Seneca: Tragédie I by Vetrne mlyny

Seneca TragĂŠdie I

SENECA

TragĂŠdie

Thyestes Oidipus Octavia (Pseudo-Seneca)

Kniha vychází díky laskavé podpoře Ministerstva kultury ČR.

Editor © Pavel Drábek, 2017 Translation and Commentary © Eva Stehlíková (Oidipus, Thyestes), s Daniela Čadková (Octavia), a 2017 Specialist Consultation © Alena Sarkissian © Větrné mlýny, 2017 ISBN 978-80-7443-233-0

OIDIPUS

Úvod

Eva Stehlíková

Poznámky k překladu Tento překlad vznikal velmi dlouho. Vyvolala jej potřeba demonstrovat v knize Divadlo za časů Nerona a Seneky y (Praha: Divadelní ústav 2005) takzvanou imperiální tragédii na konkrétním příkladě. Od drobných ukázek bylo k překladu celé tragédie ještě hodně daleko. Závažný impulz přišel roku 2011, kdy vyšel první anglický komentář. Jeho autorem je A. J. Boyle, známý svými pracemi věnovanými Senekovi (Seneca Tragicus, Berwick 1983; Roman Tragedy, y Routledge 2006), s nímž se cítím spřízněna, ačkoli jeho bezvýhradný obdiv k Senekovu Oedipovi zcela nesdílím. O jeho vydání a komentář jsem se nejvíce opírala, i když jsem se samozřejmě vracela i k známému a ceněnému vydání Karlheinze Töchterleho (Heidelberg 1994) a konzultovala některé překlady — počínaje pochopitelně překladem F. J. Millera v Loeb Classical Library, dále překlady E. F. Waltinga, Emily Wilsonové a v neposlední řadě ruský překlad C. A. Ošerova. Podrobné a skvělé poznámky všech badatelů a překladatelů velmi pomohly lepšímu porozumění textu, jsou však současně noční můrou každého překladatele, který má — na rozdíl od komentátora, jenž je s to popsat o každém sporném nebo zajímavém místě mnoho řádek — pořád k dispozici sotva jeden verš. To samozřejmě platí pro všechny další překlady.

Rozdělení textu Horatius, jak známo, doporučoval v Listu k Pisonům (189–190): „Chce-li hra sklidit úspěch a dočkat se repríz, / patero dějství musí mít — ne víc, aniž méně“. To je ovšem pustá teorie, kterou Seneca nikterak nerespektoval. Bohužel ani dnes není shoda o rozdělení textu na jednotlivá jednání. Část moderních badatelů dělí hru do 5 dějství, jiní do 6 dějství. První dějství je někdy považováno za prolog. Závěr hry (998–1061) je buď pojímán jako šesté dějství, nebo epilog. V tomto vydání se přidržujeme dělení Boylova na 6 oddílů. Téma hry Téma mělo v antice mnoho variant, my však — aniž o tom přemýšlíme — bereme za samozřejmé podání Sofoklovo, které základní strukturu fi xovalo tak, že komediograf Antifanes (408–330 př. n. l.) mohl s lehkou nadsázkou demonstrovat rozdíl mezi komedií a tragédií právě na příkladu tohoto tématu: Tragédie má proti jiným žánrům velké výhody: Divák zná slova dřív, než je kdo vysloví. Tragikům stačí připomenout známé věci. Řeknu jen „Oidipus“ a všichni všechno vědí: že jeho matka jmenuje se Jokasta a otec Laios, kdo jsou jeho dcery, synové, co udělal, co všechno musí vytrpět. Sofoklův Oidipus je nepochybně jeden z nejdůležitějších pretextů Senekova Oidipa. To vede k ustavičnému srovnávání obou her. Neznamená to však, že Sofoklova tragédie byla přímým pramenem Senekovy tragédie. Jednak kromě Sofokla napsalo tragédie na stejné téma hned několik autorů (kromě Aischyla a Euripida ještě Achaios, Karkinos, Nikomachos, Filokles a Theodektes), jednak i římská literatura měla už před

