Page 1

sv ě t v k apce rosy aneb p saní p odle lustiga

KNIHA POVÍDEK STUDENTŮ LITERÁRNÍHO KURZU DANY EMINGEROVÉ


sv ě t v k apce rosy aneb p saní p odle lustiga

Cvičení je pro spisovatele – stejně jako pro pianistu – podstatou všeho. I když literární fušér může výjimečně napsat dobrou povídku, skutečný spisovatel potřebuje – stejně jako pianista – dokonale zvládnutou techniku. Tato kniha je souborem cvičných literárních etud, které napsali studenti kurzů tvůrčího psaní Dany Emingerové s názvem PSANÍ PODLE LUSTIGA. Konají se v Divadle Dobeška a v Akademii ČTK. Adéla Boučková, Dan Lounský, Dana Emingrová, Iva Mrkvičková, Iva Pechová, Jaromír Bílý, Jan Červinka, Jiří Ryvola, Jitka Bláhová, Jitka Schmiedová, Karolína Neuvirtová, Klára Dvořáková, Lenka Skácelíková, Lenka Štraubová, Martina Adamcová, Monika Charousková, Oldřich Krejčí, Petr Pravda, Petr Witowski, Šimon Pravda, Věra Staňková, Tereza Hirsch, Vojta Černý, Zdeněk Michálek Knihu provázejí volné ilustrace Jiřího Ryvoly. –1–


DESATERO ZAČÁTEČNÍKA Jan Červinka Žil byl jednou jeden matematik – vlastně bychom měli říci žije a byje jeden matematik, ale to by neznělo tak dobře. Takže žil byl jeden matematik a bylo mu dobře mezi jeho axiomy, větami a definicemi. Těšilo ho, jak se s třeskotem kříží v nekonečnu rovnoběžky, jak tam něžně konvergují limity a jak se kolem vilně vlní neurčité integrály. Jednou se mu ale zastesklo v jeho matematické sluji a chtěl se seznámit s životem v jiné rovině, nebo alespoň s tím, jak se tento život popisuje. Přečetl si vybraná díla autorů Aristotela, Gardnera, Laciny a Emingerové a byl oslněn množstvím daných pravidel, která se nemusí dodržovat, pestrostí možností jak popsat možné i nemožné a v neposlední řadě i barvitostí jazyka, který se v této oblasti používá. Jenže po nějaké době se jeho nadšení z těch oslnivých možností začalo vytrácet, jak už se tak nadšení občas vytrácí. A toužebně se ohlížel po jistotě ve své mateřské vědě. Aby se k ní zase přiblížil, napsal si nad svůj pracovní stůl základní nově objevené axiomy. Vlastně ne axiomy, bylo to něco méně pevně daného, ale stejně důležitého a ověřeného. Nazval to Desatero začátečníka. Ale jak už byl zasažen tím, že vše se může za jistých okolností porušovat, tak zdaleka nedodržel ani ten plánovaný počet deseti bodů. Vypadalo to takhle: 1. Čti, čti a zase čti. Čti to, z čeho se můžeš poučit, přemýšlej o tom a poučuj se, jak psali ti nejlepší. 2. Piš, piš a zase piš. Nadání je základ, ale praxi ti nenahradí. Čti, co jsi napsal, a přepiš to lépe. 3. Buď suverénní, ale zároveň pokorný a přístupný kritice. Své myšlenky piš, jak je cítíš, ale pak o svém příběhu diskutuj, jen tak se ukáže, co tvá práce říká jiným a co je třeba zlepšit. 4. Buď pravdivý. Piš tak, aby to byla upřímná a uvěřitelná pravda, ať už reálná nebo vymyšlená. A seznam se nejdříve s oblastí a skutečnostmi, o kterých budeš psát. 5. Vždy si stanov hlavní myšlenku a příběh. Předem si ve stručnosti stanov, o čem chceš psát. A hlavně: čtenář se nesmí nudit, musí se stále něco dovídat. 6. Příběh musí mít začátek, prostředek a konec. Tyto části musí být ve správných proporcích. 7. První věta může být nejdůležitější pro vzbuzení zájmu čtenáře. Raději nezačínej popisem. 8. Všechny děje v příběhu dokonči. A vzbuzená očekávání uspokoj. 9. Příběh vždy podpoř epizodami nebo uvedením detailů. Pomůže to představivosti čtenáře. 10. Dej do příběhu i erotiku. Zvýší to čtivost. Jde hlavně o pocity v lásce nebo sexu, techniku vynechej. 11. Příběh rozvíjej spíše slovesy než přídavnými jmény. 12. Preferuj dialogy před popisem událostí. Ale všeho s mírou, jen dialog nestačí. 13. Vyprávění v první osobě použij výjimečně. Čtenář takto často méně vnímá popsané pocity. 14. Přemýšlej, kdy jaký stupeň dobrého psaní použiješ. Využívej popis, umělé řešení, vzpomínku, rozpoznání a představení charakteru v akci – dva poslední stupně jsou nejpádnější. 15. Až ti tato pravidla vejdou do krve, můžeš je v zájmu příběhu klidně porušovat.

–2–


–3–


POPIS

Laikům se může zdát, že popis nám pouze říká, kde se odehrává děj, jak vypadají postavy atp. Ale dobrý popis představuje mnohem více. Dává nápovědy k otázkám, které autor klade, s předem připravenou strukturou, jejíž pointu autor čtenáři v pravý okamžik odhalí. Spisovatel vytváří sen, který je zprvu záhadný a dostává vnitřní logiku s tím, jak děj postupuje. Autor např. nepopisuje jen tak obyčejný dům, stodolu, zahradu, cestu nebo vlak. Popisuje všechna ta místa, viděná konkrétníma očima s detaily, které se později z nějakého důvodu ukáží jako klíčové. Uvažme následující možné cvičení: Popište v rozsahu jedné stránky stodolu tak, jak ji vidí muž, jehož syn právě padl ve válce. Nezmiňujte se ani o synovi, ani o válce nebo smrti. Nezmiňujte se o muži, který ji vidí. Pokud se autor snaží a pokud má talent být spisovatelem, bude výsledkem silný a znepokojivý obraz – popis stodoly, ze kterého čtenář dostane mlhavý pocit emocí nešťastného otce. Žádná pravidla nedokáží určit, jaké konkrétní detaily má autor použít. Ale musí tu být nádech usychání, rozkladu, tlení, padající tmy apod. A tak se popis stává jednou z důležitých součástí, ze kterých spisovatel své dílo staví. John Gardner, Art of Fiction STODOLA Monika Charousková Stodola. A samota. Nepopsatelná. Je večer. Venku jsou ty zatracené červánky. Agresivní rudá. Ani mraky nemají soucit. Čas plyne a ignoruje všechno, co se děje. Vždyť tato chvíle je tak prázdná, že by si měla zasloužit něco zvláštního. Něco víc než jen jeden čas, místo, prostor. Nelze zapomenout. Jsem jinde. Ne tady a teď. Totální ticho, ale myšlenky ubíhají jako splašené. Nelze spát ani být vzhůru. Nemohu plakat. Muži nepláčou, ale i kdyby mohli… Pláč je lék, úleva. Jděte všichni do prdele, zařval bych na celou stodolu. Ale nemluvím. Nemám slova. Zvuk by se odrazil od stěn a vrátil by mi věty dvojnásobnou silou. Staré vidle a hrábě, zbytek traktoru, k čemu to. Jenom rez. Plíseň. Hlína. Zapomenutá myšlenka, že ještě budeme užiteční. Že pomůžeme. Ale jemu nepomůže nikdo. Ani já ne. Hlavně já ne. Zapomenuté klasy obilí pomalu tlejí na rozpadlé podlaze. Ostré klasy. Řežou mi duši, když je vidím. Proč proboha? Za co? Pavučina na starém dřevěném koníkovi. Na té milé hračce. Tenkrát, ve dnech radosti. Běhal a křičel: tati, tati! Když skákal do sena, jak ho přijímalo a jemně lechtalo, jak zářil okamžikem. Proboha. Už cítím tu bezmoc starého muže, bezmoc starého otce. Bývalého. K čemu všechno to? Stodola je nyní jen prostorem beze jména. Místo, kde bylo dobře a teď není nic. Jen haraburdí a smrad tlejícího dřeva. Pach po kravách. Ze stěn visí utržené řetězy. Naivita, že to opravím. Co všechno bylo v plánu. Takové budoucnosti. A pak to jednoho dne všechno spadlo. Ne dnes a už vůbec ne včera. Bylo to jindy a já jsem někdo jiný. Někdo příliš prázdný na to, aby mohl pomoci nebo umřít.

–4–


BITVA U GILLEMONTU Šimon Pravda „Mami, mami!“ křičí devatenáctiletý kluk. Svíjí se bolestí v kráteru po výbuchu. Zděšeně se chytá za nohu, která tam už není. Jeho zákop dostal přímý zásah granátem. Po dvou parťácích britského vojáka nezbylo nic. Jako kdyby nikdy nebyli. On takové štěstí nemá. Poslední chvíle života protrpí ve strašných bolestech. Z pahýlu mu proudem tryská krev na všechny strany. Na blízku není nikdo, kdo by mu pomohl ulevit. „Mami, kde jsi… Já chci domů!“ nese se jeho hlas ranní mlhou. Vzduchem lítají třísky stromů, šrapnely německých granátů. Vystrčit hlavu ze zákopu by byla pro jeho kamarády okamžitá smrt. Boj se odehrává u Waterlooského statku nedaleko Gillemontu. Vojáci se krčí v příkopech, drží se za hlavu, aby se ochránili před duněním výbuchů, které trhají bubínky. Někteří se horlivě modlí, další ošetřují a utěšují své zraněné kamarády. Jiní otupěle se rozhlížejí s prázdným výrazem a nevěřícně si prohlížejí hrůzu na bojišti. Sténání vojáka s utrženou nohou ustává. Všem dochází, že ten kluk už to bude mít brzy za sebou. Kapitán vykřikuje rozkazy ze zákopu. Snaží se uklidnit mužstvo. Dodává otupělým vojákům odvahu. Možná i sobě… Náhle bombardování ustane. Tísnivé ticho plné nejistoty otevře oči a vyjeví vojákům v plné síle bolest kolem… Najednou ze zákopu vyběhne voják a tryskem pádí ke kráteru sténajícího a křičí: „Johne, vydrž, hned jsem u tebe… Sežeňte doktora!“ Na místě však zjistí, že je už pozdě. Žádný doktor Johnovi nepomůže. Leží v obrovské kaluži krve, jeho tělo se lehce třese. Oční víčka má pevně sevřená a na tváři zasychají slzy. Je v bezvědomí a jeho chrčivý dech slábne. Bolestí zkroucené tělo záhy povolí, zcela ztichne. Z dlaně vypadne zablácená fotka, na které není nic vidět. Jeho přítel poklekne do kaluže krve, chytne mrtvého za ruku a němě hledí příteli do tváře. Z Delvillskeho lesa nezbyl jediný zelený strom či keř. Jen několik osamocených ohořelých kmenů, z kterých stoupá dým. Všude bahno a krev a povalující se mrtvá těla a to, co z nich zůstalo. Tváře plné utrpení a beznaděje tupě vzhlížejí k nebi. Nesnesitelný zápach smrti a střelného prachu… CESTA DO ŽLÁBEK Dana Emingerová Lesní volejbalové hřiště, říkáme mu Žlábky, je schované hluboko pod železničním náspem asi kilometr od senohrabského nádraží směrem k řece Sázavě. Po válce ho tam založil Ála Syrovatský, kamarád mého tatínka Jirky. Hrávali jsme tam volejbal celá rodina. A ségra to z těch senohrabských Žlábek dotáhla až k bronzové medaili z Mistrovství Evropy. I když už jsem poznala nejrůznější supermoderní sportovní arény Evropy, mám tohle volejbalové místo nejraději na světě. Chodím tam skoro každou sobotu odpoledne už skoro půl století nádhernou lesní cestou podél vlaku. A se mnou táta, máma, moje ségra, naše děti… Vyjdeme ze zahrady a nejdřív se musíme prodrat křovím na pěšinu, co vede u trati. V tom křoví je skulinka, kterou nám pořád někdo zahazuje chroštím. Očividně abychom tam tudy nechodili. Takže my ten průlez vždycky vyšlapeme zase o pár metrů dál. –5–


Pak jdeme po úzké pěšině kolem tunýlku, ve kterém na konci války málem nacisti zastřelili mého tátu, když mu bylo deset, protože se šel se svým strýčkem podívat na obrněný vlak a Němci mysleli, že je strýček partyzán. Za tunýlkem se lesní cestička zakusuje do strmé stráně padající k Hrušovskému potoku a k památníku Mistra Jana Husa, který je vytesán dole u vody do obrovského kamene. Tam mám svou padavku, protože jsem tam jako malá holka chodila s tátou na ryby a jednou jsem se mu tam zřítila z mostku. Nahoře u trati však cesta míří k pasece, kterou tady v roce 1970 vykousla vichřice, když v pruhu padesáti metrů přeťala vzrostlé smrky v půli jako párátka. Naštěstí však nepoškodila strom, který vyrůstal ze stěny dřevěné chatičky, která tu spolu s ostatními třemi chatami stojí jako malá osada FRAKATO nad senohrabskou plovárnou a zbořenou Hláskou… A pak už je trať a přes ní člověk přejde, udělá pár kroků po druhé straně železničního náspu a vnoří se mezi kopřivy, kde je ukrytá cesta po strmém srázu k hřišti do Žlábek. Jenže nedávno stavěli železničáři v Senohrabech protihlukové zábrany podél kolejí a z téhle cesty nezbylo skoro nic. A tak někdy večer, když nemůžu usnout, chodím po ní v mysli dál, místo abych počítala beránky. DVA POHLEDY NA JEDEN DŮM Petr Beneš TO JE MŮJ RODNÝ DŮM…      Nečas, že by psa nevyhnal. Provazy vody mi spolu s ledovým větrem dělaly jediné společníky na cestě od hřbitova. Už na klášterním dvoře jsem si uvědomil, že spadaným zažloutlým listím kráčím úplně sám. Ostatní odjeli hned po smutečním obřadu auty a já je teď šouravým krokem následoval zpět dolů do města.  Spatřil jsem ten dům hned, jak jsem sešel z hlavní cesty a zabočil do Potočin. Zmáčkl jsem kliku černých zrezivělých vrat. Neopakovatelné vrznutí mě propustilo dál. Ta vrata nikdy nebyla zamčená. Spatřil jsem ho. Přes okno na verandě, jehož netěsnými spárami se do místnosti za mrazivých nocí dostávaly i sněhové návěje. Stál tam jako vždy. Na mozaice z úlomků dlažby, kterou sám kdysi vyskládal do obskurních barevných kombinací. Najednou jsem viděl v každém detailu stárnoucího domu doteky jeho vlastních rukou. Vyspárované praskliny kolem dveřních obrubní, odfouklá omítka kolem kameninového schodiště. Toho, které v zimě klouzalo a v létě pak bývalo často rozpálené jako lávový gril.  Vystoupal jsem do patra. Jak já nerad chodíval z vyhřátého obýváku pozdě večer spát do svého mládeneckého království přes to vymrzlé schodiště! Stejně jako tenkrát se mi i teď kouřilo od úst. V dáli jsem zaslechl odbíjet zvon na kostele sv. Jiljí. Jedna, dva, tři… to už je sedm večer! V tolik hodin jsem se vracíval vždy v pátky. Ze studií z Prahy na víkendové návštěvy. Zazvonil jsem a čekal, až se v zámku ozve ten typický hluk, jak po tmě otáčel svazkem klíčů. Tenkrát se mi do uší pravidelně vkrádala ta jeho oblíbená melodie. Stejně tak jako dnes odpoledne tam na kopci v krematoriu: „Klíč mi na zem spad a můj vlastní hlas náhle se chvěl, to je můj rodný dům.“ KONEČNĚ VE VLASTNÍM    „Přijeď, nějak to udělej, ale přijeď! Musíš to vidět. Ten chlapík z realitky říkal, že mi to podrží jen do zítra“. –6–


Petra zněla do telefonu tak naléhavě, že jsem zaklapnul počítač v půlce rozepsané smlouvy a rozjel se hned za ní. Cestou jsem přemýšlel, jestli je to jen další planý poplach, nebo… nebo to už konečně vyjde a dvouleté soužití s tchýní pod jednou střechou bude brzy minulostí. Spatřil jsem ten dům hned, jak jsem sjel z hlavní cesty a zabočil do Potočin. Petřina tmavě modrá Felicie ostře kontrastovala s jeho cihlově červeným břízolitem. „Zajímavé, tolikrát jsem prošel kolem a nikdy jsem si toho domu pořádně nevšiml“. Opatrně jsem otevřel patinou času pokrytá těžká černá vrata. Bylo odemčeno. Do očí mě trefilo velké francouzské okno v zádveří. Jeho řemeslné provedení nebylo nic moc. „A asi ani moc netěsní“ pomyslel jsem si při pohledu na profuky mezi zdí a okenním rámem. Celému domu ale dodávalo takovou roztomilou skleníkovou atmosféru.  Petra se přiřítila odněkud z patra po kameninovém schodišti. Skočila mi do náručí a oči jí zářily. „Musím ti to ukázat, podívej, ten obývák je úžasnej. Sice malej, ale když vybouráme příčku a propojíme ho s dětským pokojem. Co ty na to?“. Všiml jsem si, že tu případně bude hodně práce. Ale teď jsem nechtěl a ani nemohl zkazit tu kouzelnou moc přítomného okamžiku. „No jasně, skvělej nápad. A víš co, možná že ho propojíme i s kuchyní“. Oči mi zabloudily na ledabyle vyspárované praskliny kolem většiny dveřních zárubní. Můj smysl pro pravidelnou geometrii zde dostával zabrat. Zůstal jsem upřeně zírat na dlažbu v chodbě, kde někdo použil snad dvacet druhů dlaždic všech tvarů a velikostí. „No nic. Pokud to vezmeme, tak tenhle pozůstatek socialistického svépomocného realismu stejně pohřbíme pod dubovou plovoucí podlahou“.  Začínalo se mi v domě líbit. Vidina vlastního bydlení přehlušila i fakt, že pokud na schodiště nedoděláme urychleně vytápění, budeme asi v zimě chodit večer do ložnice v kulichu a šále. No co, hlavně že už nebudu muset roztahovat každej večer gauč u tchýně v paneláku! Vyklonil jsem se z okna v prvním patře a vychutnával si výhled směrem ke klášteru. Zvon na kostele sv. Jiljí zrovna odbíjel sedmou hodinu. V ten moment jsem si prvně uvědomil, že už jsem tady doma… PRVNÍ DOJMY OD PROTINOŽCŮ Šimon Pravda Rodina, ve které na Novém Zélandu bydlíme, je šílená. Hodně žijí in-line bruslením. Táta Bill jako národní trenér často jezdí po světě, naposledy žil v Argentině a v Evropě. Dům Beckových je starý 100 let. Jenom bordel, brusle, kolečka a zas bordel a různé harampádí, sem tam i Billovo rybářské náčiní. Rodinná auta jsou snad ještě starší a zabordelenější než dům. Ale jinak jsou Beckovi moc hodní. Bill je starší, nemocný (je to na něm dost vidět) a s pivním pupkem. Ale nikdy jsem ho pivo neviděl pít, tak nevím, kde to vzal. Je rázný, ostřílený, s ničím se moc nemaže. Prostě sportovec, ale zároveň mu to fakt myslí. Ví, co dělá, a svému “řemeslu” dobře rozumí. Hrozně rád rybaří. A také rád o sobě povídá, ale není jako můj děda Emža, protože náš děda je o hodně chytřejší, zábavnější a na první pohled příjemnější. Paní Cherryl je podobná jako Bill. Jen mladší, zdravější, bez pupku a umí vařit, ale je také hodná. Žije tu s námi v domě ještě jedna rodina z Indie. Jsou tu taky asi na rok. Vypadají skromní a tiší, ale dohromady to všechno je fakt dost šílené. Neustále tu někdo vaří, jí, trůní na záchodě, ve sprše… je tu prostě příliš živo. Včera měl syn těch Indů narozeniny, a tak nás pozvali na indickou večeři. Pěkně jsme si pošmákli. Pak jsme šli na pláž podívat se na tučňáky. –7–


BAREVNÝ VLAK Klára Dvořáková „To snad není pravda. Nejdříve čekáme 10 minut ve frontě na jízdenku a málem nám to ujede a pak si mám sednout na tuhle posprejovanou sedačku. To je hnus!“ rozčiluje se mladá žena ve vlaku při pohledu na volné místo v kupé. Není na ní nic nevšedního – pětadvacet, celkem štíhlá, oblečená do neformální uniformy doby – cosi khaki, černé a šedé bez nápadu a originality. Ztratila by se v jakémkoliv davu a už byste ji nikdy nenašli. „Tobě to nevadí?“ obrátila se na spolucestující. „Jaruško, prosím tě, nekřič. Lidi se dívají.“ „Mami, víš, kolik stál ten lístek? A pak sedíme v tomhle!“ Rozhlédla jsem se kolem sebe a došlo mi, že už to ani nevnímám. Ne, že by se mi, co vidím, líbilo, ale již jsem si tak nějak zvykla. Jezdím vlakem každý den několik let. A slečna má nejspíše premiéru. Sedíme v panťáku – vlaku, který je na kolejích mnohem déle, než já na světě. Tenhle konkrétní by mohl už mít i vnoučata. Když byl vlak nový, mohlo mu to slušet. Tři vagony spojené do jedné modré stuhy stojí majestátně na kolejích směr Kralupy. Stejná modrá je i na lavicích uvnitř a polstrování bylo ve své době zcela určitě revolučně měkké. Teď však vlak již mládí a svěžest nemohl předstírat, ani kdyby se hodně snažil. Původní modrá sedaček ztmavla zažranou špínou a přikryla ji barevná změť výlevů od sprejerů. Počmáranými sedačkami to ale nekončí, je to jen jakýmsi odrazem posprejovaných oken, kterými místy není ani vidět ven. Neumělou mozaiku střídají pavučiny škrábanců, u kterých skutečně netuším, čím se dají do skla vyrýt, pokud v kapse nenosíte alespoň malý diamant. Ale když hledáte volnou sedačku, tak tohle neřešíte. Hlavně, že je někde volno, a není to zrovna místo s dírou či neumělou záplatou, abyste si nepotrhala punčochy. Můj pohled sklouzl dolů k podlaze. „Nech mne růst,“ hlásal nápis, který někdo načmáral tlustým fixem vedle obrázku stromu pod jednou ze sedaček. Možná v očekávání, že někdo domaluje další větve a zvětší tak ještě košatost koruny. Okolí obrázku na tom není lépe. Původní barvu si netroufám odhadnout. Občasné zatřpytění slídy v podlaze ukazuje, že podlaha je sice protiskluzová, ale o to hůře se myje. I když ono, když to vezmete jedním hadrem přes tři vagony, tak to nebude čisté nikdy. Zavzpomínala jsem na historku kamarádky, když byla v německé pobočce své firmy a slíbili jim cestu historickým vlakem. Hodně se pak divila, když předjela bravurně zrestaurovaná a naleštěná verze vlaku,kterým denně dojíždí do práce. Lidé do něj nastoupili s posvátnou úctou, která přísluší historické památce, a vydali se na svou nostalgickou cestu do historie. Přichází průvodčí. Nahlíží na záchodky, zda se tam neschoval černý pasažér. Já bych tam nevlezla. Bála bych se, že na mne z mísy musí vyskočit některý z těch odporných bacilů, které vídám v televizních reklamách na hygienické prostředky, zmutovaný a přežraný. Čekám, jestli ona slečna řekne průvodčímu o své nespokojenosti, ale mlčí. Ani se jí moc nedivím. Průvodčí má sešlapané špinavé boty, kalhoty se lesknou samým žehlením jako šupiny ryby, košile mu vylézá z kalhot. Když se přiblíží, tak poněkud smrdí potem, a u holiče nebyl tak půl roku. Co tomuhle člověku budete vyprávět o estetice cestování? Vzpomínám na svoji cestu vlakem v Holandsku a zasním se. Čistá kupé, ohřívané nástupiště, bezdrátové připojení k internetu ve vlaku zdarma. Trochu jiná liga. I když… cesta mne tenkrát stála tolik, co tady polovina mé měsíční lítačky. Holt, něco za něco. –8–


DVA POHLEDY NA JEDEN MOST Ondřej Pohanka PÝCHA SMRŽOVKY Není žádných pochyb o tom, že největší stavební div celých Jizerských hor je ve Smržovce. Oni by Frýdlanťáci určitě hlasovali pro Stolpišskou silnici, Desňáci pro Protrženku, Kořenovští pro železnici zubačku a Hornomaxováci pro rozhlednu na Bramberku. Ten pravý zázrak Jizerek je ale u nás ve městě a potvrdí to každý, kdo k nám zavítá. Než k nám v roce 1893 dorazili Italové a pustili se do díla, vedlo ze Smržovky dolů do Tanvaldu jenom široké údolí. Ale tunel z Lučan už byl skoro vylámaný a od Jablonce už se blížili s kolejemi, které bylo nutné přes údolí dostat do Tanvaldu a pak dál do Harrachova. Nikdo si tehdy neuměl představit, jak to udělají, ale přes to údolí je dostal do nádherného oblouku vyklenutý stodvacetimetrový viadukt, který z dálky vypadá jak obrácená koruna vsazená do svahu. Vysoké štíhlé nohy podpírají mostovku v devíti obloucích, Když se vykloníte z vláčku místní lokálky, máte potůček skoro třicet metrů pod sebou. Třicet metrů! Kam se hrabe třeba rozhledna na Bramberku. Žulové kvádry na stavbu tehdy vozili z nejlepších lomů v Krkonoších a ti kluci taliánští to postavili tak, že to před pár lety stačilo jen znovu přespárovat. Hned se pozná, že někdo není zdejší, když našemu viaduktu říká most, to je pro tuhle nádheru skoro až urážka. BUNGEE JUMPING Poprvé jsem ten most viděl dole z Tanvaldu, zespodu z údolí to vypadalo jak estakády v Alpách. Když jsme se pak domů vraceli údolím přes Smržovku, podjížděli jsme pod mostem a musím říct, že to člověka fakt potěší, když má kilometr od budoucí chalupy zrovna takovou pěknou výzvu. Kluci úplně zjihnou, až jim řeknu, že je tu most, který se dá skočit a nemusí se lítat přímo nad silnicí, ale jde to pěkně nad loukou. Naposledy, když jsme skákali z mostu pod Trubějovem, museli jsme hlídat, jestli zrovna něco nejede, aby se člověk nerozprsknul nějaké tatře o čelní sklo. Víte, bungee jumping z mostu, to je taková industriální náhrada lezení. Na jedné straně se přiváže lano k zábradlí, protáhne obloukem pod mostovkou a z druhé strany mostu do té houpačky skočíte. Vyjde to zhruba na deset metrů volného pádu a to už na vyplavení hezké dávky adrenalinu stačí. Později, když už byla chalupa naše a pod mostem jsme jezdili skoro každý víkend, si člověk všimne i dalších detailů. Zábradlí je festovní, žádný narezlý šrot, takže lana půjdou přivázat přímo za trubky a nebudeme je muset zase přivazovat za pražce. Uprostřed mostu je super výklenek, až pojede vlak, tak se tam dá schovat. Mělo to ale i nějaké mouchy. Těsně pod mostem je dům a na most vidí půlka vesnice. Vlak tam jezdí ve špičce co půlhodinu a to je krapet hloupé, když trvá jenom hodinu všechny ty špagáty uvázat. Taky jdou zvěsti o tom, že jednou takhle fíra zastavil před skokany vlak a že nepojede, dokud budou na mostě, a pak museli hoši platit drahám dost ostrou pokutu. Že bych se musel zapsat do nového působiště tím, že mě povezou poliši na výslech, to bych nemusel, a tak se skákání nějak oddalovalo. Kompletní přestavba trati a s tím spojená výluka ovšem vytvořily příležitost, kterou nešlo nevyužít. Na smržoveckém nádraží těsně před mostem rubali bagristi odvodňovací rýhy a nám nevěnovali ani pohled, když jsme my čtyři hoši, co spolu chodíme, s lany, batohy a ochrannými hadicemi vyběhli na most. Za tři hodiny později jsme byli zpátky. Za sebou jsme měli tři –9–


parádní průlety nad údolím, jedno natržené tříslo a zhmožděnou pánev. Místo po nohách se mi podařilo seskočit tak blbě, že mě sedák chytil hlavou dolů. Nojo, zřejmě nemládneme a je čas se věnovat něčemu rozumnějšímu – teď prý frčí komínářství a my to máme z chalupy na dohled přímo k nádhernému komínu ze zrušené fabriky. Fantastický kraj, tyhle Jizerky. IGNORANT Lenka Skácelíková Ignorant, pomyslela jsem si, když jsem už dvě minuty postávala u vlakového dvousedadla. Chtěla jsem si sednout, ale k cestu k volnému křeslu blokoval zavalitý muž. Mou přítomnost nevnímal, zaujatě civěl před sebe. Až na třetí zakašlání zareagoval. Nevstal, kolena v nažehlených černých kalhotech jen vybočil do uličky. Proklestila jsem si cestu obřím kufrem a konečně usedla. Bylo na čase. Tak brzké vstávání mě vždycky úplně rozhodí. V hlavě mám mlhu, svět je rozostřený, studený a šedý. Muž v černé kravatě a precizně vyčištěném obleku vedle mě dál bez hnutí civí přímo před sebe. Žádný pozdrav, úsměv, třeba jen koutkem úst. To jsou dneska lidi, říkám si a raději se obracím k okýnku. Za ním ubíhá krajina, studená, mokrá od deště, nevlídná. „Au, sakra, co to je?“ zařvu, když mi na hlavu dopadne neforemný balík. Černý elegán vedle se vztyčí a lehce jej zdvihne zpátky. Dosedne a zaostří na neviditelný bod na protějším opěradle. Co jsem komu udělala, že se vedle mě vždycky objeví takový buran, ptám se sama sebe. V tom černému elegánovi zazvoní telefon. Slyším, jak do něj šeptá: „Brácho, budu tam za patnáct minut. Vydrž. Buď s mámou, ať před tím hřbitovem nečeká sama. Věnec vezu…“ Vlak zpomalil. Muž si urovnal kravatu, tiše vzdychl, sundal balík a vykročil ke dveřím.  POKOJ Věra Staňková Když jsem poprvé po půlroce otevřela dveře pokoje, první, na co mi padl zrak, byla strýcova černobílá fotografie v dřevěném rámu. Jsou mu na ní tři roky. Vždycky komentoval tenhle oválný obrázek slovy, že už od dětství z něj dělali vola, neboť maminka chtěla mít děvčátko a oblékala ho do holčičích oblečků. A přitom to byl chlap jako hora. Teď tu po něm zůstalo v místnosti jen pár věcí. Brýle položené na rozečtené knížce. Spousta kazet s country hudbou, kterou měl rád. Malý televizor, bez kterého si svůj život nedovedl představit. Ovladač s tlačítky tak ošoupanými, že téměř splývaly se spodní umělohmotnou částí. Rozhlédla jsem se po místnosti a v duchu si představila, co mne čeká. „Nebude to tak hrozné, to by se dalo za pár dní stihnout uklidit,“ pomyslela jsem si. V největší místnosti domu, která vždycky sloužila jako kuchyň a obývák, bylo docela přehledno. Stará kuchyňská linka, kterou kdosi zrenovoval a natřel na žluto, zela prázdnotou. Už dlouho se tady nic nevařilo. Na protějším kuchyňském stole leželo jen několik popsaných papírů a staré reklamní noviny. Na divanu odpočívalo pár rozházených polštářů, stejně tak jako na křeslech po obou stranách skleněného stolku uprostřed místnosti. V míse na ovoce byly místo jablek dvoje tužkové baterky a klubíčko nití. Také hodiny na stěně se zastavily už dávno. Snad půjdou natáhnout. To, co tenhle dům potřebuje, je, aby se čas nezastavil na příliš dlouho. – 10 –


DVA POHLEDY NA JEDEN DŮM Adéla Boučková DOMOV Nezkrocená zahrada vyprávěla tajemné příběhy, znamenala pro ni obří kytice šeříků na jaře, meruňkové koláče v létě, ořechy, které smiřovaly se školou na podzim, a sněhové bunkry v zimě. Temná chladná chodba ji zneklidňovala, nikdy jste nevěděli, jestli vás schody zavedou domů nebo do toho jiného patra, kde bydlela čarodějnice. Domov samotný pak znamenal patetický obývací pokoj plný starožitného nábytku z temného dřeva a kůže, kam sama nesměla, pokoj rodičů s maminčinou vůní a tatínkovými mapami, vlídnou kuchyni s oranžovou linkou, koupelnu se západem slunce a hlavně dětský pokoj, ve kterém jste mohli tančit i hrát na schovávanou, s půlkulatým oknem, u kterého s Gabčou každý večer počítaly hvězdy.   DŮM NA PRODEJ “Dobrý den,” ozval se za ním holčičí hlas. Malá ho obezřetně obešla a hbitě se prosmýkla do domu. Ozvalo se cvaknutí zámku a vzdalující se kroky. Dům, přesněji řečeno činžovní vila, byl na velmi dobrém místě, uvažoval. Zjevně čtvrť pro lepší lidi, tichá, klidná, s nízkou kriminalitou – a přitom jen pět minut od metra. Zkoumavě přejížděl pohledem od střechy po dvorek a dům  jakoby se před jeho očima scvrkával. Střecha byla nová, ale ateliér bude třeba zrekonstruovat. Dále tři prvorepublikové byty, vzdušné, světlé, jen zbrousit parkety a mohou se pronajmout… garáže chybějí. Mrzutě uvažoval – zahrada je rozlehlá (a taky zanedbaná), ale pokud bude chtít postavit pěkný krytý bazén a terasu s grilem, nezbude dost místa. Bude jednodušší pokácet ty dva ořechy na dvorku a vybudovat garáž pod ním – stejně by zašlou dlažbu musel nahradit něčím stylovějším… JDU NAKOUPIT Oldřich Krejčí V létě tudy často chodím pěšky v sobotu ráno nakoupit. Je to z naší osady tři kilometry do nejbližší vesnice. Zatímco většina lidiček ještě spí, mně na cestu zpívají všichni ranní ptáčci. Ještě je nevidím, ale slyším. Tam kosy, tam vrabce, pak přeletí sýkorka či žluva. A občas se ozve kukačka nebo lesní doktor – datel strakapoud. Na okraji osady panáčkuje několik zajíců, kteří v příštím okamžiku lítají jak pominutí, aby rychle zmizeli v sousedových kedlubnách. Pod čerstvým ranním modrým nebem s několika mraky se klube slunce. Probouzející příroda působí tajemně, ale v ranních paprscích vynikají mohutné listy stoletých dubů a javorů. Cesta je hliněná, nezpevněná. Občas po ní projede motocykl nebo kolo, po nichž zůstane ve vlhké půdě klikatá linka. Pole a louky se barví nejrůznějšími odstíny podle rostlin, které tu člověk zasel i nezasel. Vládne řepka olejka. Její žlutý koberec jen sem tam přeruší lán obilí, kvetoucí brambory či mnohaleté chmelnice. A to už přicházím k zvolna tekoucí strouze, kterou místní starousedlíci pořád ještě nazývají mlýnským náhonem podle původního poslání ze 14. století, byť už tu žádný mlýn dávno není. V pomalém proudu potůčku se tu a tam mihne stín parmy nebo okouna. Na štiky teď nemám štěstí, ale rybáři tu na ně dlouhé hodiny čekají ve dne, v noci… – 11 –


Vcházím do lesa. Nevím, proč se mu říká hospodářský, když zde nikdo nehospodaří. Naopak velká cedule „Chráněná krajinná oblast Dolní Poohří“ dává šanci po celý rok přírodě. Na jaře tu kvetou sněženky, petrklíče, fialky, hlaváčci, podléšky a tak dále. Jinde si lidé o takových kytkách už jen čtou v atlasech. Teď les krásně chladí a příjemně voní až omamným pelyňkem. Proti mně vyběhne zlatý retrívr a za ním se objeví Franta: „Nazdar, co tak ráno?“ „To víš, naši chtěj čerstvý housky, tak jsem si přivstal,“ míjíme se. Vycházím z lesa na louku a jsem skoro u cíle. Ale musím se ještě zastavit u ohrady, za níž se pasou dva koně. Černý hřebec, jehož tělo se leskne jak mokrý antracit, majestátně stojí. Je vidět, že nemá žádný strach. Hnědá kobylka přichází ke mně a kouká. Když písknu, pohodí hřívou a vyplašeně odkluše. Za dřevěnou lávkou, postavenou z evropských peněz jako součást naučné stezky, už vcházím na dlážděný chodník naší obce, vesničky mé střediskové. A když na mě před sámoškou dýchne naše civilizace svou průjezdnou komunikací 3. třídy, opojení z ranní přírody končí. A já se snažím rozpomenout, co že jsem to měl všechno vlastně koupit. CUNAMI Petr Beneš Thajsku se přezdívá země úsměvů, ale tenkrát mi už pár minut po dosednutí na plochu Phuketského letiště ztuhnul úsměv na rtech. Cesta z terminálu na jih podél pobřeží připomínala válečnou zónu. Rozbořené domy, převrácená auta, stromy vytrhané z kořenů. Rybářské lodě odnesené daleko do vnitrozemí. Nánosy bahna a tlejících odpadků. Všudypřítomný mrtvolný zápach z rozkládajících se těl uhynulých zvířat, před kterým není kam utéct. Dýchat se dá jen s vypětím všech sil. Nemáme roušku, a tak aspoň vdechujeme nasládlý vzduch přes propocenou špinavou košili. Podél silnice jsou co tři sta metrů vyskládány igelitové pytle s lidskými ostatky čekající na svoz do provizorních stanových márnic. K identifikaci, která probíhá jen velmi pomalu. Se zapadajícím sluncem opouštějí pohromou zničené oblasti hledači svých blízkých. Sjeli se sem jen pár dní po katastrofě snad ze všech koutů světa, ale s přibývajícími dny jejich naděje pomalu vyhasínají. S nastupující nocí je střídají smečky divokých psů, pro které zkáza přinesla nová teritoria i zdroje potravy. Skoro čtyřicetistupňové horko zvyšuje únavu dobrovolníků, nervozitu a smutek pozůstalých i riziko šíření nákazy. Apokalypsa pokračuje. V turistických letoviscích, jindy pulsujících rušným nočním životem, se rozprostírá hrobové ticho. Ty hroby tu teď chybějí. Píše se leden 2005. Je pár dní po cunami, které si v Thajsku vyžádalo skoro deset tisíc lidských životů… SPOLEČNÁ KÁVA Jiří Ryvola Seina je přirozenou hranicí mezi dvěma světy. Pravý břeh je Paříž luxusu, divadel a tisku. Levý břeh je Paříž volnosti a ducha. Tento břeh svádí k toulkám mezi stánky bukinistů, po knihkupectvích a zejména k posedávání po kavárnách. Především je to Saint-Germain-des-prés. Nemohl jsem tuto část minout, stejně jako magický trojúhelník hospůdek a kaváren. Místo setkávání bohémy včetně té české. – 12 –


