Issuu on Google+

1. 17.května Milý deníčku, Sama nechápu co se děje. Ale poslední dobou jsem začala přemýšlet. Hodně přemýšlet. Svět je plný fantazie, magie a nadřirozena. Ale ne skutečné. Všechno je to jen a jen ve filmech. A… ovšem. Seriálech. A oproti tomu všemu… Můj život je neuvěřitelně nudný. Co je to za problém, že neumím nic na zítřejší test z dějepisu? Co je za problém, že jsem se právě pohádala s kamarádkou? To není problém. To není adrenalin. To je jenom… nuda. Hloupý a všední život. Říkám si, že oni, z těch filmů, ze seriálů, ze seriálů o upírech… Jejich život je mnohem… zajímavější a tajemnější a ůbec. Ale to je právě ono. Je to jenom a jenom fikce. Výmysl scénáristů. Nebo ne? Ihned jsem tu myšlenku zahnala. Jsem tolik naivní! Ještě tomu budu věřit… Asi jsem se už dočista pomátla! Ale kdo ne, že? A teď už musím běžet, jelikož v televizi běží Upíří deníky a to za žádnou cenu nechci prošvihnout! (To bych přišla o další minuty zíráním na Damona Salvatora  ) Zatím se tedy loučím. Nicol. Dívka si stáhla vlasy modrou stuhou a odložila deník. Vzdychla nad svým zápisem a seběhla dolů po schodech. To snad ne! pomyslela si. „Adhel! Okamžitě odsud vypadni! Víš, že v tuto dobu je televize moje, ty si to dívko s Hello Kitty můžeš pustit potom!“ okřikla svou mladší sestru, Adhel Nabyovou. „Ale no tak, Nicol! Ty jsi u televize každé odpoledne. Nech tam jednou sestru. Běž se radši učit,“ ozval se její otec, Carl Naby, ze své pracovny. „Ale vždyť budou dávat Upíří deníky!“ nevzdávala to Nicol. „No a?“ zeptal se pan Naby. Nicol naštvaně zasténala. No a? To tady snad vůbec nechápe její potřeby? Povzdechla si, obula tenisky a vyběhla z domu. No co, zajde za Leilou, bude se dívat u ní. Rozeběhla se po ulici a mířila ke své kamarádce. Vtu za sebou uslyšela kroky. Vylekaně se otočila, ale nic nespatřila. „To nic,“ uklidnila se a pokračovala v cestě. „Stůj!“ uslyšela. Ten hlas byl těsně za ní. Jakoby jí někdo křičel do ucha. Vyjekla a prudce sebou trhla. Ale ulice byla prázdná. Nicol začala hluboce oddychovat. Semknula rty, ještě jednou se rozhlédla. Nic. Zrychlila tempo a běžela. Utíkala co nejrychleji do Jerson Street, kde bydlela Leila Harvisová. Když se po ulicích znovu ozval její výkřik. Do něčeho vrazila. Co se to sakra děje? Ale ano! Vrazila do někoho, ale uprostřed prázdné silnice. Nikdo tam vážně nebyl. Jen ona. Suše polkla a přivřela oči. „Asi jsem se fakt zbláznila,“ zašeptala a zakroutila hlavou. „Tohle až budu vyprávět Leile!“ Nicol si představovala reakci její přítelkyně, až jí tento zvláštní příběh (který se nejspíš odehrál jen v její hlavě) odříká. Ale něco jí edlo k opaku. Něco uvnitř jí našeptávalo, aby o tom nikomu neříkala.


2. „Caroline?“ ozval se hlas Eleny Gilbertové. „Ano? Ahoj, Eleno!“ odvětila Caroline Forbesová a upravila si světlé vlasy. „Nestalo se něco? Měla jsi tu být už před hodinou,“ řekla Elena. Caroline se zhluboka nadechla a tiše zasténala. „Omlouvám se, Eleno. Úplně jsem na to zapomněla! Byl tady Tyler a…“ „To nevadí. Tak zejtra, jo?“ vzdychla Elena a jemně se usmála. „Fajn. Tak zatím ahoj,“ poznamenala Caroline. Elena položila mobil na stůl a posadila se. Caroline… Tak si asi moc dívčího večírku neužijou. No co. Alespoň, že je tu Bonnie. Při téhle myšlence vstoupila Bonnie Bennettová do místnosti a dala ruce v bok. „Tak co?“ zeptala se a semknula rty. „Vypadá to, že Caroline se dnes neukáže. Takže jsme si zbyly my dvě. No… co budeme dělat?“ „Objednám pizzu, můžeš udělat popcorn,“ navrhla Bonnie. „OK,“ usmála se Elena. Zamířila do kuchyně, zatímco Bonnie objednávala pizzu. Domem se rozezněl zvuk domovního zvonku. „Bonnie, dojdi otevřít prosím!“ „Hned jsem tam!“ odpověděla mladá čarodějka a otevřela dveře. „Ahoj, Bonnie. Je tu Elena?“ Bonnie trochu zmateně kývla a skřížila ruce na prsou. Pak ustoupila. „Jasně, pojď dál. Je v kuchyni.“ Pak se lehce usmála a sledovala, jak Stefan Salvatore vstoupil a šel do kuchyně. Asi z toho holčičí večírek nebude, pomyslela si a zavřela dveře. „Eleno?“ řekl Stefan. Dívka se rychle otočila. On se usmál. Tak moc ji miloval. Miloval její krásné tmavé vlasy, její olivovou pleť a ty nádherné oči… Vypadala úplně jak ona. Ale ani zdaleka to nebyla ona. Kromě vzhledu neměly absolutně nic společného. Snad jen to, že je obě miloval… Ale to už je minulost. Katherine je minulost. A nyní mu byla naprosto ukradená, ať už byla kdekoli. „Stefane? Co tady děláš?“ usmála se na něj a Stefanovi se Katherine vytratila z hlavy. Vzpomněl si, proč sem vlastně přišel. „Neviděla jsi Damona?“ zeptal se trochu rozrušeně. „Ne. Proč?“ udivila se. „Už to je pár dnů, co jsem ho viděl naposledy,“ odvětil Stefan. „Je to Damon,“ ušklíbla se lehce Elena, on ale zůstal vážný. „Nevím, tohle se mi nezdá…“ Elena semknula rty a přikývla. Podívala se na Bonnii, která právě vstoupila do kuchyně. Bonnie se nadechla a pak přikývla. „Můžu ho zkusit najít.“ O chvíli později seděla Bonnie Bennettová na podlaze a kolem sebe měla svíčky. Přivřela oči a svíčky ihned vzplanuly. Elena seděla naproti ní, Stefan se opíral o zeď. „OK. Soustřeď se na Damona, prosím,“ zašeptala Bonnie Eleně. Bonnie zavřela oči a pevně se soustředila, zatímco svírala Eleniny ruce. Hlavou jí proběhly obrazy. Absolutně nic nechápala. Všechno bylo tak… jiné. Tak cizí a tak moc vzdálené… ale zároveň jako by to bylo přímo v tomto pokoji. Její vize byla zmatená. Soustředila se dál. A pak se jí před očima zobrazila jakási brána… „Bonnie? Bonnie!“ třásla s čarodějkou Elena po Stefanově boku. Dívka otevřela oči. Elena si oddychla a objala kamarádku kolem ramen.


„Co se děje?“ udivila se Bonnie. „Omdlela jsi…“ odpověděl Stefan. „Co jsi viděla? Víš, kde je?“ pokračovala Elena. Čarodějka se posadila na židli a ostatní ji následovali. Sevřela pěsti a promluvila. „Nevím kde přesně je, ale jedno jsem zjistila. Jsem si vědoma toho, že to zní absurdně, ale obávám se, že se Damon přemísil do jiné dimenze,“ zašeptala. A pak na ni vyděšeně zírali dva zmatené pohledy…


3. „Fajn. Díky. Tak se uvidíme zítra.“ „Počkej, ty už končíš?“ pousmála se trochu smutně Janice. „Jo. Baterka mého mobilu brečí a navíc… Nesmím promrhat tu úžasnou část kdy se Elena a Damon políbí!“ vyhrkla Nicol a svalila se na měkkou postel. „Co s tím seriálem furt máš?“ zamračila se Janice. Její kamarádky- Nicol Nabyová, Leila Harvisová a Alicia Harrisonová- všechny tři byly úplně poblázněny do toho upířího seriálu. Ona sama ale jejich nadšení nesdílela a když už ano, tak se za žádnou cenu nepostavila do jejich fronty Damona Salvatora, nýbrž do týmu jeho bratra. „Ty se ještě ptáš?“ udivila se Nicol. „Ale teď už vážně mizím. Ahoj,“ rozloučila se Nicol a položila mobil na stůl. Zavrtěla hlavou a znovu se zabrala do seriálu. Byla doma sama, takže měla klid. V tu chvíli někdo zaklepal na dveře. Nicol si povzdechla a pomalu se vzdalovala od televize. Přistoupila ke dveřím a znovu se ozvalo klepání. Dívka okamžitě otevřela. Nechápavě zavrtěla hlavou. Za dveřmi nikdo nestál. „To má být nějaký vtip?“ křikla do noci. Nikdo jí neodpověděl. Vrátila se do obýváku a posadila se znovu na pohovku. Za chvíli se ale rozezněl domovní zvonek. „Sakra!“ zaklela Nicol. Postavila se před práh domu a rozhlédla se do tmavé ulice. Nikde nikdo. „Hej! Přestává mě to bavit! Chceš něco? Přestaň se schovávat a pojď dál!“ zavolala. Nic se nestalo. Nicol se zamračila a naposledy usedla do křesla. Pak už byl klid. Žádné další klepání se neozývalo. Dívce to ale stále vrtalo hlavou. Ačkoli tomu tak nejspíš bylo, nepřipadalo jí to jako nějaký vtip. Všechno bylo tolik zmatené a on ničemu nerozuměl. Co se sakra stalo? Stál přímo před ní! Proč ho nikdo nevidí? Kde to vlastně vůbec je? Zatracené čarodějky! Kdy už s nima konečně přestane mít spory? Čarodějky… Dá se říct, že ho nemají zrovna dvakrát v lásce. Hlavně proto, že je co je. Ale koho zajímá jejich názor? On se dokáže smířit s tím, že ho nenávidí. Ani zdaleka nejsou jediné. Poznal celou řadu lidí, kteří ho nenávidí. A za tu dobu co žije, což je vážně dlouhá doba, oproti obyčejnému lidskému životu, jich poznal hodně. Dělal věci, o kterých věděl, že ho za ně bude nenávidět dívka, kterou miluje. Byl ochotný podstoupit cokoli, aby jí zachránil. Ale ta teď chodí s jeho bratrem, jak jinak. To je jeho život… Dívky, které miloval, si vždycky vybraly jeho bratra. Na to teď ovšem nemyslel. Myslel na ni. Už od první chvíle, kdy ji uviděl, mu tak nějak padla do oka. Ale ona ho neviděla. Ani nikdo jiný. Ovšem, už je tu pár dnů a za celou tu dobu se ještě nenakrmil. V noci na nikoho nenarazil a ve dne nemůže vyjít, jelikož by ho sluneční světlo spálilo. Schovává se v opuštěné továrně na kraji města. Ale jakého města? Na tuto otázku si neuměl odpovědět. „Všechno se ale změní, když můžu dovnitř,“ ušklíbl se. Už večer tam chtěl vtrhnout a nakrmit se na ní, ale nedokázal to. „Od kdy já nedokážu zabíjet lidi?“ vyslovil svou myšlenku nahlas. Skutečně to bylo zvláštní, ale nechtěl té dívce ublížit. Vyzařovalo z ní jakési kouzlo, něco ho k ní táhlo. Sám to nedokázal vysvětlit, ale nějak mu na ní záleželo… Nemůže dovolit, aby jí bylo ublíženo. Nikdy.


4. Místností se ozývalo mnoho hlasů a dohad. Každý měl svůj názor, nikdo ale neměl žádný návrh, jak to vyřešit. A všichni pořád nemohli uvěřit slovům, která vyšla z úst Bonnie Bennettové. Ale neměli jinou možnost. Čarodějčiny vize bývaly přesné. „Fajn. Řekněme, že se Damon dostal opravdu do jiné dimenze. Když tomu budeme věřit, nastanou stejně další otázky. Jak? Proč? Kam? A kdo z vás na ně zná odpověď?“ zvolala nakonec Elena a rozhlédla se po svých přátelích. „Něco jsem našel,“ ozval se Alaric Saltzman, který listoval Bonniinými knihami. Všichni se k němu zvědavě otočili. „Co se tam píše?“ zeptal se Stefan. „Píšou tady, že čarodějka, která dokáže nahromadit dostatek síly, může otevřít vchod do jiného světa. Je to složitější proces. Jako obvykle, musí probíhat za úplňku. Musí proto použít oběť, která musí být nadpřirozenou bytostí. Oběť se přesune do toho jiného světa. Nazpátek ji může vrátit jedině čarodějka, kteráodtamtud pochází s pomocí čarodějky, která bránu otevřela,“ řekl Rick. „Chceš říct, že Damon má být ta oběť?“ vyhrkla vzápětí Elena Gilbertová. „Podle toho cočtu, tak nejspíš ano.“ „A jak vůbec dokážeme tu čarodějku z té dimenze kontaktovat? Vždyť ani žádnou neznáme. V podstatě neznáme žádnou čarodějku z tamtoho světa!“ „V tom je ten problém. Podle všeho v tom světě nadpřirozeno nikdo nezná. Nic takového tam ani neexistuje. Co je známo… Jen nějací lidé mají tak trochu nemožné schopnosti, ale nedají se označovat přímo za čarodějky,“ oznámil rozrušeně Alaric. „Pak ale nemůžemedostat Damona zpět…“ ozvala se poprvé Caroline, která sem před chvílí přijela. Alaric přikývl. „Ale nějak ho přeci musíme dostat zpátky!“ naléhala Elena. „Pokud je v tom světě skutečně čarodějka,“ říkal Rick položený do knihy. „Pak doufej, že brána ještě nebyla uzavřena. Podruhé se již neotevře.“ „Ale proč by ta čarodějka tu bránu vůbec otvírala? Jaký z toho má ona přínos?“ zeptala se Caroline Forbesová. „Tím, že otevřela bránu dosáhla velké moci. Nyní může tu moc sát ze všech ze světa, ve kterém se její oběť nachází,“ zamumlala Bonnie a tvářila se, jakoby jí najednou něco došlo. „Jak to víš?“ vydechl Alaric. „Tady se nic takového nepíše.“ „Něco mi říkala babička. Nebylo to takhle přímo, ale řekla mi: I z jiných světů můžeš získat, ale vždy musíš někoho obětovat. Jen najdi klíč.“ Vysvětlila Bonnie. „Dobře. Ale kdo je tou čarodějkou, která bránu otevřela?“ řekla Elena. „Nemůžeme hledat mezi čarodějkami z celého světa! To nikdy nedokážeme!“ polkl Rick. „Ulehčím vám hledání,“ zašeptala Bonnie a všichni na ni upřeli tázavý pohled. „Babička mi říkala, že to, co mi řekla, v žádné knize nenajdu. Je to Bennettovic jakési dědictví, které se předává s generací po generaci po všechny potomky.“ „Ale to znamená…“ uvědomila si náhle Caroline. „Že ta čarodějka je Bennettová,“ dokončil to Rick a všichni se na sebe podívali. V autě bylo celkem dusno, proto si Elena otevřela okýnko. Vyhlédla ven. Okraj silnice obklopovaly dlouhé pláně, párkrát se tam objevil nějaký strom. Po jejím boku seděla Bonnie, která se pilně věnovala řízení. Za nimi se na sebe tiskli Caroline, Alaric a Stefan. „Jseš si jistá, že je to ona, kdo otevřela tu bránu?“ zeptala se už asi podesáté Caroline. „Ano. Najednou cítím tu energii z toho svět, jelikož jsme příbuzné, takže se té moci kapku dostalo i mně. A v té síle cítím i její sílu. Cítím ji. Je tu cítit přesně tak, jako když jsem se jí dotkla. Takže to musí být ona,“ potvrdila Bonnie.


