Řezby a amulety z kosti by Ing. Vladimir Cizek

ŘEZBY A AMULETY Z KOSTI

Vladimír Čížek

„Věřím v kouzlo a duši řezby vytvořené s láskou a promyšleným záměrem a nošené po dlouhý čas vlastníkem nebo příslušníkem kmene. Správný amulet má patinu svědčící o věku a zacházení, vyzývá k dotýkání, k tomu, aby ho člověk sevřel v dlani a ucítil jeho sílu.“ Owen Mapp

Vyřezávání z kosti je staré jako civilizace sama. Kost byla jedním z prvních materiálů člověka. Po dřevu a kameni třetím nejdůležitějším materiálem před objevením kovů. Od pradávna sloužila nejen pro výrobu zbraní, nástrojů a artefaktů, ale i jako skicák v době, kdy nebyl znám papír. Předměty z kosti lze nalézt ve všech kulturách počínaje pravěkem přes antiku, středověk, renesanci až do současné doby. Historie Původně se kost používala hlavně na výrobu jehel, hrotů šípů, rybářských háčků, knoflíků a hřebenů. Již v pravěku předměty z kosti byly úzce spojeny s magií. Jednoduchými rytinami zdobené zbraně z kostí měly přičarovat kořist a přinést úspěch při lovu. Estetická funkce byla vedlejší. Po celé Evropě včetně území našeho státu se našly sošky žen pojmenované jako Venuše vyřezané z mamutoviny nebo mamutích klů. I jejich funkce byla více magická než estetická, pravděpodobně šlo o fetiše. Všude po světě najdeme jednoduché amulety ze zubů medvědů, kanců, vlků a jiných zvířat. Jejich magická funkce spočívala v přebírání síly uloveného zvířete nositelem. Nosily se zavěšené na krku nebo na opasku. V Evropě byly kostěné amulety často spojovány s kultem germánského boha Donara. Podobnou funkci mají i africké skulptury ze sloní kosti a klů z novější doby. Pro Afričany nešlo o esteticky působivé objekty, ale o předměty potřebné pro provádění rituálů a kouzel. Sošky a masky byly pro ně příbytky duchů a bohů. Ozdoby, zbraně a nástroje z kosti a slonoviny byly nalezeny v hrobkách faraónů, ve chrámech v Babylonu, v hrobech čínských vládců, ve starém Řecku i Římě. Kosťařské dílny ve starověkém Římě vyráběly z kosti a paroží hřebeny, jehlice do vlasů nebo hrací kostky pro bohaté vrstvy. Ve středověké Germánii se dále z kostí vyráběly střenky nožů, rybářské háčky, jehlice , hřebeny korálky, prsteny a píšťaly. Podobné předměty najdeme i u Vikingů. Podobné předměty z kosti a paroží vyráběli i Slované. Na území Čech a Moravy se našly především jednostranné a dvoustranné hřebeny zdobené rytými kolečky, vlnovkami, pletenci a spirálami. To byly ornamenty typické pro Slovany. Ve středních Čechách a na jižní Moravě bylo několik řemeslnických dílen, které hřebeny, rukojeti a obkladové destičky zdobené rytým geometrickým ornamentem z kosti a jeleního rohu vyráběly. V pohřebištích a sídlištích Slovanů 2

se dále našlo velké množství technologicky a umělecky nenáročných předmětů z kosti a paroží domácího charakteru. Jde o tkací hřebeny, hrací kameny tvaru komolého jehlanu a hrací kostky s vyvrtanými očky, knoflíky, flétnové píšťaly s bočními otvory, prstence s různými funkcemi, brusle, šídla a další hrotovité nástroje, zděře ke zpevnění okrajů rukojetí nožů a další předměty nejasného účelu. Až na řídké výjimky Slované nepoužívali lidské kosti, ale kosti zvířecí, nejčastěji z ovcí, koz, turů, koní, psů, prasat a vysoké zvěře. Ke zpracování kosti používali nože, sekery, dláta, pilky, pořízy a kopinaté vrtáčky. V otáčivý pohyb byly uváděny pomocí tětivy luku několikrát obtočeného kolem cívky nasazené na vrtáku. Tradice slovanských dílen na zpracování kosti a paroží žily až do středověku. Mezi středověkými uměleckými díly v Evropě i Asii najdeme kultovní i užitkové předměty ze slonoviny jako jsou destičky s jemnou reliéfní řezbou nejčastěji s biblickou tématikou. V křesťanském umění řezby ze slonoviny a kosti zdobily přenosné oltáře, vazby knih, relikviáře, atd. Vyskytují se i trojrozměrné řezby nejčastěji Madon a světců a šachové figurky. Na řezby z kosti a hlavně slonoviny je bohaté orientální a islámské umění. Tématika jemně provedených až filigránských řezeb je náboženská nebo dekorativní. Zvláštní místo zaujímá japonské umění netsuke. Jde o drobné skulptury vyřezané z tvrdého dřeva nebo slonoviny a původně používané jako ukončení šňůrky,kterou si Japonci přivazovali k pasu malé taštičky nebo krabičky. Začaly se vyrábět v Japonsku v 17.století. U netsuke nejde jen o sochařské kvality. Musí být i funkční. To znamená žádné ostré hrany a výčnělky, jedna strana musí být poměrně plochá a musí mít dírku na zavěšení. Náměty jsou velmi rozmanité, nejčastěji silně expresivní až humorné lidské a zvířecí postavy. Tradičně výbornými řezbáři pracujícími s kostí byli Eskymáci a další národy žijící na severu. Používali mroží kly a kosti mimo jiné i proto, že dřevo bylo v arktických končinách vzácné. Pracovali s důmyslnými nástroji jako kamenné sekery, dláta z pazourku, pilky z odštěpků pazourku nebo obsidiánu. K leštění používali práškovitý tuf nebo rostlinu zvanou koňský ocas (equisetum nyrmale). Eskymáci neznali pojem volné umění. Zdobení kosti rytinou nebo vyškrabáváním (scrimshaw) mělo praktický význam. Když lov se uskutečnil bez potřebné přípravy nedostatečně zdobenými zbraněmi, mohlo dojít k znepřátelení ducha kořisti a lovec nemusel mít příště štěstí. Co nebylo praktické, patřilo do sféry magie, různé sošky sloužící jako fetiše a amulety. Až na výjimky kost byla považována za odpadový materiál, a tak často sloužila chudým umělcům, lidovým umělcům, vojákům, námořníkům a zajatcům. Úspěch při jejím zpracování nejvíce závisí na zručnosti. Často přechod od úplné neznalosti k mistrovství byl velmi rychlý. Například ze amerických zajatců v britských táborech během válek v r. 1812 se z úplných začátečníků stali mistři, i když neměli žádné předchozí zkušenosti. Podobná situace byla u zajatců za napoleonských válek. Kost má dlouhou historii jako užitečný umělecký materiál používaný

