázal svého času na to, jak třeskutá směs vzniká, pokud moderní spisovatel použije první osobu pro vypravování, které je na rovině látky podobně „okázale osobní“. Při čtení takovýchto děl se nároky fikce perou s nároky dokumentu, výsledkem bývá estetické

145


znepokojení, morální rozhořčení, společenský konflikt a typicky i cenzura — světoznámý případ Millerova díla nebyl jen důsledkem úzkých norem měšťanské sexuální morálky, ale také i určité narativní formy. Ostatně i do textové historie Paciček zasáhla aféra, které lze rozumět jako aktu privatizované cenzury. Rukopis Paciček se Lukešovým prostřednictvím dostal k zakladateli samizdatové edice Pražská imaginace Václavu Kadlecovi, který ho v roce 1987 (jiné biblio­ grafické zdroje uvádí rok 1988) rozmnožil. Přestože šlo o miniaturní náklad, z Paciček se zařazením do Kadlecovy edice stala veřejná záležitost. Nesouhlas osob, jejichž jména v próze figurovala, vedl k rituálnímu spálení většiny exemplářů na žižkovské Parukářce společnou rukou autora i jeho postav. Prostřednictvím kolegyně ze Svobodného slova, novinářky Ireny Gerové, se Růžička poznal s překladatelem Jaroslavem Kořánem, který se stal dalším z jeho mentorů. Přes Kořána se exemplář Paciček dostal do redakce Revolver Revue, která tehdy představovala nejdůležitější tribunu mladé literární generace v prostředí neoficiální kultury. Aby se vyhnul dalším nepříjemnostem, rozhodl se Růžička (ve spolupráci s redaktorem Revolver Revue Jáchymem Topolem, který ho kvůli uveřejnění oslovil) text anonymizovat. Mimo jiné tím Pacičky posunul o další kus od vzpomínek k beletristické fikci. Pro sebe zvolil pseudonym Bauman — prý podle číšníka v kavárně Slavia — a v intencích zpovědní ich-formy ho přidělil i vypravěči. V tomto novém znění vyšly Pacičky v jedenáctém čísle Revolver Revue (podle tiráže mělo číslo uzávěrku v listopadu 1988).

146


Anglické resumé čísla charakterizovalo Pacičky jako text, který je možná trochu inspirován Hrabalem, ale hlavně přináší tak otevřený a drastický průlom do tématu, které česká literatura až dosud obcházela, že na jeho oficiální vydání nelze ani pomyslet. Nešlo rozhodně o nadsázku, reprezentace sexuality vůbec a homosexuality zvláště patřila k těm, která byla za socialistické diktatury nejostřeji kontrolována. Nebylo divu, že kolem tématu homosexuality se točila i prvotní kritická recepce Paciček, odstartovaná Janem Lukešem. Ten je v únoru 1989 v tehdy ještě samizdatových Lidových novinách charakterizoval jako „první umělecké svědectví z tohoto světa [míněn svět homosexuálů], prolamující dveře k nám ostatním s až sebevražednou upřímností“. Kontext kulturních reprezentací homosexuality byl také až dodnes jediným, uvnitř nějž bylo hledáno historické místo Paciček. Jako dílo důležité pro vývoj českého homosexuálního kánonu ho zaznamenali spisovatel a překladatel Václav Jamek i literární historik Martin C. Putna, tedy autoři obou základních prací na toto téma. Jamek shromáždil své eseje o projevech homo­sexuální zkušenosti ve světovém a  českém písemnictví v  malé knížce O prašivém houfci (2001). Putna dovedl svůj rovněž dlouhodobější zájem o stejné téma až k syntetické knize Homosexualita v dějinách české kultury (2011), kterou uspořádal a do níž napsal mimo jiné stostránkovou studii o tematizaci homosexuality v české literatuře 20. století. Podle Jamka jsou Pacičky „autobiografickou prózou“ se „značně chatrnou kompozicí, zato formulačně ostrým, živým rukopisem“. Za „v naší literatuře ojedinělý“ označil „krutý portrét omezeného otce-partajníka“.