Mé kroky vedly do Café de Flore. Byl nádherný slunný den plný babího léta. Uondané tělo spočinulo v křesílku kavárny. Tradiční kafé créme a dva croissanty. Zavřené oči, zahříván babím sluníčkem se oddávám snění. Jako filmy běží jednotlivé postavy. Tichý, Kundera, Firkušný, Hoffmeister… Představuji si, jak jsem tady s nimi a naslouchám. Nenadálý šramot mě vytrhuje z nostalgické atmosféry. Pomalu se probírám a líně otevírám oči. Nabízí se mi obrázek dvou pařížských vrabčáků, kteří pomáhají s mými croissanty. Každý svůj. Jen jsem mžoural. Bylo mi líto je vyrušit. Moc jsem si jejich společnost vychutnával. Přes moji opatrnost jeden odlétl. Druhý se na mě podíval, krátce mě pozoroval a pak v klidu hodoval dál. Někdo nezaujatý by řekl, že nezaznamenal mé procitnutí. Já si ale myslím, že věděl. Věděl, že může. Vždyť on je tady doma. A možná dokonce věděl, že neumím francouzsky. Určitě ale nevěděl, že u nás doma umíme a hlavně potřebujeme mluvit s ptáky. Mlčky jsem ho pozoroval a přemítal, zda drzost vrabčáků je mezinárodní, či zda těch pařížských je větší. Otevřel jsem oči. Zamával křídly a zmizel. Ani jsem mu nestál za pohled. Vypadalo to, jako bych ho vyplašil. Jsem přesvědčen, že ne. On věděl, že i já vím. Dopil jsem kávu, zbytek vody a zaplatil za všechny. Prosluněn na těle a zejména na duchu jsem vykročil na cestu. Přece jen jsem si tu atmosféru bohémy zažil. VODNÍ BITVA Petr Beneš Za doprovodu dotěrných makaků škemrajících nepřetržitě o jídlo jsme sestoupali z buddhistického chrámu na vrcholu hory Doi Suthep zpět k autu. Čůrky potu nám stékaly po zádech, až se košile daly ždímat. Chtělo by to koupel! Ale kde? Za monotónního zvuku naplno puštěné klimatizace jsme šněrovali serpentiny zpět k centru Chiang Mai. Oproti brzkému ránu teď provoz značně zhoustl. Čím víc jsme se blížili centru starobylého města, tím se naše rychlost snižovala. Historický střed tvoří vodní kanály, jejichž břehy už lemovaly davy lidí. Skoro všichni byli vybaveni kýbly, stříkacími děly a pistolemi. Zaparkoval jsem, otevřel dveře, když… vtom mě mohutný proud ledové vody přikoval zpátky do sedačky. Zalapal jsem po dechu! „Happy Songkran,“ ozvalo se zpoza auta doprovázeno výbuchy smíchu a všeobecného veselí. V centru města v tu chvíli právě vypukla nefalšovaná vodní bitva. Jen co jsme se dostali z auta ven, okamžitě jsme si pořídili u prvního stánku co největší vodní pušky a zapojili se do litého boje. Neřešili jsme kdo s kým. Tady bylo zcela zřejmé, že dnes jsou všichni proti všem. Městem kroužily otevřené dodávky plné rozesmátých Thajců všeho věku. Na korbách měli plastové barely plné vody s tajícími ledovými kvádry. Taková ledová sprcha v  subtropickém horku byla, jako když vás na nože bere. Strávili jsme nezapomenutelné odpoledne. Zmáčeni na kost jsme se proplétali uličkami hlavního města nejsevernější thajské provincie a stříkali hektolitry vody na kohokoliv, kdo se nám připletl do cesty. Ani my jsme však nebyli ušetřeni. Naši malí blonďatí bojovníci přitahovali svou vizáží pozornost všech kolemjdoucích, až na nich nezůstala nit suchá. A my měli ráno takové obavy, že se dnes nebude kde vykoupat! Píše se duben 2005. Songkran festival – tradiční Nový rok – a s ním spojené bujaré oslavy si napříč Thajskem vyžádaly 382 lidských životů…

– 13 –


PROČ NÁŠ SYNEK APORTUJE Petr Witowski Když se u nás doma sejdeme všichni, je nás celkem dost. 5 dětí, dva kocouři a nedávno přibyl ještě pes. Ta malá černá koule, která se před půl rokem téměř vešla do dlaně, má dneska 27 kilo… Všichni mi říkají, že jsme se zbláznili, ze těch starostí je takhle už přeci dost. Jasně, je to starost, ale starost, ve které se schovává spousta radosti. Tady je par mých. Radost číslo 1. Na večerní procházky se snažíme chodit všichni. Zatím bez kocourů. Děti vždycky protestují, ale nakonec jdou. A máme krásnou hodinku jen pro sebe. Bez televize, bez tabletu, bez počítačů. Prostě si povídáme. Radost číslo 2. Na procházkách je spousta vtipných momentů. Třeba, když náš nejmladší, kterému jsou tři roky, vidí, že pes za každý přinesený klacek dostane piškot, tak nám taky nosí klacky a s vyplazeným jazykem se dožaduje odměny. V tu chvíli vždycky vyhlížím, jestli někde za stromem nečíhá sociálka. Radost číslo 3. Procházky v dešti. Počasí, že by psa nevyhnal. A vy překonáte sami sebe, svoji pohodlnost (což je dobré i pro pracovní život) a jdete. Většinou nikde nikdo a krásně se u toho tříbí myšlenky. Už se těším, až ho zapřáhnu do sáněk! VYSOKO V HORÁCH Lenka Štraubová Toby sedí u velkého dřevěného stolu a při žlutavém světle plynové lampy čte tlustou knihu. Je to jeho oblíbené místo ve srubu, stačí zvednout hlavu a může pozorovat nejen příjezdovou cestu, ale i horské panorama s dominantou Mt. Edith Cavell. Horu vidí ohraničenou okenním rámem a Toby si představuje obrázek na pohlednici, který se každým dnem proměňuje. Když v dubnu nastoupil službu ve vysokohorském hostelu, hora byla celá pokrytá sněhem, působila nedostupným dojmem, ledové plotny se blýskaly v mrazivých paprscích slunce a jen ranní červánky jí dodávaly přívětivější ráz. Jaro do Skalistých hor přicházelo jen zvolna, sluneční svit pomalu nabíral na síle a sníh a led na úbočích hory dlouho odolával. A najednou jaro přišlo ze dne na den, sníh úplně zmizel z okolních luk a hora vypadala jako zebra. To tající sníh klouzal po skalnatých stěnách a zachycoval se na stupních hory, na těch pravidelných vrásách, které byly nejlépe zřetelné právě v době tání. Nakonec sníh vydržel jen na vrcholu hory jako pruhovaná čepice a na splazu ledovce, a tak se na pohlednici objevil anděl. Svým tvarem ledovec připomíná bělostného anděla s křídly rozhozenými po úbočích hory, jmenuje se Andělský ledovec. Toby na anděly nevěří, ale asi při něm stál malý andílek, když se rozhodl vzít tuto službu. Inzerát na správce hostelu ve Skalistých horách ve výšce 1 500 metrů nad mořem objevil právě v březnu, ve chvíli, kdy mu končila terapie, a nevěděl, co dál. Toužil začít znovu, daleko od těch proklatých, blikajících mašin, daleko od kamarádů, kteří se na něj v nouzi stejně vykašlali. Potřeboval práci, aby mohl splácet dluhy, potřeboval střechu nad hlavou. Rozhodl se rychle a dobře. Ve svém horském království se cítí bezpečně. Když ho popadla touha po hře a začaly ho svrbět prsty, popadnul sekyru a štípal velké špalky dřeva tak dlouho, až z hlavy všechny touhy vyhnal a prsty vůbec necítil. O špalky tu nouze není a výsledek práce hřeje nejen jeho. Zpočátku mu dělali společnost hlavně medvědi, tušil je v lesích okolo srubů, nacházel jejich stopy, k večeru je párkrát pozoroval z bezpečí srubu. Snažil se nedávat příležitost k setkání a ani chlupáči po něm nijak netoužili. Se vzrůstajícím počtem návštěvníků hostelu medvědí návštěvy přestaly. Hosté přijížděli ze všech koutů světa a Toby tady ve vysokých horách povýšil – 14 –


i na společenském žebříčku. Z mizerného gamblera se proměnil ve váženého správce a lidé ho mají rádi. Nikdo nezná jeho minulost a s nikým už se v budoucnu pravděpodobně nesetká, ta pomíjivost lidských vztahů mu vyhovuje. Se železnou pravidelností v neděli dopoledne Toby opouští na pár hodin své hosty a vydává se k ledovcovému jezeru. Nechodí po pohodlné silnici, stoupá pokaždé jinudy, lesní cestou mezi statnými kanadskými smrky, přes horské louky, po kamenitých cestičkách. Miluje chvíli, kdy se před ním otevře to známé panorama z pohlednice, které se mění v úžasnou 3D projekci. ZAČÁTEK Jitka Bláhová Je tu tma. Proč je tu taková tma? Myslela jsem, že tohle je ono, že tohle je ten údajný ráj. Snad támhle prosvítá světélko. Něco za touto, nevím co přesně to je, clonou. Je to slabé naoranžovělé světélko. Co to bylo? Něco tam venku dělalo strašný hluk. A trh! Zase jsem narazila do té clony. Nechápu, jak je to možné, ale každou chvilku to se mnou nesnesitelně trhne a já narážím do té oranžové stěny. Je to zvláštní, připadá mi, že jsem větší, než si myslím, že obsah mě samé je rozšířen mnohem dál, než jsem se domnívala. Ani o těch dalších částech nevím, ale při těch nárazech mám pocit, že je ještě něco, něco mnohem objemnějšího, než jen má psychická podstata. A trh! Zase. Teď jsem to cítila ještě více než předtím. Ano tam venku je ještě něco, co mohu ovládat, ale kdy se to naučím nějak využít? Tma. Už je tu opět tma. Zhaslo i naoranžovělé světélko. Teď to začalo teprve házet. Přelétávám ze strany na stranu. Je to tak. Mám jakousi fyzickou schránku. Zkusím ji nějak využít. Vyslala jsem myšlenku jako pokyn. Myslím, že jsem něčím pohnula. Chvilku jsem to zkoušela, až jsem ucítila maličký náraz a poté jakoby tření. Zdá se mi, že snad něco cítím. Ano je to taková důvěryhodná vůně. Takhle nějak voní bezpečí. Tuhle vůni si musím zapamatovat navždycky. Co to hlučí? Nějaký hluboký zvuk roztřásá mé teritorium. Ten zvuk mění tón i intenzitu. Klesá a stoupá. Nyní se ozývá další zvuk. Tentokrát už mé útočiště nevibruje. Jakoby zvuk vycházel ze vzdálenějšího zdroje. Začíná tu být až příliš teplo. Postupně si všímám, že nárazy, které byly dříve ojedinělé, jsou nyní častější. Vypadá to, že se prostor kolem mě smršťuje. Nebo se snad já zvětšuji? Už to tu je hodně těsné. Možná takhle vypadá ta smrt, o které nám říkali, když nás vypouštěli na pouť. Začínám přemýšlet, kam se poděl ten nádherný život, o kterém jsem slýchávala. Možná jsem tady jen uvězněná a ta clona mi brání v cestě. Už jsem se rozhodla, i když to bude možná konec, musím ven. Možná venku čekají ostatní. Ti, kteří nám vypravovali o životě. Zeptám se jich, kdy byl ten můj. Možná to budou vědět. Zkusím vyslat více myšlenek najednou. Ano! Cítím prudké nárazy někde dole v mé fyzické schránce. Musím ven! Vím to. Ale ne, už je to tady. Začínám cítit, že mi chybí něco, co potřebuji. Myšlenky se mi zamlžují, když… Slyšela jsem, jak do mého teritoria něco vniklo. Poté se namísto tlumeného oranžového světla, zjevil jasný, bodavý, bílý záblesk. Je mi zima. Obrovská zima. Já nechci pryč! Chci žít, tak mě nechte. Chtěla jsem to nějak sdělit té obludě, co mě svírala. Použila jsem další zvláštní část sebe sama. Křičela jsem. Křičela jsem strašně moc, ale oni asi nechápali z jakého důvodu. Namísto záchrany se nade mnou začali rozplývat. Křičela jsem ještě víc, když jsem ucítila něco studeného vnikajícího dovnitř mě. Dělalo mi to dobře. Otvírala jsem ústa a natahovala se pro další chladivý a příjemný vzduch. Užívala jsem si nejspíš tu poslední chvíli mého bytí, ale někdo mě vzal do náručí. – 15 –


Někam mě odnesli a pouštěli na mě něco hřejivého. Bylo to hustší než vzduch a moc se mi to líbilo. Potom mě zavřeli do nějaké hranaté schránky. Bylo to hodně podobné tomu, v čem jsem byla předtím. Jenom už přijímám vzduch a světlo zde je mnohem pronikavější než bylo tam. Je tu také více prostoru. Už se nemusím krčit a už nenarážím do té stěny. Na tu schránu někdo přilepil štítek, netuším proč, ale asi to bylo něco důležitého, protože si na to lidé ukazovali. Byla jsem pyšná, že si ukazují na můj štítek. Ne na ten, který měl zdroj neustálého hluku vedle mě, i když na ten jeho si ukazovali jiní lidé. Po chvilce si ti moji lidé začali ukazovat i na mě. Usmívali se na mě a jiskřili na mě očima. Ti lidé se mi líbili, ale něco tu chybělo, něco podstatného. Nemohla jsem si to dlouho uvědomit, až když to něco stálo nad mojí krabicí. Poznala jsem ji, voněla stejně jako moje útočiště a já si přece řekla, že si tu vůni zapamatuji navždy. Nyní je ona mým útočištěm, a když ona tak i to, co stálo vedle ní a usmívalo se nejvíc ze všech těch lidí. Možná, že to nebyl ani tak konec, jako spíš začátek. NA SLOVÍČKO Věra Staňková Ten pohled mne snad nikdy neomrzí. Stojím na Karlově mostě a koukám na náměstíčko, které mám před sebou jak na dlani. Má pro mne zvláštní kouzlo, a je úplně jedno, zda je den nebo noc, jaro nebo zima. Dnes je Kampa celá pozlacená. Měkké podvečerní světlo a babí léto udělaly své. Všechno tu ladí – červené střechy, prozářené fasády, mraky plující po obloze odrážející se v oknech, stíny lamp i spěchajících chodců pohybující se po kamenných kočičích hlavách nejkrásnějšího pražského ostrova. Chci se chvilku na všechno jenom dívat. Na domy i na řeku, která si tu kousek odtud poklidně pluje. Na stromy v parku a nedaleké Sovovy mlýny. Dolů k Vltavě stačí sejít pár schodů a zabočit doleva. Na zahrádce není překvapivě mnoho hostů. „Dáte si panáka nebo frťana?“ slyším za sebou povědomý hlas. „Já jsem spíše na víno, víte?“ usmívám se. „Kdo víno má a nepije, kdo hrozny má a nejí je, kdo ženu má a nelíbá, kdo zábavě se vyhýbá, na toho vemte bič a hůl, to není člověk, to je vůl. Můžu si k vám přisednout?, “ ptá se muž a já kývám na souhlas. „Dáme si červené, ověřenou značku,“ rozhoduje. „Vidím, že máte dobrou náladu,“ říkám a prohlížím si mužskou tvář s šibalskýma očima, ohraničenýma obroučky brýlí, s prošedivělými vlasy i vousy jako z pohádky. „Mějte dobrou náladu. Dobrá nálada vaše problémy sice nevyřeší, ale naštve tolik lidí kolem, že stojí za to si ji užít. Na zdraví!“ Než ochutnám, prohlížím si pozorně sklenici. Víno má neproniknutelnou temně rudou barvu a voní po modrém ovoci. „Chutná opravdu výborně. Vy to tu asi znáte, že?“ ptám se zvědavě. „Bydlím kousek vedle,“ otáčí se muž a ukazuje směrem k parku. „Támhle v zahradě stojí dům. Je to vila spisovatelů a básníků. Bydlel tam Dobrovský a po něm i Holan. A víte, proč to psaní jde i mně? Oba dva mi napovídají.“ „Tak vy jste taky spisovatel?“ „No já bych řek᾽, že spíše komediant. Ale ono na tom vlastně nesejde. Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“ – 16 –


Putující měkké sluneční světlo mne na chvilku oslepilo. Otevřela jsem oči. Muž byl pryč. Zdálo se mi to či nikoliv? „Zaplatím, prosím,“ zavolala jsem na číšníka. „To je v pořádku, zaplatil ten pán, co před chvilkou odešel,“ odpověděl. Pomalu jsem kráčela domů. V parku nedaleko Lichtenštenského paláce jsem zamávala do oken. „Díky, pane Werichu.“ NÓBL KADEŘNICTVÍ Karolína Neuvirtová Potkáte tam různé manekýny, televizní hvězdičky a nóbl paničky, které s sebou obvykle mají i svoje nezbedné děti. Vždycky, když je tam vidím, tak si oddychnu, že zatím svou dceru nevychovávám vůbec špatně. Nejlepším na tom kadeřnictví jsou zrcadla. Velká zrcadla. Od podlahy ke stropu, orámovaná těžkými zlatými závěsy. Člověk si před nimi rozhodně nepřipadá jako ve zkušební kabince obchodního domu. Vaše postava je v nich akorát, na obličeji nemáte žádné vrásky, váš nos je najednou stejně hezký jako nos Grety Garbó, kruhy pod očima vám někdo u vchodu spolehlivě vyžehlil, prostě si před těmi zrcadly věříte. Já chodím ke kadeřnici Jitce. Jitka žije s Frantou, který závodí v autech. Franta je celé dny v garáži nebo na závodech, Franta si tu svojí Jitku plete se svojí maminkou. Jitka to řeší, řeší, ale prozatím nevyřeší, máme si tedy pokaždé o čem povídat. Jitka vlasy nabarví, ostříhá, vyfouká, ale mytí má na starosti mladý muž. Má dredy, bodec v bradě a přitom je tak starosvětsky galantní. Je o něco starší než moje dcera, která sem chodí se mnou. Vždycky, když se dredař objeví, moje dcera trošku zrudne, zamrká očima, vyrazí k umyvadlům a dělá, že toho nebohého mladého muže nevidí. Když se vrátí s mokrou hlavou, sedne si před jedno to úžasné zrcadlo a je z ní rázem nová královna ze Sáby. Vlasy má dlouhé až do pasu. Vždycky si poručí stejnou proceduru, a to krepovačku. Nakrepované vlasy mají větší objem, vypadá potom trochu jako černoška se světlými vlasy a porcelánovou pletí. Když se pak obdivuje v zrcadle, je k sežrání. Jako nějaká herečka v záři reflektorů na prknech, která znamenají svět… Onehdy se dcera zase majestátně posadila před to kouzelné zrcadlo. Kadeřnice Jitka začala nabírat pramínky vlasů a krepovat je. Najednou řekla, naštěstí velice diskrétně: „Mám ji, chcete se podívat?“ Vytřeštila jsem oči, úplně se orosila, a pomyslela si: „Dceřiny první vši v životě a hned objevené ve světlech ramp…“ ZAHRADA Jitka Bláhová Tráva prorůstá kameny terasy a ty se pomalu uvolňují z betonu. Seschlý živý plot lemují zarostlé záhonky. Jedna květina vedle druhé a každá jiné barvy, celé je to proložené různými bodláky a pampeliškami. Na vysokém trávníku jsou obrovské ostrovy zašlé žluté traviny a skrz tu zelenou prorůstají prašivky. – 17 –


Mech se jal zakrýt celé staré pískoviště, ze kterého již nebylo vidět vůbec nic. Kdybyste nevěděli, že tam bylo, neviděli byste ho. V rohu zahrady se tyčí vysoká třešeň.  Její kůra je zšedlá a už dávno neplodí žádné třešně. V ní našli zalíbení mravenci. Jeden za druhým pochodují po stromě tam a zpátky, snášejíc zeshora nejrůznější předměty, které byly možná kdysi třešněmi. Ze stromu trčí doprava jedna větev mnohem delší než ostatní a hned pod ní je ve stromě jakoby díra. Vedle kmenu je vykotlaný pařez a v něm hnízdí vosy. Celý je dutý a nepřála bych vám do něj snad kopnout, hned by se na vás sesypala vosí rodinka. Je zde ještě jeden záhon. Je úplně v rohu, v přítmí stodoly. Tohoto záhonu se zmocnil trnitý keř a pomalu dusil všechny barevné květiny. Záhon je obložen špalky, které už dávno začal poskvrňovat čas. Rozkládá jejich těla a pomalu je utápí ve vlhkosti. Když jedno z nich zvednete, můžete si všimnout obrovského mravenčího úkrytu. Celé mraveniště se patrně nachází pod půlkou této zahrady. Můžete si trochu poskočit a hned uslyšíte, že to pod zahradou pěkně žije. Mravenci začnou vybíhat ze země a nosit materiál na spravení podzemního úkrytu. Hluboko v živém plotě se schovává zrezlá branka, která už nebyla používána několik let. U ní můžeme pozorovat i zbytky staré houpačky, která dříve visela na třešni, ale nyní je jen pohozena v hluboké trávě. Tahle zahrada by potřebovala péči, hodně péče. A možná i trochu lásky.

– 18 –


P Ř E D S TA V E N Í C H A R A K T E R U V A K C I

Absolutně nejlepší způsob psaní je představení charakteru v akci. Neříkat: ‚ten je blbej, ten je chytrej, ten je mazanej‘, nýbrž popsat akci, z níž vlastnosti postavy vyplynou. Řekněme, že nás zaujme legendární příběh o krásné Heleně, kvůli níž vypukla trojská válka, protože ji Paris unesl spartskému králi Meneláovi. Popište v akci, jaká je tato žana… POTÉ Jitka Bláhová Ležela, ale nespala. Skoro nikdy nespala. Jen hleděla do stropu a nechala dech, aby jí nadzvedával hruď. Nic víc. Jakoby nechala svůj život prostě odejít. A kdo by nenechal? Každý večer se bála, že mu to dojde, že už to konečně pochopí! Vždyť ona chtěla odejít a odešla by znovu. Co jí dával onen nenasytný vládce Sparty? Moc a bohatství? A co když už o to nestála? Miloval ji, ale to neznamenalo, že jí dával lásku. Paris jí tu lásku dával. Paris je mrtvý. Proč? Kvůli němu. Ohavné zrůdě plné svalů a peněz. Na co jí dnes jsou ty svaly a peníze? Chtěla utéct, ale už nebylo kam. Tak prostě jen dál ležela na posteli a vybavovala si každý Paridův úsměv, na který si jen mohla vzpomenout. „Má paní, večeře je připravena.“oznámila ostýchavě služka. „Děkuji Lydie.“zašeptala Helena a vymáčkla z oka poslední slzu. Stoupla si před zrcadlo a vytřela si z obličeje známky smutku. Ve dveřích si oblékla kamennou tvář a sešla ze schodů. Tiše zasedla za stůl a zahleděla se do jídla. Byla ztělesněním dokonalosti, ale přesto na ní byly zřetelné mnohé šrámy. Šrámy na její silné ženské duši. Pak přišel on. Rozrazil dveře a s vydechnutím dosedl. Nenávidí ho. Ale to nesmí. Po tiché večeři byl čas na odchod do ložnice. Nohy se jí zastavovaly v kroku, ale překonala to. V pokoji si sundal denní róbu a sedl si na postel. Vypadal možná i trochu zranitelný. Se všemi těmi city, které k Heleně vysílal. Ale stejně mu chtěla vrazit dýku do srdce. Ne, nemůže. To už jí začal stahovat šaty z ramen. Jeho dotek byl slizký, tvrdý a hrubý. Zvedal se jí žaludek z představy toho, co by mělo následovat. „Heleno…“vydechl drsným hlasem. Při tom zvuku jí přejel mráz po zádech. „Miluju tě.“ Helena se zhluboka nadechla a připravila si odpověď v hlavě. Už to bylo téměř automatické. Věděla, že to je pro ni nejlepší a hlavně nejjednodušší. „Já tebe taky.“ EVA Jiří Ryvola Stála sama na peróně. Dlouhý módní kabát a na hlavě široký klobouk. Vše v barvách fialovo-zeleně-černých. V ruce, obepnuté koženou rukavičkou držela dámskou špičku se žhnoucí cigaretou. Přijeli jsme oba stejným rychlíkem. Ona zřejmě z Prahy. Já z dolního nádraží (asi kilometr). Cílem někdejší zastávka Litoměřice – město. Na „dolním“ jsem byl ubytován, na zastávce pracoval. Traťová distance Litoměřice. Z větší části ukrytá za perónem zastávky. – 19 –


Bylo okolo poledne a já se rozhodoval, zda se uleju, či ne. Najednou jsme zůstali na peróně sami. Prohlédla si mě a prstem ruky dala znamení, abych přišel blíž. V přiměřené vzdálenosti zazněl sytý, až drsný hlas. „Mladej, má tahle prdel náměstí?“ Trochu šokován, trochu pobaven jsem se zmohl jen na: „Jo“ „Kudy se na něj dostanu?“ „Já vás tam doprovodím.“ Její pohled zavadil o kufr, který připomínal objemnou almaru s uchem. Pochopil jsem, že se nejedná o popis cesty, ale vynést almaru. Po Máchových schodech! Přes své mládí i slušnou sílu se to bez odpočinku neobešlo. Vždy to bylo provázeno obdivným komentářem mých schopností. Až teprve dnes chápu ženskou strategii čechrání mužského ega. Na náměstí jsem zjistil, že skutečným cílem je hotel Labuť. Když jsme ze všech mých sil dorazili, podala mi ruku. „Jsem Eva Olmerová a budu tady nějaký čas zpívat. Kdykoli přijdeš, máš to gratis. A co budeš chtít, to ti zazpívám. Díky.“ Několikrát jsem toho využil. Chodili jsme na čaje, kde hrála Honzákova kapela. Musím říct, že můj osobní kontakt se zpěvačkou na některé dívky velmi zabíral. Teprve později jsem zjistil, kdo to je Eva Olmerová. Přechodný zákaz vystupování v Praze umožnil Litoměřicím poznat ji osobně. Psal se rok 1958. ČTENÁŘSKÝ DENÍK A RUŠTINÁŘKA Petr Witowski Je jaro 1988, mám krátce před maturitou. Je třeba dopsat a předložit čtenářský deník. Nenáviděná povinná četba a ještě nějaké dobrovolné kousky, nejlépe od sovětského autora. Deník musím odevzdat naší profesorce, kterou máme i na ruštinu. Tahle soudružka nám celé studium dávala tvrdě zabrat a mezi naše oblíbené učitele rozhodně nepatřila. Čtyři roky se jí báli i ti největší frajeři. S jejím vstupem do třídy, který provází typický cigaretový odér, bez výjimky všichni ztichli. Vždy se zastavila na stupínku a my napjatě čekali, co bude. Její zvolání „diktant, perevod“ nám vždycky vyvolalo ten nepříjemný pocit v krajině břišní. Všem bylo jasné, že budou lítat kule.  Povinnou literaturu dílem přečtu, hlavně ty tenké knížky, dílem opisuji od spolužáků. No jo, ale co s těmi dobrovolnými? Jedu za dědou, má obrovskou knihovnu, snad tam něco najdu. A nacházím. Padne mi do oka útlá knížečka, sovětský autor. Vasilij Aksjonov – Kolegové. Knihu jsem přečetl, vypraví o lékaři, který dostane umístěnku do zapadlé vesnice na Sibiři. Nechce se mu tam, tězko se mu s tímto vyhnanstvím sžívá, ale nakonec se mu v nehostinném kraji zalíbí a začne byt vlastně šťastný.  S hrdosti vše zaznamenávám do čtenářského deníku a nesu do školy ke kontrole. S obavou klepu na dveře kabinetu. „Dále,“ ozve se chladně. Sedí u okna, kouří cigaretu. „Přinesl jsem ke kontrole čtenářský deník“. „Tak ukaž, podíváme se na to“. Listuje tam a zpátky, zda se mi to nekonečné. Najednou se vlídně usměje, podá mi deník zpátky a řekne: „Je to dobrý, jen toho Aksjonova na seznam k maturitě nedávej, je na indexu.“ – 20 –


KÁMOŠ Jitka Schmiedová „Nazdar, Marto! Co ty tady děláš? To je skvělé, že jsi se zase vrátila. Já jsem byl vždycky tvým stoupencem. Se mnou můžeš vždy počítat, když budeš něco potřebovat,“ zubí se šéf skladu Milan na staronovou šéfku výroby. „Milane, ty draku, Ty jsi ještě ve skladu? Ráda tě vidím. Nám dvěma to vždycky klapalo, viď. Zavolám ti, mám nějaké změny v hlavě. Budu tě určitě potřebovat.“ Šéf továrny dělá odpoledne pravidelnou obchůzku a sem tam prohodí s lidmi pár slov jako obvykle. „Co ta nová šéfka výroby? Zabíhá se?“ „Jo, jo, ta bude dobrá. Já ji znám z minulosti. To je skvělá baba. Ta nám tu ještě ukáže,“ spěchá hned s komentářem Milan. Ani ne za tři měsíce spouští Marta nové linky, na které se všichni tak těšili. Co ale nikdo netušil je, že mění mezi linkami také lidi. Prý potřebují širší dovednosti. Musí být zastupitelní. Šroubovák jako šroubovák. Hala vaří. Každý chce být jen na svém. Nikam se dál nepouštět. Školení to jen tak nespraví. A příplatek za směny a noční také ne. To se ta nová šéfka výroby snad zbláznila! „Milane, platí ještě tvá nabídka? Potřebuji tvou pomoc. Máš na lidi vliv. Naslouchají ti. Můžeš jim, prosím tě, vysvětlit, že se nemusí rotace mezi linkami bát? Že si více vydělají, budou mít větší šance do budoucna?“ „Jasně, Martičko, to víš že jo. Na mě se můžeš spolehnout. Zajdu s chlapama na pivo a za chvíli tady budeš mít pokoj. To víš, lidi nemaj rádi změny.“ „Milane!“ volají dělníci o polední pauze na šéfa skladu. „Jdeš dneska na poradu vedení, že jo. Řekni tam, prosím tě, co si myslíme o těch změnách. Postav se za nás, chlape. Ta ženská to nemá v hlavě v pořádku.“ „Tak jak to vypadá ve výrobě po ohlášení změn?“ zahajuje šéf továrny poradu vedení. „Lidi se bouřej, nebyl to dobrej nápad,“ hlásí Milan. „Vždyť jsi tu novou šéfku tak chválil, Milane,“ kontruje šéf. „Jo, bejvala dobrá, ale nevím, co jí to teď napadlo. To já bych na to šel úplně jinak.“ Po šichtě se v šatně Milan na chlapy prsí: „Tak hoši, zabojoval jsem za vás. Teď zabojujte vy za mě. Za týden je zaměstnanecká rada, rozumíme si, pánové?“ Na vánočním večírku o měsíc později se Milan přitočí k šéfce výroby. „Marto, ty opravdu odcházíš? Já jsem byl do poslední chvíle na tvé straně, ale to víš, nešlo to. Zaměstnanecká rada navrhla tvé odvolání.“ DÁREK MAMINCE Tereza Hirsch Kryštůfek se usmál. Byl konečně šťastný. Poprvé v životě si připadal jako všechny ostatní děti. Konečně nebyl sám, konečne měl taky svojí maminku. Nevěděl proč, ale něco hluboko v něm mu dávalo pocit bezpečí a jistotu, že ho nová maminka ochrání. Kryštůfek přesně nevěděl, co to s ním je. Nevěděl, v čem je jiný než ostatní děti, proč ho nenechali si hrát venku s ostatními, proč nesměl, co můžou ostatní, a proč nedokáže vždycky vyslovit, co by chtěl. Ten chromozóm, to musí být něco zvláštního, říkával si Kryštůfek často. Kdysi slyšel, jak sestra Alice říkala jakýmsi cizím lidem, že se narodil s jedním chromozómem navíc, ale že je to dar od Boha.  – 21 –


Nová maminka si asi takový dar přála, pomyslel si Kryštůfek i když vůbec netušil, co to znamená. Ale maminka si ten dar musela moc dlouho přát, když na něj v novém dětském pokojíčku čekalo tolik hraček. Kryštůfek byl štestím bez sebe, ještě nikdy neměl vlastní pokojíček a v těm tolik hraček. Vyskočil mamince kolem krku a rozhodl se, že už jí nikdy nepustí. I maminka Kryštůfkovi slíbila, že ho nikdy nepustí, a on o tom ani na chvilku nezapochyboval. Aby ukázal mamince, jak ji má rád, nosil jí květiny. Paní sousedka měla krásné kytičky na zahradě a Kryštůfek dlouho vybíral, které by se mamince líbily. Maminka měla radost, ale když zjistila, jak k nim Kryštůfek přišel, moc se rozlobila. Kryštůfek to nechápal, vždyť jich má sousedka na zahradě tolik a může kdykoliv vysázet nové. Protože chtěl, aby se už maminka nezlobila, rozhodl se Kryštůfek, že jí namaluje obrázek. Radost z něj měla velkou, ale když jí po nějaké době chtěl namalovat další, ještě hezčí, maminka se zase rozzlobila. Nevěděl, proč se mamince nelíbí, ale maminka stále křičela, jak to pro ní byl důležitý papír. Kryštůfek byl zmatený, maminka na něj pořád křičela a on jí vůbec nerozuměl. Říkala pořád dokola složitá slova jako „smlouva“ a „klient“ a „unikátní“, až se z toho Kryštůfkovi motala hlava a začal plakat. Maminka, místo aby Kryštůfka utišila, šla ven z pokoje a zabouchla dveře. Kryštůfek tedy přemýšlel, čím by maminku skutečně potěšil a tak si řekl, že jí udělá večeři. Sice ještě nikdy nevařil, ale často koukal na sestru Alici, jak míchá polévku a on jí pomáhal krájet zeleninu. Moc ho za to sestra Alice chválila, a tak doufal, že ho pochválí i maminka. Otočil kolečkem na sporáku, a když viděl, jak se plotna zahřívá, podíval se do lednice, co by do té polévky přidal. V tom ho vylekal obrovský plamen, který se rozrůstal po celé kuchyni, lezl přes utěrku, spolkl celou záclonu a vyvolal šílené houkání po celém domě. Kryštůfek se vylekal, přes tvář mu kutálely slzy a rychle utíkal do svého pokojíčku, kde plakal a plakal, až usnul. Probudil se a rozhlédl se kolem sebe. Nevěděl, jak dlouho spal, ale to ho netrápilo. Kryštůfek nevěděl, kde je. Pak si vzpomněl, že to tady vlastně zná. Sestra Alice otvřela dveře, sedla si na kraj postýlky a podala Kryštůvkovi snídani. Zeptal se jí, kde je maminka a sestra Alice ho se svým hřejivým úsměvem v obličeji pohladila po tváři. Řekla mu, že maminka musí pracovat a že teď chvíli zase bude s ostatníma dětma. Kryštůfek vstal, šel se umýt a pořádně se učesal, aby se mamince líbil a aby se na něj už nezlobila. Pak si sednul k oknu a začal jí vyhlížet. Až se vrátí, slíbí jí, že už bude hodný a už jí žádné dárky dělat nebude. Je to přece maminka, ta se dlouho zlobit nebude. Najednou si Kryštůfek vzpomněl na sen, který se mu v noci zdál. Maminka a sestra Alice v něm stáli vedle jeho postele a maminka s pláčem říkala, že si myslela, že to s takovým dítětem zvládne a že se spletla. Kryštůfek si řekl, že na ten sen radši rychle zapomene. Maminka přece slíbila, že ho nikdy neopustí.  DRAMA BEZ VODY Klára Dvořáková „Chceš snad říci, že už nemáme vůbec vodu?“ ptám se udiveně, protože ještě ráno byla čutora plná a já z ní neměl ani kapku. Už druhý den se bezvýsledně motáme v hlubokém lese, který, zdá se, nemá konec. Stále se nemůžeme se dostat do civilizace a hlavně ke zdroji pitné vody. To, co jsme dosud našli, se nedalo pozřít. Jen močály a smradlavá břečka plná much. – 22 –


Před palčivým sluncem nás sice trochu chrání koruny stromů, ale těžkému vlhkému vedru, bodavému hmyzu a únavě stejně neutečeme. Jsme na výpravě v Zakarpatské Ukrajině a měli jsme dojem, že jsme se zorientovali. Tenhle „výlet do lesa s překvapením“ jsem vymyslel já. A také to, že budeme používat GPS navigaci. Má to jen jednu vadu – není tu signál – takže jsme ve výsledku bez mapy a bloudíme. „Ano, nemáme už téměř žádnou vodu. Je tady poslední decka,“ odpovídá na moji otázku Petr. „Tak nech Miladě, protože je z nás nejvíce vyčerpaná,“ to, že nechápu, kam mohla voda zmizet, si nechávám pro sebe. Je vypitá. Nemá smysl se kvůli tomu hádat. „Jak Miladě? Se snad rozdělíme, ne?“ Petr mluví, jako by jeho žena Milada nestála vedle něj. „Chceš rozdělit jednu decku na tři díly? To nezbyde na nikoho nic. A nezapomeň, že Milada měla horečku a potřebuje ji z nás nejvíc,“ argumentuji. „Hraješ si na boha, abys rozhodoval o tom, kdo přežije? Ale ok, já se s Miladou rozdělím.“ Hleděl jsem na svého kamaráda Petra. Nechtělo se mi věřit, že to, co slyším, opravdu říká. Než jsme vyrazili, byl to skvělý chlap. Alespoň jsem si to myslel. Až tahle cesta odkryla, co jsem v pohodlí kanceláře nebo u pivka a fotbalu, neviděl. „Dej tu vodu Miladě. Stejně jsi zbytek vypil sám,“ říkám už bez obalu. Zcela zhnusen jeho chováním jsem sáhl po čutoře. A pak už jsem uviděl hvězdičky. Dostal jsem ránu do obličeje. „To by sis mne musel nejdříve chytit,“ řekl Petr a začal utíkat mezi stromy. Nechal jsem ho běžet. Odmítl jsem plýtvat energií, kterou budeme potřebovat na přípravu k přenocování. Můj pohled se obrátil na Miladu. Stála tam zcela vyčerpaná, pokousaná od komárů a další havěti. „Promiň. Takhle ho neznám. Stydím se za něj.“ Z hlasu zněl smutek. Objal jsem ji kolem ramen: „Neomlouvej se. Za to ty nemůžeš. Musíme se připravit na přenocování.“ Kývla hlavou. „Půjdu pro větve na oheň.“ Pustil jsem se do stavby stanu. Pak jsem slyšel výkřik. Strnul jsem. Ještě než jsem vyběhl jeho směrem, uslyšel jsem: „Voda, je tady voda! Našla jsem studánku.“ PAN VANĚK Lenka Štraubová „Nemám na vás moc času, dám vám 10 minut,“ přijímá mě neochotně pan Vaněk, starý muž na nemocničním lůžku. Ale ani plandavé pyžamo nemůže skrýt, že býval sportovec a fešák. Jenže teď jsou jeho oči vyhaslé, má smutně odevzdaný pohled. „Tak povídejte, co ode mne potřebujete,“ netrpělivě mě popohání. Opatrně mu vysvětluji, že od něj nic nepotřebuji, jen jsem přišla jako dobrovolník na kus řeči, aby mu veseleji plynulo dnešní odpoledne ve špitále. „Milá paní, já vám nemám co vyprávět, už jsem starý a nemocný a moje řeči by vás určitě nezajímaly.“ Vypadá to, že náš rozhovor ani nezačal a už se chýlí ke konci. Ještě se však nevzdávám. Vyzkouším osvědčenou otázku: „Pane Vaňku, jste z Prahy?“ Podívá se na mne dost povýšeně a hrdě praví: „To se ví, jsem Pražák jako poleno, jsem křtěný Vltavou, narodil jsem se na Malé Straně.“ Když vysloví název svého rodiště a zároveň nejpůvabnější pražské čtvrti, v očích se mu zableskne. A duše se otvírá. – 23 –