na ozdobné předměty i dennodenní nástroje. Jakkoli se zdá být prostou hmotou, je bohatá na legendy i ztvárnění uměleckým géniem. Zpracovávali ji jak prostí lidé, tak i významní umělci středověku a renesance. Například šperkáři a kováři si na ni cvičili vzory později zpracovávané ve zlatě a stříbře. Kosti byly oblíbeným předmětem věštců, šamanů a kouzelníků. Charakteristika kosti Kost je ze dvou třetin tvořena z vápníku, fosforu a hořčíku a z jedné třetiny z kolagenu. Tato kombinace ji dává pevnost větší než má středně tvrdá ocel při třetinové váze. Je relativně tvrdá, ale i křehká zejména po vláknu. Pozor, při pádu řezby na tvrdou podložku se snadno odštípnou vyčnívající části. Kost lze dobře leštit. Pokud není dobře vybělena má časem tendenci k žloutnutí. K hlavním přednostem kosti jako materiálu patří trvanlivost, ničí ji jen oheň a kyseliny. Například poblíž Dolních Věstonic byly nalezeny sošky z mamutích klů z doby před třiceti tisíci lety. Řezba z kosti je poměrně jednoduchá a snadno zvládnutelná běžně dostupnými nástroji pro každého se šikovnýma rukama, trpělivostí a trochou výtvarného citu. Trend v současné společnosti je pracovat hlavou s využitím počítače. Ruční práce však není ničím podřadným a k duševní práci jako hlavnímu zaměstnání může tvořit vhodný doplněk a umožnit seberealizaci. K vyřezávání lze použít kosti kteréhokoli savce, ptáka nebo ryby. Samozřejmě větší možnosti dávají kosti z velkých zvířat. Není proto divu, že nejoblíbenější bývala kost mamutí, velrybí nebo sloní včetně zubů a klů. Materiálem velmi podobným kosti je paroží. Používány byly i lidské kosti. Maoři z nich vyráběli flétny, v Tibetu se holení kosti používaly na trumpety a lebky na chrastítka. S vyřezáváním ze slonoviny v dnešní době již nelze z ekologických důvodů souhlasit, protože kvůli této surovině odhadem přijde ročně o život 40.000 ohrožených zvířat. V posledních dvou stoletích se slonovina nejvíce zpracovává v Asii na šperky a různé uměleckořemeslné výrobky. Dodnes se v Asii používá na ruční výrobu razítek. V severních oblastech Ruska a Severní Ameriky je oblíbeným materiálem mrožovina. Vyřezává se zde z klů čerstvě ulovených mrožů i ze staré mrožoviny, která různou dobu ležela v zemi a působením minerálů se zbarvila do různých tmavých barev. Vzácnou řezbářskou surovinou je stará mamutovina, jejíž naleziště jsou hlavně na Sibiři.. Pro současného řezbáře dobré možnosti dává běžně dostupná hovězí kost, která zbude po přípravě hovězího vývaru. Svou tvrdostí a bělostí je podobná drahé slonovině. U starších děl s patinou často ani odborníci nejsou jednotní v názoru, zda jde o kost nebo slonovinu. Nejvhodnější je kost stehenní, která je nejmohutnější a nejdelší kostí v těle nebo kost lýtková. Pro řezbu je vhodná jen hutná kostní tkáň. Houbovitou část (spongiozu) je třeba odstranit společně s měkkou tkání.

Zejména v Pacifiku se často setkáme s řezbou z velrybí kosti. Charakterní řezbáři nepoužívají z ekologických důvodů kosti z komerčně lovených velryb, ale pouze kosti nalezené na pláži nebo jinde a kosti z uhynulých zvířat. Velrybí kost má různé charakteristiky podle toho, z které části těla pochází. Nejcennější a nejhůře dostupné jsou zuby. Poskytují tvrdý, bílý až lehce nažloutlý materiál se znatelnými vrstvami vycházejícími ze středu. Měly by se používat na výjimečná díla. Čelisti a žebra jsou pórovité, poměrně měkké a nevhodné pro řezbu jemného detailu. Omezeně lze použít i páteř a ramenní kosti. Velmi vzácným materiálem je zkamenělá kost, která 100 a více let ležela v bahně a absorbovala různé minerály. Podle různých minerálů je i různě zbarvena. Duchovní aspekty řezby typu amuletu Na řezbu z kosti můžeme nazírat jako na tvorbu hezkých věcí k ozdobě. Může však jít i o něco víc. Řezba má i svoji duchovní stránku. V mnoha částech světa se setkáváme s vírou, že věci mohou mít energii (sílu) a magické vlastnosti. Tuto energii může věc získat z různých zdrojů, například z energie svého tvůrce nebo nositele nebo akumulací energie od dřívějších nositelů. Kost jako organická hmota má tento energetický potenciál. Osobní předměty- amulety-, nejčastěji přívěsky nošené na krku, mohou hromadit energii nositele, která je pak k dispozici dalším majitelům. Řezby mohou přenášet energii z jedné osoby na druhou. Zejména při důležitých životních událostech jako jsou narození, svatba nebo úmrtí. S řezbou lze přenášet příběhy a mýty, jde o hmatatelné vyjádření kultury. Amulety mohou ovlivnit lidi, kteří jsou s nimi v kontaktu, zejména když rozumí jejich významu. Řezbaření můžeme považovat za vytváření hmatatelných věcí, ke kterým přiřazujeme význam. Podle záměru řezbáře může být zřetelný nebo jen naznačený. Pokaždé, když dílo bereme do ruky, dáváme si ho na sebe nebo se na něj díváme, jde o subtilní událost, která se u citlivých lidí může dotknout mysli, i když ne nutně vědomě. Řezba může ovlivnit člověka, který se s ní dostane do kontaktu, zvláště když chápe její smysl. To jsou některé z myšlenek Stephena Myhra z Nového Zélandu a dobře charakterizují amulety z kostí, které byly a jsou rozšířeny hlavně v Polynésii a Oceánii včetně Nového Zélandu. (Amulety v Orientu, Egyptu a později i v Evropě byly více z kamenů a kovu.) Dále říká:“ Věřím v kouzlo ve smyslu sladění s přirozeným tokem energie. Někdo tomu říká náhoda, jiný počet pravděpodobnosti. Já dávám přednost pojmu synchronizace a kouzlu ve vesmíru, který má řád. Lidé, místa a věci mají sílu mimo jejich funkci a formu. Tato magická kvalita věcí je pro mne důležitá, ale ještě důležitější je symbolická hodnota věcí. Kvalita, která je jim připisována, aby vyjádřila složitý myšlenkový svět, ze kterého se skládá duchovní život společnosti. Potřeba vyznat se v realitě pomocí symbolů nabízí řezbáři skvělou příležitost.“ V moderní společnosti se vzájemně mísí mnoho různých koncepcí, systémů, filosofií. Jsme konfrontováni s ohromným množstvím symbolů, které se více nebo méně liší nebo si i vzájemně odporují. Vyznat se v tom není lehké.