147


Ocenil „sžíravý smysl pro zpodstatnělý detail, humor vyvažující silnou citovou účast“ a vcelku Pacičky vyzdvihl jako jednu z „nejvitálnějších výpovědí o homosexuálním údělu, jaké byly vytvořeny“. Putna popsal Pacičky jako „dějově velmi prostý příběh“, jehož naivistické vypravěčské podání kontrastuje s „šokující tematikou“. Současně se podle něj jedná o text typický pro určitý subkulturní žánr, o „vzornou ukázku ‚sebeosvobozovací literatury‘“, o „historii ‚coming outu‘“ se vším, co k podobnému narativu patří, tedy i s „postavou despotického otce“. Právě typičnost Paciček byla podle něj důvodem zájmu, který tato próza na počátku devadesátých let vzbudila. V době liberální transformace české společnosti, která v rychlosti přijímala i novou politiku kulturních a sexuálních identit, posloužily Pacičky jako „reprezentativní ukázka dotud neznámé ‚homo­ sexuální literatury‘“. Na hledání místa Paciček v kontextu literární reprezentace sexuální identity není nic špatného a zjištění Václava Jamka nebo Martina C. Putny mají svou platnost. Rámcují však prózu jako menšinový literární projev a odvádějí tím pádem pozornost od jejích spojnic s obecným literárním kontextem. I Pacičky jsou ovšem především kus literatury své doby, nejen symptom skupinové emancipace. Jejich reedice nabízí příležitost na tři takové spojnice poukázat. Po prvním knižním vydání, v době, kdy vůdčím tématem kritické reflexe bylo ještě hledání cest tzv. integrace tří proudů české literatury, si teoretička Alice Jedličková povšimla, že v každém ze zmíněných proudů — v knihách vydávaných v oficiálních domácích nakladatelstvích,

148


v samizdatu i v exilu — se od osmdesátých let množí vyprávění o totalitě z perspektivy dítěte. Někteří z autorů, v jejichž pracích Jedličková tuto narativní tendenci zachytila, se na porevoluční literární scéně prakticky neprosadili: českošvýcarská autorka Blanka Kubešová či Václav Dušek, který v oficiálním oběhu pěstoval typ sympatického chuligána z periferie. Jiní zato ano, jako Petr Ša­bach se svými Šakalími léty. Ta se z jeho první povídkové knížky vydané na sklonku osmdesátých let brzy po revoluci přestěhovala na plátna kin a významně přispěla k tomu, že se ze Šabacha stal jeden z nejčtenějších spisovatelů postkomunistické dekády. V Pacičkách je konfrontace mentálního světa dítěte s ideologicko-mocenským systémem podávána v tragicko-apelativním modu: týrané dítě žaluje nelidský svět. Větší popularitu získala v postkomunistickém období vyprávění jiných modalit, melancholicko-nostalgické a parodicko-ironické. K první tíhly Šabachovy reminiscence na dobu vlastního dětství a mládí, druhá proslavila Irenu Douskovou jako autorku Hrdého Budžese, jeho pokračování a adaptací. Navzdory odlišné modalitě se však jednalo o jeden a týž princip, kdy naivní perspektiva vyjevuje jako zvětšovací sklo poruchy svého okolí. Despotický otec se z  pohledu homosexuálního kánonu může jevit jako typická postava příběhů coming outu, současně však jde o archetyp, který najdeme v nesčetných kulturních produktech různého druhu, počínaje biblí a konče třeba Formanovým Amadeem, abychom se přiblížili kulturní a společenské situaci doby vzniku Paciček, která ve figurách autoritativních otců nutně aktualizovala politické významy. Výjimečné tyto figury nejsou

149


ani v kontextu moderní české literatury. Již před první světovou válku svedl zápas s falešným bohem patriarchátu prototyp všech mladíků s absolutním sluchem pro „stříbrný vítr“ — Šrámkův Jeník Ratkin. Do obludných rozměrů nechal figuru trestajícího otce na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vyrůst Ladislav Fuks v Příběhu kriminálního rady. A přesně stejnou karikaturu, s jakou se setkáváme v Pacičkách, nacházíme v prozaickém triptychu Jana Pelce …a bude hůř, napsaném ve Francii v téže době, v letech 1983—1985. Prostřední část Pelcova třídílného románu, Děti ráje, vyvolala po svém otištění v pařížském Svědectví (v roce 1984) bouřlivou diskusi o morálním nihilismu a degradaci literárního jazyka, kterou reflektovaly i domácí samizdatové tiskoviny včetně Revolver Revue. Vyprávěla mimo jiné o generační vzpouře. Proti rodičům, „matce, velké komoušce“, a „svini […] fotrovi“, co byl „velkým zvířetem v padesátejch“, vyzdvihují Pelcovi hrdinové jako svůj idol Lesního muže, člověka bez domova, anglického letce zdevastovaného pobytem ve stalinistickém lágru. V Dětech rodičů, tedy v části, která byla z Pelcova románu napsána jako poslední, se generační konflikt posunul do centra prózy. Jeho manifestací jsou nesčetné slovní i fyzické konfrontace Olina s jeho „fotříkem“, který přijal konzumní kulturu i ideologické pokrytectví normalizačního Československa a stejnou konformitu si brutálně vynucuje i od syna. Olinův postoj k otci je neméně přeplněn odporem než postoj vypravěče Paciček, Pelcovu vypravěči je však o něco bližší rétorika politického prohlášení: „Nenávidím všechny fotry, kolik jich tahle zasraná republika má.“

