Válka není mír

K PŘEBALU Mír se těžko definuje, mír se těžko představuje, mír vlastně zatím neexistuje. A ještě nikdy neexistoval. Když jsem kreslila přebal tohoto zinu, nebyla jsem schopná vymyslet, jak jeho název zobrazit.

Co znamená, že válka není mír? Válka je tak běžná v našich životech, že si každý a každá z nás představí myriádu věcí, které by ji mohly reprezentovat – tanky, krev, střely, bitevní pole, drony, vojáci a vojačky…asi bych to tady mohla psát na několik dalších stránek.

Co si ale představíme pod slovem mír? holubici? větvičku? mírový symbol? Všechno, k čemu jsem došla, bylo prázdné.

Nic, vůbec nic, nedokázalo konkretizovat tu abstraktní ideu, spíše emoci, vizi, kterou možná ještě ani nemám. Mír neexistuje a válka je tu každodenně. Možná právě proto si potřebujeme připomenout něco, co zní tak očividně, že válka není mír.

Válka je kolem nás permanentně, i když se může zdát, že žijeme v době míru. Nežijeme. Válka není mír.

by Es

TEXTY NAPSALI ÚČASTNÍCI*ICE KEMPU PROTI VÁLCE: PEACECAMPU. ILUSTRACE: ES, MAREK GRAFIKA A SAZBA: DANY

ÚVODEM Vážená*ý, přes nepříznivou epidemickou situaci a více či méně nepříznivé podzimní počasí doputoval náš zin do finální podoby.

Texty zde vystavené mají na svědomí účastníci*e vícedenního vzdělávacího setkání Peacecamp. Ten se v létě 2020 odehrál již potřetí, tentokrát za podpory Evropského sboru solidarity.

Můžete si zde přečíst feministické zamyšlení o ženách v armádě, text věnovaný vztahu násilí, militarismu a maskulinity, článek a ilustrace o militarismu v době klimatické krize. Tenhle zin je reflexí pocitů, podnětů a kreativní vyjádření našich postojů vůči militarismu.

Příspěvky v zinu jsou různé, liší se tématy, přístupem nebo stylem vyjadřování. A to je dobře. Celý zin je totiž vyjádřením celkem početné skupiny. Diverzita je proto na místě.

V zinu se dozvíte něco o militarizaci mládeže, můžete se zabavit tajenkou, rozcítit se básněmi, přesunout se do jiného světa prostřednictvím sci-fi...Nebo se můžete při pauze mezi cally v rámci vašeho home office zahledět na některou z ilustrací které zin doprovázejí.

Děkujeme všem přispěvatelům*kám a také všem korektorům*kám, a editorce.

Za Odzbrojovku Dany

PŘIDAT SE Podzim. Brněnský ulice bičuje déšť. Zapadající slunce vrhá už jen málo světla – za chvíli se jistě rozsvítí pouliční osvětlení.

Proč jsem nezůstala doma?

Před deštěm se schovala do malé kavárny na rohu. Až s pohledem do nápojového lístku zjistila, že je to místo, kam byla pozvána na schůzku.

Co tady sakra dělám? optala se sama sebe Zuzana. Věděla to přesně, jen nebyla na podobné situace zvyklá. Byla tady jednoduše proto, že byla nasraná.

Nasraná na přehlíživý chování lidí, třímajících ekonomickou a politickou moc, na cynickej kalkul osob kšeftujících se smrtí a lidským utrpením, na nezájem a neinformovanost ve svém okolí. A především pak na sebe a svou neschopnost s tím něco dělat. Na světě se děje a děla spousta neřádstva, často neprůhledně zamaskovaná strukturama černýho trhu. Teprve nedávno se ale dozvěděla o objemu zbraní, který s razítkama příslušných ministerstev každý rok putuje do zemí, jejichž představitelé utlačují vlastní obyvatelstvo, ohrožuje svý sousedy nebo při svých taženích způsobuje humanitární katastrofy a páchá válečný zločiny.

Zlatý český ručičky. Jako jo, ale … Kolik civilistů na Srí Lance zastřelili českým kvérem? Kolika prodemokratickým aktivistům v Egyptě vyhrožoval policajt s českou pistolí u boku nebo ještě hůř v ruce?

Interiér kavárny byl zaplněn starým nábytkem a jen spoře osvětlen dvěma lustry líně se houpajícími v mírném průvanu – dveře podniku se otevřely. Vešla osoba. Musela to být Eva, se kterou byla Zuzana už pár týdnů v mailovém kontaktu.

„Ahoj, ty jsi Zuzka?” potvrdila příchozí Zuzaninu domněnku. Pár slov a vět na prolomení počátečních rozpaků. „Je moc fajn, že ses ozvala.

Jak ses vlastně dozvěděla o Odzbrojovce? Co tě motivovalo k tomu se zapojit?” Zuzana se rozpovídala o tom, jak našla náhodou na jednom koncertě leták skupiny a mezi kapelama se do něj začetla.

O tom, jak je nasraná. Na politickou reprezentaci, zbrojařský industriální komplex, na společnost. A taky na svou bezradnost.

Déšť ještě zdaleka neustával. Nebylo kam spěchat.

Všechny osoby a místa v příběhu jsou smyšlená, jakákoli podobnost s místy a osobami existujícími je čistě náhodná.

Mailová adresa, na kterou Zuzana napsala je zbrane@nesehnuti.cz.

Ta je naopak, stejně jako Odzbrojovka, velmi reálná.

50% ŽIEN SO ZBRAŇOU NIE JE CIEĽOM FEMINIZMU Ak ste členmi*členkami nejakej z mnohých skupín na Facebooku, ktoré samé seba nazývajú feministickými, určite ste sa stretli s niečím, čo sama pre seba volám Počítanie žien.

Koľko žien je v tej či onej politickej strane? (Nejaké tam sú, ale málo.)

A koľko z nich je na vysokých pozíciách? (Ešte menej.)

Koľko žien je vo vede? (A koľko z nich je natoľko slávnych, že ich poznáte po mene?)

Ako by to vyzeralo, keby sme z tejto dôležitej fotky odstránili všetkých mužov? Koľko žien by tam zostalo?

Vo chvíli, keď je do velenia zvolená žena, zdôrazňuje sa, že je prvá/ druhá/tretia, ktorej sa niečo podobné podarilo (a tam počítanie väčšinou končí). Aj keď takéto Počítanie žien upozorňuje na dôležitú tému nerovného zastúpenia, často sa v záujme čísel prehliada dôležitá vec – či tá inštitúcia, do ktorej čela sa práve dostala žena, nie je náhodou od základov postavená na patriarcháte.

Zastúpenie žien v armáde je téma, ktorá „baví“ a ktorá sa dá ľahko bulvarizovať. Všetky rozhovory so ženami v armáde sa točia okolo tých istých otázok - Aké to je byť ženou v tak typickom mužskom prostredí? Aké to je jazdiť tankom ako žena? Aké to je prejsť výcvikom ako žena? Bolo vaše okolie prekvapené, keď zistilo, že dokážete robiť to isté čo muži? A hlavne – s čím ste sa hrávali ako dieťa? Žena v armáde, obzvlášť vo vysokej funkcii, vyvoláva dojem pokroku – ženy získali právo slúžiť v niektorých pozíciách armády až v 50. rokoch a dodnes má Česko len jednu brigádnu generálku (ľahké počítanie). Avšak predpoklad, že žena na vysokej pozícii automaticky prinesie zmenu patriarchálnych štruktúr, je chyba výpočtov.