„Fajn. Navíc je to jediná Bennettovic čarodějka, kterou známe. Takže nám vlastně nic jiného nezbývá,“ dodal Alaric. Pak už nikdo nemluvil. Bylo ticho po celou cestu až k ní.


5. Na nic si nepamatovala. Pomalu se rozhlédla kolem sebe a vyděšeně si uvědomila, že je v nemocničním pokoji. Pokusila se posadit, ale v tu chvíli jí chytila obrovská bolest hlavy. „Aaaau!“ zasténala a raději si znovu lehla. „Nicol! To jsem rád, že jsi vzhůru!“ ozval se hlas Carla Nabyho. Nicol si ani nevšimla, že je v místnosti. „Co se stalo? Proč tu jsem?“ zašeptala a zavřela oči. „Adhel tě našla, jak jsi ležela pod schodama. Byla jsi v bezvědomí a krvácela jsi. Vlastně kolem tebe bylo spostu krve… ale nikde jsme ti nenašlí žádnou otevřenou ránu. Přišlo mi to velice zvláštní. Ani lékaří neobjevili žádné oetevřené zranění… Ačkoli jsi o mnoho krve přišla…“ vysvětlil pan Naby. Vypadal velmi zmateně a zamyšleně. Nicol se snažila najít vzpomínku. Ale nic se jí nevybavovalo. Na nic si nevzpomínala. Ať se snažila sebevíc, pamatovala si jen, že sešla dolů najíst. Šla po schodech… a co dál? Prožívala depresi a příšerně jí flustrovalo, že si na nic nepamatuje. Někdo do mě strčil… uvědomila si náhle. Ano! To si pamatuje. Někdo do ní strčil a ona musela spadnout! Ale kdo… nikoho neviděla. Z toho přemýšlení ji rozbolela hlava. „Zítra by tě měli propustit,“ usmál se Carl. „Zítra?“ vyhrkla Nicol. „A co tu mám celou dobu dělat?“ „Možná, že by tě potěšila malá návštěva,“ odvětil pan Naby a vyšel z pokoje. Nicol se zaním nechápavě dívala. Pak se její pohled rozzářil úžasem. „Janice? Leilo!“ zavolala nadšeně, když spatřila vstoupit své kamarádky. „Nicol! Ta nemocniční košile ti moc sluší!“ vyhrkla Janice. Nicol se zasmála. „Děláš si srandu? Vypadá v ní hrozně!“ poznamenala Leila. Janice po ní švihla pohledem. „Ale no tak! Vždyť v ní vypadá jak John Gilbert ve druhý sérii, když ho zřídila Katherine!“ zasmála se Leila. Janice Darwinsová protočila očima. Zase Upíří deníky! Už jí to štvalo… Pořád se musely bavit o tom stupidním seriálu! Nicol se trochu zamračila, ale pak se rozesmála. „To vážně vypadám tak hrozně?“ zeptala se s úsměvem. Leila semknula rty v tenkoulinku a přikývla. „Tak díky, no.“ Pak se obě zase rozesmály. Janice postavila oči v sloup. Zase… humor kterému ona nerozumí… „Zítra půjdu domů!“ řekla pak Nicol. A všechny tři se objaly. Teď bylo ke smíchu každé z nich. Nicol přešla práh domu. Doma… pomyslela si. Umírala hlady… Okamžitě vběla do kuchyně a prohledala ledničku. Ty nemocniční jídla už jí lezly na nervy. Vůbec se to nedalo jíst! Vytáhla zlednice bagetu a s chutí se do ní zakousla. Pak si nalila sklenici s kolou. Pan Naby za ní přistoupil. „Měla by sis jít lehnout, máš odpočívat,“ řekl. Nicol přikývla. S občerstvením v ruce zamířila po schodech do svého pokoje. Na koberci pod schodištěm byla rudá skvrna. Nicol se otřásla. To jsem vážně tolik krvácela? Zeptala se sama sebe a dlouchým krokem skvrnu překročila. Vydala se nahoru. Zavřela se do pokoje a svalila se na postel. I ta postel jepohodlnější než v emocnici… pomyslela si znovu. V tu chvíli někdo zaklepal na dveře. „Dále!“ zavolala Nicol a posadila se. Vešla vysoká dívka. Její bledý obličej rámovaly rudé vlasy. A přímo na dívku hleděly dvě velké, oříškové oči. „Alicio?!“ vyhrkla Nicol. „Ahojky! Tak co, jseš v pohodě?“ vyptávala se přátelsky Alicia. „Jo, jsem v poho. Ale potřebuju s tebou mluvit,“ zašeptala Nicol. Alicii se vytratil úsměv.


„Co se děje?“ A pak se Nicol dala do vyprávění. Řekla jí o tom, jak na nikdosi volal, jak do někoho vrazila, že ji někdo klepal tehdy večer na dveře, že jí někdo neviditelný strčil ze schodů… Úplně všechny její pocity, které nechtěla nikomu říct. „Vím, že ty jsi jediná, kdo by to pochopil. Já nevím co se toděje. Ale trápí mě to. Je to děsivé!“ vzdychla Nicol a tázavě se podívala na kamarádku, cojí na to řekne. Alicia na ni hleděla s úžasem ale i s děsem v očích. „Chápu tě…“ zašeptala soucitně. Nicol rty naznačila děkuju. Hvíli bylo ticho. Pak jej přehlušil nekontrolovaný záchvat smíchu. „Počkej… to jako fakt myslíš, že ti budu věřit? Já ti naletím na leccos, ale tohle? Hej! To už je trochu moc! Ale skoro jsem ti věřila! Fakt že jo!“ smála se Alicia. Nicol se na ni zamračila. „Ale já to myslím vážně, Ali!“ dodala rozzlobeně. „To stačí… Já ti na to nenaletím. Přeháníš to, Nici!“ smála se Alicia. „A já myslela, že to pochopíš. Něvříš mi? Nevěř si! Ale už o sobě neříkej, že jsi kaarádka. A víšty co… Vypadni! Nemám na tebe náladu!“ vykřikla Nicol. Alicia zmateně polkla. „Nici…“ „Jdi!“ přerušila ji Nicol a ukázala směrem ke dveřím. Alicia pomalu odkráčela a zavřela dveře. Nicol se smutně schoulila na postel. Avšak na dveře znov někdo zaklepal. Nicol šla rozzlobeně otevřít. Dala jí jasně najevo ať vypadne! „Řekla jsem ti, ať jdeš…“ selhal jí hlas, když otevřela dveře. Zalapala po dechu a pak jen tiše zašeptala: „Damone…“


6. Bonnie se rozhlédl po svých přátelích. Všichni na ni povzbudivě kývli. Bonnie jim gesto opětovala a zaklepala na luxusní bílé dveře. Chvíli čekali uprostřed chodby. Za chvíli se dveře otevřely ona vyšla. Tmavé vlasy jí splývaly přes ramena. Přes olivovou pleť jí splývalyčerné šaty. Zhluboka se nadechla. „Ahoj, Bonnie. Potřebuješ něco?“ zeptla se rozrušeně. „Říkala jsi, že se ještě uvidíme… nebo ne?“ pousmála se Bonnie Bennettová a pak se na ženu pronikavě zadívala. „Jistě… Pojď dál… Bonnie,“ řekla žena. Poslední slovo pečlivě zdůraznila a přitom se zadívala na Stefana, čímž dala jasně najevo, že upíry do svého bytu nepozve. Poté pokynula i Eleně a Alaricovi. Když vešlí, zavřela dveře. Stefan s Caroline se na sebe podívali a pokrčili rameny. „V Chicagu jsem ještě nikdy nebyla,“ usmála se po chvíli Caroline. Stefan jí úsměv opětoval. „Provedu tě,“ dodal a Caroline se rozzářila. Pak oba zamířili k výtahu a vydali se do ulic města… Bonnie, Elena a Alaric se mezitím posadili v obýváků tmavovlasé ženy. Mladá čarodějka se zatřásla. Sálalo to tady obrovskou mocí. Něco takového ještě nezažila… Tmavovlasá žena ihned převzala slovo. „Takže… Proč jste přišli?“ zeptala se. „Ty víš proč,“ odpověděl okamžitě Alaric. Žena jej probodla pohledem. „Omlouvám se, ale vážně nemám tušení o čem mluvíte. Řekněte to na rovinu.“ Bonnie chtěla něco říct, ale nestihla se ani nadechnout. „Ale no tak… Otevřela jsi bránu do jiného světa a poslala do ní Damona jako oběť, nemám-li pravdu…“ prohlásila Elena a všichni na nizaujatě pohlédli. „Jak mi to dokážete?“ ušklíbla se žena. „Nehraj to na nás…“ odětila Elena a dala ruce v bok. Žena se zamračila. „Jak vám můžu věřit?“ vyhrkla. Bonnie vstala a rychle se k ženě přiblížila. Pevně ji chytila za nadloknít a stiskla ji. Navzájem si dleděly do očí a tiše se usmívaly. „Copak si na nepamatuješ? Můžeš mi věřit, *****,“ zašeptala Bonnie a zhluboka se nadechla. Žena přikývla a Bonnie ji pustila. „Dobře. Řeknu vám to. Musela jsem to udělat. Našla jsem toto kouzlo v jedné z knih. Věděla jsem, že je špatné. Že ho nesmím nikdy provést… Ale… někdo… to po mně chtěl. A já to musela udělat. Pro… někoho. Nevím proč, je to tak důležité, ale prý to má výhody i pro mě. Získala jsem obrovskou moc. Vím, že to cítíš, Bonnie. A potřebovali jsme oběť. A Damon… Nevím proč to měl být Damon, ale… ten někdo to tak chtěl. A já tak učinila. Ale nevím, jak ho dostat zpět. Musela bych se spojit s čarodějkou na druhé straně… Ale žádnou tam neznám. Ani nevím, jestli tam existují čarodějky. Kdybych se mohla spojit s Damonem, pomohlo by mi to jí vyhledat. On by mi pomohl, alespoň doufám. Ale nemůžu se s ním spojit. Nemůžu se spojit s nikým odtamtud. Jediné co můžu udělat je, poslat tam někoho jiného, kdo ví, co má dělat. Ale… je to riskantní. Příliš nebezpečné… Nemohlo by se to podařit… Ale kdyby ano… Mohla bych pak zabít… toho někoho… Nyní však nemůžu provádět jiná kouzla, brána by se zavřela. Takže… Řekněme, žeby se mi to ani nepodařilo a... toho někoho… by to rozzlobilo,“ vydechla ******. „Otázka zní, kdo je ten někdo,“ přerušila ji Elena a uraženě se zamračila. „To nemůžu říct. Nemůžu dělat nic… Nemůžu tam ani nikoho poslat, jak jsem řekla. A navíc… Kdo by byl ochotný obětovat se jen tak pro někoho?“ zeptala se čarodějka. „Ale to přeci není jen tak někdo! Je to Damon!“ pokračovala Elena.


„Eleno…“ začal Alaric. „Nemůžeme ho přeci nechat v nějakém světě… jen tak… To přeci nejde!“ Elena se postavila a rozhodila rukama. „Ty by jsi to snad podstoupila?“ ušklíbla se *****. Elena se odmlčela. Musela přemýšlet. Nechtěla uvíznout někde… úplně mimo její život. Ale zároveň ho tam přeci nemohla nechat… Ovšem… Sama by tam přeci nešla, nebo ano? „Jo. Půjdeme tam, najdeme čarodějku a přivedeme ho zpátky,“ řekla nakonec. Všichni na ní zaujatě hleděli. Bonnie se zhluboka nadechla. „Půjdeme? Koho myslíš tím půjdeme?“ vyptávala se ****. Elena polkla. Než však stačila odpovědět, kdosi zaklepal na dveře. ***** došla ke dveřím a otevřela je. Za nimi stál Stefan a Caroline. Elena vyhledala Stefanův pohled. On kývl. „Nevím, o čem přesně jste diskutovali. Ale já půjdu. Nevím, jaké je riziko. Ale půjdu zachránit svého bratra. Půjdu s tebou Eleno. S tebou půjdu kamkoli…“


