ROZHOVOR ) s Milanem Petrželou Fotbal prostě žeru

Fotbal prostě žeru…

ROZHOVOR S FOTBALISTOU MILANEM PETRŽELOU

Jak se cítí čerstvý rekordman v počtu startů v české lize?

Po náročné podzimní části sezóny se cítím trošku unavený, ale zase jsem plný zážitků, takže to mě povzbuzuje. Cítím se v pohodě.

Na svém kontě máte rekordních 465 odehraných zápasů v lize, bude další metou 500?

Na to se mě poslední dobou ptají všichni… Do pětistovky není daleko, je to vlastně jedna sezóna. Ale nechci na to myslet, protože když si člověk myslí, že už je to hotové, tak pak většinou přijdou nějaké překážky nebo zranění. Takže se o tom zatím nechci moc bavit. V hlavě to mám, bylo by to hezké, ale je to ještě daleko.

Tady na Slovácku vaše kariéra začala, je to tak?

Začínal jsem v Drnovicích, ale tam se kvůli korupční aféře hrála až třetí liga. Odtud si mě vytáhl pan Jarolím (trenér Karel Jarolím trénoval ještě tehdejší FC Synot v letech 2003-2004, pozn. red.) sem na Slovácko. Byl tu nový stadion a začal se budovat nový tým. A tak, jak to tady začalo, tak to tady asi i skončí. V mém věku už se žádné přestupy nedělají.

Čemu přičítáte svou fotbalovou dlouhověkost?

Důležité je vyvarovat se zranění. Zdraví je základ. Forma vždycky trochu kolísá, chvíli ji máte, chvíli ne, s tím se dá nějak pracovat. Ale bez zdraví není nic. Po zranění to má člověk vždycky trochu v hlavě, tomu zraněnému místu podvědomě ulevuje a naopak začne přetěžovat jiné místo. Za chvíli marodíte s něčím jiným a je to začarovaný kruh. Musím to zaklepat, ale zranění se mi naštěstí vyhýbala.

Hrají v tom do jisté míry roli i geny?

U mě určitě. Mám takovou postavu, že se o sebe nemusím ani moc starat. Co se týká životosprávy, můžu jíst prakticky cokoli, nemusím se nijak hlídat, nehubnu ani nepřibírám… a tělo prostě pořád drží.

Máte nějaký návod na to, jak se udržovat v kondici? Kde berete energii?

Nemám žádný speciální návod. Udržuji se v kondici celou kariéru stejně. Je fakt, že když je člověk starší, musí víc dbát na to, aby se pořádně rozcvičil a aby svoje tělo víc poslouchal. Já už svoje tělo dobře znám a vím, co potřebuje. Ale že bych dělal něco jinak než ostatní kluci v týmu, tak to ne…

Co považujete v kariéře za svůj největší úspěch?

Nemám jeden speciální úspěch. Jsem šťastný za celou kariéru, za to, že jsem mohl hrát velký fotbal. S Plzní jsme vyhráli několik mistrovských titulů, zahrál jsem si Ligu mistrů, s reprezentací jsem byl na velkém turnaji (Mistrovství Evropy v Polsku a na Ukrajině v roce 2012, pozn. red.). To celé považuji za velký úspěch.

Jak vzpomínáte na plzeňskou éru, kdy se vám podařilo vyhrát čtyři mistrovské tituly a hráli jste i Ligu mistrů?

To byla velká jízda. Začínali jsme od píky a v podstatě průměrný tým se dostal až tam, kde je dnes. Na vrchol. Přišel tam nový trenér a poskládalo se mužstvo, které si dobře sedlo herně i lidsky. Trenér Vrba nám nechával velkou volnost i co se týče osobního života. A to nám vyhovovalo. Ne že bychom toho nějak zneužívali, to v profesionálním sportu ani nejde. Byly to krásné fotbalové časy. Dařilo se nám a fanoušci byli vynikající. Dodnes se do Plzně rád vracím, pořád tam mám dobré vazby a kamarády.