Stačí si prečítať rozhovor s prvou českou generálkou Lenkou Šmerdovou. Keď sa po otázkach na detstvo (hra na vojakov a indiánov) a výcvik (vojačky ako zdroj motivácie pre mužských kolegov) novinárka konečne dostane k téme sexuálneho násilia v armáde, postaveniu vojakov s homosexuálnou orientáciou a prístupe armády k trans ľuďom dostane jasnú odpoveď – nikdy som sa v armáde so sexuálnym násilím nestretla, nemám osobné povedomie, že by sme museli túto problematiku riešiť, uchádzačov posudzujeme podľa platnej vyhlášky. Človek si musí klásť otázku – ako by to vyzeralo, keby sme z fotky predstaviteľov armády odstránili všetkých, čo zľahčujú sexuálne násilie a popierajú práva menšín? Koľko žien by tam zostalo? Ženy majú mať možnosť robiť čokoľvek, čo chcú. Majú byť zastúpené vo vysokých pozíciách nadnárodných firiem, riadiť nemocnice, robiť dôležité rozhodnutia a niekedy niečo posrať, presne tak ako muži.

Problém ale nastáva, keď už len samotnú prítomnosť ženy oslavujeme ako víťazstvo feminizmu. Skutočnosť, že sa ženám podarilo preraziť dvere do inštitúcie založenej na ovládaní, vykorisťovaní, utláčaní a ničení všetkého a všetkých, ktorí ohrozia status quo, je často v hlavách feministiek a feministov, ktorí „chcú len rovnosť, nič iné“ víťazstvom a konečným cieľom. Dokázali sme, že ženy môžu byť rovnako zapojené do patriarchálnych štruktúr ako muži! # Feminism na tričku z Háemka. Ozajstným cieľom by pritom mala byť možnosť vytvárať také systémy a inštitúcie, ktoré sa nebudú riadiť patriarchálnymi pravidlami. Namiesto počítania, koľkým ženám bolo dovolené zapojiť sa súčasného systému, poďme spočítať, koľkým sa podarilo ho pretvoriť. Dúfam, že raz to nebude ľahké počítanie.

Ivana Malina Balgová Spomenutý rozhovor s Lenkou Šmerdovou: https://www.heroine.cz/spolecnost/2066-zeny-musi-dokazovat-ze-na-armadu-maji-resi-i-deti-rika-prvni-ceska-generalka

PROČ JE NÁSILÍ VĚTŠINOU PÁCHÁNO MUŽI? Fyzické násilí, ať už ve formě jednotlivých útoků nebo hromadných konfliktů, jakými jsou ozbrojené střety, války, genocidy či teroristické útoky, zůstává převážně mužským fenoménem. Proč jsou projevy násilí spíše mužskou záležitostí a v podstatně méně případech jsou páchány ženami? Z výzkumů vyplývá, že je to podmíněno biologickými, psychologickými i sociálními faktory.

Některé studie poukazují na rozdíly ve stavbě mozku, které by mohly odůvodňovat větší výskyt násilného chování u mužů.

Nejnovější výzkumy ovšem tohle tvrzení vyvrací a například podle jedné studie z roku 2017 mají muži amygdalu (část mozku významně spojenou s emocemi) o přibližně 10 % větší spíše z důvodu celkově větší stavby těla včetně mozku. Tento rozdíl potom nemá významný vliv na prožívání emocí či chování člověka a studie tak teorii o „mužském“ a „ženském“ mozku vyvrací (Marwha a kol., 2017). Stejně tak zkoumání vlivu hladiny testosteronu na agresivní chování má nekonzistentní výsledky, a nelze z něj tak vyvozovat jednoznačné závěry (Staniloiua & Markowitsch, 2012).

Jednou z biologických teorií vysvětlující zvýšenou agresivitu a násilné projevy mužů je teorie tzv. „válečnického genu“. Gen MAOA, který podle této teorie způsobuje rozdíly v agresivitě, může mít dvě varianty – L a H – podle nízké („low“) či vysoké („high“) schopnosti vyrábět enzym MAO-A. U mužů s variantou L, a tedy nižší hladinou zmíněného enzymu, byly zjištěny agresivnější reakce na provokativní podněty (např. obrázek rozčíleného obličeje). U žen byly tyto reakce mírnější, přestože měly „válečnický gen“. Proč tomu tak je nebylo zatím jasně prokázáno, pravděpodobně za to může odlišné působení estrogenu a testosteronu (Buckholtz & Meyer-Lindenberg, 2008).

Dalším biologickým vysvětlením je i evoluční teorie sexuální selekce (pohlavního výběru). Už podle Darwina je ženské pohlaví to, které si partnera vybírá. Protože ženy investují do reprodukce mnohem více než muži, je v jejich nejlepším zájmu, aby volbu partnera pečlivě zvážily. Muži poté soutěží a předhání se v projevování dominance, součástí čehož je i agresivní a násilné chování (Copping, 2017).

Mužství a maskulinita ovšem nejsou pouze záležitostí biologickou, ale také sociálně-kulturní a historickou. Teorie sociálních rolí vysvětluje časté projevy násilí u mužů tradiční dělbou práce ve společnosti, kdy ženy vystupují jako pečovatelky a strážkyně domácnosti, zatímco muži zastávají roli živitelů a ochránců rodiny. Muži jsou poté agresivnější jednoduše z toho důvodu, že to od nich společnost očekává.

Musí projevovat sílu, dominanci, odvahu a toleranci k bolesti, ale také agresivitu a schopnost ukázat svůj status a udržet si jej i za použití násilí. Snaha naplnit stereotyp o typicky mužských vlastnostech může v některých případech vést k chování, které je škodlivé pro společnost i samotné muže, k tzv. „toxické maskulinitě“.

Pojem toxická maskulinita začal být používán na počátku 90. let v psychologických a sociologických studiích zabývajících se reprezentací maskulinity. Socioložka Tracy Karner na základě hloubkových rozhovorů s veterány války ve Vietnamu popisuje, jak tito muži prožívali deziluzi z představy o odchodu do války jako jakéhosi rituálu, během nějž se z chlapců stávají muži. Takto totiž začala být válka prezentována po roce 1945. Ti, kteří válkou prošli, byli odměněni uznáním ze strany společnosti a byli oslavováni jakožto ochránci svobodné Ameriky. A byli to často právě synové veteránů druhé světové války, kteří odešli do Vietnamu s cílem pokračovat v tradici a vydobýt si svoji pozici ve společnosti.

Vojáci, kteří se z války po kapitulaci amerického vojska vrátili zpátky do rodné země, se vytouženého uznání nedočkali.

