Pro Radanu Korenou

12 + jedna otázka PRO RADANU KORENOU )

1. O čem se vám naposledy zdálo?

Mně se zdá spoustu snů skoro každou noc a pamatuji si je… už to mám za ty roky, co jsem si svých snů začala více všímat, natrénované, ale zrovna dnes to byl opět sen k mé budoucnosti, kdy jsem viděla název společnosti, ve které budu ještě jednou pracovat a kde zúročím všechny své zkušenosti jak v kultuře, tak v rozvoji osobnosti, tak se moc těším na všechno, co dalšího mě ještě v životě čeká. Často se mi zdají sny, kdy znovu prožívám to, co jsem zažila přes den, jen ve větších detailech, někdy mě sny vrací do minulosti, někdy ukazují budoucnost a často v nich hodně tvořím… Takhle jsem si například v noci naplánovala většinu své zahrady, našla ztracené věci nebo před lety sestavila novou strukturu Filmovky. Zpočátku to pro mě bylo hodně náročné – zvláště ty vizionářské sny, nebo ty, kdy za mnou v noci ve snech přicházeli moji dávno mrtví příbuzní a předávali mi důležité informace, které se pak ukázaly jako pravdivé, nebo se do puntíku splnily. Dnes už své sny miluju a moc mě baví s nimi být v interakci… Svět je pro mě mnohem barevnější a realit nespočet. Sny jsou pro mě noční zpětnou vazbou k mému životu za dne a třeba i časem pro plánování nových projektů.

2. Na co z dětství nejraději vzpomínáte?

Já své dětství trávila téměř celé v přírodě a vzpomínky na život mezi stromy, květinami, na horách i loukách jsou pro mě zásadní. Beskydy mě vychovaly. Moje rodina znovu založila skautské hnutí v Kopřivnici, tak jsem od miminka byla neustále venku a ve skautu jsem prožila nejen dětství, ale také celé dospívání. Pak moc ráda vzpomínám na mé každovečerní usínání s písněmi a tóny 12strunné kytary mého tatínka, na dědečkovy vtipné historky a divadelní repliky, na maminčiny fantastické borůvkové kynuté knedlíky se smetanou a rozpuštěným máslem, na mou první milovanou jezevčici Gitečku… je toho moc. A všechno vyvažuje to, že jsem vlastně během dětství a dospívání o většinu mé milované rodiny přišla. Spoustu štěstí a radosti a taky spoustu bolesti jsem v dětství prožila, ale skvěle mě to vybavilo pro můj další život.

3. Je nějaký zážitek, který vám změnil život?

Prvním velkým zážitkem, který něco výrazněji změnil, bylo zhlédnutí filmu Prolomit vlny Larse von Triera. Otřásl mnou, mým vnitřním světem a evidentně v mnohém zarezonoval. Každopádně mi otevřel cestu k filmu a kinu, po kterém jsem začala velmi toužit a od té doby reálně hltat. Radikálně se můj život pak začal měnit, když mi těžce onemocněla mladší dcera. Po roce tráveném v nemocnicích mezi umírajícími dětmi se můj hektický život zastavil a otevřel se prostor pro změny na mnoha úrovních. Tehdy jsem teprve začala otevírat dveře sama sobě, novým pohledům na můj život v souvislostech a začala objevovat svou duši. Trvalo ještě dalších deset let, než jsem rozmotala šmodrchance mého života a reálně se stala skutečnou paní svého života. V mezičase došlo ještě k několika důležitým zastavením a velkým objevům, jako např. když jsem prošla šamanským léčením zlomeného kotníku v Kolumbii a tři dny po úrazu jsem začala znovu chodit bez berlí, sádry a bez bolesti. Což pro mě byla další veliká iniciace a otevření se dalším vrstvám fungování a možnostem uzdravení nás lidí. Veliký vstup do energetiky našich těl a další zásadní moment mého života. Pro většinu lidí nepochopitelné, pro mě však odžitá realita, která mi přinesla do života velikou naději, pokoru, vděčnost, lásku a smíření. A taky nové vědomí o původu zdraví.

