Wilhelm Zlamal - Petr Zlamal - Josef Zlamal - The Story of a Creative Gene

Page 1

Wilhelm Zlamal Petr Zlamal Josef Zlamal

PŘÍBĚH MALÍŘSKÉHO GENU 2

3


Příběh malířského genu Wilhelm Zlamal (1915–1995) Petr Zlamal (1949) Josef Zlamal (1983)

Olomouc 2010 4


Obsah

Příběh malířského genu Wilhelm Zlamal (1915–1995) Petr Zlamal (1949) Josef Zlamal (1983)

6

Vědomí kontinuity Ladislav Daněk

7

Příběh genu II Jiří Hastík

Expozice času – 1. patro Šternberk, ČSA č. 19, 18. května – září 2010

10

Wilhelm Zlamal / Obrazy, kresby

63

Úvodní slovo ke šternberské výstavě Wilhelma Zlamala v roce 1991 Zdeněk Pospíšil

64

Několik poznámek k tvůrčímu a životnímu příběhu Wilhelma Zlamala Josef Maliva

65

Můj přítel Wilhelm Zlamal Eberhard Schlotter

66

Vzpomínka na Willyho Zlamala Františka Macková

67

Setkání s Wilhelmem Zlamalem Bohuslav Smejkal

68

Šternberk je malířovým osudem Rozhovor Bohumíra Koláře s Wilhelmem Zlamalem

První vydání

69

Wilhelm Zlamal / Medailon

Publikaci vydala v roce 2010 Agentura Galia ve spolupráci se Studiem Zlamal za finanční podpory Olomouckého kraje, Města Šternberka a sponzorů.

70

Petr Zlamal / Obrazy

83

Obrazy Petra Zlamala utvářejí kontext spolubytí Věra Jirousová

83

Petr Zlamal / Medailon

84

Josef Zlamal / Obrazy, kresby

97

K mojí tvorbě Josef Zlamal

97

Josef Zlamal / Medailon

98

Summary

Kurátor a koncepce: Ladislav Daněk Spolupráce: Petr a Josef Zlamalovi Osvětlení: Illumino spol. s r.o., Olomouc Výstava se koná pod záštitou hejtmana Olomouckého kraje pana Ing. Martina Tesaříka. Editor a koncepce publikace: Ladislav Daněk Texty: Ladislav Daněk, Jiří Hastík, Bohumír Kolář, Josef Maliva, Františka Macková, Zdeněk Pospíšil, Eberhard Schlotter, Bohuslav Smejkal, Wilhelm Zlamal Medailony: Ladislav Daněk Odpovědná redaktorka: Erika Zlamalová Podklady k vyobrazením: archiv rodiny (dokumentační snímky), Lumír Čuřík Obálka a grafická úprava: Zdeněk Macháček Předtisková příprava: STUDIO 6.15, Zlín Tisk: Graspo CZ a.s. Náklad: 500 výtisků

ISBN 978-80-904352-2-3 © Studio Zlamal, 2010 © Gašparovič Libor – Galia / Olomouc, 2010 Reprodukční práva © Wilhelm Zlamal (dědicové), Petr Zlamal, Josef Zlamal, 2010 Obálka a grafická úprava © Zdeněk Macháček, 2010 Vyobrazení © Lumír Čuřík, 2010 Texty © Ladislav Daněk, Jiří Hastík, Bohumír Kolář, Josef Maliva, Františka Macková, Zdeněk Pospíšil (dědicové), Eberhard Schlotter, Bohuslav Smejkal, Wilhelm Zlamal (dědicové) Poděkování rodiny Zlamalových: Olomoucký kraj Město Šternberk Muzeum umění Olomouc a soukromí sběratelé EUROVIA CS a.s. HOCHTIEF CZ a.s. Marius Pedersen a.s. STRABAG a.s.