7. „Děláš si srandu? Co chceš říct tím, že neexistuju?! Nevim, jestli sis všimla, ale právě před tebou stojím!“ rozhodil Damon rukama. Nicol se otřásla. Přítomnost Damona Salvatora v ní vyvolávala smíšené pocity… „No právě… Stojíš předemnou…“ zašeptala Nicol. Stojí přímo předemnou! Damon Salvatore! Je to vůbec možné? Ne není… Ale je to tak. Stojí před ní ten, o kom si vždy nechala před spaním zdát… Ale zároveň před ní stojí upír, který jí může během okamžiku vyrvat srdce z těla… Zvlášť, když ho pozvala dovnitř. Obrátil oči v sloup. „Můžeš se alespoň pokusit přenést zpátky do reality?“ zeptal se jí. Nicol se ušklíbla. „No, tobě se to tedy povedlo…“ „A je to tu zase… Já nejsem postava nějakého seriálu. I když je pravda, že bych na to měl…“ „Ani nevíš…“ nadechla se Nicol rozrušeně. „Ale je to tak. Pouštěla jsem ti část toho seriálu. Už mi budeš muset věřit,“ řekla Nicol a rázem se zatřásla. Uvědom si s kým mluvíš, napomenula se. A musela se pousmát, když si domyslela, že tohle jí pořád říká táta… „Hm. Jak ti mám věřit, když se pořád tváříš jako když… sníš?“ ušklíbl se Damon. „Kdo ví jestli to není pravda…“ zašeptala Nicol a pak dodala: „A jak se nemám tvářit zasněně, když předemnou stojíš… ty?“ „To tě tak znervózňuje, že před tebou stojí postava, která má být ve skutečnosti jen ze seriálu nebo co?“ prohodil Damon způsobem, jako by se takové věci děly každý den. „Ne… Mě znervózňuje, že předemnou stojíš ty,“ zamumlala Nicol a zadívala se do země. Snažila se prohlížet si smítko na koberci a dělat, žeje to něco velmi zajímavého. Ale nakonec neodolala dalšímu pohledu na Damona… Stál úplně v rohu místnosti. Po chvíli vyšel o pár kroků dopředu a pomalu přistoupil k oknu. Nadzvedl ruku a nechal ji ozářit slunečním světlem. Okamžitě ale zasténal bolestí a stáhnul se zpátky. „Nemůžeš zatáhnout závěsy?“ obrátil se vyčítavě k Nicol. „Nemáš svůj prsten?“ zeptala se, ale už přibíhala k oknu a zatahovala fialové závěsy. „Eh… Ne. Zůstal… Tam…“ odvětil po chvíli a opřel se o zeď. „To je problém…“ „Vážně?“ odpověděl sarkasticky Damon. Nicol se zářivě usmála… Věděla, že je to naprosto šílené, ale něco ji napadlo. Ale to přeci nemohlo dávat smysl, nebo ano? V tu chvíli jí to bylo jedno. Když jí něco vpadlo do hlavy, už to odtamtud nikdy nikdo nevyhnal. „Počkej…“ zašeptala a vyběhla z pokoje. „Já mám času dost!“ zavolal za ní a svalil se na postel. Nicol vyběhla na půdu a něco pilně hledala v jedné krabic. Nakonec vytáhla malou truhličku a vyndala prsten z modrým kamenem. Seběhla rychle zpátky do pokoje. „Asi jsem se vážně zbláznila…“ zamumlala si pro sebe. „Zkus to!“ řekla odhodlaně a podala Damonovi prsten. Podezíravě se na ni podíval. „Nemůže to bý jen tak nějaký…“ Nicol ho přerušila. „Prostě to zkus!“ Damon na prsten chvíli hleděl, pak si jej vzal do ruky a natáhl na prst. Pomalu se přiblížil k oknu. Natáhl se k závěsu a lehce ho odhrnul. Poté vztáhl ruku a nechal na ni spadat sluneční světlo. Když se nic nedělo, nechal si ozářit sluncem celé tělo. Pořád nic. Tázavě, s úžasem v očích se na Nicol podíval. Ta jen zalapala po dechu a nasucho polkla. „Kde jsi vzala ten prsten?“ vyhrkl Damon. Nicol pokrčila rameny. „Už ani nevím. Možná, že jsem ho někde našla. Je to už dlouho,“ odvětila. „Fajn,“ řekl po chvíli. „Půjdu ven…“ Nicol se zhluboka nadechla.


„Ne!“ vykřikla. „Chci říct… nemůžeš jen tak vyjít na ulici. Jseš tady mezi dívkama celkem hit… Co by se asi stalo, kdyby tě najednou viděli kráčet uprostřed města?“ dodala, když se trochu uklidnila. „Řeklbych, že si mě nikdo ani nevšimne. Nejspíš jsi jediná, kdo mě vidí…“ ušklíbl se. Nicol se zatvářila zmateně. „To jsi byl ty? Ty jsi na mě křičel tehdy večer? Ty jsi mi klepal na dveře a já tě pak pozvala…“ říkala si spíše pro sebe. Najednou jí to všechno dávalo smysl. Jak to, že tě teda teď vidím? Napadlo ji. „Jop…“ odpověděl a chystal se k odchodu. „Kolik lidí jsi takhle děsil?“ ozvala se ještě Nicol. „Eh… vlastně jen tebe…“ zavolal za ní. „Proč zrovna mě?“ „Řekněme… že ses mi zalíbila,“ mrkl na ni a vykročil z pokoje. Nicol náhle projela vlna vzrušení. Tak proč jsi mě potom shodil ze schodů? Zeptala se v duchu a semknula rty…


8. Už se začalo stmívat. Nicol obcházela svůj pokoj dokola a netrpělivě oddechovala. Není venku trochu dlouho? Neprovedl něco? Nebo se mu něco stalo? Tyto otázky jí neustále probíhaly hlavou. „Jsem blázen!“ okřikla pak sama sebe. „Je to Damon… Co by se asi tak mohlo stát? Třeba se mi to jen zdálo… Ne, jasně že ne! Nebo prostě odešel. A já se mu nedivím. O by dělal tady v takovým věčným zapadákově! Může jít kam chce, proč by se měl ke mně vůbec vracet?“ „Říkala jsi něco, Nicol?“ ozval se hlas Carla Nabyho. „Ne!“ zavolala Nicol a posadila se na postel. Chvíli bylo naprosé ticho, bylo slyšet jen tikání hodin na stěně. Nicol na tiše hledala a přemýšlela. Sotva vstřebala, že velká ručička už oběhla celé kolo, když vtu jí zazvonil mobil. Leknutím sebou trhla a sáhla po telefonu. Pohlédla na číslo volajícího. „Ahoj,“ zamumlala a nyní si začala prohlížet nitku na peřině. „Ahoj Nicol! Nestalo se něco?“ ozval se Janicin hlas. Nicol nechápavě svraštila čelo. „Proč by se mělo něco stát?“ udivila se a lehla si na postel. „Protože jsi tu měla být už před hodinou…“ zamračila se Janice. Nicol mlčela, pořád netušila, o čem dívka mluví. „V sedm byl sraz u mě doma. Však víš, narozeninovývečírek.“ Nicol zalapala po dechu a plácla se do čela. Jak jen mohla zapomenout? Její nejlepší kamarádka má dnes šestnácté narozeniny narozeniny a ona na to zapomněla. „Janice, moc se omlouvám, úplně jsem na to zapomněla, já…“ V tu chvíli se ve dveřích objevil Damon. Nicol po něm střelila pohledem. „Dobře, dobře. To nevadí. Počkáme na tebe s krájením dortu a…“ pousmála se Janice, avšak Nicol ji přerušila. „Ne, asi jsme se špatně pochopily… Já, já… Nemůžu přijít, už něco mám, já, promiň…“ vysvětlovala posmutněle Nicol. „Už něco máš?! Nicol, tenhle večíek plánuji už od svých jedenácti! Tolik jsem se na to těšila a jsou tady všichni. Alicia, Leila, Stevie, Susan i Pam. Celá naše parta. Co je důležitějšího než tohle?!“ vyhrkla naštvaně Janice. Nicol pohlédla na Damona, postávajícího stranou. „Promiň, ale nemůžu ti to říct…“ zašeptala Nicol. „A od kdy si neříkáme všechno? Když už je pro tebe něco důležitějšího než já, můžu snad alespoň vědět co, ne?“ Nicol se zhluboka nadechla. „Tak to není. Ale… prostě ti to nemůžu říct, Janice. Opravdu bych chtěla, ale nemůžu, promiň…“ „Nech si ty výmluvy, Nicol,“ odsekla Janice. „Mu…musíš mě pochopit Janice. I kdybych ti to řekla, stekně bys tomu nevěřila…“ „A v tom je ten problém, Nicol! V tom je ten rozdíl, mezi námi dvěmi! Já ti říkám všechno, ale ty nemůžeš. Já chodím na oslavy tvých šestnáctých narozenin, ty se na mě vykašleš! A já ti vždycky důvěřuju, Nicol, ať jde o cokoli. Takže oproti tvému provinění, mám docela právo to nechápat!“ Janice zavěsila. Nicol složila hlavu do polštáře, aby nebylo vidět, že brečí. „Co se stalo?“ zeptal se Damon a posadil se na židli u stolu. „Nedělej, že tě to zajímá,“ odsekla Nicol a náhle zpytovala svědomí, jestli to nebyla chyba. „Stejně to víš,“ dodala pak klidnějším hlasem a posadila se. „Jo. Vlastně máš pravdu…“ ušklíbl se Damon. „Tak proč se ptáš?“ „Možná mi to přišlo lidské,“ odvětil. „A od kdy ty děláš lidské věci?“ vyhrkla Nicol. Damon se znovu ušklíbl. „Věř mi, nejsi jediná, kdo to chce vědět…“


Chvíli bylo ticho. Možná to bylo tím, že nikdo nevěděl co říct nebo ani jeden z nich neměl chuť mluvit. „Proč sis vybral zrovna mě?“ zeptala se po chvíli Nicol a pronikavě se na Damona zadívala. „To už jsem ti řekl…“ pousmál se Damon. Nicol protočila očima. „A řekneš mi ten skutečný důvod?“ řekla pak a skřížila ruce na prsou. Damon semknul rty. Postavil se a chvíli se procházel po místnosti. „Proč je pro tebe tak těžké tomu věřit?“ zeptal se pak. Nicol pokrčila rameny. „Protože tě znám, Damone. Možná, že je těžké se s tím smířit, ale znám tvůj životní příběh. Mám tě přečtenýho v padesáti hodinách sledování televize… Znám tvé pocity, pamatuju si tvé pohledy, kždé slovo co vyslovíš. Nemůžeš oblafnout někoho, kdo o tobě ví téměř všechno,“ nadechla se Nicol. Damon se na ní zahleděl. „Když o mně víš téměř všechno, tak proč tomu nevěříš?“ „Všichni mi říkali, že tohle všechno je fikce. Ale teď jsi tu ty a fikce to není. Nebo jsem se možná pomátla, ale na tom nesejde. A když najednou zjistím, že svět ve kterém žiju je založený na lži, tak jak mám poznat pravdu?“ „V tom je ten trik, Nicol. Já totiž nejsem z tohoto světa.“ „Ne. To nejsi. Ale… možná, kdybys v něm zůstal, neprošvihla bych narozeninový večírek mé nejlepší kamarádky,“ vyhrkla Nicol a pak si vduchu dávala pár facek, že vůbec něco takového v tomthle rozhovoru vyslovila. „Nemusíš tady být se mnou…“ utrousil Damon. Nicol si náhle uvědomila, že stojítěsně vedle něj. „Já vím…“ zašeptala a pohlédla mu do očí. A pak se městem rozlehl děsivý výkřik…


9. Dívka zasténala bolestí, když se pokusila posadit. Rozhlédla se kolem sebe a zjistila, že leží na nemocničním lůžku. Snažila serozpomenout, co se stalo, ale absolutně vůbec nic si nepamatovala. Sáhla si na krk a zjistila, že jej má obvázaný zakrváceným obvazem. Tiše zaklela. „Susy! Jsi v pořádku?“ zaslechla povědomý hlas a zdvihla hlavu. U lůžka seděla nějaká žena. Černé vlasy měla svázané do ohonu, nasobě elegantní šedý oblek. Hleděla na ni starostlivýma očima a tiskla její dlaň. Susan se zamračila. „Co jste zač?“ vyhrkla a pomalu se od ženy odtáhla. Ta se zhluboka nadechla a zděšeně vyvalila oči. „Zlatíčko, to jsem přeci já. Já, tvá máma…“ zamumlala vysrašeně žena a pohladila ji po světlých vlasech. Susan zavrtěla hlavou. Pozorovala ženinu tvář, po které stékala velká slza. „Nikdy v životě jsem vás neviděla…“ odvětila Susan a ženu od sebe odstrčila. „To ne…“ vzdychla žena a odkráčela z místnosti. Na chodbě se vydala k postávajícímu doktorovi. „Pane Willsi, myslím, že Susan trpí ztrátou paměti,“ vzlykla tiše. Urostlý muž se na ni pronikavě zahleděl. „Proč si to myslíte?“ zeptal se rozrušeně. „Nepoznávámě. Tvrdí, že mě nikdy neviděla…“ odvětila žena a tiše semknula rty. „Možná, že je to jen počáteční reakce. Nejspíš se praštila do hlavy a má krátkodobou ztrátu paměti, nen o tolik neobvyklé. Měla by strávit čas s lidmi, které dobře zná.“ „Můžeme s ní mluvit?“ ozval se hlas Leily Harvisové. Žena se na ni podívala. Vedle ní postávala i Janice Darwinsová, Alicia Harrisonová, Stevie Anntová a Pam Poorová. „Jsou to její nejlepší kamarádky,“ vysvětlila nechápajícímu doktorovi. On kývl a pokynul směrem k pokoji. Pětice dívek se vydala do pokoje. „Susan! Ahoj, jak se cítíš?“ přiskočila k ní Pam, která odjakživá působila jako Susyna nejlepší přítelkyně. Kudrny měla svázané tmavou stuhou, která se jí ve vlasech dočista ztrácela. Nikdo nikdy nepochopil spojitost mezi Pamelou a Susan. Pamela se nijak moc nestarala o svůj vzhled. Nikdy nepoužívala řasenku nebo lesk na rty, jako ostatní dívky. Oblečení dědila po své sestřenici Anitě a nevadilo jí to. Susan byla pravý opak. Její největší zálibo byl právě vzhled. Strávila hodinu denně u zrcadla, upravujíc blonďaté živé vlasy, vybíráním nejkrásnějších hadříků a všeho možného. Ony dvě vedle sebe vypadaly jako oheň a voda. „Kdo jste?“ vydechla Susan. „To jsem přeci my. Já jsem Stevie, tohle je Janice, Leila, Alicia a Pam. Tvoje nejlepší kamarádka, vzpomínáš?“ pousámala se věčně dobrosrdečná Stevie. Susan zavrtěla hlavou. „Vůbec nic si nepamatuju. A vás jsem nikdy neviděla. Co se to děje?“ vzdychla Susan a tiše vzlykla. V tu chvíli se rozrazily dveře a vstoupila vysoká tmavovláska. „Konečně jsi tu! Susan si vůbec nic nepamatuje, má ztrátu paměti. Nemáme tušení, co se mohlo stát…“ obrátila se k přicházející Leila a ihned schytala naštvaný pohled od Janice, který jseně říkal s ní se přeci nebavíme. Dívka zatajila dech, když spatřila dívčinu ránu na krku. To snad není pravda… mihlo se jí hlavou, při náhlém zjištění. „Nicol!“ vyhrkla Susan a všichni se k ní zmateně otočili. „Nicol, co se to děje. Pomoc mi. Vůbec na nic si nevzpomínám. Jen na tebe. Co všichni chtěj? Co jsou zač? A proč tu vlastně vůbec sem. Ať jdou pryč, prosím ať jdou pryč!“ vzlykala Susan. Nicol se ohlédla po svých kamarádkách. Očividně na ní byly všechny, kromě Leily, která se snažila vycházet se všemi, naštvané. Ale i tak odešly z pokoje. Nicol se posadila k Susan na postel.


