_Knihovna Václava Havla ve spolupráci s Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR a knihovnou Libri prohibiti
w w w. v a c l a v h a v e l - l i b r a r y. o r g
_22. září – 22. října 2009 _úterý až neděle od 12 do 18 hodin _Galerie Montmartre, Řetězová 7 110 00 Praha 1 _Knihovna Václava Havla H L AV N Í M E D I Á L N Í PA R T N E R
TYPO PAVE L H RACH
proces s ãleny VONS v roce 1979
Výstava přibližuje proslulý pražský politický proces, v němž byla v roce 1979 odsouzena šestice členů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Zabývá se také jejich následným vězněním, propouštěním a rehabilitací.
Členka VONS Otta Bednářová za mřížemi své cely v opavské věznici, 1980 (foto: Ivan Kyncl, zdroj: Libri prohibiti)
„Ale já jsem ve VONS právû proto, Ïe jsem poznala zrÛdnost rozsudkÛ, které vedly i k popravám. Naplnûním mého Ïivota se stala snaha zabránit tomu, aby se nic podobného uÏ nikdy nemohlo opakovat. Já prostû nemÛÏu Ïít jinak, i kdyby mû to mûlo stát cokoliv!“ Ze závûreãné fieãi Otty Bednáfiové pfii soudním líãení (23. fiíjna 1979)
ro S j: Ná VO N , zdro leny 1 9 79 ísč íjen líčen ze (ř ra udní P o s v a na udem penk m so Vstu tský Měs před
rch dní a
iv)
Obálka soudního spisu k procesu s členy VONS (zdroj: Národní archiv)
Rukopis závěrečné řeči, kterou Otta Bednářová nechala při hlavním líčení před senátem Městského soudu v Praze 23. října 1979 připojit k soudnímu spisu (zdroj: Národní archiv)
Generální tajemník ÚV KSČ a prezident ČSSR Gustáv Husák a předseda vlády ČSSR Lubomír Štrougal na závěrečném helsinském jednání Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, 1975 (zdroj: ÚSD)
První strana Prohlášení Charty 77, které společně se seznamem prvních zveřejněných signatářů zabavili 6. ledna 1977 příslušníci StB při domovní prohlídce u Václava Havla (Zdroj: ABS).
Střídání mluvčích Charty 77 na počátku roku 1979. Zleva nahoře Václav Havel, Jiří Dienstbier, Ladislav Hejdánek a Václav Benda, dole sedí Jiří Hájek a Zdena Tominová (zdroj: Libri prohibiti)
Po skončení raného období studené války převládla v mezinárodních vztazích tendence postupného snižování napětí. Symbolickým vyvrcholením procesu détende se v roce 1975 staly podpisy zástupců většiny evropských států, USA a Kanady pod Helsinským závěrečným aktem KBSE, v jehož rámci bylo potvrzeno evropské status quo. Podepsané dohody se staly předmětem kritiky, která považovala uznání daného stavu za morální kapitulaci západního světa před rozšiřujícím se sovětským vlivem ve světě. Součástí helsinských dohod však byl také „třetí koš“, v němž se smluvní strany zavázaly dodržovat lidská a občanská práva. Tato skutečnost otevřela prostor pro působení nových orientovaných opozičních skupin a hnutí v některých státech východního bloku. V západním prostředí se pro jejich představitele vžilo poněkud nepřesné označení disidenti. Patřili mezi ně také signatáři Charty 77, kteří se na počátku roku 1977 obrátili na státní vedení s požadavkem dodržování zákonů a zahájení dialogu.