Už během války vzrostla v Americe popularita mírových hnutí a znechucení z válečného konfliktu nabíralo na síle. Vojáci se tak najednou ocitli ve společnosti, která jejich traumatické zážitky neoceňuje a zároveň odmítá násilí jako způsob řešení konfliktů.

Snahy o znovuzískání statutu „pravých mužů“ se u těchto mužů později projevovalo chováním, které Karner označuje za toxickou maskulinitu – nadměrné pití alkoholu, vyhledávání rvaček a riskantních situací či soutěživost s ostatními muži (Karner, 1996).

Jedním z častých projevů toxické maskulinity je vnímání žen jako slabší části populace a ospravedlňování nerovnosti mezi pohlavími.

Když v roce 2016 vrcholila migrační krize, začaly se objevovat výzvy k ozbrojování obyvatelstva a posilování bezpečnostních složek státu. Častým argumentem byla potřeba chránit české ženy. Násilí (třebaže pouze v teoretické rovině) tak bylo legitimizováno na základě představ o ženách jako „nositelkách života“, které je potřeba chránit třeba i se zbraní v ruce (Gelnarová, 2016).

Mezi další jevy svázané s toxickou maskulinitou patří i homofobie a pocity ohrožení ze strany LGBT+ komunity. V roce 2016 otřásl světem střelecký útok v gay klubu Pulse v Orlandu, při kterém bylo zastřeleno 50 lidí a dalších více než 50 zraněno. Protože se k němu následně přihlásil Islámský stát, byl tento útok často prezentován jako jedna z mnoha epizod války mezi západním světem a Islámským státem. Méně už se ovšem diskutovalo o tom, co Omara Mateena vedlo k tomu provést útok zrovna v gay klubu. Později se objevily zprávy, že Omar Mateen byl v klubu pravidelným návštěvníkem a využíval také seznamovací aplikace pro gaye. Ať už byl ovšem útok výsledkem internalizované homofobie či nikoliv, pravdou zůstává, že homosexualita narušuje heteronormativní vidění světa a je úzce spojena s projevy toxické maskulinity (Haider, 2016).

Definitivní odpověď na otázku, proč jsou násilníky většinou muži, nejspíše není jenom jedna. Jeden z faktorů máme ovšem jako společnost nepochybně ve svých rukou. Neustále vyvíjíme tlak na muže, aby byli silní, nebojácní, připraveni bránit svoji rodinu, vlast, cokoliv. Následně snižujeme sociální status těm, kteří naše představy „hrdinů“ a „ochránců“ nesplňují. Udělejme první krok k míru tím, že přestaneme obdivovat násilí ve všech situacích a formách a zbavíme se představ, že „správní chlapi“ mají konflikty řešit pěstí.

Ivet Zdroje: » Buckholtz, J. W., Meyer-Lindenberg, A. (2008). MAOA and the neurogenetic architecture of human aggression. Trends in Neurosciences, 31(3), 120–129. » Copping, L. (2017). Gender differences in violence and aggression. In P. Sturmey (Ed.), The Wiley Handbook of Violence and Aggression. » Gelnarová, J. (2016). „Chraňme naše ženy“. Migrace, bezpečnost a maskulinita.

Zpráva z diskuse. Gender, rovné příležitosti, výzkum, 17(2), 93-95. » Haider, S. (2016). The shooting in Orlando, terrorism or toxic masculinity (or both?). Men and Masculinities, 19(5), 555–565. » Karner, T. (1996). Fathers, Sons, and Vietnam: Masculinity and Betrayal in the Life Narratives of Vietnam Veterans with Post Traumatic Stress Disorden.

American Studies, 37(1), 63-94. » Marwha, D., Halari, M., & Eliot, L. (2017). Meta-analysis reveals a lack of sexual dimorphism in human amygdala volume. NeuroImage, 147, 282–294. » Möller-Leimkühler, A. (2018). Why is terrorism a man’s business?

CNS Spectrums, 23(2), 119-128. » Staniloiua, A., Markowitsch H. (2012). Gender differences in violence and aggression – a neurobiological perspective. Procedia - Social and Behavioral Sciences, 33, 1032 – 1036.

VÝZVÁM DNEŠKA SE NEDÁ ČELIT SE ZBRANÍ V RUCE O ZMĚNÁCH KLIMATU, ZBROJENÍ A EKONOMICKÉM SYSTÉMU

Nejvíce zbraní vyvážejí bohaté severní státy a často jsou také mezi největšími emitory skleníkových plynů. Třeba v USA bylo investováno do armády jen v roce 2019 686 miliard dolarů, což je více než jakákoli jiná země, USA zároveň největší objem zbraní vyváží do zahraničí.

Spojené státy jsou rovněž největším producentem CO2, zodpovědného za změny klimatu.

Byznys se zbraněmi je, stejně jako rostoucí spotřeba energie z fosilních paliv, součástí neudržitelného ekonomického systému, založeného na nekonečném růstu a maximalizaci zisku.

Vydělávají na něm hlavně představitelé velkých společností, důsledky v podobě konfliktů a klimatických problémů pak ale dopadají na obyčejné lidi.

A paradoxně nejvíc dopadají na obyvatele zemí globálního jihu, kde nejsou velké zbrojařské podniky a emisí vypouští tyto země ve srovnání se severem mnohem méně.

Evropské a americké zbraně tu ale často končí v rukou místních radikálů nebo vlád, které potlačují práva svých občanů. A i tam, kde se neválčí, je obyvatelstvo ohroženo klimatickými katastrofami, které je připravují o jídlo nebo domovy.

Klimatická krize je také formou násilí.

Změny klimatu ale samozřejmě dopadají i na obyvatele globálního severu. U nás třeba v podobě sucha a vln veder. A také v Americe, zemi s největšími investicemi do armády, musí lidé čím dál častěji opouštět své domovy kvůli intenzivnějším záplavám, hurikánům a vzestupu mořské hladiny.

Velkým výzvám dnešní doby, kterými je environmentální a klimatická krize, se prostě nedá čelit se zbraní v ruce.

V tomhle boji se dá zvítězit jedině společně. Místo zbraní je ale potřeba globální spolupráce a pomoc zasaženým.

Stabilní regiony jistě spíš zařadí klima mezi své priority než ty zmítané konflikty, a odklon od zbrojení může poskytnout další zdroje pro co nejrychlejší přechod na bezuhlíkové fungování. Proto by úsilí o klimatickou spravedlnost mělo jít ruku v ruce s důrazem na omezení vývozu zbraní a mírová řešení.

Potřebujeme systém založený na udržitelnosti a respektu k lidem i přírodě. Ne na ekonomickém růstu a maximalizaci zisků zbrojařů a uhlobaronů.