Senekou svého Oidipa. Byla jím bohužel nezachovaná tragédie Gaia Julia Caesara, o jejíž existenci nás informoval Suetonius. Senekův Oidipus je však vskutku nová, originálně zpracovaná tragédie. Kromě zásadního rozdílu v charakteru hlavního hrdiny jsou tu proti tradici dvě zásadní inovace ve stavbě tragédie: extispicium (věštba pomocí zkoumání vnitřností obětovaného zvířete) v II. dějství a katabáze (sestup do podsvětí) s nekromancií (věštění prostřednictvím vyvolání ducha zemřelého) ve III. jednání. Také konec tragédie se sebevraždou Jokasty ante oculos (před očima diváků) je patrně Senekovým přínosem. Titul Už manuskripty nazývají tragédii prostě jménem hlavního hrdiny. Často užívaný latinský titul Oedipus rex x je překladem řeckého Oidipus tyrannos. Suetonius mluví v souvislosti s Neronovou hereckou aktivitou o hře Oedipus excaecatus — Oidipus oslepený. ý Scénické poznámky Antická tragédie nezná scénické poznámky v dnešním slova smyslu — až na nepatrné výjimky, navíc patrně nikoli originální. Také Seneca používá jen scénické poznámky intradialogické — například ve verších 70–74: „Přimknutý k oltářům bohů své ruce / prosebně zdvíhám vzhůru.“ Nepociťuji za nutné scénické poznámky doplňovat, protože tím se zdůrazňuje jediné možné pojetí scénického děje. Předpokládám, že čtenář má sám dosti fantazie, aby si možné jevištní ztvárnění představil. Scéna Na rozdíl od řady znalců se domnívám, že Senekovy tragédie byly hrány, ačkoli pro to nemáme dostatek důkazů. Ostatně Plautových jednadvacet komedií se hrálo zcela jistě, a přesto známe jen dvě data uvedení.

Inscenačních možností bylo v Senekově době víc než dost — tragédie mohla být čtena či recitována (což je také performance), hrána v soukromých divadlech i ve velkých divadlech, jaké představuje v Římě například divadlo Marcellovo. Text mohl být podáván celý nebo jen jeho části, a ty mohly být a nebo tančeny či pantomimicky zpívány (tragoedia cantata) předváděny (tragoedia saltata). a Pokud si Senekova Oidipa budeme představovat v reálném velkém divadle té doby, můžeme předpokládat, že ze scaenae frons vedou dvoje dveře (valva regia), a na orchestře je oltář, ke kterému se uchyluje Oidipus v I. jednání a kde se koná extispicium ve II. jednání. Scénické dění (na rozdíl od Boyla) nekomentuji. Postavy hry Oidipus — jedna z nejdůležitějších postav řeckých mýtů už od Homéra (odd. 11, 271–80), prapravnuk Kadma, zakladatele Théb, vnuk Labdakův, syn Laia, kterého zabil, manžel své matky Jokasty, otec a bratr Eteokla, Polyneika, Antigony a Ismény. Existuje hypotéza, že témata otcovraždy a incestu byla dlouho pro římskou literaturu tabu a přichází na scénu až s julsko-klaudijskou dynastií, kde právě tato témata byla prostě žita: Caligula měl údajně poměr se svou sestrou, Claudius se oženil se svou neteří Agrippinou, která ho zavraždila, její syn, císař Nero zavraždil ji, svého nevlastního bratra i svou ženu Octavii. U Seneky vystupuje Oidipus také v jeho hře Foiničanky. y Jokasta a — (u Homéra se ještě jmenuje Epikasta) je důležitou postavou tohoto mýtu, její role je ještě větší tam, kde se nezabije, ale přežije, zůstává v Thébách a je přítomna sporu svých synů Eteokla a Polyneika. Je nejdůležitější postavou Senekových Foiničanek. Kreon — Jokastin bratr, budoucí vládce v Thébách po smrti Oidipově, má důležitou úlohu v dalším životě Théb přede-