Lístek s podpisem Jana Patočky, kterým se přihlásil k Chartě 77 (prosinec 1976, zdroj: ABS)
Mluvčí Charty 77 Jan Patočka na fotografii, kterou používali příslušníci StB při sledování pro jeho identifikaci (zdroj: ABS)
Velmi dobré kontakty dokázali signatáři Charty 77 navázat s členy polského Výboru na obranu dělníků (KOR). Východiskem spolupráce byly stejné postoje k potlačení Pražského jara v roce 1968. První schůzka se na Cestě československo-polského přátelství v Krkonoších uskutečnila na konci července 1978. Zleva Marta Kubišová, Václav Havel, Adam Michnik, Antoni Macierewicz a Jacek Kuroń, 27. červenec 1978 (foto: Jiří Bednář, zdroj: Libri prohibiti)
Myšlenka založit výbor sledující případy nespravedlivě postižených osob se objevila v několika okruzích signatářů Charty 77. Asi nejdůležitějším impulsem byla kauza Václava Havla, Jaroslava Kukala a Pavla Landovského. Uvedená trojice byla 28. ledna 1978 zadržena v souvislosti se zásahem příslušníků StB proti signatářům Charty 77, kteří se chtěli zúčastnit plesu železničářů. Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných byl 27. dubna 1978 ustaven v bytě manželů Bendových na Karlově náměstí. Jeho členové pomáhali postiženým se zajišťováním právního zastoupení a zprostředkováním finanční i jiné pomoci. Formou sdělení se obraceli na československé úřady a žádali je o nápravu. Zprávy o sledovaných případech předávali rovněž do zahraničí, odkud se prostřednictvím rozhlasových stanic dostávaly zpět do Československa. Frontispis samizdatového sborníku dokumentů VONS, který příslušníci StB zabavili při domovní prohlídce (zdroj: ABS)
Úvodní prohlášení VONS napsal 27. dubna 1978 po diskusi s ostatními zakladateli Václav Havel. Jednu z kopií zaslali členové výboru Generální prokuratuře ČSSR. Dochovala se ve vyšetřovacím spise StB (zdroj: ABS)
Jeden z hlavních iniciátorů založení VONS byl historik Jan Tesař. Na fotografii krátce po svém propuštění v prosinci 1976 (foto: Ivan Kyncl, zdroj: Libri prohibiti)
Zprávu o ustavení Výboru na Václava Havla, Jaroslava Kukala a Pavla Landovského otiskl v únoru 1978 samizdatový časopis Informace o Chartě 77. Jeho činnost přinesla viditelný výsledek – 13. března 1978 byla uvedená trojice propuštěna. (zdroj: Libri prohibiti)
Jedním z důvodů pro založení výboru byla snaha pomoci i méně známým oponentům režimu. Dokládají to ostatně již první sdělení, které byly věnovány dvěma kauzám brněnských mladíků (zdroj: Libri prohibiti)
Mluvčí Charty 77 Zdena Tominová a Kamila Bendová na snímcích, které pořídili 31. května 1979 příslušníci Správy sledování StB (zdroj: ABS)
Mimořádné sdělení VONS a mluvčí Charty 77 Zdeny Tominové o plošném zásahu StB bylo vydáno 30. května 1979 (zdroj: Libri prohibiti)
Tajná policie připravovala scénář plošného zásahu proti členům Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných řadu měsíců. Svědčí o tom například plán, který v listopadu 1978 společně sestavili příslušníci I. odboru X. správy FMV (operativní útvar StB zaměřený proti Chartě 77 a VONS) a Správy vyšetřování StB. Ve stanovený den měly být u řady členů VONS a signatářů Charty 77 provedeny bytové prohlídky. Podle tohoto plánu měl být trestně stíhán zpočátku pouze Jiří Němec, dalších pět vybraných členů VONS mělo být zadrženo a o jejich osudu mělo být rozhodnuto později. Zbývající členové výboru a jejich přátelé měli být podrobeni výslechům. Plošný zásah proti členům VONS se nakonec uskutečnil až na konci května 1979. Vycházel z nového plánu, který 23. února 1979 připravili vyšetřovatelé tajné policie kpt. Jiří Liška a por. Jaroslav Murdych. Náčelník Správy vyšetřování StB plk. Rudolf Šubrt hlásil 31. května 1979 ministrovi vnitra Jaromíru Obzinovi, že jeho podřízení zadrželi naprostou většinu členů VONS a provedli řadu domovních prohlídek: „Ve vyšetřování se pokračuje výslechy obviněných a zadržených osob a vyhodnocují se písemnosti odňaté při domovních prohlídkách.“