150


Že se rukopis Paciček zalíbil Jáchymu Topolovi, nebyla náhoda. Růžičkova próza vznikla sice mimo prostředí tzv. druhé generace undergroundu, která se od počátku osmdesátých let formovala kolem samizdatových periodik Violit a  Jednou nohou/Revolver Revue (podle Marka Vajchra existují důvody, abychom o druhé generaci undergroundu uvažovali jako o umělecké skupině), ale v mnoha ohledech odpovídala její literární praxi. I Revolver Revue vyrostla z temné linie moderny a hlásila se k  tradici psaní sebe sama. Přinášela Bukowského povídky a verše, vyšla zde sbírka Naděždy Plíškové i řada klasických experimentů s intimitou — úryvky z Máchových deníků, Tiché dny v Clichy Henryho Millera nebo cyklus veršů Honzy Krejcarové V zahrádce otce mého. Zájem okruhu Revolver Revue o literární reprezentaci sexua­ lity přesáhl až do kulturní historie v rozsáhlé studii Martina Weisse o viktoriánské pornografii. Té profanace bylo moc nejen na cenzurní normy oficiálního oběhu, které časopis překračoval o světelné roky, ale i na konzervativnější aktéry oběhu neoficiálního. Pro ně případ Revolver Revue začal až splývat s případem Pelcovým, jakkoli byl nepsaný este­tický program druhé generace undergroundu očividně mnohostrannější i vytříbenější. Katolický básník a překladatel Josef Mlejnek nadepsal svou kritiku sedmého čísla Revolver Revue „Z ghetta do sexshopu?“. Položil v  ní otázku, zda „bahenní bludička“ Charlese Bukowského nezavádí mladé autory na scestí „hodně mlhavé svobody jakési animální volnosti“, do krajin, kde vládne „jakýsi nový kult primitivismu a jurodivosti“. Vcelku přesně tak postihl kontury drastického,

151


elementárního, archaického, pudového světa, který se v tvorbě literátů kolem Revolver Revue tehdy utvářel. Symbolický vykřičník tohoto světa představovaly týrané děti. Před Pacičkami vyšla v časopise ukázka z románu Jerzyho Kosińského Nabarvené ptáče anebo anonymní vyprávění Vzpomínky na děcák, jehož protagonista se v některých ohledech hrdinovi Paciček velmi podobá — je vystaven atrofii rodičovských citů, zoufale utíká za svobodou a za láskou a je za to bit a zrazován všemi dospělými kolem sebe. Sám Topol fikční model světa zkrachovalé modernity, v němž se z dětských obětí stávají dětští vrazi, vypracoval v topos polistopadové literatury, jehož obrysy se rýsují i za vstřícným přijetím jiných literárních děl, v současnosti kupříkladu Jezera Bianky Bellové. Pavel Janáček

152


ObsAh

1. Jak jsem dospěl v kupé 9 2. Krev není voda 19 3. Jízda na tygru 39 4. Femina, Feminae, Femininum 57 5. Sladký pták mládí 73 6. Žravá dáma 95