vším proto, že odmítne řádný pohřeb Polyneikovi (viz Sofoklova Antigona a a Senekovy Foiničanky). y Teiresias — proslulý thébský věštec, je postava známá už od Homéra. V Odyssei s ním hovoří Odysseus sestupující do podsvětí (11.90–151), jemu jedinému z mrtvých ponechala Persefona rozum a paměť. Manto — dcera Teiresiova je věštkyní (její jméno je odvozeno z řeckého mantis). Neobjevuje se v žádné ze zachovaných řeckých tragédií, jen v Euripidových Foiničankách je jako persona muta a (němá postava) uvedena dcera Teiresiova. Vystupuje ovšem v římské literatuře — u Ovidia, v Senekově Agamemnonu či ve Statiově eposu Thebais. Stařec z Korintu — sluha a někdejší pastýř na dvoře krále Polyba v Korintu. Forbas — pastýř na dvoře Laiově, jeho průvodce na cestě do Delf. V řecké tragédii není jmenován. V Senekově tragédii je vyvolán jménem až ve verších 838–40. Posel — sluha na thébském dvoře. Sborr — Thébané, podporovatelé krále Oidipa a ctitelé Bakchovi. I. dějství Hru otevírá svým monologem Oidipus, který sám sebe neidentifikuje jménem, ale popisem svého osudu, který je potenciálnímu divákovi i čtenáři znám. Sám sebe pojmenuje až ve verši 215, na rozdíl od sebevědomého Sofoklova Oidipa, který se prohlásí jménem hned na počátku. Úvodní monolog hlavní postavy je u Seneky častý. Není jasné, zda Senekova Jokasta, o níž se Oidipus nezmiňuje, je přítomna celou dobu, nebo zda vstoupí během Oidipova monologu. Různí editoři a překladatelé řeší situaci různě. Osobně bych dala přednost pozdějšímu vstupu, protože pociťuji jistou paralelu ve stavbě I. a VI. dějství. Zdá se mi pravděpodobné,

že Senekovým záměrem bylo hru otevřít i uzavřít přítomností dvou nejdůležitějších postav. Oidipův monolog vyjaďřuje jeho strach z osudu (fatum) i pocit odpovědnosti za mor v Thébach. Boyle vidí v Oidipově monologu směsici emocionálního chaosu a racionální analýzy, kterou se vyznačují už Ovidiovy Proměny a Listy heroin. Téměř exaktní popis moru, který se děje tady a teď, je typicky zasazen do vesmírné scenérie pochopitelně plné klišé známých z antické poezie — například vyhnání noci (srovnej s Ovidiovými Proměnami 7, 835) či zapřísahání se všemi bohy je pro antickou literaturu typické — což podporuje intertextuální ráz senekovské tragédie. Odkazuje zde k známým popisům moru u Lucretia (O přírodě 6, 1138–1286), y 7, Vergilia (Zpěvy rolnické 3, 478–566) a Ovidia (Proměny 523–613). Jako vždy je tu jistá rozvláčnost kombinována s nesmírně koncentrovanými výrazy vzdorujícími překladu. Tak například ve verši 36 často citované Fecimus caelum nocens, které Frank Iustus Miller v Loeb Library interpretuje: I have caused the gods on my account to work this great destruction (Přiměl jsem bohy, aby kvůli mně seslali tuto zhoubu). Verš bych rozvedla nejspíše jako My sami způsobujeme, že nebe (tj. bohové) se chovají k člověku tak, že mu škodí. í Boyle tak jako někteří jiní ztotožňuje coelum (nebe) s ovzduším — z tradiční představy, že mor nakazí veškeré povětří — a překládá: I’ve made the air guilty y (To kvůli mě je vinno celé povětří), Watlingův překlad zní The air of heaven is tainted by my presence (Nebeské ovzduší poskvrnila má přítomnost), Wilsonové překlad je velmi koncentrovaný: I have made the heavens hurt us (Přiměl jsem nebesa nás zraňovat), ruský překlad Ošerova je jednoduchý: Nebo stalo nagubnym iz–za menja a (Nebe se mnou nakazilo). Překládáme-li Fecimus jako 1. osobu jednotného čísla, stíráme tím možnost, že Oidipus už zde má na mysli, že podmětem je on i Jokasta. Fráze facere nocentem (činit někoho