102

Jiří Zemánek

6

7

Expozice času - historie objektu


Vědomí kontinuity Jedním ze specifik zdejší výtvarné regionální tvorby je výrazné působení uměleckých rodin, jejichž příslušníci se významně podíleli či podílí přibližně od konce třicátých let minulého století na vývoji výtvarného umění jak na střední Moravě, tak i nadregionálně. Mezi rodiny s výtvarnou tradicí již třetí generaci patří také malíři Zlamalovi, jejichž tvorba i životní příběhy jsou nedílně spjaty jak s jejich působištěm, městem Šternberkem, tak zcela logicky i s olomouckou výtvarnou scénou. Tato publikace je nejen prvním dílem, které představuje jednu pozoruhodnou rodinnou tvůrčí kontinuitu, ale i námětem k zamyšlením nad tím, proč v naší společnosti přetrvávají pocity nechuti akceptovat cokoliv kulturně odlišného. Jedním z vysvětlení může být, že naše myšlení je, ať už ze setrvačnosti nebo jen z pohodlnosti, stále ještě poznamenáno ideologizací všeho a všech. Přesněji těch, jejichž tvůrčí příběh i dílo samo se nekryje s vágními, leč donekonečna přetřásanými představami pouze o té jedné a pravé podobě českého moderního či současného umění. Přidáme-li k tomu ještě další představu či požadavek, že tvůrce by měl být bez ohledu na dobové a mnohdy nevyhnutelné tragické životní okolnosti vždy morálním hrdinou, pak neodvratně uvízneme ve vzájemných, nikam nevedoucích nevraživostech. Základním záměrem této publikace je přiblížení jednoho rodinného příběhu o tvůrčím genu široké veřejnosti. Dalším cílem je zejména představení osobnosti malíře Wilhelma Zlamala (1915–1995). Přestože byl Wilhelm Zlamal duchovně a jazykově ukotven především v německé kulturní tradici, totiž mimo jiné jedinečně zachytil genius loci jak rodného města, tak okolní krajiny. Ačkoliv se Zlamal sám považoval za bytostného krajináře, tak pozoruhodná je také jeho portrétní a figurální tvorba, v níž se v závěru života nejednou z malířského hlediska dotkl „absolutního světla“. Krajina a člověk v ní je námětovou konstantou rovněž v tvorbě jeho syna Petra Zlamala. Na rozdíl od svého otce však v posledních letech se stupňující se intenzitou inklinuje k monumentálnímu výrazu a převážně výbušné nebo naopak „mollové“ barevnosti, prozrazující jeho emoce i smyslové vzrušení z malby jako takové. To co otce, jehož malby naopak vypovídají o jeho citové zdrženlivosti, a syna spojuje, je již zmíněný fenomén zvláštní světelnosti. U Wilhelma směřující v závěru k nadpozemskému, a u Petra zatím pohybující se více v jeho duchovní přítomnosti. U Josefa Zlamala, nejmladšího pokračovatele malířské rodu, nelze již při zběžném pohledu na jeho práce pochybovat o jeho velkém nadání. Aniž by se vyhýbal městským i krajinným námětům je v rodinném souzvuku i on zjevným figuralistou. Svět jeho obrazů a kreseb je však na rozdíl od Wilhelma i Petra obydlen náměty vzbuzujícími okamžité, ať už kladné či záporné reakce. Smysl pro dramatičnost malířského podání, přítomný i v obrazech jeho otce, je u něho vystupňován mnohdy až do emocionální krajnosti a pocitů šoku či ošklivosti. Tím ovšem nechce být řečeno, že jeho práce postrádají výtvarný cit pro zvolenou formu, právě naopak. Možným a zřejmě reálným úskalím momentálního širšího přijetí (či spíše nepřijetí) Josefovy práce v moravském prostředí je jeho zjevná, snad hluboce podvědomá, inklinace k nedávnému i současnému malířství německé provenience, čímž jakoby na pomyslné historické spirále v jiných

Ladislav Daněk

podmínkách a jiném čase navazoval po svém na tvůrčí odkaz svého děda. Předpokládáme tedy, že tato publikace přispěje k ucelenějšímu pohledu na jeden z doposud opomíjených aspektů moravské, potažmo české výtvarné kultury. Olomouc, 29. 4.– 30. 4. 2010

