ale i texty vlastní, byť v tomto případě, jak sebekriticky dodává v bookletu CD – své konfesi skladatele Moje jazzově-rockově-popové úlety, „výsledek byl většinou nepoužitelný“. Od léta 2018 do jara 2019 pořídil Vičar pro tyto písně nová aranžmá s využitím swingového orchestru, a vytvořil tak základ pro své nejnovější autorské CD nazvané Píseň starého blázna. „Tři orchestry, dva pěvecké sbory, patnáct sólových zpěváků a dva režiséři se podíleli na nahrávkách šestnácti písní a skladeb zkomponovaných, aranžovaných a dirigovaných Janem Vičarem. Album Píseň starého blázna, tohoto ,hudebního cestovatele‘, obsahuje swing i rock, divadelní skeče i klukovský popík, klasickou hudbu i jazz,“ dočítáme se na www stránkách https:// cdmusic.cz/cs/soudobi-cesti-skladatele/vicar-j.-pisen-stareho-blazna-the-song-of-the-old-madman-%5Bid%3DUP02192131%5D. Dotyčnými orchestry a pěveckými sbory jsou Moravia Big Band Zábřeh, New Street Band Olomouc, Studiový orchestr Brno, Dívčí pěvecký sbor Kassiopea a Komorní sbor Lenky Dohnalové-Mlynářové, sólové pěvecké party obstarali Lukáš Bitto, Dominika Ďurišová, Tereza Gronychová, Petr John, Jakub Knápek, Josef Kovačič, Jan Majer, Vendula Pumprlová, Jan Sítař, Oldřich Smysl, Ester Stodolová, Zbyněk Terner, Jan Vičar, Michal Vičar a Petr Wajsar, hudební režii a postprodukci nahrávek uskutečnili Jan Košulič a Jakub Stratílek. „Bizarní název“ CD vznikl obměnou incipitu textu první skladby Blázna starého píseň od Pavla Dusíka z roku 1969, jenž „může u někoho vyvolat pobavený, u jiného shovívavý a u dalšího třeba i jízlivý či zlomyslný úsměv“. Skladatelova ironická autostylizace koresponduje nejen s touto skladbou, ale i s následujícími „úlety“ z 60. a 70. let – Zabloudil jsem v bludišti (text František Navara, 1966), Tři růže pro Joan (Jan Vičar, 1968), Jsem jako verš (František Navara, 1967), Voníš po mandlích (Pavel Cink, 1969), Šest dva čtyři šest (Pavel Cink, 1971), Sviť, žárovko, sviť! (Jaroslav Stejskal, 1979), Říkám vám, slečny! (Miroslav Nop, 1967), Chtěl bych být (Josef Bezděčka, 1966), Kolo mlýnský (Miroslav Nop, 1966), Vodo, vodo studená (Jaroslav Stejskal, 1979) a Ostrov pokladů (Josef Bezděčka, 68
1971). Byla tak revitalizována atmosféra tohoto období, nahlížená s odstupem více nežli půlstoletí. Jestliže nová hudební aranžmá a interpretace dodaly těmto písňovým reliktům dnešního ducha, písňové texty setrvávají nezměněny. (Z prostorových důvodů nebylo možné je v bookletu umístit in extenso, ale toliko se stručnými resumé, zato jsou texty v bookletu včetně těchto resumé publikovány též v angličtině – ostatně Češi textům písní rozumějí). Jsou ovšem dostupné poslechem písní, a tak můžeme ocenit nápaditost tehdejších regionálních popových textařů – namátkou Navarovo pleonastické bloudění v bludišti s připomínkou nitě věnované Ariadnou Theseovi a s jazykolamem „třistatřiatřicetkrát“, Stejskalovo parafrázování Erbenovy balady Vodník a Nopovo parafrázování písňového folkloru, Bezděčkovu aluzi na Stevensonův Ostrov pokladů nebo na cestovatelskou dvojici Miroslava Zikmunda a Jiřího Hanzelky. Vičarova tehdejší fascinace hudební skupinou Beatles i tvorbou Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra se reflektuje jak v melodii, tak v jeho textu o třech růžích-symbolech přinesených dívce s anglickým jménem Joan: „Tři růže z kvetoucí zahrady přinesl jsem,/ rostly tam ve stínu, nesu je na slunný den,/ pro tebe, má milá, nachové květiny/ jako tři symboly, jako tři vidiny,/ pro tebe, má milá, tři růže přinesl jsem.// První je vůně tvá, kterou má květina jen,/ druhá je úsměv tvůj jak v slunci zářící den,/ třetí je jako sen o štěstí, o kráse,/ který tak hluboce jinému nezdá se,/ třetí je láska má, tak si je všechny tři vem.// Oh, oh, oh, Joan, tobě chci zpívat/ o tom, že mám tě bláznivě rád,/ oh, oh, oh, Joan, s tebou chci snívat,/ ruce tvé líbat, s tebou se smát!/ Oh, Joan, oh, Joan, oh, Joan!// Na zemi klečím a nevím, co říci mám dál,/ s úsměvem řekla mi, abych už konečně vstal,/ květiny ode mne vzala pak do dlaní,/ doufám, že nebylo marné mé vyznání,/ jsem plný rozpaků, tak jsem se do zpěvu dal.// Oh, oh, oh, Joan, tobě chci zpívat/ o tom, že mám tě bláznivě rád…“ Jak je zřejmé, v jiném jazyce než v češtině nedocílíme tak eufonické kombinace úzkých a širokých vokálů, jak je tomu v klišé „mám tě bláznivě rád“ (á-ě-á-i-ě-á), k čemuž připočtěme kvantitu vokálu „á“, a naproti tomu jinde než