„To byl tenkrát ještě úplně jiný svět. Vyrůstal jsem u Čertovky. Jako kluci jsme nosili panu Werichovi žížaly jako návnadu pro ryby. Vůbec jsme nevěděli, že je spisovatel, byl to náš soused. Největší bitvy jsme sváděli s klukama ze Smíchova, podnikali výpravy k Čertovce, ale to bylo naše území, tam Smíchováci neměli co dělat. A byly to velké bitvy, dokonce i krev tekla. Ale pak se to obrátilo, chtěl jsem boxovat a jediný oddíl byl na Smíchově, to víte, dostal jsem dost ran i za tu Čertovku. A Vltavě jsem zůstal věrný celý život, jezdil jsem u Pražské paroplavby.“ Pan Vaněk se přenáší z nemocničního pokoje na palubu svého parníku a povídá a povídá… Jeho vymezený limit deseti minut už dávno uplynul. Všechno je najednou jinak. Panu Vaňkovi září oči a zapomíná na svou chorobu. A já se díky němu ocitám ve starých časech na Malé Straně. V přímém přenosu. ČASY SE MĚNÍ Věra Staňková Sultán a Earl, půlroční štěňata yorkšírských teriérů, se poprali o poslední granuli v misce a svorně se uvelebili na klíně svých pánů. Správně vytušili, že Bára a Honzík zvládnou sledovat kreslené seriály a přitom je drbat na břichu i za ušima. „Ukliďte ty misky! Víte, že přijede babička!“ vykoukla máma z kuchyně. Příjezd babičky byl vždycky spojen se vzrušením. Babička byla na svůj věk velmi energická žena. A také moderní. Dobře věděla, že tablety nemají nic společného s cestou do lékárny a její Blackberry zvonilo několikrát do hodiny. Ne, že by svá vnoučata neměla ráda, jen na ně neměla tolik času. Dvakrát týdně vypomáhala s prodejem luxusních kabelek, ve středu chodila na hodiny jógy a v pátek dopoledne na francouzštinu. Hned u dveří políbila obě děti a objala svou dceru. Po chvíli se uvelebila v kuchyni. „Koupila jsem po cestě něco na zub, už jsem včera nestihla upéct,“ řekla a z papírové krabice vyskládala na talíř několik zákusků, vědoma si toho, že správná hospodyňka je manažerkou svého času. „Tak jak se tu všichni máte?“, zeptala se a udělala dramatickou pauzu, při které si stihla zamíchat kávu a letmo přejet zrakem po kuchyni. Pak se zadívala na Janu. „Vypadáš hrozně.“ „Dobrý postřeh, mami,“ řekla klidně Jana a odvrátila první psí útok na čerstvé věnečky. „Máme tu pořád živo.“ „Kam dnes odpoledne půjdeme?“ změnila babička téma a otočila se na Báru. „Co tak na výlet na zámek do Tróje? A sundej si ty sluchátka, když s tebou mluvím,“ trvala na rozhovoru se svou pubertální vnučkou. „Raději pojedem na Zličín, babi“, navrhla Bára s vidinou nového trička a babiččiny otevřené peněženky, zatímco Honzík pod stolem testoval, jak Earlovi chutná špička s vaječným koňakem. „Po kom ty děti proboha jsou,“ pronesla babička polohlasně a otočila se na dceru: „Půjdeš s námi? Mohla by sis koupit něco na sebe. Obměnit po roce šatník by neškodilo,“ řekla a v zrcátku zkontrolovala svůj dopolední make-up. Z Blackberry se ozvalo zapípání smsky. „Mám tu domluvenou schůzku, vrátím se tak za hodinu, tak si to mezitím rozmyslete.“ Vstala od stolu, upravila si šátek a na rozloučenou všem věnovala zářivý úsměv. Jana ještě chvíli zírala na zaklapnuté dveře s nevyslovenou myšlenkou na další klidnou hodinu. Pak pohlédla na děti a pronesla nahlas: „Tak to je naše babička. Šťastná to žena!“

– 24 –


ÚTĚK Monika Charousková Vystoupila z tramvaje u Národního divadla. Jako heslo si tu větu opakovala pořád dokola: „Už ho nikdy nechci vidět. Už nikdy. Už nikdy s tímhle hajzlem.“ Rozhodla se, že už se k němu nevrátí. Pomalu šla přes křižovatku k řece a zastavila se u zábradlí. Dole vítr čeřil hladinu a ona soustředěně sledovala obrázky, které na vodě kreslily vlnky. Myslela na něj a bála se, že jednoho dne zapomene, jak strašné to bylo. Že se vrátí, přijde pokořená, a on vyhraje. Pak tu myšlenku zavrhla. V téhle hře přece není vítězů. Oba prohráli. Náhle zafoukal vítr a začala jí být zima. Shrnula si rukávy svetru co nejníže a tenkými prsty držela jejich okraje, aby alespoň dlaně měla v teple. Zapomněla se obléknout, jak rychle vyběhla z bytu. Dala se do kroku. Bylo jí jedno, kam půjde. Připadala si, jakoby její pocity nepatřily k jejímu tělu a myšlenky jí utíkaly někam pryč, co nejdál od kruté reality. A přitom by to mělo být krásné. Lehce si pohladila břicho, a protože ji ten dotyk uklidňoval, ruku na břiše nechala. Najednou si připadala daleko silnější. Zrychlila chůzi a rozhlížela se po nábřeží. V pozdním podzimu bylo všude plno lidí. Viděla páry, co se jen držely za ruku, nebo se v rohu ulice neostyšně líbaly. Skupiny důchodců z cizích zemí. Studenty, co po poslední přednášce plánovali, kam půjdou na pivo. Všechno to v sobě mělo neskutečnou dynamičnost a ta jí dodávala odvahu. Dokonce na chvíli získala pocit, že se těší a že to je nejhezčí věc, jaká se jí mohla stát. Být matkou. Smět se starat o vlastní dítě. Milovat naplno a bez výhrad. Vždyť je to dar a ona je výjimečná. Pak si vzpomněla na poslední větu, kterou slyšela. Byla si jistá, že řekl: „To si děláš srandu! Přece si nemyslíš, že se teď budu starat o dítě! Nic jsme nezažili, nemáme zkušenosti, natož peníze. Prostě půjdeš na potrat.“ Vtom omylem v zamyšlení vrazila do spěchajícího muže s hromadou papírů v ruce. Papíry se rozlítly na všechny strany. „Proboha,“ řekl muž zoufale a rozhlédl se po rozsypaných papírech. „Moc se omlouvám, vážně jsem nechtěla. Pomohu vám to sebrat,“ řekla rychle a shýbla se. Chvíli tiše spolupracovali a muž nic neříkal. Naštěstí nic nespadlo do řeky, ani mezi auta. Vítr také tolik nefoukal. Když společnými silami posbírali všechny papíry, muži se zjevně ulevilo. „Moc děkuju. Ty papíry jsou moje měsíční práce. Jsem Daniel.“ „Linda. Ještě jednou se omlouvám za tu nehodu. Myslela jsem na něco jiného a nedívala jsem se na cestu. Snad jsme posbírali všechno a nebude těžké papíry znovu seřadit.“ „Myslím, že ne, ale kdybyste mi s tím chtěla pomoct, byl bych moc rád. To chce ovšem jít někam, kde nefouká vítr. Máte čas?“ Linda se usmála. Pomalým krokem se spolu vydali do kavárny Slavie. ÚŘEDNICE ZA PŘEPÁŽKOU Jitka Schmiedová Nojo, to se to těm v Praze říká, abychom pořád něco nabízely. Jenže lidi nemají čas. A já už bych taky ráda šla domů. Karel má dneska narozeniny, tak mu uvařím ten kančí guláš. Jejej, dobrý den, paní učitelko. Co potřebujete? Dneska jen vybrat peníze? A vypršela vám platnost karty. Hmmm, tak to bych vám doporučila takovou novinku, mám to taky. – 25 –


Paní učitelka Křížová z místní školy kam chodí i můj malý syn, na mě vrhne prosebný pohled a pak hlasitě zvolá, že je to slyšet až k vedoucí: „Paní Malá, hlavně mi, prosím vás, dnes nic nenabízejte. Víte, já hrozně spěchám. Máme s manželem výročí a jdeme do divadla. Chci se ještě trochu hodit do parády.“ V duchu si říkám: „Jen ať to šéfová slyší. Ty denní cíle jsou prostě moc vysoké. Tady to má“. Pak se ale přistihnu, jak zničehonic říkám: „No to je ale náhoda! Můj muž dnes slaví narozeniny. Jen co splním dnešní plán, poběžím rychle domů uvařit jeho nejoblíbenější jídlo. Nemůžu se už dočkat.“ Proboha, co jsem to zas řekla? Mluvím s klientkou o plánu. Stydím se. V tu chvíli jako mávnutím proutku paní učitelka otočí. „Tak to jste měla říct rovnou! Víte, ženský musí držet spolu. Rychle mi řekněte, co máte. Dejte mi ale hlavně ty peníze. Vyřídíme to a poběžíme za těma našima mužskejma.“ Moje vnitřní já se raduje. Jestli dneska splním plán, splním i měsíc a budu mít zase po dlouhé době prémie. Jsem kousek od cíle – koupím synovi k Ježíšku jeho vysněné lyže, aby letos mohl jet konečně se školou na hory. Vrhám se střemhlav po nové platební kartě pro ženy. Vysvětluji briskně, co je to za úžasnou věc a jak mi kamarádky závidí slevy v obchodech. „Dobře, dobře, dejte mi to, beru, kde to mám podepsat,“ praví paní Křížová, dává si věci do kabelky a jednou nohou už je na odchodu. Horempádem vše dodělávám – hotovost, karta, podpisy a na shledanou příště. Srdce mi buší až v krku. Už příští týden půjdu pro ty lyže. Utíkám domů. Doufám, že to kančí dost změklo. Mám všechno, nechybí nic? Radši ještě cestou koupím pár lahví Karlova oblíbeného ležáku. Doma je tma. Nikde nikdo. „Co to má znamenat?“ nevěřícně kroutím hlavou. Hluboko v noci se Karel připotácel domů. Zapomněl se s kamarády v hospůdce Na Růžku. Mám po náladě. Na druhý den jdu otráveně do práce. Jen vidina prémií mi trochu zvedá náladu. Na poradě rozřízne vzduch ostrý hlas šéfky: „Jo a prosím vás, na prémie všichni zapomeňte. Nesplnili jsme „Nejlepší pobočku“. Nic vám nedám.“ RÁNO V KAVÁRNĚ MÉ BANKY Petr Witowski Sedím, jako každou středu, v naší kavárně v aule Spořitelny. Je krátce před osmou ráno, začíná mi další lekce kurzu kreativního psaní s Danou. Nikde nikdo, jen paní kavárníková připravuje koláče a sendviče. Objednáváme, káva voní na stole, povídáme si, prostě pohodový začátek dne.  „Devadesát korun, prosím.“ „Jasně, hned to bude. Ale mám je tisícovku, nebo můžu zaplatit kartou.“ „Tak to bude problém. Na tisícovku nemám zpátky. Jste tu dneska první. A karty nebereme. „Jak to? Ve Spořitelně neberete karty?“ „Já nevím, jak to. Prostě je tu teď nová firma a karty prostě nebereme.“ „Hmmm, jak to tedy uděláme?“ „Nevím.“ Chvilka bezradnosti na obou stranách. Je to můj problém? Rád bych zaplatil, mám peníze, mám kartu. Situaci zachraňuje Dana, platí ona. Ale koho vlastně zachraňuje? Já se stydím, protože jsem ji pozval a ona to musí zaplatit. Jediný, kdo je v pohodě, je paní kavarníková, pro ni je to vyřešeno. Pohoda je pryč. A přitom by stačilo tak málo. Alespoň ukázat trochu vstřícnosti, nebo se lépe, možná trochu lépe vybavit drobnými, aby měl začátek dne hladší start. – 26 –


JEDEN KROK Jitka Bláhová Je to celkem vysoko, ale tak jsem to chtěl. Člověk musí mít jistotu, jinak by to bylo ještě horší. Tady se to stalo a tady to skončí. Musím říct, že to místo dělá svému jménu za dost. Vysoký Vyšehrad. Není to těžké, ale proč mi to tak najednou připadá? Jeden krok a vše, co se stalo, bude zapomenuto. Jeden krok a vše, co se má stát, bude vymazáno. Tak proč mi stále něco brání v tom, to udělat? Třas v kolenou nepřestává a mozek se mi snaží zatmět pohled. Srdce jakoby bušilo mimo mé tělo. Zvedá se mi žaludek, ale zároveň se mě jímá euforie. Jeden krok a budu unášen volností a svobodou do lepších míst. Jeden krok mi pomůže uniknout a to tak, že mě už nikdo nebude moct dohnat. Slyším je. Cítím je. Nesmějí mě chytit. Ne teď, ne předtím. Ano, to já jsem to udělal. Ne, nebylo to omylem. Udělal jsem to schválně a měl jsem z toho radost. Ano, já. Nikdo jiný, jenom já. Měl bych snad říct, že mi to je líto, ale není. Klidně se snažte, ale mě přece nemůžete dohnat. Já uteču tam, kam vy za mnou nemůžete. Vítr mi naráží do obličeje, jakoby mě chtěl zastavit, ale to už není možné. Stačí jen osedlat Šemíka a vrhnout se za záchranou, jako to bylo tenkrát. Je to prostě jen jeden krok a…

– 27 –


D I A LO GY

Hemingway měl zásadu, že každá povídka se má podobat ledové kře: devět desetin pluje pod hladinou a jen jedna desetina nad hladinou. Proto při cizelování textu postupně vyškrtával fakta a děj povídky probíhal v podtextu, jen v náznacích. Když se mu to povedlo, vznikl fantastický román (ale občas se mu to také nepovedlo, takže už nebylo rozumět, co vlastně chtěl říct). Úkolem je napsat dialog s podtextem, z nějž musí vyplynout, jestli mluví osmnáctiletá holka nebo devadesátiletá babička. Text musí být sestaven jen z přímých řečí bez „podpisu“ – aniž by se uvádělo, kdo co říká. Třeba jenom: Potřebuju peníze? Na co? To ti nemůžu říct… A postupně vygraduje dramatický dialog, ze kterého vyplyne, že dcera volá tátovi, protože je v jiném stavu a shání peníze na potrat… Prostě z toho, jak lidi mluví, musí čtenář poznat charakter jejich vlastností. (Někdy můžete vyzkoušet úžasný zvrat. Chcete napsat v dialogu ano. A instinkt vám řekne: Co se stane, když hrdina odpoví ne? A vy zjistíte, že je to lepší. Tak řeknete ne. A to nebyl rozum, ale instinkt, který vám poslal důležitý signál. Tak ho poslouchejte a třeba se vám jednou podaří psát jako Hemingway.) KÁVA PRO STAROUŠKY Věra Staňková Tak zlatíčka moje, jak se vám dneska daří? Dobře? Dobře. To ráda slyším. A ráda vás všechny vidím pěkně pohromadě. Nechcete tu televizi zesílit? Ať dobře slyšíte. A co teplota, tlak, rosný bod? Už tady byl dneska pan doktor? Jo jo, byl. A co vám říkal, babi, tlak je dobrý? Dobrý, prý v normě. Tak to je fajn. To si můžete dát odpoledne s ostatními kafíčko. Jaké si dáte? Rozpustné bez cukru, jako obvykle? Jako obvykle. Kdo si dá kafe s paní Nováčkovou, hlaste se. Beru objednávky. Tak, skoro všichni, jak vidím. Turek, dědo? Turek. S cukrem nebo bez cukru? Bez cukru. A vy, babí? Jaké chcete? Rozpustné? Rozpustné. S mlíkem nebo bez mlíka? S mlíkem. A s cukrem, že jo? Ať máme sladký život. Tak koho tu ještě máme. Pan Peterka. Vám černý kafe a dvě vrchovatý lžičky, ať vás to nepoloží. Vždyť já vím, že jste silnej chlap. Nebojte, bude tam toho akorát. No a vy se mi už nehlaste a držte si pořádně to morče, ať vám neuteče. Stačí, když mi řeknete, jaký kafe si dáte. Rozpustný? S mlíkem a cukrem taky? Taky. – 28 –


Už mi zbýváte jen vy dva, vy jste vždycky jako dvojčata. Černý kafe s dvojitým cukrem, je to tak? Je. Tak zlatíčka moje, dívejte se mi tu zatím hezky na televizi a já jdu do kuchyňky připravit kafíčka. To bychom měli – sedmkrát rozpustné s cukrem a mlíkem, ať se nám to neplete.  UŽ TO POFRČÍ Petr Witowski Miláčku pojď, zaber, ať jsme tam včas. Kochám se, nebudu jen tupě šlapat. Tak se kochej trochu míň, za chvíli je tma. Ani nevím, kudy jedu. Ale prosím tě... To jsem mohla jít šlapat do fitka, tam mě aspoň nepřejede auto. Pojeď, teď už je tu pěknej asfalt, už to pofrčí. Fouká hroznej vítr. Tak se schovej víc za mě, nebude tolik foukat. Jedeš hrozně rychle, to se na to můžu vykašlat. Tak se za mě schovej, ne?! Tak zpomal, sakra. Vždyť už jedu strašně pomalu. Nejedeš. Už je to jen po rovině. Tomuhle říkáš rovina, jo? Mám tě tlačit? Nech mě bejt! DVOJNÍK Jitka Schmiedová „Konečně jsem našla svou řadu,“ říkám pohlednému chlápkovi u okénka a snažím se nacpat svůj kufřík do zavazadlového prostoru letadla. „Mně to taky trvalo. Tahle velká letadla nejsou nic pro mě. Jsem rád, že sedím,“ obdaří mě elegán běloskvoucím úsměvem a la George Clooney přes svůj plnovous. „Myslím, že sedíte na mém místě, pane“. „Opravdu? Dostal jsem letenku na poslední chvíli. Asi jsem to ve spěchu přehlédl. Rád si přesednu“. „To nevadí, jen seďte. Mám uličku raději“. „Letíte do Londýna služebně?“ „Výjimečně ne. Letím tentokrát za zábavou na filmový festival. Nechystáte se tam náhodou také? Když se na vás tak dívám, vypadáte jako George Clooney.“ „To mi lidé často říkají.“ – 29 –


„Ale ten má teď asi jiné starosti, je prý čerstvě ženatý. Co budete dělat v Anglii?“ „Chci se poohlédnout po nějaké nemovitosti.“ „Kruci, to jste mi připomněl, že já jsem ten svůj byteček nejspíš zapomněla zamknout. Mám v poslední době pořád nějaký stres a starosti, však to znáte.“ „Buďte v klidu. Člověku nic neuteče.“ „No vám se to mluví s tváří hollywoodské super star. Kdybyste chtěl, můžete toho zneužívat. Všichni vám pak snesou modré z nebe.“ „Já toho raději nezneužívám.“ „Mohli jsme si vyprávět veselé historky. Mimochodem, jak to děláte vy, že jste tak v klidu?“  „Víte, naučte se více vnímat svoje smysly. Pozorujte barvy kolem sebe. Cítíte tu vůni nebo měkkost sametu? Čokoláda jak se rozplývá na jazyku. Můžete poslouchat krásnou hudbu…“ „No, vypadáte sice jako herec, ale byl by z vás i dobrý psycholog.“ „Každý herec je trochu psycholog. A psycholog zase herec.“ „Čím byste byl raději?“ „A vy?“ „Když jsem byla malá, snila jsem o tom, že budu knihovnicí.“ „Já jsem zase chtěl být popelářem. Jezdit na stupátku, aby všichni viděli, jaký jsem machr.“ „A jste? Samozřejmě. S tváří Clooneyho po vás ženy jistě šílí.“ „Když pak ale zjistí, kdo skutečně jsem, je to horší.“ „Cloney je drsňák.“ „Já jsem věčně pochybující snílek.“ „To mi ke Clooneymu nějak nejde…“ „A co by vám k němu šlo?“ Odmlčím se a přemýšlím, zatímco k naší řadě dodrkotají vozíky s jídlem. „Co si budete si přát k pití, pane Clooney?“ JÁ A ONA Jitka Bláhová „Kdo jsi?“ má slova se rozléhala po prázdném domě. Pamatuji si, kdy jsem tuto otázku pokládala poprvé. Pamatuji si tu tmu, strach a špínu. Jen tmu, strach a špínu. Ten zbytek zná ona. Ale kdo je ona? Já nebo někdo jiný? „Stále nad tím přemýšlíš? Nezdá se ti to hloupé? Já jsem já a ty jsi ty. Ty jsi já a já jsem ty.“ „Děsí mě, jak odpovídáš mými ústy.“ „Ne, to ty se ptáš mými.“ Pak mi do myšlenek vnikla vzpomínka. Další nový důkaz, že to, co se stalo, je pravda. Pršelo. Byl starý, ale stále dostatečně silný. Jeho sílu si pamatuji dobře. Zanechala modřiny na mých rukách. Pak přišla opět jen tma, strach a špína. Hustá černá hmota jakoby pokrývající mé tělo. Nedá se vydrhnout a nikdy nezmizí. Sice ji nikdo nevidí, ale já ji cítím. Cítím ji až moc dobře. Sklouzává mi přes kotníky a lepí mě k ohavné minulosti, mučí v současnosti a odrazuje od budoucnosti. Ona, ta druhá, mi vyprávěla, co se stalo. Nikdy bych tomu nevěřila, nebýt té špíny. Vyprávěla to jen mně. A já jen jí. Bylo to těžké utajit, ale ten stud bych nikdy nezvládla. Jak to vůbec mohli nepoznat? Vždyť to na mně bylo vidět. Odkapával ze mě černý mok. Jeho tíha mě vtlačovala do prahu u dveří. „Zbav mě toho. Zbav mě toho a hned. Prosím.“ – 30 –


„Tvá slabost se mi hnusí. Vzala jsem si toho už dost! Co když už víc neunesu? Co když to já budu ta, která padne? Všechny ty vzpomínky se vlijí do tebe. Co budeš dělat pak?“ Její slova mi řinčela v hlavě. Duněla tak, že to snad muselo být slyšet i tam venku, ale paní, která mě právě míjela na chodníku, si očividně ničeho nevšimla. Šla dál svým životem. Může to být snadné, když jejím nohám našeptává jen jeden hlas. Omdlela jsem? Kde jsem byla? Bylo to jako bych se najednou probudila ze spánku, ale na zcela jiném místě. Obklopovaly mě stromy s nahnědlým listím. Byla jsem sama navenek, ale uvnitř mě se tlačila ona. Teď byla navrchu. Ovládala moje tělo a já mohla jen z rohu přihlížet, jak rve mé vlasy mýma rukama. Bojovala jsem s ní, ale nebylo to nic platné. Tenhle stav neznám. Nikdy jsem nebyla ta, co přihlíží. To já řídím. Já jsem správný obsah téhle schrány! Nebo je to i ona? Pak mě srazila zpět do temnot. Po tomto záchvatu se na dlouho stáhla do ústraní a přenechala mi vůdčí postavení. To ona vzala nůž, ne já. Ale to já se musela postarat o rány. To ona rvala za ty vlasy, ale já musím skrýt rudá místa na lebce. Sedřela mi lokty i kolena. Pod očima jsem měla dlouhé černé skvrny a pod nehty zbytky své kůže. „Mám z tebe hrůzu,“ řekla jsem jednou. Na odpověď jsem musela dlouho čekat, ale pak jsem pocítila její přítomnost. „To bys měla. I já ze sebe mám hrůzu,“ zachrčela mým hlasem. „Tak odejdi!“ „Myslíš, že nechci? Že nechci zapomenout na tu ohavnou část našeho života, kterou jsi mi jako jedinou poskytla? Vyrovnávat se s příšernou vzpomínkou bez jediné pozitivní?“ „Tak prostě jdi!“ „Nechápeš to.“ Pak zmizela. Věděla jsem, že to není navždy, ale cítila jsem, že je někde hodně daleko. Však svou přítomnost mi stále připomínala. Zjevovaly se mi další obrazy. Ten park. Ten, ve kterém jsem se octla, když se chopila vedení. Byl stejný, akorát zahalený tmou a velmi chladný. Pršelo, ten den pršelo. Kapky mi odkapávaly z konečků prstů asi tak jako hustá černá špína. A ta byla to jediné, co mě zahalovalo. Ležela jsem zkroucená a na mokré tělo se mi lepilo listí. Odporné špinavé listí. Odporný špinavý chlap. Odporná špinavá holka. Tma. Všude kolem je opět jenom tma. Prudce mě odstrčila a já padala do té nicoty. Do toho mučivého prázdna. Slyším hluk ulice, ale nevidím ji. Vítr mi projíždí vlasy a ruce mám chladné. Třesu se. Nechala mě se také podívat. Myslela jsem si to. Snad to chce skončit, ale mohu jí to dovolit? Silnice se táhla hluboko pode mnou, ale odděloval mě od ní jen jeden krok do prázdna. „Nedovolím ti to.“zašeptala jsem, ale mýma rukama nyní pohybovala ona, ne já. Ten krok udělá jedině ona. Pak silnice zmizela a já jsem viděla ji. Stála přímo přede mnou. V tom temném parku plném strachu. Vlasy měla pocuchané a až ke koutkům úst se jí táhly černé šmouhy. Oblečení potrhané a ztrápené oči. Byla to ona, ale byla jsem to i já. Byla jsem sebou, ale i jí. Udělat ten krok záviselo ještě před chvílí jen na ní, ale mně se opět vracel cit. Udělat ten krok jsem směla jenom já, ale nyní mám pocit, že mi v tom může zabránit. Myslím, že se něco stalo, možná, mi znovu předává moc. Myslím, že se něco stalo, možná se mi nedaří udržet si celé tělo. Spojily jsme se. Spojily jsme se. Já a ona. My. Já. – 31 –


MALÝ ROZHOVOR O VELKÝCH VĚCECH Ondřej Pohanka „My za babičkou už nepojedeme?“ „Ne, bohužel to už dneska nestihneme, zdrželi jsme se tady moc dlouho, protože paní měla zpoždění a k babičce by nás už nyní nepustili.“ „Ale my tam musíme jet, vždyť nevíme, jestli teď neumře.“ Uf, děti umějí mířit na komoru. „Nojo, co se dá dělat, pojedeme tam za týden.“ Tmavé oči pátravě sledují ubíhající silnici. „A umře babička?“ „Umře, jako každý člověk, když přijde jeho čas.“ „Každý člověk umře?“ „Ano, je to tak.“ „I ty?“ „I já.“ „I maminka?“ „Ano, i maminka.“ „Jako když nakrájeli Blaženku, tak taky umřela?“ vybaví se vzpomínka na oblíbeného pašíka. „Říká se zařízli, ne nakrájeli.“ „A vy umřete brzo?“ „To snad ne, my plánujeme umřít teprve až tvoje děti budou mít vlastní děti.“ „Já nechci nikdy umřít.“ „Já taky ne, nikdo nechce umřít. Ani babička nechce umřít. Vzpomeň si na ni, už se ani hnout nemůže, ale nechce umřít.“ „Já se bojím, že umřu a že vy umřete.“ „Toho se nemusíš bát, jsi ještě malá, a umřeš teprve až budeš stará.“ „A co se stane, když člověk umře?“ „Lide kolem mají smutek, potom se koná pohřeb a potom dají tělo člověka do hrobu.“ „Ale to se tam přece musí člověk v tom hrobě bát.“ „Tam už to není člověk, jenom jeho tělo. A to nic necítí a o ničem neví.“ Na tmavnoucím nebi přelétají dálnici vlaštovky v dlouhatánské řadě, která se stále vlní. Míří k jihu. Tmavé oči je sledují, než zmizí za lesem. „A co se tedy stane s člověkem?“ „Ty asi myslíš co se stane s jeho duší, viď?“ „Co je to duše?“ „Duše je to, co dělá z těla celého člověka.“ „A co se tedy stane s duší?“ „To nikdo neví úplně přesně. Někdo si myslí, že se nestane nic, že to je jako když usneš a už nic nevíš. Někdo zase říká, ze duše přijde do krásného světa, kde se všem splní to, co si přejí. A já si myslím, že je to jako když ti skončí napínavá pohádka a ty zjistíš, že jsi doma, kde je úplný klid a už víš, jak to skončilo.“ Zamyšlení trvalo jen chviličku. „A můžu se teď chvilku dívat na pohádku na iPadu?“ Padá tma a s blížící se Prahou přibývá na dálnici aut. – 32 –


MILUJU TĚ, ALE… Klára Dvořáková A: Mluvíš jako kanál! B: A ty se divíš? A: Ano. Divím. B: Říkala jsi, že to nic není. A zdá se, že je. A: Ne, není. B: Proč mi lžeš? Kdybys s ním nic neměla, tak tam nejsi do rána. A: Tak o čase nebyla řeč. Důležité jsme my. A tohle s námi nemá nic společného. B: Nemá? Jak to? Ty se s ním celý víkend válíš a říkáš, že to nemá s námi nic společného? A: Tak zněla dohoda. Obě můžeme spát i s muži, není to problém a na náš vztah to nemá vliv. B: Tak asi má, zdá se. Všechno jsi zkazila, když mezi nás cpeš toho debila! A: Tak mu neříkej! Mám ho ráda. B: To je právě ono! Vypíchal ti mozek z hlavy! Pořád ho z tebe cítím! Úplně ses změnila. A: To ty taky! B: Kam jdeš? Za ním? Nezapomeň si polštář a peřinu, ať máte kde ležet, protože on na kajčí peří fakt nemá. A: Neponižuj se. B: Neodcházej. Miluju tě… A: Musím.  NESLUŠNÉ SNY ARNOŠTA LUSTIGA Dana Emingerová Spíš? Ne. A co děláš? Dívám se. Na co? Teď na tebe. Já tě nevidím. Hele, pocem, tobě to fakt moc sluší. Jsi bezva holka. Jak se vlastně máš? Teď báječně, když jsi přišla. Není ti tam dole v noci zima? Prý ti dali na sebe jen bílý rubáš. Ale já jsem nahoře. Nosíš andělská křídla? Blázníš? Copak jsem svatej? Stýská se mi. Vždyť jsme pořád spolu. Často si mě posloucháš v magneťáku. A strašně se u toho chechtáš. Můžou za to ty tvoje pekelný vtipy. Tady si je povídáme taky. Josue si fóry o sobě sbírá. Třetinu kolekce má ode mě. Včera mi vyprávěl, jak mu na Golgotě říkali: ‚Hele, my máme jenom jeden hřebík, tak dej ty nohy k sobě.‘ – 33 –


Nedělej si legraci… Fakt. Kamarádíme se. On sice zastupuje křesťany, ale vždycky je dobrý mít někoho nahoře, kdo tě tahá z průšvihů. Co jsi provedl? Podepsal jsem se Máří Magdaléně na prsa. A to se tady nesmí. Vždyť mě znáš… Marně jsem namítal, že k obrazu božímu jsme jen od pasu nahoru. V Divadle na Dobešce po tobě pojmenovali sál. Zdobí ho koláže Davida Vávry. Tak ho pozdravuj, bejka, že mu moc děkuju. A že se mám dobře. Opravdu? Jó, je tu hezky. Ticho. Jen ptáci. Lidé mi sem chodí dávat kamínky. A mám tu dobrou společnost. Franze Kafku, Otu Pavla… S Otou jsme si vždycky říkali, že se necháme pohřbít vedle sebe. Představovali jsme si hrob jako garsoniéru bez oken a dveří, kde si vzájemně budeme vařit kafe… A vaříte? Jo, takový éterický… Hele, už víš, co je za hvězdami? Černá díra. A jaká je? Nekonečná. Prázdné místo, kam může jen láska. Lůno vesmíru. To zní krásně. Představ si to jako místo, které mění ženu v matku. Vstupuje tam Hospodin, aby počal lidské duše. Ale jak ta černá díra vypadá? Vždyť ti to říkám. Jako obrovská kunda. Ty jsi pořád stejný. A jaký bych měl být? Myslela jsem, že duše jsou víc duchovní. Já za to nemůžu, že černá díra je černá díra. A jaký je Hospodin? Ten si drží odstup. I tady ho vidělo jen pár vyvolených, ale Josue mi možná u něj zařídí audienci. Chci se ho zeptat, proč jsem v lágrech přežil zrovna já, když všichni mí kamarádi vyletěli komínem. Neodpověděl ti na to Ježíš? Ale jo. Josue říkal, že cesty páně jsou nevyzpytatelný. Abych si o tom raději popovídal s praotcem Noemem. Ten prý má dodnes podobný trauma. Už několik tisíc let hledá odpověď na otázku, proč Hospodin tenkrát při potopě světa zachránil zrovna jeho.

– 34 –


– 35 –


POEZIE

Poezie je dobrá, protože napíná svaly, které dostatečně často nepoužíváme. Poezie rozvíjí smysly a udržuje je v tom nejlepším stavu. Pomáhá uvědomovat si, že máme nos, oči, uši, jazyk a ruce. Především je poezie zhuštěnou metaforou nebo přirovnáním. Knížky poezie jsou plné myšlenek… Jaké? Jakékoliv, po které se dělá husí kůže na rukou. Příliš se však do toho nenuťme. Berme to lehce. Když něčemu nerozumíme, nechme to plynout. Střed naší bytosti, naše skryté smysly chápou. Čtěme poezii, jako dokážeme přečíst koně, který dostal volnost a za větrného dne pádí nekonečnou zelenou plání. Ray Bradbury – Zen a umění psát SÍLA SLABOSTI Monika Charousková Říkal jsi, že jsem jako bílé víno Jako láhev S jemným nápisem Chardonnay Na etiketě Že jsem jako motýl Ještě před vykuklením A že mě hrozně rád Kuklíš Usmíval ses nejistými rty Rty člověka chyceného Vlastní touhou Ale vůbec ti to nevadilo I lovec potřebuje odpuštění I lovec chce být kořistí VNADY BEZ NÁVNADY Petr Beneš Jednou, až se vypaří chuť pařit, a já budu zas rybář s udicí. Půjdem si spolu zarybařit, Petrův zdar! Přiťuknem sklenicí. Chytnem raky co pozadu kráčí, pak skryjeme se v rákosí. Dolejem vína, co hrdlo ráčí a budeme tiše klábosit. – 36 –


O splávku, žížale na háčku, takové normální, rybářské kecy. Přeskočím nudnou omáčku, a půjdeme rovnou k věci. Zadívám se na tvé vnady, ochutnám sladkou dobrotu. Ulovím tě bez návnady, na třpytku, vlasec bez prutu. TERAPIE Monika Charousková Alespoň čtvrt hodiny denně Pozorujte šneka Jak leze po papíře Nic vám neuteče NÁRAMKY Klára Dvořáková Další náramek na ruce zazvoní, tak jako v létě, tak jako předloni. Každý ten náramek, je jedna nevěra, co z života peklo nadělá. Tohle je odměna, možná i úplatek, snad také znamení, že vrátil se nazpátek. Když rukou zatřeseš, tiše to zacinká. Cítíš se bohatá a přitom tak malinká.

– 37 –


ZÁVISLOST Monika Charousková Pořád na tebe myslím. Je to, jako kdybych celé dny stála v dešti na chodníku a koukala na autobusovou zastávku naproti přes ulici. Vlastně je to film, ve kterém hraješ jedinou roli. Pořád dokola. Nikdy nic neříkáš, vždycky jenom nastoupíš nebo vystoupíš z autobusu a zase stojíš a čekáš na další. Díváš se na mě zvláštním, smutným pohledem. Přímo do očí. Vím, že kdybych mohla přejít tu ulici, bylo by tobě i mně jinak, bylo by nám fajn. Ale kdykoli stoupnu na obrubník, zavrtíš zoufale hlavou a zmizíš v dalším spoji. I když odjíždíš a pak se vracíš, pomalu se vzdalujeme. Ale až jednou budeš na konci paměti, zase se připomeneš. Budeš metafora nedostupnosti. Ublíženost věčné samoty. Jenom proto, aby to zase bolelo. Jenom proto, že se nechci přestat dívat. Stojím na okraji. VÁŠEŇ A POPEL Šimon Pravda Z komínů černý dým stoupá a na zem vrhá stín. Z nebe šedý sníh padá a krajina do pláště popela se obléká. To čert se zvrhlou vášní jejich duši za živa pálí. To ukřižované hvězdy na hákovém kříži hasnou, jako z umírajícího těla život odchází. (jako oči, které v umírajícím těle blednou) Čert přesvědčený o své velikosti, vraždí lidi pro jejich oči, vlasy, barvu pleti. Vězni slza po tváři stéká. Nekonečná bolest mu srdce svírá. Těší se, až se s rodinou opět shledá. Už jen doufá, že v nebi najde to, co hledá.

– 38 –


Oheň sice bere, ale popel vášeň životu dává. A tak pod vrstvou sazí z těla kvete nová naděje, malá květina. V POSTELI Klára Dvořáková Představuji si Jsi bíle hedvábná v mé posteli, jsi nahá jen ve vlasů závoji. Oblečená mým pohledem, zahalená mojí vášní. Šeptáš mi sladce do ucha: Tak už zhasni! PÁRA NAD HRNCEM Petr Beneš Otočila zbrkle klíčem, sešlápla pedál plynu. Asi dál je to o ničem, já jak po zpráskání bičem, uléhám do polostínu. Spěšně mrkla do zrcátka, pak rozjela se na zpátečku. Někdo holt přijde zkrátka, lávka naděje je vratká a v pádu píšu další černou tečku! Zapnula bezpečně pásy, rozjela vůz na jedničku. Zbyl po ní jen dotyk krásy, co k večeři dnes asi dá si? Už nevidím jí pod pokličku... ... zmizela jak pára nad hrncem, už není se mnou, už je jen snem.