ZBRAŇ cestou na dovolenou ukazuješ mi její fotku je krásná, je rakouská máš teď zbraň protože oni mají zbraně a poslouchají Landu kupuješ ji pro ochranu celýho světa jistotu těch co miluješ planety která se uzdraví bez lidí vstříc apokalypse ztékající z mrznoucích pólů sám budeš si plnit náboje ví o tom hebká pulzující hladina tvé kůže nocí mně rámují tvé světélkující ruce co má to vše společné se životem rašení buněk tvého těla bylo jako neomezené zdroje vrostlé uprostřed nás hltání tekutého jedu ohnivé řeky v žilách co bývaly domovinou ukrajování blyštivých snů lehký vánek nás svazuje touha je zázrak dýchej vnitřní je vnější

KLIMATICKÁ KRIZE A MILITARISMUS Když se začalo globálně mluvit o válce v Sýrii, objevil se na internetu komiks („Syria’s climate conflict“ – Audrey Quinn, Jackie Roche), který prezentoval sucho jako jeden z hlavních důvodů začátku této války. I když ignoroval mnoho dalších důležitých aspektů, ukázal zároveň podstatnou a často opomíjenou propojenost témat klimatické krize a militarizace společnosti.

Průsečíků mezi militarismem a klimatickou krizí je nespočet, od rozhodnutí, kam budou naše vlády investovat (jestli do armády nebo do mitigace klimatických změn, když to bagatelizuji), až po degradaci ekosystémů následkem ozbrojených střetů.

Stav světa nám neustále připomíná, jak komplexní, propojené a zároveň neoddělitelné jsou problémy, které se snažíme řešit.

Samozřejmě, že na hloubkové pochopení těchto průsečíků bychom museli*y napsat několik knih. Začátek této konverzace však otevírá nejenom možnost lepšího pochopení současných problémů světa, ale i spolupráce mezi hnutím za klimatickou spravedlnost a mírovým hnutím.

Tuto propojenost jsem se pokusila zobrazit skrze ilustrací, která ukazuje některé ze způsobů, kterými militarizace prohlubuje klimatickou krizi a zároveň ty způsoby, kterými klimatická krize podporuje militarizaci.

Každá ilustrace je reduktivní, každý výběr tématu vynechává ta, která jsem nevybrala. Je to jen jedna z mnoha ilustrací komplexnosti světa, který chceme změnit.

KLIMATICKÁ KRIZE A MILITARISMUS Nevím, co budeme dělat. Komplexita nám přináší hlubší porozumění problémů, zároveň však připomíná, jak složité je bude vyřešit.

Seznam průsečíků, který jsem eliminovala, abych se vešla na jednu stránku je mnohem delší než ten, který jsem zahrnula.

Bylo jednoduché být cynická ve chvíli, kdy jsem odložila tužku, napsat něco depresivního (a svým způsobem pravdivého) a už se k textu nevracet.

Proto ale nejsem v antimilitaristickém hnutí. Tematizace propojení klimatické krize a militarismu mi připomněla, jak důležité je mezitematová solidarita. A vím, že všichni toho máme hodně, vím, že už tak tomu věnujeme více času, než je někdy zdravé.

Mě ale to uvědomění, že potřebujeme jeden druhého a jedna druhou, že musíme nacházet způsoby, jak se podporovat, tak trochu udržuje nad vodou. Nevím proč jsem se zapojila více do antimilitaristického hnutí, než do hnutí za klimatickou spravedlnost.

Zároveň si ale uvědomuji, že zapojení do jednoho implikuje podporu druhého, protože ten spravedlivý, nebo alespoň spravedlivější, svět, ke kterému se chceme dostat, vznikne pouze když obě dvě hnutí (a mnoho dalších) budou existovat a dále jej společně budovat.

Vím, že spolupráce není jednoduchá a že jsme na jejím začátku.

Ale jsem ráda, že jme začali*y. Hlubší porozumění problému totiž zároveň přináší nové možnosti spolupráce.

Es

MILITARIZACE MLÁDEŽE V ČR Militarismus je přesvědčení, že stát musí udržovat velké množství ozbrojených složek a chránit tím své zájmy i přes možné ztráty.

Militarizace je proces, kdy se společnost připravuje (ať už vědomě či nevědomě) na možnou válku nebo válečný konflikt. Militarizace bývá méně viditelná tam, kde zrovna neprobíhá otevřený válečný konflikt, avšak i v takových zemích je militarizace často přítomná.

Stojí například za neustálým zvyšování výdajů na “obranu” z veřejného rozpočtu, rozšiřováním armády a zahraničních misí nebo politickou podporou pro zbrojařské firmy, které vyvážejí zbraně i do nedemokratických režimů.

Militarizace mládeže je propagování militarismu (zbrojení a přípravy k válce) mezi mladými lidmi. Tato strategie usnadňuje budoucí rekrutování (nábor do armády). K tomu mohou sloužit například počítačové hry a filmy oslavujících válku či hračky s vojenskou tématikou. Militarizace se ale může projevovat v každém aspektu života, i v tom, jak vnímáme svět – například jak přemýšlíme o řešení ozbrojených konfliktů, jak učíme své děti a okolí řešit spory.

Militarizace mládeže v Česku probíhá také během prezentací Armády ČR na druhém stupni základních škol. Od září 2013 bylo do rámcových vzdělávacích programů českých škol zařazeno téma „obrany státu“. Podporu školám poskytují metodické materiály a prezentační program Ministerstva Obrany POKOS – Příprava občanů k obraně státu. Vojáci a vojačky dětem prezentují různé aspekty své práce, včetně zbraní.

Zdroj fotografií: Facebooková stránka Příprava občanů k obraně státu.

V kombinaci s dárky s vojenskou tématikou (např. puzzle s fotografiemi vojáků či vojenskou technikou) a prezentací armády jako důležitého dobrodružství se často ztrácí jiné možnosti řešení konfliktů, jako jsou diplomacie či dialog. Armáda ČR se také prezentuje na nejrůznějších akcích pro veřejnost, jako jsou dětské dny nebo oslavy státních svátků. To vše vytváří obraz armády jako hravé, hrdinské a zcela pozitivní instituce, která je nedílnou součástí státu a pro niž je čest pracovat.

Zdroj fotografií: Facebooková stránka Příprava občanů k obraně státu.

Militarizace mládeže je problém. Čas dospívání je klíčový pro to, jak budeme vnímat svět a jak k němu budeme přistupovat, a to včetně způsobu řešení konfliktů nebo kritického náhledu na dění ve světě. Militarizace společnosti je nebezpečná, protože v dlouhodobém horizontu může vést k nárůstu ozbrojených konfliktů, jejichž násilné řešení je v militarizované společnosti považováno za běžné.

Přitom ale můžeme ovlivnit to, s jakými hračkami si děti hrají nebo jak s dětmi o válce či mezilidských konfliktech mluvíme. Můžeme dětem vysvětlovat, že armáda nastupuje až při krajním řešení konfliktů a silové řešení je až tou poslední možností, dlouhodobé následky ozbrojeného konfliktu totiž nese především civilní obyvatelstvo a ani vojáci či vojačky často nevyváznou bez dalších potíží.

Mluvit s dětmi o mírovém či nenásilném řešení konfliktů doma ale nestačí, je třeba prosazovat výchovu k míru a kulturu nenásilí také ve školách.

Hanka

Zdroj fotografií: Facebooková stránka Příprava občanů k obraně státu.