Rozhodnutí si však každý musí udělat sám. Řezbář si musí vybrat a měl by pracovat jen s takovými symboly, které dávají smysl jemu. Musí být upřímný především sám k sobě. Další významný novozélandský řezbář Doug Marsden říká: „Nosit amulet z kosti je oslavou samotné podstaty našeho bytí. Dokládá naše propojení s matkou přírodou. Současní řezbáři používající odpadovou kost z krav, ovcí, vysoké zvěře nebo velryb k tvorbě malých skulptur, které se vejdou do ruky. Tyto amulety odrážejí život potvrzující symboly.“ Nosí Evropané a Američani amulety z Tibetu nebo z Egypta na krku jako kuriózní ozdobu nebo proto, že nějak zasáhly jejich srdce? Věří, že je ochrání, přinesou štěstí, splní speciální přání nebo vyléčí? Jsou amulety záležitostí jen divochů a civilizací na nízkém stupni vývoje? Hodně lidí si to asi myslí. Se zarytými materialisty nevěřícími v duchovní podstatu světa nemá smysl o amuletu diskutovat. Amulety jsou tu pro ty, co věří, že náš svět má duchovní rozměr. Od počátku historie si člověk zdobil tělo vzácnými věcmi, amulety později šperky. Jak říká novozélandský řezbář Owen Mapp, člověk kromě oblečení kvůli teplu a fyzické ochraně má potřebu ke svému tělu něco přidávat nebo zdůrazňovat některé jeho části, aby se ukázal, přilákal pozornost druhého pohlaví, zastrašil ostatní nebo se chránil před zlými duchy. Ostatní se pak snaží napodobovat nebo konkurovat. Amulety se nosí stále i v naší době a civilizované společnosti, i když jejich původní význam byl zapomenut či změněn a důvody nošení jsou více estetické než rituální. Amulet nošený s respektem, daný či přijatý s láskou přijímá něco z ducha nositele nebo dárce. V tomto smyslu se pak může stát duchovním pojítkem bez ohledu na vzdálenost a čas. Amulety jsou nositelé symbolů. Symbol může být na něm vyryt nebo již samotný jeho tvar má symbolický význam. Symboly působí na naše podvědomí, pomáhají nám otevřít se vůči neviditelným silám a energiím přítomným v kosmu. Svou moc mohou čerpat přímo z kosmu nebo ji získávat od generací lidí, kteří si symboly po staletí předávali. Na amulet se můžeme dívat i prozaičtěji, jako na určitou zkonkretizovanou myšlenku, jež je připomínána nositeli a posiluje ho při dosahování jeho cílů a tužeb. vložit obrázky Řezby z hovězí kosti Stephena Myhra vložit obrázek Řezba z kosti na Novém Zélandu V Pacifiku má řezba z kosti dlouhou a nepřerušenou tradici od pravěku. Svůj původ má v Polynésii, odkud Maoři do země Aotearoa později nazvané Nový Zéland připluli a přivezli s sebou neolitickou kulturu kamenného věku.

Přizpůsobili ji materiálům a chladnějšímu podnebí země. Tradice vytváření a nošení ozdob typu amuletu je zde stále živá. Národy Pacifiku neznaly písmo, a tak řezby z kosti, z kamene a ze dřeva měly hlubší smysl než jinde. Řezbáři vytvářeli hmatatelnou podobu symbolických hodnot z trvanlivých materiálů. Vedle místních tvrdých dřev a zeleného kamene jadeitu používali Maoři na Novém Zélandu kosti největšího ptáka moa (kterého vyhubili), kly, čelisti a žebra kytovců, zejména vorvaně i lidské kosti a kosti dalších savců. Nutno podotknout, že velryby nelovili, ale používali kosti ze zvířat, která uvízla a zahynula na mělčině. Byl to dar oceánu. Kosti z komerčně lovených velryb pro Maory neměly cenu, protože neměly žádnou manu (duchovní sílu) . Z kostí vyráběli předměty užitkové i duchovní povahy. S příchodem Evropanů se objevily i další druhy kostí, především hovězí a koňská, taky paroží a kosti vysoké zvěře, koz, ovcí a jiného skotu.. Umění Maorů patří mezi umění kmenové srovnatelné s uměním Keltů nebo Vikingů. Vyvíjelo se izolovaně od zbytku světa. Do příchodu Evropanů Maoři neznali kov. Jejich nástroje byly především z kamene nejčastěji z místního jadeitu. Řezbářství bylo něco nadpřirozeného a esoterického. Věnovala se mu jen hrstka zasvěcených osob a znalosti byly předávány z generace na generaci. Tak jako v jiných kulturách včetně naší západní i v maorijské společnosti znalosti (informace) znamenaly moc a sílu. Znalosti řezbářství byly přístupné jen pro urozené a vyvolené. Řezbáři (tohunga whakairo) měli ve společnosti vysoké postavení. Učeň musel mít nejen talent a poslušnosti vůči mistrovi, ale i urozený původ. Mistrovství dosáhlo maorijské umění právě v osobních ozdobách, které byly nepostradatelné pro náčelníky a starší kmene. Jednalo se o přívěsky na krk typu amuletu, náušnice, hřebeny do vlasů a zdobené osobní zbraně. Nejenže zdůrazňovaly osobnost, ale měly i ochrannou magickou funkci. Kolonizace v devatenáctém století zničila hodně z tradičních hodnost. Ani ve dvacátém století to nebylo o moc lepší. Nicméně řezbářství zde žije a pokračuje, jak v podobě mistrovských děl, tak v podobě levných suvenýrů. Kolonizace podstatným způsobem ovlivnila původní kulturu. Kovové nástroje zásadně změnily řezbářství. Zrychlily řezbu a umožnily jemnější a propracovanější ornamentiku. U Maorů většina předmětů měla duši a duchovní život. Tato duchovní podstata (energie nebo magická síla) se nazývá mana. Mana je to, co odlišuje amulet od obyčejného šperku. Manu předmět získává od svého tvůrce nebo nositele, který sám je touto sílou nadán. Musí být tedy duchovně silná osobnost. Amulet není jen na dívání, je určen k tomu, aby ho člověk nosil u sebe, na těle nebo v kapse. V rodině se předává z generace na generaci jako posvátná věc a mocný poklad, který v sobě nese historii rodiny nebo kmene, ducha jeho náčelníků a bojovníků. Nevhodným zacházením mohla být mana ztracena nebo odňata. Ochrana many byla nazývána tapu (do češtiny přešlo jako tabu). Tapu znamená určitou posvátnost a nedotknutelnost věci nebo osoby. Nejpřísnější tapu se vztahovalo na ceremoniální předměty.