– 39 –


ZA TVÝM ÚSMĚVEM Monika Charousková Snad taky někdy vnímáš Každý pohyb rtů Po sklenici A doufáš, že jsou moje Uličníci Večerní malíři tvých snů S lehkostí člověka Co právě spadl z mola Pokračuj, jen řekni: „Ukaž se mi celá. Byť pomalu a plaše, chci tě poznat.“ Pak utrhni ten závěs z leporela. KVŮLI... Petr Beneš Jen kvůli tobě, chci být teď tobě k vůli. Měl jsem už dosti smůly! proto než obrátím se v hrobě, v mé náruči se schoulí, Místo tebe v téhle době – gin z láhve. Tvá láska duši laská, a propletené prsty, projíždí klínem proti srsti. Zježený kocour mlaská, div neprorazí skrz zdi, po té co s kočkou stláská – láhev ginu. Co z toho plyne není plyn. S ginem z láhve, s lahví ginu, zažijem mnohou skopičinu. Láska je voda na náš mlýn, snad zalezem i pod peřinu, než přepadne nás znova splín. – 40 –


– 41 –


BAJKY

Každá umělecká práce má tři viditelné části: uvedení do děje, zápletku a rozuzlení. Aristoteles tomu říká začátek, prostředek a konec. Ernest Hemingway teď, včera a zítra, kdy teď je akce, včera znamená motiv a zítra představuje následek akce. Existuje však ještě čtvrtá dimenze, neviditelná – morální ponaučení aneb proč jsme příběh psali. A tuto čtvrtou dimenzi má viditelnou jen bajka. Proto jsou bajky při výuce tvůrčího psaní důležité. Musí být stručné a s poučením na závěr. Aby příběhy nebyly polopatické, vytvářejí autoři bajek přirovnání. Třeba včelka a mravenec jsou symboly píle, pták představuje svobodu… ale to už jsou klišé, stará tisíce let jako Ezopovy bajky. Proto vymýšlíme metafory nové. LIŠKA A KUŘE Monika Charousková V lese žila liška. Když dostala hlad, došla k hájovně a chytla tam kuře. Odnesla si ho živé do své nory hluboko v lese a chystala se ho sníst. To ale kuře nechtělo, a protože to bylo chytré kuře, řeklo lišce: „Milá liško, nejez mě hned! Vždyť přece víš, že ráno je moudřejší večera.“ Liška chvíli přemýšlela, a pak řekla: „Ale co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek.“ A jedním hltem celé kuře snědla. Poučení: V životě jsou situace, kdy vám žádné přísloví nepomůže. PANELÁK A VILA Jitka Bláhová Postavili takhle jednou panelák vedle vily. „Co si myslíš, že tady děláš, ty oranžová hrůzo?“ řekla mu vila. „Jen se neboj, drahá vilo, za chvilku nás tu bude víc!“ A jak řekla, tak se i stalo. Lidé okolní vily strhli a mezi paneláky nakonec zůstalo sotva pár starých domů. Naše vila se ale nebála. Paneláky stavěli narychlo a ve své výšce se jim bude větru těžko odolávat. Po letech se začaly paneláky opravdu rozpadat. „Pořád tak sebejistý, oranžádo?“ posmívala se paneláku vila. „Přeci jenom my staré domy jsme alespoň postavený pořádně. Myslím, že tu budeme o mnoho let déle než…“ nestihla vila doříct. Demoliční koule už jí vlétla do úsměvu. Poučení: Ne vždy vše skončí tak, jak očekáváme. JAK SMRADLAVÝ EDA K VOŇAVÉ LÁSCE PŘIŠEL Petr Holub Žili v Černém lese dva mladí tchoři. Každý z nich byl úplně jiný. Jarin byl vzor tchoří mládeže: vždycky dokonale vymydlený sportovec, který si nechal vyoperovat své podocasní žlázy, aby se zbavil přirozeného pachu a mohl už nadále krásně vonět jen značkovými parfémy HUGO TCHOŘ. S ostatními zvířaty chodil hrát často squasch a golf a býval oblíbeným hostem – 42 –


na všech nóbl lesních mejdanech. Tchoř Eda byl podivín, intelektuál. Pořád ležel v tlustých knihách, na svůj zevnějšek vůbec nedbal a strašně páchl. V noře měl bordel jak v tanku a živil se zbytky z popelnic, protože z etických důvodů odmítal lovit živé tvory. „Hele, už jde zase ten smraďoch,“ říkala zvířátka v Černém lese. „Nazdar, humusáku,“ volali na něj, když ho potkávali, jak jde celý špinavý v umaštěném kožichu do kavárny Depreso. Tady sedával nad sklenkou absintu a dumal o problémech v Černém lese. Byl hloubavý, velmi citlivý, a tak ho trápilo sucho v jižní mokřině i válka sršňů proti včelám. Nechápal, proč spolu nemohou žít všechna zvířátka v klidu a míru. Oběma tchořím mladíkům se líbila stejná tchořice jménem Soňa. Byla to krásná, statná blondýna, sebevědomá a s moderními názory. A velmi voňavá. Jarin na ni líčil, kde jen mohl. Kroužil kolem její nory v posledním modelu sporťáku Škoda Tchoř line a zval ji na drahé opulentní večeře k Umazanému talíři. Vše bylo marné, Soňa brzy poznala, že je to jen namyšlený metrosexuál s prázdnou hlavou. Když se ho zeptala, co si myslí o Aristotelovi, odvětil, že všechny řecké fotbalisty nezná. Eda se o nic nepokoušel. Byl přesvědčený, že to má stejně marné. „Smrdím a vypadám jak vágus. Navíc jsem malej, tlustej, plešatej a s brejlema,“ říkal si a ke štěstí mu stačilo, že si občas sám ulevil nad časopisem Tchořboy. „Mohu si přisednout?“ uslyšel jednou Eda, popíjející svou sklenku zelené múzy. Soňa! Panebože, zpotil se nesmělý Eda až v podkoleních jamkách. „Anoooo, jasně,“ zakoktal a ze vší té trémy mu ustříklo trochu smradu zpod ocásku. Ale jeho obavy Soňa zanedlouho rozptýlila. Do Edy se zamilovala. Shledala ho totiž zajímavým a moudrým tchořem s originálním smyslem pro humor. Oceňovala, že ho zajímá i něco jiného, než vlastní vzhled a že nemyslí jen na sex jako každej tchoř. Proto jí vůbec nevadilo, že smrděl jak měsíc leklá ryba. Po krátké době se vzali, měli deset zdravých a chytrých dětí. Eda vyženil spoustu peněz, protože tchán byl členem představenstva Lesních energetických závodů s velkorysým opčním programem. Jarin dopadl špatně: nakonec se oženil sice s krásnou, ale úplně blbou modelkou Věrkou. Utratila mu všechny peníze a ještě mu rozmlátila nablýskanou škodovku, když se vracela nalitá domů z nočních hrátek se svým amantem. Byla totiž dáma s velkým srdcem a širokým úsměvem v rozkroku, která si s nevěrou nedělala žádné starosti. Poučení: Láska je slepá a nemá čich. PES A KOCOUR Petr Witowski V domě na kraji města žil malý kocour. Na jaře mu přibyl nový kamarád. Štěňátko. Pejsek si s kocourem moc pěkně hrál, honili se po zahradě, kočkovali se, kocourek se nechal něžně okusovat za krkem. Štěně rostlo jako z vody a za par týdnů z něj byl velký pes. Jednoho rána, když pes vyběhl na zahradu a uviděl kocoura, zaradoval se, skočil na něj a povalil ho na zem. Kocourek se strašně vyděsil, vyšplhal na strom a pozoroval psa z uctivé vzdálenosti. Najednou v něm neviděl svého kamaráda, ale velkého, černého psa. „Co blbneš, pojď si hrát,“ volal na něj pes. Kocourek ale zůstal raději v bezpečí stromu. Pes se ho ještě chvíli pokoušel přilákat ke hře, ale marně. Od té doby před ním kocour utíkal, schová– 43 –


val se a vždycky, když se pes objevil nablízku, kocourek se raději někam ztratil. Pes z toho byl smutný, nerozuměl tomu. Tak strašně rád by si s malým kamarádem hrál a dováděl. Ti dva už se na sebe vždycky dívali jen z uctivé vzdálenosti. Poučení: Není nutné mít dopředu respekt z velkých zvířat. Velká zvířata jsou taky jen lidi. BARVY Věra Staňková Jednou malíř namaloval obraz, kterému kralovaly žlutá a modrá. Plátno ožilo barvami a milovníci umění chodili obraz dlouho obdivovat. Když se jednoho dne zavřely dveře za posledním návštěvníkem výstavy, nemohly to už ješitné barvy vydržet a začaly se hádat, která z nich má na malířově úspěchu větší zásluhu. „Beze mne by obraz byl smutný a šedivý! Já jsem lékem na pohodu a radost,“ tvrdila modrá barva. „Já jsem barvou slunce a energie, nedala se žlutá. „Přináším lidem pocit štěstí.“ A tak se barvy, ve jménu pohody, radosti a štěstí, hádaly a dohadovaly, až se nakonec popraly. A jak se tak praly, smíchala se žlutá barva s modrou, až vznikla barva zelená. „Tak to vidíte,“ radovala se zelená, „je vymalováno! A pak mi tvrďte, že taková krásná hádka nikam nevede!“ Poučení: Když se dva hádají, třetí se směje.  TRAKTOR VERSUS TRAKTOR Oldřich Krejčí Už aby byl ten kopec za mnou. Slezu ze stařičkého velocipédu a dýchám jak lokomotiva. Vedle mě se na každé straně polní cesty prohánějí dva traktory. Vlevo je velká obluda s brčálově zelenou barvou, jejíž motor téměř není slyšet. Značka John Deer se žlutým jelenem ve znaku je dnes známá, moderní, v podstatě takový mercedes na poli. Za sebou si majestátně táhne širokánský dvojitý pluh s dvanácti radlicemi. Vidím spokojeného traktoristu v téměř hermeticky uzavřené kabině. Kdyby měl kravatu a bílou košili, asi by se cítil jak v divadle na opeře. Naopak vpravo od cesty, slyším krákající zvuk, tak známý z dětství. Vyluzuje ho traktůrek zdálky připomínající větší hračku na pískovišti, kam chodím s vnuky. Traktůrek je červený, velmi pečlivě udržovaný český Zetor 25 z roku 1946. Mrňous skáče po brázdách a je rád, že utáhne aspoň dvě radlice. Traktorista s kšiltovkou na hlavě má co dělat, aby nevyjel z brázdy. Drží se volantu pevně se zaťatými zuby, protože nechce vypadnout z kozlíku pod kola. Zaposlouchávám se do rozdílných zvuků obou strojů a  najednou slyším, co si vyprávějí… „Jak se ti jede, strejdo?“ ptá se zelený červeného. „Jó, jde to. Ale dře to. Mám před sebou ještě 80 arů. To se tak ještě nejméně desetkrát otočím a za dvě hoďky už snad budu mít voraz,“ chrochtá sympatickým zvukem čtyřválce červený a dodá: „Pán mě dusí, mačká jak citron… Jojo, už to není jako za mlada… A co ty, machře?“ „Pohoda, jezdím takhle už celej tejden,“ usměje se sebevědomě zelený. „Dnes už mám za sebou pět háčů (hektarů) a do večera ještě pět zvládnu. Jde to skvěle, akorát ty otáčky na konci – 44 –


souvratí jsou drama. Mlaďas to ještě moc neumí, a tak tam občas kličkujeme jak zajíci… To víš 600 koní a turbodmychadlo dělá divy,“ bafne výfukem zelený. Pak škodolibě zamrká svými šesti světlomety na kapotě a se slovy: „Že tě to, dědku, ještě baví se tu takhle motat. Už máš bejt v muzeu…“ se vzdaluje. Červený ukryje vlastní dojetí. Vždyť se svými 26 koni takhle jezdí ke spokojenosti všech už půl století. Jen pro sebe tiše špitne: „To jsem zvědav, jak ty budeš vypadat za 50 let, frajírku.“ Jak se oba traktory navzájem vzdalují, probouzím se ze snění. Už jsem na kopci. Zase nasedám na svou plečku a jen tak do větru prohodím: „Jó, dědku, pokrok nezastavíš“ . Poučení: Když dva dělají totéž, není to vždy totéž. DVA PREDÁTOŘI Petr Pravda V obrovské laguně uprostřed džungle žila anakonda a krokodýl. Byli to největší a nejmocnější predátoři, před kterými se všichni třásli. Nikdo si na ně netroufl a oni si dlouho netroufli ani na sebe. Měli tak obrovský prostor, že se za dlouhé měsíce nikdy spolu nepotkali. Všichni v džungli však věděli, že velký boj jednou musí přijít. A on také přišel. Polovina džungle fandila anakondě, polovina krokodýlovi. Byl to strašný a dlouhý zápas. Černá voda laguny se mísila s krví. Nakonec anakonda roztáhla tlamu a nasoukala do sebe krokodýla. Džungle začala provolávat slávu anakondě. Stoupenci anakondy i stoupenci krokodýla, protože rázem pochopili, že mají nového krále. Jenže v tom nejtriumfálnějším okamžiku anakonda najednou pukla a její roztrhané vnitřnosti vyvrhly krokodýla. Džungle zkameněla. Pak obrátila svou přízeň ke krokodýlovi. Ale i krokodýl už dodělával a za chvíli padnul mrtev. A tak skončili dva největší predátoři v laguně. Poučení: Když se dva perou, mohou prohrát všichni. MLOK A MACARÁT Dana Emingerová Mladičký mlok prchal před čápem a schoval se pod ohybem skály. Najednou ho chytil silný proud a zanesl mloka do hlubin země. Propadl se do krápníkového labyrintu, kde spal starý macarát. Je to mlok jeskynní, který žije hluboko pod zemí v krasových říčkách a dožívá se více než sta let… „Kdo jsi?“ zeptal se mladý mlok, který vypadal jako stín jeskynního macaráta. „Jsem macarát jeskynní a žiju tady už sto let.“ „To ti nevěřím,“ řekl mlok. „Našinec většinou žije jen pár let, pokud nás brzy něco nesežere.“ „Tady v jeskyni nikdo není,“ řekl macarát. „Zůstaň tu se mnou. Budeme kamarádi.“ Pak chytil malou mušku, která připlavala po temné hladině krasové říčky, rozdělil se o ni s novým kamarádem a řekl: „To nám musí vystačit do příštího probuzení.“ „A pověz mi, jak vypadal svět před sto lety?“ chtěl si povídat mlok. „Já nevím,“ řekl macarát, který se chystal už zase usnout. „Žiju pořád jenom tady.“ „Ty nevíš, jak vypadá les?“ „Ne.“ – 45 –


„Ani slunce?“ „Ne.“ „Ani měsíc?“ „Ne,“ zašeptal macarát a dál už nevnímal. Spal, protože mu půlka mouchy opravdu musela vydržet do dalšího probuzení. Mlok zkoušel usnout také, ale nešlo mu to. Měl hlad a navíc se mu ve tmě nelíbilo. Sice tu nehrozilo nebezpečí, že ho spolkne čáp, ale brzy by tu umřel hlady a steskem po venkovním barevném světě. A tak opustil jeskynního macaráta a vydal se po proudu hledat východ z jeskyně. Trvalo to, ale nakonec se radoval, že je zase venku. Ještě se ani nestačil rozkoukat a už nad ním klapal zobákem čáp. Mlok už se ale zpátky do jeskyně nevrátil. Poučení: Nemůžeme mít všechno. HRY MOCNÝCH Klára Dvořáková Tak se dneska pobavíme, řekl si Pánbůh a podíval se z nebe dolů na svět. Koho pak si dneska vyberu? „Hm, hm,“ drbe se v bílých vousech a přemítá. Čert už tu dlouho nebyl! Zavolám si čerta. Bude legrace! I učiní, jak řekl, a povolá čerta k audienci. „Proč mne voláš, pane Bože?“ diví se čert. „Slyšel jsem, že máte málo duší, čerte,“ zvedá obočí Pánbůh. Čert sklopí oči a kopytem hrabe v oblaku, až bílé chomáčky odlétávají. „No, jo no, máme jich málo. Když oni jsou teď všichni nějací hodnější, když je to jaro.“ Pohrdavě si odfrkne a plivne dolů trochu síry, až to zajiskří. „O něčem bych věděl,“ vyšle Bůh spiklenecký pohled k čertovi. Čert polkne: „Ty pane? Ty pomáháš spíš andělům, ne?“ „Bůh je spravedlivý, čerte. Nikomu nenadržuji. Když duše patří do pekla, je tvoje. S tím ani já nic neučiním,“ praví Bůh. „Dám ti úkol, a když ho splníš, řeknu ti, které duše si smíš vzít,“ uzavře Bůh diskusi. „Tak jo! Doufám, že to nebude těžké. Dost mne vyčerpal Valentýn. Divil by ses, Bože, kolik lidí se mi upíše, aby si získali lásku. Lásku! Taková blbost.“ Čert se zašklebí a znovu si odplivne. „Ale nedivil. Jsem vševědoucí,“ dí Pánbůh. „Ale zpět k úkolu: Čerte, když uhodneš, co mají tyto tři ženy společného, tak splním, co jsem ti slíbil.“ A ukáže dolů na Zem na první z nich. Mladá žena v elegantních šatech sedí na zahradě u velkého moderního domu, sleduje své běhající děti a právě s někým telefonuje. Pak mu ukáže druhou. Žena neurčitého věku stojí v parném horku Afrického slunce, ruce v neckách a drhne prádlo. Na nohou má okovy. Mokrou rukou si znovu a znovu utírá čelo a odhrnuje vlasy létající jí do obličeje. Zpívá si. Trojici uzavírá nejstarší z nich. Sedí uprostřed velkého anglického domu, shrbená na kolečkovém křesle, zahalená do šedého plédu a těká jakoby vyhaslýma očima po stěnách plných portrétů předků a potomků v těžkých zlatých rámech. „Tak čerte? Co mají tyto tři ženy společného?“ „Jsou to ženy?“ zkouší to čert. „Tak to jsem ti řekl,“ pohorší se Pánbůh. „To bys měl moc lehké. Ptám se, co mají společného?“ „Všechny mají děti?,“ zkouší čert. – 46 –


„Správně, čerte! Vezmi si duši otrokáře té druhé ženy – Afričanky. Jeho svědomí je černé jako smolný pátek a zaslouží povařit v kotli. Chceš hádat ještě jednou? Ale musíš vsadit duši, kterou už máš.“ Čert se drbe na hlavě a přemítá, jestli najde ještě jeden společný znak. Tu dostane nápad: „Beru! ... Ani jedna nemůže jít, kam by chtěla. Nesvoboda! To mají společné,“ praví čert. „Dobrýýý, čerte! To bych od tebe skoro nečekal. První je zelená vdova, druhá otrokyně a ta třetí je na vozíku odkázaná na ostatní. Vezmi si duši manžela té první ženy – zelené vdovy. Ten bastard bije své děti, je možná ještě horší než ten otrokář. Chceš hádat ještě do třetice?“ vyzývavě se dívá na čerta. „Nechci. Nerad bych o ty duše zase přišel,“ řekne čert, „dám se podat.“ Bůh ještě chvíli dramaticky vyčkává a pak řekne: „Všechny tři jsou vdovy. Jen ta první o tom ještě neví.“ Pánbůh se plácá do kolen a směje se jako by byl v hospodě a někdo řekl dobrý vtip. „Čert na něj zírá a nevěří vlastním očím. Bože, jsi v pořádku?“ „Ale ano, jsem, jen jsem snědl nějaké houby a všechno mi teď připadá hrozně vtipné. Vrať se zpátky do pekla a odnes si tam ty dvě duše, které jsi vyhrál.“ „Bože a mohu se zeptat, koho bys mi dal, kdybych uhodl ještě do třetice?“ zkouší čert lstivě. „Zeptat se můžeš, ale neřeknu ti to. Věděl jsem, že neuhodneš,“ odpoví Pánbůh. „A proč ses mne tedy ptal a vsázel se se mnou, když jsi věděl, že první dvě uhodnu? Mohl jsi mi ty duše dát rovnou a bylo to,“ diví se čert. „Je tu nuda, nikdo si se mnou nepovídá a jsem tu pořád sám. Tak proč to dělat jednoduše, když se u toho mohu pobavit?“ směje se Pánbůh a pošle čerta zpátky do pekla. Poučení: Některé věci se dělají složitě, jen aby se někdo nahoře dobře pobavil.  KLIDNÁ KOČKA Oldřich Krejčí Kočička Minda i její stará paní byly na sebe velmi zvyklé a jezdily spolu každý víkend z města na chaloupku. Minda se moc netoulala. Jako pražský mazlíček měla všeho dost. Když viděla myšku, jen si ji tak pro radost honila. Na to, aby myš zakousla a snědla, byla moc dobře živená. Od své paničky dostávala samé dobroty. Okolo jejich chaloupky však zvědavě očumovali kočky a kocouři z celé vesnice. Záviděli Mindě, jak se má báječně. Jak spokojeně leží na zápraží a nechává se hladit a drbat za ušima od své paní. A tak vždycky jako trpěliví supi čekali na okamžik, kdy hospodyňka přinesla svému miláčkovi nějakou tu mňamku či chuťovku ven. A jen co panička na chvilku zmizela v chalupě, už, už se všechny kočky a kocouři vrhají přes plot na dvůr k miskám. Jako sarančata hltají vše, co se dá rychle sežrat. Minda je pozoruje, aniž by hnula brvou. Ani nenaježí svou krásnou blýskavou antracitově černou srst. Vůbec venkovským sousedům nebrání v bleskovém běsnění. Naopak. Jak tak spokojeně leží a dívá se na to hodovací řádění, vlastně nevěří svým očím. A klade si zásadní otázku: „Proč ti blbečkové nejdříve žerou ty nechutné knedlíky, svíčkovou a kosti z polévky. Proč si nevezmou ty výborné kočičí taštičky?!“ Poučení: sytý hladovému nevěří. – 47 –


KŮŇ A JELEN Jitka Bláhová Táhl takhle kůň jednou těžký vůz podél lesa. Zahlédl jelena, jak si poskakuje po stráních. A on celý utrmácený zápolil s horkem a tíhou svého břemene. „Jak já mu závidím. Může si skákat, kdy se mu zachce, může odpočívat, kdykoli mu dojde síla,“ řekl si kůň. Dalšího dne osedlal pán koně a vyšvihl se na jeho hřbet. Na hlavě měl lovecký klobouk a v ruce třímal pušku. Hnal ho po lese, až uviděl jelena. Pobídl koně a ten se vrhl za ním. Jelen se snažil tryskem uprchnout, ale kůň ho doháněl. „Jak já mu závidím. Za ním se nikdy nikdo s puškou nepustí. On nebude muset nikdy před lovci utíkat,“ řekl si jelen. Poučení: Štěstí a duhu vidíme vždycky ne nad sebou, ale nad hlavami druhých. HÁDAVÁ MOUCHA Martina Adamcová Moucha se hádala se žirafou, kdo má větší rozhled do krajiny. „Já přece vidím ze své výšky všechno,“ děla žirafa. „Ale já vyletím výš než ty, a to mám teprve výhled!“ holedbala se moucha. Najednou se přihnal mrak a začalo hustě pršet. „Vidíš, já se můžu schovat pod list, a ty musíš moknout na dešti,“ smála se pyšná moucha zmáčené žirafě. List, který mouchu kryl, se náhle promáčkl a voda jí stekla rovnou na křídla. Nemohla létat a neměla se kde schovat. V tom žirafa sklonila hlavu, nabrala mušku a přemístila ji do sucha. „Vidíš?“ špitla jen žirafa a dál tiše stála a trpělivě čekala, až přejde letní déšť. Poučení: Pýcha předchází pád. Je lepší si pomáhat než se hádat. DIVOČÁK FERDINAND Jaromír Bílý Divočák Ferdinand žil zhýralým životem. Byl už proflákej po celým lese, dokonce i rodné stádo už od něj dalo paznehty pryč! Celý den se válel v bažině u rybníčku, kouřil doutníky, které rostly na rákosí a popíjel bezinkové víno, kterým ho zásoboval jeho notorický kamarád jezevec. Večírky, které pořádal, byly nechvalně známy v širokém dalekém okolí. Vždycky sehnal nějaké vilné svině z okolí a na mejdánu jim pak vyprášil kanduš, až z nich štětiny lítaly. Kvičely potvory vždycky tak hlasitě, že se zvířátka v okruhu dvou kilometrů raději stěhovala a v nedaleké vesnici se obyvatelé sbíhali u hasičské zbrojnice přesvědčeni, že začíná výjezd k hořící stodole. Po čase bylo veřejné mínění, prasečí i lidské, nalomeno. „Buď se tu přestaneš válet jako líný prase,“ říkal mu vyslaný čuněčí výbor nejsilnějších kanců, „nebo tě odsud prostě vyhodíme. Kazíš pracovní morálku a nejseš dobrým vzorem pro selata. Půjdeš s náma na pole sbírat kukuřici, nebo se začni balit!“ – 48 –


Ferdinandovi se stěhovat nechtělo, a tak s nimi a odporem vlezl do kukuřičného pole. Nemohl tušit, že vesničané, dopálení stálým nočním hlukem a likvidací úrody, se rozhodli s divokými prasaty definitivně skoncovat. Kukuřičné pole bylo během chvíle honáky neprodyšně obklíčeno. Smyčka se začala stahovat. „Jsme v háji,“ lamentovali kanci ze stáda. „Ty sis – na rozdíl od nás – alespoň užil,“ říkali Ferdinandovi. „Měl jsi tolik sviní, že si to ani nemůžeš pamatovat. Pokuřoval sis a byls imrvére nametenej. My blbci jsme vždycky jenom dělali to, co se má, života jsme si pořádně neužili.“ Pak se listy kukuřice rozhrnuly a objevily se kulovnice. V několika vteřinách všichni i s Ferdinandem padli jako jedno prase. Poučení: Carpe diem – život je krátký O REMINGTONCE, POČÍTAČI, TABLETU A TELEFONU Petr Beneš Ve skladu na polici se vedle sebe mačkaly tablet, počítač a chytrý telefon. Všechny přístroje se těšily, že už brzy najdou svého nového majitele a rozutečou se s ním do světa. Poslední chvíle čekání si krátily utahováním ze staré Remingtonky. Ta – i podle vrstvy prachu na černých osahaných klapkách – stála už pár let bez protočení válce zastrčená v rohu nejspodnějšího regálu. „Podívejte na ni, šeredu jednu starou, jen tu zabírá místo pro kamarády. A co umí? Prý jen s rámusem vyrážet písmenka do papíru,“ poškleboval se počítač. „Špindíra je to! Tomu černému papíru, co jí vyčuhuje tam nahoře, se prý říkalo kopírák. Prý něco jako CTRL+C ze středověku,“ vysmíval se tablet. Jen telefon se držel zpátky. Byl z nich nejmenší. A také vzpomínal na doby nedávné, kdy jeho děd míval velké sluchátko a od něj půlmetr krouceného drátu vedoucí k plastové krabici s kulatým číselníkem. „Nechte ji, vy nezdvořáci!“ okřikl své větší přátele. „Jen aby vás to jednou nemrzelo!“ projevil se telefon prorocky. Pro jednou opravdu jako chytrý. V tom zhasla světla. V celé budově se rozhostilo ticho a tma. Čas jako by se zastavil. Hodiny a hodiny se neděje vůbec nic. Uplynuly už celý den a noc. „Vyhořela rozvodna a prý to vypadá fakt na dlouho,“ ozval se konečně mužský hlas na chodbě. Kroky se blížily ke skladu. „Konečně si pro nás jdou! Hurááá,“ notovaly si společně tablet a počítač s očima přilepenýma na klice v očekávání, až se zmáčkne a vysvobodí je z té protivné tmy. Objevil se muž s baterkou. „Tak kdepak je ten můj starý dobrý psací stroj? Tady se schovává,“ zahlaholil. Remingtonka se samým překvapením okamžitě probrala z letargie. „Cože já? Opravdu? Tak ještě na mě úplně nezapomněli.“ Otřepala se a otřela letitou vrstvu prachu do rukávů košile toho muže. Najednou tu zazářila v celé své kráse dávno zapomenutých časů. Jak se nesla ze skladu ven, stačila si ještě všimnout protáhlých displejů počítače i tabletu. Oba ve vteřině narostly aspoň o dva palce. Jen telefon pokračoval v tělocviku. Rozuměl, že jeho doba stejně brzy přijde a dál prohýbal své zesláblé tělo. Šlo mu to dobře, byl to nový iPhone 6. Budiž poučení i všem modernostem, že pýcha stále předchází pád a že pokrok s větší rozkoší přináší i větší zranitelnost. – 49 –


JEZEVEC A PÁV Jitka Schmiedová Starý jezevec, který už horko těžko ze své zimní nory leze, přemýšlí, jak si aspoň ještě rok udržet místo hlavního oborníka, aby mohl bydlet se svou jezevčicí v chýšce pod slunečným vrškem. Jezevec vždy dobrým hospodářem byl a se vším si v lese poradil. Vlády chtivý páv se hrdě nese lesem a již zdálky křičí: „Já jsem v celé oboře nejkrásnější, od jara budu vládnout v oboře já.“ Jezevec zaleze do ticha své nory a dál pečlivě čistí svůj kožich. Za rozbřesku zasedne ptačí sněm, aby rozhodl, kdo bude mít v lese hlavní slovo. Pyšně nese se před porotu páv, aby si převzal pomyslné žezlo. „Nádherná paví oka máš, chocholka na hlavě ti září,“ zašvitoří ptačí sněm, „však klid a řád v oboře dál vládnout bude.“ Poučení: Pýcha předchází pád. SLEPÝŠ A BREJLOVEC Pavla Kolářová   Slepýš omylem vrazil do brejlovce. Říkáte, že je to nemožné? Proč ne? Slepýš se právě vracel zpátky z toalety na přednášku o želvě bahenní. Stalo se tak na Světové konferenci na záchranu plazů a obojživelníků v Riu de Janeiru. „Kam ssse plazíššš ty ssslepá ješšštěrko?“ syknula podrážděně kobra indická alias brejlovec, která mířila opačným směrem z přednáškového sálu v značně otrávené náladě. „Taková uráššška, šššlendrián, šššaššškárna…“ prskal brejlovec jedovaté sliny. Na rozdíl od želvy bahenní a jiných bezvýznamných plazů nebyl považován za vzácný či přímo ohrožený druh, takže mu nebyla prokazována dostatečná úcta a obdiv. Chtěl si na někom zchladit žáhu, když se mu do cesty připletla ta trapná ještěrka bez nohou. „Promiňte, pane… pane, ani nevím, s kým mám tu čest?“ omlouval se překotně slepýš. „Asi jsem vás přehlédl, víte, já moc dobře nevidím, pane…?“ stále ještě chudák nevěděl, s kým hovoří. „To jsssou poměry, ta přerossstlá žížala sssnad ani neposssná, že jsssem kobra indická,“ poznamenal jedovatě brejlovec a roztáhnul hruď v útočné pozici. „Ach tak, vy jste ta slavná smrtelně jedovatá kobra!“ zvolal obdivně slepýš, když si ji prohlédl hodně zblízka. „To sssi piššš!“ odsekla kobra. „Ach to je báječné! To až budu vyprávět doma, s kým jsem se tu setkal. Mohl bych si vás, prosím vyfotit, kam jsem jen dal ten… promiňte, nepůjčil byste mi laskavě na chvíli brýle, víte, já moc dobře nevidím,“ blekotal slepýš. „Ale jen na okamšššik,“ uvolil se polichocený brejlovec. „SSSpěchám!“ „Tak ještě jednu fotečku, kdybyste dovolil,“ slepýš cvakal spouští o sto šest. „Ještě tady před tím kaktusem, to bude krásný snímeček,“ rozplýval se slepýš. Náhle se do předsálí nahrnula spousta plazů a obojživelníků, začala totiž přestávka. „Ungh, honem holky, podává se občerstvení,“ volala na své kamarádky kuňka žlutobřichá. „Ať na nás zbydou nějaký čerstvý mouchy, ungh.“ V nastalém zmatku se slepýš nenápadně vytratil. K čertu s konferencí, stejně nic pořádně nevidím a odplazil se do hotelu balit kufry. – 50 –


Ke kobře se přitočila elegantní korálovka královská. Koketně se uchechtla: „Ehm, nessstratil jssste něco čissstě náhodou?“ Brejlovec s hrůzou zjistil, že nemá své brýle. „Takový trapasss, teď ssse mi budou všššichni sssmát, připadám sssi jako sssvlečený,“ bědoval. „No možná by ssse vám šššikly tyhle?“ korálovka vytáhla nonšalantně z kabelky růžové brýle, které jí tak pěkně ladily k barevným proužkům. „SSStejně je to jen loňssský model,“ dodala marnivě. Brejlovec musel vzít zavděk růžovými brýlemi. Od těch dob se stranil ostatních. Už nikdy nenaparoval hruď, neboť přišel o svou chloubu. A slepýš? Když se doplazil domů, vrhla se na něj rodinka: „Máš pro nás nějaké suvenýry?“ přetahovaly se o tatínka děti. „Měli tam jen propisky National Geographic a letáčky Greenpeace,“ mávnul ocasem tatínek – slepýš. „Ale podívejte, co jsem vám přivezl. Dala mi je jedna hloupá kobra,“ slepýš vítězoslavně vytáhnul z kufru brýle. „Hm, skvělý a co jako s tím?“ rozladěně sykla jeho manželka. „Stejně i s nimi vidíš prd. Slíbil jsi mi kabelku z pravého aligátora. A místo toho – pche ňáký obyčejný brejle!“ Ponaučení:1) Ani dobré brýle vám nepomohou vidět si na špičku nosu. Navíc ty růžové vaši krátkozrakost jen zhorší. 2) Ani manželka slepýše není slepá. Pravý aligátor je holt pravý aligátor.   O LIŠCE A OVCÍCH Ondřej Pohanka Na svahu se pásly ovce a jedna z nich vyšla si na kraj pastviny, kde začínal les. V noře pod starým dubem, kousek od kraje lesa, žila liška, a když viděla ovci, lichotila jí a zvala k sobě. „Ovečko, podívej, mám tu jemné lístky z nových větviček a na tvé pastvině je už tráva celá ojezená.“ Ovce zašla za liškou na návštěvu a pojedla u ní dobrých větviček s čerstvým listím, přátelsky se pobavily a dobrou chvíli spolu měly. Když ovce odcházela, liška jí praví: „Přiveď příště s sebou i své přítelkyně, připravím větší hostinu.“ Ovce se vrátila na pastvinu a pověděla o hodné lišce i svým přítelkyním. Dalšího dne přišly ovce k lišce na návštěvu. A liška ovce dobře pohostila. Čerstvé větvičky ovce pojedly, přátelsky spolu pohovořily a dobrou chvíli spolu měly. Když hostina skončila, liška se s hosty hezky loučila. Poslední odcházela mladá ovečka, a jak šla kolem lišky, ta ji vzala pod krkem, ovečka jen lehce zabečela. Poučení: Žádný oběd není zadarmo. EINSTEIN A MIMOZEMŠŤANÉ Dan Lounský V daleké budoucnosti, v roce 5789, se dohadují Marťan s Venušanem, z jaké planety pocházel Albert Einstein. V celé Sluneční soustavě není záhadnějšího proroka. „Já si myslím, že prorok Einstein byl Venušan,“ říká Venušan. – 51 –


„Ne, Einstein byl určitě Marťan,“ opáčí sebevědomě Marťan a argumentuje tím, že Marťani jsou mnohem starší civilizace, než obyvatelé Venuše: „Prorok Einstein žil už před začátkem marťanského letopočtu, kdy planeta Venuše ještě ani nebyla osídlena.“ Venušan kýve hlavou, protože musí uznat, že je to pravda. První přistěhovalci na Venuši se objevili teprve před třemi tisíci lety, zatímco na Marsu se píše rok 5789. Vtom do debaty zasáhne Jupiteřan. Je nejvzdělanější a připomene, že středověcí marťanští myslitelé zastávali podle dochovaných relikvií ze ztroskotané vesmírné lodi E = mc2 teorii, že prorok Einstein mohl být i z planety Země. „To snad ne?!“ zkoprní Marťan. „Chceš snad věřit tomu, že prorok Einstein byl neandrtálec?“ „A co se ti na tom nelíbí?“ ptá se Venušan. „No, přece ti Pozemšťani byli…“ spustí se zjevným opovržením Marťan. „Každé malé dítě se učí, že Pozemšťani bydleli v jeskyních a v mrakodrapech, živili se mršinami a nakonec si celou svou planetu vyhodili do povětří. Kdy to bylo? Někdy…“ „Myslím, že krátce po konci éry dinosaurů,“ pokusí se vzpomenout si Venušan. „No tak,“ ušklíbne se opovržlivě vzdělaný Jupiteran. „Lidé a dinosauři se přeci nikdy ve Sluneční soustavě nepotkali. To si pletete s planetou Kentauris.“ Venušan se opovržlivě ušklíbne: „Galaktický pravěk mě ve škole nikdy moc nebavil.“ Marťan ho vezme podpaží a jdou od toho chvástala z Jupiteru pryč. Oba se pak shodnou, že prorok Einstein a Země – to nejde dohromady!! Poučení: Z pohledu nekonečného vesmíru je čas opravdu relativní. KOTĚ NA STŘEŠE Vojta Černý Malé kotě si hrálo vysoko na hřebenu střechy. Když to uviděla jeho máma kočka, zavolala na něj: „Dávej pozor, kam šlapeš, ať nespadneš!“ Kotě ale dobře nerozumělo, otočilo se za hlasem, aby se zeptalo, co že to na něj máma volala, a šup, už se kutálelo ze střechy dolů. Ještě že kočky umějí přistávat na všechny čtyři. Poučení: Někdy je lepší nepoučovat. NÁŠ ČESKÝ LES Tereza Hirsch Jen co se veverka v sobotu ráno probudila, utíkala do kuchyně a uvařila si své ranní kafíčko, ochucené jejím oblíbeným speciálním sirupem. Takové ho měla ráda a dopřávala si ho pravidelně každý den. Jak si tak spokojeně usrkávala, začala přemýšlet, koho by dnes navštívila. „Sovy si dnes určitě rády poklábosí,“ řekla si kafem nabuzená veverka a už pelášila ven na mýtinu, kde obvykle dospávaly sestry sovy po náročné noci. „Nazdár, sovči, jak je? Normálně, víte co se stalo včera s jelenem?“ rozjížděla veverka konverzaci. „On měl, jakožto předseda lesa, slavnostně otevřít tu naši lesní výstavu, kde jsou ty slavné parohy, které za pradávných dob nosili jiní předsedové lesa, také se jim říká ‚korunovační‘. No a on tam přiklusal, úplně sťatej a málem na ty korunovační parohy vrhnul. Ani nedokázal stát rovně…“  – 52 –