vinným nebo provinilým) je oblíbený rétorický obrat, který používá i Jokasta v Foiničankách. V Jokastině řeči se spojují stoické poučky s mateřským napomínáním. Už v Oidipově monologu můžeme pozorovat oblíbené střídání partií epických (postava vypráví) s partiemi zvyšujícími dramatičnost monologu, kterými jsou nezastřené obraty k sobě, jakési vnitřní monology. I. píseň sboru Píseň sboru přímo navazuje na I. dějství a obrací se k Thébám sužovaným morem a Bakchovi, jejich patronovi, jednomu z nejdůležitějších bohů této tragédie. Barvitě popisuje jak zapojení Thébských v Bakchově vojsku, tak projevy moru na lidech, zvířatech i krajině. Je psána, jak je u Seneky zvykem, v různých lyrických metrech — mezi jinými malý verš sapfický, adonios či anapesty — verše však netvoří uzavřené strofy. Je tu vidět zřetelně vliv Catullův (speciálně Carmina a 11, 5–6). Pasáž s výčtem (katalogem) geografických míst patří k Senekovým oblíbeným prostředkům, pro dnešního čtenáře je pochopitelně málo stravitelný, což jsem se v překladu pokusila zmírnit. II. dějství Na počátku dějství sbor identifi kuje přicházejícího, jímž je Kreon navracející se z Delf, a věnuje se Kreontově zprávě o Apollonově věštbě, která víceméně následuje obdobnou scénu u Sofokla a je to věštba samozřejmě temná a nesrozumitelná. Nicméně Oidipus se vyjádří okamžitě velmi nesmlouvavě a v jeho ediktu cítíme pevnou strukturu: nejprve povolá bohy za svědky — počíná Jupiterem, postupně invokuje Apollona (tj. Slunce), jeho sestru Dianu (tj. Měsíc), Neptuna a Plutona. Postupuje tedy vertikálně shora dolů, od nejvyššího z bohů na nebi až zcela dolů k podsvětí. Tuto kosmickou vertikalitu jsem se snažila udržet, aniž bych

čtenáře mátla jmény. Ve vyhlášení interdiktu žádá, aby vrah nikde nenalezl klid, nikdo mu neposkytl střechu nad hlavou, nedostalo se mu nikde milosti. K dovršení všeho se opět zapřísahá, volá Apollona a vrací se k sobě; prosí, aby se Polybos dočkal klidného stáří a Merope nepoznala jiného muže, čímž prozrazuje, že si do této chvíle dosud nepřipustil, že obvinění směřují k němu. Druhá část obsahuje spektakulární výjev extispicia. Senekův Teiresias, který přichází náhle a nečekaně, a tím i teatrálně, je nepodobný bájnému řeckému věštci. Je to spíše typický římský haruspex x (věštec), který zkoumá budoucnost z tvaru vnitřností, nejčastěji z jater obětovaných zvířat. Je navíc slepý, takže potřebuje někoho, kdo mu objasní, co se děje. Teprve pak se může vyjádřit. Ačkoli mu jeho oči nahrazuje dcera Manto, není s to vydat jasné vysvětlení. Místo toho navrhne sestoupit do podsvětí a vyžádat si vyjádření od samotného Laia. Scéna extispicia patří k arzenálu těch, kteří nevěří, že se Senekovy hry hrály (mezi ně patří i zmíněný Karlheinz Töchterle). Stejně tak můžeme vyčíslit všechny návrhy, jak tuto situaci řešit. Nejprve se nabízí prosté východisko: hra nebyla hrána, ale pouze recitována. Oběť by probíhala za scénou. Šlo by tedy o jistou formu teichoskopie (slovně popisovaného dění za scénou), kdy se autor dovolává divákovy fantazie, která je schopna vytvořit děj barvitější a napínavější, než by bylo možné předvést. Nabízí se i další efekty — užití živých zvířat, ať už cvičených nebo necvičených. Všechny tyto návrhy vlastně počítají s jistým realistickým, ne-li přímo naturalistickým předváděním a nekalkulují s divadelní iluzí, kterou římští inscenátoři také uměli vzbudit. Je tu ovšem ještě návrh, s nímž přišel Frederick Ahl (Two Faces of Oedipus, Ithaca 2008) a k němuž se kloní i Boyle: místo živých zvířat jsou užity jen symbolické rekvizity.