eãku d á r H átil z bylo r v ] l o [Have ospody. T at˘kání k e ‰ a t se V ozval do h fiíci, Ïe z vÛbec, á r k n ás p A musím é. Nevíte „Te n y n . h v a v‰ec moc pûkné ûrnû laska ylo v pût b j od nû vinû je pom protoÏe to o v koc olem dûje, “ k co se ‰est ráno. 0 7 ) v 0 vá (2 nebo ûlíko
Záznam náčelníka Správy vyšetřování StB plk. Rudolfa Šubrta o převzetí trestní věci proti členům VONS byl napsán čtyři dny před vlastním zásahem (zdroj: ABS)
Jarm
ila B
Fotografii Jaroslava Suka pořídili příslušníci StB při jeho sledování v den, kdy byl proveden plošný zásah proti VONS (zdroj. ABS)
Zásah proti VONS řídil náčelník Správy vyšetřování StB plk. Rudolf Šubrt. Fotografie z padesátých let a záznam o jeho odměnách jsou uloženy v jeho personálním spise (zdroj: ABS)
Ministr vnitra Jaromír Obzina, s jehož souhlasem provedli příslušníci StB 29. května 1979 plošný zásah proti členům VONS (zdroj: ABS)
Náměstek ministra vnitra ČSSR genmjr. Miroslav Vaníček řídil v roce 1979 činnost tajné policie (zdroj: ABS)
Domovní prohlídky zůstávaly po celou dobu existence komunistického režimu v Československu jedním z nejčastějších používaných represivních nástrojů StB proti oponentům komunistické moci v Československu. U členů VONS probíhaly již před koordinovaným zásahem na konci května 1979. Příslušníci tajné policie za přispění příslušníků Veřejné bezpečnosti a s posvěcením Generální prokuratury ČSSR vtrhli do domácností členů VONS v brzkých ranních hodinách 29. května 1979. Domovní prohlídky se postupně uskutečnily nejen v místech trvalého bydliště, ale i na některých pracovištích či v bytech příbuzných a přátel členů VONS. Přístup do některých bytů si příslušníci StB vynucovali násilím. Jakákoli právní obrana proti svévolnému postupu represivních složek neměla takřka žádnou naději na úspěch. Oficiálním důvodem pro domovní prohlídky měla být – podle příslušných příkazů k jejich vykonání – skutečnost, že se v bytech „nacházejí ve velkém množství písemnosti směřující k podrývání důvěry obyvatel ČSSR ve státní orgány a vyvolání nepřátelské nálady proti socialistickému společenskému a státnímu zřízení“.
Fotografie pořízená při domovní prohlídce u Rudolfa Batťka 29. května 1979 (zdroj: Národní archiv)
Při domovní prohlídce u Otty Bednářové vyšetřovatelé mnoho „protistátního materiálu“ nenalezli (zdroj: Národní archiv)
Pohled na stěnu v obývacím pokoji u Jarmily Bělíkové objektivem tajné policie (zdroj: Národní archiv)
Fotografie z domovní prohlídky v bytě Václava Bendy. Na jedné z fotografií je zachycena jeho manželka Kamila Bendová (zdroj: Národní archiv)
Protokol o zadržení Václava Bendy 29. května 1979 obsahuje také informace o vykonané domovní prohlídce (zdroj: ABS)
Jedna z mnoha peticí za propuštění vězněných členů VONS (zdroj: Libri prohibiti)
Plošný zásah neměl z pohledu komunistického režimu kýžený efekt, neboť se nepodařilo dosáhnout ukončení existence VONS. Dne 19. června 1979 vydali jeho členové sdělení, ve kterém lakonicky uvedli: „Aby činnost výboru nebyla oslabena, přihlašuje se k ní dalších dvanáct lidí.“ Jejich rozhodnutí bylo velmi důležité, neboť dali jasně najevo, že se nenechají zastrašit a že jsou odhodláni čelit podobným potížím, jako jejich věznění přátelé. Jejich krok byl také důležitým gestem pro rodiny uvězněných. Noví členové se navíc nespokojili s formálním členstvím, ale pokračovali v konkrétní činnosti výboru. Opět vydávali řadu sdělení, v nichž informovali o nových kauzách. Je také především jejich zásluhou, že se o případ jejich vězněných kolegů začala postupně zajímat řada zahraničních osobností a institucí. Noví členové výboru přitom pracovali pod velkým tlakem tajné policie a byli různým způsobem šikanováni.