4. Kterého svého zvyku byste se okamžitě zbavila, kdybyste mohla?

Celoživotně mám problém s časem. Pro mě je ideální variantou vnitřního času Kairos, tedy „všechno termín, kdy všechno má svůj čas“, což se v praxi projevuje tak, že když jsem v Kairos, je pro mě život krásným postupným plynutím, ale pro domluvy a termíny je to těžké. Lehce se zapomenu v nějaké činnosti a pak už je najednou moc hodin a já nestíhám. Tak možná, kdyby to bylo možné, byla bych moc ráda, kdybych v sobě měla hodiny jak pro Chronos, tak pro Kairos a už bych nemusela dobíhat.

5. Máte nějakou posedlost?

Nevím, jestli se to dá nazvat posedlostí, asi ne, ale když se pro něco nadchnu, tak pro mě přestává existovat čas i prostor a to jsem pak schopna nevnímat nic, jen „TO“. Dříve to byly filmy, hudba, ale dnes už jsou to jednoznačně tvořivé procesy např. na naší zahradě, kdy jsem schopna hodiny a hodiny trávit s rukama v hlíně, ve výborných zahradnictvích, kompozicemi květin a keřů, doslova „ňuňáním“ každého metru čtverečního. Pohlcuje mě bylinková alchymie nebo vaření velikých gurmánských specialit… tohle mě neskutečně baví. Taky mě moc baví vstupovat za hranice podvědomí a otevírat ho všemi možnými způsoby, poslouchat lidské příběhy, snít i s otevřenýma očima, smát se, nechat se unášet vlnkami naší nádherné přehrady ve Větřkovicích či slaného moře na Gavdosu nebo do rána pozorovat tančící plameny ohně a vyprávět si vzájemně své příběhy.

6. Čeho se bojíte?

Nebojím se. Miluju, přijímám a respektuji život se vším, co přináší. Mám za sebou spoustu bolestí i hodně radostí a celý svůj dosavadní život vnímám jako jednu velkou výukovou lekci, kterou se snažím si krásně užívat a učit se z ní. Jsem totálně vděčná za každý prožitý den, za všechny, se kterými ho mohu trávit, a až přijde ten můj poslední a já se ohlédnu, budu šťastná za všechno a všechny, se kterými jsem se potkala, smála, tvořila, milovala, objímala, tancovala, sdílela zážitky i učila z nezdarů, nepřejícnosti či opovrhování. Nejdu spát, aniž bych nepřijala, neodpustila a neuvolnila ze sebe všechno, co mě třeba mohlo bolet, mrzet či tlačit až do rána. Vědomí smrti mě netíží, spíše mi pomáhá daleko vědoměji prožívat a užívat si život. Byla jsem v přímém kontaktu se smrtí mých milovaných až příliš často, taky s mou vlastní a je to pro mě velké mystérium. O životě mě nejvíce naučila smrt… a otevřela dveře veliké pokoře před ní. A nic většího než smrt pro mě není.

7. Litujete ve svém životě něčeho?

Absolutně ničeho. Čím jsem starší, tím více mě život fascinuje a krásně se mi skládá jako puzzle s celkovým obrazem mě samé… nezměnila bych jedinou věc… a i když bylo spoustu věcí a situací, které bych s mým dnešním vědomím a zkušenostmi řešila jinak, tehdy to bylo velmi

důležité pro další kroky v mém životě. Lépe jsem to prostě neuměla. Dívala jsem se před pár dny na pohádku Princezna zakletá v čase – moc doporučuji – a tam je to v symbolice moc krásně zobrazeno. Dokud neuděláme konkrétní změny u nás samých, situace či náš stav se neustále opakuje. Teprve na základě reálné změny můžeme postoupit o krůček dál. A tak má pro mě smysl všechno, co mě v životě potkalo a potkává, byť by to v tu danou chvíli vypadalo jako to absolutně nejhorší. Tohle je moje životní zkušenost a tu považuji za jednu z nejcennějších.

8. Co je vaším největším životním úspěchem?

Že jsem přestala bojovat… se sebou, druhými, nemocemi, politikou atd. Už dlouho v sobě cítím veliký mír, a to považuji pro mě samotnou za můj dosud absolutně největší životní úspěch. Mír ve mně mi přinesl povolení, zpomalení, které jsem potřebovala jako sůl. Taky otevřel cestu k nesmírné vnímavosti, citlivosti ke mně i k druhým a nové vlně tvořivosti, k veliké lásce. Zesílily mi všechny smysly, a tak si mnohem více užívám všech vůní, chutí, dotyků. Země je pro mě úchvatným místem pro život s nekonečnou krásou a toho si užívám vrchovatě. Báječná Filmovka, moje dvě úžasné dcery, rajská zahrada s domečkem na kopci, krásné vztahy a spousta nejrůznějších akcí a aktivit pro druhé jsou bonusem mého pestrého a krásného života.