POHÁDKA O ZTRACENÉM KRÁLI

Honzík se po většinu dne potuloval po království. Rád se toulal v městečku, které bylo okolo královského sídla, a také v lesích, které obklopovaly království. Každý všední den musel Honzík chodit do školy. Nejvíce ho bavil dějepis. Mohl totiž slyšet zajímavé historky o zlých barbarech a o jejich hrdinném ztraceném králi Eduardovi Mírumilovném. Podle legendy se král vydal na boj proti barbarům. Když se to barbaři dozvěděli, svolali svou temnou magii a začarovali obrovského jelena, krále lesů, aby krále unesl. Naposledy krále jeho lidé spatřili na hřbetě jelena, jak mizí hluboko v lese. Od té doby krále nikdy nikdo neviděl. Po králi Eduardovi nastoupil na trůn jeho nevlastní bratr, který ale nikdy nebyl tak oblíbený.

„Děti, a co to vlastně je meč?” ptal se pan učitel žáků. Děti začaly popisovat vzhled meče, Honzík řekl, že je ostrý. Učitel ale rázně řekl: „Ne, to je špatně.” Děti se cítily zmateně. „Meč je totiž něco, co vám zefektivní obranu i útok, něco, čím můžete zneškodnit barbara. Teď si představte, že jsem barbar a chtěl bych na někoho z vás zaútočit, tak nemáte šanci.

Ale pokud byste měli meč a on ne, tak máte větší šanci se mu ubránit, meč je totiž ostrý a může bodat. Barbar možná bude muset po tomhle setkání za jejich šamanem, ale vy se úspěšně ubráníte.” Honzíkovi to dávalo smysl, ale zároveň pomyslel na to, že by nechtěl někoho zranit. „Meče se nesmíte bát, je to jenom kousek kovu, nezačne chodit a útočit sám od sebe, to vy ho můžete ovládat. Chci, abyste se ho přestali bát a začali přemýšlet, jak ho v boji co nejlépe použít. Barbaři a jejich zdivočelá armáda nájezdníků se mečů nebojí, takže pokud se před nimi chcete ubránit, musíte se ho přestat bát a přestat se ho bát používat.” Honzík s úsměvem vykřikl, že se meče nebojí.

Pan učitel ho ale nepochválil a zeptal se ho: „A nebál by ses meče barbarského náčelníka? Ten nemá slitování ani s těmi hloupými barbary - jeho vlastním lidem!”

Honzíkův úsměv vyprchal a potichu špitl: „Bál bych se.” Učitel se vítězně usmál a řekl „To bys ale neměl.”

Hodina obrany už byla skoro u konce, když do místnosti vběhl královský posel. Celý rudý se uklonil učiteli a oznámil, že král, syn Eduardova bratra, svolává všechny schopné vojáky. Barbaři vyhlásili království válku. Honzík celý ztuhl. Nechtěl jít do války. Pan učitel ale bez zaváhání zavelel: „Jdeme do války!” Vydali se do zbrojnice, kde každý z nich dostal obrovský ostrý meč, štít a pořádné brnění.

Honzík ve válce nebojoval. Okolo něj, na louce vedle jeho oblíbeného hájku, se ozývalo cinkání kovu. Rozběhl se, že půjde bojovat taky. Když ale na kraji hloučku bojujících lidí spatřil malé zmatené děti jako je on sám, s meči, co sotva mohly unést, připomněly mu jeho spolužáky. Zlomil vší silou svůj meč, zahodil ho a vydal se k nim. Většina z nich od něj začala utíkat pryč, protože se báli jeho síly. Poslední přeživší barbarka se na Honzíka dívala s hrůzou v očích a vyděšeně vykřikla: „Při králi Eduardovi, neubližuj mi, prosím.” Honzík nevěřil tomu, co slyšel. Sundal si přilbu. Dívka pochopila, že s ní nejde bojovat. Honzík už byl u dívky, když spatřil skupinku královských vojáků v čele s panem učitelem. Skupinka mířila k nim. „Utíkej se mnou!” zavolal na dívku a běžel do lesa. Dívka nejdříve váhala, jestli má běžet za Honzíkem, ale když spatřila houf bojechtivých mužů, rozběhla se za ním. Utekli do lesa. Muži je pronásledovali. Honzík tento les znal velmi dobře a tak se skryli v nenápadné jeskyňce. Tam čekali, až boj skončí. Válka netrvala dlouho, protože barbaři neměli tak ostré meče. Druhý den království získalo i barbarské území a v celém království se slavilo.

„Pane králi, pane králi, tenhle chlapec tvrdí, že ví, co stalo s králem Eduardem!” křičel královský posel. Král ale špatně slyšel přes lidi, kteří zpívali a hlasitě si povídali.

„Zopakuj mi to, prosím.”

Posel zprávu znovu zakřičel, tentokrát ještě hlasitěji. Všichni v sále náhle zmlkli. Honzík začal vyprávět příběh, co mu pověděla Lucianka, dívka, se kterou utekl z války. Barbaři si předávali legendu, podle níž jednoho dne přinesl poštovní holub vzkaz ze sousedního království. Král Eduard Mírumilovný se chtěl vypravit na návštěvu. Barbaři tedy zašli za králem lesa - stoletým jelenem- a poprosili ho, zda by nemohl krále přivést, protože cesta přes les byla pro člověka přiliš nebezpečná a ostatní cesty byly velmi dlouhé.

Jelen souhlasil a krále přivezl na svém hřbetě.

Eduardovi se v barbarském království tak zalíbilo, že v něm zůstal a chvíli vládnul spolu s barbarskou královnou Barbarou. Jelen se mezitím záhadně ztratil, říkalo se, že ho zajali lidé z království. Království prý Eduarda zradilo, zajalo jelena, aby se král nemohl vrátit. Král už byl velmi starý a brzy po svém příchodu zemřel. Po letech se z lesů stala mýtina, a tak se barbaři konečně rozhodli jít dobrého krále pomstít.

Nikomu už se po vyslechnutí legendy nechtělo slavit. Království přijalo Lucianu, poslední žijící barbarku, mezi sebe a společně s Honzíkem se za pár let stali novým králem a královnou.

Anička a Simča

REALISTICKÉ SCI-FI PARK ČÍSLO 13

Oheň začal uhasínat, Helena sice byla unavená, ale i přesto viděla na noční obloze poloviny srpna kromě měsíce i reklamy na nápoje a jídlo. Tam, kde kdysi svítala po večerech první hvězda Večerka, bylo vidět nyní světélkující objekt ve tvaru rohlíku, byla to tzv. Archa bohatých, kam se během Studeno-laserové války v letech 2035-2040 přesunuli bohatí lidé z celého světa pod ochranou vojensko-korporátní organizace NATO.

Svět nyní umíral a ti, kteří se nemohli přesunout do vesmíru a chtěli zachránit to, co zbylo, se snažili skrze světové demonstrace a legální tlaky na vlády různých států dosáhnout toho, aby poslední zelená místa na planetě Zemi byla zachráněna. A to tak, že měla být odkoupena po dlouhých letech plnění smlouvy „Peníze zadarmo“ od světových korporací a měly se z nich stát planetární národní parky. Jakmile došlo k odkoupení velkých lesních, lučních, mokřadních a jiných zelených ploch, bylo na planetě Zemi vytvořeno přes 300 planetárních parků a z těch, kteří iniciovali tuto změnu, se stali ochránci parku se statutem OSN a tamějších vlád. Mezi lidmi byli známí jako strážci zelených rájů. Helena byla jedním z těchto strážců a starala se o park číslo 13 v bývalé obci Telecí. Její základnou se stala horská chata.