Text: Tomáš Ježek a Kateřina Nosková Foto: Kateřina Nosková

Text: Tomáš Ježek, Foto: Kateřina Nosková

Jak zvládáte každoroční letní přípravu? Je to velké přemáhání?

Letní přípravu nemá rád asi žádný fotbalista. Je to hodně o přemáhání, vždycky je to dřina. Nejhorší je, že za ty roky už dopředu víte, co vás čeká. Ale beru to tak, že to k fotbalu zkrátka patří a každý rok si tím musí celé mužstvo projít. Bez toho to nejde. V přípravě mají naloženo všichni stejně, je jedno, jestli je vám dvacet nebo čtyřicet, nikdo nemá žádné úlevy.

Jaký byl pro Slovácko poslední půlrok, ve kterém střídavě nastupovalo ve třech soutěžích?

Bylo to hodně náročné, odehráli jsme spoustu zápasů. Bohužel nemáme tak široký kádr, aby mohla jedna sestava hrát ligu a druhá poháry, jak to mají ve velkých klubech. My jsme to museli všechno odkopat sami. A to je dost fyzicky náročné. Když k tomu připočtete cestování, tak to bylo hodně únavné. O víkendu hrajete ligu, v úterý se přesunete třeba do Francie, tam absolvujete trénink, druhý den zápas, v noci jedete domů, máte trénink a už je tady zase víkendové ligové kolo. Pro klub to bylo něco úplně nového, nikdy Evropskou konfereční ligu nehrál a je s tím spojeno spoustu organizačních

věcí, hlavně při domácích zápasech. Ale klobouk dolů před celým managementem, zvládl to opravdu dobře.

V čem byly největší rozdíly mezi zápasy Evropské konferenční ligy a české Fortuna:ligy?

Jak jsem řekl, největší rozdíl byl v šíři kádru. Náročné zápasy s vynikajícími kluby seberou hodně sil, ale doma v lize chceme být taky úspěšní, takže nemůžeme nic podcenit nebo vypustit. A pak je to taky o psychice. Když hrajete v Kolíně nad Rýnem před padesáti tisíci fanoušky, kteří vytváří úžasnou kulisu, a pak jedete v lize do Hradce Králové nebo na Bohemku, kde je pár set diváků, tak je těžké se namotivovat k maximálnímu výkonu. Ostatní ligové týmy se na nás naopak chtěly vytáhnout a hrály agresivně, protože nás pár dní před tím viděly hrát v televizi. To bylo docela náročné.

V čem jste viděl největší plusy týmu?

Spíš to bylo jedno velké plus pro celý tým. Pro kluky byla obrovská zkušenost hrát s velkými fotbalovými mužstvy na velkých stadionech. Každá taková zkušenost hráče posouvá dál. Zjistili jsme, že můžeme i se silnými týmy hrát vyrovnanou partii. Respekt k velkým soupeřům je sice důležitý, bez toho to nejde, ale taky je důležité sebevědomí a poznání, že s nimi můžeme hrát rovnocenně.

Jak si vaši cestu pohárovou Evropou užili fanoušci?

Řekl bych, že pro celé fotbalové Slovácko to byl obrovský dárek. Po čtvrtém místě v lize, které bylo nejlepším umístěním v klubové historii, jsme poprvé vyhráli domácí pohár. Konferenční liga byla taková třešnička na dortu. Fanoušci nás víc poznávali na ulici, fandili nám. Myslím, že se to projevilo i větším zájmem o fotbal u malých kluků, kteří se hlásí do fotbalové přípravky. Fotbalu na Slovácku to udělalo velikou reklamu, a to je dobře.

Máte v lize nějakého oblíbeného soupeře, proti kterému se vám hraje dobře?

Nemám. Je mi celkem jedno, proti komu hrajeme. Když jdeme hrát do Plzně, tak to pro mě má samozřejmě speciální náboj. Fanoušci si mě pamatují, volají na mě z tribuny. Odehrál jsem tam 11 sezón a to se nezapomíná.