8

Příběh genu II Je tomu právě deset let, co ve šternberské galerii proběhla výstava Příběh genu, která se v rámci možností snažila prezentovat fenomén tří uměleckých generací zosobněných Wilhelmem, Petrem a Josefem Zlamalovými. Jejím cílem bylo poukázat na tento jev ryze uměleckými prostředky, tedy konfrontací prací Wilhelma a Petra, doplněnou ukázkami kresebných studií tenkrát začínajícího Josefa. Vedle stejného záměru, avšak v přítomném čase, je ambicí současného projektu poukázat také na historické aspekty a vnitřní souvislosti, jimiž je příběh Zlamalovy rodiny limitován. Dotýkají se totiž nejen kulturní paměti města Šternberka, nýbrž také osudovosti středoevropského prostoru ve sledovaném období. Právě v těchto polohách se příběh Zlamalovy rodiny v mnoha ohledech liší od jiných nositelů stejné tradice. Pokusme se tedy z pramínků umělecké i obecně lidské logiky uplést příběh, mající rozměr ságy - a to nikoliv v rámci literární fabulace, nýbrž skutečností, které se přirozeně dějí. Stejně jako čas, stejně jako vnímání a interpretace čehokoliv, co se odívá významem teprve v okamžiku konkrétního sdělení a které jsme schopni nějak pochopit. Především z těchto důvodů se nadále budeme věnovat spíše okolnostem, které nutně podmiňovaly a podmiňují myšlení i způsob bytí sledovaného fenoménu a sledovat momenty, které jeho aktéry spojují, či naopak rozdělují. Nikoliv náhodou se v posledních letech a v různých souvislostech ocitá jméno prvního v rodové posloupnosti – Wilhelma (1915–1995), jehož život je spjat s několika státními útvary a jim odpovídajícími politickými systémy. Narodil se ve Šternberku jako páté dítě nemajetné německé rodiny. Přestože se od narození potýkal s vrozenou deformací pravé ruky, vynikal v kreslení. Po ukončení měšťanské školy absolvoval dvouletý dálkový kurs kresby a malby v Berlíně. Šlo patrně o velmi kvalitní vzdělávací program, vedený zkušenými profesionály, o čemž svědčí skutečnost, že byl Wilhelm v devatenácti letech přijat na Akademii výtvarných umění v Praze, kde další čtyři roky postupně studoval u profesorů Franze Thieleho a Maxe Švabinského. Thiele na škole působil od počátku dvacátého století a byl představitelem strnulého akademismu, přestože mezi absolventy jeho ateliéru najdeme řadu zvučných jmen. Také Švabinského škola měla v době Zlamalova studia nejlepší léta za sebou. Byla však vedena v poměrně svobodnějším duchu a vedla žáky k všestrannému pojímání výtvarných úkolů. Jak uvádí v umělcově monografii Zdeněk Pospíšil, patřil Zlamal k profesorovým oblíbencům. Zajisté proto, že bezpečně zvládal kresbu, inklinoval k portrétní malbě a vyznával zásadu hlubokého prožitku zobrazovaného námětu, což beze zbytku dokládají již jeho dochované práce ze studijních let (Autoportrét s matkou, Dáma v šedém). Státní zkoušku z figurálního malířství složil u Švabinského s výtečným prospěchem a dvakrát obdržel čestné uznání. Ještě před uzavřením českých vysokých škol v listopadu 1939 odešel studovat na Akademii výtvarných umění do Mnichova, kterou ve speciálce profesora Hermanna Kaspara ukončil v roce 1942. Také v Mnichově studoval velmi úspěšně, o čemž svědčí několik ocenění a skutečnost, že po absolutoriu obdržel statut mistrovského žáka s vlastním ateliérem v budově školy. Lze tedy soudit, že

9

Jiří Hastík

Portrét W. Z. z období studia v Mnichově

S maminkou, 1938

měl v bavorské metropoli nakročeno k úspěšné kariéře. Ve vynikajících mnichovských sbírkách mohl rovněž studovat obrazy světové úrovně. Obdivoval zejména E. Maneta, Goyu a Delacroixe, jehož vypjatou dramatičnost zhodnotil v několika vlastních dílech. Příklad velkého francouzského romantika jej nepochybně přitahoval také v námětové poloze, korespondující s válečnou atmosférou. V březnu 1943 byl jeho ateliér zničen spojeneckým náletem, což jej přimělo k návratu do rodného města, jistě motivovaného i skutečností, že byl čerstvě ženatý se šternberskou rodačkou, Češkou Gertrudou Thienovou. Vraťme se však ještě do Mnichova, který byl před nástupem fašismu jednou z kvetoucích metropolí německého moderního umění a v roce 1937 i jeho pohřebištěm. V rámci výstavy Entartete Kunst, která proběhla v tamním Domě německého umění, byla propagandou nacistického režimu odsouzena celá německá avantgarda a bylo ostentativně zničeno 16 000 expresionistických, kubistických, dadaistických a abstraktních děl jejích příslušníků. Tato událost musela být v době Zlamalova mnichovského pobytu v živé, byť utajované, paměti přinejmenším v okruhu umělecké a kulturní veřejnosti. Bez ohledu na imanentní kvalitu malířova díla, který svůj projev formálně aktualizoval teprve na přelomu padesátých a šedesátých let, se – také s ohledem na několik dobově příznačných zakázek, nabízí otázka, zda nejde o následky traumatické duchovní diaspory mnichovského období. Ve srovnání s názorovou orientací o deset let staršího šternberského malíře Kurta Grögera, který studoval v Drážďanech před nástupem fašistického kulturního diktátu, lze soudit, že si pozdější absolventi německých uměleckých škol vedle akademické profesní výbavy odnášeli do života také memento strachu z nesvobody. Zmíněnou Švabinského tezi o niterném prožitku námětu Wilhelm Zlamal naplnil celou svojí volnou tvorbou. Vlastní figurální program završil malířsky suverénním, psychicky jímavým portrétem matky a obrazem Odsun, který je v kontextu českého umění ojedinělým dokumentem dosud problematické historické události. Teprve nedávno jsem měl možnost vidět desítky kresebných studií k tomuto relativně komornímu dílu, zdánlivě žánrového pojetí. Byly dělány na místě