Dneska ráno přijeli po mnoha letech její kamarádi z mladých let a jak to tak bývá, neskončilo to pouze u oslavy u ohně, ale i u dlouhých debat nad minulostí a tím, co by se mohlo změnit, kdyby lidstvo přemýšlelo jinak.

Helena byla šťastná ze setkání, protože takovou oslavu už dlouho nezažila. Už nebyla mladá, jako před dvaceti lety by dokázala protančit u ohně nejedny boty a k tomu s ostatními hodovat nad chutnými veganskými párky a litry vína a piva, ale dnes to bylo jiné, nebyly k mání veganské špekáčky ani moc alkoholu.

Ekologická krize změnila vše, a to přišla pomalu a záludně jako stín pro celou civilizaci. Nejprve v roce 2020-2021 přišel koronavirus odněkud z východu a poté přišla další ekonomická krize, která prohloubila sociální nerovnosti. Ve světě bylo více bohatých a také více chudých. Lidé nevěděli, co mají řešit dříve, jestli existenční problémy nebo záchranu planety.

V roce 2025 začaly pomalu různé části států a pobřežní města mizet pod vodou, například Benátky, Singapur, New York a jižní státy afrického kontinentu a Latinské Ameriky. Naopak na území mnoha států kdysi mírného pásma vznikaly nyní pouště, protože se měnilo klima a desetiletí neohleduplnosti ke krajině, kdy bylo ve městech více betonu než zeleně, se začala projevovat. Planeta Země nyní vypadala z vesmíru jako modrá planeta se žlutohnědou pevninou a sem tam nějakou zelení.

Mnoho let občanských válek souvisejících s investicemi do zbrojení a bojem o zelené území, vodu a řešení socio-ekonomických problémů dovedlo mladého lobbistu jménem Martin k řešení tohoto velkého problému. Přivedl velké počítačové, zemědělské a stavební korporace k příležitosti získat větší bohatství. Uzavřeli skrze organizaci OSN celoplanetární dohodu zvanou „Peníze zadarmo“. Tato dohoda spočívala v tom, že lidé budou dostávat každý měsíc zadarmo peníze od vlád, ve skutečnosti však od velkého fondu těchto korporací. To ale bylo za cenu předání většiny světové zeleně pod správu korporací, které si s ní mohly dělat, co chtěly.

Většina populace souhlasila s dohodou. Dle výzkumu o tom rozhodli především lidé ze střední třídy a chudí na okraji společnosti.

Některé státy se k dohodě nechtěly přidat, jako Rusko, Čína, Indie a většina chudých států v Latinské Americe a Africe. Po přijetí dohody se začal na oko měnit svět k lepšímu. Chudí zbohatli, korporace měly nyní většinu planetární zeleně. Tam, kde kdysi byla zeleň, se nyní tyčily mrakodrapy, továrny a města budoucnosti, kam se stěhovali lidé z vesnic nebo chudších a zatopených oblastí. Naopak z některých států, které nesouhlasily, jako africké státy a Indie, se staly ekonomičtí otroci, korporace využily svého vlivu na vlády v těchto zemích a jedna celá miliarda obyvatelstva zůstala chudá a tito lidé pracovali za skoro nic pro celý svět ve světové továrně. Básník Nitche 22 to popsal jako velkou oslavu světa, zatímco jedna miliarda lidí za tu oslavu platí svými životy. Mladý lobbista poté do konce svého života litoval své pomoci lidstvu, protože nepředpokládal, že světové korporace udělají takový historický podfuk a začne ekonomické otroctví.

Během deseti let fiktivního celosvětového blahobytu vlády skrze OSN s korporacemi spolupracovaly na přestupní vesmírné stanici, která měla sloužit pro kolonizaci Měsíce a Marsu, jako obranná možnost NATO proti atomovým zbraním ze strany ruských a Čínsko-indických satelitů.

Stačilo k tomu využít zvolenou pátou operační doménu NATO schválenou 20. listopadu 2019. Mimo korporátní a vládní kruhy jenom málo lidí vědělo, že tato stanice není určená jenom pro kolonizaci jiných planet a obranu NATO, ale samotná stanice je tzv. Archou pro bohaté. Vesmírným městem pro bohaté, kam se stěhovali jenom majetní, protože si uvědomovali pomalu rostoucí ekologickou krizi.

To, co korunovalo ekologickou krizi, byl rok 2035, kdy spadlo několik velice starých satelitů z organizace NATO, Ruska a Číny s atomovými bombami přímo do zelených oblastí v severní Americe, na Sibiři a Antarktidu. Naštěstí spadly do nepříliš obydlených oblastí, ale i tak zničily křehký ekosystém daných míst, míst, která se změnila v pustinu a poušť.

Kvůli těmto incidentům nastala nová studeno-laserová válka na období 5 let, avšak lidé tomu přezdívali paprsková válka, protože nebyly použity jenom atomové bomby, ale díky kolonizaci vesmíru mělo mnoho velkých a vyspělých států své satelity nad svým územím s technologií laseru.

Když laser vypálil na dané území, zbyl na místě kráter a velké NIC. Po tom všem se mezi lety 2035-2040 všichni bohatí lidé z celého světa ze strachu ze zničení planety v tichosti přesunuli na vesmírnou stanici pod ochranou organizace NATO nebo do nových vesmírných kolonií.

Během debaty u ohně kamarádi Heleny, Pavel s Jindřichem, zmínili, že se tehdy účastnili archeologických vykopávek v severní Americe, protože studovali příchod prvních obyvatel na americký kontinent z Asie.

Po dopadu atomovky zorganizovali humanitární pomoc pro několik etnik prvních obyvatel (tzv. Indiánů) v okrajových oblastech radioaktivního záření. Poznali přímo lidský chaos a beznaděj, ale dnes už nebyli smutní.

Setkání s Helenou a pobyt v přírodě se stal uklidňujícím lékem na všechno špatné. Helena pro ně navíc měla velké překvapení.

Pavel s Jindřichem se měli stát jejími novými kolegy, protože její dva starší kolegové odcházeli do důchodu. Z Jindřicha a Pavla, kteří byli celý život archeology a aktivisty proti zbrojení, se nyní stali strážci planetárního parku číslo 13.

Martin

HVEZDNÁ TAJENKA V tajence je ukryto to, co už 50 let chrání vesmír před invazí zelených mozků: Jaffa, který nejdříve sloužil Apophisovi jako jeho První muž, avšak později se přidal k týmu SG-1.

Android na lodi vesmírných mariňáků U.S.S. Sulaco mířící k planetoidu LV-426. Nápověda: Dcera Anakina Skywalkera Kapitán hvězdné lodi Millennium Falcon, v níž cestuje společně se svým druhým pilotem Wookieem Chewbaccou.

Syn Anakina Skywalkera Mimozemský tvor se silnou kyselino místo krve.