Tradice říká, že první řezbu, kterou řezbář vytvoří, má někomu dát, tak jako tak, jako zvíře dalo svou duši, aby řezbář mohl využít jeho kost. V sedmdesátých letech minulého století došlo na Novém Zélandu k určitému obrození novodobé řezby z kosti. Začaly se objevovat na výstavách a v obchodech se suvenýry. Řezbáři jsou silně ovlivněni maorijskou ornamentikou. Muzeální sbírky jsou hlavním inspiračním zdrojem. V současné době v zemi tisíce lidí navštěvují kurzy řezby z kosti. Vyučuje se v rámci uměleckého designu na uměleckých školách a polytechnikách. Přívěsek z kosti na krku se téměř stal poznávacím znamením pro Novozélanďany. Je to něco více než ozdoba lahodící oku svými ladnými tvary. I když obvykle mají silný maorijský obsah, nosí ho jak Maoři, tak i běloši. Nehlásí se tím přímo k Maorům. Má to hlubší a širší smysl. Jde o přihlášení se ke kultuře své země, o pýchu na její historii a o určité pojítko se svou zemí. Řezbářské práce jsou jedním z typických suvenýrů, které si dnes turisté ze země odvážejí. Maoři věří, že správnější je amulet dostat než si jej koupit. Po příchodu Evropanů došlo pochopitelně k prolínání a vzájemnému přebírání prvků obou kultur. Maorijské motivy a ornamentika jsou dnes často přebírány bez znalosti významu a symboliky. Současná novozélandská řezba vděčí za mnohé tradičnímu maorijskému řezbářství, ale toto pojmenování již není přesné, protože současní řezbáři jsou lidé nejrůznějšího, často nemaorijského původu. Jejich výtvory jsou rozličné. Objevují se abstraktní skulptury, přívěsky, brože i jiné šperky. Častým motivem jsou ryby, ptáci, květy, které se vyskytují jen na Novém Zélandu. Na rozdíl od jemných a křehkých řezeb ze slonoviny produkovaných v řadě asijských zemí se současný novozélandský design vyznačuje jednoduchostí. Povrch je precizně vyleštěný a někdy zdobený ne příliš složitým ornamentem. Jedním z protagonistů řezby, který pomohl a pomáhá celé generaci současných řezbářů je Owen Mapp z malého městečka Paraparaumu poblíž Wellingtonu. Byl i mým učitelem. Jeho dům je i soukromým muzeem nejrůznějších uměleckých předmětů nejen z oblasti Pacifiku. K řezbě používá výhradně ruční nástroje. Jeho základní vybavení je nevelké - dlátka, nože, ocelová rydla, pilníky, rašple, pilky s různými listy, ruční vrtačka, brusné papíry a kámen na broušení. Inspiruje ho maorijské umění, ale i umění Keltů a Vikingů a japonské netsuke Owen se snaží pokračovat v tradici své vlasti ve vytváření a nošení ozdob typu amuletu. Své výtvory nepovažuje za bižutérii, ale drobné skulptury určené k nošení na těle nebo v kapse nebo jako přídavek ke zbrani. Jsou to věci, které se musí vzít do ruky, pohladit a pomazlit se s nimi. Nikoli jen věci do vitríny na dívání.

Řezby z hovězí kosti a slonoviny Owena Mappa. Vložit obrázek Motivy z maorijské mytologie TIKI byl nejčastější symbolickou postavou řezbářských prací ve dřevu, kosti i jadeitu. Název tiki má svůj původ v báji o bohu Tane, který tak pojmenoval prvního muže, kterého stvořil. Mohli bychom říci maorijského Adama. Jde o groteskní figuru lidské podoby s disproporčně velikou hlavou, otevřenými ústy s vypláznutým jazykem. Na obličeji je vyznačeno tetování. Podle něho bylo možno postavu i identifikovat. Původně každý tiki měl svou totožnost, představoval určitého předka nebo mytologickou postavu. Pozdější řezby jsou již neosobní. Tělo je zkráceno, nohy a ruce skrčeny, jde o postavení jako při válečném tanci haka. Na rukou jsou většinou jen tři prsty a palec. Legenda to zdůvodňuje tříprstým řezbářem. Pravděpodobněji se jedná o opakování tradice z primitivních řezeb, kde prsty byly znázorněny jen dvěma zářezy. Spirály v místech kloubů naznačují pohyblivost končetin. Na jiných místech jsou spirály jen jako dekorace k vyplnění prostoru. Každá oblast země měla své vlastní stylizační a dekorační prvky. Ve zjednodušené podobě se tiki nosil na krku jako amulet pro štěstí. Pak se nazýval hei-tiki. Nosili ho jak muži, tak i ženy. Jeho hodnota nespočívala v kráse nebo úrovni řemeslného zpracování. Důležitá byla jeho mana – duchovní síla. Tu mohl nastřádat od svých nositelů – náčelníků, válečných hrdinů nebo lidí mimořádných morálních kvalit. Takovým lidem byl hei-tiki i zapůjčován. O původu many byly vedeny záznamy. Při zapůjčení se předpokládalo, že bude majiteli vrácen. Když přišli na Nový Zéland Evropané, odnesli si některé hei-tiki navždy. Kontinuita many byla narušena. Ve svém vztahu k majetku byli Maoři mnohem méně materialističtější než Evropané. Vlastnictví pro ně neznamenalo věci osobně užívat. Darování hei-tiki například misionáři v jejich výkladu znamenalo vlastně propůjčení. Národní muzea v Aucklandu, Wellingtonu a Christchurchi se dnes pyšní největšími sbírkami hei-tiki různých stylů a velikostí. Nejcennější jsou ty z doby před kolonizací vytvořené kamennými nástroji. V České republice má velmi skromnou sbírku artefaktů z Pacifiku Náprstkovo muzeum. Různé typy Hei-tiki vložit obrázek

MANAIA Manaia je druhou nejčastější mytologickou postavou. Je to tajemný tvor roztodivných forem s ptačí hlavou a rytmicky pokroucenými a až k nepoznání deformovaným tělem a rybím ocasem. Takto uvádí do rovnováhy nebe, zemi a moře. Manaia je stvoření využívané řezbáři k nejrůznějším variacím figurálních řezeb. Ani mezi odborníky nepanuje jednotný názor, zda východiskem je lidská postava, pták nebo jiné zvíře. Obvykle má prvky ode všeho. Přesný význam této postavy zůstává tajemstvím. Každopádně se však jedná o magický symbol, strážce duchovní energie, ochránce proti zlu nebo symbol many. V doslovném překladu znamená „obsahující manu“. Některé legendy považují manaiu za posla mezi pozemským světem smrtelníků a duchovním světem vložit obrázek