Se spolužáky (první zprava) a Maxem Švabinským, (1936)

činu. Zlamalovsky jistou kresbou zobrazují chaotické dění, osudovou nejistotu chvíle, vědomí posledního doteku s monumentálně působivou kulisou místa domova a celou řadu obecných i intimních záznamů tragické události. Kompoziční schéma tohoto díla, později několikrát modifikované, současně vypovídá o umělcově vztahu k rodnému městu. Vzhledem ke smíšenému manželství v něm mohl po válce zůstat, zatímco celá rodina byla odsunuta. Žádost o vystěhování za rodinou v Německu mu byla zamítnuta. V roce 1958 se z politických důvodů nemohl zúčastnit ani pohřbu milované matky. První návštěva nejbližších příbuzných, nepochybně vykoupena i úspěchem monumentální realizace v hale olomouckého nádraží, mu byla povolena teprve v roce 1960. S tímto rokem je spojena i výrazná proměna Zlamalovy umělecké formy. V řadě obrazů krajin a kytic navázal na odkaz německého expresionismu, který později modifikoval do výrazně intimní polohy. Celou tvorbu Wilhelma Zlamala charakterizuje úsilí o dokonalou malířskou artikulaci viděného i cítěného. Zejména v posledních letech života podal ojedinělé, formálně aktuální a niterně přesvědčivé svědectví o své nelehké pouti životem. Vrozeným výtvarným talentem a nepochybně urputnou uměleckou vůlí disponoval i mladší Wilhelmův syn Petr (1949). Již jeho dětské kresby vynikají logickou organizací prostorových plánů, tvarovou jistotou a smyslem pro výrazové kvality barvy, s níž dokázal pracovat v duchu tehdejšího otcova expresivního programu. Po dvouletém studiu na Střední všeobecně vzdělávací škole ve Šternberku byl v dalším roce přijat na Akademii výtvarných umění, kde studoval v ateliéru figurální a monumentální malby, vedeného Arnoštem Paderlíkem. V tomto ohledu mu vedle průkazného talentu rozhodně přálo i štěstí. V prvních ročnících studia zažil ve škole uvolněnou a intelektuálně hutnou atmosféru charismatických šedesátých let, která v Paderlíkově ateliéru snad nejvýrazněji doznívala i po nástupu takzvané normalizace totalitního režimu z počátku sedmdesátých let. Svědčí o tom umělecká i lidská profilace řady jeho spolužáků, mezi něž patřili Václav Bláha, Michael Rittstein, Vladimír Novák, Petr Pavlík či Stanislav