„Ježiš veverko, klid. Tak si trochu vyhodil z kopýtka, to je toho. I když, ostuda to trochu je. Ale copak tobě se nikdy nic podobného nestalo?“ ptala se jedna ze sovích sester s vyčerpaným hlasem. Veverka zakroutila hlavou: „Ne! Mě určitě ne, já se na rozdíl od jiných umím chovat. Koukám, že s váma je teda zábava po ránu. Nic, jdu jinam.“ A tak šla veverka dál a hledala, s kým by poklábosila. V tom u potoka zahlédla vydru. „Ahoj vydro, jak je? Pokecáme? Slyšelas už, co vyváděl jelen?“ ptala se veverka. „Slyšela, vždyť se o tom mluví všude. To zas máme koho pomlouvat. Na to je náš les jak dělanej,“ odpověděla vydra. „To je pravda, ale vidělas dneska ráno sovy? Ty jsou zas úplně hotový. Tvrděj, že teď abstinujou, ale vsadim žalud na to, že to tak neni. Neni to tak dávno, co jednu z nich prej unesl nějakej pomatenej cizí medvěd, kterej plácal něco o tom, jak ji zachrání, odnesl ji až někam do Itálie a tam ji hodil někam na pláž. Sova tvrdí, že si nic nepamatuje, ale kdo ví...“ „Jak řikám,“ přerušila veverku vydra, „na tyhle storky je náš les jak dělanej. Hele, běž to vyprávět někomu jinýmu.“ Vydra skočila do potoka a uháněla pryč. Veverka šla tedy dál a doufala, že konečně narazí na někoho, kdo si její drby rád poslechne. V tom před ní stál jelen, který se opíral o strom a vypadal, že se mu těžce dýchá. „Čau jelene, jak je? Jsem slyšela, jak jsi vyváděl na tý výstavě parohů, už jseš v pohodě?“, předstírala na novinky nažhavená veverka zájem o jelenův stav. „Prosim tě, veverko, všechno je v pohodě, jen jsem byl trochu nemocný ten den. To se snad může stát každému,“ vymlouval se jelen. „No nevím, jestli každému, ale u nás v lese, to je teda společnost. Viděls před tejdnem vydru? Normálně plavala proti proudu a divila se, že se nikam nepohne. Já bych jí dala dejchnout, jelene, je to snad normální? Pamatuješ přece, že plavání pod vlivem je v lese zakázané?“ Veverka se na jelena tázavě podívala, ale ten jen zakroutil parohy. „Veverko, mám tu teď zcela jiné starosti. Zakopnul jsem o kořen a vážně to bolí.“ Jo, kořen, to určite, pomyslela si veverka a šla radši dál. Když nikdo nestojí o moji návštěvu, tak si aspoň nakoupím. Šla tedy nakoupit a po cestě domů narazila na divočáka. „Zdár, veverko, co to neseš, můžu ti pomoct?“ nabídl divočák. „Ne, to je v pořádku, díky,“ odsekla veverka. „Ty veverko, co to vůbec neseš? A proč se tak motáš? Počkej a co to z tebe tak táhne?“ divil se zmatený divočák. To snad ne, říkal si v duchu, že by snad veverka moralistka sama…? „Co je ti po tom? To je můj sirup do kafe. Pomáhá mi na zažívání.“ Poučení: Ať si každý nejprve zamete před svým prahem. OBOJŽIVELNÝ KAPR Monika Charousková V rybníce žil kapr. Byl vcelku obyčejný, jen si stále stěžoval. Voda je prý moc sladká, v rybníce je nuda – zkrátka, kapr si začal z vymýšlet. A přitom se neměl špatně. Odpoledne chodily k rybníku děti a házely rybám nalámané suché housky, kapry na chov lidé neohrožovali a žádný přirozený predátor ve vodě nebyl. Zkrátka, kapr nevěděl, co má. Jednou klidně plaval rybníkem a uviděl žabáka. Žabák udělal pár temp a pak naprosto přirozeně vylezl z vody na břeh a pokračoval skoky do křoví. To kapra zaujalo. Už dlouho – 53 –


toužil zažít něco vzrušujícího a obojživelný život ho lákal. Další dny trávil kapr sledováním žab v okolí a snažil se ve vodě napodobovat jejich pohyby na souši, aby byl na svou akci připravený. Když si myslel, že má natrénováno, plaval ke břehu. Po cestě potkal žabáka a dali se spolu do řeči. „Hej ty, žabáku, víš, že ode dneška jsou i ryby obojživelné?“ Žabák se zarazil. „Natrénoval jsem si vaše pohyby a jdu se kouknout na břeh. Na jeden nádech to zvládnu, bude to jen chvilka. Stanu se tak první rybou, která stanula na souši.“ Žabák se zamyslel a říká: „No počkej, ale to není dobrý nápad. Neumíš si představit, kolik je na souši nebezpečí. Buď rád za svůj rybník a neriskuj.“ To kapra naštvalo, kritiku neměl rád a plán měl přeci tak krásně vymyšlený! „Ále, snažíš se mě jen odradit.“ Odsekl kapr a bez rozloučení odplaval. Těsně před břehem máchl ploutví a vyšvihl se do bláta. Bylo to úplně jiné, než jaké čekal, ale cítil se velice dobře, že se mu pokus podařil. Jak pyšně ležel v blátě a vzduchu měl stále dost, rozhodl se svůj výkon ještě více zdokonalit. Několikrát sebou plácl a dostal se dále od břehu, aby se pořádně rozhlédl a měl doma co vyprávět. Jenže jeho pohybů si všimla volavka, neváhala, přiletěla a jedním rychlým pohybem kapra vzala do zobáku a odnesla si ho do hnízda. Jak to s kaprem dopadlo, si dokážete domyslet. Poučení: Ne vše, co ostatním závidíme, je opravdu tak skvělé. MEDVĚD A TCHOŘ Dan Lounský Šel medvěd lesem a zvesela si poskakoval po dobrém, leč trochu nadýmavém obědě. Když dorazil na mez k potoku, kde bydlel starý tchoř, už se při skoku přes vodu neudržel, vyšla rána a za bystřinou se rozhostil smrad, jako by na paloučku chcípla Lochneska. „Fúúúj, to je puch,“ vybíhali z děr krtci a myšky, pryč pádily veverky i starý jezevec. Jen jediný tchoř neutekl. Mrkl na rozpačitého medvěda a povídá: „Beru to na sebe.“ Medvěd na to neřekl nic. Pak si zacpal nos a zařval na celý les: „Fúúúj, ten tchoř ale smrdí.“ A utíkal pryč. Poučení: Nevděk světem vládne. O NENASYTNÉM MRAVENCI Iva Pechová Všichni pilní mravenečkové se každý den rozbíhali po okolí, aby posbírali něco k snědku. Tady trochu, vedle trochu. Práce jim šla od ruky, ale museli se ohánět. Kousek nějaké larvy, malý červíček, semínko. Jeden z mravenečků si dokonce našel cestu do spíže. Panečku, to byla hostina! A skoro bez práce. Byl v nejlepším hodování, když jej ve spíži objevila hospodyně. A začal mazec! Pozor na smeták! Uhnout hadru! Óóó, je to mokré a smrdí to… Uff, tentokrát to dobře dopadlo. Mravenec se schoval, hospodyně důkladně vytřela ve spíži, ale na mravence se nedostala. Za chvilku mravenci otrnulo a vydal se do spíže na nové průzkumy. Přeci nebude venku pracně shánět každý kousíček jídla, když tady má takové hody. Bříško už má sice plné, ale ve spíži je takových dobrot. A dokonce objevil něco nového. Ó to krásně voní. A sladce – 54 –


chutná. Jako med, který má tak rád. A tak mlsal a lízal a mlsal a lízal... až se medem celý zalepil. Hospodyně přišla po chvíli kontrolovat spíš, jestli tam ještě nějaký toulavý mravenec nezůstal i po úklidu. Toho upatlaného mravence, utopeného na sklenici medu si ani nevšimla.¨ Poučení: Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrne. SEMAFOR Klára Dvořáková „Já jen bliknu a všichni stojí,“ chlubí se červená na semaforu. „Prosím tě! Ty, že blikneš a všichni stojí? To bych chtěla vidět! To umí každá babka na přechodu. Vlítne tam a taky všichni stojí. A ještě u toho hvízdají gumy. To JÁ když se rozsvítím, tak všichni jedou! A to je něco! Několik pruhů najednou a všichni na můj povel: HNNN, HNNN…!“ „Abys ty mohla dát povel k jízdě, tak nejdříve musí zastavit,“ nedala se červená. „A to umím jen JÁ!“ „Neumíš, kdyby před tebou nebyla oranžová, tak akorát nabouraj,“ posmívá se zelená. „Holky nechte toho a přestaňte se hádat. Já to tady sama neublikám,“ skočí jim do toho oranžová celá zadýchaná. „Ono to sice jede i bez vás, ale já se takhle vůbec nezastavím.“ Poučení: Většinou maká nejvíce ten, o kom je nejméně slyšet. PES NA POCHYBÁCH Iva Mrkvičková Pes byl zoufalý. Nevěděl, jak dál. Hned ráno vyběhl do lesa, najít své přátele. „Tak jen se tady hezky posaď a řekni nám, co tě trápí,“ řekl mu zajíc. Byli zrovna s medvědem na procházce. „Přijela Agáta,“ povzdychl si pes. „To snad není důvod ke vzdychání,“ namítl zajíc. „Vzdychat můžeš začít, až ti zase odjede, jako vloni.“ Pes znovu vzdychl. „Jenže tentokrát je to vážné, pánové.“ „Jak vážné?“ zabručel medvěd. „Hodně vážné. Agáta totiž hárá.“ Zajíc hvízdl. „No tak to ti gratulujeme, příteli, bude z tebe prvotřídní tatínek.“ „Vy nic nechápete,“ zavyl pes. „Já si nejsem jistý, jestli s ní chci, totiž… ehm.“ „Poslouchej, kámo, když tě slyším takhle mluvit, ptám se sám sebe, jestli Agáta opravdu hárá.“ „Ale jistěže ano. Jenomže, pochopte. Vždyť ona je čistokrevná, má papíry, dokonce už byla i na soutěži. Její panička by pro ni jistě sehnala nějakého krasavce s pěti medailemi, kdyby věděla, že už je ta správná doba. A Agáta by s ním mohla být šťastná. Když si začne se mnou, čeká ji pak akorát tak výprask.“ Medvěd a zajíc na sebe pohlédli a přikývli. „Případ je vážný, pane kolego,“ řekl medvěd. „Náš přítel zřejmě dlouhým pobytem s lidmi ztratil citlivost pro hlas přírody. Příroda mu velí a on si dělá starosti s rodokmenem. Možná, že by stačilo rozmotat zašmodrchané neuronové spoje v hlavě. Kdyby se vzal šikovný ostrý kámen –“ „V hlavě?“ uchichtl se zajíc. „Vůbec nechápete moje problémy,“ vyštěkl pes a rozběhl se pryč. Když přibíhal ke statku, zaslechl najednou podivný zvuk, něco jako tupé rány. Co to je? Vyřítil se z lesa a uviděl obrov– 55 –


ského vlčáka, jak tlapami buší do uvolněné plaňky v plotě. Hlupák, pomyslel si pes, to nevidí, že kousek vedle je v plotě díra jako hrom? Vtom pod vlčákovými tlapami plaňka povolila a vlčák se prodral do sadu. Pes uvolněnou dírou spatřil štíhlou Agátinu siluetu. Vyrazil vpřed, jedním skokem přelétl plot a v plné rychlosti skočil vlčákovi po krku. Útok byl tak nenadálý, že vlčák se ani nepokusil o obranu. Stáhl ocas mezi nohy a utíkal do vsi. Agáta se přivinula ke psovi. Potom už si pes nevzpomínal na nic… alespoň když se ho Agátina panička později vyptávala. Ponaučení: Ať si druzí vidí naše problémy jasněji než my, není nad vlastní zkušenost. PŠENICE A KVĚTINY Jitka Bláhová Na kraji pole rostl vlčí mák a chrpa. Neustále se pošťuchovaly, kdo má nejhezčí květy a kdo nejdelší stonek. Chrpa se naparovala se svým krásným modrým květem a mák ji přesvědčoval, že jeho červený je mnohem hezčí. Opodál v poli rostla pšenice. Tyto hádky dobře znala, ale nikdy si nedovolila se do nich zapojit. Měla přece jen obyčejnou barvu, jako všechny její sestry v poli a barevné květy neměla vůbec. Postupně ztrácela i svou zelenou barvu až docela zhnědla. Toho dne přišel na pole člověk. Vlčí mák s chrpou natahovali své stonky, jen aby se člověku zalíbili. Ten si však květin na mezi vůbec nevšímal. Zamířil k pšenici a utrhl pár zlatých klasů. A pak s traktorem jezdil po poli tak dlouho, dokud nebylo docela sklizeno. To jen vlčí mák s chrpou tam dál opuštěně stáli a zoufali si. Poučení: Vzhled není zrcadlem opravdové hodnoty. JAK SE ŠAKAL CHTĚL STÁT AKÉLOU Zdeněk Michálek Mladý Šakal běhal po lese a přemýšlel jak využít tu spoustu energie, která se v něm rodila. Jednou potkal svého přítele, který se přidal k družince vlků. Když slyšel jejich pokřik: „Šedá je naší barvou, příroda je nám domovem, volnost je naším heslem, vytrvalost zákonem,“ říkal si, že by stálo zato to taky zkusit. A ejhle, společné vytí na měsíc v záři táborového ohně, výpravy do neznáma a přátelská smečka si získaly jeho srdce. Nejvíce mu však imponoval jejich moudrý vůdce Akela! Síla a autorita, které z něj vyzařovaly, ho zcela uhranuly! Snil o tom, jak si jednou taky vytvoří svou smečku. Smečku, s níž bude v lese udržovat pořádek a užívat si její přátelství na život a na smrt. Brzy si však uvědomil, že má problém. Byl šakal a ne vlk! Nejdříve se s tím trápil a hlavou mu vířila spousta otázek a pochybností: Nikdy se Akelovi nevyrovnám, nikdy mne nepřijmou mezi sebe, nikdy se mi to nemůže podařit… Až si jednou vzpomněl na svého tátu, starého Šakala. Ten mu vždy připomínal, že šakalí rodina má kromě velké sounáležitosti ještě jednu hlavní přednost. Má odvahu se pouštět do nových věcí! No a tak to zkusil! Ještě jako mladý skaut založil svou první družinku. A i když to nebyli vlci, ale Vydry, vůbec mu to nevadilo. Brzy k vydrám přidal ještě Poštolky a hned z toho byl nový oddíl. – 56 –


Pak jej život odvedl jinam a se svou smečkou se setkával jen příležitostně. Jednou, když zrovna vypravili vlčata na tábor, společně s Akelou spřádali plány do budoucna. Tu najednou do nich z čistého nebe uhodil blesk a Akela se skácel k zemi. Byl na místě mrtev! Marně se Šakal rozhlížel po někom, kdo by se postavil do čela smečky. Nezbylo mu tedy, než vyskočit na poradní kámen a zavýt na měsíc sám! Pomalu se k němu přidával jeden vlk za druhým, až nakonec vyla celá smečka. Ale nejen vyla, přijala jeho autoritu a společně s ním se pak starala o vlčí potěr, udržování pořádku v lese a předávání Akelova odkazu dalším generacím. Nyní Šakal šéfuje vlastní firmě, formuje šakalí společenství a uvažuje o tom, co udělá pro šakalí národ…Děsně ho to baví, protože učinil zajímavý objev. Že totiž nejlepší myšlenkou je čin! Čin ve prospěch smečky. A tak přemýšlí, koná a jeho sny se stávají skutečností! Poučení: Přemýšlejte a pak konejte ve prospěch druhých a vaše přání se naplní! OSEL A PÁVICE Monika Charousková Byl jednou jeden starý osel. Zdraví mu dobře sloužilo a mezi zvířaty se těšil velké vážnosti. Žil sám, žádnou ženu ani děti neměl, a proto si za život nastřádal veliké jmění. Říkal, že oslice nejsou nic pro něj a že by mu jen narušovaly pohodu. Pořád prý jen hýkají a jsou marnivé, hloupé a všeobecně se mu do mládenecké domácnosti nehodí. Kromě toho také často nadával na politiku. Jednou takhle šel po náměstí a potkal pávici. Elegantně se nesla prostředkem cesty a házela po oslovi očky. Osel si jí nemohl nevšimnout, zaujala ho, ale nezastavil se, aby se s ní dal do řeči. Takhle se to opakovalo pokaždé, když se vydal na procházku nebo na nákup. Pávici stále potkával. Už mu to začalo být podezřelé. Asi je to osud, říkal si. A tak, když ji příště zase potkal, oslovil ji. „Milá dámo,“ řekl, „potkávám vás tady velmi často. Odkudpak jste?“ „Dobrý den, pane. Jsem tu nová, mám domeček kousek od parku a nikoho tu neznám. Nejvíce mě štvou zdejší oslice, jsou to takové slepice. A kromě toho mě děsí politika zdejšího magistrátu. Ti vepři v radě mi nahánějí hrůzu. Přemýšlím, že se zase odstěhuji.“ „Ale to by byla veliká škoda!“ opáčil osel. „Pojďte, půjdeme ke mně na kávu a všechno to probereme.“ A tak se stali přáteli. Postupně spolu začali trávit více času. Netrvalo dlouho a městečko obletěla zpráva, že se budou brát. Osel chodil po náměstí, naparoval se, jak má krásnou a chytrou ženu, která mu rozumí a na stáří se o něj postará. Kupoval pávici krásné šaty a šperky za nastřádané peníze a všude ji vychvaloval. Zpočátku to vypadalo na idylické manželství, přestože byla pávice o mnoho let mladší. Asi jí imponuje, říkali si ostatní obyvatelé městečka a přáli oslovi, že má konečně někoho po svém boku. Po čase však pávice chtěla stále nějaké nové korále a náušnice, to ani nemluvím o řasenkách a očních stínech. Zkrátka osla už začaly věčné nákupy a rozhazování otravovat. I přes to to ale toleroval, jen sem tam si něco brumlal pod kopyta. Byl to starý konzervativec a představa na svém životě zase něco měnit, ho děsila víc než marnivá a pyšná žena. A tak šly měsíce. Hlavní – 57 –


slovo v domě měla pávice, z osla se stal ještě větší morous, skoro nevycházel z domu a sousedé se od nich odvrátili, protože s pávicí nechtěli mít nic společného. Jednou chtěla pávice novou lesklou tužku na oči, tak šla za oslem, aby jí dal peníze a šel s ní nakupovat. Osel řekl, že ano, ale když otevřel peněženku, byla prázdná. Všechny peníze už rozházeli. Když to pávice viděla, naštvala se a zažádala o rozvod. Po několika dnech oslova přemlouvání odešla se slovy, že má osla plné zuby, že jí takový starouš za to nestojí. Už se nikdy nevrátila. Osel zůstal doma opět sám, tentokrát o celé své jmění chudší. Dodatek: když se z toho osel trochu vzpamatoval, peněženka se mu zase plnila, i když střídmě, protože každý měsíc pobíral důchod, začal chodit opět ven na nákupy a na procházky po náměstí. Opět se dával s přáteli do řeči a začal být ve městě ctěným občanem. Nakonec se rozhodl kandidovat na starostu, volby vyhrál, a po třech letech ve funkci se na stará kolena oženil se svou sekretářkou, o dvacet let mladší pávicí. Ale to už je jiný příběh. Poučení: Osel zůstane oslem i když si vezme pávici. Komu není rady, tomu není pomoci. Není všechno zlato, co se třpytí. HÁDALY SE HOUBY Věra Staňková Hádali se kukmák dřevní a slizečka chlupatá o to, kdo je hezčí a vzácnější. „Ze mě má každý objevitel radost“, pravil kukmák, „jsem chráněný ohrožený druh.“ „Na mně si nepřijdete,“ oponovala slizečka chlupatá, „já jsem dokonce kriticky ohrožený druh.“ Kukmák se nenechal jen tak odbýt. „Jsem fešák, nosím vyklenutý až plochý šedý klobouk, a s takovým vždycky udělám díru do světa.“ „Mně zase všichni poznají podle chlupaté hlavičky,“ chlubila se slizečka módním doplňkem. Můj klobouk je krátce střižený, spíše plstěný. Takových, jako jsem já, je v Hostýnských vrších pramálo,“ trumfovala. Oba dva se tak naparovali, až si jejich klobouků všiml kolemjdoucí houbař. „Teď přijde naše chvíle,“ řekl kukmák. „Houbař nás rozsoudí, kdo je hezčí a vzácnější. Vyhraje ten, koho si odnese domů.“ A tak tam stáli a čekali, kdo se jako první houbaři zalíbí. Houbař však místo nože vytáhl z baťohu fotoaparát, obě mimořádné houby vyfotil a nechal je svorně trčet na dřevinách. Pak si všiml pod keříkem obyčejného suchohřibu. „To je krásný úlovek,“ nadchl se houbař a přidal ho do košíku mezi ostatní hříbky. Suchohřib, který se do té doby nedostal ke slovu, se zaradoval. „Mějte se tu dobře, já vyrážím do světa,“ řekl a zamával na rozloučenou svým rozhádaným sousedům. A jaké z toho plyne ponaučení? Poučení: Když se dva hádají, třetí se směje. EUROTICKÁ BAJKOPOVÍDKA Petr Beneš „Hele nejde támhle Koruna?“ šťouchá Dolar loktem do stále se loudajícího Eura. Oba už druhý den za sebou pochodují po frankfurtské burze – a je to jenom fičák z kopce dolů. „Cože zase – 58 –


Koruna?“ zděsí se Euro. „To je blbý znamení!“ Vzpomene si, jak někdy loni touhle dobou koketovali s dvěma blonckama odněkud ze severu – taky Korunama, ale prý snad z Dánska nebo Norska, kdo ví… Byl to tenkrát horký červencový všední den a nic nenasvědčovalo tomu, že už zítřek si historie bude pamatovat jako černý pátek. Obě Skandinávky si zkraje večera udržovaly odstup i chladnou mysl, ale pár skleniček bruselského europiva jim během hodinky rozvázalo jazyk. A nejen jazyk! Po malé chvíli i tkaničky na ramínkách jejich triček odhalujících čokoládově opálené podbřišky. Pravda, Dolar i Euro trochu pomohli tomu, že tu teď obě stály v nahotě své naleštěné krásy, jak je někdo v mincovně stvořil. Dolar i Euro byli to léto oba v plné síle – šplhali už pátý týden na vrchol žebříčku měn a zdálo se, že je čekají jen světlé zítřky. Ta z obou Korun, co měla přezdívku Orel, se osmělila jako první. Pomalu se přetáčela na záda a s potěšením pozorovala, jak Dolar i Euro nabývají na objemu, až oba nabobtnali ze čtvrťáku snad na padesát centů. Orel koulela oči na Euro, po chvíli zase na Dolar a přitom myslela… na Oral, svoji oblíbenou zubní pastu. Stíhala při tom i postrkovat svoji nesmělou kamarádku, která stále stála cudně v koutě a rukama zakrývala své pravidelně vyrýsované Gaussovy křivky… Styděla se. Byla totiž ještě Panna. Během chvíle byl večírek v plném proudu! Těla všech čtyř se zmítala nahoru a dolů v návalech rozkoše, touhy a vzrušení. Orel a nakonec i Panna se ukázaly jako náruživé divoženky. Po třech, možná čtyřech hodinách vyčerpávajících burziánských orgií ztratili Dolar i Euro poslední zbytky sil a propadli se na své historické minimum. Orel i Panna se staly královnami večera a sever Evropy díky nim začal zažívat nebývalý boom… Poučení: Dvakrát nevstoupíš do téže řeky, a proto si tentokrát nechají Dolar i Euro raději zajít na další Korunu chuť. A tak Koruna Česká dál sama kráčí svou cestou. I pro dobro všech, kdo stále ještě přebývají v té malebné kotlině od Šumavy až skoro k Tatrám. ČERNOBÍLÝ PSÍ SVĚT Dana Emingerová Na Skalnatém vršku hlídal pastýřům stáda velký ovčácký pes. Když končil den a přivedl do salaší zpátky z hor ovce, kozy a krávy, chodil se dívat, jak poslední sluneční paprsky zhasínají jeho šedočerný svět. „Dneska je nebe růžové, zítra bude pršet,“ uslyšel jednou vedle sebe, když se zářící kotouč ztrácel za obzorem. Byl to jezevec s jezevčicí, kteří se s mláďaty vraceli do lesa. A protože psi vidí svět černobíle, starý hlídač se zeptal: „Jezevče, vy nevidíte nebe šedě?“ „Někdy je nebe šedé, když se stmívá,“ připustil jezevec. „Ale dnes jsou červánky.“ „Červánky?“ nechápal pes. „Když je slunce rudé jako krev, říká se, že bude pršet,“ vysvětloval jezevec. „Myslel jsem, že krev je šedá,“ divil se pes. Jezevčata se smála: „A tráva je podle tebe taky šedá?“ „Jaká jiná?“ „Přeci zelená! Jako les. Ty to nevíš, strejdo pse?“ „A jaké jsou kytky?“ „Slunečnice žluté, fialky fialové, šípky růžové a chrpy modré...“ křičeli jezevčíci jeden přes – 59 –


druhého. A tak se pes dozvěděl, že svět je barevný. Od té doby kamarádil s jezevcem a jeho rodinou a nechával si vyprávět, jaké je slunce při úsvitu, jak vypadají křídla motýlů a kolika odstíny hýří rozkvetlá louka. Tak měl i on díky cizím očím svět pestřejší. Jednou napadli pastviny vlci. Starý pes celý den marně obíhal své království a štěkal na poplach. Sice se mu podařilo zahnat alespoň krávy a kozy do bezpečí salaší, ale o život rozběhnutých ovcí vysoko v horách už sám bojovat nedokázal. Nakonec i jeho vlci obklíčili. „Co tu děláš, pse?“ vysmívali se mu vetřelci, když unaveného hlídače našli na Skalnatém vršku. Pes věděl, že prohrál, protože v přírodě je nad všechno zákon silnějšího. Proto smířeně řekl: „Možná naposled se dívám na oranžovožluté slunce, jak putuje po modré obloze.“ Vlci se začali smát, neboť také viděli jen černobíle. „Nevymýšlej si! Ta obloha je šedá jako naše kožichy a slunce nemá barvu, protože se do něj nelze dívat.“ „Co vy o tom víte?!“ odpověděl pes. „Každé mládě v tomhle lese ví, že slunce je zlaté, voda modrá a les zelený. Že křídla motýlů hrají všemi barvami a jen noc, když nesvítí měsíc, je černá.“ Vlci zuřili. „Roztrháme tě na kusy za tvé lhaní!“ řvali. Vtom vyšel z lesa jezevec. Než se stačil vzpamatovat, už na něj vlci krvelačně cenili zuby a chňapali po vylekaných mláďatech. „Řekni, jezevče, je obloha šedá? Tady pes tvrdí, že je modrá. Zachraň své rodině život a řekni pravdu!“ Jezevec pohlédl na zuboženého kamaráda a pak na svou ženu a bezbranné děti. „Nebe? Nebe určitě není modré,“ zalhal pod azurovou oblohou. „Je šedé!“ zařvali vlci a vrhli se na psa. „A co krev? Jakou barvu má krev?“ chechtali se útočníci, když se zelená tráva pod psovým ovčáckým kožichem barvila do ruda. „Je také šedá,“ šeptal zdrcený jezevec, aniž by dokázal pohlédnout svému příteli do uhasínajících očí. Ale moudrý pes se nezlobil. Poražený vládce Skalnatého vršku moc dobře rozuměl tomu, že kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti. Jenže v tu chvíli se ozvalo nejmenší z jezevčat. „Tatínku! Krev přeci není šedá!“ vykřiklo silným hlasem, aby je vlci slyšeli. „Je červená jako bundy pastevců, kteří na nás míří támhle z houští.“ Vlci zkoprněli. A protože v houští žádnou červenou neviděli, raději upalovali pryč. A pastýři? Když na salaš dorazily jen krávy a kozy, začali se po ztracených ovcích a věrném hlídači opravdu shánět… Ovšem pravda je – a každé mládě na Skalnatém vršku to ví – pastevci mají bundy hnědé. Jaké z toho plyne poučení?

– 60 –


– 61 –


POVÍDK Y Kdykoli se vám zdá vaše povídka slabá nebo nudná, tak jí chybí akce. A vůbec nejlepší je začít akcí, která je prolnuta dialogem. To dělá Hemingway nebo Faulkner. Otevřou povídku tajemným dialogem, aniž bychom věděli, kdo mluví. Třeba: ‚Nemám tě ráda,‘ řekla. A my jsme polapeni a máme chuť okamžitě číst dál. Svou povídku nikdy nezačínejte od Adama, to nikoho nezajímá. Tak to radí už Aristoteles 300 let před naším letopočtem. Když vyprávíte o člověku, který zavraždil svou milenku, vypusťte, že se v malé vesničce u Košic narodil kočímu a služce ve statku zlobivý chlapeček. Lepší je vybalit to hned: A najednou se naštval a vrazil jí kudlu do břicha. To je náš příběh a odtud pokračujme dál. Často píšeme povídky na konkrétní zadání. Jedním z oblíbených je Nezvaný host. Vymýšlíme však také příběhy podle schématu. Třeba: Přišel, viděl. Přišel druhý den a potvrdil si to. Přišel za rok a zjistil, že se mýlil, že všechno bylo jinak. ČERVENÁ Monika Charousková Stáli na nástupišti a drželi se za ruku. Ona se nepřítomně dívala na zaprášenou železnou střechu nádražní haly. On se díval na ni. „Kde máš svoje korálky?“ „Které myslíš?“ „Ty červené, kvůli kterým jsem si tě vybral. Jak jsi stála tady na třetí koleji a čekala na vlak do Mníšku. Kdybys tenkrát neměla ty červené, asi bych si tě nevšiml.“ „Jo tyhle. Sundala jsem si je.“ řekla Julie a opět se dívala někam do dálky. „Jak to? Nosila jsi je i v noci. Ráno ses pak budila s červenými otisky na krku. Určitě je dobrý nápad sundat si je na noc, ale přes den ti moc slušely. Zvykl jsem si na ně, prostě k tobě patří.“ „Změna je život, ne? Prostě jsem se rozhodla si je sundat. A navíc, proč to vůbec řešíme, teď jde přece o něco úplně jiného.“ „Já vím. Ale odjet musím. Nejsem srab, abych si zařizoval modrou knížku.“ Julie mlčela. Stále se dívala na kovové konstrukce, které držely zaprášené sklo na střeše. Celé nádraží nesnášela. Připadalo jí temné, plné loučení. Zoufalí a unavení lidé, co se přemisťují na cizí místa. Vlastně je to vždycky smutné. Z dálky se ozval pravidelný zvuk, drncání po kolejích. Ze zatáčky vyjel vlak. Pomalu se prodlužoval interval drncání, až s hlasitým skřípáním zabrzdil. Petr ještě více zbledl a otočil se na Julii. „Budu ti psát, jak jsem slíbila.“ řekla Julie. „Díky, Juli moje. Asi se mi bude vážně stýskat. Tak dlouho tě neuvidím. A to jsem toho s tebou chtěl ještě zažít – zkrátka to budu muset odložit na později, ale pak se těš, bude to jízda! Budeme chodit do kina a k přehradě ještě víc než letos.“ Petr se mírně usmál. Myšlenka na budoucnost ho uklidňovala. Julie se na něj dívala stále stejně a tak jí dal pusu, pustil její ruku, zvedl tašku ze země a šel nastoupit do vlaku. Julie stála na nástupišti a dívala se, jak Petr nastupuje. Nic necítila, což ji znejistilo ještě více, než realita, že Petr opravdu na dva roky odjíždí. Přišla si úplně prázdná a vlastně nevěděla, co by o tom Petrovi řekla. Nejlépe asi nic, usoudila. – 62 –


Po chvíli našel Petr okno v uličce vlaku, kde dosud nikdo nestál. Otevřel ho a díval se na Julii. Vlak se začal rozjíždět. „Počkej na mě!“ zakřičel na Julii co nejvíc, aby přehlušil hučení vlaku. „Vrátím se za chvíli, uteče to, neboj!“ A mával z otevřeného okna. Julie stála a mávala mu zpátky. Přinutila se k úsměvu, chvilku běžela za vlakem a stále mávala. Pak se otočila a šla domů. Když už vlak odjel tak daleko, že Petr nedohlédl na nádraží, vzal si tašku přes rameno a šel hledat místo k sezení. Vlak byl docela plný, ale úplně v posledním vagóně našel kupé pouze s jedním pasažérem. Na koženém sedadle seděl kluk jeho věku a koukal z okna na druhou stranu, než byla ulička. „Ahoj. Je tady volno?“ optal se Petr vlastně jen ze zdvořilosti. „Jojo, posaď se. Kam jedeš?“ zeptal se spolucestující. „Brno. Na dva roky.“ „Vítej v klubu. Já taky. Jsem David“ řekl, a podal Petrovi ruku. Petr se usmál a rád mu jí stisknul. Parťák bude potřeba, pomyslel si. Chvíli mlčeli. Do ticha se David zeptal: „Jaké bylo loučení?“ Petra ta otázka vlastně ani nepřekvapila. „No, špatný, jak jinak.“ Odpověděl Petr a v duchu pro sebe rozvíjel myšlenku dál. Moc nevěděl, co by Julii ještě řekl. Ani ona nemluvila. Poslední dobou si moc nerozuměli. Měl pocit, že se mu vzdálila, ale nevěděl proč. „Co ty?“ zeptal se Petr. „Bylo to smutný. Moje holka včera dlouho brečela. Seznámili jsme se teprve nedávno a já hned odjel. Dnes se ani nepřišla rozloučit.“ odpověděl David a v kapse pevně stiskl červené korálky. ŠTĚDRÁ NOC Jiří Ryvola Stál na refíži nedaleko divadla. Byla zima a tma. Jen spoře blikající žárovka pohybující se sem tam sehrávala roli jakéhosi majáku. Na jízdním řádu zjistil, že tramvaj ujela před deseti minutami. Do místa přespání pojede až za hodinu. Co teď? Čekat nebo doufat ve štěstí v podobě taxíku. Vrátit se do zahuleného divadelního klubu se mu moc nechtělo. Mezitím se objevila drobná postava v pánském klobouku zachumlaná do kabátu. Byla to žena, obličej schovaný za velkými brýlemi v tmavých obroučkách. Působila smutně a přesto trochu komicky. Když přišla blíž, řekl jí, že tramvaj jen tak nepojede. Odpovědí bylo kývnutí hlavou doprovázené třasem, který zřejmě neměl příčinu jen v zimě. Postupně zjistil, že se jedná o zadržovaný pláč. Pevná náruč pomohla. Zahřála i chránila. Intuitivní čin muže, který měl pocit, že je to žádoucí. Schoulila se jako do peřin a pevně se přitiskla k nabídnuté opoře. Pro slzy se uvolnila stavidla. Měl touhu a potřebu jí říct slova útěchy. Nic opravdového ho nenapadlo, jen samé banality. O to víc ji přitisknul, jakoby chtěl tělem říct, na co se mu nedostávalo slov. Ona to zřejmě pochopila a téměř se vpila. Stáli tam takto chvíli jako sousoší. Její pláč ztrácel na intenzitě a on mlčel. Jejich semknutí jakoby vytvářelo změnu pocitů. Přimknuté tělo změnilo pocit soucitu v touhu po ženě. Touha sílila a pláč ustával. Jakoby se obě těla tiše a opatrně domlouvala bez použití slov. – 63 –


Najednou ji popadl za ruku a spěchal k vratům starého činžovního domu. Azyl v pusté ulici. Ona se vůbec nebránila, naopak se snažila držet krok a ruku. Ve stínu jakéhosi starého prostoru s popelnicemi se jejich napětí změnilo v cosi, kde rty a ruce hledaly hladově to, po čem toužily. Tato divoká a vášnivá předehra netrvala dlouho. Vzal si ji na schodech do sklepa. Bylo to až brutální, kdyby ona vstřícně nespolupracovala. Jako krátký, ale obrovský výbuch sopky. Jako kdyby oba byli smyslu zbaveni. Na odchodu se opět schoulila a přitiskla. „Škoda, že to bylo v takovém prostředí“, řekla a nenápadně hodila kalhotky do jedné z popelnic. Vyšli ven a zima s nimi roztřásla. Jako mávnutím kouzelného proutku se objevil taxík. Spíš impulzivně, než s rozmyslem nasedli. On se zachumlal k ní a v duchu se probíral tím, co před chvílí událo. Teplo a tichá hudba, občas přerušená její navigací ho uvedla do meziprostoru. Ze svého rozjímání se probral až v bytě. Obrovská místnost, plná knih a tiskovin všeho druhu. Klavír, který vévodil uprostřed byl obložen hromadami, zřejmě partitur. Postupně nastaly okamžiky, které umožnily očistu těla i ducha. Noc proběhla v nádherném žensko-mužském a mužsko-ženském dialogu, který uspokojil všechny smysly. Ráno vedle vydatné snídaně ležela svačina s telefonním číslem. Byla to štědrá noc, bez ohledu na datum. Oba byli velmi bohatě obdarováni. ĎÁBELSKÁ HORA Dana Emingrová Na vrcholu Teufelsbergu se pásli kamzíci. „To že je Ďábelská hora?“ usmívala se do slunce Eva. Užívala si rodinnou pohodu během posledního dne dovolené. Dopíjela na terase vyhlídkové restaurace kafe a dívala se, jak kluci vyrážejí dolů s tátou na kolech oklikou přes blízké alpské sedlo. Za půl hodinky se všichni čtyři sejdou u dolní stanice. Neměla ráda prudké sjezdy. Ve chvíli, kdy se za ní zavřely dveře nejdelší alpské lanovky Century Express, volal starší syn Jirka: „Mami, táta spadl, je v bezvědomí. Tak nepanikař a zavolej vrtulník!“ Eva zalapala po dechu. „Přeletěl přes řídítka a má něco s nohou,“ snažil se vysvětlit. Zdálky slyšela ve sluchátku brekot malého Honzíka. V hlavě jí šrotovalo. Jak s českým mobilem přivolá rakouskou záchranu?! V horách kolísal signál. Chvílemi rozuměla jen útržky vět: „Dýchá… noha… nos… krev.“ Pohlédla na elektrokolo proti sobě a v tom ji to secvaklo. Martin přece ráno prodlužoval rezervaci v půjčovně. „Vytáhni tátovi z kapsy mobil a okamžitě vytoč poslední číslo, které tam najdeš! Lidi z cykloobchodu vám pošlou záchranáře. Já zkusím 112.“ Kolébala se úplně sama v červené kabince sto metrů nad prudkým úbočím Teufelswand. Připadala si jako stroj, když za chvíli diktovala na evropskou bezpečnostní linku: „Pošlete rychle vrtulník k Teufelsbergu. Raněný ztratil vědomí. Upadl na kole při sjezdu někde pod Kaiserpassem. Je zřejmě v šoku po zlomenině nohy. Provázejí ho synové. Šestnáctiletý Jiří a čtrnáctiletý Jan…“ Když zavěsila, na displeji objevil zmeškaný hovor právě od Martina. Pocítila nával úlevy. Jediné vysvětlení bylo, že už se probral. Možná si jen vyrazil dech. Kolikrát už se o něj bála, když jezdil na válečné mise. Vždycky vyvázl jako kočka se sedmi životy. Vypadal jako Herkules. Vysoký, statný voják v perfektní fyzické kondici. Otřela si zpocené ruce a vytočila Martinovo – 64 –