Je nějaký obránce, proti kterému nerad nastupujete?

Tak to vůbec nevnímám. Je mi jedno, kdo proti mně stojí. Vždycky se snažím něco vymyslet, abych se přes něho dostal. (smích)

Vaší největší devízou je rychlost.

Dokáže vás někdo v týmu předběhnout?

To je pravda, vždycky jsem byl celkem rychlý. Věkem člověk samozřejmě výbušnost a rychlost ztrácí, ale nestěžuju si, pořád dokážu rychle běhat. V týmu ale máme další rychlé kluky, ti by mě dokázali předběhnout.

Vozí se po vás v zápasech mlaďoši, aby si na „starého“ něco dokázali?

Tak v týmu vůbec ne. Kluci jsou pokorní a mají respekt. Spíš mě pozorují, jak se co dělá, chtějí poradit. Já jim taky rád se vším pomůžu. Trochu jiné je to s protihráči v zápasech. Tam už jsem při zápase občas zaslechl i hlášky typu: „Co tu děláš, dědku, už toho nechej!“ (smích) Tam jde úcta stranou.

Je o vás známo, že nechodíte na penalty. Proč?

Nikdy jsem nebyl v týmu ten, kdo byl speciálně na penalty určený. V roce 2013 jsme s Plzní hráli proti Spartě finále domácího poháru, které rozhodovaly až penalty. Přede mnou už kopali všichni hráči včetně brankáře, takže jsem musel jít… a poslední penaltu jsem nedal a tím jsme pohár prohráli. Od té doby na penalty nechodím. Ale že bych z toho měl nějaké trauma, tak to zase ne. Kdybych na ni měl jít, tak bych určitě šel.

Proč číslo 11? Má to nějakou symboliku?

Symboliku to nemá. Začínal jsem se čtyřkou, pak jsem v Plzni dostal jedenáctku a od té doby ji mám i tady ve Slovácku. To číslo se mi líbí, je mi sympatické a jsem rád, že i tady na Slovácku bylo pro mě volné.

Nic extrémního to není, že bych si nějak rituálně připravoval. Ale třeba se nejdřív udělám pravou nohu, kompletně i s kopačkou. Pak levou. Takové drobnosti. Když nastupujeme na zápas jako tým, chodím až poslední. Tak to je asi takový malý rituál. Ale když třeba dvakrát po sobě prohrajeme, tak se snažíme něco změnit a pak jde poslední někdo jiný. Snažíme se to zkrátka nějak zlomit. (smích)

Jak nejradši trávíte volný čas?

Moc volného času nemám. Ale když už, tak se ho snažím trávit s rodinou a hlavně s dcerou Claudií.

A co život mimo fotbal? Máte nějaké koníčky? Jak relaxujete?

Relaxuji zase sportem. Jezdíme na kole. S dcerou, která hraje tenis, si chodím občas zahrát. Někdy si zajedu zahrát golf do Ostrožské Nové Vsi. Když se vám podaří odpálit dobře úder, je to radost.

Čemu byste se chtěl věnovat po skončení kariéry? Plánujete zůstat u fotbalu?

Na plánování je ještě času dost. Já si moc dopředu žádné plány nedělám. Ale určitě bych chtěl zůstat u fotbalu, nedovedu si bez něj představit život.

Dovedete si představit, že byste se vydal na trenérskou dráhu?

Na trénování bych si určitě hned netroufnul. To není jen o tom, že víte, jak to funguje na hřišti. Chce to i určitý odstup, dát si pauzu, podívat se na fotbal z jiného pohledu. Trenéřina je i o analýzách, rozhodně není tak jednoduchá, jak to možná vypadá. Nejdřív bych se viděl spíš na místě asistenta trenéra. Na to bych si troufnul. Dopředu ale nic neplánuju, všechno se teprve uvidí.

Jak se tady na Slovácku cítíte?