Judl. Tedy malíři, jejichž tvorba je signifikantním znakem kvality českého umění sedmdesátých a první poloviny osmdesátých let v domácím i mezinárodním kontextu, a kteří stáli na konci příštího decenia u zrodu volného sdružení 12/15, jehož cílem byla kolektivní demonstrace a rehabilitace režimem potlačovaných uměleckých tendencí. Po návratu z Prahy Petr žil a pracoval v izolovaném prostředí malého moravského města, bez možností živě nasávat podněty aktuálního uměleckého pohybu. Pocity ze způsobu bytí v této myšlenkové karanténě ostatně zhmotnil v řadě obrazů v prvních letech po ukončení školy, kdy hledal spíše recept na možnost existence. Již koncem sedmdesátých let však našel řešení. Poddal se vlastní, přirozené malířské dikci a ztvárnění spíše tušeného než viděného. V tomto duchu paradoxně zpracoval cyklus obrazů v rámci dobově příznačné stipendijní akce, inspirované prostředím uničovské továrny. Výsledky svého snažení úspěšně prezentoval na výstavě v Památníku národního písemnictví v Praze a domnívám se, že se malíř právě tenkrát dotknul vlastní umělecké svobody, jejíž osobitou duchovní konstrukci dosud rozvíjí. Přirozeně na úrovni jiné, výrazně intimní inspirace, velkoryse gestického, fyzicky naléhavého výrazu a mimořádně rafinované barevnosti. Stále přítomným se však v jeho projevu jeví princip vnímání detailu, který přes čistě malířské pojetí odkazuje vnímatele Zlamalových obrazů do sféry rozporuplné reality bytí. Kamsi do sféry zhmotnělých pocitů, evokujících podstatu duchovního i tělesného na úrovni jedinečných prožitků naší krutě limitované existence. Není pochyb o tom, že monumentální vitalitou a malířskou kulturou, odpovídající estetickým ideálům jeho generace, patří k výrazným osobnostem tohoto typu malby v celostátním i mezinárodním kontextu. Dosud nejmladším pokračovatelem umělecké tradice je Petrův syn Josef (1983), narozen ve fatální posloupnosti 34 let, která je v rodině vnímána jako osudové memento. Návrat české společnosti k demokracii přirozeně nemohl vnímat jako jev zásadně jiné kvality života. Absolvoval rakouskou sekci šternberského gymnázia, poté krátce studoval na Akademii v Brémách. K výtvarnému umění, jimž byl od narození obklopen, však neinklinoval tak spontánně jako jeho dědeček a otec. Ještě v roce 2000, tedy ve svých šestnácti letech, se k problému vyjádřil takto: „Výtvarné tvorbě se věnuji intenzivně asi pět let. Během této doby zaznamenala moje tvorba mnohých změn. V počátcích jsem měl často až odpor k pracím, u kterých bylo již při prvním pohledu patrné, co jsem měl v úmyslu ztvárnit. Potom přišlo období kresby, která pro mě byla někdy až drogou. Hra s uhlem a tužkou mě v tomto období fascinovala, především možnost abstrahovat, stylizovat a vytvářet spojitost například mezi postavami antických reliéfů, které byly mým nejoblíbenějším tématem. Později jsem opět pocítil chuť vrátit se k malbě. Ta mně už samotná dnes nestačí, a proto ji spojuji s kresebnými prvky. V poslední době se snažím motivy mé malby abstrahovat a zasadit do symbolů.” Vzhledem k prostředí, v němž Josef vyrůstal má jeho úvaha zdánlivě ambivalentní povahu, která však svědčí o téměř dospělém vnímání lidské svobody. Tento princip životního pocitu ostatně uplatnil i v rámci předčasného ukončení brémského pobytu, který jej však zcela určitě obohatil. Měl možnost kdykoli studovat