TANIWHA Taniwha je další často zobrazovanou mytologickou figurou. Přestavuje obávanou mořskou obludu, která dovedla rozbouřit moře. Často má tvar ještěrky nazývané v maorštině MOKO. Ještěrka je nositelem zlého ducha. Podle některých legend v ní sídlila duše předků. Vypráví se, že naposled byla spatřena v červenci 1913 u východního pobřeží Nového Zélandu. Byla údajně až 25 metrů dlouhá s třemi dlouhými ploutvemi, čtverhrannou hlavou a výrůstky, něco jako hřebínkem, na hlavě. Viděli ji vystupovat z moře maorští svatí muži. Byla značně zohyzděná ranami a jizvami a celá zářila. Připlula k pobřeží zemřít. Poklonila se na všechny světové strany, nebesům, zemi, člověku i Bohu a zmizela navždy. vložit obrázek KORU Koru je nejčastější dekorativní prvek. Je to spirála nebo křivka zakončená kruhovitým tvarem. Tvar představuje rozvíjející se kapradinovou větvičku, jak se otevírá k novému životu na světě. Kapradiny a kapradinové stromy jsou typickou novozélandskou flórou. Někteří odborníci se domnívají, že tvar koru je odvozen z mořské vlny. Koru se v nejrůznějších variantách a kombinacích objevuje téměř na všech řezbářských pracích, tetování i malbách na stropních trámech. Spirála je oblíbeným ornamentem téměř ve všech kulturách již od prehistorie. Koru je symbolickým vyjádřením míru, klidu, harmonie, nového začátku a duchovnosti se silným smyslem pro nový růst, vývoj a nový začátek. Symbolizuje

nezničitelnost života a evoluci se smrtí a znovuzrozením. Koru je často propleten s jinými formami a může symbolizovat i sílu a čistotu lásky nebo rodiny.

vložit obrázek HEI-MATAU (rybářský háček) Původně šlo o háček z kosti, který se používal při rybolovu. Později se začal nosit na krku jako amulet pro štěstí a ochranu při cestách přes vodu, pro štěstí při chytání ryb a jako symbol respektu pro moře a jeho obyvatele. Pro Maory je i symbolem zdraví, vůdcovství, odhodlanosti, síly, plodnosti a prosperity, zajišťuje šťastnou plavbu. Svůj původ má v legendě o rybáři, který na obyčejný háček z kosti chytil největší rybu. Design je různý od jednoduchých stylizovaných tvarů skutečně podobných háčku k složitým ornamentálním tvarům. vložit obrázky PŘEKŘÍŽENÁ SMYČKA Jde o symbol věčnosti. Představuje spojení dvou lidí navěky, i když jejich cesty se mohou rozdělit, vždy se nakonec spojí. Dokládá sílu přátelství, loajalitu a lásku trvající navěky. Střeží nerovné cesty lásky a života. Překřížení symbolizuje přátelství a spojení s jinými lidmi. vložit obrázek Řezba z kosti v severských zemích Dlouhou či kratší tradici má vyřezávání z kosti a klů mořských zvířat v severních částech Evropy, Asie a Ameriky. V Rusku se jedná o Sibiř, Jakutsko, Kamčatku. Dále o oblast Beringovy úžiny a Aljašky. Eskymáci, Čukčové, Inuité, Aluetové a další severské národy měli a dodnes mají ve svých řadách vynikající řezbáře, z materiálů pro ně snadno dostupného. V celé oblasti severního Sibiře a ruského severu bylo zpracování kostí populární umělecké řemeslo. Jedním z center byl Cholmorog na břehu Severní Dviny. Nejplodnějším obdobím bylo 18. století. Odsud pocházejí mistrovské řezby z hovězí kosti, mrožoviny a zubů vorvaně. Díla obvykle kombinují více technik jako je ažura (prolamování), zdobení rytím černým i barevným, skládání z různobarevných kostěných destiček nezdobených i s rytými florálními motivy a reliéfní řezba. Sortiment výrobků je různorodý – krabičky, šperkovnice, bižutérie, hřebeny, jehlice. Tradice řezby přerušená jen Velkou říjnovou revolucí pokračuje dodnes. Nyní se vyrábějí dárkové, dekorační předměty, ženské ozdoby i drobné figurální skulptury s motivy zvířat a scén z života na severu. Tobolsk v západní Sibiři při řece Ob byl známy řezbami z mamutoviny. Největším nalezištěm této drahé suroviny jsou odlehlé a těžko přístupné oblasti

Sibiře – bažiny, koryta řek a tundra. Nejvíce se vykopalo na konci 19. a začátku 20. století. Zásoby mamutoviny lze jen těžko odhadnout, každopádně jde dnes o velmi vzácnou surovinu s cenou blížící se ceně zlata. V Tobolsku sloužila hlavně pro figurální skulptury jak zvířat, tak i lidí, často se z jednotlivě vyřezaných figur skládaly žánrové scény např. lovecké, scény s běžícími jeleny nebo psy nebo scény zobrazující Seveřany při práci. Řezbářská tradice, která začala v 19. století, v různých podobách přežívá dodnes. Na Čukotce kořeny řezbářství jsou již staré dva tisíce let. Čukčové a Eskymáci byli statečnými lovci a znalci mořských zvířat a chovateli vysoké zvěře. Jejich řezbářským materiálem byly hlavně mroží kly. V drsných polárních krajinách život závisel na úspěchu lovu a jejich řezbářské výtvory měly charakter amuletu přinášejícího štěstí při lovu. V průběhu staletí se provedení řezby měnilo a zdokonalovalo, nicméně vyřezaným zvířatům chybí detaily. Zdůrazňují, jen to nejtypičtější pro každé zvíře jako je síla medvěda nebo nehnutost mrože. N přelomu 19. a 20. století se zde objevují i rytím zdobené mroží kly. Nejčastějším motivem jsou lovecké scény. Řezbáři bez předchozího předkreslení tužkou vyrývají (vyškrabávají) postavy a potom do rýh zanášejí černou barvu. Čím jsou rýhy hustší, tím je i zabarvení výraznější. Rytiny kontrastují s bělostí povrchu klů. Od počátečních primitivních kreseb vývoj dospěl k mistrovským dílům vícebarevných složitých kompozic vyprávějících celý příběh. vložit obrázek Design Při vytváření designu hraje hlavní roli náš umělecký cit pro tvar.Je to činnost vysloveně subjektivní, pro kterou nejsou pevná pravidla. Vedle toho je zde i řada dalších faktorů jako náš záměr, druh, velikost a tvar materiálu, který máme k dispozici, i naše technologické možnosti. Jedna z možností je kopírovat artefakty z muzeí a výstav. Umění Maorů, Keltů a Vikingů poskytují nejvíce dobrých nápadů. U kopírování by však řezbář neměl ustrnout a postupně by měl zapojit vlastní kreativitu. Inspirovat se lze tvary rostlin i zvířat. Přírodních i umělých forem je kolem nás spousta. Jen jedna dobrá rada pro začátek. Držte se jednoduchých a nepravidelných tvarů. Vděčným motivem jsou například různé spirály a vlnovky. Důležitý přitom není jen pozitivní tvar, ale i negativní prostor, který otvory a různé zářezy vytvoří. vložit obrázky Když kopírujeme nějaký design nebo vzor, měli bychom se zajímat o jeho původní symboliku a o mýty a příběhy, se kterými se může spojovat. Design si nejdříve připravíme tužkou na papíru. Někdo si nakreslí vše do detailu. Podle mého názoru je důležitý hlavně obrys. Ten si překopírujeme z papíru například pomocí výstřižku na kost připravenou k řezbě. Přitom zjistíme, zda není třeba tvar upravit, aby se na připravený materiál vešel. Hovězí kost má bohužel velmi nepravidelný tvar. Je nepravidelně silná i zahnutá. Není nutné, aby výchozí destička z kosti byla úplně rovná. Při řezbě přívěsku můžeme její

