Jak to rodina nesla? Měli jste přece už zkušenosti s tím, co obnáší jít proti větru. M. T.: Samozřejmě jsme měli strach. Slýchali jsme o nočních prohlídkách bytů a podobně. A Tomáš doma přepisoval ty samizdaty. Myslíte časopis Ječmínek? T. T: Nejenom, přepisoval jsem to doma po nocích a rodičům dával všechno číst. I exilovou literaturu, když jsme právě měli něco, co je zajímalo. Takže jste synovu činnost schvaloval? M. T.: Ano, samozřejmě. Chtěl jsem jenom, ať dostuduje. Víte, ono je velice důležité osvobodit se od strachu. A jak se pro vás věci změnily s příchodem revoluce? T. T.: No, mě ještě 19. listopadu naposledy zatkli. Bylo to večer po vyhlášení stávky v divadle, zahlédl jsem dva přátele studenty, jak se vracejí s batohy na kolej a zavolal jsem na ně, jestli budou taky stávkovat. Vtom z houští vyskákali dva tajní a sebrali nás všechny. Měl jsem špatné svědomí, že jsem to těm kamarádům tak hloupě zavařil a bůhví, co nebezpečného měli v těch batozích. Dodatečně mě ale napadlo – ještě jsem jim dopřál tohle na poslední chvíli zažít… M. T.: Já jsem po revoluci mohl konečně začít psát. V té době jsem měl tři roky do důchodu. Vstoupil jsem do Hanáckých novin. A když uběhly tři roky, tak jsem ten den pracoval přesně do 12 hodin, pak jsem vše uložil a šel do důchodu. To psaní jsem si ovšem vzal do penze s sebou. Jak už jste naznačil, sešli jste se spolu v Hanáckých novinách, kde jste, Tomáši, zastával funkci šéfredaktora. Jak probíhala taková spolupráce mezi otcem a synem? T. T.: Velice dobře, stejně jako doposud. Táta píše velice precizní texty, do kterých není potřeba zasahovat, nanejvýš typograficky a jazykově je sjednotit. V Hanáckých novinách to bylo výborné, otec psal články, které později využil při psaní knih, jednu dobu jsme mu tam udělali vlastivědnou přílohu, kterou vedl úspěšně řadu let. A nebyly 10
Tomáš Tichák je mj. čestným porotcem Ceny Václava Buriana Olomouc. Foto: autorka rozhovoru.
to kompiláty z Wikipedie, jak se to dnes dělává, šlo o nové věci, vypátrané v archivech. M. T.: Petr Dvořáček zavedl Hanácký kalendář, a potom jsem to vedl já. Nachystal jsem ještě devět ročních čísel. Psal jsem a jednou mě na ulici potkal prof. Fiala z Katedry bohemistiky a říkal mi, že by se to mělo vydat knižně. Při vydávání Vašich knih jste se posléze také se synem „sešli“. Nebylo to ale hned. Jak k tomu došlo? M. T.: Na první knize jsem spolupracoval s nakladatelstvím Danal, bylo to kolem let 1997–1998. V té době mělo již nakladatelství Votobia větší distribuční síť, tak jsem