„Susan, co se stalo? Musíš si vzpomenou, ano? Napadl tě někdo a… ehm… kousl tě to krku?“ zeptala se po chvíli. „Já nevím! Nic si nepamatuju. Nejde to! Všechny ty tváře mi přijdou povědomé, ale nemám ponětí komu patří! Vím, že se jmenuji Susan, ale nepamatuji si, že by mě tak někdy někdo oslovil. Chci jít domů, ale ani nevím co to znamená a kde je vlastně můj domov! Musíš mi pomoct, Nicol… Prosím!“ plakala Susan. Nicol jí tiše hladila po vlasech. „Musíš to překonat. Musíš být silná, ano Susan?“ šeptala. Proč Susan? Ptala se sama sebe. Ta nejkřehčí dívka, jakou kdy poznala… „Něco si pamatuji…“ vydechla náhle Susan. Nicol netrpělivě stiskla její ruku. „Mám prý něco vyřídit. Zprávu.“ „Pro koho?“ zeptala se rozrušeně Nicol. „Pro tebe…“ odvětila Susan. Nicol zatajila dech. „A jaká je ta zpráva, Susy? Pamatuješ si ji?“ polkla. Měla neblahé tušení, že to nebude přání k poklidnému užití letních prázdnin… „Ano, pamatuju.“


10. Když otevřela oči, nemohla si chvíli vybavit, co se stalo. Ale potom se rozpomněla. Ano. Jsoutady, aby zachránili Damona. To je ten pravý důvod. Rozhlédla se kolem sebe. Ležela v jakémsi starém, opuštěném domě. Prkna praskala, kdykoli se pohnula. Postavily se na nohy. Tvář jí ozářily paprsky slunečního světla. Upravila si tmavé vlasy. „Stefane?“ zavolala. „Stefane, jsi tady?“ Nic se neozývalo. Pomalu prošla domem, až našla východ. Když vystoupila ven, stála na zeléné louce, nedaleko viděla město. „Už jsi vzhůru?“ zaslechla Stefanův hlas. Vylekaně se otočila. „Jo…“ přikývla. „Je to divný…“ „Už se nemůžeme vrátit,“ poznamenal Stefan. „Neřekla jsem, že se chci vrátit,“ podotkla Elena a znovu se porozhlédla. „Možná bychom se mohli někoho zeptat, jestli Damona neviděli…“ „To je marný,“ řekl Stefan. „Protože oni nevidí nás.“ Elena se rozrušila. „Jak to myslíš, že nás nevidí?“ „V tomto světě jsme nejspíš naprosto neviditelný, už jsem to zkoušel…“ Elena zatajila dech. „Co budeme dělat?“ vzdychla. „Půjdeme hledat Damona,“ semknul rty, objal Elenu kolem ramen a pak se ruku v ruce vydali do města. Byla velmi rozrušena. Bála se, byla znamená a zároveň jí v žilách panoval vztek. Naštvaně vběhla do svého pokoje a hrnula se k Damonovi, který seděl v křesle a něco pil. „Proč jsi mi to neřekl?!“ vyrazila na něj rozzlobeně. Damon svraštil obočí. „Zase se tolik nestalo. Tak jsem si půjčil od tvýho táty něco tvrdšího k pití. Nechceš snad po mě abych pil jablečnou šťávu?“ ušklíbl se. „O tomhle nemluvím. Proč jsi mi řekl, že je tady další upír?!“ řekla rozzuřeně. „Proč si myslíš, že by tady měl být další upír?“ podivil se Damon. „Možná proto, že moje spolužačka je v nemocnici, ztratila spoustu krve, něco jí ošklivě kouslo do krku a má definitivní ztrátu paměti?“ utrousila Nicol a dala ruce vbok. „Jak si můžeš být tak jistá, že jsem to tvé kamarádce neudělal já?“ pousmál se a loknul si pití. „Nevím, jestli si na o pamatuješ, ale zrovna v tu chvíli, kdy se jí to stalo, jsi stál přímo přede mnou?“ pozvedla obočí. Damon semknul rty. „Pak tu je nejspíš další upír… Pokud to, samozřejmě, nebyl útok zvířete,“ ušklíbl se. Nicol se zamračila. „Tohle není vtipný!“ vykřikla Nicol. „Věř mi, kdybych věděl, že je tady další upír, ty bys o tom věděla taky! Ale já nemám ani ponětí, jak jsem se sem dostal! Jak víš, že není možné, že se sem stejným zúůsobem dostali i další?“ řekl Damon a celou tu dobu se nebezpečně přibližoval s rozzlobeným úšklebkem na tváři. Nicol celou tu dobu couvala, až nakonec stála přitisknutá u zdi. Sledovala Damona ostražitým pohledem a zhluboka oddechovala. „Ale ten upír ví, že ty jsi tady a že já s tebou mluvím,“ zašeptala, aniž by se pohnula. „A tohle víš zase jak?“ zeptal se Damon. „Zanechal po Susan zprávu… Vyhrožovací zprávu…“ vysvětlila Nicol. „Jakou zprávu?“ udivil se. „Drž se u společnosti svého druhu, jestli se nechceš setkat na pohřbu tvé kamarádky…“ citovala Nicol slova, kterájí řekla Susan. „Co… co mám dělat?“ vzdychla a tázavě se na něj zadívala. „Budeme tu zprávu ignorovat,“ prohodil a lehce se pousmál. „My?“


„My,“ potvrdil Damon a ještě se k ní přiblížil. Nicol najednou cítila jeho dech na své tváři. Znovu se jí vybavily ty pocity, když se s ním ráno setkala. Jakoby od té doby uběhla celá věčnost… Zase si uvědomila, že před ní stojí on, Damon Salvatore a všechny starosti zmizely. Zbyla jen jedna jediná. On. A na ničem jiným nezáleželo. Stála tam, těsně před ním, a bojovala s touhou se ho dotknout. Nakonec se ukázalo, že to bylo zbytečné. Damon se k ní naklonil a dotkl se svými rty těch jejích. Nicol byla jako v tranzu. Srdce jí divoce bušilo. Políbil ji a ona mu gesto něžně opětovala. Nicol cítila jeho paže, obepínající se kolem jejího pasu. Třesoucíma rukama mu zajela do vlasů. Hloubka polibku postupně zesilovala. Nebuďte mě… vyslala Nicol své přání a pak už nemyslela na nic, jen na Damona…


11. Damona probudily jakési zvuky. Otevřel oči a spatřil Nicol, jak dává nějakou knížku do tašky. „Kam jdeš?“ zeptal se a poposedl si. Nicol se otočila směrem k posteli. „Do školy?“ ušklíbla se. „Někomu bylo teprve šestnáct, někdo musí stále chodit do školy…“ „Tobě bylo šestnáct?“ vyhrkl Damon a tázavě se na ni zahleděl. Nicol semkula rty a poté přikývla. Pak se nadechla a přehodila si batoh přes rameno. „No, já už půjdu…“ Damon chvíli ležel a přemýšlel. Nakonec ale vstal a šel se obléknout. Celou tu dobu uvažoval o Nicol. Nikoho jako ona ještě nikdy nepotkal. Nebyla jako ostatní dívky, které mu většinou byly úplně ukradené. Ale nebyla ani jako Elena. Něco ji k němu ale táhlo. Neměl tušení, co to je, ale něco z ní až šíleně vyzařovalo. To nedokázal popsat. Zapnul si poslední knoflík u košile a pohlédl z okna. Začínalo pršet. Nicol asi zmokne… pomyslel si soucitně. Pak se zarazil. To bylo přesně to, o čem mluvil. Proč se o ní tolik staral? Proč mu jí bylo líto i při zcela nicotné situaci, jako je déšť? Tyto otázky zůstávaly nezodpovězené. Náhle se ho pocity čím dál víc zmocňovaly. Najednou se o ni ačal bát, co když se jí po cestě něco stane? Snažil se sám sebe přesvědčit, že mu na ní nezáleží. Avšak zdálo se, že tento boj prohrává. Proběhl domem a ihned dohnal Nicol, která mířila ke škole. Ta tiše vykřikla, ale pak se vzpamatovala. „Co tady děláš?“ zašeptala a snažila se vypadat nenápadně, protože by si o ní lidé asi mysleli zvláštní věci, kdyby ji viděli mluvit samu se sebou. „Jdu tě doprovodit do školy,“ ušklíbl se Tučňák a chytil j za ruku. Nicol to sama nechápala, ale i po dnešní noci pro ni byly jeho doteky neznámé. Pořád nemohla uvěřit tomu, že je to skutečnost. Chtěla namítnout nějakou ironickou poznámku, ale nakonec neřekla nic. Jen mu stisk opětovala a nechala to být. Tentokrát už nechtěla nic zkazit. Za chvíli došli ke škole. „A sakra…“ pomyslela si Nicol, upírající pohled ke vchodu. „Co se děje?“ „Tim,“ utrusila s nervózním úšklebkem. „Kdo je Tim?“ zeptal se Damon. „Můj kluk…“ zamumlala, pustila jeho ruku a vydala se ke škole. „Tvůj kluk?“ zamračil se Damon, ale Nicol ho neslyšela. Proč mám sto chutí udělat si z toho Tima hlavní chod oběda? Položil si novou otázku. Od kdy je tohle jeho problém? Ale otočil se a vydal se zpátky do domu Nabyových. 21. května Milý deníčku, Je toho tolik, že je to až neuvěřitelné. Sama nevím, jestli tomu dokážu uvěřit. Ale je to pravda. Kde začít. Zdá se to jako měsíce, co jsem ti psala naposledy, ale ono to bylo ve čtvrtek, chápeš to? Teprve ve čtvrtek, když jsem si myslela, že je to všechno jen fikce, že je to nemožné. A teď je mi ten minulý zápis tolik vzdálený... Hodně věcí se změnilo… Tak třeba… ještě před týdnem, jsem měla hlavu ponořenou v nemožných touhách o Damonovi. A teď? Najednou spolu… ehm… spíme v jedné posteli. Jo, zní to naprosto šíleně. Vím, že je o hodně starší než já, tím myslím jeho fyzickou stránku, ale je to Damon! Kdopak by ho mohl nemilovat, že? Teď jde o druhou stranu. On mě nikdy milovat nebude. Jsem jen jedna z mnoha dívek, to je jeho styl. Možná je ode mě zbabělé, že se nechám využívat, ale už tak mi dává moc. Každý jeho dotek je pro mě něco jako dar… Pokud to vůbec dokážeš pochopit. A já se necítím


využitá… připadám si šťastná. Jako by se najednou všechno zastavilo a byla jsem jen já a on. A ty okamžiky s ním mi přijdou věčné. Jako kdyby nikdy neměly skončit. Je to něco zakázaného, ale až přehnaně krásného. Nemůžu si pomoc, prostě to tak cítím! Jen nerada odcházím od problému, ale vypadá to, že máme problém. Jo my! Zase jsem zpátky… No co! Zdá se, že Damon není jediný upír ve městě. Myslím si, že Susan, která je stále v nemocnici, napadl. A pak ji vymazal vzpomínky a nechal poslat úplně divnou zprávu. Je to děsivý. Nejhorší na tom je, že nemám absolutní tušení, kdo by to mohl být! A když si od všeho tohu odpočinu, přijde na řadu hádka s Janice. Vím, že jsem se měla dostavit na její narozeniny, ale to prostě nešlo. Nemohla jsem přijít o chvíle s ním… A Janice je teď na mě pořád naštvaná. To mě přivádí k jedné známé větě: Když to nejsou upíři, jsou to kamarádky… Ale nebylo řesně tohle mé přání? Zabývat se něčím jiným než hádkami s kamarádkami? Kdyby se něco stalo, dám ti do budoucna malou radu: Pozor na to, co si přeješ. Může se ti to splnit. A teď mě prosím omluv. Máme matematiku, naštěstí poslední hodinu, ale vypadá to, že si ze mě udělat profesorka Hilesová osobní terč… Takže ahoj, Nicol. Nicol se vracela ze školy domů. Nemohla se dočkat, až ho znovu uvidí. Nejradějiby ráno do školy vůbec nešla a strávila celý den s Damonem… Ovšem teď škola skončila a ona může jít za ním. Přešla ulici a kývla naWendys, její spolužačku, která jí s dálky zamávala. Pak se ohlédla. V tu chvíli jí projel tělem děsivý chlad a zalapala po dechu. Pokusila se vzpamatovat, z toho co spatřila, ale nešlo to. Bez váhání se vydala týž směrem…


12. „Ty… vidíš nás?“ udivila se Elena. „Jak je to možné?“ Nicol jen pokrčila rameny a semknula rty. „Možná bychom měli jít ke mně domů,“ dodala rozpačitě. Tohle nes absolutně nečekala. Stefan i Elena souhlasili. Za chvíli se zastavili před domem Nabyových. Nicol vstoupila a pak se otočila. „Pojď dál,“ podívala se na Stefana. Ten vešel, ale nechápavě se na Nicol zahleděl. „Víš to?“ zeptala se Elena. „Vím toho víc, než si myslíš…“ ušklíbla se a vedla je k sobě do pokoje. Damon tady nebyl. „Co všechno víš?“ řekl Stefan, když se všichni tři usadili v Nicolině pokoji. Nicol se zhluboka nadechla. Je to tady znovu. Velké vysvětlování, nevěřícné poznámky, nechápavé dotazy… „Řekněme, že vím prostě všechno. Je to dlouhé vyprávění. Vážně složitá věc. Znám celý váš život i ostatních z vašeho okolí. Upíři, vlkodlaci, čarodějky- dvojnice… Vím všechno.“ „Lucy měla pravdu. Tohle je fakt divný…“ poznamenala Elena. „Lucy? Lucy jako Bonniina sestřenka?“ zamumlala Nicol. „Co s tím má ona… Ona vás sem dostala?“ „Jo. Ale nedělá to z vlastní vůle. Někdo ji k tomu nutí. Lucy nám ale nechce říct kdo,“ odvětil Stefan a pokrčil rameny. „A jak vás sem vůbec dostala? Damon si na nic nepamatuje…“ podotkla. Oba zbystřili sluch. „Damon? Setkala ses s ním? Kde je teď?“ „Tady…“ ozval se povědomý hlas a všichni se otočili. U okna stál Damon s rozrušeným výrazem na tváři. Nikdo neměl tušení co říct. Nastaly okamžiky, kd yse někdo odhodlal, že něco řekne, ale zase zavřel pusu a ticho pokračovalo. „Jak dlouho už jsi tu?“ zeptala se po dlouhých minutách ticha Elena. „Pár dnů. Ale u Nicol jsem druhý den. Dřív jsem pro ni byl jaksi doslova neviditelný…“ ušklíbl se. „Nejsi jediný. Překvapilo mě, když na nás Nicol na ulici promluvila. Bloudili jsme po městě, aniž by nás někdo spatřil.“ „Byli jste t včera?“ vydechla náhle Nicol, jakoby si něco uvědomila. Elena přikývla. „To ty?“ pohlédla na Stefana. „Ty jsi to udělal?!“ Stefan nechápavě svratil čelo. Podíval se na Damona, který se pobaveně pousmál. „O čem mluvíš?“ obrátil se k Nicol. „To ty jsi ublížil Susan? Ty jsi nechal poslat tu divnou zprávu? Ty jsi Susy vymazal vzpomínky? Proč?!“ Stefan se zhluboka nadechl. „Nicol, zastav. Nechci ti skákat do tvé obviňovací řeči, ale řekl bych, že se pleteš. Napadání kamarádek? Posílání výhružných zpráv? Ne, tohle fakt není Stefanův styl,“ ušklíbl se Damon. „Ale pak je tu někdo, kdo může ublížit lidem, na kterých mi záleží. A jak stálo v té zprávě… co když se příště vážně stane něco horšího? Co když někoho zabije? Co když…“ Nicol tiše vzlykla a pohlédla Damonovi do očí. Chytil ji za ramena. „Přijdeme na to, dobře? Nikdo už nikomu neublíží. Bude to v pořádku. Všechno bude v pořádku,“ zašeptal a pevně ji objal. Nicol se k němu přitiskla. „Asi se toho tady hodně odehrálo…“ zamumlala Elena. „Říkal jsi výhružné zprávy? Ubližování kamarádkám? Když to není Stefanův styl, č styl to tedy je?“ V tu chvíli všichni ztuhli. Všechny je popadlo bláznivé tušení, které podle všeho odpovídalo pravdě. Nikdo z nich nemohl pochopit, jak je možné, že na to nepřišli dřív. Tohle je přeci až moc nápaditý styl. „Jo. To je styl sobecké mrchy…“ „Která vždy milovala jen sama sebe,“ dokončila Damonovu větu Nicol a všichni čtyři se na sebe podívali.