Ostatně obětní zvířata je také možné pojímat symbolicky — býk, který se chvěje a hrůzou odvrací pohled, nepadne okamžitě a ještě nejistě klopýtá k smrti jako Oidipus, jalovice jako Jokasta se sama vrhá na nůž a okamžitě zemře. Dokonce i rány uštědřené dobytčatům korespondují se zraněním manželů — býkovi je třeba uštědřit dvě rány (Oidipus si vyrve obě oči), jalůvce teče krev na prsa (pectus), což připomíná podobné Jokastino zranění (pectori infigam meo). Čtení z vnitřností zase připomene osud další generace — dva laloky jater pokrytých černou žlučí připomínají na smrt znepřátelené syny Oidipovy, sedm žil symbolizuje sedm thébských bran, před nimiž se odehraje závěrečná bitva. II. píseň sboru Chór Thébanů zpívá píseň k poctě boha Bakcha. Od homérského hymnu na Dionysa vzniklo mnoho takových invokací, a to nejen v řecké, ale i římské literatuře. Nalézáme jejich fragmenty i v díle římských dramatiků (Ennius, Accius), u Horatia (Ódy y 2, 19), Ovidia (Proměny y 4, 17–30, Žalozpěvy y 5, 3, 35–46). Píseň se obrací na Bakcha, od něhož očekává pomoc, neboť je spojen s vitalitou života (proto tolik jasných barev!), líčí jeho téměř panenský půvab a v kontrastu s tím ošklivost jeho průvodců a vášnivé počínání maenad (následovnic boha Bakcha). Je tu jasný odkaz ke známé báji, kterou zná čtenář především z Euripidových Bakchantek. Pentheova matka Agave je pro Seneku předobrazem Oidipovy matky. Pak se chór soustřeďuje k projevům velké moci boha — Ino a Palaimona, proměnu pirátů, kteří Bakcha unesli, v delfíny, jeho vítězství v celém světě (i v Thébách a v Argu), porobení různých kmenů i Amazonek. Píseň završuje příběh o nalezení Ariadny na Naxu, kde ji opustil Théseus, a o následné svatbě Bakcha a Ariadny. Závěr patří opět kosmické oslavě Dionysa, v jejíž stavbě čtenář může najít ozvuky Vergilia ((Aeneida a I, 6–7).

III. dějství Poměrně krátké dějství započíná konfrontací dvou důležitých postav — Oidipa a Kreonta. Poté následuje Kreontův popis cesty do podsvětí a Teiresiovy nekromancie (magického vyvolávání mrtvých), jeden z nejdelších nepřerušovaných monologů, které u Seneky nacházíme. Dialog Oidipa a Kreonta je briskní, což podporuje rychlá výměna promluv (stichomythie). Oidipovo naléhání a výhrůžky — všimněme si, že vystupuje tady i posléze v dialogu s Forbasem jako typický tyran a rychle přikročí od morálního vydírání k hrozbám mučení a smrti — se mísí s Kreontovou nechutí sdělit, co viděl. Kreon se vlastně chová jako posel, který se bojí, že bude za špatné zprávy potrestán. Oblíbenou katabázi (sestup do podsvětí) znal římský čtenář především z 11. zpěvu Homérovy Odysseje a z 6. zpěvu Vergiliovy Aeneidy. y Kreon započíná svou „reportáž“ typickou ekfrází (plastickým popisem místa), tolik oblíbeným prostředkem užívaným v římské rétorice, podobně tomu je i v Senekově Thyestovi. Zde přímo pracuje ekfráze s jistým katalogem porostu. Po tomto popisu místa, kde se rituál koná, následuje Teiresiova příprava obřadu s obětí dobytčat, vyvoláváním mrtvých, na něž odpovídá země i les, a postupné zjevování slavných duší. Nejprve jsou to bratři vzešlí ze zasetých dračích zubů, pak Zethus a Amfion — oba synové Dia a Antiopy, stavitelé thébských hradeb. Další je Nioba, žena krále Amfiona, která ztratila všech svých sedm dcer a sedm synů, protože se rouhala Leto, bohyni, která měla jen dvě děti, jimiž ovšem byli Apollo a Artemis. Dalším duchem je Agave, dcera Kadma a Harmonie, která v bakchickém vzrušení zabila svého syna Pentea. Nakonec přichází sám Laios, který svého syna proklíná. Tato řeč pravděpodobně ovlivnila neznámého autora Octavie i další autory antické a pozdější. Nelidská řeč otce končí jasnou předpovědí budoucnosti, v níž nevidoucí Oidipus se vypraví na cestu s holí — konečně