10

tamní, vysoce kvalitní umělecké sbírky a žít v prostředí města velmi tolerantní atmosféry. Vezmeme-li v úvahu jeho několikaletou poctivou průpravu pod dohledem zkušeného otce, lze také pochybovat o tom, zda by mu škola něco přinesla. Josef od počátku inklinoval k malířskému přednesu, vycházejícího z prožitku vnímané skutečnosti ale i z prožitku uměleckých forem, které považoval za vhodné medium své umělecké výpovědi. Nezáleží mu tolik na slohové jednotě výrazu, nýbrž preferuje niternou podstatu obsahu konkrétního díla. V tomto ohledu má rozhodně blízko k transkontinentálnímu modelu současného předmětného umění. V regionu střední Moravy je snad jediný, který tuto linii důsledněji sleduje. V současném období se opět intenzivně věnuje kresbě. V rámci koncepce tohoto výstavního projektu nás bude jistě zajímat otázka, co spojuje a co naopak rozděluje tři generace Zlamalovy malířské rodiny. V předchozím textu jsem kladl důraz především na klíčové momenty života, které zcela určitě ovlivnily lidské i umělecké směřování aktérů tohoto příběhu. Každý se po svém vyrovnával s osudovostí danou dobou a z ní plynoucích způsobů života. Všichni tři se v nejvnímavějším věku pohybovali v kulturně i společensky živém prostředí velkých měst, aby se vrátili do místa svého rodiště. Pod romantickou kulisu starého hradu a velkolepou hmotu Grimmova chrámu. Tato skutečnost nemůže mít jen sentimentální esenci. Zcela určitě šlo o mimořádně silnou citovou vazbu k místu rodiště. Jejich dobrovolné návraty jistě provázelo i vědomí, že budou žít a pracovat v osamění vlastního já, bez berliček kolegiálních vazeb a důležitých styků s širší uměleckou klientelou. Uvedené důvody se musely dotýkat především Wilhelma a Petra, zatímco v Josefově internetovém věku je kontemplativní soustředění pro tvůrčího člověka spíše výhodou. Styčné body však nacházíme také v uměleckých programech zdánlivě jiných osobností. Petr převzal od otce kompoziční schéma a nervně trhavou štětcovou dikci, kterou uplatnil zejména v počátcích vlastního uměleckého vývoje a již dosud užívá v privátně laděné poloze městských vedut. Zmíněné podněty však rozvíjí i v rámci tvarově více či méně diferencovaných útvarů, které můžeme v jeho současném projevu vnímat jako dynamizující detaily velkoryse pojatých kompozic. Josef začal touto metodou, vedoucí spíše k zjitřenému vnímání života formy ve vztahu k jiným formám a prostoru, kreslit. Barva jej zajímá především jako nezávislé výrazové medium, odpovídající stavu umělecké vůle. Dokáže s ní pracovat stejně svobodně jako Gerhart Richter, A. R. Penck, nebo Jean-Michel Basquiat. V tom je navýsost současný i vysloveně malířský v klasickém slova smyslu. Co však Wilhelma, Petra a Josefa spojuje především, je touha vyprávět malířskou formou příběhy o tom, kde a čím žijí. U všech je také nutné ocenit vědomí, že jsou součástí společenského celku, jeho dobových předností i záporů. Není vyloučeno, že z některé šternberské památky vyskočí po naplnění magického časového intervalu 34 let pomyslná kvatriga. Čtyřspřeží, oznamující městu... Wien, 20. 4.–21. 4. 2010