13. Snažila se přemoci vztek. Zatracené čarodějky… Kdyby tu byla Emily, nedošlo by k žádným komplikacím. Všechno se pokazilo! Ano, mohla by obětovat i jeho, čímž by se pouto ještě více prohloubilo. Ale to ona nemůže… Musí ho odtamtud dostat za každou cenu. Musí něco udělat, ale co? Ano, čarodějka. Teď by jim mohla pomoci. Ušklíbla se nad plánem, který se jí zrodil v hlavě. Donutí ji spolupracovat, ale nejdřív si užije trochu zábavy. A hlavně se pokusí zrealizovat alespoň část své akce. Všechno bude fajn… uklidňovala se. Dostane je nazpátek, vyjde jí její akce a vše bude podle jejích ředstav. Ještě lepší by ovšem bylo, kdyby tam ji nechala. Proč ji zachraňovat? Existuje nějaký kloudný důvod? Ne, jistěže ne. Nenávidí ji. Vzala jí všechno. Nezbylo nic, co by jí nesebrala. Zamračila se. Zahnala myšlenky na ni a nahodila zářivý úsměv. Dnes může začít se svou akcí. Vymyslela skvělý způsob, jak ji uskutečnit a zároveň potrápit tu malou mrchu, co spí s Damonem. V ten moment si připadala neuvěřitelně chytrá, nade všemi a tento pocit ji velmi obohacoval. Přistoupila k bílému domu a zaklepala na dveře. Otevřela je šedovlasá žena. Na sobě měla bílou halenku a černou sukni. „Přejete si?“ zeptala se přísným hlasem. Katherine se pousmála. „Chci se ubytovat. Můžu dál?“ Žena přikývla. „Obávám se, že tě udu moct pozvat…“ svraštila žena obočí. Nyní se i Katherine vyklubala na čele úzká vráska. Rázem se ale zářivě usmála. „Budete se mnou mít co do činění, madam,“ zašeptala naštvaně Katherine. „Nebojím se tě. Dokud z tohoto domu neodejdu, nemáš nademnou žádnou moc…“ odvětila tiše žena. „Řeknu vám to jinak. Pozvěte mě teď a nikdo nepřijde k úrazu. Nebo až po tom, co zabiju vaši vnučku?“ usmála se Katherine. Žena ztuhla. Na zádech se jí přelil ledový pot a zhluboka se nadechla. „Dobrá. Pojď dál. Ale jestli na Aliciu jenom sáhneš…“ zabručela žena, ale Katherine už vcházela do domu. Rozhlédla se kolem sebe a potichu si odfrkla. „Nebojte se, paní. Vaši vnučku potřebuji v bezpečí do té doby, než odtud nevypadnu...“ zašklebila se Katherine a vykouzlila zářivý úsměv. Žena si povzdechla a pokynula jí nahoru, kdebyly pokoje pro hosty. „Kdo jsi vlastně zač?“ zeptala se, když ji vedla nahoru po schodišti. „Ano, ještě jsme se nepředstavily. Jsem Katherine Pierceová,“ odvětila pobaveně. Žena otevřela ústa, ale Katherine ji přerušila. „Nemusíte nic říkat. Věřte mi. Aliciinu rodinu jsem si pečlivě prostudovala, Ariven. Musím vědět na čem jsem, že?“ řekla. „Pro tebe budu vždycky paní Harrisonová!“ ozvala se žena a pokynula směrem ke dveřím pokoje. Katherine něco zamumlala a vstoupila do pokoje. „Kdybys něco potřebovala…“ začala větu Ariven Harrisonová. „Já vím, jste dole,“ skočila jí do řeči upírka. Ariven se ušklíbla. „Zařiď si to sama,“ opáčila a zavřela za sebou dveře. Vždy nás dostihnou. Můžeme utéct kamkoli nás jen napadne, ale oni nás nikdy nenechají být. Jsou všude, vždy se s nimi zapleteme. Teď už na ničem nezáleželo.Šlo jí pouze o jedno. Zachránit Alicii. Doufala, že upírka dodrží své slovo. Nic jiného jí nezbývalo. Nemohla nic jiného dělat. Postavila vodu na čaj, aby se uklidnila. Pak sešla schody do sklepa. Zdi byly vlhké a byla tam zima, na tom jí ale nezáleželo. Otevřela velkou dřevěnou bednu a vytáhla kožený sáček. Spolu s ním se vrátila zpátky do kuchyně. Zalila čaj vodou. Pak vzala sáček. Rozvázala stuhu a vyndala ze sáčku rozdrcenou


rostlinu. Nasypala prášek dočaje a zamíchala. Za pár okamžiků už měla horký čaj v sobě. Hlasitě oddechovala. Ani si nevšimla, kroků scházejících ze schodů. „Sporýšový čaj?“ zaslechla za sebou a prudce sebou trhla. Katherine pozvedla obočí. „Neříkala, jsem vám, že mi můžete věřit?“ zeptala se. „Upírům se nedá věřit,“ odvětila Ariven a probodla Katherine pohledem.


14. I vzhledem k okolnostem, které se daly nazvat slovem na K, Nicol pořád měla tu myšlenku v hlavě. Neustále se na nějmusela dívat. Každou vteřinou toužila, aby se jí znovu dotknul. Ba aby ji políbil… Otřásla se nad vzpomínkami na tu noc. Na tu nejúžasnější noc v jejím životě… „Nicol!“ vytrhl ji z přemýšlení mužský hlas. Dívka zmateně vzhlédla. Celá třída na ni s úsměvem zírala. Pan Royman také, ale v jeho očích byl jakýsi pobavený úšklebek. „Ano?“ vyhrkla a skousla si ret. Někdo ve třídě se zasmál. „Znáš odpověď na mou otázku?“ vzdychl učitel. „Ano… Jelikož x se rovná y tak výsledek je 7 krát…“ koktala Nicol. Třídouse ozvala další uchichtnutí. „Máte dějepis, zlato…“ zazněl šepot. Nicol se zděšeně otočila. „Co tu děláš?“ ucedila skrz zuby, aby ji nikdo neslyšel. „To teď nech být, 1865…“ zamumlal Damon a opřel se o zeď?“ „Co?“ vyhrkla Nicol hlasitě. Zdálo se, že ji třída brala jako divadelní představení. I pan Royman si pobaveně odfrkl. „Občanská válka skončila v roce 1865…“ zopakoval Damon s úšklebkem na tváři. Nicol se náhle vzpamatovala. „Nepopletly se vám předměty, slečno Nabyová?“ zeptal se učitel a skřížil ruce na prsou. „Ano, tedy… ne! Chci říct… 1865. Občanská válka skončila roku 1865,“ vysypala ze sebe s omluvným úsměvem. Učitel usměvavě přikývl. Zazvonilo. Nicol se vypravila ze třídy s Damonem v patách. „Mám to u tebe…“ pousmál se Damon. „Fajn. Ale co tady děláš? Od kdy se mnou chodíš do školy?“ zeptala se Nicol. „Nicol? S kým to mluvíš?“ udivila se Leila, která skončila hodinu literatury. „Od teď…“ odvětil Damon. Nicol se na něj pobaveně usmála a pohlédla na vyjevenou kamarádku. „S nikým… já jen- mluvím si pro sebe. Však mě znáš…“ vyhrkla na Leilu a společně se vydaly do jídelny. Sám nevěděl, proč se vypravil za Nicol do školy. Až to bylo překvapivé- ale byl zmatený. Všechno zapříčinil Elenin příchod. Za tu dobu, za těch pár chvilco prožil s Nicol, se mu podařila vymanit z mysli. Ale najednou je Elena zpět a jeho pocity zase vzplanuly. A jak by nemohly? Ovšem něco je oslobavalo. Nicol? Na to si nedokázal odpovědět, ačkoli mu ta myšlenka křičela v hlavě. Záleží ti na ní… ozval se ten hlas v jeho hlavě. Pomáhá ti zapomenout na Elenu. Elena miluje tvého bratra. A ty to začínáš vzdávat… „Ne!“ zašeptal ostře. „Nikdy se jí nevzdám!“ Ale už začínáš… Začínáš něco cíti k Nicol. Je neobyčejná, že? Je lepší než Elena? „Mlč!“ zamračil se Damon. Ale v hloubi duše věděl, že je to možná pravda. Někoho jako Nicol ještě nikdy nepotkal. Ne, že by ji miloval více jak Elenu, to ne. Ale byla taková… jiná. Sám si to nedokázal pořádně vysvětlit. Jedno musel vnitřnímu hlasu uznat- záleželo mu na ní. Jakýmsi záhadným způsobem. A něco k ní cítil. Ať to bylo cokoli, bylo to tam. Měl o ni strach. Nechtěl aby jí nikdo ublížil, chtěl ji uchránit před celým světem. Což mu také dělalo starosti kvůli jejich vztahu. Připadala mu tolik křehká a zranitelná. Dokáže ji uchránit i sám před sebou? Měla raných šestnáct let. I jeho tělo bylo o dost starší než ona. Možná by se měl od ní držetdál… Tu myšlenku zahnal. Ona je jediná, kdo je vidí. Potřebují ji.


Ty ji potřebuješ… ušklíbl se hlásek. Tentokrát s ním Damon souhlasil. Ano. I on sám ji potřeboval. Nedokázal by se od ní držet dál. Byla pro něj jako magnet a on si to pomalu uvědomoval. Nedokázal ji dostat z hlavy. Záblesky těch modrýchočí… Závoj kaštanových vlasů spadajíc jí na ramena… Ten zářivý úsměv… Něžný hlas… Mramorová pokožka… Otřásl se. Tohle je hloupé… pomyslel si. „Damone? Jdeme?“ vytrhl ho z myšlenek ten něžný hlas. Nicol. Čekal na ni před školou, ak mu řekla. Přikývl a usmál se. Když se dostali do prázdné ulice, Nicol na něj promluvila. „Hele, musíme si něco ujasnit. To jak jsiza mnou přišel do školy bylo…“ „Já vím. Bylo to… hloupé. Už…“ „Ne!“ usmála se Nicol. „Nebylo to hloupé. Tedy, možná trochu, ale bylo to fajn. A poradil jsi mi v dějepise a bylo i zábavné snažit se s tebou komunikovat, aby si toho nikdo nevšiml a…“ umlčely ji jeho horké rty. Damon ji políbil a ona mu polibky opětovala. Už měl jasno. Na nic nemyslel. Věděl, že s ní chce být, že mu na ní záleží. Že ji má rád. A věděl, že ona má ráda jeho. A v tu chvíli bylo vše ostatní vedlejší.


15. Přistoupil ke dvěřím a poté na ně hlasitě zaklepal. Skousnul si dolní ret a vyčkavě postával u domu. Nic se nedělo. Zkusil to znovu, ale ani tentokrát nepochodil lépe. Čekal asi deset minut, až nakonec vytáhl z kapsy mobil a stiskl jedničku. Vždy ji měl uloženou pod jedničkou. „Ahoj. Momentálně nemám čas, ale zanechte mi vkaz. Nicol,“ ozvalo se. Chlapec tiše zaklel. Kde je? Ptal se sám sebe, ale nemohl najít odpověď. „Ahoj Nicol. To jsem já, Tim. Já jen… Doma nejsi a nebereše mi telefony, takže… Zavolej mi prosím,“ řekl nakonec a vyrazil na cestu domů. Nicol si oblékla přiléhavé černé tílko a svázala si vlasy do dvou roztomilých copánků. Její táta a Adhel (naštěstí, usmyslela si trpce) nebyli doma.Stefan a Elena šli prozkoumat okolí, zda nenajdou nějakou stopu po Katherine, ale ona tomu moc velké naděje nedávala.Znala Katherine až moc dobře. A před nimi a Damonem se obávala přiznat, že si ji i celkem oblíbila… Vzala do ruky mobil. V záznamníku jí blikal nový vzkaz. Od Tima… Nadechla se a vytočila jeho číslo. „Ahoj, Nicol!“ zvolal nadšeně chlapec, hned jak hovor přijal. „Nestalo se něco?“ „Ne, já jen… Sprchovala jsem se.“ S Damonem… projelají hlavou dodateční myšlenka. „Aha. A máš dnes večer čas? Myslel jsem, že bychom mohli ajít do kina, nebo tak něco,“ usmál se Tim. Nicol se nadechla. „Jasně. No, víš. Dneska to nepůjde, já… slíbila jsem Stevii, že jí pomůžu s domácími úkoly,“ vymluvila se Nicol. Tim svraštil čelo. „Stevie Anntová potřebuje pomoct s domácími úkoly?“ řekl s kapkou nedůvěry, ale i pobavení v hlase. „No jo… Vlastně spíš ona bude pomáhat mně…“ vysvětlila Nicol. Tim kývl. „Dobře. Tak co zítra?“ „Uvidím,“ odvětila Nicol. V překladu: Ani zítra, ani pozítří, ani už nikdy jindy… pomyslela si. Musela se zasmát, když si uvědomila, že Tima v podstatě podvádí. Přišlo ji to všechno směšné. Ale najednou změnila názor. Najednou jí bylo Tima líto. 23.května Tohle musí přestat. Tim je ten nejmilejší kluk, kterého jsem kdy poznala. Udělal by cokoli, pro každého. Obzvlášť pro mě. A já? Já s ním zacházím jako s kusem hadru. Tohle si on nezaslouží. Měla bych mu říct všechno na rovinu. Ale co? Že spím s obživlou seriálovou postavou, ne, fakt ne. Je to až moc zapeklitá situace. Třeba bych se nemusela zmiňovat, kdo to je. Jen mu vyklopit, že mám někoho jinýho… Ale to nedokážu. Nechci ho ranit. On si to nezaslouží. Z celého světa si právě on nezaslouží, aby mu někdo ublížil. Nedokážu to. Ano. Vím, že se s ním musím rozejít, ale teď na to ještě nejsem připravená. Možná si říkáš, že to budu mlítpořád dokola až o té doby, než sevšechno vyřeší samo. Že to nechám být a na všechno se vykašlu. Tak, jako to dělám vždycky. Ale já přísahám, že s tím jsem skončila. Musím se obracet k věcem dospěle. Chci začít od znova. Zítra se probudím a budu mít ke všemu lepší přístup. Bude ze mě lepší člověk. Tomu věř. A tak… tak to bude lepší. Nejen pro mě, ale provšechny. Pro všechny okolo mě. Protože musím začít žít. A je dost ironické, že mě k tomu vlastně nevědomě přisvědčil Damon, že? A to mě štve ještě víc. On dokáže svůj život prožít lépe než já i přesto, že je v podstatě mrtvý. A nezáleží na tom, že on má víc času.