je to živočich, který večer života chodí po třech. Poněkud enigmatický a těžce přeložitelný je závěr: eripite terras, auferam coelum pater, r který Boyle překládá: ban him the land, his father will ban him sky y (vyhosti ho ze země, otec ho vyhostí z nebe). Tento závěr odkazuje také k římskému trestu za otcovraždu. Provinilec je svázán, zašit do pytle s psem, hadem, kohoutem a oslem a vhozen do řeky, takže dokud je živ, je zbaven nebe (zašitý v pytli nebe nevidí), až zemře, bude zbaven i země (zemře ve vodě, nebude pohřben do země). Následující Oidipova samomluva plná pochyb vede k další konfrontaci s Kreontem a jeho odsouzení. III. píseň sboru Píseň sboru následující III. dějství se obrací přímo k protagonistovi. Snaží jej zbavit pocitu viny poukazem na osud Labdakova rodu, který stíhá hněv bohů. Počíná historií od založení Théb Kadmem, Oidipovým prapradědem, kterého poslal jeho otec Agenor, aby našel svou sestru Io, kterou svedl Jupiter. V Delfách mu dal Apollo radu, aby sledoval krávu, do níž byla Io zakleta. Když ji našel, pojmenoval po ní kraj Boiotií, zemí krávy. Poté líčí obludy, které zrodila země — ze zubů plaza, které Kadmus zasel, vyrostli válečníci v plné zbroji a ti se dali do boje a vzájemně se povraždili. Je tu vzpomenuta i bratrovražedná válka Eteokla a Polyneika. Nešťastný osud měl i Kadmův vnuk Aktaion, jehož za trest proměnila Diana v jelena, kterého uštvali jeho vlastní psi, a to proto, že náhodou spatřil její božskou nahotu, když se koupala ve studánce. Velmi koncentrovaný popis vychází z Ovidiových Metamorfózz (3, 138–259). Oidipus jako potomek Kadmova rodu se rovněž proměňuje v monstrum — je bratrem svým synům a manželem své matky. I on nakonec musí spatřit svou novou podobu. Popis děsného plaza je inspirován Vergiliem ((Aeneis 2, 204–7) i Ovidiem (Proměny ( y 3, 31–4). O témže plazu mluví i Seneka v Foiničankách (109).

IV. dějství V tomto jednání, které je nazýváno nejvíce sofoklovským, je transformováno druhé, třetí a čtvrté epeizodion Sofoklova Oidipa. Na poměrně malé ploše (verše 764–881) se v rychlém sledu střídají monology (Oidipus k sobě o strachu, který se ho zmocňuje) a dialogy — dialog Oidipa s Jokastou, odkrývající minulost a přinášející informace o smrti Laia, je přerušen příchodem starého Korinťana; poté následuje další dialog Oidipa s Jokastou a rozhovor mezi Oidipem, Korinťanem a Forbasem. Jen starý Forbas je představen jménem. Jednání ukončuje Oidipův monolog k sobě obsahující už totální anagnorisi a touhu po smrti: vybízí spoluobčany, aby ho zabili — buď jej ukamenovali (saxa), a porazili v boji ( ferra), a nebo upálili (ignis). IV. píseň sboru Píseň je nazývana Ikarskou, protože teze o zlaté střední cestě je prezentována na příkladu Ikarova letu. Tento motiv známe především od Horatia z jeho knihy Carmina a (II, 10): kdo se pravdou zlatého středu řídí / tomu nehrozí bídná chatrč, tím méně má v úmyslu vzbouzet závist / nádherným sídlem. Ikara také varuje jeho otec Daidalos u Ovidia (Proměny y VIII, 203), aby letěl medio, středem — ani příliš vysoko, ani příliš nízko. V. dějství Celé jednání vyplňuje výstup posla, což je oblíbený prostředek řecké tragédie, který Seneca rád využíval — v jeho dramatickém díle nalézáme nepřerušený výstup posla celkem ve čtyřech tragédiích. Někdy je výstup posla přerušován otázkami jiných postav nebo chóru. Výstup může být extrémně krátký, posel může mít své jméno, ale častěji je bezejmenný — stejně jako je tomu zde. Jeho řeč nepostrádá dramatičnost, k čemuž přispívá i skutečnost, že jsou tu celkem třikrát poměrně obšírně citována Oidipova slova a jeho činy jsou popisovány