zaoblení a různé nepravidelnosti využít a rozvinout řezbu více do prostoru.Nepravidelným tvarem kosti se můžeme nechat i inspirovat při tvorbě různých skulptur.. vložit obrázek Scrimshaw– rytím zdobený předmět z velrybího nebo mrožího zubu nebo kosti. Tato technika zdobení povrchu vyleštěného materiálu se zrodila proto, že bylo snadnější vyškrabávat obrázky než vyrývat reliéf. Využívala toho, že porézní kost přijímá dobře barvu a naopak vyleštěný povrch barvu nepřijímá. Populární byla hlavně jako ruční práce mezi námořníky a velrybáři v Pacifiku v letech 1817-1824. Krátili si tak čas, když nemohli pracovat. Konec souvisí se zákazem komerčního lovu velryb. Motivy byly různorodé, ale převládaly námořní a velrybářské scény. vložit obrázky Nástroje a pomůcky pro řezbu Pilky Pro prvotní rozřezání kosti na plátky se nejlépe hodí pilka na kov. Na počtu zubů nezáleží. Řezanou kost upevníme nejlépe ve svěráku. Použít lze i různé elektrické kotoučové a přímočaré pily. Je to však poměrně nebezpečný postup, protože nepravidelný tvar kosti se špatně upevňuje i drží. Vzhledem k vysoké rychlosti řezání je snadné zaříznout někam, kam jsme nechtěli. Pro vyříznutí tvaru předkresleného na plátku je nejlepší lupénková pilka. Lze použít klasický list, ale více se mi osvědčil list se zuby ve spirále, se kterým lze řezat ve všech směrech a směr řezání lehce měnit. Vrtačky V pravěku se používal k vrtání luk. Vrták s hrotem z pazourku, obsidiánu nebo křemene upraveného do špičky byl upevněn v tětivě. Výsledkem byla díra kónická z obou stran. Dnes se používá ruční nebo elektrická vrtačka. Ideální je stojanová vrtačka s upevňovacím malým svěrákem a vrtáky HSS na kov. nebo frézky kónického nebo kulatého tvaru. Nutno počítat s odštípnutím, a proto je lépe začít s dírkou menší. Nožem se šikmým ostřím nebo dlátem se pak dírka podle potřeby rozšiřuje a okraje se zaoblují. Pilníky a rašple Používají se na zaoblení hran, vyrovnání plátku a jemné tvarování. Je třeba mít alespoň 2 velikosti půlkruhových pilníků s různou hrubostí. Užitečné jsou i jehlové pilníky různých profilů a zakřivení. Použitelné jsou i jemné rašple na dřevo. Pohodlněji se pracuje s pilníky, které jsou zasazeny v dřevěném madle. Jako madlo pro jehlový pilník lze použít i korkovou zátku od šampaňského.

Rydla Rydla se používají pro reliéfní řezbu, povrchovou texturu a různé rýhy a zářezy. Jde o nástroje, jaké používají šperkaři a rytci kovů. Shání se těžko a pravděpodobně vám nezbude nic jiného, než si je vyrobit. Ideální je kousek tvrdé, nástrojové oceli kulatého nebo hranatého profilu kolem 2-4 mm, který zabrousíme pod úhlem asi 45 stupňů do diamantové špičky. Při broušení nezapomínáme na chlazení materiálu. Lze použít i obyčejnou ocel (nástroj se pak rychleji otupí a je nutné častější broušení), například zlomený vrták nebo starý jemný pilník. Pomoc hledejte u nástrojařů, kteří nejlépe vědí, jak nástroj vybrousit a zakalit. Rydlo je zasazeno do zakulacené rukojeti. Důležité je vytvoření ostrých hran. Rydlo nemá čepel jako nůž ale dvě nebo tři ostré hrany. Rydla se liší hlavně v úhlu, které hrany svírají. Pracujeme s ním tak, že se do něj opíráme dlaní jedné ruky a vyrýváme různě vedené zářezy do kosti držené v druhé ruce. Druhou možností je upnout si kost do svěráku a rýt oběma rukama. V prvém případě je vhodnější kratší rydlo v druhém zase delší. Jedna tlačí a druhá rydlo vede. Hrany se časem otupí a občas je nutné přebroušení brusným kamenem za použití vody nebo oleje. Dláta Okrajově lze použít i řezbářská dláta určená pro řezbu do tvrdých dřev. Úhel jejich ostří je velký. Nejužitečnější jsou dláta tvaru V a dláta s šikmým ostřím. Cidlina Cidlina je kus ocelového plechu s ostrou hranou pravoúhlého i nepravidelného tvaru. Povrch řezby se s ní zarovnává škrábáním. Její použití není nutné spíše alternativní, zejména pro větší plochy. Jako cidlinu můžeme použít i kus skleněného střepu. Ten se však špatně drží a musíme být při práci opatrní. Brusný papír Brusným papírem dokončujeme tvarování a odstraňujeme stopy po dříve použitých nástrojích. Používá se broušení jak za sucha, tak i za mokra. Nejvíce se používají papíry s hrubostí 300 až 600. Je samozřejmé, že postupujeme od hrubších k jemnějším papírům. Počítejte s tím, že některé škrábance se zviditelní až po vyleštění. Papíry s hrubým zrnem mohou udělat rýhy, které se později již špatně odstraňují. K broušení se budete muset i vícekrát vracet než dosáhnete perfektního povrchu. Pro jemnější broušení je lepší již jednou použitý papír než papír nový. Nikdy nepoužívejte tmavý brusný papír určený k broušení kovů. Pak se i v okem neviditelných pórech objeví černé tečky. Pro broušení složitých tvarů se používají různě tvarované brusné bloky a držátka, kolem kterých se proužek brusného papíru omotá. Zaoblené tvary se dobře brousí i proužkem, který držíme na koncích. Leštidla