Naopak. Mám ho méně, takže bych měla využívat každou vteřinu svého života. Před pár dny nudného a nesmyslného. Je to až k neuvěření, jak se věci dokážou… „Co píšeš?“ ozvalo se za ní. Nicol odložila propisku a otočila se. Na prahu dveřístála Elena, s úsměvem na tváři. „Ehm… deník,“ odpověděla Nicol. Elena se rozzářila. „Taky si píšu deník.“ „Já vím…“ u��klíbla se Nicol a zavřela knížečku. „Hm… Máme společný ájem,“ zasmála se Elena a posadila se vedle Nicol na postel. „Ne jen jeden,“ zašeptala dívka. „Co tím myslíš?“ „No… Deník, výhledy do budoucna, víš, taky bych chtěla být spisovatelka, ztráta někoho blízkého…“ Salvatory… semknula rty. „Jo. Je to divné, že o mě v podstatě všechno víš. Co my vlastně víme o tobě? Skoro nic,“ vydechla Elena. Nicol se vyzývavě pousmála. „Tak abychom s tím něco udělaly!“ Ten večer se obě smály. Užily si zábavné holčičí chvilky, které obě postrádaly. Vše vypadalo slibně. A potom se všechno úplně zkazilo…


16. Ten den jen brečela. Nechtěla s nikým mluvit, nechtěla nikoho vidět. Zamkla se u sebe v pokoji, lehla si na postel a nechala průstup hysterickým vzlykům. Nedbala na jejího otce, který postával už hodinu přede dveřmi a prosil, aby ho pustila dovnitř. Nedbala na Timovy telefonáty, nezajímalo ji už nic. Všechno jí bylo jedno. Proč také ne? Hlavou se jí honily miliony otázrk. Ale jedna z nich byla nejdůležitější. Proč zrovna ona? Mohl to být kdokoli, tak proč zrovna ona? Ze všech lidí co zná, ze všech, na kterých jí záleží… Znovu hlasitě vzlykla a zabořila hlavu do polštáře. Smutek přebil jiný pocit. Vztek. Nyní byla rozzuřená. Vzala polštář a mrštila s ním po okně. To se zachvělo a polštář se snesl dolů. Nenávidí ji! Nenávidí ji! Zničila jí život! Pomstí se, ona se jí pomstí. Ať už pro to bude muset udělat cokoliv. Protože teď, teď je to osobní. Teď zasáhla do jejího já, zaútočila na její slabé místo. A to neměla dělat. „Ještě uvidíš, co dokážu!“ zakřičela a shodila deník rychlou ránou ze stolu. Ten zůstal otevřený. I přesto, že to byl její deník, ji k němu táhlo něco zakázaného. Posadila se a začala pročítat stránky deníčku. 12. února Milý deníčku, Tohle byl vážně zvláštní den. Utvrdila jsem si to nejkrásnější přátelství ze všech. Ty víš o kom mluvím. O NÍ. Nedokážu pochopit, jak jsem ji kdy mohla nenávidět. Teď je to ta nejlepší kamarádka, kterou jsem si mohla přát. Vážně. Nikdy jsem někoho takového neměla. Můžu jí důvěřovat a ona věří mě. Je chápavá a vždy ochotná mi pomoci. Těším se na každý den strávený s ní. Stevie a Leila se trochu naštvaly, že jsem se s ní začala bavit. Pořád ji mají tak trochu za tu „husu“. Ale ony jí neznají. Až uvidí, jaká ve skutečnosti je, pochopí, že nejde ji nenávidět. Že ve skutečnosti úplně stejná jako já. A to je čirá pravda. Znamená pro mě víc než kamarádka. Je pro mě jako sestra. A i kdyby to Stevie, Leila, Alicia nebo i Susan nepochopily, mě to je jedno. Nikdy bych se nevzdala Jí kvůli nikomu. Je pro mě až příliš cenná. Neumím si představit svou reakci, kdyby jí někdo ublížil. Nejspíš bych to nezvládla. Psychicky bych se zhroutila, protože ona je jako můj život. To je přátelství, po jakém jsem vždy snila. A dala bych za ni cokoli. Jen aby byla v pořádku. Protože vím, že ona by totéž udělala pro mě. Je to zajímavé, ale panují mezi námi telepatické schopnosti. Proč o tom vůbec přemýšlím? Nic se jí přeci nemůže stát! – Vážně? Přehodnotila bych své myšlenky, nikdy nevíš, co se může stát! Nicol se zarazila. Tohle jsem tam já nenapsala! Zděsila se. Hleděla na ty řádky pořád dokola, jako by je mohla změnit. Jako by mohla tu větu vymazat slzícíma očima. A pak ji to znechutilo. Dělalo se jí z toho všeho špatně. Vystrašeně odhodila deník conejdál od sebe. Musím odtud pryč, musím odtud pryč… To byla jediné, co jí znělo v hlavě. Rychle běžela ke dveřím a lomcovala s klikou. „Pusťte mě ven!“ křičela, ikdyž klíč byl na její straně dveří. Začala zběsile točit s klíčem, až se jí nakonec podařilo dveře otevřít. Zhluboka oddechovala a minula zmateného otce. „Nicol!“ volal za ní, ale ona ho nevnímala. Potřebovala se cítit v bezpečí. A znala jen jedno místo, kde toho dosáhne. Všechno ostatní jí bylo jedno. Zamířila nahoru na půdu. Zanedlouho byla nahoře. V zatáčce do něj vrazila.Vrhla se mu do náruče. Pevně ho držela kolem ramen a vzlykala. „Co se děje?“ zeptal se rozrušeně Damon. Nicol vzhlédla. Potváří se jí leskly potoky slz, rozmazávajíc jí řasenku po celém obličeji. Vypadala opravdu zničeně.


„Ona je mrtvá! Je mrtvá! Ona ji zabila!“ vzlykala Nicol. To už se tam přiřítila i Elena se Stefanem se zmatenými pohledy na tváři. „Janice! Zabila ji… Bylo to moje nejlepší kamarádka. Byla jako moje sestra. A ona mi ji vzala…“ znovu se poddala vzlykům. Damon jik sobě přitiskl. Podíval se na Elenu a Stefana. Všichni se shodli na jednom. Tohle už musí skončit. „Já… nevím co mám dělat. Nejdřív ublížila Susan, teď zabila Janice! Kolik lidí ještě bude muset na její úkor zemřít?“ vzdychla Nicol,která už se trochu uklidnila. Ale pořádse celá chvěla a měla uslzené oči. „Něco vymyslíme…“ řekl Stefan. Ale problém byl, že nikdo nevěděl co. „Musíme najít tu čarodějku. Musíme ji najít a vrátit všechno zase do normálu!“ zašeptala Nicol. Nikdo neodpovídal. Ale ona si za tím stála. Neuvědomovala si ovšem následky jejího rozhodnutí. „Myslím, že ta čarodějka je někde poblíž. Proč by nás jinak posílali sem? Musí to bý nějaký… magnet nebo co já vím,“ přerušila ticho Elena. „Není tu někdo… kdo ti přijde, ehm, trochu zvláštní? Nějaká rodina?“ zeptal se Damon. Nicol se zamyslela. Zkoumala v mysli obyvatele města, kam jí jen paměť sahala. A pak zalapala po dechu. A pak rozhodně prohlásila: „Vím kdo je ta čarodějka…“


17. Utíkala. Utíkala daleko ode všeho. Bylo v ní tolik zmatených pocitů… Ale jen jeden z těch mnoha z nich o mnoho vyčníval. Měla hlad. Hlad tak velký, jaký ještě nikdy předtím. Nic si nepamatovala. Jen to, že se probrala v márnici. Ale já přeci žiju… udivila se. Ale ihned na to zapomněla. Myslela jen na jídlo. Vyběhla ke dveřím domu a otevřela je. Vběhla dovnitř. Nikdo tu nebyl, překvapivě. Kde je máma s tátou? Kde je Ellie? Kde je babička? Ptala se sama sebe. Ale odpovědi neznala. Vlastně jí na om nezáleželo. Otevřela ledničku a začala hledat něco k jídlu. Cpala do sebe všechno co našla, ale hlad to nezahánělo. Cítila se strašně. Zhluboka se nadechla. Něco ucítila. Vydala se za tím pachem, který jizavedl až na zahrádku. U záhonku stála babička. Dívka se k ní tiše blížila. Stará žena se na to zmateně otočila a usmála se. „Holčičko! Tak už to přišlo? Už je konec? Alespoň, že tu budu s tebou! Je to tu hezké, jako u nás doma, že? Určitě tu někde bude i dědeček, tolik si budete rozumět!“ smála se babička a pohladila ji po tváři. O čem to mluví? Divila se dívka. „Co se ti stalo?“ pokynula nervózně směrem ke krvácející ruce a vystrašeně ustoupila. Babičk zavrtěla hlavou. „Ale to nic není. Řízla jsem se o větev, jsem to šikovná, že?“ usmívala se babička. Dívka zhluboka oddechovala. Proč ji to tolik táhne k té krvi, Proč má chuť… „Ne!“ vykřikla. Babička ji pohladila po vlasech. „Copak se děje, děvenko?“ Nedokáže to. Neovládne se. Jenom ochutná, jen kapičku… Sáhla po ruce a dala si ji k ústům. Nejdříve olízla stékající krev. Ale pak začala sát. „Co to děláš?!“ vylekala se babička a snažila se vnučce vytrhnout. Ta ale byla mnohem silnější. „Holčičko moje! Přestaň!“ děsila se babička. Dívka se vzpamatovala. Na obličeji měla krev. Vzlykala a dívala se na babičku. „Promiň! Promiň babi já… Zapomeň že sem tu kdy byla, prosím!“ vydechla a utíkala pryč. Musí pryč… Ale kam? Musí do stínu, dpryč od slunce… Běžela, ani nevěděla kam. Pryč, někam do lesů, jen aby se vyhnula slunečnním paprskům… „Měla v ruce tvůj deník?“ zeptala se Elena. Nicol přikývla. „Pozvala jsi ji dovnitř?“ řekl Stefan. Tentokrát zavrtěla hlavou. To mu přičarovalo další vrásku na čele. „Jak se teda dostala dovnitř?“ udivil se. „Já nevím! Ale věřte mi, já ji vážně nepozvala!“ odvětila Nicol a složila hlavu do dlaní. Poslední dobou toho na ní bylo až moc. A navíc nevěděla, jestli tohle někdy rozdýchá. Protože tohle bude mít určitě následky na celý její život. Hlavně psychické. Ztratila přeci Janice! Znovu ji bylo do pláče, ale snažilase přemoct slzy. Musíš být silná, musíš dospět… opakovala si stále v hlavě. Vždy když jí bylo na nic, věděla za kým má jít, kdo jí pomůže. Ale kdo teď zastane Janicinu úlohu? „Fajn. Pak ji pozval někdo jiný. Nemohl to být tvůj otec? Nebo sestra?“ Nicol pokrčila rameny. „Měli bychom zajít za Alicií. Ať zjistíme, na čem jsme,“ řekla po chvíli, aby odešla od nevyřešitelného tématu. „Jak vlastně víš, že je to ona?“


„Já nevím. Žádné styky s ní mi nijak nepotvrzují, ale její babička… Nevím. Je to z ní doslova cítit. A mluví časo o různých věcech. Nevím, jaktože mě to dřív nenapadlo. Je to úplně jasné! A jestli to není paní Harrisonová, pak už nikdo…“ prohodila Nicol a rozhlédla se po ostatních. „Dobře. Možná bychom si měli promluvit s ní,“ navrhl Stefan. „Uvidí nás?“ promluvil konečně i Damon, který se, překvapivě, nezapojoval do diskuze. „Je to čarodějka. Musí.“ Damon přikývl. Dnes byl až tajemně tichý. Celou dobu přemýšlel a byl zadumaný do svých myšlenek. Nicol to věděla. A šíleně ji táhlo zjistit, co se mu honí hlavou. Pokoušením zjistit to, se jí alespoň dařilo na chvíli zapomenout na Janice. Zamyšleně vstala s přistoupila k oknu. Zazvonil jí mobil. Sáhla po něm. „Haló? Kdo je?“ řekla unaveně. Pak se jí zorničky rozšířily hrůzou…


