Obrazem přivedu tě blíž k člověku
Rudolf a Jana Smahelovi, otec s dcerou ve službě fotografie Olomoučanka, pedagožka a fotografka Jana Smahelová, jejíž otec Rudolf Smahel se řadí k předním českým fotografům minulého století, zdědila po svém tátovi nejen zápal pro práci, citlivost pro duchovno, ale i umělecké vlohy, vnímavou duši a zalíbení ve fotografii. Po vzoru i za vedení otce se s potřebnou odvahou i nezbytnou pokorou rozhodla jít v jeho uměleckých šlépějích. Jejich osobité charaktery se tak protnuly nejen v prostředí věřící rodiny, ale i v oblasti umění a krásy řemesla fotografie. Mnozí čtenáři si zajisté i dnes vybavují tituly publikací, které mají zařazeny ve svých knihovnách (kupříkladu Olomouc ve fotografii, dále Litovel, Kroměříž, Jeseníky, Beskydy aj.).
Při fotografování s tatínkem, Medvědí důl v Jeseníkách, říjen 1966 (archiv J. Smahelové).
26
Paní Jano, francouzský spisovatel Paul Claudel kdysi napsal, že „Bůh píše rovně křivými čarami“, a tak nějak podobně i tomu chtěl, abychom se střetli při práci na loňské výstavě uspořádané ke stému výročí narození vašeho tatínka v galerii Arcibiskupského paláce v Olomouci. Když jste se probírala otcovými snímky a hledala klíč ke způsobu jejich prezentace, jak s odstupem času vnímáte jeho tvorbu a především svědomitě vykonávané a perfektně zvládnuté „řemeslo“? Znovu jsem byla ohromena vnitřní krásou jeho fotografií, vždy provedených s úžasným světlem a perfektní profesionalitou černobílé fotografie. Z každé nové krabice na mě dýchla veliká pracovitost a poctivost a připomněla jsem si jednu z jeho předností, že mu nikdy nic nebylo na obtíž vykonat. Nikdy mi neřekl, to nejde nebo mně se nechce, našel vždy řešení problému a pak šel a vykonal to i ve vysokém stáří. Osvěžilo mi to také mnohé vzpomínky na cesty a fotografování s ním, i některé veselé vzpomínky a jeho humor. Stále bydlíte v rodném domě obklopena vybavením i fotografickými přístroji zděděnými po otci, pohybujete se v prostředí, kde jste o oba rodiče pečovala. Se sourozenci jste tátu sledovali přímo při práci, viděli jste mu tzv. pod pokličku jeho fotografické alchymie, od dětství jste jej doprovázeli v plenéru. Stala jste se postupně jeho asistentkou, studentkou, kolegou a nakonec i spoluautorkou fotografických knih a výstav uspořádaných na domácí půdě i v zahraničí. Do jaké míry toto období „zrání“ a „růstu“ formovalo Váš budoucí profesní život? Fotografování s otcem znamenalo mnoho nachozených kilometrů, tahání fotoaparátů, stativů a kazet, výbavy pro profesionální analogovou fotografii. Otcovo nadšení pro tuto práci mě vždy vtáhlo do samotného dění, že