11

V ateliéru, (1994)


Wilhelm Zlamal / Obrazy, kresby 1/ Dáma v šedém (Židovka Hanelore), nedatováno (konec 30. let 20. století), olej na plátně, 102x86 cm, majetek rodiny 2/ Maminka, 1945–1946, olej na plátně, 53x63 cm, majetek rodiny 3/ Autoportrét s matkou, 1938, olej na plátně, 80x80 cm majetek rodiny 4/ Paní Severinová, nedatováno (1945), olej na plátně, 91x81 cm, soukromá sbírka v Německu 5/ Portrét muže, nedatováno (40. léta 20. století), olej na plátně, 40x32 cm, soukromá sbírka ve Šternberku 6/ Dívka s panenkou, 1949, olej na plátně, 53x43 cm, majetek rodiny 7/ Portrét prof. Eberharda Schlottera, 1967, olej na plátně, 150x150 cm, majetek E. Schlottera 8/ Zátiší s liliemi, 1948, olej na plátně, 90x70 cm, soukromá sbírka ve Šternberku 9/ Letní kytice s pohledem na město, nedatováno (50. léta 20. století), olej na plátně, 76x60 cm, Muzeum umění Olomouc 10/ Podzimní kytice, nedatováno (80. léta 20. století), tempera na sololitu, 80x50 cm, soukromá sbírka ve Štwernberku 11/ Kytice s máky, nedatováno (80. léta 20. století), olej na plátně, 90x67 cm, majetek rodiny 12/ Letní den, nedatováno (kolem 1942), olej na překližce, 25,5x49 cm, Muzeum umění Olomouc 13/ Pohled na šternberský hrad 1942, olej, lepenka, 32x34 cm, Muzeum umění Olomouc 14/ Tržiště, 1942, olej na lepence, 37x40 cm, Městský úřad Šternberk 15/ Odsun, 1946, olej na plátně, 42x89 cm, soukromá sbírka ve Šternberku 16/ Podhradí, nedatováno (80. léta 20. století), olej na plátně, 50x66 cm, soukromá sbírka ve Šternberku 17/ Nad Hlásnicí, nedatováno (1. polovina 90. let 20. století), olej na plátně, 74x100 cm, majetek rodiny 18/ Květnový sad, nedatováno (70. léta 20. století), olej na plátně, 58x84 cm, soukromá sbírka ve Šternberku 19/ Zahrada v Obloukové, nedatováno (1. polovina 90. let 20. století), tempera na desce, 60x80 cm, soukromá sbírka ve Šternberku 20/ U pivovaru, nedatováno (80. léta 20. století), tempera na plátně, 80x96 cm, majetek rodiny 21/ Horní Loděnice, nedatováno (70. léta 20. století), olej na sololitu, 57x68 cm, majetek rodiny 22/ Setkaní, nedatováno (2. polovina 50. let 20. století), olej na plátně, 55x65 cm, Muzeum umění Olomouc 23/ Starý pivovar, nedatováno (70. léta 20. století), olej na plátně, 49x60cm, soukromá sbírka ve Šternberku 24/ Lom u Řídeče, nedatováno (70. léta 20. století), olej na plátně, 63x92 cm, soukromá sbírka ve Šternberku 25/ Letní Šternberk, nedatováno (80. léta 20. století), olej na sololitu, 40x60 cm, soukromá sbírka ve Šternberku 26/ Stromy v parku, nedatováno (80. léta 20. století), tempera na sololitu, 60x80 cm, majetek rodiny 27/ Růžová krajina se stromy, nedatováno (80. léta 20. století), tempera na sololitu, 65x86 cm, soukromá sbírka ve Šternberku 28/ Stromy u potoka, nedatováno (70. léta 20. století), olej na plátně, 50x70 cm, majetek rodiny 29/ Krajina, nedatováno (80. léta 20. století), olej na plátně, 45x55 cm, majetek rodiny 30/ Stromy na bílém pozadí, nedatováno (1. polovina 90. let 20. století), olej na plátně, 75x96 cm, majetek rodiny 31/ Podvečer v Obloukové, nedatováno (80. léta 20. století), tempera na plátně, 45x40 cm, majetek rodiny 32/ Stromy, nedatováno (80. léta 20. století), olej na plátně, 76x74 cm, majetek rodiny 33/ Podzim v podhradí, 1974, olej na plátně, 75x48 cm, majetek rodiny 34/ Žně, nedatováno (70. léta 20. století), olej na plátně, 110x144 cm, majetek rodiny 35/ Letní krajina, nedatováno (80. léta 20. století), papír, olejový pastel, 490x630 mm, majetek rodiny 36/ Krajina, nedatováno (80. léta 20. století), papír, olejový pastel, 430x500 mm, majetek rodiny 37/ Nedělní odpoledne, nedatováno (80. léta 20. století), papír, olejový pastel, 490x630 mm, majetek rodiny 38/ Lesní cesta, nedatováno (80. léta 20. století), papír, olejový pastel, 580x460 mm, majetek rodiny 39/ Stromy, nedatováno (80. léta 20. století), papír, olejový pastel, 490x630 mm, majetek rodiny 40/ Krajina, nedatováno (80. léta 20. století), papír, olejový pastel, 360x330 mm, majetek rodiny 41/ Studie, nedatováno (80. léta 20. století), papír, olejový pastel, 340x410 mm, majetek rodiny 42/ Na chmelnici, 1973, olej plátně, 66x96 cm, soukromá sbírka ve Šternberku 43/ Chmelnice, nedatováno (80. léta 20. století), olej na plátně, 80x120 cm, soukromá sbírka ve Šternberku 44/ Pohled na Olomouc 2, nedatováno (80. léta 20. století), tempera na sololitu, 70x80 cm, majetek rodiny 45/ Pohled na Olomouc, nedatováno (80. léta 20. století), tempera na sololitu, 70x80 cm, majetek rodiny 46/ Nedělní pohled na Šternberk, nedatováno (80. léta 20. století), tempera na plátně, 80x130 cm, Městský úřad Šternberk 47/ Rozhovor, nedatováno (70. léta 20. století), tempera na plátně, 44x59 cm, majetek rodiny 48/ Akty, nedatováno (80. léta 20. století), tempera na plátně, 50x90 cm, soukromá sbírka ve Šternberku 49/ Bolest, 1993, tempera a uhel na sololitu, 22x44 cm, majetek rodiny 50/ Ležící postava, nedatováno (2. polovina 80. let 20. století), uhel a tempera na plátně, 45x95 cm, soukromá sbírka v Olomouci 51/ Ženy v přírodě, nedatováno (1. polovina 90. let 20. století), uhel na plátně, 81x77 cm, majetek rodiny 52/ Bílý dům, nedatováno (80. léta 20. století), olej na plátně, 47x60 cm, majetek rodiny

