lit v okolí, se dočkala publikace v řadě prestižních odborných periodik v monarchii i sousedním Prusku. Roku 1870 se s rodiči přestěhoval do Vrbna, do domku, v němž i dožil (v roce 1977 tato stavba padla za oběť demoličním činnostem). V listopadu 1876 se Lowag oženil s Albertinou Hatscher, rodačkou z pruského Rückers im Glatzers (dnes polská Szczytna), která vyrostla u prarodičů v Mnichově. Do jejich společného života nicméně zasáhla řada nešťastných událostí, jež měly na Lowagovo duševní i fyzické zdraví neblahý vliv. Roku 1882 jim zemřela ani ne roční dcera Anselma, v roce 1904 podlehl tyfové nákaze jejich talentovaný šestadvacetiletý syn, sochař a malíř Josef. Tyfem se záhy nakazil i Josef Lowag, o něhož se začala starat dcera Marie Anselma. Oddaná devatenáctiletá dívka však záhy touto chorobou onemocněla taktéž a v lednu následujícího roku zemřela. Jediné dítě, které Josefa Lowaga přežilo, byl syn Alois Franz (zemřel až roku 1968 v Bietigheimu), který poměrně zdatně pokračoval v otcových literárních šlépějích. S problémy se Lowag potýkal i ve své profesi důlního odborníka. Kromě toho, že působil na řadě významných hornických pozic, v báňském odvětví dokonce sám chvíli podnikal: usilovně se snažil o znovuobnovení kdysi slavného dolování vzácných kovů, které v těchto oblastech skončilo s třicetiletou válkou. Lowagovy idealistické záměry povzbuzované láskou ke starým hornickým metodám se však dlouhodobě finančně nevyplácely a tak se ke konci života potýkal s ekonomickými problémy i nepochopením ze strany okolí a úřadů. Zemřel 14. března 1911 na mozkovou mrtvici. Snad to byly všechny ty neblahé události jeho života, přísně exaktní zaměření jeho profese nebo vrozené emocionální vnímání světa okolo sebe, co způsobilo, že se Josef Lowag ještě před dovršením čtvrté dekády svého života rozhodl literárně tvořit. První dílo, turistický průvodce Führer für Würbenthal und Umgebung (Průvodce po Vrbně a okolí, 1888), pramenilo z jeho celoživotní vášně, tedy toulek po jesenické přírodě, jejíž každý kout znal Lowag již od mládí – o tom svědčí kupř. jeho podpis vytesaný do skály pod zříceninou hrádku Weissenstein u Bílého Potoka. Vzhledem k narůsta-
Česká vydání Lowagových Slezských lidových a hornických pověstí z Jeseníků a Pradědových pověstí (Nakladatelství Pavel Ševčík – VEDUTA, 2010, resp. 2013, přel. Helga Šedková).
jící oblibě turistiky se proto rozhodl podělit se o své znalosti s těmi, kdo chtějí Pradědovy hory blíže poznat. Tento čtivý text, k němuž o patnáct let později přidal ještě Illustrierter Führer durch das Sudetengebirge (Ilustrovaný průvodce sudetskými horami), představoval ve své době perfektně zpracovanou a moderní turistickou příručku. Žánrový rozsah Lowagovy literární tvorby se však neomezil jen na průvodce. Za svého života se dočkal největší slávy díky svým vtipným humoreskám, v nichž místním nářečím tematizoval život jesenických horalů. Vedle úspěšného cyklu veselých povídek Aus der Heimat (Z vlasti, 1907) to bylo především dílo Geschichtla vom Förster Benedix (Příběhy fořta Benedixe, 1910), jež Lowagovi přineslo opravdu celoregionální popularitu a v řadách čtenářů se těšilo oblibě ještě mnoho let po jeho smrti – v Německu se v šedesátých letech minulého století dočkalo čtvrtého vydání. Svérázný lesní Benedix představuje v Lowagově pojetí doslova archetypální vyobrazení typického obyvatele Jeseníků. Benedixovo mnohdy drsné, neotesané vystupování a ráznost je har-
9