Výroba březových metel Jiřího Ondřeje

Poztrácená řemesla: Výroba březových metel Jiřího Ondřeje )

„My zme děcka ze Zubřího, z téj metlářskej dědiny, mama doma metly krútí, tata strúže žebřiny…“ Tak zní úvodní slova zuberské hymny, která dokazují, že je tato valašská obec proslulá nejen tradiční zuberskou krajkou, ale také řemeslem, kterému se zde dříve věnovaly celé rodiny – výrobou březových metel. Jedním z posledních zuberských metlářů, kteří s tímto řemeslem spojili svůj život, je pan Jiří Ondřej. Vázat metly se naučil od svého otce, kterému nejdříve pomáhal při třídění proutí a kroucení lipového lýka, až postupně proniknul do tajů celého pracovního postupu. Přesto, že se v Zubří dříve metly vyráběly téměř v každé čtvrté chalupě, dnes již tato letitá tradice pomalu upadá v zapomnění. O to více dbá pan Ondřej na to, aby jeho březové metly odpovídaly výrobkům, díky nimž si Zubří vysloužilo pojmenování „metlářská dědina“.

Pane Ondřeji, jak jste se k metlářskému řemeslu dostal?

Já pocházím ze Zubří. To je takové malé městečko pod Radhoštěm, kde byla vždy velká tradice metlářů. Dokonce se říká „metlář ze Zubří“. Vyrostl jsem v typické metlářské rodině, kde se tradice dědila z otce na syna, z pokolení na pokolení. K řemeslu jsem přišel úplně přirozeně. Od malička jsem v tom vyrůstal a tím pádem jsem k té práci získal vztah. A to je dobré v každém řemesle. Člověku, který se v dospělosti rozhodne pro nějaké řemeslo, strašně dlouho trvá, než se dostane do všech těch tajů, zákoutí a fíglů. A bez toho nemůže být výrobek pěkný a kvalitní.

Výroba metel dříve nebyla prací jednoho člověka, je to tak?

Metly dřív vyráběly celé rodiny. V žádné rodině to nebyla práce jednoho člověka. Vždycky se do té práce zapojovala celá rodina a každý dělal to, co mohl. Tady v Zubří se říkávalo, že v každé čtvrté chalupě se dělaly metly. Pak se vyvážely na jarmarky, později i do družstev. Dneska byste tady našli pouze tři metláře, včetně mě.

Dnes je výroba metel doménou mužů. Jak to bylo dříve?

Co se týká výroby metel, tak v dřívějších letech to byla záležitost žen. Na Valašsku bylo pletení metel bráno jako lehká práce. Ještě sestra mojí stařenky vyráběla sama metly, ale postupem času ženy tuto práci úplně opustily a stala se z toho výlučně mužská záležitost. V dnešní době neznám žádnou ženu, která by stahovala metly.

Text a foto: Kateřina Nosková

Je pro vás důležité předat toto řemeslo zase dál?

Co se týká osvěty metlářské práce, tak to považuji trochu za mé poslání. Já to dělám vlastně proto, aby se toto řemeslo zviditelnilo a aby se zachovalo. Proto chodím do Valašského muzea v přírodě předvádět výrobu. Nejlepší akce jsou před Vánoci, kdy chalupy ožijí řemeslníky. Lidi prochází chalupami a já jim tam v krátkosti řeknu všechno o tradici a výrobě a pokusím se jim odpovědět na všechno, co je zajímá.

Kde všude jste řemeslo předváděl?

Už jsem toho mnoho sjezdil. Jezdím, dá se říct, po celé republice. Předváděl jsem metly v Polsku, Rakousku, Francii. Nejvíce ale spolupracuji s místním muzeem.

Vnímáte vázání metel jako práci?

U mně tato práce přešla do pozice, kterou bych nazval koníček. Můj zdroj obživy je úplně jiný. Toto dělám z nostalgie a také proto, aby řemeslo nevymřelo.

Kde získáváte materiál?

Veškerý materiál získávám v okolních lesích. Bříza je náletová rostlina, která začne mezi stromky sama růst. Hajný ji musí vyřezávat a čistit les, aby bříza stromky neudusila. Já se s ním vždy domluvím, on

mi ukáže, kde můžu břízu vytěžit, a jsme oba spokojení. On že má vyčištěný les a já že mám materiál pro výrobu.

Kdy chodíte na proutí?

Proutí sbírám pozdě na podzim nebo brzy na jaře. Jediný požadavek je, aby na halúzkách nebylo listí, to je nežádoucí.

Proč se na vázání metel používá právě bříza?

Bříza má jednu základní vlastnost, a sice že po uschnutí ztvrdne. To je pro metlu žádoucí, aby jí při metení tolik neubývalo a déle vydržela. A pak má ještě jednu vlastnost – je bohatá na větvičky, a tudíž je metla hustá. Tady na Valašsku děláme metly jenom z břízy, ale dočetl jsem se, že někde se dělaly metly i z trávy. Co vím, tak třeba v jižních Čechách se dělaly metly z vrb.

Co vás při té práci baví ze všeho nejvíc?

Nejradši na samotné práci mám samotné vázání, to je to gró. Když mám proutí pod rukama, tak už metla roste. To je takový bonus, protože přípravné práce jsou zdlouhavé a trochu nudné. To třeba sedíte dva měsíce na jednom místě a zpracováváte materiál. Je to zdlouhavé, ale strašně důležité. U všech řemesel je důležitá příprava, bez ní nevznikne kvalitní výrobek.

INZERCE Komu nejvíce vděčíte za znalosti, které máte?

Všechny rady a znalosti, co o metlách mám, mám od svého otce a matky. Ti mě naučili metly dělat. Když jsem je už sám vyráběl a něco se mi nedařilo, tak mi poradili, co mám udělat.

Maturitu jsem složil tak, že jsem vzal svoji metlu a metlu otcovu. Ukázal jsem je matce a zeptal se, která je moje a která otcova. A ona to nepoznala. To byla moje maturita.

Máte komu toto řemeslo předat?

Ano. Jsem moc rád, že se mnou spolupracuje syn, který se okolo toho od malička motal a k tomuto řemeslu si vybudoval pěkný vztah.

Není v dnešní době moderních technologií metla už trochu přežitek?

Metla má i v dnešní době své místo, pořád ji ještě nevytlačily umělé hmoty ani rýžové metly, pořád je mezi lidmi žádaná. Lidé ji používají jako dekoraci, lidové soubory na tančení, ale hlavně se pořád ještě používá na zametání, i když hlavně na vesnicích.