Obálka publikace, kterou vydal na základě sdělení VONS londýnský Klub Charty 77. Byla v ní zveřejněna jména příslušníků SNB, prokurátorů a soudců, kteří se podíleli na represi proti oponentům komunistického režimu v Československu. Sestavena mohla být také díky novým členům, kteří do VONS vstoupili v červnu 1979 (zdroj: Libri prohibiti)
Pohled na budovu Městského soudu v Praze z bytu rodiny Bednových na Karlově náměstí. V horním vikýři umístila v roce 1979 StB sledovací kameru (foto: Ivan Kyncl, zdroj: Libri prohibiti)
Sdělení VONS, ve kterém byla zveřejněna jména nových členů VONS (zdroj: Libri prohibiti)
Fotografie členů VONS byla 6. září 1979 pořízena při jejich sledování příslušníky StB. Zleva Petruška Šustrová a Andrej Stankovič (zdroj: ABS)
Soudní líčení s šesticí členů VONS se uskutečnilo v budově Městského soudu v Praze ve dnech 22. a 23. října 1979. Předsedou pětičlenného senátu byl JUDr. Antonín Kašpar, který pro jednání zvolil jednu z nejmenších místností, do které byl umožněn vstup jen s pozvánkou. Dovnitř se tak dostalo jen dvanáct nejbližších příbuzných souzených, ostatních přibližně 150 jejich přátel, západních diplomatů, novinářů a zástupců humanitárních organizací bylo vykázáno ze soudní budovy. Krátce po zahájení procesu byla ze soudní síně vyvedena Anna Šabatová, která protestovala proti zákazu pořizování poznámek. Během dvou dnů byly také zadrženy desítky dalších osob. Soudní líčení bylo velice uspěchané a z původně ohlášených čtyř dnů bylo zkráceno na polovinu. Všichni obžalovaní odmítli obžalobu a prohlásili, že se necítí vinni. Senát se však přiklonil k obžalobě a vynesl několikaleté tresty odnětí svobody: Petr Uhl byl odsouzen k pěti letům odnětí svobody ve II. nápravně výchovné skupině, Václav Havel ke čtyřem a půl letům, Václav Benda ke čtyřem letům, Otta Bednářová ke třem letům, Jiří Dienstbier ke třem letům odnětí svobody, všichni v I. nápravně výchovné skupině, a Dana Němcová ke dvěma letům odnětí svobody s podmíněným odkladem na pět let. Odvolací řízení se uskutečnilo 20. prosince 1979 před Nejvyšším soudem ČSR, který odmítl všechna odvolání jako nedůvodná a potvrdil rozsudek soudu první instance, jímž byli obžalovaní uznáni vinnými z trestného činu podvracení republiky. Veřejného zasedání se opět směli zúčastnit pouze nejbližší příbuzní obžalovaných. Okolo šedesáti přátel obžalovaných se marně dožadovalo vstupu do pankrácké soudní síně.
Žádost předsedy senátu Městského soudu v Praze JUDr. Antonína Kašpara o provedení hromadné eskorty členů VONS z ruzyňské vazby k soudu (zdroj: Libri prohibiti)
Záznam soudního líčení s členy VONS před Městským soudem v Praze 22. a 23. října 1979 pořídili jejich příbuzní, kteří se mohli zúčastnit procesu (zdroj: Libri prohibiti)
První tři strany rozsudku senátu Městského soudu v Praze nad členy VONS (zdroj: Národní archiv)
První a poslední strany rozsudku z odvolacího řízení u Nejvyššího soudu v Praze (zdroj: Národní archiv)
Fotografie ze sledování mluvčí Charty 77 Zdeny Tominové. Perlustrace Zdeny Tominové, Svatopluka Karáska a Vojena Syrovátky příslušníky VB ve Spálené ulici 23. října 1979, v pozadí budova Městského soudu v Praze (zdroj: ABS)
V archivu je uložena řada fotografií členů VONS, které pořídili příslušníci tajné policie při jejich sledování v roce 1979. V souvislosti se soudním líčení u Městského soudu v Praze sledovali příslušníci Správy sledování StB (krycím názvem IV. správa SNB) několik dnů mluvčí Charty 77 Zdenu Tominovou.