Britský agent, který s pomocí amerických ozbrojených astronautů dobyl vesmírnou stanici šíleného průmyslníka Huga Draxe. obří bitevní stanice sférického tvaru Americký svátek, kdy lidstvo úspěšně porazilo mimozemšťany.

První vědecký důstojník a komandér na Enterprise, poloviční vulkánec a poloviční člověk Kosmonaut, jehož otec byl tesař a truhlář a matka vedoucí mléčné farmy kolchozu. ho ocí laserové , který pom SSSR a Číny. a ch u o d a Příjmení p derné zbraně USA, il ja satelitu nič věda: Nápo

Francouzský kapitán lodi USS Enterprise-D (křestním jménem Jean-Luc)

Bůh s kladivem Malý kosmický servisní astrodroid sériové výroby, bílomodré barvy a válcovitého tvaru s půlkulovou hlavou.

Velitel Autobotů, transformuje se do tahače. (křestním jménem Optimus) Jméno pod kterým je známý Darth Sidious Hybrid člověka a Na’vi bytosti, který armáda používá k proniknutí na planetu Pandora.

Měří 66 cm. Za svůj život trénoval až 20 000 jediů.

ní... řeše

ODDELENÝ MIER V Afganistane je zima. Totožnými slovami som pred rokmi začínal text, ktorý ma v piatu hodinu rannú donútil prebudiť sa, postaviť na nohy, poľudštiť, začať písať a pokúsiť sa dekódovať teraz už ťažko popísateľný pocit, ktorý vo mne tomuto zdanlivo bláznivému činu predchádzajúci sen zanechal.

Ani len okrajovo si nespomínam, aký podnet ho uviedol do pochodu.

Povedal by som, že na tom nezáleží. Cítiť mrazivý chlad, rozožierajúci celý povrch vašej kože, v obkolesení ničoho než dún pokrytých bielym, slnkom rozžeraveným pieskom, je predsa banálny psychologický prejav toho, čo moje oči nedávno predtým zaregistrovali a mozog úspešne odignoroval. Prípadne vice versa.

Jednalo sa o fabuláciu najhrubšieho zrna. Predpokladám, že nie príliš odlišnú od týchto riadkov. S odstupom času nie je snáď ničím než beletristickým zjednodušením čohosi, čo si mnohí za svoj život nikdy neuvedomia. Bohužiaľ.

Zapísal by som nespočet riadkov úvahami o prchavosti ľudských činov. Najodpornejších a najnehumánnejších z nich. Avšak túto prácu mi uľahčili mnohí predomnou. Mnohí z tých, ktorých sužoval chtíč po boji, po odvete, po heroickom akte v mene vyššieho, zmusluplnejšieho princípu. Mnohí, ktorí s nadšením, pri niektorých nezameniteľným s čírou nenávisťou, pribehli do náručia najohavnejších stvorení páchajúcich dodnes nepochopiteľné zverstvá. Mnohí navrátilí, otrasení a zlomení, z tých „šťastných“ prežívších.

John Knowles, americký realista najhrubšieho zrna, a aj napriek tomu na našom kontinente neznáme meno, sa o podobné pričinil nepridlho po skončení druhej svetovej vojny. Postavy románu A Separate Peace sa s monstróznosťami vojny vysporadúvajú za zdanlivo bezpeč-

nými múrmi elitnej strednej školy Devon. Absencia armády, zbraní a munície necháva vyniknúť vnútorným rozkolom, ktoré s nastávajúcou a neodvratnou angažovanosťou v druhej svetovej vojne ovplyvnia ich charaktery a budúce životy prv než sa stanú jej súčasťou.

Nasledujúce odstavce predstavujú záverečné myšlienky hlavnej postavy, mladého a rozpolteného Gena Forrestera, ktorý po strate najcennejšieho priateľa Phineasa dezertuje. Dezertuje od závisti, hlúposti, ignorácie a nenávisti. Odmieta chlad, ktorý hŕstka „hlúpych starcov“ na tento svet uvalila. V dobe, kedy je pohodlnejšie miesto aktivity uchýliť sa k pasivite, v akejkoľvek forme, na tejto voľbe napokon stále záleží. Nebojím sa tvrdiť, že viac ako kedykoľvek predtým. Pamätajme a odmietajme spolu s ním. Oddelený, vnútorný mier za to stojí. Bez neho ten vonkajší nikdy nemá šancu prežiť. „Otec neustále tára o službe vlasti,“ povedal Brinker ospravedlňujúco, „bol by som najradšej, keby s tým načisto prestal, dopekla!“ „To je v poriadku.“ Vedel som, že priateľstvo z veľkej časti stojí na pilieroch prijímania nedostatkov toho druhého, ktoré pri Brinkerovi občas zahŕňali aj jeho rodičov. „Budem ,slúžiť, ako tomu hovorí. Nakoniec možno skončím aj mŕtvy.

Ale nech som prekliaty, ak niekedy budem zdieľať jeho pohľad. Najviac ma doráža celý ten nezmysel okolo prvej svetovej. Všetci na ňu nahliadajú detinskými očami, nevšimol si si?“ Pohodlne sa zhodil do kresla. „Sú to muky. Nie som žiaden hrdina, a rozhodne ani ty. A rozhodne nie ten starec. Nikdy ním nebol, a je mi šumafuk, čo podľa jeho slov vraj v Château-Thierry dosiahol.“ „Snaží sa len udržať krok s dobou. Pravdepodobne sa cíti odstrčený, tentoraz príliš starý.“

„Odstrčený!“ Brinkerove oči sa rozsvietili. „Odstrčený! On a jeho banda za to nesú zodpovednosť! A my sme tí, ktorí proti tomu majú teraz bojovať!“ Počul som Brinkera ponosovať sa nad problémami našej generácie tak často, že som to konečne identifikoval ako zdroj jeho náhleho vytriezvenia počas zimy. Zovšeobecňujúci, trochu sebaľútostný odpor voči miliónom ľudí, ktorých ani nepoznal. Poznal svojho otca, no aj napriek tomu spolu teraz vôbec nevychádzali. V istom zmysle to bol primárne Finnyho názor, hoci ten sa na celú vec pozeral komicky, prirodzene. Bral ju ako obrovský a intenzívny vtip, praktický vtip, rozohraný tučnými a hlúpymi starcami niekde spoza opony.

Nikdy som sa nedokázal stotožniť s názorom ani jedného z nich.

Bolo by to pohodlnejšie, ale nedokázal som tomu veriť. Pretože bolo nad všetko jasné, že vojny nevytvárali generácie a šialenstvá pre ne príznačné, ale práve ľahostajnosť zakorenená v samotných srdciach ľudí.

O Phineasovi som nehovoril, rovnako ako nikto iný, hoci bol prítomný v každom momente každého jedného dňa, odkedy mi tú tragédiu Dr. Stanpole zdelil. Finny oplýval vitalitou, ktorú za žiadnych okolností nebolo možné uhasiť. Napokon, nepodarilo sa to ani jeho kostnej dreni. Práve z tohto dôvodu som o ňom nebol schopný rozprávať, ani o ňom počúvať. Nech by to bolo čokoľvek. Pretrvával tak rázne, že všetky slová, ktoré som potreboval dostať von by ostatným pripadali šialené (nemohol som o ňom hovoriť v minulom čase, napríklad).

