zámek, nebylo však nic než bažinaté lesy plné zvěře, jelenů a srnců i divokých kanců, a ve vodách a tůních byla hojnost ryb a i vydry a bobři se tam drželi. A nad tím nade vším hotová mračna pisklavých komárů, proti kterým bylo třeba zakládat ohně nebo by lidi i hovádka ubodali. Do těch lesů rád jezdíval na hony sám olomoucký kníže Vratislav se svou loveckou družinou; a to přijížděli na koních s vzácnými čabrakami a s pozlacenými darmovisy a za nimi se vezly na vozech bečky vína i mísy všelijakých panských jídel, aby se mohli po honě všichni lovci dobře najíst a napít. Ten olomoucký kníže nedržel ani na panáčky ani na vysokou šlechtu, ale nedal dopustit na myslivecké řemeslo a jeho osobní myslivec mu musel chodit pořád po boku, protože znal všechna místa, kde zvěř vycházela na večer k vodě. Měl takové starozákonní jméno ten myslivec, bylo mu Tobiáš; tehdy dávali národní jména jenom v lepších rodinách. A tak zase jednou všichni seděli na zemi u dýmajícího ohně, při kterém se na rožních opékala ulovená zvěř, a jenom kníže Vratislav seděl na kožešinovém sedátku, aby bylo poznat, kde je v té společnosti nejvyšší. Byli veselí a zpívali, však už také měli i cosi vypitého. Tobiáš seděl hned vedle knížete a posluhoval mu jídlem a pitím. A jak tak vyprávěli o honě a o všeličems, najednou kníže povstal a ohlásil všem, že zamýšlí na tomto místě, kde právě seděli, postavit lovecký zámeček, kde by se mohl on a jeho lovci vždy po honě ubytovat a dobře se pomět, i když uhodí nečas. Ale tehdy byl takový zvyk, že v zámku nemohl bydlet každý obyčejný člověk – to musel být alespoň rytíř, když už ne opravdový pán. Proto pasoval Vratislav hned tam v lese myslivce Tobiáše na rytíře a svěřil mu do opatrnosti zámek, až bude postaven, a všechny lesy v okolí. Netrvalo dlouho a zámek byl hotov a rytíř Tobiáš se do něho nastěhoval s ženou i dětmi. Kníže Vratislav k němu jezdil na podzim na hony a časem se tam okolo zámku
16
usadilo více rodin. Tak vzniklo město Tobiášov, kterému říkali později po hanácku Tovačov, aby nemuseli moc hubu otvírat, protože Hanák toho moc nenamluví. Ale to již Tobiáše ani jeho rodiny dávno zuby nebolely a z jejich kostí už nebyl v zemi ani prášek. A tovačovský zámek byl již spanilý, z kamene postavený, tak jak vypadá dnes. (z publikace Sága rodu Štégerů; vydalo Město Tovačov v r. 2008, pro KROK připravila Ingrid Silná) Ilustrace F. Bělohlávka k pověsti Zbojníkova nevěsta (Hanácké pohádky a pověsti, 1957). Zapůjčeno paní Helenou Konečnou.