„K soudu na Karlovû námûstí pfii‰lo asi 150 pfiátel [...], ale nikomu z nich nebyl povolen vstup do soudní sínû a pozdûji byli v‰ichni vytlaãeni uniformovan˘mi pfiíslu‰níky VB ze soudní budovy. Odpoledne a veãer prvního dne a druh˘ den líãení bylo na 40 osob zadrÏeno pfieváÏnû na 48 hodin, hosté z Francie byli po zadrÏení nucenû vyvezeni na hranice s NSR a tam ponecháni osudu.“ Ukázka ze sdûlení VONS o soudním líãení s jejími ãleny, 29. fiíjen 1979 Záznam z otevřeného sledování mluvčí Charty 77 Zdeny Tominové 23. října 1979 příslušníky IV. správy SNB v akci s krycím názvem „Strojník-1“ (zdroj: ABS)
Fotografie shromážděných přátel souzených členů VONS pořídili nedaleko budovy Městského soudu v Praze sledovači StB 23. října 1979. Jsou na nich zachyceni například zástupce Amnesty International Henry Goldmann, Jiří Hájek, Zbyněk Hejda, Ladislav Hejdánek a jeho manželka Heda, Tomáš Liška a Lukáš Tomin (zdroj: ABS)
Perlustraci ve Spálené ulici před Městským soudem v Praze vyfotografoval 22. 10. 1979 doslova z opačné strany signatář Charty 77 Ivan Kyncl (foto: Ivan Kyncl, zdroj: Libri prohibiti)
Albert Černý po propuštění z vězení s Jiřím Müllerem a jeho ženou Bronislavou (1982, Archiv Jiřího Müllera)
Ve sdělení VONS byl v souvislosti se zatčením jeho členů zmíněn také Albert Černý (28. červen 1979, zdroj: Libri prohibiti)
Dne 26. března 1979 byl vyšetřovateli Státní bezpečnosti zadržen Albert Černý a o den později byl vzat do vazby. Jeho kauza úzce souvisela s pozdějším plošným zásahem proti Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Dne 11. července 1979 byl tehdejší jediný brněnský člen VONS obviněn z trestného činu podvracení republiky a 27. listopadu 1979 byl senátem Krajského soudu v Brně odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku. Jeho údajná trestná činnost spočívala v držení samizdatových a exilových tiskovin, jejich rozepisování a rozšiřování. Senát Nejvyššího soudu ČSSR projednal pod předsednictvím JUDr. Marie Dojčárové odvolání Alberta Černého 27. března 1980 a původní rozsudek bez výhrad potvrdil.
... pfii tomto záporném zamûfiení se koncem roku 1978 v Praze stal aktivním ãlenem illegální organizace nazvané „V˘bor na obranu nespravedlivû stíhan˘ch“... Obálka spisu StB, kde jsou uloženy dokumenty z vyšetřování Alberta Černého (1979, zdroj: ABS)
Usnesení příslušníka Odboru vyšetřování Správy StB Brno por. Viléma Krystýnka o trestním stíhání Alberta Černého (26. březen 1979, zdroj: ABS)
Z rozsudku Krajského soudu v Brně nad Albertem Černým (27. 11. 1979, zdroj: AB S)
První strana rozsudku krajského soudu v Brně nad Albertem Černým (27. listopad 1979, zdroj: ABS)
Zkouška mnichovského provedení scénické rekonstrukce procesu se členy VONS (zdroj: Libri prohibiti)
a . říjn ě 24 oskv lvM ibiti) apsa proh n ri S ib N L ů VO droj: člen rov (z dporu j Sacha a po re ení n íru And š lá proh ny m řené vy ce Otev obelo el N nosit
1 9 79
Dne 23. listopadu 1979 předložilo oddělení mezinárodní politiky ÚV KSČ souhrnnou zprávu o reakcích západních komunistických stran na soudní proces se členy VONS, která byla určena pro schůzi předsednictva ÚV KSČ. Proti odsouzení protestovalo několik představitelů italské, francouzské a španělské komunistické strany. Vedle nich vyslovila solidaritu odsouzeným řada dalších osobností a institucí. V několika západních městech se uskutečnila protestní shromáždění před československými zastupitelskými úřady. S velkou odezvou se již v prosinci 1979 odehrála scénická rekonstrukce procesu, kterou v Paříži připravil režisér Patrice Chéreau v předvečer odvolacího řízení u Nejvyššího soudu ČSR. O dva měsíce později stejný režisér uvedl v Mnichově německou verzi, která byla v záznamu také odvysílána západoněmeckou a rakouskou televizí. V obou představeních hrály vedle řady dalších herců dvě známé hvězdy – Simone Signoretová a Yves Montand. V dubnu 1980 pod názvem Soud nad šesti vysílalo rozhlasovou verzi rekonstrukce procesu Rádio Svobodná Evropa. V roli Václava Bendy zazněl hlas Karla Kryla a na úvod pořadu byl přečten text spisovatele Milana Kundery. Na podporu členů VONS vystoupili také disidenti v sovětském bloku.Například již v říjnu 1979 uspořádali představitelé polských opozičních hnutí týdenní hladovku v kostele nedaleko Varšavy. V Moskvě odsoudil proces nejznámější ruský disident Andrej Sacharov a v Maďarsku podepsalo obdobný protest 250 osob. Režisér Patrice Chéreau (uprostřed) při zkoušce mnichovského provedení scénické rekonstrukce procesu se členy VONS (zdroj: Libri prohibiti)