Povrch můžeme ponechat matný, ale lépe vypadá řezba s vyleštěným povrchem. Lze k tomu použít v prvním kroku velmi jemný brusný papír se Zrnem až 1200 popřípadě s leštidlem.Leštit lze ručně ale rychleji to jde pomocí elektrických nástrojů. Například filcové kotouče různých velikostí a tvarů se upevní do vrtačky fixované v horizontální poloze. S kotouči používáme různá leštidla podle disponibility, třeba i leštidlo na boty. nebo do koupelny. Hlavně musí být bílé. Nejlépe se mi však osvědčilo bílé leštidlo na umělé hmoty. Dle mého názoru nemá cenu usilovat o velmi vysoký lesk. Škrábance, kterým se při nošení nelze vyhnout, jsou na něm více vidět. Povrch amuletů by měl být upraven tak, aby působil jemně a teple na dotek, jako vyleštěný kousek skla. Při používání leštících kotoučů je riziko, že rotující kotouč nám vytrhne řezbu z ruky a při jejím pádu na zem může dojít k odlomení nějaké části. Elektrické nástroje Někteří řezbáři jejich použití zavrhují. Mohou však práci na řezbě výrazně urychlit zejména při hrubém tvarování nebo když tvoříme pravidelný tvar nebo linie. Různými frézkami, brusnými kotouči a elektrickými pilami, pásovým a kotoučovými bruskami lze rychle kost tvarovat. Nevýhodou je, že tvarování je až příliš rychlé a velmi snadno uřízneme nebo obrousíme i část, kterou jsme nechtěli nebo zařízneme příliš hluboko. Doporučuji použít jen pro velmi hrubé tvarování. Trochu lépe než se standardní vrtačkou případně opatřenou ohebnou hřídelí se pracuje s vysokorychlostní minivrtačkou s maximální rychlostí 30.000 ot./min. Dobrá je například značka DREML, která je i na našem trhu. S vhodnými karbidovými frézkami a řeznými kotouči se lze opatrně pustit i do jemnějšího tvarování. Pořízení takové výbavy však přijde na několik tisíc. Využít lze i běžnou stolní brusku, pásovou nebo kotoučovou brusku. Postup a technologie řezby z kosti 1. Příprava materiálu. Budu se zabývat tím nejběžnějším materiálem, kterým je hovězí kost. Na rozdíl od drahocenné slonoviny nebo velrybí kosti jde o takřka bezcenný materiál vhodný pro začátečníky. Běžně ji lze koupit v řeznictví jako morkovou kost nebo na jatkách. Nejlepší jsou kosti ze staršího zvířete, zejména z noh. Klouby včetně krčku a porézní část kolem nich si nechte u řezníka hned odříznout. Nejvhodnější je střední část pokud možno nenařezaná na krátké špalíčky. Vybírejte jen kosti pěkně bílé bez různých červených a šedých skvrn a prasklin. Poté, co jsme z morkové hovězí kosti uvařili hovězí polévku, znovu je vyvaříme ve vodě s přidáním nějakého odmašťovadla nebo mycího prostředku nejlépe na bázi čpavku nebo louhu. Vodu raději udržujte těsně pod bodem varu. Předtím je však co nejlépe oškrábeme od všech zbytků svaloviny, chrupavky, vazů a morku. Necháme je hodinu i více v horké, téměř vařící vodě. Tu pak vylijeme a proces znovu opakujeme. Lze

použít i škrob na bělení. Opakujeme tak dlouho, až jsou kosti pěkně vybělené bez mastných skvrn. Pak je necháme důkladně vyschnout. Některé kosti nebo jejich části nelze vybělit, pak je lépe flekaté části prostě nepoužívat. Pro řezbu jsou méně vhodné i silně porézní části kostí. Póry mají podobu malinkých černých teček. Dobře lze kost bělit 30% roztokem peroxidu vodíku, do kterého se na několik hodin ponoří nebo se jím kost potírá. Zdlouhavější metodou je nechat kosti na slunci a dešti vybělit. Taky je možno je dát do mraveniště, aby je mravenci očistili. V každém případě je příprava kosti k vyřezávání tou méně příjemnou prací, při které se nevyhnete nepříjemným pachům. 2. Vlastní řezba Kost upravujeme do výsledné podoby řezáním, vrtáním, pilováním, broušením, zdobíme rytím a nakonec upravujeme hlazením a leštěním. Z kosti pomocí pilky na kov vyřízneme nejdříve plátky. Pro tvarově náročnější řezby nemusí být plátky pouze ploché, ale maximálně využíváme tloušťky kosti i různých zakřivení k rozvinutí řezby do prostoru. Zhruba plátek opracujeme pilníkem nebo rašplí. Nejlepší je, když plátek je minimálně 10, raději 15 cm dlouhý. Plátky jsou nejčastějším, ale nikoli jediným výchozím tvarem. Využít lze i trubkovitost kosti například pro různé poháry nebo krabičky.. Pokud se objeví ještě mastné nebo jiné fleky, zkusíme kost znovu vybělit výše uvedeným způsobem. Jinak si pro vlastní řezbu vybereme tu část, která je čistá, bez vad a fleků. Čím je kost silnější, tím více prostoru pro řezbu poskytuje. Slabší kost se však jednodušeji opracovává. Na lepším konci plátku si nakreslíme obrys tvaru, který chceme vyřezat. Asi 10 cm by nám mělo zbýt pro držení kosti při vyřezávání. Tento kus odřízneme až nakonec, když jinak je řezba hotova. Vrtačkou s vrtáky různých průměrů vyřízneme otvory a potřebné části. Jinak pro vyříznutí obrysu použijeme lupínkovou pilku, eventuelně pilku na kov pro rovné části. Kost je přitom nejlepší upnout do svěráku. Pro zaoblení tvarů používáme pilníky na kov různých profilů a šířek. Jako škrabku lze použít i řezbářská dláta. Pro jemné rytí se hodí rydla, jaké používají šperkaři a rytci kovů a různé nože s krátkou a silnou čepelí.. Pro hrubší hlazení lze použít cidlinu nebo i kousek skla. Pro složitější tvary a pro zrychlení práce lze použít i vysokorychlostní vrtačky s frézkami. Osvědčil se mi zejména kónický profil. Tvarování frézováním je podstatně rychlejší než pomocí pilníku, pilky a dlát, ale zvyšuje se riziko, že zaříznete hlouběji než chcete. Ubírání materiálu frézováním je velmi rychlé a špatně se kontroluje. Pro vyhlazení používáme jemný a postupně velmi jemný smirkový papír. Ideální je smirkový papír s leštidlem. K vyleštění do vysokého lesku se používá filcový

kotouč a bílé leštidlo na umělé hmoty. Nepoužívat smirkový papír na kov, jehož šedý prach se může zanést do pórů kosti. V poslední fázi k leštění můžeme použít i kůži. Kosti můžeme dát barevný nádech nejlépe pomocí olejových barev. Lze tak i zdůraznit reliéfní řezbu. Nakonec můžeme řezbu ještě naolejovat jemným olejem např. dětským. Ale není to nutné. Po naolejování může kost mírně zežloutnout. Lze tak sjednotit případné malé barevné fleky. Někdo dává přednost tomu, aby řezba nasákla tukem a potem z těla nositele a získala tak svou jedinečnou patinu. Uvedený postup není závazný a existují i další možnosti. Kost lze i soustružit a spojovat nýtováním či lepením. Jistě lze použít i další nástroje běžně používané ve šperkařské a rytecké práci a nástroje pro obrábění dřeva a kovu. Výše je jen návod, který umožní řezbu do kosti co nejrychleji zvládnout a vyhnout se cestě pokusů a omylů.

