Agneszčina rodina pochází ze Štětína neboli Szczecina,

jak dodnes říká, a v osmdesátých letech, když Jaruzelski v socialistickém Polsku zavedl stanné právo, odešla do Západního Berlína. Když člověk Agneszku poslouchá, má dojem, že už v pěti letech byla u založení Solidarity. Později se probíjela Kreuzbergem, to taky pořád říká: „probíjela se životem“, jako by Kreuzberg byl nějaká džungle. Mohammed R. se k nám každopádně dostal taky přes Agneszku, protože nějaký jeho kamarád ji znal ještě z dob dospívání. Narodil se v Berlíně a vyrůstal ve čtvrti Graefe. „Všichni ti kriminálníci se tam znají díky fotbalu,“ říká Agneszka. „Dej bacha, ať tvoje děti nehrajou fotbal.“ Tohle nebezpečí u Miriam a Niny nehrozilo, a že s tím začnou teď, ve třinácti letech, považuju za vyloučené.

Po dvou minutách se Agneszka poprvé ozve. „Nerozumím tomu. Jak to souvisí s naším případem?“ Takže už se v síni zorientovala a je zcela při věci.

Blondýna ze Spolkového kriminálního úřadu najednou vypadá zmateně a Paul Henning se na Agneszku podívá přes brýle bez obrouček. „Paní Lewocianka, to jsme si před chvílí vyjasnili s vaším partnerem.“

„Jistě,“ opáčí Agneszka. „Ale facebooková stránka, o které svědkyně právě hovoří, není už tři roky aktivní. Náš mandant byl v Sýrii přede dvěma roky. Takže plýtváte časem.“

Aniž by soudce Agneszce věnoval jediný pohled, řekne: „Pokračujte,“ což svědkyně udělá. Po půlhodině odcházím, je to Agneszčin případ a vlastně by stačilo deset minut mojí přítomnosti, abych měl za dnešek nárok na honorář úředně stanoveného obhájce.

„Dobré ráno, doktore Piepenburgu,“ řekne paní Möller, když se vrátím do kanceláře. Nejde ji to odnaučit, už jsem se o to přestal snažit. Krátce se na mě podívá přes tmavě zelené brýle, ale když pozdrav opětuju, už se zase dívá do monitoru.

Dál se usmívá. Je jí něco přes šedesát, má krátký sestřih s šedým melírem a bydlí v Graunstraße ve Weddingu. Je to hned vedle Mauerparku, kde evropská omladina každý večer chlastá, bubnuje a tancuje. Paní Möller v Mauerparku ještě nikdy nebyla. Nejezdí ani na Alexanderplatz, pokud nemusí. Zeď pro ni svým způsobem zůstala stát a na tom se zřejmě ani v budoucnu nic změní. Někomu takovému můžete nabízet tykání pořád dokola. Už vždycky pro ni budu pan doktor Piepenburg.

V zasedačce čeká mandant, ale ne na mě. Mladý muž, který v bílé košili a v kalhotách s puky vypadá asi jako paní Möller v teplákové soupravě. Postará se o něj Nekuřák, já mám další případ až zítra ráno. Švarcsystém u kurýrů. Bude hodně záležet na výpovědích svědků. Ale ty teď připravovat nemůžu. Kromě toho jsem s Agneszkou domluvený na oběd v italské restauraci za rohem, stání ale potrvá ještě aspoň hodinu. Možná se pak i dozvím, proč jsem měl přijet autem. Nejspíš budu i já dneska kurýrem. Nebo se Agneszce ozvala moje žena? To je ale vyloučené. Ty dvě se spolu nikdy nebavily víc, než bylo nutné. Mohl bych Stephaniino telefonní číslo zadat do internetového vyhledávače a zjistil bych, kde je. Přinejmenším na kterém místě. Ale teď bude v práci, takže k čemu bych to dělal. Mohl bych, mohl bych…

Agneszka ještě za chůze volá na číšníka: „Telecí pečeni a karafu vody,“ a dopadne celou vahou na židli. Zakryje mi tak výhled na Sprévu, ale to jí samozřejmě nevadí. Ani to nezaznamená.

„Mohammed měl v base už zase mobil. To je šílený, jak to dělá?“ Ukáže mi fotku, na které je v plechovém kbelíku zabudované druhé dno. „Měl ho pod tím. Přitom ti kluci ve věznici nemaj k dispozici žádnej hobbymarket,“ řekne obdivně. „Jeho šance u soudce to ale zrovna nezvyšuje!“

Agneszka se viditelně zaraduje, když Massimo zároveň s karafou vody přinese i telecí. „Signora hladová?“

„Jako vždycky, jako vždycky,“ řekne, potom se při jídle na několik minut pohrouží do svých myšlenek. Já se rýpu v salátu, který jsem si objednal v neustálém boji s náběhem k tloustnutí. „Už tomu klidně můžeš říkat tloustnutí,“ řekla mi Stephanie před několika týdny, když jsem vyšel z koupelny, a smála se. „Tohle už rozhodně není jenom náběh.“

Tehdy bylo vlastně všechno ještě v pohodě.

Agneszka vzdychne a namočí kousek chleba do omáčky. „Co se vůbec stalo? Co ti bylo? Je ti už líp?“ ptá se, a já prostě kývnu a vím, že ji to uspokojí: „Proč jsem měl vzít auto?“

„Á, vidíš,“ odpoví Agneszka, odsune talíř a podívá se na mě. Mám rád její oči barvy lesního jezera, které jsou spíš zelené než hnědé. „Iwan chce, abychom ho navštívili v Lübarsu. Je tam v hotelu, no, je to spíš taková klinika. Na pročištění organismu nebo tak. Takže spíš něco pro tebe.“ Směje se a projede si rukou vlasy připomínající Pipi Dlouhou punčochu. Nemůžu Iwana vystát a Agneszka to ví. Je to její dlouhodobý klient. Celý repertoár problémů. Ublížení na zdraví, loupež s přitěžujícími okolnostmi, obchodování s drogami, nátlak, přechovávání kradeného zboží, kuplířství. Ale teď, dušuje se Agneszka, už pár let seká dobrotu a je to úspěšný podnikatel.

„Kde že je Lübars?“ ptám se, abych získal čas a vymyslel si nějakou výmluvu.

„Ty seš fakt pořád hroznej Výchoďák. I po skoro třiceti letech,“ řekne Agneszka. „Znáš vlastně jenom Prenzlauer Berg.“ Objedná si espresso a potom mi vypráví o jediné vesnici v Západním Berlíně, jediném místě, kde to za jejího dětství vypadalo jako na venkově, byly tam pole a stromy. Byť se