Demonstrace v Paříži na podporu souzených členů VONS se konala v době konaní pražského procesu (zdroj: archiv Petra Uhla)
Na konci 1979 byl VONS přijat jako členská organizace Mezinárodní federace pro lidská práva (FIDH). O pět let později byl Ladislav Lis zvolen místopředsedou této organizace (zdroj: Libri prohibiti)
Rezoluce Evropského parlamentu odsuzující v červnu 1979 zatčení členů VONS (zdroj: Libri prohibiti) Leták vydaný exulantem a signatářem Charty 77 Karlem Trinkewitzem s výzvou k protestním akcím v den prvního výročí policejního zásahu proti členům VONS (zdroj: Libri prohibiti)
Na počátku roku 1980, po odvolacím řízení u Nejvyššího soudu v Praze, bylo pět členů VONS přemístěno do vězeňských zařízení. Petr Uhl byl jako „recidivista“ převezen do věznice Mírov (II. NVS), Otta Bednářová byla po čtrnáctidenním vyšetření ve vězeňské nemocnici v Praze na Pankráci umístěna ve věznici v Opavě a zbylá trojice (Václav Benda, Jiří Dienstbier a Václav Havel) do věznice v Heřmanicích. V dubnu 1981 byl Jiří Dienstbier přesunut do NVÚ Plzeň-Bory a Václav Benda byl dopraven do vězeňského zařízení pro mladistvé v Libkovicích. Václav Havel následoval Jiřího Dienstbiera na konci července 1981 do plzeňské věznice. Petr Uhl byl v červenci 1983 přemístěn v rámci stejné nápravně výchovné skupiny do věznice ve Vinařících. Na základě pokynu náčelníka oddělení vnitřní ochrany Správy Sboru nápravní výchovy ČSR kpt. Miloše Kratochvíla byl na každého z vězněných členů VONS založen operativní spis. Ocitli se pod drobnohledem tajných spolupracovníků vnitřní ochrany, jejich korespondence podléhala přísné kontrole a byly pečlivě sledovány všechny návštěvy. O jejich chování a postojích byla po celou dobu jejich věznění vypracovávána měsíční hlášení, která končila na stolech představitelů komunistického režimu. Při dohledu a kontrole spolupracovalo oddělení vnitřní ochrany SNV s příslušníky Státní bezpečnosti. Dokument, který naznačuje, jak podrobné kontrole podléhali odsouzení členové VONS ve vězeňských zařízeních (zdroj: ABS)
Fotografie Otty Bednářové, Václava Bendy, Jiřího Dienstbiera, Václava Havla a Petra Uhla z osobních vězeňských spisů (zdroj: Národní archiv)
Ubytovna vězeňského zařízení v Heřmanicích, kde byli vězněni Václav Benda, Jiří Dienstbier a Václav Havel (zdroj: KDH VS)
Administrativní budova NVÚ v Opavě. V této věznici strávila několik měsíců v roce 1980 Otta Bednářová (zdroj: KDH VS)
Pohled na pankráckou věznici na počátku osmdesátých let. Ve zdejší vězeňské nemocnici pobývali Václav Havel a Otta Bednářová (foto: Ivan Kyncl, zdroj: Libri prohibiti)
Ukázka z tzv. reedukačního listu vězně Václava Havla (zdroj: Národní archiv)
Přehled o odeslané korespondenci Petra Uhla. Jméno jeho manželky je zkomoleno, správně Anna Šabatová (zdroj: Národní archiv)
Hradní trakt věznice Mírov, kde Petr Uhl strávil v osmdesátých letech tři a půl roku (zdroj: KDH VS)
Uvěznění bylo součástí tlaku tehdejšího režimu na členy VONS, aby ustali ve své činnosti. Nátlak ve věznicích měl různé podoby. Sahal od zařazení na celu mezi kriminální vězně, kteří se snažili dotyčného psychicky deptat, přes neutuchající zájem příslušníků SNV až po účelové využívání vězeňské korespondence spoluvězňů, jejímž cílem bylo diskreditovat politické vězně v očích jejich přátel. Vězeňská správa mohla zamezit odeslání dopisu, přijetí balíčku či na poslední chvíli zakázat návštěvu. Důvodem byly různé záminky, například údajný kázeňský prohřešek či neplnění pracovní povinnosti. Častým způsobem nátlaku bylo zlehčování zdravotních problémů vězněných a jejich nedostatečná lékařská péče. Přes oficiální propagandu o „převýchově“ vězně v „nového člověka“ byl tehdejší vězeňský systém založen takřka na represivním pojetí práce, jež se stala především ekonomickým nástrojem. Některé z těchto skutečností je ovšem problematické doložit, protože všechny kroky vězeňské správy měly „oporu“ v účelových právních předpisech, řádech či jednotlivých rozkazech náčelníků správy SNV. Zmíněné formy nátlaku u vězněných členů VONS ovšem neměly – jak se po jejich propuštění ukázalo – kýžený efekt.
