Starší i novější autorova haiku. Foto: archiv S. K.
období autor pochází, ale zda ke mně jeho tvorba dokáže promlouvat. Který aktuální autor k Tobě promlouval naposledy? Petr Fabian. Blížíme se k závěru – máš pro nás, spisovatele-začátečníky, nějakou obecnou, dobře míněnou radu? Pište! A všechno ostatní odložte na později. Za rozhovor poděkovala Lucie Rysnerová. Samuel Kavi (*1989) vystudoval filozofii a českou filologii na Univerzitě Palackého Olomouci. Svou tvorbou žije, ačkoliv prozatím píše především do šuplíku. Sám říká, že dlouho trvá, než je se svým textem alespoň trochu spokojený. Je dvojnásobným vítězem v kategoriích próza a poezie literární soutěže Univerzity Palackého. Aktuálně píše hlavně poezii (na prózu ale rozhodně nezanevřel). Píše ji dobře, což dokazuje 2. místo v kategorii poezie v literární soutěži Knihovny města Olomouce Prvotiny za rok 2016. Setkat se s ním můžete v kurzech tvůrčího psaní tamtéž. Lucie Rysnerová (*1988) je absolventkou Univerzity Palackého v Olomouci. Pracuje ve Vědecké knihovně v Olomouci jako krajská metodička, odpovědná redaktorka revue KROK a organizátorka kulturních akcí pro veřejnost. lucie.rysnerova@vkol.cz
Obuvači Obuvači byli lidé veskrze podivní. Mnohdy si jen tak ze šprýmu nazuli levou botu na pravé chodidlo a pravou na levé, aby potácivou chůzí bavili pouliční pěší. Ti nejlepší z nich však nechodili ani po rukou, na nichž měli naraženy své střevíce, ani se nepokoušeli nazout boty na svá kolena (– taková kratochvíle náležela jen začátečníkům –); nejlepší z obuvačů chodili pozadu tak dlouho, dokud se jejich těla nezkroutila do bizarních tvarů přizpůsobivše se takto oné račí chůzi. Nejvíce však byli obdivováni ti, jimž se podařilo vykloubit kotníky a otočit nohy o půlkružnici tak, aby špicemi směřovaly obvyklým směrem. Mnozí však v honbě za obdivem užívali podvodných praktik: porůznu krátili části svých těl a na potřebná místa zas uřezané lepili. Nehledě však na to, bavil všechny ten cirkus do umdlení. Potleskem vždy provázeli dalšího odvážlivce, který znetvořenou chůzí opilecky šněroval dlažbu jako šachista, jenž zapomněl, kudy chtěl vést svůj příští tah. Ulice bývala tou chvílí jako omámená a i slepé oči zdí zdály se prohlédat. Jako malé děti, učící se prvním váhavým krokům, posílali si je pouliční chodci z náruče do náruče nešetříce přitom pochvalami a polibky. Po tuctech prodávali pak obuvači svoje botky, neboť tato nevšední obuv stala se poznenáhlu vyhledávaným předmětem k podarování (– užívalo se jí nejčastěji jako těžítek). Mnozí z bohatých vlastnili celé sbírky takových exemplářů, dělíce je podle schopností dotyčného obuvače. Nejvíce však byly ceněné boty, v nichž obuvač zemřel za chůze. Mnohému mistru obuvači nestačily totiž jen obrácené nohy a pokroucené tělo, ti nejlepší toužili i po otočené hlavě. Obecenstvo milovalo tu chvíli, kdy se obuvač náhle zastavil, trochu pootevřel ústa, jednou rukou uchopil spodní čelist, druhou se chopil týla a počal prudce trhat hlavou tak nešetrně, až si srazil vaz. O boty na mrtvém těle byl poté vždy sveden velkolepý zápas. (…) Zahlédl jsem jednou, jda těžkou dusnou nocí, stín takového obuvače. Zřejmě trochu zpitý, zády popředu plížil se podél radniční zdi. Smál se a vykřikoval cosi, čemu jsem nedokázal porozumět; šla však z toho na mne hrůza a divný, předivný pocit nesnesitelné úzkosti. 27