9. Co vás nejvíce motivuje?

Nádech a výdech. A taky tlukot srdce. Ten neustálý pohyb a změna, nekonečnost všeho. Když aktuálně prožívám pád či bolest, začnu dýchat, položím ruku na srdce a za chvíli přijde klid s vědomím, že se stav brzy změní. A vždycky se změní. Záleží jen na mně. Pak taky spousta úžasných odvážných lidí z minulosti, kteří svým vnímáním, názory či životem posouvali společnost dopředu a dnes už jejich cenu vnímáme. Motivují mě taky roční období. Každé přináší jinou inspiraci, aktivity, rozpoložení, změnu stravy, pohybu, a jsem moc šťastná, že žiji v místě, kde je můžeme skutečně užívat, a pak mě taky velmi motivují přírodní národy. Jejich moudrost předávaná z generace na generaci mě fascinuje v mnoha oblastech a sama zažívám takové postupné rozpomínání na dávné doby, kdy totéž bylo běžné v našich končinách. No a v neposlední řadě nesmím zapomenout na naši kočičí čtyřčlennou smečku nalezenců, která ve mně probudila dětskou hravost a spontánnost a která mě svými kousky rozesmívá a vytahuje z postele už od časného rána.

10. Kdybyste mohla získat jednu jedinou schopnost, která by to byla?

Chtěla bych prolomit své jazykové nedovednosti a konečně pořádně zvládnout angličtinu. Ale protože mi nejde, tak nemůžu najít to zapálení, které by tu mou bariéru prolomilo. Ale třeba se to ještě někdy změní.

11. Co vám na současném světě nejvíce vadí?

Mrzí mě veliká rozdělenost společnosti, neustálé posuzování, odsuzování, chybějící respekt k odlišnostem a jedinečnostem druhých. Chuť hledat cesty ke spolupráci a toleranci. Odvaha k reálným změnám, které začínají u každého z nás. Přijde mi, že pořád většina lidí čeká, až přijde „spasitel“, který za ně jejich i naše společné problémy vyřeší. Taky mě mrzí mocenské hry, které využívají zastrašování, manipulaci, lži a vydírání k dosažení svých cílů. Já si ve svých vizích i vlastním životě tvořím svět založený na zodpovědnosti, spolupráci, respektu, úctě a laskavosti jedince k sobě a následně i k druhým – v rovnováze, ke všemu živému, co na Zemi žije… a je mi v něm moc krásně. Navíc já už ho reálně i žiji. A třeba se přidá více a více lidí a změny v celé naší společnosti budou viditelnější daleko dříve.

12. Co vás naposledy rozplakalo?

Naposledy před pár dny, když nám naše nejmenší kočička donesla jako dárek uloveného strakapouda, který nám na zahrádce pár dnů krásně prozpěvoval. Ale nezlobila jsem se na ni, je to lovkyně a šelma a nedělá rozdíly mezi myškou, ještěrkou či ptáčkem. Se strakapoudem jsem se rozloučila s velkou vděčností a poděkováním za nádherný zpěv a krásu, co na svět přinesl, a uložila ho na náš zvířecí hřbitov na zahradě. Ale líto mi to bylo a moc.

12+1 V jakém uměleckém díle byste chtěla žít?

Pro mě jsou umělecká díla propojená s dobou, kdy vznikala, a ačkoli jsou úžasná, já bych se do minulosti nerada vracela. S tím, jaká jsem, bych přinejmenším hořela na pomyslné či skutečné hranici, nebo si užívala vězení, a to mě neláká. Jsem moc ráda, že žiji právě teď, a tak bych si vybrala třeba obraz nějakého místního štramberského malíře, který kreslí zdejší chaloupky s Trúbou v pozadí, s nádhernými výhledy na západy slunce, s ptáky a barevnými loukami. Takový obraz žiji a je mi v něm moc krásně. Ale taky bych si na čas klidně skočila do některého z obrazů Jakuba Königa (Kitcheen), které mě fascinují a velmi přitahují.

Foto: Marek Malůšek

RADANA KORENÁ

(* 1973) ředitelka Letní filmové školy předsedkyně Asociace českých filmových klubů