a vypraví se za ní. Během cesty však těžce onemocní a při setkání s Ilséou umírá. PK Literatura: MUCHA 1980; MUCHA 1999.
118 FRANTIŠEK BÍLEK Otče náš! Nový Jičín: vydal Nový život, 1901 36, [2] s.; 360 × 300 × 5 mm Vazba: poloplátěná, lepenkové desky potaže né šedým papírem, na přední desce ilustrace Provenience: B. Vybíral 1908 UNIVERSITNÍ KNIHOVNA V OLO MOUCI (razítko) VKOL, sign. B III 170.864
117 Titulní list.
117 ROBERT DE FLERS Ilséa, Princezna Tripolisská Praha: B. Kočí, 1901 128 s.; 292 × 235 × 20 mm Vazba: poloplátěná, lepenkové desky potažené mramorovaným papírem, původ ně – velínový papír, přední strana technikou litografie zpracovaný název díla ve zlatém rámci s květinovými ornamenty Provenience: starší provenience chybí VKOL, sign. B II 309.126 Ilséa, Princezna Tripolisská od francouzského dramatika a libretisty Roberta de Flerse (1872–1927) vyšla poprvé v Paříži v roce 1899 v nákladu 252 výtisků. Dodnes bývá označována za nejvýznamnější knižní dílo art nouveau. V češtině ji vydal Bedřich Kočí v roce 1901. Tato bibliofilská edice s litografie mi Alfonse Muchy (1860–1839) měla náklad pouhých 200 výtisků na velínovém papíře. Knize se ihned po vydání dostalo nadše ného ohlasu u odborné i laické veřejnosti. Knihu napsal Robert de Flers podle velice úspěšné divadelní hry Edmonda Rostanda (1868–1918), pro kterou Alfons Mucha navrhl divadelní kostýmy. Předlohou pro ilustra
208
ce se staly obtahy litografií, které Mucha vybarvil vodovými barvami. Kromě litogra fických ilustrací se v knize jako hlavní dekor nachází množství ozdobných litografických vinět a rámců, deset ozdobných majuskulí a květinové ornamenty. V nové technologii litografického tisku propojil Mucha typogra fii s kresebnými liniemi a vytvořil tak ucelené a působivé vizuální dílo. Litografické desky pro ilustrace byly zničeny brzy po vytištění knihy. Ilséa, princezna Tripolisská vypráví příběh šlechtice Jaufrého Rudela. Melancholický aristokrat je od mládí sužován láskou k dívce, kterou vídá pouze ve svých představách. Jeho poslední nadějí, jak se vymanit z tohoto poblouznění, se pro něj stávají poutníci, kte ré vyslal do Svaté země, aby mu přivezli lék nebo naději na uzdravení. Poselstvo se při své cestě setkává s princeznou Ilséou, která se má dle přání svého otce provdat za některého z nápadníků, které jí otec představuje. Ona však, podobně jako Jaufré, touží po muži, kterého vídá jen ve svých vizích a kterého poznává ve vyprávění poutníků. Poslové po návratu svému pánovi začnou vyprávět o setkání s tripolisskou princeznou a Jaufré v jejich vyprávění poznává dívku svých snů
František Bílek (1872–1941), rodák z jiho českého Chýnova, patřil k předním českým křesťansky orientovaným umělcům. Sochař, grafik, kreslíř se kvůli vrozené vadě očí (daltonismus) rozhodl věnovat namísto malířství sochařství. Po studiích na Akademii výtvarných umění dostal stipendium v Paříži. Křesťanství, osobnost Ježíše a jeho utrpení na kříži, to byly největší inspirace v jeho tvorbě. Po návratu z Paříže tehdejší největší český sochař Josef Václav Myslbek (1848– 1922) jeho dílo odmítl. Bílek začal výrazně spolupracovat s revue katolické moderny Novým životem, v němž měl hlavní slovo Karel Dostál-Lutinov (1871–1923). Na přelomu tisíciletí pak navázal přátelství s osobnostmi, jakými byli Julius Zeyer (1841–1901) a Otakar Březina (1868–1929). Právě Březinovi pak ilustroval jeho básnické sbírky Tajemné dálky a Svítání na západě. S Březinou spolupracoval i na svém velkém díle Otče náš!. Jedná se o velkoformátovou bibliofilii, k níž připojil Otokar Březina úvod, v němž osvětlil význam Bílkovy práce, kterou označil za „tajemství“, „modlitbu“, která v sobě: „… odráží celé dějiny lidské duše na zemi, od prvního výkřiku zdrcení a bolestného zhořknutí pozemských věcí až k oddanému přijetí života a radosti a až k po sledním, extatickým výším spočinutí v Ná ruči – před novou vítěznější a mlčenlivější cestou.“ Modlitbu Otčenáš převedl Bílek do souboru 23 výtvarných listů (16 reprodukcí kreseb a sochařských prací a sedmi litografií), v nichž vyjadřuje své chápání této základní litanie, které je slovy Emanuela Chalupné ho vzdáleno: „… od povahy této prosté, za tělesný život i duchovní posvěcení jasně pro sící modlitby… Jeho Otčenáš je proniknut nazíráním hluboce zarmouceným, v značné části úplně cizím radostném duchu evangelií, jejich blahoslavenstvím a slibům.“ Bílkova bibliofilie vyšla v nákladu 400 kusů, když již před vydáním se o ni přihlásilo 250 subskri