7. Veselá prostěradla 109 8. Kanasta 121

Ediční poznámka 133 Kdo je Václav Bauman 141 Pacičky jako kus literatury 143


ONdřej HoRÁk: NeBožtík

Ze země fjordů, kde jsou děti odebí­rány rodičům podivným úřadem a kde ve vězení dlí masový vrah Breivik, přes Osvětim až do Budapešti — do města, kde za druhé světové války Raoul Wallenberg svým statečným chováním zachránil tisíce lidských životů. Taková je v novele Nebožtík cesta mladého, znuděného a zhýčkaného literáta Štěpána Hrdiny, jenž marně hledá náhradní náplň svého života. Ondřej Horák (1976) se narodil v Českých Budějovicích, kde se věnoval především fotbalu a stolnímu tenisu. Po příchodu do Prahy studoval gastronomii a literaturu. Pracoval v literárním časopise a také v novinách jako literární redaktor. V roce 2013 debutoval románem Dvořiště. Vedle toho napsal několik biografických a kratochvilných knih. Sport, gastronomie a literatura zůstávají jeho hlavními zájmy. — Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR. 136 s., váz., 199 Kč


EgoN BoNdy: NoVý Věk — NepovídkA

Dvojice Bondyho původně samostat­ ných prací, napsaných v letech 1982 a 1983, jež vyšly samostatně několi­krát v samizdatu a obě pak ještě v 80. letech i tiskem na stránkách Tigri­dova exilového časopisu Svědectví. Nový věk patří do řady Bondyho kvazihistorických próz, společně např. s Mníškem (1975), Gottschalkem (1988), Hattonem (1991) či Severinem (1995): na půdorysu faktografie o židovské šabatiánské herezi ze 17. století rozehrává autor podobenství o (ne)možnosti společenské změny, o naději a o víře. Rozsáhlejší Nepovídka mísí prvky science-fiction, antiutopie a filosofického traktátu; konkrétní, ale i poně­ kud autokarikaturní ������������������������������������������������ podobu zde získává Bondyho filosofický postulát vytvoření „artificiálních bytostí“ budoucnosti. Prózy vycházejí knižně podruhé, ale poprvé v textově revidované podobě. 152 s., brož., 199 Kč


václAV baumAN

Vydal Filip Tomáš — Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2017 jako svou 357. publikaci Ediční příprava a redakce Dominik Melichar Doslov Pavel Janáček Ilustrace Daniela Olejníková Foto autora na s. 140 Emil Bratršovský Grafická úprava, obálka a sazba písmem Academica Martin T. Pecina (www.book-design.eu)


paci, paci, pacičky

Tisk Tiskárna Protisk, s. r. o., Rudolfovská 617, 370 01 České Budějovice Vydání druhé (v nakladatelství Akropolis první), 160 stran, TS 13 ISBN 978-80-7470-167-2 ISBN 978-80-7470-168-9 (MOBI) ISBN 978-80-7470-169-6 (ePUB) Elektronická podoba knihy www.ereading.cz a www.kosmas.cz Doporučená cena včetně DPH 249 Kč


isbn 978-80-7470-167-2

václAV baumAN paci, paci, pacičky

Ak

ro

po

ci

lis

Pa

Paci, paci, pacičky = báječně vyprávěná léta pod psa. Více či méně autobiografických próz, které se více či méně satiricky či nostalgicky ohlížejí za dobou před listopadem 1989, najdeme v naší literatuře nemálo. Přesto Baumanovo ironické Paci, paci, pacičky z pomyslné řady několikanásobně vybočuje: především svým stylem vyprávění, které upomene na etudy dětské i nedětské (v případě chlapce všelijak zneužívaného a neberoucího si servítky tedy spíše nedětské) i na vyprávění hrabalovských postav, s jejich překotností, spontaneitou a nenuceností. Výjimečné je rovněž až šokující otevřeností ve výkladu vnitřního a intimního života. Ústřední hrdina má příšerné dětství, otce stalinistu každým coulem, tj. i na „domácí frontě“, a teprve postupem času a vlastního zrání se vymaňuje z limitů rodinných i dobových a přináší pozoruhodný obraz zrání i coming-outu v dobách značně neliberálních. Nad Baumanovou knihou se budete smát nahlas, ačkoliv je její svět vlastně poněkud krasosmutný. Jestliže druhé vydání vychází bezmála po třiceti letech od toho prvního, je tomu tak proto, že i v kontextu současné literární produkce zůstává úkazem, který ani po třech desetiletích od svého napsání neztratil nic ze své výjimečnosti a nepřehlédnutelnosti.

a

vB a l c

an

um

Pa

p a c

Václav Bauman: Paci, paci, pacičky  

http://akropolis.info/kniha/paci-paci-pacicky/