číslo. Těšila se, až uslyší jeho hlas. Ne, Martinovi se přece nemohlo nic stát! To je absurdní, aby se rozsekal na výletě s dětmi. Po chvíli vyzvánění hovor spadl do hlasové schránky. Zkusila Jirku. Nic. Tak Honzíka. Telefon mladšího syna se jí ozval v batohu na zádech… Nejspíš už všichni tři jedou dolů. Je to logické. Právě proto telefon neslyší. Představovala si, jak kluci frčí z Teufelsbergu a jak se jí za chvíli dole u lanovky manžel bude smát, že se o něj zbytečně bála. Dokonce ji pragmaticky napadlo, co asi bude stát planý start vrtulníku. Ale ať! Hlavně, že… Co vlastně? Kabinka konečně přistála v údolí. Eva vyskočila ze dveří a utíkala k cykloobchodu. Prodavač jí vyšel vstříc. Zmateně vnímala jeho soucitný hlas: „Záchranáři už jsou na místě.“ „Manžel má zlomenou nohu?“ „Pojďte, udělám vám čaj,“ řekl místo odpovědi, zatímco nad údolím proletěla helikoptéra. Pak přijeli kluci. Jirka líčil, jak tátovi při sjezdu prasknul ráfek na předním kole. Honzík brečel. „Myslel jsem, že se táta zabil,“ šeptal a třásl se po celém těle. Nedokázal zaplašit obraz hrůzy, když držel tátovi zapadlý jazyk a Jirka se snažil zraněného rozdýchat. „Nemohli jsme ti vzít ten telefon, mami.“ Objali se. Stáli tam všichni tři nehnutě jako sousoší. Zkamenělá tíseň. Zatímco Honzík celou cestu do nemocnice v Kirchensteinu zaraženě mlčel, Jirka pořád vtipkoval. Ani na moment si nepřipouštěl, že se děje něco závažného. Vyprávěl legrační historky tak, jako to vždycky dělal ve chvílích nervozity a napětí jeho táta. Táta, kterému se jako postavám filmových superhrdinů vždycky vyhýbaly ve válkách všechny střely! V nemocnici se dozvěděli, že pacient je na operačním sále ještě několik hodin bude. Měl přeražené obě ruce a nohu, silný otřes mozku a zlámaná žebra. Když s nimi lékař hovořil, Eva vnímala pouze útržky vět, jako by vypadával signál: „Musíte doufat… mozek funguje… je v těch nejlepších rukou… máte báječné děti… věřte…“ Věřili celou noc. Nad ránem sestry přinesly pytel se zbytky Martinova rozstříhaného cyklistického úboru a v sáčku pas, svatební prstýnek a mobil. Tou dobou právě svítalo. Pod vrcholem Teufelsbergu, Ďábelské hory, vycházelo jako každý den na pastvu stádo kamzíků. A z Martinova telefonu, který Eva právě přebrala, pípla esemeska. Celkem pět nepřijatých zpráv. Eva pohlédla na displej: „Miláčku, už se nemohu dočkat!“ Říká se, že ženy hůře nesou, když je manžel zradí, než když umře. Nikde se však neřeší, co se stane, když to přichází najednou. DVĚ OTÁZKY Jitka Bláhová Mám jen dvě otázky. Zaprvé: Proč jsou dnes všichni tak smutní? Jako obvykle jsem prošla dveřmi s hlasitým pozdravem a úsměvem na rtech. Když se neozývala žádná odpověď, vydala jsem se po schodech do svého pokoje. Vše bylo na svém místě, kromě mého oblíbeného medvídka, který i přes neúprosné dospívání vydržel na mé posteli. Ale nyní chyběl. Odhodila jsem tašku na stůl a sešla jsem opět do prvního patra, kde jsem konečně našla mámu. Seděla na gauči a k očím si tiskla měkký kapesník. Vedle druhé ruky jí ležel malý plyšový medvídek. Můj medvídek. „Co se děje?“špitla jsem. Sedla jsem si vedle ní a konejšivě ji hladila po zádech. Nevšímala si mě a dál vzlykala. Když vešel táta konečně zvedla hlavu a vrhla se mu kolem krku. Pak jsem si – 65 –


všimla, že i jemu se po tvářích koulejí veliké slzy. Připadala jsem si dost trapně, jak mě úplně ignorovali. Jasně, asi je to něco mezi nimi, ale malé vysvětlení bych tedy opravdu unesla. „Měli bychom jít.“řekl nakonec. „Kam?“zeptala jsem se. „Pan Rezek už nás čeká, rozhodl se ujmout celé té situace, jako policista, i jako přítel.“vysvětloval táta. Moc mi nepomohl, ale vzhledem k tomu, že mi svým nepřítomným pohledem dával jasně najevo, abych se v tom dál nepitvala, posadila jsem se na gauč a nechala jsem rodiče odejít. Zvědavost mi ale po chvilce nedala a já vyrazila potichu za nimi. Naštěstí nejeli autem, ale vydali se pěšky cestou, kterou chodím já každý den do školy. Nakonec jsem se jim ohlásila zakašláním, protože mě plížení unavovalo. Byli tak otupělí onou situací, že jen mlčeli a má přítomnost jim nevadila. Cestou jsme potkávali nejrůznější známé a všichni měli na rtech jen jednu větu: „Je mi to vážně líto.“ Ale co, to mi nikdo nevyjasnil. Když už jsem si myslela, že jdeme vážně do školy, zabočili jsme. Směr jsem poznala. Jdeme k policejní stanici. Když jsme dorazili policisté pobíhali sem a tam a jeden křičel přes druhého nejrůznější otázky. Z toho celistvého šramotu se mi podařilo pár vět rozluštit. Jeden světlovlasý mladý pán se ptal druhého staršího: „Kdy se to stalo? Myslím přesně.“ „Dle záznamů v půl třetí.“odpověděl starší obratem. To mi opravdu nepomohlo. V půl třetí jsem se akorát vracela ze školy. Procházela jsem parkem, skrz sídliště a kolem malého rybníčka. Pak přes silnici, kde vlastně dneska jelo to černé auto. Pamatuji si, že jelo hodně rychle a já… já stála tak blízko té krajnice! Zadruhé: Proč se mé nohy nedotýkají země? PROKLETÍ RUDÝCH KYTIC Klára Dvořáková Ne, to není možné! Já nechci! Letí mi hlavou. Tak moc jsem věřila, že se to nestane a letos je nedostanu! Tolik jsem doufala, že do třetice toho už bylo dost a teď na počtvrté bude všechno jinak. Dívám se na obrovskou kytici rudých růží ve svém náručí a vím, že je jich přesně padesát. Mám kulaté narozeniny a od svého přítele Jana jsem dostala asi největší kytici, jakou kdy žena za svůj život uvidí… Proč zrovna já? I když nemluvím nahlas, je jasné, že nadšením nejásám. Mezi přáteli, kteří přišli na oslavu, to neklidně zašumí. „Ty nemáš radost?“ zeptá se nejistě Jan, „myslel jsem, že máš červené růže ráda..“ „Mám.“ špitnu a sklopím oči ke kytici. „Ale..?“ Vyzývá mne přítel k pokračování. „Trochu moc radosti najednou,“ vyhrknu. „Je to škoda tolik květin jen pro mne.“ „Ale není. Dal bych ti jich i víc, ale to by ses určitě zlobila.“ Jan se chlapecky usmívá a vypadá, že se mu ulevilo. Nemohu mu přece říci, že nenávidím kytice rudých růží, protože všechny, které jsem kdy dostala, byly prokleté. Už v pubertě jsem, stejně jako mnoho dalších dívek, toužila dostat velkou kytici červených růží s dlouhými stonky jako jasný symbol lásky od ctitele. Když jsem ke svým 20. narozeninám kytici skutečně dostala, dokonce v té „správné“ barvě, uvědomila jsem si, že jsem si měla – 66 –


přát něco jiného. Spolu s kyticí jsem totiž obdržela také žádost o ruku. A pak se stalo něco zvláštního. Jako by mi najednou spadly růžové brýle a všechny špatné vlastnosti, ale i drobné nedostatky a zlozvyky mého přítele jakoby vyplavaly v jednu chvíli na povrch, seřadily se pod sebe a sečetly. Nebývalo mi než čelit faktu, že tohoto muže nemiluji a že s ním nechci být. I přes to, že je milý, krásný a píše dlouhé básně na jediné téma – jsi má milovaná. Proč to svádím zrovna na ty růže? Protože se mi to samé stalo ještě dvakrát – když mi bylo 25 a pak i 30 let. Dostala jsem kytici rudých růží a následovala žádost o ruku, pád růžové clony z očí a konec vztahu. Vždy ze stejného důvodu. Najednou jsem viděla všchno špatné a uvědomila si, že s tímhle mužem nechci strávit svůj život. Myslela jsem, že tím to skončilo. Třikrát a dost. Žila jsem několik let sama a 40. narozeniny jsem přestála bez kytice. Pak se objevil Jan a žijeme spolu už sedm let naprosto v klidu. A teď, když si připadám tak šťastná a spokojená, tak to přijde znovu. Nikomu se přece taková věc nemůže stát 4x za život! To není možné! Jan se na mne stále dívá a čeká, co udělám. „Děkuji. Je nádherná, ale chtěla bych se o tu radost podělit.“ A k údivu Jana i ostatních, položím kytici na stůl, přestřihnu provázek, který několikrát obmotaný, drží pevně stonky pohromadě. Následně pak dám každé ženě, která se mnou přišla oslavit narozeniny, jednu z nádherných růží. Vidím jejich rozpaky, údiv i potěšení. I když jsem nevynechala ani malé holčičky, stejně mi ještě dost růží zůstalo. Co teď? Dát druhé kolo? To asi neprojde. Musím kytici zničit jinak. Podmínkou je, abych neublížila Janovi. Přece mu nemohu vyprávět, že se bojím, že mne požádá o ruku a uvidím jeho špatné vlastnosti... Dala jsem zatím květy do vázy a rozprostřela je. V hlavě mi pomalu zrál plán. Ale musím jej uskutečnit, až když oslava skončí. ––– Sotva odešel poslední host, vyšla jsem na zahradu našeho domu a rozhlédla se po důvěrně známých místech. Přejela jsem pohledem po zelených keřích, střežících věrně naše soukromí, přes zahradní lehátka s pohodlnými polštáři, až se mé oči zastavily u bazénu. Chvíli jsem se dívala na klidnou hladinu vody a pak odhodlaně vykročila. Vzala jsem kytici z vázy a došla ke schůdkům. Postupně jsem začala odtrhávat hrsti lístků z růží a házela je do vody. Hladina se pomalu plnila, až připomínala obrovskou vanu plnou růží. Když jsem utrhla poslední korunku ze stonku a hodila lístky do vody, oddychla jsem si. Odolala jsem touze dupat po stoncích, které zůstaly v mé ruce. Je zničená. Už nemůže škodit. Věřím. Přeji si. Doufám. Jan vyšel ven z domu a podíval se tázavě na tu spoušť, kterou jsem provedla s jistě velmi drahou kyticí růží, a tázavě se na mne podíval. „Chtěla bych se v nich vykoupat,“ hlesla jsem s hlavou skloněnou k zemi. Pak jsem si rozepla šaty a nechala je sjet ke koníkům. Následovalo i vše pod nimi. Nahá jsem vklouzla do vody, udělala dvě tempa a pak si stoupla na dno bazénu. Voda mi sahala jen nad pas. Cítila jsem, jak mi stéká dolů po prsou, místy zanechávajíc lístky. Sáhla jsem si do týla a rozpustila vlasy. Spadly mi na ramena a já osmělená koupelí i vypitým vínem, pokynula Janovi, ať jde do vody za mnou. Bez jediného slova se svlékl a skočil do bazénu. Když se dostal až ke mně a přitáhl si mne k sobě a pak ještě blíž... Když jsme se pomilovali, zůstali jsme ještě v bazénu a splývali jsme zády opření o jeho okraj a pozorovali hladinu plnou květinových lístků. Připadala jsem si jako Angela zasypaná růžemi v Americké kráse. Nepřestávalo mne bavit nabírat lístky a zase je pouštět zpátky do vody. – 67 –


„Můžu se tě na něco zeptat?“ poprvé promluvil Jan. Strnula jsem. Panikařím. Ono to nefunguje! Likvidace kytice nepomohla. Teď to přijde. Zeptá se a já objevím, co jsem před tím neviděla. To ne! Prosíííím!! Obláček spokojenosti se rozpouští a já vidím Janovi na čele hlubokou vrásku plnou starostí. Pak se muž mého srdce s pohledem upřeným k hladině plné lístků zeptá: „Uvědomuješ si, jak dlouho bude trvat vybrat ten bordel z bazénu, aby to tu neshnilo?“ NÁVRAT ZA SKŘÍTKY Věra Staňková „Pojď, ukážu ti, kde bydlí.“ Beru Martínka za ruku a táhnu ho k vykotlanému dubu, který vévodí staré zahradě už léta. Vidím na svém bráškovi mírné vzrušení. „Myslíš, že tam budou? Co když se přestěhovali?“, ptá se zvědavě i bezelstně. „Možná. Uvidíme. Každý rok tam zatím byli.“ Když mi bylo pět, taky jsem chtěl vědět, jak to s lesními skřítky doopravdy je. Každé léto jsem se na ně těšil a čekal dlouho do večera, i když jsem je na vlastní oči nikdy neviděl. Ale věděl jsem, že jsou. Ve dne jsme jim s mámou sbírali borůvky a maliny a něžně je pokládali na mech, kterým jsme nočním skřítkům vystýlali domeček ve vykotlaném kmeni. „Aby neměli hlad, až se večer vrátí,“ vysvětlovala máma pokaždé. Ze dřívek jsme jim společně vyrobili postýlky, stolek i skříně, aby měli ve svém lesním domě pohodlí, podobné tomu v našem domě. Jednou jsme jim donesli i malé háčkované dečky, aby jim nebylo zima a měli se čím přikrýt, až padne rosa. Když jsme se druhý den ráno vrátili na místo, viděli jsme, že ovoce je pryč, židličky a deky zpřeházené. „Byli tady, byli tady,“ volával jsem nadšeně. Ale to mi bylo pět. Teď v patnácti se na sebe s mámou šibalsky díváme a víme, že před Martínkem máme jedno společné tajemství. Martínek obhlíží pečlivě domeček. „Trochu jim ho uklidíme,“ říká máma a odfoukává z mechu suché jehličí. Martínek odmetá pavučiny a vyhání pavouka. „Ten by tu měl zůstat, přináší štěstí,“ říkám Martínkovi, ale pavouk už je pryč. Z papírového kelímku vyrábíme studnu na vodu. „Když zaprší, budou mít vodu do zásoby“, vysvětluji. „A taky na pití. Zítra ráno uvidíme, jak jim chutná ta naše kohoutková,“ směje se máma a doplňuje skřítkům zásoby. Dobře ví, že až se setmí, nesmí zapomenout jít vodu vylít a lesní domeček trochu pročechrat. „Byli tady, skoro všechnu vodu vypili,“ jásá ráno Martínek. Tváře má červené vzrušením. A tak celý týden, co jsme u dědy na prázdninách, chodíme my tři – brácha, máma a já – za skřítky, abychom je nakrmili, napojili, abychom se o ně postarali při té jejich nelehké lesní službě. Děda nám pak každý večer v posteli za odměnu vykládá historky o tom, co všechno musejí skřítci v lese dělat, koho musejí hlídat a komu ten den pomohli. „Jak to všechno víš, dědo?“ vyptával se Martínek. „Kukačka mi to nakukala,“ dostal vždy stejnou odpověď. Toho roku přišla krutá zima. Mráz spálil mnoho stromů, sněhové závěje zakryly zahradu na několik dlouhých měsíců. Na jaře, s posledními zbytky sněhu, odešla nečekaně i naše máma. Život se změnil a děda, který se za námi přestěhoval do města, přestal vykládat veselé historky. Když jsme se o prázdninách vydali na obvyklé místo, první Martínkova cesta vedla na zahradu. Našel jsem ho v slzách u vykotlaného stromu. „Za to můžu já, když jsem vyhnal toho pavouka. Nejsou tady, odešli, jako máma,“ plakal za skřítky i celým světem. Měl jsem sto chutí mu říct, že je všechno jinak. Vykřičet tu nelítostnou pravdu. Ale neudělal jsem to. „Uvidíme zítra, myslím, že nebudou daleko,“ řekl jsem jen. Chodili jsme pak spolu po – 68 –


lese, sbírali jsme borůvky a maliny a jeho ruku jsem svíral ve své dlani – stejně a přitom jinak než tenkrát před rokem. Večer, když Martínek usnul, jsem se tajně vplížil do zahrady. Tenkrát jsem poprvé dospěl. MUŽ A ŽENA V DNEŠNÍ DOBĚ Monika Charousková Šla rychlým krokem k tramvajové stanici a přemýšlela, proč to vlastně dělá. Jen ji to ještě více trápí. Hrát si na kamarády s výhodou sexu jen pro chvilkové uspokojení. Dělat, že jí nevadí, že spolu nechodí, a že si chce zachovat volnost. Kdyby mu dala najevo, co cítí, už by jí nepsal. Ví to. Jasně jí to řekl. Sex nebo cokoli jiného, jenom ne vztah. Vždyť to tak dělají skoro všichni. Jsme mladí, nemůžeme se vázat. Na to bude dost času později. Rozbrečela se. V tu chvíli jí zavibroval mobil. Přišla esemeska. Rozbušilo se jí srdce. Zpráva od něj: Díky moc za dnešek, byla jsi skvělá. Kdy se zas uvidíme? Chce se s ní sejít! Třeba ji má také rád a na všechno změnil názor. Otřela si slzy a usmála se na displej svého mobilu. Vždyť napsal, že je skvělá. ––– Taneční hudbu má rád. I proto v klubu tráví každý páteční večer. Ale priority jsou jinde. Lov. Načerpat zkušenosti. „Ahoj.“ „Ahoj“ „Já jsem Ondra. Nechtěla by sis se mnou zatancovat?“ „Jana. Ráda.“ usmála se. Takhle to vždycky začíná. Úsměv je základ, pak už je to v pohodě. Ty holky ani nechtějí víc. Koneckonců jim to vyhovuje. Mluví s ním o všem možném, ale do osobního života se navzájem moc nemotají. Zakázaná půda. Jen by se to zkomplikovalo. A pokud chce, sejdou se ještě jednou. Tomu se nebrání. Navíc tahle je obzvlášť hezká. A ten úsměv… ––– „Bylo to skvělé. Myslím, že má dost zkušeností. Jen se tvářil divně, když jsem chtěla, aby si nasadil kondom. Asi na to není zvyklý. Ale, víš, já přece jen pro jistotu. Mám mu odepsat hned? Nemůžu se dočkat, až se zase uvidíme.“ „Jani, já nevím, ale trochu bych se toho bála. Vždyť kolikrát jste si pořádně popovídali? Trochu nepoměr k tomu, kolikrát jste spolu spali, ne? Skoro ho neznáš. Jsem tvoje kamarádka, tak se nezlob za upřímnost, mám o tebe strach.“ „Já vím, ale není proč. Je milej. Napíšu mu hned. Nechci se tak podbízet, ale už to nemůžu vydržet.“ „Je to tvoje rozhodnutí. Ale dávej si na něj bacha. Kdybys chtěla, můžu vzít Marka s sebou a sejdeme se někde společně třeba na večeři.“ „Dík moc, vážím s toho, ale s Markem by si nerozuměli. Máš ho dost ochočeného. Promiň mi ten výraz. Mají každý jiné priority. Kdyžtak později. Uvidíme. Jak se s ním sejdu, dám ti vědět.“ ––– „To plavání bylo fajn. A hrozně ti to slušelo. Měl jsem chuť ti ty bikiny rozepnout už u bazénu. Pěkně odzadu…“ „To jsi tak nedočkavý?“ usmála se. – 69 –


„A ty se mi divíš? Myslel jsem, že boky hýbeš schválně, abys mě ještě více rozpálila. A jestli ne, věř, že se ti to povedlo. Jenom… Chtěl jsem se zeptat – ty nebereš prášky?“ „Beru, proč?“ „Já jen, že na co používat kondom. Vždyť je to s ním nahouby, pořádně si to neužijeme. Vykašli se na to. Jsi ta nejkrásnější holka na světě. Chci, aby se ti to líbilo.“ ––– Seděla a čekala, až ji zavolají. Děsivé místo. Bílé stěny a staré, blikající zářivky. Myslela, že jí jen vezmou krev, ale chtějí po ní ještě nějaký dotazník. Třesou se jí ruce. Všude je cítit nemocniční desinfekce a je jí zima. Kdyby jen to. Ale takhle rychle se to projevit snad nemůže. „Další prosím!“ zavolal si ji muž k okénku. „Dobrý den slečno. Tady mi prosím vyplňte údaje jako věk a pohlaví, no však to znáte. Pak se vás zeptám ještě na pár otázek.“ Vzala si papír a vše poctivě vyplnila. „Tak, jste panna?“ „Ne.“ „Kolik jste měla sexuálních partnerů?“ „Dva.“ „Vykonávala jste někdy prostituci?“ „Ne.“ „Brala jste někdy drogy injekční stříkačkou?“ „Ne.“ „Přišla jste do otevřeného kontaktu s krví?“ „Ne.“ „Měla jste nechráněný pohlavní styk?“ „Ano. Proto jsem tady.“ „Kolikrát?“ „Jednou.“ „Byl nakažený?“ „Prý ano.“ Rozklepala se. Zimnice se jí rozšířila po celém těle a ztrácela barvu v obličeji. Zbytek rozhovoru si nepamatovala. Jen nakonec ten muž řekl: „Výsledky si tady vyzvedněte pod tímhle číslem za týden. Do té doby se vyhněte jakémukoli rizikovému chování a především nechráněnému pohlavnímu styku.“ A pozval dalšího člověka z čekárny. ––– Celou noc brečela. Zítra si půjde pro výsledky. Rodičům to neřekla, ale kdyby byl test pozitivní, udělala by to. Určitě by je to strašně ranilo. Navíc k čemu jí to všechno bude, když stejně brzy umře? Léky mají podle internetu vážné vedlejší účinky. Kolika se ti lidé vůbec dožívají? Jen několik let zoufalství. Za to jí to nestojí. Život. Jak málo si ho vážila. Uvědomuje si to až ve chvíli, kdy o něj má přijít. Kvůli vlastní blbosti. Kvůli chvíli potěšení, které stejně ničilo duši. A on… Už nikdy na něj nemyslet. ––– Číslo: 149256171882. HIV test: negativní.

– 70 –


DÉMONI Tereza Hirsch Známe se už od základky. Dokonce jsme spolu byli na vojně. V létě jsme jezdívali na vodu a lákali děvčata na domácí meruňkovici, kterou můj strejda pálil doma ve sklepě. Holkám jsme pak tvrdili, že jsme jí pálili my dva – Láďa a já. Vždycky se na to nějaká chytla. Teda alespoň Láďovi se na to vždycky nějaká chytla. On to s holkami uměl líp než já. Vlastně líp než kdokoliv, koho znám. „Slečno, přivoňte si k mému likérku, voní sladce, jako vy,“ vábil jednou dvě krásné studentky z Brna. Doslova mu zobaly z ruky. Láďa si uměl vymýšlet ty nejšílenější historky, třeba o tom, jak mu bouřka odfoukla stan, a proto nemá kde spát. Studentky ho tedy pustily do svého áčka. Rád si dělal z lidí srandu. Jednou tvrdil, že je pilot, podruhé byl hasič a pak zas třeba režisér. Občas jsem ani já, jeho nejlepší kamarád, nevěděl, kdy si dělá srandu. Uměl krásně odlehčovat vážné situace. Když přišel o práci, řekl mi, že dal výpověď, aby mohl založit rockovou kapelu. Na pár týdnů potom zmizel, a tak jsem si myslel, že možná opravdu v nějaké garáži trénuje. Když mu zemřel otec, řekl, že si táta potřeboval odpočinout od své ukecané manželky, a proto si koupil chatu na Slovensku. Láďu jsem pak zas nějakou dobu neviděl, a tak jsem si myslel, že snad jel za tatínkem. Asi před rokem byla situace s Láďou nejabsurdnější, když mi napsal krátkou zprávu, že se mu teď nějakou dobu nedovolám, protože jede na nějakou dobu do Ameriky, prý si projede slavnou Route 66 na motorce. Přál jsem mu to a po tom všem, co si prožil, jsem doufal, že zase bude ten stejný starý srandista z mládí. Láďův humor se totiž za ty roky dost změnil, zhořkl a často míval velký nádech cynismu. Krátce po Láďově odjezdu do Ameriky jsem potkal jeho ženu Kláru. „Jak se má Láďa na své cestě?“ ptám se Kláry. „Cestě? To ti zase něco nakecal, viď? Na žádné cestě není, od té doby, co jsem se odstěhovala, sedí doma a nedělá nic. Zkoušela jsem to s ním dlouho, ale nedá se to vydržet,“ odpověděla k mému překvapení Klára. Tušil jsem, co má na mysli, znal jsem Láďu dobře a věděl jsem, že by nikdy nepřiznal, že něco není v pořádku. Rozchod s Klárou pro něj musel být tak hrozný, že se zase začal zavírat v bytě a nevycházel ven. Telefon mi samozřejmě nezvedal, a tak jsem šel za ním. Ani nebyl překvapený, že u něj zvoním, znal mě stejně dobře jako já jeho a věděl, že mi nemusí nic vysvětlovat. „V Americe zas řádil nějakej terorista, tak jsem se na to vybodl,“ pokoušel se Láďa situaci zase odlehčit. Tentokrát se mu to však nedařilo, usmíval se sice, ale jeho oči se nesmály. Vyzařovaly smutek a bezmoc. Nebyla v nich žádná chuť do života. Nevydržel jsem to, něco mi přece jen vysvětlit musí. Chytil jsem ho za ramena, zatřepal s ním, možná i víc než bylo potřeba, a řekl mu, že chci, aby mi řekl, co se děje. Svou změnu přede mnou nemohl tajit. Láďa se zahleděl na zem a přemýšlel. Po chvíli ticha přiznal, že má problém. Už delší dobu cítil v sobě zvláštní prázdnotu. „Říkám jim démoni,“ vysvětloval Láďa, „přijdou, kdy se jim zachce, vezmou chuť k jídlu, vezmou mi spánek a teď mi vzali i Klárku. Jsem proti nim bezmocný a jsem na ně úplně sám.“ Sám určitě nebyl, snažil jsem se ho ze všech sil ujistit. Mluvili jsme o jeho démonech dlouho do noci a viděl jsem na něm, že se mu ulevilo. A ulevilo se i mě. Když jsem odcházel, byl jsem si jistý, že si Láďa najde pomoc. Po pár týdnech jsem se s Láďou sešel v naší hospodě, kam jsme spolu chodili už od vejšky. Vypadal dobře, smál se a jeho oči zase měli jiskru. Byl jsem rád, že jsem měl svého Láďu zpátky. Seděli jsme dlouho do noci a vyprávěli si staré historky z dřívějška. Připomněli jsme si trik s meruňkovicí od mého strejdy. Jak se Láďa dostal ke studentkám do stanu. Jak předstíral, – 71 –


že je pilot. Pak jsem se ho zeptal na jeho démony. Jak se mu podařilo se jich zbavit. „Ta moje doktorka, hrozně sexy kočka mimochodem,“ zdůraznil se smíchem Láďa, „mi ukázala cestu, jak se jim postavit. A taky sem tam nějakej prášek. Taková léčebna vůbec není špatná věc, maj tam celkem dobrý jídlo, hezkej park, můžeš tam dělat keramiku a podobný blbosti, je to skoro jako dovolená.“ To byl přesně ten Láďa, kterého jsem znal a měl rád. Když jsem mu po pár dnech zavolal a chtěl se s ním znovu sejít, řekl mi, že jede na pár dní k moři. Už dlouho nikde nebyl a přemýšlel, jestli radši pojede popíjet do Řecka Ouzo nebo radši balit opálené krásky do Španělska. Nakonec prý pojede do Norska chytat ryby, že tam bude klídek. Těšil jsem se, až se vrátí a ukáže mi svoje fotky nebo dokonce přiveze nějaký ten úlovek. Láďa se ale opět neozýval. Něco mi říkalo, že asi zase nebude v pořádku.Nastoupil jsem do auta a jel k němu. Nedojel jsem ale včas. Jediný pohled na parte na dveřích, vlající v podzimním větru, stačil a věděl jsem, že mi ho démoni zase vzali. Napořád. ZAHRADA Dana Emingerová „Tak dneska už by měli přijet, Honzíku,“ dočetla babička telegram. Byl srpen 1968 a táta s mámou se po půlroční pracovní cestě měli vrátit z Německa. Jak strašně se už Honzíkovi po nich stýskalo. Naštěstí mu děda večer co večer před spaním vyprávěl o zahradě s tajemnými balvany. Povídal, že pod nimi se v noci otvírají chodby, co vedou k lidem, které nejvíc milujeme, ať už jsou kdekoliv. Kdyby těch pohádek nebylo, asi by se uplakal steskem. Takhle stačilo si večer v posteli představit, že až usne, vyjde z kouzelné zahrady maminka a bude ho celou noc hladit po vlasech, dokud se zase neprobudí. „Skoč k Sáře pro droždí,“ řekla babička a podala mu pětikorunu. „Něco dobrého tátovi a mámě upečeme.“ A pak ještě dodala, aby se nikde necoural, že možná přijde bouřka. Z dálky totiž už bylo slyšet dunění. V krámku „u Sáry“ dole v ulici nikdo nebyl. Honzík tam chvíli bezradně postával. Zdálo se mu, že vzadu někdo poslouchá rádio, a tak hodně nahlas pozdravil. Nějakou chvíli trvalo, než se objevila prodavačka, která už se léta nejmenovala Sára, nýbrž paní Borgesová. Vypadala zaraženě. Obvykle se totiž usmívala. Vždycky se Honzíka ptala, jak se těší do první třídy. Jenže teď neříkala nic. A tak Honza začal sám, že už má do školy připravenou aktovku i penál. Chtěl ještě dodat, že máma mu přiveze z Německa dvacetibarevnou propisovačku, ale v tu chvíli se regály v obchodě roztřásly tak, že z nich začal padat prach. Dunění zvenku sílilo a nebyla to bouřka. Honzík vyběl na ulici a pohlédl do kovové hlavně obrovského tanku. „Napadli nás Rusáci! Bude válka!“ slyšel hlas paní Borgesové, zatímco ze zatáčky nad Honzíkovým domovem vyjížděla další šedozelená monstra. „Války přece nejsou,“ zašeptal Honzík. Paní učitelka ve školce totiž často vyprávěla, jak její nebožtík padl při pražském povstání těsně před tím, než ruská Rudá armáda přivezla na tancích mír. A děti ho chápaly asi tak, že vojny tenkrát „vyhynuly“ stejně jako dinosauři, o kterých si vyprávěli jindy. V tom zpoza rohu vyběhl pan zahradník Kozák, ke kterému se chodilo pro ty nejsladší maliny v Loreticích. Mával zuřivě vzduchovkou proti tankům. Za ním se hnal Honzíkův dědeček s velkým praporem. Honzík viděl, jak z tanků vyskakují vojáci. Pak třeskl výstřel a pan Kozák se – 72 –


skácel i se vzduchovkou Honzíkovi k nohám. Chodník se začal barvit krví, která připomínala ty obrovské maliny z jeho zahrady. „Utíkej honem domů, Honzíku!“ křikl dědeček-praporečník. Utíkal. Nikoliv k domovu vstříc tankům, ale dolů ulicí. Pryč. Zahnul až pod Karlovem na úzkou pěšinku mezi domky. Po ní děti chodily s babičkou zkratkou kolem hospodářství tetky Rádlové do kostela. Jenže tetka, co babičce prodávala králíky a Honzíkovi pak v kotcích ukazovala slepá mláďátka, teď nikde nebyla… A tak pokračoval dál podél vysoké kamenné zdi, které si nikdy dřív pořádně nevšiml. V panice strčil do železných vrátek. Zrezivělý řetěz povolil a branka se skřípavě pootevřela. Škvírou se protáhl dovnitř, udýchaný padl do vysoké trávy. V ruce svíral pětikorunu na babiččino droždí a cítil, jak se třese zem. Když zvedl hlavu, nevěřil svým očím. Ležel v tajemné zahradě. Přesně takové, o které mu děda každý večer vyprávěl. Všude byly samé balvany a kameny, jako by je sem někdo poházel z nebe. Mezi nimi rostly ve vysoké trávě plané ovocné stromy a na nich zpívali ptáci, jako by venku nejezdily tanky. Honzík se uvelebil pod jednu z jabloní a poslouchal vzdálené dunění. Měl hrozný strach a vůbec se mu nechtělo z bezpečí dědovy pohádkové zahrady odejít. A pak se to stalo. Jeden z těch velkých kamenů se pohnul. Objevila se tajemná chodba a z ní vystoupila Honzíkova maminka. A za ní táta. „Broučku!“ hladili ho a Honzík jim vyprávěl, co dělal celé léto a jak už chodí sám nakupovat k Sáře. ––– Odpoledne našla za kamennou zdí spícího Honzíka prodavačka, co se nejmenovala Sára, ale paní Borgesová. Rozbrečel se, protože v rozespalosti nechápal, kam se mu zase ztratili táta s mámou. „Byli se mnou v zahradě, co jsou ty kameny,“ tvrdošíjně opakoval, když ho vedla domů. „Ještě že tam denně chodím,“ povzdechla paní Borgesová a dodala, že na loretickém židovském hřbitově odpočívá celá jejich rodina. Až na její maminku Sáru, kterou zabili nacisti v koncentráku. A zatímco vyprávěla, že Němci zabíjeli lidi po tisících, Honzík hloubal o tom, proč tedy táta s mámou jezdí do Německa, když jim tam hrozí takové nebezpečí. A také o tom, že v té zahradě nikoho odpočívat neviděl. Ale to už potkali babičku. Když je viděla, pořád brečela a Honzík ji musel dlouho utěšovat. A pak zase utěšovala babička Honzíka, když zjistil, že máma s tátou se vrátili tajemnou chodbou zase zpátky do Německa a zapomněli mu doma nechat ten slíbený penál s dvacetibarevnou propisovačkou. Když se svěřil dědovi, dostal pohlavek. Jak prý může v situaci, kdy Rusáci střílejí nevinné lidi, otravovat s propiskou. Děda huboval, že se koneckonců nediví, co z Honzíka roste, když jeho rodiče jezdí posluhovat Skopčákům, kteří dědovi za války v pracovním lágru zhuntovali zdraví a ani teď Čechům s ničím nepomohou. A také říkal, že každý, kdo zažil nějakou vojnu, moc dobře ví, že mír je jen krátká přestávka mezi válkami a že hodně brzy bude „ouvej“. Babička se dědu snažila uklidnit. A utěšovala ho, že zahradník Kozák je sice těžce zraněný, ale neumřel a statečně bojuje o život. Honzík si pak představoval pana Kozáka, jak vzduchovkou míří na Ivany, bojuje s nimi o život a z prsou mu kape malinová krev. ––– Od té doby se večer co večer všichni dívali skulinou mezi zatemněnými okny na projíždějící tanky a říkali: „Jedou Ivani.“ Honzík už nesměl chodit nakupovat k Sáře. Ani sám, ani s babičkou. Ta vždycky ráno odjela do města s prázdným vozíkem a zpátky ho přitáhla plný mouky, cukru, vajíček a soli. Děda jen poslouchal rádio. Honzík mu chtěl vylíčit, jak našel tu jejich – 73 –


kouzelnou zahradu. Ale děda ho vůbec nevnímal. A večer mu nepovídal pohádky, takže rodiče už nepřicházeli, ani když Honzík spal… Strašně se mu stýskalo. A tak se jednou za soumraku vytratil z domu a zamířil dolů ulicí až ke zkratce pod Karlovem. Na zahrádce viděl tetku Rádlovou, která se divila, kam jde sám. Jen pozdravil a nic jí nevysvětloval. Spěchal dál podél vysoké kamenné zdi až k brance s rezatým řetězem. Protáhl se úzkou škvírou dovnitř a díval se na kameny, pod nimiž se skrývaly tajemné chodby, vedoucí k tátovi a mámě. Honza chtěl totiž své rodiče zachránit stůj co stůj. Když oni mohli chodbou za ním, muselo to jít i obráceně. Jenže nešlo. Už se stmívalo a s žádným kamenem se nedalo pohnout. Co je-li to opravdu jen židovský hřbitov, kde o půlnoci vstávají mrtvoly z hrobů? Skrčil se do trávy pod jabloň. Oči se mu klížily. Brzy mu pod víčka vstoupila Sára, co ji zabili Němci. Pak ho pronásledovala hlaveň ruského tanku a k nohám mu padaly červené maliny. A najednou se to stalo. „Broučínku! Jsi tady?“ uslyšel známý hlas. „Který kámen to byl?“ blekotal, když Honzíka sevřeli do náručí táta a s mámou. A tak se tenkrát v té tajemné zahradě našli. ––– Krátce po té se rodiče rozhodli emigrovat. Honzík nikdy nezapomněl, jak se těsně před odjezdem vyptával dědy, jestli opravdu bude válka a jestli na světě existuje místo, kde nezabíjejí Sáry, ani zahradníky. Děda tenkrát jen smutně vrtěl hlavou. Brzy pak dostali do ciziny zprávu, že mu z toho všeho zklamání puklo srdce. Dědův pohádkový svět tajných chodeb odešel spolu s ním. A zmizelo i město Honzova dětství. Už nikdy neviděl pana Kozáka, tetku Rádlovou, či paní prodavačku Borgisovou. Ani babičku, protože teprve po sametové revoluci rodina mohla vrátit domů a to už byli tihle všichni dávno mrtví. Místo rodného domu našel jen betonové sídliště na místě, kde kdysi bývaly zahrádky, sady, malebné domečky a také krámek „u Sáry“, do kterého Honzíka pouštěla babička to poslední léto, než přijeli Rusáci, samotného nakupovat… V základech paneláků zůstalo pohřbeno hospodářství tetky Rádlové i maliny pana Kozáka. A někde pod městským parkovištěm zmizela i tajemná zahrada s vysokou kamennou zdí, v níž Honzík kdysi dávno uvěřil, že existují podzemní chodby, co vedou k lidem, které nejvíc milujeme. Když se po tom místě Honza sháněl, ukázali mu „zachráněný“ židovský hřbitov. Byl to parčík uprostřed zaparkovaných aut obehnaný nízkou zídkou. V něm se tyčilo do výšky asi deset otesaných kamenů, jako by je tam někdo shodil z nebe. Na jednom z nich bylo jméno Borges. Ostatní obelisky s hebrejským písmem byly zabetonovány v té zídce, ohrazující ztracený svět lidí, kteří nejspíš „vyhynuli“ jako dinosauři. Na rozdíl od válek, které zůstanou asi navždy. MAJKA Jitka Schmiedová Majka byla v osmém měsíci. Do porodu ještě daleko. Vše bylo, jak má být, a tak naši chlapi v klidu odjeli na chalupu skládat dříví.  A my jsme si užívaly klid a pohodu. Moje kamarádka z dětství Majka je veselá kopa. Čím víc jde do tuhého, tím její fórky tvrdnou. Je nám dobře. Dívám se na její obrovské břicho.  „Bojíš s porodu?“ nedá mi to.  „Co blázníš, nebojím, těším se!“ machruje Majka, ale pak připustí: „No, vlastně trochu jo…“ – 74 –


Pak se zasměje: „Bude to poprvé. Tak víš co, když bude nejhůř, chytneš mě za ruku a budeme si vyprávět sprostý vtipy, jo?“ Jo, jako tenkrát když nás honil na dálnici náklaďák a my jsme se řidiče v něm strašně bály. Že nás nabourá a vytlačí ze silnice. A tak jsme strašně hlasitě nadávaly. Ze strachu. Ale nakonec nám dal pokoj. „A do pr…, praskla mi voda,“ povídá najednou  Majka. „Jedem!“ Malý Matouš je zvědavej na svět o měsíc dřív.  Bojíme se. Úplně nejvíc. A tak se držíme za ruce. Ještě na sále. A při tom vypotřebujeme celý slovník sprostých nadávek a ještě sprostějších fórů. Majka střídavě úpí bolestí a směje se. A zase to zabralo. Když druhý den cinkaly na oddělení v porodnici vozíky se svačinou, ozvalo se od Majčina manžela přes půlku patra už jen  „Kurňa, ten je ale krásnej! Celej já! “. ––– Zase jedu stejnou cestou. Do nemocnice. Ne do porodnice. Ale zase za Majkou. Dělá mi starosti. Ošklivě stůně.  Vypadá hrozně. Rakovina prsu v pokročilém stádiu. Vcházím do nemocničního pokoje 206. „Čau, už se na tebe těším, kurňa,“ raduje se. Jadrný humor ji neopouští.  To je dobré znamení, říkám si.  Určitě se z toho zase vykřeše. Majka se vždycky ze všeho vykřeše. Chce, ať si k ní vlezu do postele, jako když jsme byly malé. Kecáme o všem možném. Pomlouváme doktory, plánujeme velikonoční beránky. Pak Majka usne, vyplížím se tiše ven.  Mám úplně rozdrcenou ruku. Všechnu svou bolest vmáčkla do mé ruky. Doktor říká, ať už ji nechám odpočívat.  Jedu k Majce domů za Matoušem. Kamarádčin malý synek pomáhá tátovi s úklidem. Já jim peču Majčinu oblíbenou sekanou. Nemluvíme a přesto čtu v  hlubokých dětských očích tisíce otázek.  Ráno sbalím sekanou, růžové pyžamo, knihu a utíkám zase do špitálu. Něco mě žene.  Nemůžu popadnout dech, jak chvátám do schodů.  Páté patro je najednou tak vysoko. Rozrazím dveře pokoje 206.  Ostrý vtip mi zmrzl na rtech.  Majka už byla jinde.   ZAMILOVANÝ AJŤÁK Pavla Kolářová Lucie na mne vrhne svůj zářivý úsměv, kdykoliv se na ni podívám. Nemá chybu. Je tak krásná, úžasná, oslnivá… a… Kecám, bohužel má jednu „malou“ chybičku – usmívá se na mě pouze z tapety na monitoru mého počítače. Skutečná Lucie žije v úplně jiné galaxii a já jsem pro ni maximáně vzduch. O mé existenci pouze tuší, když jí něco kiksne v počítači. Ona – pětadvacetiletá asistentka reklamního oddělení, svobodná, bezdětná, nezadaná (kdož ví?). Já – čtyřiadvacetiletý ajťák (pro ni věkem kojenec), něco jako děvečka pro všechno přes kompjútry. Ona nosí elegantní kostýmky, mě jak je rok dlouhý neuvidíte v ničem jiným než v tričku a džínách. My ajťáci jsme totiž nádeníci, nás se „Dress Code“ netýká, leda tak na firemních večírcích, kam stejně moc nechodím. Můj tajný obdiv k Lucii nemá žádnou budoucnost. To se prostě nehodí, tomu se říká „firemní kultura“ – ajťák nemůže flirtovat s asistentkou z reklamního, tedy aspoň ne otevřeně. V hlavě mi šrotovalo tisíc a jeden způsobů, jak se k slečně „nedostižné“ jen přiblížit. Asi tak devětset devadesát devět pokusů by stejně skončilo fiaskem. Možná tak jeden by měl úspěch v Hollywoodském sci-fi filmu (moh´ bych ho nabídnout Spielbergovi, kdyby neměl do čeho hrábnout.) – 75 –