Samizdatový časopis Informace o Chartě 77 pravidelně informoval o situaci odsouzených ve věznicích (zdroj: Libri Prohibiti)
Jiří Dienstbier žádal 8. března 1981 náčelníka věznice v Heřmanicích o možnost studia cizích jazyků. Žádosti nebylo vyhověno (zdroj: Národní archiv)
Žádost ministerstva spravedlnosti o zapůjčení trestního spisu ve věci přerušení trestu Otty Bednářové v září roku 1980 (zdroj: Národní archiv)
m druh˘ ako l Û p d a pfie áÏí tolik, j . m c í 164 g. Teì v let: 45 kg fi û m „Otka váÏila 65 k ct patnáct mibod á rokem bylo ãtrn ou tváfi, se nom velké n jí e kdyÏ ivou strha vynikají j d Ï Má ‰e tváfi, z ní 980) u “ . o i ncl (1 n y ã t K o s e n é l l Iva modr popsa é l u t o û v o sv náfi u Bed u Ott o n û t ‰ Propu
Záznamy o změnách místa vězeňského pobytu Otty Bednářové (zdroj: Národní archiv)
Po odvolacím procesu byla v prosinci 1979 propuštěna z vazby Dana Němcová. Dalších pět členů VONS bylo odsouzeno k nepodmíněným trestům odnětí svobody. Jako první byla propuštěna z vězení v září 1980 Otta Bednářová. V jejím případě se ovšem jednalo pouze o přerušení výkonu trestu z důvodů špatného zdravotního stavu. Po odpykání celého tříletého trestu byl z borské věznice propuštěn 29. května 1982 Jiří Dienstbier. Po velké snaze rodiny a zahraniční veřejnosti byl v únoru roku 1983 přerušen předsedou senátu Městského soudu v Praze trest těžce nemocnému Václavu Havlovi. Na konci května 1983 opustil Václav Benda brány věznice v Libkovicích po uplynutí čtyřletého trestu. Petr Uhl se dočkal propuštění jako poslední až o rok později, v květnu roku 1984. Na základě amnestie a žádostí některých odsouzených byl postupně většině z nich prominut trest či zahlazeno samotné odsouzení. Amnestií prezidenta republiky z května 1985 byla Ottě Bednářové prominuta část trestu ve výši jednoho roku a Václavu Havlovi zbytek trestu odnětí svobody. Zbytek trestu byl Ottě Bednářové prominut na základě amnestie prezidenta republiky z října roku 1988. Jiřímu Dienstbierovi byl trest zahlazen v dubnu téhož roku a Václavu Havlovi v prosinci roku 1989. Oznámení o nadcházejícím propuštění Václava Bendy z libkovického vězení byla adresována Městskému soudu v Praze. Obsahuje informace o výkonu trestu a hodnocení jeho chování (zdroj: Národní archiv)
První rozhovor s Václavem Havlem po propuštění otiskl francouzský deník Le Monde. Rozhovor v české verzi otiskl také exilový časopis Listy (zdroj: Libri Prohibiti)
Dopis Olgy Havlové a Ivana M. Havla adresovaný předsedovi senátu Okresniho soudu v Plzni, ve kterém jej žádají, aby urychleně rozhodl o přerušení výkonu trestu Václava Havla z důvodu podlomeného zdraví (zdroj: Národní archiv)
Rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 o zahlazení trestu Jiřího Dienstbiera (zdroj: Národní archiv)
s proceeny VONS s ãl oce 1979 vr
Výstavu připravila v roce 2009 Knihovna Václava Havla ve spolupráci s Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR a knihovnou Libri prohibiti Autoři návrhu výstavy a průvodních textů: Petr Blažek a Tomáš Bursík Grafický návrh: Pavel Hrach