18. Slunce už dávno zapadlo a město zahalil temný plášť. Nebylo vidět jediné hvězdy a neobjevil se ani měsíc. Koruny stromů pročechrával silný vítr, bušící lidem do ken. Ona už ale les dávno opustila a vydala se do města. Přistoupila k jednomu z domů, který tolik dobře znala, a zaklepala na dveře. Po chvíli se dolů přihnala rozrušená dívka s tmavými vlasy. Když ji spatřila, chtěla jí padnout kolem krku. „Stůj!“ zastavila ji dívka s rozpakami a strachem v hlase. „A teď- pojď dál.“ Ona zmateně přikývla a vstoupila dovnitř. Pak dívku objala. „Nicol!“ vzlykla, když ji konečně držela v náruči. I druhá dívka potlačovala slzy. „Janice…“ vzdychla a stiskla pítelkyni ještě pevněji. Už ji nikdy nechtěla pustit. Už nesměla dovolit, aby jí bylo ublíženo a tak ji chtěla držet u sebe, navždy v bezpečí. Brzy se od ní ale Janice odtáhla. Z hlubokým nádechem. „Co se děje? Prosím, Nicol, pomoz mi…“ plakala. „Proč nemůžu jít na sluníčko? Proč… mám chuť… já…“ „To bude v pořádku.Všechno bude v pořádku. Věř mi!“ zašeptala Nicol a pohladila ji po světlých vlasech. „Nevím jestli to dokážu…“ „Musíš, Janice. Musíš věřit. A když už někomu, tak mě. My si přece vždycky věříme, že? Důvěra je teď velice důležitá. Bez ní to nedokážeme už vůbec,“ řekla Nicol se slzama v očích a znovu Janice objala kolem ramen. Ta ji ale mírné odstrčila. „Promiň já…“ otočila se a složila hlavu do dlaní. „Chápu…“ zamumlala Nicol. V tu chvíli už se tam objevila Elena, scházející ze schodů. Janice na ni pohlédla a ztuhla. „Nina?!“ vyhrkla nechápavě na Nicol, zorničky se jí rozšířily údivem. Nicol se neubránila úsměvu nad nechápavými výrazy obou dívek. „Ne, vlastně… je to Elena,“ pousmála se. „Co? Takže…“ vydechla Janice zmateně, ale pak mávla rukou. Už neměla žádnou energii reagovat. Byla vytížená. Zase měla hlad… „Všechno ti vysvětlím. Ale teď si odpočiň a… Stefan a Damon ti šli sehnat něco k jídlu, předpokládali jsme, že budeš hladová, tak…“ Nicol skousla ret. „Dobrý odhad.“ Všechny tři se posadily na pohovku. Nicol zatím Janice všechno vysvětlila. Ona jen s úžasem, ale i děsem v očích přikyvovala a poslouchala. Po chvíli, co dohovořila zazvonil telefon. „Prosím?“ řekla tiše do sluchátka. Děsila se dalšího leknutí, ale tentokrát nic takového napřicházelo. „Nicol? Tady táta. Jen jsem ti chtěl říct, že jsem se zdržel v práce. Mohla by jsi vyzvednout Adhel u paní Porterové?“ ozval se mužský hlas. Nicol si oddechla. „Ano tati. Hned se tam stavím,“ odvětila unaveně a zavěsila. Obrátila se k Janice a Eleně. „Hned jsem zpět. Jen dojdu vyzvednout Adhel.“ Oblékla si modrou mikinu a vyběhla z domu. Ulice byly prázdné. Vítr nepřestával zuřivě vát. Nicol se pomalu obávala, aby se „větřík“ neproměnil v orkán… Protože už se to vyšplhalo v pořádnou vychřici, která ji až odhazovala dozadu. Zrychlila krok. Už aby tam byla. V ten okamžik oblohu prolomil blesk. Otočila se tím směrem. Hřmělo. A další záblesk… Netušila proč, ale ta bouřka jí nahnala strach. Celá se chvěla. Začalo pršet. Lehké, studené kapky deště jí už takové vůbec nepřipadaly. Vnímala je jako ledové krystaly, které se jí zabodávaly o těla. Jako nebezpečné, zlé jehly. Z očí jí stékaly slzy, ale vnímala je jako krev, neboť jí to všechno připadalo neuvěřitelně bolestivé. Možná si to všechno jen vsuveruju, pomyslela si. Ale i tak její strach nepřecházel. Už jenom kousek. Přejde ulici a bude u domu paní Porterové… Náhle zakopla. Nevěděla o co, ale za


chvíli ležela na silnici. Vzhlédla a z úst se jí vydral tichý výkřik. Přímo proti ní jelo tmavé auto. Jelo až příliš rychle. Teď zemřu… uvědomila si tiše. Nechápala to, ale ta představa ji zase tolik nevadila. Smrti už se nebála. Už pro ní nebyla hrozbou. Celý život se jí děsila, ale teď je to pryč. Jako by o prostě byl správné. Už nebudou žádné problémy. Všechno se vyřeší. Alespoň pro ni. Její trať už končí. Teď musí vystoupit a zůstat na stanici. Její vlak už dojel. Ne, napomenula se. Můj ne. V tom vlaku jedou všichni, které znala. Ale oni zůstavají. Jejich cesta pokračuje, možná začíná, ale moje končí. Přímo tady. A v ten okamžik si přála jen jedno. Říct těm všem pouhé slovo… „Sbohem…“ zašeptala a přivřela oči. Za chvíli oči otevřela. Kolem ní bylo bílo. Její první myšlenka byla: Jsem v nebi… To se ale ihned překazilo známou tváří. Postávala nad ní a usmívala se. „Eleno?“ zašeptala. Dívka se ušklíbla. „Těsně,“ pousmála se a dala ruce vbok. „Katherine?“ zeptala se bez špetky překvapení. „Co chceš?“ „Měla by jsi vyjádřit trochu vděčnosti, zachránila jsem ti život.“ Nicol se zamračila. „Proč?“ vydechla. „Potřebuji tě pro své vlastní účely,“ odpověděla Katherine. Nyní se Nicol posadila a opřela se o bílou zeď. „Jaké účely?“ „Bez tebe jsem ztracená. A jen ty mi můžeš pomoct…“ „Proč myslíš, že bych ti chtěla pomáhat?“ vyhrkla naštvaně Nicol. „Protože nejde jen o mě. Jsou v tom i ostatní. A tím… míním i Damona. A já vím, že pro něj máš slabost,“ mrkla na ni. „O co jde?“ zatajila dívka dech. Katherine se k ní naklonila a něco jí zašeptala do ucha. Nicol poslouchala. Zorničky se jí rozšířily úlekem a zalapala po dechu. Paní Harrisonová vstoupila do mísnosti. „Je to pravda?“ zeptala se tiše, zatímco tajila dech. Ariven přikývla.


19. „Katherine přišla ke mně, aby se tu ubytovala. Nikdy bych ji nepozvala dovnitř, ale bála jsem se, že ublíží Alicii nebo jejím přátelům. A to bych nikdy nemohla dopustit. Sama víš, jak to dopadlo se Susan… Slíbila, že nikomu neublíží, když uděláme to, co bude chtít. A tak se i stalo. Alespoň jsem si myslela, nýbrž jsem nevěděla o těch zprávách pro tebe. A tak… proměnila Janice, však víš…“ Od tohoto tématu se snažila Ariven rychle odskočit. „Ale jak je možné, že… vy víte…“ zašeptala užasle Nicol, se strachem v očích. „Stalo se to už hodně dávno. Může to být čtyřicet let. Narodila se mi dcera. V tu dobu jsem se už dozvěděla, kdo vlastně jsem. A také jsem zjistila, že se tohle všechno má stát. Věděla jsem to už od začátku. V naší rodině se o tom mluvila. A já jsem se bála, že budou chtít využít moje potomky. To jsem ale nemohla dopustit. Protože, kdyby věděli, že tady už žádná čarodějka není, že jejich rod zde skončil, nikdy by sem nepřišli. A tak jsem to všechno dohodla se svoupřítelkyní Marcio, které se také nedávno narodila dcera. Nedalo se to udělat jinak. A tak jsme děti vyměnily. Potomci, o které jsem se já starala neměly žádnou moc a potomci, o které se starala Marcia se o tom nikdy neměli dozvědět. Ale její dcera…“ „Moje matka…“ přerušila ji vystrašeně Nicol. Ariven přikývla. „U tvé matky se začaly objevovat příznaky. Byla příliš bádavá. Prohledala knihy, prohledala všechno, až se všechno dozvěděla. To jsem nemohla dopustit. Stála nám všem v cestě po klidném životě…“ „Co?! Co tím chcete říct… vy…“ vykřikla rozzlobeně Nicol se slzama v očích. „Proč? Co vám udělala vždyť… byla to vaše dcera! A moje máma, jak…“ Nicol vzlykla. „Uklidni se děvče. Neublížila jsem jí. Byla jsi tehdy ještě hodně malá. Stalo se to už před pěti lety. Chaky byla příliš pošetilá. Chtěla se stát mocnou čarodějkou. Věděla, že by tím připoutla pozornost, ale jí to nevadilo. Ba dokonce naopak, jako by tady upíry chtěla. A to nikdo z nás nemohl dopustit…“ „Nikdo z nás? Kdo všechno o tom vlastně ví?“ napadlo náhle Nicol, kteáse stále celá chvěla. „Já, Beatte Harvisová, Marcia Louisová, Philippe Cartney, Tim Darker…“ Nicol zalapala po dechu a nevěřícně se na Ariven zahleděla. „Tim? Tim o tom ví?!“ Tomuhle se snad ani nedalo věřit. „Ovšem, že ano. Tim tomu všemu stojí v čele,“ odpověděla Ariven. „Má nejlepší odhady, všechny plány a nabídky poslední dbou vyšly z jeho hlavy.“ Nicol zavrtěla hlavou a promnula si uskzené oči. „Oh… No, co se pak stalo?“ vydechla s tázavým pohledem. V očích se jí stále blyštěly slzy. Ariven se nadechla. „Nedokázala jsem Chaky zabít… Ale muselo to tak být. Všichni to tak chtěli, naléhali na nás. A já jsem byla zhroucená. Marcia se tvářila klidně a to mě děsilo ještě víc. Starala se o to děvče celý život, tak proč jí to není ani trošku líto? Jednoho večera jsem si s ní o tom šla promluvit…“ Nyní se i jí leskly oči, když se jí vyvolala vzpomínka. „A ona mi řekla, že má plán, do kterého jsem se nakonec taky zapojila…“ Ariven se odmlčela. „A co se stalo pak?“ zašeptala. „Pak? Pak jsem zabila svou dceru,“ odvětila jí žena. Nicol vyděšeně zatajila dech a vyvalila na Ariven oči. „To byla druhá část plánu. První obstarala Marcia. Noc poté, co jsem ji udusila ve spánku, se Chaky probudila. A tím byla dokončena i třetí část…“ „To byl babiččin… ehm… Marciin úkol? Dát matce napít upíří krve?“ vyhrkla ze sebe Nicol. Ariven přikývla. „Ano. Museli jsme to udělat. Jedině tak mohla zůstat naživu a přestat být čarodějkou. A pak se nám podařilo otevřít bránu a vyslat Chaky tam, kam patří.“


„Jak to vůbec můžeš říct? Je to má matka! Patří sem, tady se narodila, tady má život! Ona je na naší straně!“ vykřikla přidušeně Nicol, které už se znovu chtělo vzlykat. „Jak to můžeš vědět? Jak víš, že se nedala na zcestí? Jak víš, že se z ní nestala zlá upíří mrcha?“ opáčila Ariven. Po tváři jí stekla slza. Nicol se náhle vybavila Isobel. Co když má Ariven pravdu? Ne, to ne. Moje matka nikdy nechtěla být upír, moje matka byla pyšná na to, že je čarodějka. „Ale ty to víš! Ty víš, že to není pravda. Že ona je dobrá. Vidím ti to na očích…“ vyhrkla. Ariven mlčela. Chvíli bylo ticho, ale pak jej žena přerušila. „Nech mě to dopovědět prosím. Myslela jsem, že se brána zavře. Ale nezavřela. Nemůže se zavřít, pokud má někdo rukumezi dveřmi. Tou rukou byly Chakyiny vzpomínky. Spojovaly se s tímto světem a to je spojovalo. Bránu teď může čarodějka otevřít a někoho vyslat na druhou stranu prahu. Do té doby, než navážou kontakt dvě čarodějky, každá z jiného světa. Poté se pouto ucelí, každý se vrátí tam, kam patří a brána se zavřejednou provždy. Přetrhne i pouto vzpomínek, přetrhne všechno…“ vyprávěla. „Takže nikdo nemůže přejít na druhou stranu, aniž by se brána nezavřela?“ zeptala se jí Nicol. „Čarodějka. Ta jediná může překročit hranice světů, jelikož bránu stvořila. Té jediné zůstanou i vzpomínky, myšlenky. Té jediné zůstane vše.“ „Takže… kdybych chtěla, mohla bych odejít tam?“ „Ano. Ale už by nebyla cesta zpět.“ „To si uvědomuji,“ přikývla Nicol a myšlenky se jí nahromadily. Vybavil se jí Damon… A v tu chvíli jí došlo, že už musí být pryč pěkně dlouho. Vyhlédla z okna, už vycházelo slunce. Tátamá o ni určitě strach... Vystrašeně se na Ariven zahleděla. „Všichni mě musí hledat! Zmizela jsem na celou noc!“ Ariven kývla. „To ano. Asi bys měla jít domů…“ řekla o chvíli. „Neřekla bych,“ ozval se u dveří dívčí hlas. Stál tam Katherine, která se nesouhlasně mračila, ale v očích jí blikalo pobavení. „Vážně si myslíš, že ji jen tak nechám jít? Aby všechno vyklopila? Stále mám své plány, které musím dokončit.“ „A jaký je vlastně tvůj příběh? Proč jsi tu bránu vůbec chtěla otevřít?“ vyřkla Nicol otázku, která jí tak dlouho tkvěla v hlavě. Překvapivě se Katherine rozhodla spolupracovat. „Dělá mě mnohem silnější. Tady je mocnější,“ řekla. Nicol se nechápavě zatvářila. „Co?“ „Krev. Už nebudu muset utíkat. Budu se mu umět bránit, budu silnější…“ vysvětlila krátce. „Silnější než kdo?“ „Ty to víš…“ ušklíbla se Katherine. A měla pravdu. „Musím jít domů…“ rozhodla Nicol a vstala z postele. Katherine ji zarazila. „Už jsem i jednou řekla, že nikam nepůjdeš, Nicol!“ Zářivě se usmála. Její úsměv ale ihned zmizel a proměnil se v bolestnou grimasu. Skolila se k zemi, džela se za hlavu a sténala. „Krev není jediná, co je tu mocnější než u vás,“ řekla Ariven a pokynula Nicol k odchodu. Ta ji ihned uposlechla a rozeběhla se domů-


