VIII.
24| Na jaře příštího roku Kvidova matka zjistila, že se z kuchyně ztratily všechny skleničky a skleněné nádobí, které si rodiče přinesli ze sklárny. Všude je hledala a nakonec je našla rozbité v koši na odpadky. Zavolala otce a podívala se na něho s otázkou v očích. „Co se na mě tak díváš? Nechci, aby mě ještě navíc obvinili z hospodářské kriminality!“ křičel otec. Bylo to naposledy, kdy doma křičel. V příštích dnech začal stále častěji šeptat a nakonec už šeptal pořád. „Prosím tě, otče, proč šeptáš?“ ptal se jednou Kvido. „Já šeptám?“ šeptal otec. „Ano. Šeptáš a rozbíjíš sklenice a schováváš naše knihy a fotografie,“ řekla matka. „Šeptám, protože mám strach.“ „Máš strach o co? O místo vrátného?!“ křičel Kvido. „O nás,“ řekl otec. „Oni můžou všechno. Copak tomu opravdu nerozumíte?“ Dělal rodině starosti. Šeptal, přestal číst a nezajímal se o nic. Často zvracel. Jednou ukázal ženě a synovi z okna maringotku, ve které bydleli stavební dělníci. „A co myslíš, že to je? Bunkr pro sovětské špiony?“ ptala se matka. „Podívejte se na tu anténu,“ šeptal otec. „Otče, to je televizní anténa,“ řekl Kvido. „Ti dělníci mají v maringotce televizi. Prostě se jen tady v Sázavě opravuje tunel, to ví každý. audio online 8 | Báječná léta pod psa
59