Vzpomínka na slavného vojevůdce Radeckého, který… v tomto domě bydlel O jedné olomoucké pamětní desce v době ničení pomníků. Jindřich Garčic Dne 6. 5. roku 1892 se odehrála na olomouckém Horním náměstí velká slavnost. Za přítomnosti významných vojenských, politických a církevních představitelů, společenské smetánky i početných diváků, byla odhalena pamětní deska věnovaná polnímu maršálovi hraběti Josefu Václavu Radeckému z Radče (1766–1858). Datum odhalení pamětní desky nebylo zvoleno náhodně, totiž téhož dne, to je 6. května, ale roku 1848, porazil polní maršál Radecký v bitvě na předměstí Verony armádu sardinsko-piemontského krále Karla Alberta Savojského (1798–1849). Olomouc tak uctila památku jednoho z nejvýznamnějších rakouských vojevůdců 19. století, který byl také velitelem olomoucké pevnosti. Jako velitel olomoucké pevnosti působil relativně krátkou dobu (v období 1829–1831), k dobru jeho olomouckého pobytu mu bývá především přičítána zásluha na ozdravování ovzduší města (vysoušení bažin v okolí) a zakládání parků. Osobnost polního maršála hraběte Josefa Václava Radeckého (též Josef Wenzel Graf Radetzky von Radetz) Když se ve svých 63 letech se stal Radecký velitelem olomoucké pevnosti, měl za sebou dlouholetou vojenskou kariéru. Vojenskou dráhu začínal v roce 1784 jako kadet, později (1788) byl mimo jiné např. jedním z pobočníků polního maršála Ernsta Gideona von Laudona (1717– 1790) během jeho vítězného tažení proti Osmanské říši nebo působil jako náčelník generálního štábu vrchního velitele rakouských vojsk a vrchního velitele armád protinapoleonské koalice, knížete Karla I. Filipa ze Schwarzenbergu (Karl Philipp zu Schwarzenberg, 1771–1820), kdy se 50
v tomto postavení výrazně podílel na přípravě plánu bitvy u Lipska (1813), ve které byl poražen se svou armádou Napoleon I. Bonaparte (1769–1821). Z místa velitele olomoucké pevnosti byl Radecký převelen rakouským císařem Františkem I. (1768–1835) do Itálie a stal se tak velitelem tamních rakouských vojsk. Své schopnosti vojevůdce zde uplatní Radecký v období 1848–1849, kdy jeho armáda dokázala úspěšně čelit povstání italských vlastenců usilujících o svržení rakouské nadvlády i vojsku krále Karla Alberta Savojského, který povstání podporoval a snažil se o sjednocení Itálie pod svou vládou. Radecký byl zpočátku nucený před přesilou nepřátel ustupovat, vyklidil Miláno a ztratil Benátky. Postup nepřátelské armády zastavil až ve zmíněné bitvě na předměstí Verony. Porazil potom armádu krále Karla Alberta Savojského v několika dalších bitvách (1848 Vinceza, Custoza; 1849 Novara). Dne 6. 8. 1848 táhl zpět do Milána a 22. 8. 1849 dobývá Benátky. Udržel tím nadvládu Rakouska nad Benátskem a Lombardií na další léta. Byl označován za jednoho ze zachránců rakouské monarchie v revolučním roce 1848. Jeho zásluhy o zachování rakouské monarchie se dočkaly zaslouženého ocenění. V roce 1849 jej ustanovil císař František Josef I. (1830–1916) guvernérem Království Lombardie a Benátska. V tomto postavení setrval Radecký až do roku 1857, kdy odchází z veřejného života. Krátce nato, 5. 1. 1858, ve svých 92 letech v Miláně umírá na komplikace zlomeniny kyčle, kterou si způsobil na naleštěné podlaze svého milánského paláce, když údajně spěchal naproti dámské návštěvě, a pozdějšího nachlazení z účasti na cvičení hulánského pluku.