20. „Ty jsi čarodějka?“ vydechla překvapeně Janice, která se už stačila řádně nasytit. Nicol znovu přikývla. „A Aliciina babička je vlastně tvoje babička?“ Další kývnutí. Janice byla zmatenější, než kdy jindy. Stalo se toho až příliš najednou. A nebyla jediná, kdo si to myslel. „Takže musíme přivést tvoji matku sem aby se brána zavřela?“ ozval se další dotaz, tentokrát s Eleniny strany. „Jmenuje se Chaky. Chaky Nabyová…“ řekla Nicol. „Ach jo… Ta holka si nikdy nedá pokoj,“ zašklebil se Damon. „Znáš ji? Odkud?“ zeptala se nechápavě Nicol. Damon se znovu ušklíbl a pobaveně na Nicol mrkl. Ta se zamračila. „Asi dvěma lety jsme se viděli ve Paříži. Říkal jsem si, že mi někoho připomínáš…“ ušklíbl se. Nicol v tu chvíli zapomněla na výnam setkání a začala se zajímat oúplně něco jíného. O svou matku. „Řekni mi o ní něco,“ zašeptala náhle. „Už jsem jí neviděla tak dlouho. A je to má matka a já celou tu dobu nevím co s ní je. Chci vědět jak se má, co dělá. Prosím…“ Každou chvíli to vypadalo, že se Nicol vyvalí z očí slzy. Damon se nejprve zašklebil, ale pak promluvil. „Chaky je vážně zvláštní osoba. Když jsem ji uviděl, vyzařovalo z ní něco neuvěřitelného. Měla v sobě něco… Něco co mě k ní táhlo. Je divné, že jsem si to neuvědomil dřív, když jsem ten samý pocit cítil i u tebe… A ona byla jako ty. Nikoho jako ona jsem za celý svůj život nikdy nepotkal. Nedokázal jsem se k ní chovat jako ke kamarádce, ale nedokázal jsem ji milovat, nedokázal jsem ji nenávidět. Vlastně jsem se k ní nedokázal chovat vůbec nijak… A nikdy bys u ní nepoznala jak se cítí. Jestli byla šťastná nebo ne… nikdy jsem to nepochopil. Ona se totiž vždycky smála. Smála se i když plakala. Měla krásný pohled na svět. Ve všem chtěla vidět něco dobré. Ona sama byla dobrá. Když jsem byl sní… pomáhala mi zapomenout… na Katherine. A byla ti podobná. Byla krásná…“ vyprávěl Damon. Nikdo z přihlížejících by nevěřil, že tohle Damon někdy řekne. Jakoby v něm byl jiný člověk. „Co se stalo pak?“ vydechla Janice, která byla také vyprávěním zaujatá. „Pak… pak jsme se přestali vídat. Chaky řekla, že to tak bude lepší. Říkala, že jsme každý jak z jiného světa a že je to všechno špatné. Myslel jsem si, že to bylo míněno jako metafora, ale teď už tomu rozumím. Říkala, že nemůže být se mnou, protože by pak byla šťstná. A to by si prý nikdy neodpustila. Vinila se, že nemůže být š´tastná, když tady není její život. Nebral jsem ta slova tak vážně, prostě jsem to nechápal. Ale teď mi to najednou všechno dává smysl…“ dopověděl, stále zahleděný někam do dáli. Všichni se na sebe užasle podívali, jelikož jim připadalo až nemožné, že tohle vyšlo z Damonových úst. Nikdo z nich o tom nikdy nevěděl. Ale tak si to možná Chaky přála. Bude lepší, když zanikne všechno… Ale Nicol se nikde neohlížela. Semknula rty a tiše seděla v zadumání. Myslela na matku. Začala jí chbět ještě víc. Tak moc jí scházela… A teď to bylo všechno živé. Znovu se jí vybavily vzpomínky. Byla ještě dítě. Měla ten den zrovna jedenácté narozeniny. Její matka tam přišla s malou Adhel v náruči, usmívající se od ucha k uchu. Nicol se nemohla dočkat, jaký bude ten slibovaný dárek. Chaky to pořád odkládala a odkládala na večer. A ona byla tolik zvědavá… Myslela, že do večera to trvá věčnost. Ale nakonec se Nicol svého očekávaného dárku nikdy nedočkala. Po obědě se zastavila Alicia se svou babičkou. Náhle Ariven i Chaky zmizely. Vytratily se. Nikdo se po nich nesháněl, byla to přeci jen chvilka. Oslava skončila, nastal večer, ale Chaky nebyla nikde v dohledu. Když se dalšího dne neobjevila, ohlásil pan Naby na policii její zmizení. Ten den to bylo naposledy, co svou matku viděla… Když se dozvěděla, že její maminka už se asi nikdy nevrátí, nedokázala se s tím srovnat. Nepřestávala brečet, celé týdny strávilazavřená u sebe v pokojíčku, tiskla k sobě polštář a


nezmohla se na nic jiného než neustále plakat. Její minulost byla příliš bolestná… A ještě víc ji bolelo, když si vybavila ty šťastné chvíle z jejího raného dětství. Když spolu chodily na zmrzlinu, na procházky. Vzpomínala si, jak jí maminka oznamovala, že bude mít sestřičku. Tehdy byla tolik šťastná. Z myšlenek ji vyrušilo vědomí, že brečí. „Nicol, jsi v pořádku?“ zeptala se Janice, která byla ze všech nejvíc zmatená. Nicol se ohlédla na svou kamarádku. „Ne, já jen… Chybí mi,“ zašeptala tiše. Janice sevřela rty. Ona nikdy Nicolinu matku nepoznala. Začala se s Nicol bavit teprve před méně než dvěmi lety a to už byla paní Nabyová dávno pryč. Ale Nicol jí o ní vyprávěla. Janice nevěděla co říct. Snad ani neměla co k tomu říct. Tak jen kamarádku objala a pevně ji k sobě přitiskla. „Najdeme ji. Zase ji uvidíš,“ řekla jí nakonec do ucha. Nicol se s tímto vědomím trochu uklidnila, ale stejně jí hrdlo svíral smutek. „Jak vlastně chceme Chaky najít?“ zeptal se pak Stefan. Tato otázka jim všem vrtala hlavou. Nikdo nedokázal na tuto otázku přesně odpovědět. Nakonec se však ale ukázalo, že to vlastně vůbec nebude potřeba… „Na tom už nezáleží,“ ozval se jakýsi hlas a všichni se otočili. Nicol zalapala po dechu. Mezi dveřmi stála tmavovlasá žena. Na tváři jí panoval radostný úsměv, ale přes tváře jí stékaly slzy. Stékaly z těch nejnádhernějších očí, které si kdy Nicol dovedla představit, z očí, které tak dobře znala. Přestože tyto oči vídala každý den v zrcadle, nemohly se vyrovnat těm, jež byly posazeny u této ženy. Byla to žena, která patřila k jejímu životu, kterou milovala nejvíc ze všech. Byla to žena, kterou ztratila a nyní můžou být znovu spolu… „Mami…“ vzdychla a zhluboka oddychovala. „Nicol…“ Chaky sevřela dceru v náruči a Nicol toto gesto opětovala. Stály tam s rozhodnutím jedna druhou nikdy nepustit. A obě dvě plakaly. „Tolik jsi mi chyběla!“ „I ty mně…“ Nakonec se od sebe přeci jen oddělily. Chaky se rozhlédla kolem. „Ráda tě zase vidím, Damone,“ řekla pak. Na jeho tváři byl užaslý výraz. Chvíli bylo ticho, ale pak se Nicol rozmluvila. „Mami, musíš jít se mnou za tátou a za všemi, budou mít takovou radost, všichni. Ani nevíš jak moc jsme tě tu postrádali. A Adhel…“ Chaky zavrtěla hlavou. „To nejde, Nicol… Nemohla bych jim to udělat znovu.“ Nicol ztuhla. „Jak to myslíš?“ „Nic nebude jako dřív. Měla jsem umřít už dávno, ale nestalo se tak. Nemůžu podvádět, Nicol. Musím odejít…“ „Ne! To nemůžeš! Co je na tom špatného? Nejsi přeci jediná, ty tu musíš zůstat. Nemůžeš zemřít…“ vydechla vyděšeně Nicol. „Nic jiného mi nezbývá. Nepatřím sem jako upír, děvče. Je to špatné…“ „Chceš odejít? Chceš se vrátit protože to nevadí. Já… půjdu s tebou. To zvládneme, bude to dobré a…“ Chaky zavrtěla hlavou. „Ne, ne, ne, Nicol. To taky nejde. Sem nepatří má upíří část a tam nepatří zbytek. Nemůžu se vrátit, ale nemůžu tady ani žít.“ Nicol se zamračila, ale pak se zděsila. „To nejde! Nemůžeš umřít!“ vydechla Nicol. „Ale já už jsem umřela, chápeš? Jinak to nejde. Prosím…“ Nicol pořád vrtěla hlavou a stále si šeptala, že to nemůže dopustit. „Chaky…“ chytil se slova Damon, ale Chaky ho odbyla. „Všichni to víme. Tenhle svět se musí jednou provždy srovnat se zemí. Já zemřu, tady. Všichni se vrátí kam patří a brána se zavře. A vše bude tak, jak má být.“ „Mami, prosím…“ vzdychla Nicol. Chakyuž nemohla vidět její slzy. Musí něco vymyslet, tohle í nemůže udělat. Nemůže jí znovu zmizet ze života. „Dobře, dobře, něco vymyslím, ano? Zařídím to, ale prosím neplač,“ řekla nakonec a Nicol se vděčně usmála.


„A teď… přejdeme k zavření brány. Návážeš spojení s čarodějkou z druhého světa a zasvřete bránu.“ „Ale já, nevím jestli jsem připravená. Nedokážu to. Nemůžu…“ zašeptala a vrhla pohled k Damonovi. „To přeci nejde…“ „Musíš se rozhodnout, Nicol. Vyber si, kam chceš patřit. Chceš zůstat tady? U svého života a přátel,“ pokynula směrem k Janice, „nebo chceš jít po cestě tvého srdce?“ prohlásila Chaky. Nicol se nadechla. Tohle byla otázka, na kterou myslela, že nikdy nedojde…


21. Epilog Den uběhl až příliš rychle. Jediný den, který měla na rozmyšlenou. Její myšlení ale neuspěchalo k žádnému závěru. Vyšla na balkon a nechala se ovívat větrem. „Přemýšlíš?“ zaslechla za sebou a prudce se otočila. Lehce se na Damona usmála a tiše přikývla. Damon se přiblížil a postavil se vedle ní. „A jak si ve svém rozhodování úspěšná?“ řekl s úšklebkem na tváři a zahleděl se na ni. Ne, tohle nezvládnu, vůbec mi nepomáháš… pomyslela si při pohledu to tch nádherných očí. Pokrčila rameny. „Moc ne…“ odvětila se zatajeným dechem. „Já… Nevím jestli bych měla odejít, jestli bych tu měla nechat své přátele. Ale zase… Nemůžu tě opustit. Nechci o tebe přijít,“ zašeptala. Damon ji poslouchal, v očích mu pohrávaly záblesky slunečního světla. „Je to tvoje rozhodnutí, ale… Víš, když jsem s tebou, necítím se tak sám. Jsi jako tvámatka. I ona dokázala rozzářit své okolí, každému dodat na tváři úsměv. Někdy si říkám, jestli to vlastně není úplně stejné jaho tenkrát, když jsem poznal Chaky. Ale má to jeden rozdíl…“ Nicol se nadechla. Proč nad tím vlastně tolik přemýšlí? Stejně celou tu dobu zná svou odpověď. Možná, že se jen bojí ji vyslovit. Ale musí být statečná, musí udělat velký krok svého života. A v tom to je. Svého života. Její život je tady. Život obyčejné středoškolačky, s primitivními starostmi, se steskem po matce, po boku svého kluka Tima… Ne! Ozvalo se jí v hlavě. Už nikdy nebudeš obyčejná středoškolačka. Zůstanou ti vzpomínky. Zůstane láska, která trvá mezi tebou a Damonem. Copak to nechápeš? To u něj jsi doma. Nezáleží na místě, zaleží na osobách, které tě doprovází! „S jakým rozdílem?“ vydechla nakonec a zadívala se na něj. Její oči byly plné slz, které vycházely z jejího srdce. „Miluju tě, Nicol…“ zašeptal a něžně ji políbil. Stála tam v jeho náručí, snažíc se co nejlépe zapamatovat si všechny ty polibky. Věděla totiž, že za takovéto situace, už nikdy nepocítí dotek jeho rtů… Bylo jí všechno jasné. Ano. Tak to je správné. Pro všechny to bude dobré, kromě ní. „A proto s tebou nemůžu být. Je mi to líto, ale já nejsem ta správná osoba, co by jsi měl milovat. Já si tě nezasloužím…“ „Sakra, Nicol. Nejde o mě. Jde o tebe. Já chci, abys byla šťastná. Teď už mi nezáleží na ničem jiném, kromě tebe, copak to nechápeš?“ Nicol proběhla hlavou zběsilá myšlenka. To zvlásneš… šeptala si v duchu. Nemáš jinou možnost. A tak to udělala. „Chápu! A to tady jde! Nedochází ti to? Od té doby co jste tady se mi obrátil život naruby! Moje kamarádka má teď definitivní ztrátu paměti, na nic si nevzpomíná! A dívka, co je pro mě jako sestra je teď upírkou. Myslíš, že mi nedošlo, co se stane? Myslíš, že matku nechají odejít a Janice tu má zůstat? Všechno mi to došlo! A nemůžu s tím nic dělat. Musím přijít o lidi, na kterých mi nejvíc záleží! Přišla jsem o Tima, o Susan, přijdu o matku a i o Janice! A nic z toho by se nestalo, kdyby jste se tu nikdy neobjevili. Chápeš?! To ty mi ničíš život, to ty jsipřivedl to mého života tu valnou většinu slz. A řeknu ti jedno. Já jsem nebyla šťastná. Vážně myslíš, že se to změní? Nenávidím tě, za to všehno, že jsi sem vůbec kdy přišel. Když odejdeš, tak budu konečně šťastná!“ vykřikla a oči ji znovu pálily. Mohla si povšimnout, že Damonovi stéká po tváří také slza. A to ji bolelo ještě víc… Damon kývl. „Fajn. Vlastně máš pravdu. Odejdu, abys byla šťastná…“ zašeptal a pomalým krokem odešel za ostatními, aby jim sdělil Nicolino rozhodnutí. A Nicol tam seděla na zemi a plakala. Byl to ten nejbolestivější pláč v jejím životě, protože brečela pro lásku. Pro její neskutečnou, opravdovou první lásku, na kterou nikdy nezapomene. Přesto, že on zapomene…


Sáhla po svém deníku a začala psát. Vyrývala perem do papíru všechny své pocity. A bylo jí líp. Už to tolik nebolelo… Už odkládala deník, když vykřikla. Spatřila temné světlo, které se začalo prosvětlovat. A pak už jen ucítila, jak jí hlava upadla na silnici… 2. června Milý deníčku. Kdyby se mi tahle situace zobrazila před očima před několika týdny, zlobila bych se sama na sebe, že jsem to vůbec učinila. Bylo by mi ještě víc smutno a brala bych to jako konec. Ale po tom, co jsem prožila, mám na věc jiný názor. Nesmím to brát jako špatný, smutný konec. Ale jako nový začátek další kapitoly mého života. Sice už Damona nikdy neuvidím. Nikdy se nedozví, že nic z toho, co jsem mu řekla nebyla pravda. Nikdy mu to nebudu moct říct… Ale můj život se změnil. Dospěla jsem. Už nejsem ta hloupá malá středoškolačka, co si neustále na něco stěžuje. Přineslo mi to hodně zkušeností a naučilo mě to, jak jít dál. Jsem čarodějka, poznala jsem svou matku, pochopila jsem, co je to vlastně láska. A to je dobře, ne? Nejde přece vždy o lásku? A já vím, že láska zůstává navěky. Ať budeme oba kdekoli, ať už bude našich myšlenkách cokoli, láska bude trvat dál a dál a já už to vím. To pouto zůstane, i když pak jednou, já trochu dřív, oba zemřeme. Damon teď bude mít zpátky svůj život, nebudou ho trápit má slova a já ho budu sedovat každý čtvrtek v televizní obrazovce. Třeba se mu nakonec podaří získat Elenu a bude všechno tak, jak jsem si to přála dřív. Nevím, jestli si bude pamatovat naši lásku, jestli si bude pamatovat nějakou část těch pocitů. Ale jednou věcí jsem si jista. Já na něj nezapomenu nikdy. 2. června 2012 V Sanwoodu Nicol Naby


Sbohem...