No a ten poslední způsob přesahoval i možnosti fantasy žánru (podstatnou roli v něm hráli Marťani, záchrana naší planety před apokalypsou a podobné šílenosti). Až jednoho dne, nepravděpodobné se stalo skutečností. Nacvičovali jsme v práci jakýsi nablblý požární poplach. Pěkná pakárna, ale předpisy jsou předpisy. Předstírali jsme evakuaci budovy, takže ne zrovna moc předpisově jsme uháněli z vyšších pater na terasu, z čehož měli někteří zastydlí puberťáci docela prču. Najednou zezadu slyším vyjeknutí, otočím se a vidím, jak se někdo řítí se schodů přímo na mě a já ztrácím balanc. Lucii se v tom spěchu ulomil jehlový podpatek a ona střemhlav letěla dolů. Někteří dobráci ještě uhýbají, zřejmě aby si ten pád jo užila. Naštěstí jsem tu já, superman a zachránce, chytám ji do náruče, ale přece jen jsem tak trochu neodhadl zrychlení, odstředivou a gravitační sílu a jiné fyzikální veličiny, takže padám taky. Vzniknul z toho pěkný propletenec – za jiných okolností by to mohlo vypadat jako poněkud bizarní sexuální pozice (ale fuj Tome, nebuď perverzní). Žádné smrtelné zranění se tedy nekonalo, pokud nepočítám fatální zásah do mého srdce. Nabídl jsem se, že ji zbylá dvě patra ponesu na zádech, což s líbezným úsměvem přijala. Ironické poznámky i závistivé pohledy ostatních jsem celý šťastný jako blecha ignoroval. Na terase nás čekal nabručený bezpečák, že prý jsme se o celých čtyřicet sekund od minule zhoršili. Celých čtyřicet sekund, které by nás možná stály život, ale mě přinesly okamžiky absolutního štěstí. Vyměnili jsme si s Lucií další úsměv a tím to pro ni skončilo, nicméně přislíbila, že mě někdy pozve na kafe za záchranu života. Moc velké iluze jsem si nedělal, že to myslí s tím kafem vážně, to není, jako když pán zve slečnu na sbírku motýlů. Navíc já kafe moc nepiju, ale kvůli ní bych byl ochoten se stát zarytým fanatikem popíjení kávy. ––– Asi po dvou dnech někdo klepe na můj kanclík a ve dveřích se objeví Lucie. Klid brachu, říkám si, zatímco se mi tep zrychlil asi tak na trojnásobek. To bude nějaký počítačový problém, cos myslel, ty pitomče. Načež jsem málem spadl ze židle, když pronesla tu osudovou větu: „Nezajdeme tedy na to kafe?“ Z posledních sil jsem ze sebe vykoktal, že to je bezva nápad, že si právě teďka můžu udělat pauzu. Což tedy nebyla úplně pravda, ale tady jde o zcela neopakovatelnou mimořádnou událost – sedět půl metru (teda spíše metr a půl) od úžasné Lucie, popíjet ten hnusný tmavý nápoj a konverzovat o… (no to ještě nevím). Šli jsme do kavárny naproti přes ulici. Během té úžasné půlhodinky svého života jsem zjistil, že je Lucie nejen krásná, chytrá, příjemná a tak vůbec, ale taky rozumí hokeji (na rozdíl ode mne), pije vodku s Colou (dobrá kombinace ke kafi) a hlavně má ráda sci-fi filmy. Abych stoupnul v jejích očích, holedbal jsem se, až se hory zelenaly, že klidně můžu sehnat kopii jednoho úžasného trháku, který ještě nebyl v našich kinech. Zřejmě to vzala smrtelně vážně, když nadhodila, že by ten film někdy ráda viděla. Nahoře v kanclu mě čekal naprdnutý šéf, jako kde se sakra flákám. Věnoval jsem mu přiblblý nepřítomný úsměv a pak jsem pracoval jak šroub, dokonce dvě hodiny přesčas – to si šéf myslel, že jsem se definitivně zbláznil. V tomto bodě nebyl daleko od pravdy. Připadal jsem si jako omámený, pořád dokola jsem si v hlavě promítal „skororande“ v kavárně. Zítra mě čeká už zase jen nudná všední realita. Blbost! Přestaň se tady litovat, ty troubo, vztekal jsem se. Teď je řada na tobě. Vychloubal ses, jaký jsi počítačový pirát, tak se předveď. – 76 –


Poslal jsem tedy Lucii kopii toho filmu s vtipným vzkazem, aby si ho přehrála raději někde v soukromí a dávala si pozor, ať ji nikdo nenačapá při této trestné činnosti. Odpověď byla stručná a jasná: „Trestná činnost se páchá lépe ve dvou. Co říkáš v pátek v půl osmé u mě?“ To už je dneska málem další infarkt myokardu. Pozítří mám druhý „skoro“ nebo že by „opravdický“(?) rande s Lucií, tedy jestli se toho pátku vůbec dožiju. V den D jsem si do práce nesl v plastovém obalu vyžehlenou značkovou košili a džíny. Část výplaty padla na nový sestřih a kolínskou, o které mě prodavačka vehementně přesvědčovala, že jí žádná žena neodolá (bodejť, za ty prachy!). Cestou k Lucii jsem sehnal menší pugét a červený víno. Pro jistotu jsem se vybavil krabičkou kondomů (to si fandíš, Tome). No tak, hlavu vzhůru, vždyť nejde o život. Všechno ale dopadlo jinak, než jsem si představoval. Přišla mi otevřít Soňa, ta zrzka od nás z recepce. Proč mě to ksakru hned netrklo? Jsem to ale vůl. Holky byly samý smích, ale nesmály se mně. O mě tu celou dobu vůbec nešlo. Při filmu se tajně držely za ruku pod stolem a myslely si, že o tom nevím. Když jsem se vracel z WC, viděl jsem je, jak se líbají. Později mne přiopily vodkou s Colou – to došlo i na kondomy, docela dobře se dají použít jako párty balonky. Teď je z nás tří taková nesouměrná partička dobrých kamarádů. Občas jim dělám křena na diskotéce nebo garde na večírcích a také příležitostného údržbáře kapajících kohoutků, prostě taková kámoška do deště v pánských kalhotech. Tak si říkám, jestli bychom ještě neměli přibrat stylistu Kájíka, třeba by nám to klapalo ve čtyřech. KATASTROFA Jitka Bláhová „Vidíš ho?“ „To je ten Daon? Ten divnej?“ Zase to špitání nesoucí se celou vězeňskou jídelnou. Zatímco všichni nasávají prapodivnou kaši svými trubicemi, zírají na to, jak se potravy dotýkám rukama. Jak dýchám. Jak se pohybuji. Sice vím o dalších, jako jsem já, ale ti se nechali přizpůsobit většině. Já nechci. Mám rád vánek, nebo teplo slunce, kapky deště, nebo sněhové vločky, které se snášejí na mou pokožku. Nechci prožít život v prapodivném plastovém obalu, jako ostatní. Ale tady se ke mně žádné vločky nedostanou, ani svit slunce, dokonce ani žádný vánek. Jsem v kobce, ze které není úniku. Jsem v Monacké aneb Feromově věznici. Kdo byl Ferom? To vás zajímá? Ferom byl můj dědeček. Nebo šílený a zhoubný vědec, jak ho nazývá společnost. Z dalších přezdívek bych uvedl ještě: Ten, který zavinil události roku 2035. Asi vás začalo zajímat, co se tenkrát vlastně stalo. Problém je, že já vám to nechci vyprávět. Najděte si to na internetu, tak se to v té době dělávalo. Tento úryvek z Daonova deníku byl před rokem vykopán na území bývalé Monacké věznice. Nyní vám připomeneme události dne 0, neboli události dne katastrofy. Zde je úryvek z odborného článku v týdeníku Historik: Johannes Ferom byl požádán o výrobu vakcíny proti šedému kašli, který tou dobou sužoval téměř 90% populace. Johannes vakcínu skutečně vyrobil a nultého dne se rozhodl ji vypustit do světa. Pomocí vodovodních kohoutků byla vakcína, v podobě nažloutlého plynu, rozvedena po světě. Za několik hodin se opravdu začala činit. Lidé přestávali kašlat a místo šedých obličejů, se na ulici objevovali spíše narůžovělé. Ovšem 24 hodin po vypuštění se lidem nedostávalo vzduchu. Dusili se tím, co až do teď dýchali. Lidé utíkali k Feromovi pro lék, ale Ferom už byl se svojí ro– 77 –


dinou dávno uzavřený ve vzduchotěsné báni v bezpečném a dosud neznámém spánku. Několik tisíců lidí na světě nebylo touto vakcínou infikováno. Ti tragedii přežili. Když se 30 let poté Ferom se svou rodinnou probudili z onoho kómato-spánku, přeživší se na něj vrhli. Zavřeli ho i jeho rodinu do vězení s nejtvrdšími pravidly. Tito přeživší už plodili většinou infikované děti, proto vymysleli zvláštní druh vzduchu, který mohly tyto děti dýchat. Uzavřeli děti do plastových obalů, přizpůsobili svět lidem s touto nákazou a zdravých pomalu ubývalo. týdeník Historik Po mnoha výzkumech se podařilo nalézt ještě pár dalších stran z deníku, které nelze přesně datovat, ale předpokládá se, že šlo přibližně o den číslo 20.500 po katastrofě. Dnes při obědě nám sdělili, že budeme pracovat. Prý pro nás postavili nějakou továrnu či co. Moc jsem nevnímal, byl jsem ještě celý roztřesený z té ranní rvačky. Nestíhám si ani utírat krev z rozbitého rtu. Z tohoto se dá usuzovat, že Daon, který za katastrofu nebyl vůbec zodpovědný, byl týrán dokonce i spoluvězni, ať už kvůli svému rodu, či kvůli tomu, že nepotřeboval obal, zažíval téměř celoživotní muka. Na papíře, na kterém byl tento odstavec napsán, byly později nalezeny stopy po krvi, je možné, že patřila právě Daonovi. Další úryvek z deníku byl datován přibližně 20.600 dní po katastrofě, tedy přibližně 100 dní po předchozím. Odvedli nás do továrny a rozdali nám úkoly. Můj byl tak zbytečný, že to bylo až k smíchu. Měl jsem nalepovat nálepky s logem „ofeno“ na nově vyrobené obaly. Přes okna jsem viděl rozzlobené tváře infikovaných. Zírali na mě. Moji tvář jistě znali z novin. U okénka si vyzvedávali obaly a někteří z nich zuřivě strhávali nálepky, které jsem nalepil. Nikdo z nich nevěřil, že dědeček byl nevinný. Všichni tvrdili, že to udělal úmyslně, jinak, že by nás prý neschoval do té báně. Nevím, co se stalo, ale vím, že byl dědeček hodně vyděšený a udýchaný, když pro nás běžel. Kdyby věděl, co se stane, jistě by nás zavřel předem. Navíc netuším, proč by to dělal. Dál byl papír ohořelý. Domníváme se, že šlo o jakýsi rozsáhlý požár v Monacké věznici. Musel ji celou zničit, jelikož další nálezy z Daonových deníků byly na území bývalé psychiatrické léčebny v Itálii. Podle obsahu těchto stránek předpokládáme, že požár založil právě Daon. No jistě jsem blázen! Zavřete si mě do blázince! Stejně vám uteču, už nikdy se vám nepodřídím. Od teď už to je válka a já čekám na váš protiúder. A mimochodem, doufám, že už vám je dost teplo! Protože já už se na to vaše, jak je přesně ten název, super ekologické šlapací kolo na elektřinu, nikdy nevrátím. Později jsme zjistili, že Daon byl odsouzen k 10 letům na kole, které vyrábělo elektřinu. Šlo o velmi namáhavou práci, kterou ve věznicích dělali pouze ti nejhorší vězni. Na dalších stranách deníku Daon popisuje obyčejné dny v blázinci a začíná opravdu přicházet o rozum. Opakuje slova, dělá pravopisné chyby a někdy přestává psát uprostřed věty. Poslední nález by se dal datovat přibližně ke dni 30.600 dní po katastrofě. Dneska je mi fakt blbě. Cítím se hrozně. Určitě mě otrávili otrávili to je jasné. Už mě tu. Já vím proč. Jsem tu už moc dlouho a stále stále se zlobí kvůli dědečkovi, ale já vám něco povím. Dědeček byl určitě nevinný. Já to můžu. Zde zápis končí. Poslední řádek je řádně zakončen tečkou a my můžeme jen odhadovat, co Daon zamýšlel. Předpokládáme, že toho dne také zemřel. Žádná další zmínka o něm se totiž nedochovala. Dnes už víme, že Ferom byl opravdu nevinný. Jeho vakcína velmi nešťastně reagovala s vodou, kterou byla šířena. Feromovi to nejspíš došlo chvilku po jejím vypuštění a stihl tak zachránit pouze svou rodinu. Dne 60.056 po katastrofě byl prohlášen za mučedníka – 78 –


a byl vyhlášen Feromův den, stanovený na každý 365. den počítáno od nuly. Později byl tento den přejmenován na Feromův a Daonův den, protože Daon, jako jediný z rodu nebyl zabit v prvních 100 dnech po probuzení a musel si vytrpět dlouhý úmorný život ve vězení a později v psychiatrické léčebně. Dne 109.000.567 po katastrofě zemřel poslední neinfikovaný člověk a dne 109.001.034 po katastrofě byl do stratosféry vypuštěn speciální obal, který obklopil celou Zemi a pochycuje veškeré alergeny ve vzduchu a vypouští je do vesmíru. Byly vystaveny továrny na vzduch a zcela se přestaly používat obaly, čímž se celá tato katastrofa vyřešila. Více se můžete dozvědět v knize Soubor Daonových deníků od Antoana Tristiho. Dne 214.000.143 Saska Hůšová 9.B „Sasko, pojď na večeři, co tam děláš?“ „Už jdu mami, jenom si vytisknu ten referát.“ NĚCO Z ERBENA Pavla Kolářová Prolog: Je odpoledne 1. ledna. Táta podřimuje pod novinami na gauči. Máma uklízí nepořádek po silvestrovské oslavě. Děti se perou o nové hračky. Přežraný pes leží schlíple pod stolem. V televizi běží novoroční projev ex-prezidenta. Zvuk je vypnutý, aby nepřivodil posluchačům ještě větší kocovinu.  Obraz I. Půlnoc – kdesi u rybníka za vesnicí. Dvě mladé dívky, asi tak kolem dvaceti, stojí na břehu u staré zkroucené vrby. Je pár dní po vánocích, mrzne až praští, sníh září ve svitu měsíce. Jedna z dívek promluví: „Hele, kdo měl ten blbej nápad jít o půlnoci do týhle kosy? Fuj, co je to tady za divnej strom, vypadá jako nějaká zlá shrbená babice. Ty, Maru, já se bojím, co když nás tady někdo...?“ „Nevyšiluj, Háňo, kdo by tady byl v tuhle dobu, prosim tě? Mne půlnoc neleká. Nedělej z toho vědu. Honem sem dej sekeru, vysekám díru v ledu.“ Hanka klečí na ledě a dívá se do vody. „A myslíš, že fakt uvidíme, co nás čeká v příštím roce? Mně se to ňák nezdá, ale když už jsme tady…“ Marie netrpělivě poskakuje opodál (to ten mráz a taky se jí hrozně chce). „No tak Háňo, Haničko, máš nějaké vidění? Proč se tak tváříš, je tam snad zjevení?“ „Jo, já se z toho asi zjevím – vidím domek, ale jen v šeře… a počkej, taky ňáký dveře a v těch dveřích mužská postava… a sakra vidím Václava! No to snad ne, ten děvkař a kořala, že já blbka se do tý díry koukala!“ „Teď zase já chci svůj osud znát, uhni kousek, ať vidím, co má se stát! No co je tohle, proboha? Ňáký kostel, rakev… svíce… ne už nechci vidět více!“ Než rok se s rokem sešel, Hana se provdala za Václava, vyhlášeného sukničkáře a opilce. Teď je v osmém měsíci a zvažuje, že uteče k rodičům. Zato Marie se někdy zjara dozvěděla, že měla v Americe bohatého bezdětného prastrýce, který zemřel a odkázal jí značné jmění. Odjela mu na pohřeb za oceán a natrvalo se tam usadila. Obraz II. Nákupní středisko uprostřed povánočního výprodeje. Běží žena s malým synkem, sotva dechu popadá, honem ať tam dorazíme, než se všechno vyprodá! – 79 –


V nákupním centru hlava na hlavě, zkrátka boží dopuštění. Zákazníci se div neudupou. Každý musí urvat co nejvíce zlevněného zboží. Žena s kočárkem si v té vřavě cestu klestí, směr Baby shop – jen aby nezbloudila z cesty! Už je tam uprostřed toho davu, když tu náhle chytá se za hlavu: „Co to? Mám-li věřit oku? Což mne moje smysly šálí?“ Stane, ohlíží se kolem – rychle kroky zpět obrací, stane zase, zas se vrací – tady mají dětské plínky v akci! A támhle ve slevě dětské botičky, já se snad z toho zblázním, lidičky!“ A tuhle levný sunar, támhle kombinézka – tu si vezme malý ještě dneska. Krabice s legem pro staršího syna, za 50 procent, pane, to je jiná!“ A hle, plyšáka matka nese. Dítě se tu na ni třese: „Mama!“ volá, „mama, mama!“ – „No jo, ale to nepoberu sama“ stojí žena bezradně. „Ale vždyť mám kočárek! A támhle je dětský koutek. Ty můj broučku, hezky hrej si, hned jsem zpátky, nazdárek“. Doma pyšně ukazuje svoji kořist manželovi. „Ještě brnknu ségře Janě, jen ať se to taky dozví. Snad jsem tam nic nenechala: plyšák, plínky, kombinézka…“ Náhle zbledne jako stěna. „Vždyť já kráva…“ nedořekne, ubohá to žena. Hlášení z policejní stanice: Zřejmě vyšinutá 30 letá N.K. zanechala svého nezletilého syna (9 měsíců) v dětském koutku nákupního centra… Když se po něm po zavírací době sháněla, byl již péči Městské policie v… Případ bude předán Sociálnímu odboru MÚ v…, žena bude doporučena k psychiatrickému vyšetření. Obraz III. Přestávka ve třídě 6.B. První den po vánočních prázdninách. U lavice dítě stálo, z plna hrdla křičelo: „Hele vole, jaký jsem dostal od našich smart phone, už tam mám stáhnutých několik mega písniček a tyhle sluchátka mám od babči s dědou, hustý co?“ Spolužák si znuděně prohlíží kamarádovy vánoční akvizice: „Hm, MX 2 Super Silver, to je předloňskéj model, to se vaši moc nevytáhli. Číhni támhle na Nováka, dostal od nevlastního fotříka novej tablet a Transformera Five!“ „Cože? Říkal jsi něco? Já tě neslyším. Hele teď máme fýzu, že jo? Ach jo, zase tu bábu Polednici!“ Fyzika v tom okamžení. Služba běží pro křídy. Tabule smazaná není. Úča vchází do třídy. A hned do hrozného křiku: „Vošáhlíku, sundej si ta přiblblá sluchátka a vypni ten kravál, ať nám neohluchneš!“ ječí fyzikářka Poledníková. „Sednout! Kdo má službu na tabuli? No to jsem si mohla myslet – Kohout! Přestaň si s Husarem hrát s tím vozíčkem a maž k tabuli! On vás ten smích přejde, holenkové. Blíží se pololetí, tak to se spíše pobavím já!“ Už aby byly zase nějaké prázdniny, pomyslí si zhnuseně šesťáci. Kdyby tak tu Polednici vzal třeba čert nebo vodník – jenomže ti už dneska neexistují, leda v pohádkách. Nebo kdyby se trochu zvětšil ten Transformer… Epilog: Táta se vrací znaveně domů po prvním dnu v práci v tomto roce. Pouští si zprávy v televizi. Právě se chystá mluvit nějaký prognostik. Táta vypíná zvuk, obrázky úplně stačí. Lépe v mylné naději sníti, před sebou čirou temnotu, nežli budoucnost odhaliti, strašlivou poznati jistotu! V textu byly použity úryvky z básní K.J. Erbena: Štědrý večer, Poklad a Polednice

– 80 –


BOŽÍ KLID Věra Vaňková „Vždycky tu býval boží klid,“ řekl Petr Lence a otočil klíčem u zámku branky. Kovové dveře se rozestoupily a před oběma se otevřela udržovaná zahrada s rodinným domkem uprostřed. „Naši sem občas jezdí na víkendy. Ale dneska jsou u bráchy v Plzni,“ řekl sebejistě. Usmál se na Lenku a za ruku si ji vedl po upravené cestě. Dlouho se na tenhle okamžik těšil. „Pojď, ukážu ti to tady.“ V sousedství zahrady stály dva domy podobné jejich víkendové vilce a vypadaly opuštěně. Petr s Lenkou prošli zahradou k domovním dveřím. Minuli pár jabloní a zastavili se u ovocných keřů. Ostružiny teprve dozrávaly, ale červený rybíz se dal jíst přímo z keříků. „Když jsem byl kluk, schovával jsem se na půdě, abych je nemusel trhat, usmál se Petr při vzpomínce a nasypal pár kuliček sobě i Lence přímo do pusy. „Teď se mi to docela líbí,“ řekl a políbil ji. Když vystoupali po schodech do prvního patra, bylo v pokoji šero. Jen pár slunečních paprsků prosvítalo přes zavřené okenice. Rušit tuhle atmosféru by byl stejný hřích jako ten, na který již chvilku oba mysleli. „Tady vždycky byly,“ hledal v šuplíku Petr sirky, aby mohl zapálit svíčku na stole. Přiťukli si červeným vínem. „Na tebe.“ Jejich první doteky přerušil nečekaný zvuk. „Co to je?“ ozvala se Lenka. „A hlavně kdo to je?“ Petr neochotně vstal z gauče a skulinkou se snažil dohlédnout k sousedům. Pootevřel okenici. „To je stará Nováčková. Sedí na zápraží a hraje na harmoniku.“ „A to dělá často?“ zeptala se opatrně Lenka. „Nemám tušení. Když jsem tu byl naposled, žádný koncert se nekonal. Nebudeme si jí všímat. Snad ji to brzy omrzí.“ Vrátil se k Lence a snažil se pokračovat tam, kde skončil. „Něco mu však říkalo, že tak jednoduché to nebude. Ten den byla Maruška Nováčková v dobré náladě. Před půl rokem, kdy si k šedesátým pátým narozeninám splnila svůj životní sen a koupila si harmoniku, začala s nácvikem lidovek a prostonárodních písní. Každým dnem rozšiřovala svůj repertoár. „Tak to máme třiatřicet,“ zapsala si radostně do zpěvníku poslední notový úlovek a začala trénink svou oblíbenou „Kdyby byl Bavorov, co jsou Vodňany.“ Hodlala si následující hodinku pěkně užít. Petr zavřel okenici, ale nebylo to nic platné. Melodie „Aničko Šafářová, husy už nemáš doma“ dokázala rozkmitat i plamen svíčky. S „Nemelem, nemelem“ se sice Petrovi podařilo dojít ke třetímu knoflíčku Lenčiny halenky, avšak s písní „Co jste hasiči, co jste dělali“ vzal romantický večer zcela za své. „Já tu bábu příště zabiju,“ pomyslel si v duchu Petr. Zachránit situace se dala jen stěží. Ze zahrady se vytratili, aniž by si Maruška Nováčková čehokoliv všimla. „A takový tu býval boží klid,“ usmála se Lenka, když zavírali branku. „Škoda lásky“ jim k tomu zněla na rozloučenou. NÁVŠTĚVA Monika Charousková Zazvonil zvonek a Martin zvedl hlavu, ale nezvedal se od stolu. Ušklíbla jsem se a šla jsem otevřít. Dřív bych ho přinutila, aby tam došel on, ale dnes pro mě bylo daleko jednodušší to zařídit sama. Když jsem otevřela dveře, nezmohla jsem se na slovo. Lehce jsem zalapala po dechu a pak co nejtišeji pozdravila. Davida bych u nás čekala ze všeho nejméně. Vůbec se nehýbal, ve tváři měl naprosto kamenný výraz. „Nezavolala jsi,“ řekl. – 81 –


„Ahoj, Davide, co ty tady? Pojď dál!“ řekla jsem co nejvíc nahlas, aby to slyšel i Martin. Nejdříve přiběhla Kačenka. „Tohle je moje dcera, Kačka.“ Oznámila jsem Davidovi. „A tohle je Martin. Martine, David, kolega z práce.“ Pozdravili se, stiskli si ruku a Martin Davida pozval dál. Když si sedli, zeptala jsem se, zda chtějí kafe nebo čaj. David poprosil o čaj, Martin kávu. Vytratila jsem se do kuchyně. Chvíli jsem stála, tupě zírala do tapet na zdi a snažila se zachytit jejich hovor z jídelny. Bavili se o práci. Nebyla jsem schopná si srovnat myšlenky. Co tady, sakra, dělá? Uvařila jsem čaje a kafe pro Martina a na tácu to nesla do jídelny. Zrovna řešili zvýšené DPH a taky že budou ty volby. Martin si stěžoval na Kalouska. David vypadal, že ho to hrozně zajímá, ačkoli vím, že politiku nesnáší. Postavila jsem si ke stolu židli. Okamžitě přiběhla Kačenka a sedla si mi na klín. Martin se na ní zazubil a ona mu úsměv oplatila. David se ani nehnul. Překvapilo mě to. Tvrdil, že má děti rád. „Jsem tu jenom na chvíli, měl jsem cestu kolem, tak jsem si řekl, že se u vás zastavím pro ten projekt novýho bytovýho domu na Florenci.“ otočil se na Martina. „Jsem si jistej, že by to tvoje šikovná Lenka přinesla zítra, ale takhle je to pro mě i pro ní daleko jednodušší.“ „To je jasný,“ odpověděl Martin klidně. „Taky nemám rád, když se Lenka tahá s těžkejma věcma. Minule sama donesla nový skříňky z Ikey, protože se jí nechtělo čekat, až se vrátím z práce.“ „To bych se totiž nedočkala.“ opáčila jsem a usmála se na Davida, jakože Martin je občas prostě příliš vytížnej. „To znám, to mu nesmíš zazlívat. Taky mívám hodně práce. Člověk z něčeho prostě žít musí. Je taková doba. Všichni spěchaj.“ Mírně jsem se zachvěla. „Počkej, já zavřu to okno. Tak něco řeknu, když je mi zima, ne?“ Jemně mě pokáral Martin a šel zavřít okno. Najednou se stará. David se mi podíval do očí, Kačenku úplně ignoroval. Seskočila mi z klína a běžela za tátou. Vrátili se spolu a tentokrát si sedla na něj. Ano, s Kačkou si rozumí. „A jak to vypadá u vás ve firmě letos s tím vánočním večírkem?“ optal se Martin. Nikdy ho tyhle věci přece nezajímaly. „Zařizuje to naše kolegyně, Milada. Asi to bude v jedné restauraci na Palmovce, moc dobře tam prý vaří. To jsi říkala ty, Leni, viď?“ Otočil se na mě David. „Jo jo, byla jsem tam tuhle na obědě s jedním klientem, jak jsme jim dělali tu izolaci a nový okna.“ řekla jsem. Jak si to, proboha, všechno pamatuje. Nehledě na to, že jsem ho tam příští týden chtěla vzít. Martin se pak ptal ještě na nějaký další věci, ale já jsem prostě vypla, takže se bavili hlavně oni dva. Kačenka spokojeně usínala tátovi na klíně. Dopili jsme čaje a Martin kávu. David se zvedal k odchodu a omlouval se, že nám narušil večer. To nic, řekli jsme s Martinem nastejno. Martin mu přinesl krabici s projektem a když si David zavazoval tkaničky, podíval se na mě docela mile. Rozloučili se a já jsem šla s klíči Davida doprovodit dolů. Chvíli bylo ticho. „Nemohl jsem se tě dočkat. Nebrala jsi mi telefon a když jsem ti napsal esemesku, neodpověděla jsi. Co jsem měl dělat? Chybíš mi, Lenko, copak to nevidíš? Proč jsi proboha nezavolala?!“ „Neměla jsem čas. A pak... víš, já... nemůžu to dělat. Je na Kačku hodnej, když nic jinýho, má jí rád. A pak, nechci bejt sama. Nemůžu. Když se na něj podívám, je mi to blbý. První půl rok to šlo, ale teď nechci. Pochop to.“ Otočil se na mě smutnýma očima. Zoufalství. Čisté zoufalství. Stejné, jaký bylo v mých očích. Otočil se, chtěl něco, říct, ale pak si to rozmyslel. Odešel a v blátě na kraji chodníku po něm zůstaly stopy. – 82 –


MLČÍ A VÍTĚZÍ Tereza Hirsch Po dlouhé době jsem tu zas. Všechno je stejné, to stejné ostré světlo, ten samý sterilní pach a ty stejné bílé pláště mihnoucí se kolem nás jako tajemní duchové. Zavřu oči a představuji si, jak nezvaný host odešel. Je pryč. Napořád. Ten nezvaný host, který zvaný není nikde, ten host, který se neohlásí a u kterého nikdo neví, s čím přijde. V mé představě je pryč. Už nemusím sem, sledovat ty duchy, pociťovat ten pach a mnout si oči z toho světla.  Cítim úlevu, jakoby mi sundali řetězy a konečne se zas můžu protáhnout a rozběhnout. S jedním dlouhým nádechem vsávám zpátky svůj život, vsávam svobodu, vsávám štěstí. Vsávám zpátky všechno, co ze mě host vysál. Pak oči otevřu. Všechno je stejné, světlo, pach, duchové. Přemýšlím nad svým hostem. Proč navštívil právě mě? Co já mu můžu nabídnout? Takovou návštěvu si nezaslouží nikdo, nikdo totiž na ni není připraven. Jsou lidé, kteří vypadají, že je nic nepřekvapí, že je nic nedostane do kolen. Host to dokáže. Přijde, uvelebí se a mlčí. Nic vám neřekne. Neřekne vám, proč přišel zrovna dnes, proč vůbec přišel a co od vás chce. Jen mlčí. Roztahuje se. Zpočátku je klidný, ale po chvíli na vás začne útočit. Způsobuje vám bolest. Nenechá vás spát. Nenechá vás jíst. Nenechá vás dýchat. A pak jste tady na tom chladném místě kvůli němu. Tady mezi světlem, pachem a duchy. Chcete vědět, jestli host odešel, nebo zůstává dál. Po chvíli je to jasné. Duch v bílém plášti se na mě podívá a přemýšlí, jak mi to má říct, ale nemusí. Nemusí říkat vůbec nic. Jeho výraz všechno prozradil. Host je pořád se mnou, přestože ho nevidím. Najednou ho citím. Citím, jak se mi vysmívá. Jak se on cítí mocný a neporazitelný. To právě on porazil mě. Prohrávám. Zvítězil. Ten nezvaný host, který už neodejde.  NA PANENSKÝCH PLÁNÍCH Vojta Černý Na Panenské pláně se zvolna snášel soumrak. Dusné celodenní bezvětří vystřídal lehký pohyb větru. Vzduch sebou vláčel chvíli sem a chvíli tam, ohýbal trávu, šuměl mezi kořeny, hvízdal mezi větvemi. Na otevřených prostranstvích se točil v divokých piruetách, osaměle stojící stromy oblékal a následně obnažoval s rychlostí prodavače předvádějícího na ulici kradené zboží. Občas se stočil i o něco níž a svým teplým dechem províval mohutné smrky a jedle. Srub ukrytý v lesní dlani si z jeho vanutí dělal pramálo a muž uvnitř srubu ještě méně. Howard Brown v tu dobu končil s večeří. Matné světlo ze staré petrolejky tančilo po dřevěném stole vyrobeném ze staré borovice, která kdysi rostla před vchodem. Byl pokrytý drobečky. Od cínového koflíku s čajem vedla mokrá čára, která končila na hraně stolu, odkud dál odkapávala do Howardova klína. Ruka se zbytkem chleba zůstala na chvíli viset ve vzduchu, jako by už nebyla schopná dokonat pohyb vzhůru. Howard si ruku prohlížel zpod přivřených víček. Zaváhání se na území lesa povětšinou nevyplácelo a v některých případech mohlo znamenat i smrt. Howard si povzdechl a strčil poslední kus večeře do úst. Nesmí myslet na to, že je starý. Tím by se připravil i o tu poslední trochu sil, která mu ještě zbyla. Musí se šetřit. Třeba přijde právě dnes. Musí být připravený. Chvíli ještě seděl a naslouchal. Vítr se opíral do okenních tabulek i do svěšených větví za nimi. Jinak nikde žádné známky pohybu. To ale nic neznamenalo. Věděl, že návštěvník plížící – 83 –


se nocí umí být tichý. Odsunul židli od stolu, vzal petrolejku a zamířil do koupelny. Za okny už vládla naprostá tma. Postavil lampu na hranu staré plechové vany. Svlékl se, natočil vodu do umyvadla a několikrát si přejel mokrýma rukama po těle. Utřel se do froté ručníku, který sundal ze šňůry nad svou hlavou, a stejným způsobem si umyl i tvář. Pověsil osušku zpátky a oblékl si své původní oblečení. Nakonec si vyčistil zuby. Když provedl to, čemu říkal nejzákladnější očista, zadíval se na svůj obraz v zrcadle na stěně. Už jsi vypadal i líp, starý brachu, ale pořád ještě jsi v kondici, pomyslel si. Dokud jsi schopnej dojít z kuchyně sem, máš sílu otočit kohoutkem a můžeš natáhnout ruce, aby sis sundal ten kus hadru, co ti visí nad hlavou, neni to s tebou tak zlý. Venku se zatím obloha pokryla mraky. Vítr stále sílil. Bral sebou spadané listí, malé větvičky, jehličí i chomáče suché trávy. Větve pod jeho náporem praskaly a narážely na sebe. Howard vyšel na verandu stlučenou z nahrubo otesaných prken. Jižním směrem bylo vidět vesnici, ze které před dvaadvaceti lety odešel. V několika domech se ještě svítilo. Howard si zapálil cigaretu a opřel se zády o zeď srubu. Les šuměl a ve větru jako by ožíval. Hovořil mnoha jazyky spletenými v nesourodé shluky zvuků, dýchal sípavým dechem astmatiků na konci cesty a silný proud vzduchu roznášel po stráních jeho dutý hlas. Odkudsi zaznělo úpěnlivé volání ptáka. Světla na obzoru se začala vytrácet. Když zhaslo poslední, Howard típl cigaretu a vrátil se dovnitř. Pravou rukou vzal židli za opěradlo a postavil ji přímo proti dveřím, na vzdálenost asi pěti kroků. Pak šel a ze skoby na stěně sundal svou loveckou pušku. Prohlédl mechanismus, zkontroloval mušku a vložil do pušky dva náboje. Zhasl petrolejku, sedl si na židli a zbraň si položil na kolena. Jestli dnes neznámý přijde, Howard Brown bude připravený. NEZVANÝ HOST Pavel Kočvara V poklidu domova sedím a trápím se nad tím, kdy konečně ustoupí ty ukrutně nepříjemné bolesti způsobené ozařováním. Ano, jsem onkologickým pacientem. Stále si to neumím pořádně uvědomit. Já, proč já… proč zrovna já? No ale už mám všechno to nejhorší za sebou. Teď jenom důvěřovat času, který to všechno nějakým zázračným způsobem zaléčí, snad. Tedy alespoň doufám. „Doufáš?“ ozývá se opakovaně moje neustále aktivní podvědomí. Ty přece nemůžeš doufat, ty věříš. Ty v to musíš Pavliku věřit. Doufat je málo. Protože kdo doufá, ten se dává do rukou ostatním, komukoli, komukoli, kdo tě bude chtít nějak ovlivnit a to i negativně. Ty prostě věříš. Nauč se to prosím. Nauč se to tak, jako je nebe nad hlavou, země pod nohama. Jako je jednoduchost a krása přijímání života i s jeho naprosto nepochopitelnou tvrdostí v kontrastu. Nauč se, že doufat v něco a věřit něčemu je rozdíl a to tak kardinální, že se to slovy nedá popsat. „Dobře, dobře, ano máš pravdu,“ odpovídám svému vnitřnímu hlasu, o kterém začínám víc a víc vědět, že to se mnou myslí opravdu vážně a možná je jediným, kdo to se mnou myslí doopravdy dobře. Dobře? Asi se dá říct i nejlépe. Proč by to se mnou asi někdo mohl myslet lépe než nejlépe. Takže je možné, že to se mnou myslí tak moc dobře, jako moji rodiče, jako moje žena, která se po dobu mé nemoci tak maximálně starala, abych měl vše potřebné, včetně její přítomnosti, přítomnosti svých dětí, abych mohl alespoň částečně utišit představu té ohromné bolesti a to i přes spoustu tlumících prostředků. Všechno je to paradoxní, nikdy jsem nevěřil na černé kočky přes cestu, na číslo 13 nebo klepání do dřeva. Nyní jsem na pochybách, protože o svojí rakovině jsem se dozvěděl v pátek 13. června 2014. Byl to šok. – 84 –


Pak mi byl shodou okolností stanoven termín operace na 7. 7. 2014, což údajně podle astrologů a numerologů byl pro mne ten nejlepší možný termín tohoto léta. A jaké štěstí k tomu všemu. Těsně před operací jsem se ještě stačil s rodinou zúčastnit rok plánované dovolené v Alpách. Pak to všechno začalo. Operace, bál jsem se, moc, hodněkrát jsem před ní brečel. Před dětmi, před ženou… před sebou. Pak najednou bylo po ní. Cítil jsem se hrozně, těšil jsem se na každou další minutku, která mne vedla k budoucnosti, o níž jsem tušil, že bude méně mučivá. Onkolog s operatérem se dohodli na termínu mého nástupu na ozařování. Termín se mnohokrát posunul. Z různých důvodů jsem absolvoval celou řadu očekávání, odlehčení a zklamání, že se „TO“ posouvá. A co „chemoška“, ta nebude, ptal jsem se primáře onkologie? Ale bude, bude, nebuďte, pane magistře tak „netrpělivej“. A tak jsem i nadále trpělivě trpěl. Konečně. Den „Dééé“ je tu. Středa 3. září 2014. Téměř dva měsíce po operaci zhoubného nádoru levé mandle a přilehlých tkání. Měl jsem alespoň dostatek času k tomu, aby se na to můj organizmus po operaci nějak rozumně připravil. Na to se ale člověče, nepřipravíš. Zážitek jako blázen. Neskutečnost nejvyššího kalibru. 35 návštěv, kdy mne „přikurtovali“ k desce tak, že jsem se prakticky nemohl pohnout. Od ramen dolů jsem byl volný, ale vršek, vršek byl naprosto hermeticky ukotven k jakémusi rentgenovému prknu, kolem nějž se po dobu asi dvaceti minut mého nehýbání se otáčely a posouvaly patřičné přístroje. S každou další návštěvou jsem byl vyčerpanější a bezútěšnější. A konec v nedohlednu. Jediný anděl nade mnou bděl. Když už jsem nemohl řídit ani auto, moje ženuška byla vždy v pohotovosti tak, aby mne přivezla, odvezla, zaopatřila naše děti. Starala se o to abych měl co jíst a pít… Zlatá, zlaté moje manželka. Dobře sis, Pavliku, vybral. Pětatřicetkrát, každý den kromě víkendů, sedm týdnů v kuse. Hrůza, hnus, děs, běs… Dospěl jsem k názoru, že na něco tak děsivého, co jsem na podzim 2014 prožíval, prostě nebylo v češtině vymyšleno adekvátní slovo. Nemůžu pít, nemůžu jíst. V krku mne řeže a pálí, jako by mi někdo drátěným kartáčem projížděl z úst do jícnu a nazpět. Málem jsem léčbu nedokončil. Seděl jsem v ordinaci jako troska a chtěl podepsat reverz. Dívám se po přítomných lidech. Tou dobou nemohu již dávno mluvit, trochu šeptám, komunikuji pomocí posunků a píši na mobilu do poznámek, abych lidem sdělil, co chci říct. Oči mám zmrtvělé apatií a nechutí žít. „Co blbneš,“ říká moje podvědomí. „Všechno přejde, uvědom si, že nežiješ v Sýrii, nezažil jsi osobně 11. září v New Yorku, nejsi zrovna na Ukrajině, ani nezápasíš s ebolou v západní Africe. Jsi JENOM – OBYČEJNEJ – ONKOLOGICKEJ – PACIENT Vinohradské nemocnice, kterej si se svojí chorobou poradí. Koukej, kolik lidí ti pomáhá a drží palce.“ V ordinaci je 7 lidí – primář onkologie, ošetřující lékařka, operatér z ORL, přihlížející doktorka na stáži, sestra, moje žena a já. Moje žena, anděl. Kvůli ní, ano kvůli ní pokládám propisku, která už-už směřovala k vytištěnému papíru, jenž znamenal moje odstoupení od léčby. Mnohým se ulevilo, mnohým se ulevilo možná více než mně. Ještě, že mne moje žena-anděl doprovází vždy až do ordinace, díky ti. Jenom ona, moje děti a asi ještě skvělá tchyně „babička Evička“ vědí, jak je to vše pro mne obtížné. Od operace jsem zhubnul 30 kilogramů, ještě že jsem byl takový pořez. Ze 109 na 79, to je váha, kterou jsem měl naposledy, když mi bylo patnáct let. Prý teď konečně vypadám šik, při pohledu do zrcadla mi to ovšem nepřipadá. Jako zeštíhlovací kúru „svou cestu“ rozhodně nikomu nedoporučuji. Mám po ozařování. Konečně. Očekával jsem trochu jinou atmosféru. Neustále mne všechno bolí. Skoro bych řekl, že se příznaky ještě zhoršují. I moje žena se cítí nějaká jakoby přepadená. Ptám se pomocí textu v mobilu, co se děje. Vím, že potřebuji ještě další podporu. Neusmívá se. Nemám z ní pocit, že je ráda, že teď už to bude jenom lepší a lepší. Něco ji trápí, určitě ji něco – 85 –


trápí. Neustále si posílá esemesky. Chodí na dlouhé procházky se psem. Pátý den po ukončení toho nekonečného martyria s ozařováním se prostřednictvím mobilu zeptám: „Neboj se, já tě nijak neovládám, nijak neovlivňuju, již před nějakou dobou jsem si uvědomil, že se něco děje. Vidím, že se trápíš a vnímám, že život nějak drhne. Nemám rád nejistotu, řekni mi, ať už je v tom chlap (což si nemyslím), nebo ženská (to možná spíš), nebo celková únava, nechuť ke mně… cokoliv ustojím, nechci, aby ses trápila.“ „Dobře… řekl jsi, že jsi silnej chlap a že to uneseš. Dlouhodobě se tady trápím. Mám vztah, mám nového muže. Měla jsem ti to říct mnohem dřív, ale nechci s tebou zůstávat ze soucitu, jako moje máma u táty. Ty si zasloužíš, aby tě měl někdo doopravdy rád. Mrzí mne, že ti to říkám zrovna teď, když jsi na tom hodně špatně, kdy máš fyzickou bolest. Mám s kým žít, jmenuje se Honza a od tebe se odstěhuju ještě do Vánoc. Nechci, abychom si před dětmi během Štědrého večera zase hráli na šťastnou rodinku.“ ŠOK, ŠOK, ŠOK! Jak to nazvat? Vždyť my máme tu skvělou rodinu. Naše rodina má v celku vydržet přece až do smrti…? Jak HO nazvat? Člověka, který vstoupí jinému do žití takovýmto způsobem. Nikdy jsem si nemyslil, že se budu kdy rozvádět, nikdy by mne ani nenapadlo, že něco podobného může potkat právě mne. Honza, Jan, Hans, John, Honzík, Johny… Člověk, kterému nemohu přijít na jméno. Než abych ho tituloval spoustou vulgárních výrazů, které mne právě napadají, budu mu raději říkat NEZVANÝ HOST v mém soukromí.