Cítím se tady v pohodě. Já k životu velkoměsto nepotřebuji. Sám pocházím z vesnice a nevadí mi to. Navíc nemám během sezóny vůbec čas někam jezdit. Občas zajedu do Plzně, kde jsem delší dobu bydlel, ale jen na výlet. Dcera tady chodí do školy, teď je ve druhé třídě. Usadili jsme se tady.

Bude z dcery fotbalistka po tátovi?

Ke sportu má velice kladný vztah, hraje tenis a dá se říct, že už docela slušně. Dělá aerobik a takové ty pohybové věci. Fotbal už taky zkoušela, ale musím se přiznat, že ji od toho odrazuji… Prostě si myslím, že fotbal by měli hrát jen kluci! (smích)

Už jste napsal Ježíškovi? Co byste si přál?

Ježíškovi jsem ještě nepsal. Nepřeju si nic konkrétního… Mám samozřejmě taková ta tradiční přání jako zdraví a rodinnou pohodu. Když člověk vidí svět kolem sebe, tak si samozřejmě přeje, aby skončila válka na Ukrajině a všechny ty hrozné věci, které se teď ve světě dějí…

Vzpomenete si, z jakého dárku jste měl největší radost, když jste byl malý?

To si vzpomínám naprosto přesně. Když se rozdaly všechny dárky, tak mi táta řekl, že Ježíšek přece chodí přes balkon, tak ať se podívám, jestli tam ještě něco nenechal. A bylo tam horské kolo! Měl jsem strašnou radost. Horské kolo bylo v té době něco naprosto ojedinělého, ne jako dnes.

Sledujete zápasy probíhajícího MS ve fotbale?

Určitě. I když máme po půlce sezóny a máme dovolenou, tak se dívám rád, fotbal prostě žeru. Asi mě to nikdy neomrzí. Lehnu si na gauč a užívám si zápasy. (smích)

Jak se díváte na to, že se MS koná právě v Kataru? Bylo to dost propírané téma…

Ten region sám o sobě je mi sympatický. Líbí se mi to prostředí, teplo i to, jak tam chodí oblékaní… Když jsem byl v Abú Dhabí, moc se mi tam líbilo. Nějak jsem to na konci hektické sezóny nesledoval, ale když se teď dozvídám o tom pozadí šampionátu, že se tam nedodržují základní lidská práva, tak to je rozhodně špatně. S tím člověk prostě souhlasit nemůže.

Kdo je váš největší favorit na ví-

tězství? (rozhovor byl pořízen 23. 11., pozn. red.)

Pro mě je největším favoritem obhájce titulu Francie. Faktem je, že úroveň fotbalu ve světě se strašně zvedla a jednotliMilan Petržela (*1983)

je profesionální český fotbalový záložník. Je to rychlostní typ záložníka. V devátenácti letech se propracoval do seniorského družstva FC Drnovice. V roce 2003 přestoupil do celku 1. FC Slovácko, kde odehrál 70 ligových zápasů, poté přestoupil do Sparty Praha, kde většinu času hostoval v Jablonci. Po přestupu do FC Viktoria Plzeň jeho hvězda začala prudce stoupat . Mistrovský titul, účast v Lize mistrů, následovala pozvánka do reprezentace. V plzeňské „Viktorce“nakonec strávil 11 velmi úspěšných sezón s roční přestávkou, kdy přestoupil do německého Augsburgu. Plzeň získala 4 mistrovské tituly a zahrála si dvakrát Ligu mistrů. V reprezentaci se Milan Petržela objevil již v juniorských kategoriích, kdy hrál za U20 a U21. Se seniorskou reprezentací se účastnil fotbalového Mistrovství Evropy v roce 2012 v Polsku a na Ukrajině, kde český tým postoupil do čtvrfinále. V roce 2019 se vrátil zpátky do1. FC Slovácko. V letošní sezóně překonal rekord odehraných zápasů v české nejvyšší soutěži. Má na kontě již 467 startů. Jeho kariéra ještě nekončí…