Hlas boží – věk pěti

dobro – hlavně létání a léčení. Právě teď se vracela ze sousední vesnice, kde uzdravila zraněnou dívku. A nebýt jejích darů, mnoho set Sijů by také padlo za oběť srdcožeru.

Nyní se před nimi objevil bledý pás holých kamenů – Planina, hlavní vesnice Sijů. Aurayino srdce pookřálo. Už rozeznávala domky na okraji odhalené skály – chýše vytvořené z blan napjatých v pružných dřevěných rámech upevněných k silnému kmeni stromu. Na nejvyšší skalní římse také zahlédla dvě známé postavy, které hleděly jejím směrem: mluvčí Sirri, vůdkyni Sijů, a jejího syna Sreila.

Snesla se dolů a přistála několik kroků od nich, její průvodcové ji následovali. Sirri se usmála. „Jste zpátky brzy,“ řekla. „Jak to šlo?“ „Podařilo se mi vyléčit jí paži,“ odvětila Auraya. „Bylo to neuvěřitelné!“ vykřikl nejmladší z jejího doprovodu. „Ta dívka hned potom odletěla!“ Auraya se ušklíbla. „Před čímž jsem ji důrazně varovala.

Nepřekvapilo by mě, kdyby si v budoucnu svou neopatrností zavinila něco horšího než zlomenou ruku.“ „Její matka pije.“ Auraya překvapeně pohlédla na muže, který promluvil.

Mluvčí dívčina kmene až dosud převážně mlčel. Teď jí pohlédl do očí a pokrčil rameny. „Snažíme se naučit tu dívku aspoň troše disciplíny, ale není to snadné, když ji matka nechá dělat, co si zamane.“ Auraya si vzpomněla na hysterickou ženu, která se nad dcerou starostlivě vznášela. „Možná se to teď změní.“ „O tom pochybuju,“ zabručel muž. Pak pokrčil rameny. „Možná. Neměl bych… co to je?“ Sledovala jeho pohled a při pohledu na malé stvoření, které se k ní řítilo, se usmála. Špičatá ouška mělo složená k hlavě a huňatý ocásek za ním vlál jako zástava. „To je veez. Jmenuje se Neplecha.“ 37