A naopak. Čas, ktorý som s ním strávil dokázal naplniť atmosférou, v ktorej naďalej jestvujem.

Všetci ostatní v sebe postupom času objavili čosi, za čo silou-mocou obviňovali voľačo neurčité vo svete okolo nich. V našom ročníku takýto zlom zvyčajne nastal v momente, keď moji rovesníci pocho-

pili pravú podstatu vojny. V momente uvedomenia si prítomnosti neznesiteľne nevraživej veci, ktorá je na tomto svete spolu s nimi.

Po tomto sa jednoduchosť a zomknutosť ich pováh zlomila.

Jediný Phineas tejto tragédii unikol. Oplýval neobyčajným elánom, silnou dôverou v samého seba a úprimnou vyrovnanosťou. Čo ho napokon aj zachránilo. Nič, čo zažíval doma, nič v Devone, dokonca ani samotná vojna v ňom nezlomili tú harmonickú a prirodzenú jednotu. Môj hnev sa vytratil. Cítil som, že je preč, vyschnutý a bez života. Phineas ho pohltil a vzal so sebou. Naveky som sa od neho oslobodil.Nikdy som nikoho nezabil, ani necítil nenávisť voči nepriateľovi. Moja vojna skončila ešte predtým, než som na seba obliekol uniformu. Aktívne som slúžil v škole, po celý čas. Svojho nepriateľa som zabil práve tam.

Jedine Phineas sa nikdy nebál a nikdy nikoho nenávidel. Ostatní pri pohľade na nepriateľa skôr či neskôr podľahli. A tak u nich započala obsesívna potreba obrany. Privlastnením si zvláštneho spôsobu zmýšľania začali eliminovať hrozbu, ktorej čelili. „Vidíš,“ hlásal ich prístup ku všetkým a všetkému, „som bezvýznamný mravec, som nič, nie som jej hoden.“ Alebo, ako mal vo zvyku pán Ludsbury: „Ako sa opovažuje vyhrážať sa mi, som príliš dobrý, aby so mnou takto zaobchádzala, príliš povznesený!“ Alebo inak, ako Quackenbush, udrieť do nej vždy a všade. Alebo ako Brinker, vypestovať si voči nej zovšeobecňujúci odpor. Prípadne ako Leper, vynoriť sa z ochranného oblaku povrchnosti, len aby jej ostal stáť zoči-voči, presne tak, ako sa obával. Vzdať sa boja, absolútne.

Všetci okrem Phineasa si podobné Maginotové línie skonštruovali, stoj čo stoj, proti útokom nepriateľa, ktorého za hranicami videli, alebo si tak aspoň nahovárali. Nepriateľa, ktorý známymi spôsobmi nikdy neútočil. Ak vôbec útočil. Ak bol vskutku nepriateľom. lejt

doufala jsem že najdu ostré hrany které vydrží všudypřítomnost prachu a zónu kam bych mohla schovat celou plejádu (i sebe) doufala jsem, že najdu třeba jen stopu v zemi něco, co mi přiblíží ale nenašla jsem nic jen pocit k vyplnění žádné linky mezi které se vejít - mír

FOOD NOT BOMBS / JÍDLO MÍSTO ZBRANÍ

MISKOU POLÉVKY PROTI VÁLCE A NÁSILÍ RECEPT: 50-100 porcí čas přípravy: cca 4-5 hodin #vegan #crueltyfree #solidarityfood 1) Den předem: Nakoupit Nalovit ingredience.

S velkou taškou zajdi do libovolného supermarketu, obejdi vchod a najdi kontejnery*. S trochou štěstí tam najdeš spoustu vyhozené zeleniny a dalších potravin, které dokonale symbolizují nadměrný konzumerismus v zemích prvního světa. Vše lze využít!

Alternativa: Skrze dobré kontakty lze získat vyřazené potraviny z obchodů ještě předtím, než se dotknou dna popelnice. Tohle dělá většina kolektivů FNB, takže rozhodně můžeš přijít na vaření i pokud jsi žádné vyřazené potraviny nesháněl*a!

2) Revoluci v kuchyni lze nejlépe začít ve skupině spojenců – neprofesionálních, ale odhodlaných kuchařů. Najdi si na webu lokální skupinku FNB (např. Food not Bombs Brno), napiš jim a oni ti moc rádi sdělí, kdy a kde se můžeš zapojit do vaření a že se na tebe budou těšit. Každá pomoc je vítána!

3) Seznam se s novými přáteli a u příjemného povídání se chopte kuchyňského náčiní. Zpracujte veškerou “nalovenou” zeleninu do velkého hrnce.

A tím myslím opravdu velkého! Neexistuje jeden způsob přípravy a veškeré rozhodování probíhá na základě konsenzu**. Nejlepší je začít krájením cibule a kořenové zeleniny, průběžně míchat a přidávat koření, až dokud polévka nemá opravdu říz. V ideálním případě by měla mít výraznou chuť, zároveň ale nebýt příliš pálivá. Servíruj s pečivem z místního pekařství či supermarketu, které se neprodalo.

4) Polévka je hotová. Dobrou chuť!

Tady většina receptů končí, ale v tomhle případě ta hlavní část začíná.

Polévky je nadbytek, stejně jako nespravedlnosti ve světě. Tak to pojďme trochu vyvážit tím, že polévku rozdáme těm nejpotřebnějším, lidem bez domova, kteří si nemohou dovolit teplé jídlo každý den. Tímto počinem získá polévka ještě lepší chuť a je symbolem solidarity, kterou chceme ve společnosti šířit. * Do kterých dumpsterů se lze bez problému dostat a nalovit jídlo se můžeš dozvědět třeba právě od kamarádů na vaření z FNB. ** Food Not Bombs je nehierarchický kolektiv. Nemá žádného šéfa*šéfku, všichni jsou si rovni.

Vaříme společně každý víkend veganské jídlo ze surovin, které by se v tomhle systému vyhodily, a rozdáváme ho na ulici všem lidem, kteří ho potřebují.

Vymezujeme se tak proti plýtvání jídlem, násilí na lidech i zvířatech a také absurdním investicím do zbrojení, které se dějí i přesto, že řada lidí nemá kde bydlet a co jíst. Války, chudoba a masová produkce živočišných produktů jsou formami násilí a s tím nechceme mít nic společného.

Vaření s Food Not Bombs může být malý krok, ale děláme něco smysluplného s viditelnými výsledky, pomáháme lidem v nouzi. Navíc fungujeme všude po světě, takže změna systému se nemusí zdát tak nedosažitelná!

Jiný svět je možný.

PŘIJĎ NÁM POMOCT VAŘIT A ROZDÁVAT JÍDLO! Fungujeme v Brně a ve spoustě dalších měst. Na webových stránkách najdeš kontakt na všechny lokální skupiny v ČR, tak na to koukni.

Food-not-bombs.cz Anička

VYDALA ODZBROJOVKA ZA PODPORY EVROPSKÉHO SBORU SOLIDARITY A NESEHNUTÍ.

2020