– 86 –


VÁ N O Č N Í V Y P R ÁV Ě N Í

Všem, kteří jste dočetli až sem, děkujeme za pozornost. A přejeme hezké Vánoce… 20 VĚCÍ, KTERÉ DÍTĚTI U PEČENÍ CUKROVÍ NEVYSVĚTLÍTE Klára Dvořáková 1. Ze šišojdu už kruh neuděláš. 2. Těsto na linecké nehněteme až do kašičky. 3. Válečkem není třeba do těsta mlátit jako o život. 4. Válíme po celé ploše, ne jen uprostřed. 5. Pokud se formičkou netrefíš, jak jsi zamýšlel, neopakuj to. Trefit se podruhé je ještě těžší. 6. Dírku na zavěšení cukroví na stromeček stačí udělat jen jednu. 7. Nemusí být všechno dinosaurus. 8. Když s vykrojeným tvarem máváš ve vzduchu, poněkud se protáhne nebo se ztratí úplně. 9. Přiloženou šablonu není nutné přitlouci do těsta pěstí – nejde pak odendat. 10. Ne, skutečně, pro vykrajování není to nejlepší místo uprostřed vyváleného těsta. 11. Vajíčkem není třeba potřít i celý plech. 12. Do trouby se stačí podívat okénkem, nemusíš ji otevírat a prát se každých pět vteřin, jestli už to bude. 13. Když vyndáme plech z trouby, je horký. 14. …i cukroví je horké. 15. Na všechno se nemusí dávat cukr v centimetrové vrstvě. 16. Marmeláda patří doprostřed, ne navrch. 17. Ručičky otírej do ubrousku nebo do zástěry, ne o rodiče nebo tričko. 18. Čokoláda je na cukroví, ne na malování vousů. 19. Všechno nemůžeme ochutnat teď, něco musí zbýt na Vánoce. 20. Sentimentální na závěr: Miluju tě, zlatíčko, a klidně sněz úplně všechno, jen ať ti není špatně J tvá máma KDY UŽ TAM BUDEM? Petr Witowski Blíži se Vánoce. Jedeme na hory. Před Vánoci jezdíme pravidelně, stihneme se svátečně „naladit“ a nemáme pak tak intenzívni pocit, ze vánoční svátky jen tak rychle proběhnou kolem nás. Výprava dvou dospělých a pěti dětí je vždycky po všech stránkách dynamická. Jen balení je práce pro armádního logistického experta. Tuto úlohu obdivuhodně hravě zvládá manželka. Stihne připravit i svačinu. Já mám funkci nosiče a řidiče. Zabaleno, naloženo, vyrážíme. Navigace na Selva di Val Gardena nastavena, motor nastartován. Manželka ihned usíná vyčerpána přípravnými pracemi. Děti mají nasazená sluchátka, jen ten nejmenší, bez sluchátek, se ptá, kdy už tam budeme. Praha je za námi a zezadu se začíná ozývat „Tatínku, já už to nevydlziiiim!“ 700 km před námi. Dělám, ze neslyším. Křik je čím – 87 –


dál intenzivnější. Stale dělám, ze neslyším, manželka dělá, že spí. Říkám si, že to dám, že přeci o nic nejde. Trvá to tak 10 minut, pak to nedám. Vyprávím, zpívám, slibuju, vyhrožuju. Nic nepomáhá, kousnu to. Za dalších pár minut mladý pán usíná. Úleva. V té chvíli se ozývá další, že potřebuje čurat. Stavíme na bezince, což nejmenšího probudí. Situace se několikrát dokola opakuje, kilometry ubíhají strašně pomalu. Jsme tam, zasloužené pivo, jdeme spát a ráno konečně na lyže. Začínám se těšit na cestu zpátky. VÁNOČNÍ KOLEDA O LÉTAJÍCÍM PEČIVU Tereza Hirsch „Klopim ferneta, co ty?” „Já leju zbytky svařáku. Zahřeje u srdce, narozdíl od rodiny,“ povzdechnu si Aničce do telefonu. Tradičně si s kamarádkou voláme hned po Vánocích, abychom porovnaly své rodinné katastrofy. Popíjíme u toho to, co máme rády, anebo – jako v mém případě – to, co je zrovna po ruce. Letos tomu není jinak. Voňavý, ačkoliv velmi přeslazený svařák od babičky mě zahřívá rychle, a tak se pustím do vyprávění. Naše rodina se odjakživa na Vánoce scházela v hojném počtu. Ne, že by po tom kdokoliv prahnul, ale aniž bychom si to vůbec uvědomovali, byli jsme k sobě připoutáni neviditelným lanem, které nikdo nebyl schopen na svátky přeříznout. Když bývalo 27. prosince konečne po všem, proklínali jsme se v duchu, že jsme si nevzali ostřejší nože. Ani letos se nedala očekávat zásadní změna. Naopak, hned po příjezdu do malého domečku na pokraji zdánlivě idylického předměstí se dalo vytušit, že se ani tentokrát bez absurdních situací neobejdeme. „Na, radši se napij Francouze, než tam vejdeš,“ vítala mě u dveří moje neurotická teta Zuzana, která si každoročně stěžuje, že by se dětem měla konečně říct pravda o Ježíškovi, aby prý na Štědrý večer tolik nevyšilovali. Sama děti nemá. Napiju se z její skleničky francouzského červeného a jdu dál, vedena hlukem z obýváku. Chci vejít a s rodinou se pozdravit, když v tom okamžiku zahlédnu, jak na mě něco malého letí. V poslední vteřině se stihnu skrčit, jinak by mě neznámý létajíci objekt zcela bezpochybně zasáhl. Jakmile objekt dopadl, všimnu si, že se jedná o prachobyčejnou housku, vystřelenou na pohovce sedícím vztekajícim se dedečkem. „Do prdele, chtěl jsem ho sejmout,“ volá děda na celé kolo, na mysli měl očividně svého pubertálního vnuka Tomáše, tedy mého bratrance, který si vesele hraje s jeho holí na rytíře Jediho z Hvězdných válek a situaci jen komentuje slovy „Hoďse do klidu, dědo.“ Nechápavě se otočím na tetu Zuzanu, ale ta houskový atentát impulsivního dědečka jen suše komentuje: „To je v pohodě. Dřiv to místo housek byly pantofle, to byly větší rány.“ Pokrčí ramena a spolkne poslední doušek svého Francouze ve své skleničce. Později k večeru, když se celá rodina sejde u štědrovečerní večeře, začíná naše obvyklá hra, které říkám Vánoční Prostřeno. To proto, že děti nemají rádi ryby, táta musí mít kapra, protože jinak to nejsou Vánoce, strejda Tonda ale ulovil pstruhy, děda chce pořádný flák masa a ne něco „v čem semusí hrabat“, máma je vegetarián a teta Zuzana zase nejí večer sacharidy. A tak babička, která ráda válí jídlo ve strouhance, celý den zmateně pobíhala v kuchyni a snažila se udělat jídlo pro všechny. Je to ale předem prohraná bitva, říkám jí to pořád. Ostatně tetě Zuzaně je to nakonec jedno, co se podává, hlavně když má u sebe svého červeného Francouze. Jenže aby to nebylo moc nápadné a také, aby měla víno jen pro sebe, schová lahev pod stolem. Mělo jí však předem být jasné, že netrpělivé děti nezůstanou sedět v klidu a někdo do toho kopne. A taky – 88 –


že se stalo! „To je burgundské ze Saint-Aubin! Dokážeš si vůbec představit, kolik to stálo?!“ zakřičí Zuzana na svou čtyřletou neteř Martičku, která se okamžitě rozbrečí. Babička se snaží zachránit situaci a zvolá: „Překvapení! Přišel Ježíšek! Pojďte se všichni podívat, co přinesl!“ Děti okamžitě upustí své řízky a utíkají z jídelny do obýváku jako o život. Pod stromečkem vidí horu lesknoucích se balíků a jeden po druhém skákají šipku do té hromady dárků. Dospělí se ještě ani neusadili a už lítají vzduchem roztrhané papíry, stužky a cedulky. Během chvilky místnost připomíná Drážďany ve čtyřicátém pátem. Mezi vřískající děti vběhne teta Zuzana, která mezitím našla náhradu za rozlitého Francouze, a vytáhne dva balíky. Jeden dá dědovi se slovy: „To je svetr, jen párkrát nošený Tondou, ale v podstatě jako nový, od Huga Bosse! To je kvalita, chápeš?“ Podle výrazu soudě nechápe. Však on pochopí, říká si asi v duchu Zuzana a začne bezbranného dědu soukat do značkového svetru. Já mezitím odpočítávám minuty, než ho děda ušpiní a dostane od své dcery přednášku o tom, jak si neváží věcí. Druhý dárek je pro babičku, luxusní kufr od Luise Vuittona. „Kufr jo, no pěkný,“ usuzuje udiveně babička, která už ve svých 80ti letech přece jen příliš necestuje. Další z kolekce Zuzaniných recyklovaných dárků, jako každý rok. Mezitímco se teta sama chválí výběrem dárků, někdo opět rozlil její červené víno a máma hasí ubrus, který chytnul od balícího papíru hozeného na svíčku. Děti se hádají, čí je který dárek, dospělí se hádají, kdo rozlil víno a kdo způsobil ten smrad. Vánoční chaos je zase v plném proudu. „Kde je Timík?“ ohlíží se babička po nejmladším členu rodiny. Nikdo tříletého Timíka nikde nevidí, ani neslyší, což je dost nezvyklé. Zpravidla je slyšet vždy a všude. Po chvilce se po místnosti začne šířit lehká panika, všichni malého hledají po hromadami papírů a ve všech koutech, ale nikde nic. Pátrání se tedy rozšíří po celém domě, včetně zahrady. Všichni pobíhají a volají po Timíkovi. Jen teta Zuzana sedí vedle stromečku, nalévá si další víno a libuje si nad výběrem svých dárků. „Ty se o něj nebojíš?“ ptám se udiveně tety. „On se vždycky nakonec najde,“ pokrčí rameny Zuzana. Pravdivost jejího tvrzení se dostaví doslova ihned, když zahlédnu, jak se sám od sebe pomalu otevírá kufr od Vuittona a vyskočí z něj Timík a zvolá vesele „Tady jsem! Nenašli jste mě!“ Celá rodina mu padne kolem krku a je ráda, že se prcek našel. Všechny problémy a hádky jsou najednou zapomenuty a všichni se spokojeně usadí v obýváku a vybalují dále dárky. Tedy všichni kromě Zuzany, ta je klasicky naštvaná, že jí Timík málem zničil drahý kufr. „1:0 pro tebe, nemáš to tam teda lehký,“ konstatuje moje kamarádka Anička do telefonu. Má pravdu, ale nakonec jsem za ně ráda, i za neurotickou Zuzanu i za housky házejícího dědu. To naše rodinné pouto je zvláštní druh neviditelného vlákna, které se snažíme občas přetrhnout, ale přesto pevně drží. JAK JE DŮLEŽITÉ MÍTI FILIPA… Petr Beneš Zas přešlapuju kolem horké kaše a nevím jak začít. Blíží se vánoce! Po kolikáté už se mi v hlavě honí to samé! Rok co rok, pořád to samé dokola. Nejhorší je, že až se zase odhodlám zeptat, je mi úplně jasné, co bude následovat. Poklidná argumentace se po pár klidných výměnách změní v hlasitou slovní přestřelku a na jejím konci ví Bůh, že bude zase výbuch… „Lenko, přemýšlela jsi už, jak to letos uděláme na vánoce? Co kdyby….“ – 89 –


„Jéžišmarjá, už je to tu zase. Proč to musíme každý rok řešit? Kolikrát jsem ti říkala, že chci být na Štědrý den doma. Celý rok furt někde trajdáme, tak aspoň o vánocích chci mít klid. Jestli vaši chtějí, tak ať přijedou na Štěpána na oběd.“ „No já jen myslel… víš, máma říkala, že tam bude i Johana s dětma, no prostě, že by nás měla ráda aspoň jednou všechny pohromadě.“ V tu chvíli jsem si vybavil vánoční okamžiky z dětství. Venku mráz, že by psa nevyhnal. V předsíni prádelní hrnec bramborového salátu co se vždycky dojídal skoro až do Silvestra. A v obýváku… hodobóžové dopuštění. Z černobílé televize se vzteká panovačná pyšná princezna a do toho se překřikují strejdové, tety, babičky. Celá velká rodina pohromadě! Dospělí pijí kávu a vosí hnízda prokládají střídavě lineckým a vanilkovými rohlíčky… „No to určitě! Pokud tam bude Johana, tak to už tam nepojedu tuplem! Vždycky když jsou ty dvě spolu, tak jsem tam jak pátý kolo od vozu,“ vytrhne mě Lenka z exkursu do časů vánočních aspoň o třicet let zpátky. „Proboha Lenko, proč nemůžeš už konečně odpustit!“ Ona vůbec netuší, jak moc mě tyhle žabomyší spory bolí a trápí. A to už je to skoro patnáct let! Johana tenkrát čekala Filipa. Byla sice teprve ve třetím měsíci, ale kolem už všichni věděli, že to bude Filip. Co ale nevěděli, že Lenka je také v jiném stavu, dokonce už o dva měsíce déle než Johana. A že Filipa čekáme i my! Prostě si ten rok všichni usmysleli, jak je důležité mít Filipa. Když se to tenkrát provalilo, nastala pohroma! Což o to, nám s Lenkou bylo vcelku jedno, že budeme mít v rodině Filipy hned dva. Ale Johana, ta se mohla zbláznit. Přestala komunikovat a ronila slzy tak dlouho, až se se švagr dostavil na vyjednávání. No a já tenkrát v představě, že ústupek zajistí rodinný smír na dalších nejméně dvacet let, jsem našeho stále ještě nenarozeného Filipa překřtil ten večer u flašky domácí slivovice na Adama… „Proč já, proč pořád jenom já mám dělat vstřícný kroky…já furt ustupuju a co z toho mám? Nikdy nic!“ vyřvává Lenka a rukama už zase rozhazuje jak dirigent Bělohlávek při vrcholných taktech Beethovenovy Osudové. Po tvářích se jí koulí slzy jako hrachy. Ach jo! Kdybych já jen věděl, jak tohle rozlousknout. Jak předat tu krásnou zkušenost, že odpuštění není ponížení, ale přináší osvobozující úlevu. V práci soudcuju skoro denně nejrůznějších sporů na desítky a většinou to vždycky v klidu nějak vyřešíme. Ale doma? VÁNOČNÍ ČAS S VNOUČATY Oldřich Krejčí Už jsou tady! Tak pojďte dál, děti… Ahoj babičko. A kde máš dědu, toho mýho kamaráda Oldu? Už tě čeká Toníku. Těší se, jak budete hrát hokej a půjdete bruslit na rybník… ale nejdřív se všichni umyjte! Elenka, Emička, Vojtík i Toníček. Jde se obědvat. Elenko, dnes budeš mít se mnou službu u stolu. Pojď, podávej mi talíře, připrav příbory… Babi, to řekni Emičce, ta je u nás na práci, já budu doktorka, viď, dědečku… Ano, Elenko, ale sedmi mi pořádně a jez! A nekoukej pořád kolem, ať ti jídlo nevystydne, babička se s tím vařila, abyste to měli teplé. Dědečku, musím se na tebe dívat, jsi hezkej, ty si to nevěděl?? Potvůrko. – 90 –


A já mám zase rád babičku. Viď babičko, já tě mám tak moc a moc rád. Já vím, Vojtíku. Ty potřebuješ na ten počítač, co si chceš koupit, viď? Kolik ti ještě chybí? Ještě dva tisíce, babičko. Mám tě tak rád. A děkuju! ––– Babi , dědo, pojďte si už hrát… Ale vždyť už hrajeme víc jak hodinu člověče nezlob se, šachy… To není vono, pojď jinak… todle je nuda. Slíbil jsi nám rybník. Vždyť jsme na něm bruslili celé odpoledne! Babi, pomoc, oni jsou neutahání. Já ledva tahám nohy za sebou a ty modřiny ani nepočítám… Neboj dědečku, my tě neumoříme. A babičko, když prababička Anička umřela a je v nebíčku, tak to nám taky přinese dárečky jako Ježíšek? To víš, že ano, Toníčku, babička nás vidí a myslí na vás… Dědo, ale já už vim, jak je to s Ježíškem a kdo nosí ty dárečky. A taky vím, proč naši nemůžou mít kluka! Proč Emičko? Protože oni se naši nemaj tak moc rádi. Málo se pusinkujou… Ne, ne, segra. Jak nene! Já to vim. Ne, já to vim, babi. Naše maminka nechce mít kluka jako Tomáškova máma. Proč Elenko? Protože naše mamka má mnohem menší prsa než teta a nemohla by kluka kojit. ––– Děti, děti… Víte co, už toho bylo dneska dost! Děda vám přečte jednu pohádku a já už vám přeju dobrou noc. Dobrou babičko, dobrou. A ty, dědo, vyprávěj o Ježíškovi... To už známe, já chci bajku o traktorech! O traktorech? Bajka musí bejt o zvířátkách, žejo dědo? Ale nemusí… To vám takhle jednou na poli jezdily dva traktory. Starej a novej… To byla hezká bajka, dědečku. Ty jsi taky poslouchala, babičko…? Jenže když nebude kluk od syna a snachy, vymře náš rod po meči. Vždyť máš Toníka a Vojtu. Utahali mě jak vola, babičko. Pojď, dáme si to naše dobrý rulandský, ročník 2009. Na zdraví. Na zdraví, ty můj dědečku! JAK TO BYLO S JEŽÍŠKEM Ondřej Pohanka Kreslím palmu. „Tahle pohádka je z daleké země, která se dnes jmenuje Izrael,“ vyprávím své pětileté dcerce. Bytem se line vůně smaženého kapra. – 91 –


„Ježíšek se totiž narodil za mořem, kde je poušť, hory a sucho,“ pokračuji, zatímco maminka na nás z kuchyně spiklenecky mrká a mizí v zamčeném pokoji s vánočním stromečkem. „Celé se to stalo už před dvěma tisíci lety...“ „Já vím, to žil svatý Václav,“ tasí se Lada se svou oblíbenou historickou postavou, jejíž sochu potkává každý týden při cestě na balet. „To bylo ještě o tisíc let dřív, než žil svatý Václav.“ „Takže jako dinosauři?“ „Zase až tak dávno ne, ale už je to hodně dávno.“  Nakreslím kratičkou čárečku  „Podívej, takhle jsi stará ty, jako ta čárka.“  K tomu přimaluji ještě jednu trochu delší: „A tohle je můj věk. A teď se postav sem, tady se narodil svatý Václav a tam v kuchyni, kde vaří maminka, se narodil Ježíš.“  Na čtvrtce přibývá obrázků. Pod palmou je studna a k ní jde slečna pro vodu.  „V malé vesnici Nazaretu na severu země žila mladá dívka a jmenovala se Marie.“ „Jako babička Marjánka?“ „Ano, přesně tak. Marie byla zasnoubená za místního tesaře, který se jmenoval Josef. Josef byl už docela starý pán, mnohem starší než Marie a tak musel čekat, až Marie vyroste, aby si ji mohl vzít za ženu.“ Za studnou malujeme anděla. „Jé, anděl! Já viděla dva, kteří šli s Mikulášem, ale pak jsme s dědou museli utíkat před čertama.“ „Tohle byl anděl Gabriel a šel navštívit Marii. Marie se docela polekala, protože ani tehdy nebylo běžné potkávat opravdické anděly. Marie, povídá ji Gabriel, až přijdeš domů, vstoupí do tebe svatý duch a ty začneš nosit děťátko.“ „A to jí tam ten Svatý duch dal semínko? Jako ty mamince?“ vybavuje si Lada nedávné povídání o tom, proč je maminka zrovna čerstvě těhotná. „No, právě, že ne. Svatý duch prostě udělal zázrak a Marie z toho měla miminko i bez semínka“ Kreslíme Josefa a Marii s bříškem. „Když si Josef všimnul, že má Marie břicho, tak se na ni rozzlobil a chtěl se s ní rozejít, protože si myslel, že ho asi s někým podvedla. V tom se opět objevil anděl Gabriel a řekl mu, jak to bylo se Svatým duchem a že se Marii narodí Ježíšek, a že by se o něj měl Josef hezky postarat. Na papíře se rýsuje oslík a Josef v klobouku.“  „Když už měla Marie břicho jako balón, museli se s Josefem vydat na dlouhou cestu na jih. Císař August totiž vydal nařízení, že se musí udělat sčítání lidu a každý se musel do svého rodného města jít zapsat do knihy, aby se vědělo, kolik je v celé říši lidí, kolik mají peněz, kolik tedy může počítat, že vybere daní a kolik může povolat vojáků do války.“ Dlouhá čára vede z Nazareta až do Betléma. „Podívej, takovou dlouhou cestu museli ujít, to je jako kdybychom šli za babičkou Marjánkou až do Domažlic celou cestu pěšky. Josef se totiž, narodil v Betlémě a tak se tam musel jít zapsat i s celou rodinou. Sbalil věci na cestu, Marii posadil na oslíka a vyrazili“. Lada vybarvuje oslíka na růžovo a já kreslím na další čtvrtku domy Betléma s chlévem. „Nazaret je malinká vesnička, ale Betlém je veliké město. A teď se tam na sčítání lidu sjelo spousta poutníků, takže všechny hospody a hotely byly úplně naplněné. A když navečer dorazili do Betléma Josef s Marií, nikde už nebylo ani jednoho volného místečka. A v tom to na Marii přišlo.“ „Co?“ – 92 –


„Ježíšek, přece, už se chtěl narodit. Josef začal shánět nějaké místo, kde by mohl Marii uložit, aby tam mohla v klidu porodit, ale nikde mu neotevřeli. Tak Josef došel až ke chlévu na kraji města, kde stál vůl a přežvykoval seno.“ Na další čtvrtce máme chlév, volka i jesličky. „Já už vím, jak to bylo,“ vzpomene si Lada na povídání ze školky „Marii se narodil Ježíšek, a dala ho do školky pro mimina a tam ho vůl a oslík zahřívali. A kde je ten oslík?“ Jasně, nakreslíme oslíka. „To je ten, co na něm přijela Marie, tak ho Josef postavil vedle toho volečka. Jenom Ladunko, nebyla to školka pro mimina. Jesličky jsou tady ten krmelec uprostřed, ze kterého zvířata baští. Ten byl nacpaný senem, tak se tam Ježíškovi dobře spinkalo.“ „A co bylo dál?“ „Podívej, tady na svahu pod městem spali pasáčkové, kteří tam hlídali ovečky a v tom se jim zase objevil Gabriel a povídá jim, ať rychle spěchají do stáje k Marii a Ježíškovi a něco mu přinesou. To víš, pastýři, to byli kluci malí, takže když jim poručil anděl, tak vzali svačiny od maminky a ještě celí rozespalí metelili do města dát to Marii a Josefovi“. Na nebe nad Betlémem kreslíme kometu, Lada ji vybarvuje na žluto. „A do toho zasvítila kometa nad městem a s ní dorazili i tři východní mudrci, kteří se doslechli, že se prý má narodit nový král a podle proroctví je k němu dovede právě kometa. Tak šli za kometou až došli do Betléma a tam našli Ježíška, u něj pasáčky, spoustu andělů, tak poznali, že už jsou na místě a a dali mu svoje dary. A společně pak všichni měli radost.“ „A Ježíšek nám teď nosí dárky? A tati, jak může Ježíšek nosit dárky, když je přibitej?“ „S těmi dárky je to tak. Ježíšek to je vlastně láska a tak nám dává dárky. A s tím přibitím, to je už jiný příběh, ten ti povím jindy, o Velikonocích, platí?“ „Poslyšte vy lásky, můžete si sklidit ty barvy, budem chystat ke stolu. Ach jo, proč si nemůžete dát pod ty tuše nějaké noviny, vždyť je to teď všude na stole...“ přechází příběh plynule do štědrovečerního shonu.  CO JE ZA HVĚZDAMI Dana Emingerová Poslouchám své tři děti, pětiletého Kryštofa, sedmiletého Šimona a jedenáctiletého Matěje, jak si povídají během štědrovečerní procházky. „Hele, jak to vypadá v nebi?“ ptá se nejmladší. „Samý mraky. Mezi nimi je panelák s kanceláří a tam Pámbu vyrábí nový živočichy,“ říká rodinný filozof – sedmiletý Šimon. „A jak si představuješ toho Pámbucha?“ pokračuje ve vyptávání Kryštof. „Babička říká, že je ve všem a všechno vidí. Někdy vypadá jako pták, jindy jako motýl.“ „Otázka je, jestli je,“ vloží se do debaty nejstarší brácha Matěj. „Určitě je,“ nepochybuje Kryštof, protože věří na Ježíška. „Kdyby nebyl, kdo by nám asi dneska večer přinesl dárky, ty troubo?!“ Jedenáctiletý se shovívavě usměje. „A co je za hvězdami?“ zajímá Kryštůfka. „Přece černá díra,“ odpoví filozof Šimon. „A černá díra je absolutní nic, takže tam možná ani žádnej Pámbu není.“ – 93 –


„A kde by teda Ježíšek žil?!“ diví se Kryštůfek, zatímco sedmiletý dál rozvíjí své teorie: „Možná svět neexistuje a Pámbu si nás jen vymýšlí. Kdyby ses teď strašně rychle otočil, zjistil bys třeba, že za tebou vůbec nic není, že to tam ten Pámbu ještě nestačil dát.“ „Tak to teda ne!“ naštve se benjamínek a kopne do Šimona. Pak se bleskurychle zatočí, aby existenci světa ze všech stran prověřil, a když zjistí, že Matěj stále stojí tam, kde byl, dá pěstí i jemu. „Pámbuch existuje!“ ječí rozlíceně a ukazuje do okna, kde svítí vánoční stromek: „Podívejte, támhle už Ježíšek byl!“ „Jo. A právě teď se dívá, jak se tu vztekáš!“ uklidňuje bratra Matěj. „Jak by se mohl dívat, když tu není žádnej ptáček ani motýl!“ rozhlédne se mrňous sebejistě po zasněžených chodnících. Náhle ztuhne. Jeho oči se zastaví na nízké větvi stromu před naším domem. „Jééééé,“ vydechne. Jako u vytržení zírají na barevnou vánoční ozdobu stříbrného smrčku v zahradě. Nad sněhovou závějí u vchodu sedí ptáček. Modrožlutá andulka uprostřed zimy. „Přiletěla z nebe,“ říká ohromeně Kryštůfek. Matěj bere vymrzlé ptáčátko do dlaní. Rychle je nese domů. Andulka se nebrání. Je jí dobře v teple dětských dlaní. Kluci dávají prokřehlému ptáčeti vodu, trochu zrní. Z půdy přinesou starou klec a plánují, jak se budou o andulku starat. Kryštůfek nosí ptáčkovi ukazovat hračky. Šimon mu pouští koledy. Během štědrovečerní hostiny stojí klícka na skříni v jídelně. Děti po novém hostu neustále pokukují. Jestli je ptáček ten Pámbuch, chtějí se ukázat v nejlepším světle. Šimon sní do poslední lžíce nenáviděnou rybí polévku. Kryštůfek sklízí ze stolu. I nejstarší Matěj zjihne a chce pomáhat. Do toho zacinká zvonek. Prskavky a svíčky ozařují vysoký vánoční strom. Rodina zpívá koledy. Děti vybalují dárky. Lego, vláček, autodráhu, karty, nové lyže, knížku, plyšového ptakopyska... Úplně dole pod balíčky leží bidýlko pro andulku. „To jsem vyrobil já,“ chlubí se ořezaným špalíkem Matěj. Nese dárek ke kleci do jídelny. Ptáček spí. „Necháme ho odpočinout,“ zhasíná v místnosti Matěj a Šimon říká: „Vlastně to byl dneska ten nejkrásnější dárek.“ „Myslím, že je to Pámbuch,“ věří Kryštof. Na Boží hod probudí brášky brečící benjamínek: „Matěji, Šimone, umřel nám Pámbuch.“ Na dně klícky leží nehybný ptáček s nožkama nahoru. „Nikdy na tebe nezapomeneme, ptáčku,“ šeptají nad mrtvým tělíčkem. „Jak se asi cítí člověk, když umírá?“ rozjímá Šimon. „Už to někdo přežil?“ zeptá se Kryštof. VÁNOČNÍ HRA NA TICHO Adéla Boučková Nejdříve si uvědomíš, že je ti zima. Přitáhneš si šálu víc ke krku – možná i nahodíš smyčku navíc, vyhrabeš z kapes zmuchlané rukavice, nasadíš si je a zkřehlými prsty se ujistíš, že čepice kryje všechno, co má. Už se setmělo. Protože sněží, hvězdy neuvidíš, jen za mraky ucítíš jejich pomalý elegantní krok. Dnes tančí zvlášť jasně, mraky v souladu podupávají sem a tam jako vlídní staří pánové ve fraku. – 94 –


Odkud se tedy bere to světlo? Je tu lucerna s blikajícím oranžovým stydlivým světlem. Krčí se, jako by také jí bylo zima. Je v tom gestu trocha statečnosti a spousta odevzdanosti – a tou se nakazíš. Začneš vnímat domy okolo – barokní, natřené veselými barvami, jemně poprášené sněhem. Okna přátelsky mrkají, zamlžená, a jako jmenovky na dveřích ukazují, kde bydlí děti (malá barevná světélka, velké vánoční hvězdy a papírové ozdoby nalepené na skle), kde romantické duše (svíčka v okně) a kde jsou lidé sami (obyčejné světlo od lustru neodrážené tisícem odlesků ozdobných koulí na stromečku nebo tma). Zmocňuje se tě netrpělivost. Odoláváš pokušení podívat se na hodinky. Jsi napjatý a připravený jako struna na houslích – něco se blíží. Psí tlapky za rohem znějí jako rány kladivem. Na větvích spících stromů se choulí a přešlapují kosi, zebou je pařátky. Náhle víš, že kdybys teď otevřel dlaň plnou zrní, slétli by se k tobě a ohřáli si nožičky. Cítíš oddechování kořenů pod zemí – slyšíš ze sna tichý pláč po ztraceném listí, toužebné vzdechy plné slunce a zelené trávy i smích květů ztrácejících perleťově bílé plátky. Šustění křídel tě donutí vzhlédnout vzhůru, ale nevidíš nic, jen padající sníh, jiskřící v pomerančovém světle lucerny, chvílemi zvířený rychlým poryvem. Na čele cítíš políbení bez rtů, pohlazení bez rukou, jsi docela pokojný. A pak se to stane: uslyšíš pár tónů jako cinknutí vzdáleného zvonku. Jsou všude okolo tebe, tichoučce burácejí tak, že tě to překoná. Síla ticha tě skoro porazí. A současně jako by ses vznášel půl metru nad zemí. Některé vločky jsou vycizelovaně vybroušené jak od sklářů z Boru. Cinkají jako střípky skla padající do peřin. Tlusté chuchvalce vloček – labutěnky pro tváře zimních královniček – ducají jako dětská čelíčka. Ostré jehličky ledu zase zvoní jako vysoké píšťaly varhan. Sníh není tichý, zpívá slavnostní chorál, jen musíš mít tenké uši a trpělivost v srdci, protože abys mohl zaslechnout aspoň tón, musíš dlouho a tiše stát pod rozsvícenou lucernou, shrbenou jako stařenka, statečnou jako královna a odevzdanou jako Maria.

– 95 –


– 96 –


Básník chce, aby se v jeho kapce rosy zrcadlilo celé nebe. Hvězdy, teplo a mráz, slunce, vítr, noc, dobro a zlo, spravedlnost a křivdy… všechno pomíjivé i trvalé. Proto je literatura za posledních pět tisíc let nejspolehlivějším svědectvím o člověku. Přežívá déle než dávné civilizace, po kterých zbyly pouště, prach a kamení. Arnošt Lustig

Životodárnou mízu beletrie tvoří barvité detaily vtahující čtenáře do děje. Vykreslují autentičnost situace, dodávají scénám důvěryhodnost. Detail vytváří sen, bohatou hru v naší mysli. Přečteme pár slov v knize a najednou nevidíme slova na stránce papíru, ale vlak jedoucí napříč Ruskem, plačícího starce či venkovskou usedlost v bouři. A tak čteme a sníme. Krásná literatura není jen zábava a oddech, ale pomáhá nám i poznat, v co věříme, podporuje naše nejlepší vlastnosti a vede nás k pochopení vlastních chyb a omylů. Velká beletrie zaměstnává naše srdce i duši. V mysli odpovídáme imaginárním obrazům, zvukům a vůním, jako by byly pravdivé. Aktivně nasloucháme strašidelným hlasům za vymyšlenými dveřmi, obáváme se volby, kterou náš hrdina musí učinit, radujeme se z úspěchů postav a smutníme nad jejich nezdary. Učíme se z jednání a chyb fiktivních postav jako ze skutečného života. John Gardner, The Art of Fiction


Svět v kapce rosy aneb Psaní podle Lustiga Kniha povídek studentů literárního kurzu Dany Emingerové www.danaemingerova.cz, www.psani-podle-lustiga.cz, d.emingerova@seznam.cz Ilustrace: Jiří Ryvola Grafika, zlom a návrh obálky: Michal Gololobov Korektura: Blanka Gololobovová Vydáno vlastním nákladem v roce 2014 v počtu 100 kusů. Cena 330 Kč

Svět v kapce rosy aneb psaní podle Lustiga  

První společná kniha účastníků kurzů Dany Emingerové. Začtěte se do krátkých příběhů, neuvěřitelných popisů a zcela originálních bajek.. Kn...

Svět v kapce rosy aneb psaní podle Lustiga  

První společná kniha účastníků kurzů Dany Emingerové. Začtěte se do krátkých příběhů, neuvěřitelných popisů a zcela originálních bajek.. Kn...

Advertisement