PŘEKLAD TEREZA SEMOTAMOVÁ

1. PONDĚLÍ

Ještě pět minut a pak už vycházející slunce zapadne za topoly, rozhodnu se tady do té doby posedět. Trávník je ještě vlhký rosou a čerstvě posekaný, jen máloco mě uklidňuje tolik jako vůně čerstvě posekané trávy a pohled na ni. Trochu maloměšťácký, jasně, ale tak to mám.

Hrnek s kávou si položím na levé koleno, a látkou okamžitě proniká teplo. Jen těžko jsem odolal pokušení zapálit si k tomu cigaretu. Krabička ležela na kávovaru, vedle něj stála lahev chardonnay od včerejšího večera. Je prázdná, ta krabička ale ne, i když v ní zbyly už jen tři cigarety. Musí to zase přestat, pomyslím si. Chlast, kouření, a vůbec všechno by se zase mělo dát do pořádku. V tu chvíli ucítím první sluneční paprsky.

Vlajka na stěžni před domem skřípe ve větru. Dřív, když vůdce revoluce Kaddáfí ještě tropil svoje neplechy, tu bylo východoberlínské sídlo libyjského velvyslanectví. Teď už v těch kvádrech s rovnou střechou všude bydlí lidi, i když ke svým domům nepřišli tak levně jako tehdy my. Tři sta padesát metrů čtverečních obytné plochy a tisíc metrů čtverečních zahrady uprostřed města. Pokud člověk počítá i byt pro hosty, dokonce čtyři sta padesát metrů čtverečních. Velvyslanectví má v této čtvrti Ghana i Kuba a ještě dvě tři země, které si nemůžou dovolit lepší adresu než třídu Esplanade na hranici mezi Pankowem a Prenzlauer Bergem.

Když se mě před pár týdny ta umělkyně zeptala, jestli bychom se zúčastnili projektu, při kterém se na domy věší smyšlené vlajky, vůbec jsem si nebyl jistý, jestli mi to připadá jako dobrý nápad. Byla malá, ta umělkyně, a hubená, skoro jako dítě, ale nad čelem už byly patrné první šediny. Byl jsem pro, protože mi pod nos strčila seznam sousedů, kteří do jednoho souhlasili s účastí. Chtěla by připomenout, co se v této budově kdysi nacházelo, řekla umělkyně, a já odpověděl, že to si přece ještě každý pamatuje a kromě lidí, co bydlí v panelácích okolo, a zákazníků supermarketu ALDI postaveného mezi starými velvyslanectvími, sem přece nikdo nechodí. Ona ale poklepala propiskou na list papíru připevněný k podložce a já si připadal, jako bych ve dveřích podepisoval smlouvu na nějaké pojištění. Což bych samozřejmě nikdy neudělal.

Libye měla neuvěřitelnou spoustu vlajek, uvážíme-li, že ta země pořádně existuje až od roku 1952. Ta slepice od umění samozřejmě zvolila aktuální, tu, která se opět používá od té doby, co vůdce revoluce vyhnali z úřadu a rovnou ho i zabili. Jsem si jistý, že by nikdo z mých sousedů nedokázal říct, kdo a jak tam právě teď vládne. Ale to je jedno. Je to variace černé, bílé, červené a zelené v podobě maličkatých pruhů, jako by původní vlajku se třemi podlouhlými pruhy, půlměsícem a hvězdou prohnali skartovačkou a pak zase poskládali dohromady. Celé to vypadá spíš jako nějaký kilt vlající na stěžni. V letech 1971 až 2011 byla libyjská vlajka prostě jen zelená. Vlála by tak nad námi barva islámu.

Agneszce, mojí partnerce v advokátní kanceláři, by se to líbilo. Včera jsem slyšel její hlas ve hlasové schránce: „Nevím, jak moc jsi nemocnej, Thomasi, a jestli ti stačí týden, ale bylo by dobrý, abys tu zítra byl. Soud pokračuje a i jinak už je to potřeba. Jo a přijeď autem.“ Už telefon skoro pokládala, když to dodala. Proč mám přijet autem, říkám si, a taky že kdybych to včera zvedl, místo abych zíral na displej s jejím číslem, věděl bych, o co jde. Ale nechtěl jsem s nikým mluvit, včera ještě ne. Agneszka má každopádně pravdu, týden depkování stačí.

Slunce mi svítí do tváře, vstanu, uklidím hrnek do myčky a dojdu pro klíče od auta. Soused zrovna opouští svoje velvyslanectví a odchází do banky, kde pracuje, pozdraví mě.

Taky kývnu na pozdrav a sluneční brýle mi přitom spadnou z čela dolů jako hledí.

Přejedu Bornholmský most a projíždím Weddingem až do Moabitu. Doprava je na tuto denní dobu snesitelná a podaří se mi zaparkovat přímo před kanceláří. Ačkoli to možná není úplně přiléhavé označení pro třípokojový byt ve zvýšeném přízemí. Ale přece jenom máme štukovaný strop a staré parkety, i když mně to tady připomíná spíš nějaké sdílené bydlení než advokátní kancelář, přinejmenším ty kanceláře, které jsem během studia viděl, vypadaly jinak. V okolí věznice

Moabit, kde seděli Erich Honecker, Erich Mielke, Andreas Baader a Ernst Busch, existují ještě úplně jiné kanceláře. V obchodních prostorách nebo ve vnitroblocích. Přesto mě pokaždé znovu pobaví naleštěná mosazná cedule u vchodu: Lewocianka, Piepenburg a spol. Jsem tu dnes první, paní Möller, naše sekretářka, přichází vždycky přesně v devět. Nekuřák, jak říkáme Salahovi, který má kancelář na konci úzké chodby, nikdy nechodí před jedenáctou, pokud tedy nemá přelíčení, a to dnes evidentně nemá. Samozřejmě kouří jako fabrika, tak jako nekuřák v románu Létající třída od Ericha Kästnera. Zbývá Agneszka, ale ta dorazí až kolem desáté k našemu soudnímu řízení s islamisty. Kanceláře právníků jsou všechny situované do ulice. Moje je ta prostřední, zabral jsem si ji už před devíti lety.