Další možnosti Kost můžeme barevně tónovat, zejména chceme-li zvýraznit reliéfní řezbu. Lze použít mořidla, silně ředěné olejové barvy, inkoust, rez, čaj, saze a jiná přírodní i syntetická barviva. Řezbu můžeme kombinovat s dalšími materiály. Dobrá kombinace je například s perletí , kamenem nebo tvrdým dřevem. Vhodný je například černý eben. Drobná řezba lépe vynikne, když ji připevníme na podložku pravidelného tvaru nebo tvaru oblázku. Může být z dřeva nebo kamene. Lepení kosti je trochu problematické, protože určitá mastnota v ní zůstává. Nejlépe se mi osvědčilo dvousložkové epoxidové lepidlo. Z lepidla a jemného prachu získaného při broušení kosti si můžeme vyrobit i lepící tmel, který se barvou velmi blíží kosti. Nepodceňujte umístění drobné skulptury z kosti, která se nenosí na těle, ale je někde vystavena. Uložte ji tak, aby nemohla spadnout. Kost je zdánlivě pevná ale v zeslabeném místě snadno praskne. Mám zkušenost, že nejedno pracně vytvořenou dílo mi zničil jeho pád na zem, při kterém se odlomila nějaká část. Slepit to obvykle jde, ale spoj zůstane viditelný.

Dokončovací práce Vyřezáním a vyleštěním končí sice řezba, ale nikoli naše dílo. Je třeba dodělat i zavěšení, jde-li o přívěsek nebo náušnici, sponku, jde-li o brož, popřípadě podstavec nebo podložku, jde-li o drobnou skulpturu. Bez toho náš výtvor není hotový a připravený k použití. Nejjednodušší je pro přívěsek použít tenký kožený řemínek, který se běžně prodává v obchodech s bižutérií a drahými kameny. Příhodnější je však použít šňůrku upletenou z 4 nebo 6 vláken. Tradičně se používala různá rostlinná vlákna. Dnes dobře poslouží bílá nebo černá voskovaná niť, jakou používají sedláři. Jedná se o různě silnou niť z dvou, tří nebo čtyř pramenů. Metod splétání je více. Nejjednodušší je splétání copánku ze 4 nití tak, že se střídavě přehazují protilehlé páry nití. Jako pomůcku použijeme kulaté prkénku s dírkou uprostřed, 4 cívky s nití a závaží, které nám copánek napíná. Při pletení z 6 nití se 3 nitě překládají doprava a 3 doleva. Šňůrku je možné spojit uzlem na délku, aby přívěsek bylo možno navléknout na krk přes hlavu. Správnější je však udělat na jednom konci očko a na druhý konec připevnit malý kolíček z kosti. Při tomto způsobu je zavěšení na krku těsnější a vypadá dle mého názoru lépe. Složitější je upevnění šňůrky k přívěsku, který nemá dírku. Potom je pro upevnění třeba hledat inspiraci v námořnickém uzlování. Vyrábíme-li brož nebo náušnice, doporučuji koupit s sponku nebo háček z nerez oceli v obchodě s potřebami pro šperkáře. Lze použít i malý zavírací špendlík. Alternativou je vlastní výroba z nerezového nebo mosazného drátu. K jeho připevnění se mi nejlépe osvědčilo dvousložkové epoxidové lepidlo. Za uvážení stojí, zda na zadní straně vyrýt do řezby svou značku. Když je dílo hotové, doporučuji si ho vyfotit a zhotovit pro něj váček z jemné kůže. vložit obrázek s kolíčkem Bezpečnost při práci Při práci s ostrými ručními nástroji jako jsou rydla, dláta a nože je pochopitelně nebezpečí poranění prstů. Když držíme řezbu v rukou, držíme ji tak, abychom neřezali proti prstům a dlani. Nástroj lehce může sklouznout a zranit. Pokud je to možné, používáme k upevnění řezby svěrák. nebo svěrku pro držení v ruce. Při práci s elektrickými nástroji používáme ochranné brýle a ochranou masku zejména při broušení. Prach z kosti sice není toxický, ale ve větším množství je dráždivý. Je dobré chránit si i sluch. (Piliny a prach z kostí nevyhazujte. Je to hnojivo pro květiny nebo materiál do kompostu). Pozor nutno dávat při práci s bělidly. Peroxid vodíku je žíravina a při práci s ním se používají gumové rukavice.

Závěr Přeji hodně úspěchů všem zájemcům o řezbu z kosti a amulety. Je to řemeslo, které vám přinese uspokojení více duchovní než finanční. Budete moci být pyšní na to, že jste součástí tradice, jejíž kořeny jsou staré tisíce let. Tato knížka vám může posloužit jako návod a být pro vás inspiračním zdrojem. Tradičně se řezba podobně jako jiná řemesla učila u mistra, který osobně předával zkušenosti. Kniha zůstane vždy jen nedokonalou náhradou. vložit obrázky

Použitá literatura: Bone Carving, Stephen Myhre Adorment Thoughts, Owen Mapp O zpracování a výzdobě kosti u Západních Slovanů v době hradištní, Jaroslav Kaván Kostěná a parohová industrie ze Staré Boleslavi, A Bartošková Použití zvířecích kostí při výrobě nástrojů a ozdobných předmětů, Eva Zikmundová

Obsah Historie………………………………………………… Charakteristika kosti…………………………………… Duchovní aspekty řezby……………………………….. Řezba z kosti na Novém Zélandu……………………… Motivy z maorijské mytologie…………………………. Řezba z kosti v severských zemích……………………. Design…………………………………………………. Scrimshaw…………………………………………….. Nástroje a pomůcky…………………………………… Postup a technologie řezby……………………………. Další možnosti…………………………………………

Dokončovací práce……………………………………. Bezpečnost při práci…………………………………... Závěr…………………………………………………...

První vydání, Praha, říjen 2006

Manaia

Taniwha

Hei-matau (rybářský háček)

Překřížená smyčka

Řezby ze severských zemí

Scrimshaw

Technika Ĺ&#x2122;ezby

Čížek

Vladimír

Vladimír Čížek