se všemi krvavými detaily. Jsou tu celkem čtyři fáze: nejprve je líčen Oidipův vpád do domu, poté jsou citována Oidipova slova, kterými žádá, aby byl zabit (opět saxa, ferum, ignis), a okamžik, kdy Oidipus dochází k závěru, že žádný jednorázový trest nemůže být dostatečný a žádá, aby směl umírat a zase se znovu rodit a přijímat další trest. Poté je popisováno jeho oslepení a jeho slova k bohům. V. píseň sboru Píseň, nejkratší ze všech, je zvaná Osudová. Takovéto „filozofické“ úvahy jsou u Seneky časté — viz Trojanky y (o smrti), Faidra (o přírodě), Agamemnon (o Štěstěně), Thyestes (o panování). Někteří badatelé se nedomnívají, že by tato píseň mohla rozdělovat páté a šesté dějství, ale z hlediska scénické akce je pravděpodobné, že posel odejde ze scény a je třeba byť minimálního času, aby došlo k výstupu Oidipa a Jokasty. VI. dějství Toto dějství přináší poslední konfrontaci dvou hlavních postav. Není nikterak závislá na tradičním pojetí, které známe od Sofokla, kde Jokasta spáchá sebevraždu za scénou a posel ji na scéně vylíčí. Seneca klidně porušuje tuto konvenci, překračuje Horatiův příkaz a nechá Jokastu spáchat sebevraždu před očima diváků — stejně tak končí i Senekova Faidra. Boyle se domnívá, že zde Seneca byl ovlivněn soudobým pantomimem, kde naraci doprovázel pantomim svým tancem. Závěrečné úderné ukončení dramatu — zde s obviněním Apollona a stoickým přijetím osudu — patří k Senekovým oblíbeným momentům.

OIDIPUS

Oidipus Jokasta, jeho žena a matka Kreon, Jokastin bratr Teiresias, thébský věštec Manto, dcera Teiresiova Stařec z Korintu, sluha a někdejší pastýř na dvoře krále Polyba Forbas, pastýř na dvoře Oidipova otce Laia Posel, sluha na thébském dvoře Sbor, r Thébané, podporovatelé krále Oidipa a ctitelé Bakchovi

I. dějství

Oidipus Zahnána noc a slunce váhavě vrací se zpět a jeho smutný svit proniká špinavými mraky k zemi. Truchlivě jako žalná pochodeň prohlédá opuštěné příbytky, ve kterých řádil nenasytný mor. Tak den ukáže, co zahubila noc. Kdo by se z kralování radoval? Dobro je šalebné. Co zla se skrývá pod jeho mámivou podobou. Tak jako vrcholky hor vzdorují poryvům větru, strmé mořské útesy bičuje příboj, ačkoli vládne klid, tak království je dáno napospas vrtochům Štěstěny. Já dobře udělal, když jsem Polybovu říši opustil. Exil mne zbavil starostí i strachu a nebesa i bohy beru za svědky: jen náhoda mi dopomohla k trůnu.

Strašně se bojím, že se stanu vrahem vlastního otce. Právě to mi věštili v Delfách a dostalo se mi varování, že mohu spáchat ještě větší zločin. Je něco horšího než otcovražda? Stydím se říci, co mi osud chystá! Apollon hrozí, že otcovské lože zneuctím sňatkem, který bude bezbožný. Byl to strach z věštby, co mne vyhnalo z otcova království. Já neuprchl z rodného domu z vlastní vůle. Sám sobě nevěřím a proto, Přírodo, k tvým jistým zákonům se uchyluji. Často se děsíš velké pohromy a bojíš se dál, i když nečekáš, že tvé obavy dojdou naplnění. Hrozím se všeho, o všem pochybuji. Mám si snad myslet, že zkázonosný mor, kterým trpí celá země, všechen lid, jenom mne jediného ušetří? Pro jaké další zlo jsem předurčen? Stojím tu v rozvalinách města, uprostřed masakru a pohřebních hranic, jež musím znovu a znovu oplakávat. Mně se nic nestalo — to Apollon mne proklel… Čekal jsi, že tvé strašné zločiny odmění bozi šťastným kralováním? To mi sami jsme nebe poskvrnili a z bohů učinili mstitele. Netiší něžný vánek chladným dechem naši hruď rozpálenou výhní vedra, laskavý Zefyrus se nezvedne.