Svléknu si tričko a džíny, obléknu se do sportovního, zapnu běžecký pás za psacím stolem a do uší si pustím Alabama Shakes. Při „Don’t wanna fight“ se dostávám do rytmu a s pohledem upřeným do zdi uběhnu pět kilometrů.

Osprchovaný, v černém obleku s bílou kravatou vcházím do budovy Městského soudu v Turmstraße. Znám několik kolegů, co už ani nenosí talár, protože nechtějí k obžalovanému získat odstup. Já jsem za odstup někdy celkem vděčný, a když už Městský soud, pak samozřejmě bílá kravata, o taláru ani nemluvě. Když vstupuju do soudní síně, mám ho pochopitelně na sobě. Pozdravím obžalovaného Mohammeda R. v zamřížované kóji za mnou. Je málomluvný a zpruzený z vazby a skrývá se za obdivuhodným plnovousem. Strávil několik týdnů v Sýrii, přijel přes Turecko, aby, jak sám říká, zjistil, jestli by mohl v nově vznikajícím Islámském státě žít s manželkou a pěti dětmi. Během té doby se údajně zúčastnil i bojových akcí, každopádně se v jeho telefonu našla videa, která to potvrzují, a nyní je obžalován z podpory teroristického uskupení, jenom proto, že podobná rozmazaná videa, zobrazující mrtvoly na bojišti v Sýrii, se našla i na internetu. Mohammed R. mi sedí za zády. Černé obočí má srostlé v jednu čáru. Nejspíš tam bojoval, ale že by za to měl jít v Německu do vězení, o tom pochybuju.

Lavice pro návštěvníky jsou prázdné. Sedí tam jen Mohammedova manželka, nebo se alespoň domnívám, že je to jeho manželka, protože má zahalenou tvář, úzkou škvírou jsou vidět jen oči, na sobě má čádor, který skrývá i oblečení.

Když si přehodí nohu přes nohu, vidím nové bílé tenisky, jinak je celá v černém. Veřejnost, média a ostatní k takovému procesu chodí jen první a poslední den. V mezičase jsme tu sami mezi sebou.

Jako první je předvolána mladá blondýna ze Spolkového kriminálního úřadu, která celé dny brouzdá po internetu a vyhledává videa nebo posty s teroristickým obsahem. Odpovídá monotónně a někdy téměř totožně s tím, co stojí ve spisu. Pět soudců se evidentně dobře vyspalo a pečlivě připravilo, ale to není překvapení, protože je to momentálně jediné soudní řízení, které před velkou trestní komorou probíhá.

Mají tedy dost času na prostudování spisu. Předsedající soudce, Paul Henning, má pečlivě učesanou pěšinku, kulaté brýle bez obrouček a chová se laskavě a chápavě, ale je to tvrďák. Chvíli pozoruju dva náhradní soudce. Jako hráči na lavičce, kdyby jeden z pěti soudců vypadl. Což se nestane. Ale oni tam přesto musí sedět, pro všechny případy. Annedore Weiser, která sedí s překříženými pažemi v druhé řadě, už během první půlhodiny viditelně bojuje s únavou. Dnes to nebude mít lehké.

Podívám se do císařské lóže, která je jako vždy prázdná, ale ani za časů Viléma II. tam nebývalo nijak zvlášť rušno. Pak si připojím smartphone k notebooku jako modem, abych mohl vyřídit alespoň pár e-mailů, zatímco blondýna ze Spolkového kriminálního úřadu obšírně popisuje facebookovou stránku salafistů.

Žádný mail od Stephanie, a ani dvojčata se neozvala. Ani jediný e-mail, ani zpráva na WhatsAppu, ani na Instagramu. Ale to se ani nedalo očekávat. Mám se ozvat já. To já se musím chopit iniciativy. Obě dcery drží s matkou, o které ani nevím, kde je. „Můžeš mi zavolat, pokud se mnou chceš mluvit,“ řekla Stephanie před týdnem. Zatím jsem nechtěl.

Otevřou se dveře a do soudní síně vstoupí Agneszka, když prochází kolem mě, pohladí mě po zádech a pak si hlučně vyndává na stůl věci, má jich spoustu, jako bychom byli na pikniku. Pořadač se spisem, klíče, notebook, láhev s vodou. Kolem širokých ramen jí vlaje talár. Prohrábne si rukou křiklavě červené, skoro už růžové vlasy po ramena a ztěžka dosedne na židli.

Agneszka je o půl hlavy vyšší a nejspíš taky o pár kilo těžší než já. Dle jejích slov jí v Polsku a později v osmdesátých letech v Kreuzbergu dávali špatnou stravu a následky trpí dodneška. Nevím, jestli je trpět skutečně ten správný výraz. Když ji vidím jíst, tak mi to tak každopádně nepřipadá.