Na výstavě jsou použity faksimile dokumentů z fondů Archivu bezpečnostních složek, Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby ČR, Libri prohibiti, Národního archivu a Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i. a internetového portálu www.vons.cz Použity byly fotografie Jiřího Bednáře, Ivana Kyncla a dalších autorů
Fotografie celkem 44 členů VONS jsou řazeny alfabeticky podle příjmení. U jména a příjmení je vždy v závorce uvedeno datum, kdy bylo v příslušném sdělení VONS zveřejněno členství dotyčné osoby. Mezi zakládající členy patřili také Alfréd Kocáb (jehož členství nebylo zveřejněno), Jakub Trojan (jehož členství bylo zveřejněno 6. března 1979) a Jaroslav Suk (jehož členství bylo neveřejné až do jeho odchodu do exilu 26. února 1981). K 19. červnu 1979 byl jako člen VONS udáván také Ervín Motl, v jeho případě se ovšem jednalo o omyl, který dotyčný sám později dementoval (původně byl uveden jako člen na návrh Rudolfa Batt’ka). V souhrnném sdělení VONS č. 195 z 3. srpna 1980 je jako jeden z členů VONS, který se odstěhoval do zahraničí, uváděn rovněž Svatopluk Karásek. Jako člen VONS je v souhrnném sdělení č. 713 z 10. prosince 1987 uváděn také Petr Brodský. V devadesátých letech postupně pozastavilo nebo ukončilo činnost ve VONS několik jeho členů, mezi nimi Petr Uhl (15. března 1992 pozastavil své členství, 24. března 1993 z VONS vystoupil), Anna Šabatová, Lenka Marečková a Jakub Trojan. Naopak do VONS po roce 1989 vstoupili jako členové Milan Hulík a Jiří Gruntorád. Od 3. června 1996, kdy se uskutečnila poslední schůze členů, má VONS jako celek pozastavenou činnost.
Rudolf Battěk
Otta Bednářová
Jarmila Bělíková
Václav Benda
(27. 4. 1978)
(27. 4. 1978)
(27. 4. 1978)
(27. 4. 1978)
Samizdatová samolepka k desátém výročí vzniku VONS (zdroj: Libri prohibiti)
Petr Cibulka
Albert Černý
Josef Danisz
Stanislav Devátý
Jiří Dienstbier
Karel Freund
Zina Freundová
Jiří Gruntorád
(2. 12. 1985)
(5. 1. 1979)
(5. 2. 1980)
(3. 6. 1986)
(27. 4. 1978)
(19. 6. 1979)
(19. 6. 1979)
(1. 8. 1994)
Václav Havel
Zbyněk Hejda
Milan Hulík
Martin Hybler
Přemysl Janýr ml.
Ivan Jirous
Alfréd Kocáb
Elżbieta Ledererová
(27. 4. 1978)
(19. 6. 1979)
(9. 9. 1990)
(19. 6. 1979)
(27. 4. 1978)
(15. 5. 1981)
(neuvedeno)
(27. 4. 1978)
Ladislav Lis
Jan Litomiský
Václav Malý
Lenka Marečková
Michal Matzenauer
Ivan Medek
Dana Němcová
Jiří Němec
(7. 7. 1978)
(19. 6. 1979)
(27. 4. 1978)
(3. 6. 1986)
(19. 6. 1979)
(27. 4. 1978)
(27. 4. 1978)
(3. 8. 1978)
Ludvík Pacovský
Jan Pavelka
Petr Pospíchal
Pavel Roubal
Jan Ruml
Jiří Ruml
Gertruda
Andrej Stankovič
(27. 4. 1978)
(19. 6. 1979)
(10. 12. 1987)
(19. 6. 1979)
(19. 6. 1979)
(27. 4. 1978)
Sekaninová-Čakrtová
(19. 6. 1979)
(27. 4. 1978)
Jaroslav Suk
Anna Šabatová
Petruška Šustrová
Jan Tesař
Jakub Trojan
Petr Uhl
Zdeněk Vokatý
Věra Vránová
(27. 4. 1978)
(27. 4. 1978)
(19. 6. 1979)
(27. 4. 1978)
(6. 3. 1979)
(27. 4. 1978)
(19. 6. 1979)
(1. 6. 1980)
„Pražská desítka“ – trestně stíhaní členové VO N S Zleva nahoře Václav Havel, Otta Bednářová, Petr Uhl, Jarmila Bělíková, Jiří Němec. Zleva dole Ladislav Lis, Jiří Dienstbier, Dana Němcová, Václav Benda, Václav Malý (zdroj: Libri prohibiti)