Slunce, jež stojí ve znamení Lva, ještě víc rozněcuje Siriův žár… Z řek voda uprchla a z rostlin barva, Dirke je vyprahlá a Ismenus omývá stěží svůj vyschlý brod. Foibova sestra prchá z nebe potají a smutný svět se noří do mlh dne. Za jasných nocí hvězdy nevidět, zem zahaluje hustý černý dým a sídla nebešťanů oděla se do tmy jak Hádův palác v podsvětí. Obilí dozrálo a zlaté klasy se chvějí ve výši. Jejich stébla jsou ale vyschlá — není úroda. Nikdo z nás se té zkáze nevyhne — staří i mladí, muži, ženy, všichni se řítí stejnou měrou do záhuby — děsný mor nezná žádné výjimky! Jediným ohněm vzplane lože manželů. Na pohřbech neslyšíš už bědný pláč, děsivá zkáza vysušila lidem zrak — když všechno hyne, hynou také slzy. Nemocný otec nese svého syna k pohřební hranici a matka šílená pospíchá na stejné místo s tělem dalšího dítěte. Žal rodí další žal — ti, kteří doprovázejí své mrtvé k hranici, sami u ní umírají. U cizích ohňů nebožtíky spalují. Ubozí lidé — neštítí se ničeho: kradou i oheň, kosti nekladou posvátně do hrobu, jak velí zvyk —

stačí, když shoří! Jenom jejich část však dokázali v popel proměnit! Na zemi není místo pro další hroby a lesy odmítají vydat další dřevo. Z modliteb ani z umu lékařů útěchu nelze čerpat. Také oni umírají a s nimi jejich pomoc. Přimknutý k oltářům bohů své ruce prosebně zdvíhám vzhůru. Žádám smrt a hned. Svou mroucí vlast chci předejít. Nechci být posledním, kdo tady zemře, můj pohřeb nesmí všechno završit! Bohové neúprosní, těžký osude! Copak mně jedinému upřete smrt, již jste uchystali pro všechny? Zanechej království, jež tvoje ruka ztřísnila poskvrnou a zanechej za sebou slzy a pohřební hranice, nebesa se zkaženým vzduchem, který jsi přinesl, ty nešťastníku. Uteč co nejrychleji, vrať se domů. Jokasta Můj manželi, proč ještě zhoršuješ svým nářkem to zlo, jež nás potkalo? Řekla bych, že je třeba, aby král se uměl přímo čelem postavit k nepříznivému osudu. Čím totiž víc se trůn zachvívá a hroutí, čím víc jsou neudržitelné poměry, tím pevněji vládce musí stát. Ukázat záda Fortuně je nemužné!

Oidipus Mne nelze z bázlivosti obvinit! Jsem statečný a nevím, co je strach. I kdyby všichni vytasili meč a sám Mars na mne děsně zaútočil, postavil bych se všem — i Gigantům bych neohroženě vstříc vykročil! Já přece neutekl ani před Sfingou, co pletla sítě z nepochopitelných slov. Nezděsil jsem se její tváře krvavé, ba ani kostí, co čas vybělil a všude jimi kolem pokryl zem. Zatímco vyhlížela na skále svou kořist, připravovala si křídla, šlehala ocasem jak vzteklý lev, já jsem se zeptal: Jak zní ta tvá hádanka? Výhrůžně zaskučela nade mnou a jak tak zatoužila vyrvat ze mě vnitřnosti, zaskřípala svými zuby a ze země kus skály vytrhla. Spleť lstivé věštby i smutnou hádanku té okřídlené bestie jsem rozluštil. Tak co ty, šílenče, tu prosíš o smrt? Můžeš zemřít. Žezlo je tvá odměna za to, že jsi děsnou Sfingu zahubil! To prach té obludy, to její prach znovu teď se mnou válčí, ničí Théby, ačkoli je už dávno po smrti. Už jenom jedna cesta k spáse zbývá, pokud nám ji ovšem Foibos ukáže.