12

13

1. Dáma v šedém (Židovka Hanelore), nedatováno (konec 30. let 20. století)


2. Maminka, 1945–1946

14

15

3. Autoportrét s matkou, 1938


4. Paní Severinová, nedatováno (1945)

16

17

5. Portrét muže, nedatováno (40. léta 20. století)


6. Dívka s panenkou, 1949

18

19

7. Portrét prof. Eberharda Schlottera, 1967


8. Zátiší s liliemi, 1948

20

21

9. Letní kytice s pohledem na město, nedatováno (50. léta 20. století)


10. Podzimní kytice, nedatováno (80. léta 20. století)

22

23

11. Kytice s máky, nedatováno (80. léta 20. století)


12. Letní den, nedatováno (kolem 1942)

24

25

13. Pohled na šternberský hrad, 1942


14. Tržiště, 1942

26

27

15. Odsun, 1946


16. Podhradí, nedatováno (80. léta 20. století)

28

29

17. Nad Hlásnicí, nedatováno (1. polovina 90. let 20. století)


18. Květnový sad, nedatováno (70. léta 20. století)

30

31

19. Zahrada v Obloukové, nedatováno (1. polovina 90. let 20. století)


20. U pivovaru, nedatováno (80. léta 20. století)

32

33

21. Horní Loděnice, nedatováno (70. léta 20. století)


22. Setkaní, nedatováno (2. polovina 50. let 20. století)

34

35

23. Starý pivovar, nedatováno (70. léta 20. století)


24. Lom u Řídeče, nedatováno (70. léta 20. století)

36

37

25. Letní Šternberk, nedatováno (80. léta 20. století)


26. Stromy v parku, nedatováno (80. léta 20. století)

38

39

27. Růžová krajina se stromy, nedatováno (80. léta 20. století)


28. Stromy u potoka, nedatováno (70. léta 20. století)

40

41

29. Krajina, nedatováno (80. léta 20. století)


30. Stromy na bílém pozadí, nedatováno (1. polovina 90. let 20. století)

31. Podvečer v Obloukové, nedatováno (80. léta 20. století)


32. Stromy, nedatováno (80. léta 20. století)

33. Podzim v podhradí, 1974


34. Žně, nedatováno (70. léta 20. století)

46

47

35. Letní krajina, nedatováno (80. léta 20. století)


36. Krajina, nedatováno (80. léta 20. století)

48

49

37. Nedělní odpoledne, nedatováno (80. léta 20. století)


38. Lesní cesta, nedatováno (80. léta 20. století)

50

51

39. Stromy, nedatováno (80. léta 20. století)


40. Krajina, nedatováno (80. léta 20. století)

52

53

41. Studie, nedatováno (80. léta 20. století)


42. Na chmelnici, 1973

54

55

43. Chmelnice, nedatováno (80. léta 20. století)


44. Pohled na Olomouc 2, nedatováno (80. léta 20. století)

56

57

45. Pohled na Olomouc, nedatováno (80. léta 20. století)


46. Nedělní pohled na Šternberk, nedatováno (80. léta 20. století)

58

59

47. Rozhovor, nedatováno (70. léta 20. století)


48. Akty, nedatováno (80. léta 20. století)

60

61

49. Bolest, 1993


50. Ležící postava, nedatováno (2. polovina 80. let 20. století)

62

63

51. Ženy v přírodě, nedatováno (1. polovina 90. let 20. století)


Úvodní slovo ke šternberské výstavě Wilhelma Zlamala v roce 1991 Šternberský rodák a akademický malíř Wilhelm Zlamal, který před rokem oslavil významné životní jubileum, patří k nestorům výtvarného dění Olomoucka. Není lehké z pětapadesátileté tvorby vybrat do omezeného prostoru galerie alespoň to, co sám malíř pokládá za podstatné, neli představit průřez celou jeho tvorbou. Považuji proto zvolenou koncepci konfrontace raných děl s pracemi posledních deseti či patnácti let za šťastnou, neboť právě ona ukazuje hluboké proměny, jimiž na nelehké cestě životem mezi dvěma totalitními systémy museli malíři projít. Právě tato autorská konfrontace umožňuje vyzdvihnout svět umělcových konstantních hodnot, pro které dle svého zkušenějšího i zkoušenějšího rozumu a citu hledal stále adekvátnější vyjádření. V rané tvorbě Wilhelma Zlamala převládal zájem o figuru a portrét – proto se také hlásil a byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze ke studiu figurální malby u profesorů Loukoty, Thieleho a Maxe Švabinského. Wilhelm ale neopomíjel ani tvářnost svého rodného města, neboť v jeho tvorbě z posledních let převažují především křehké pastely vycházející z bezprostředního kontaktu s přírodou a z důvěrné znalosti Šternberka i jeho okolí. Zlamalovy portréty z konce třicátých let a počátku let čtyřicátých jsou pozoruhodně vyzrálé nejen svojí dokonalou technikou, jež odpovídá tehdejšímu akademickému školení, ale i svým hluboce lidským obsahem. Co asi tušil umělec, když na sklonku svých studií na Akademii výtvarných umění v Praze maloval obraz Tichá dohoda, zachycující matčinu a vlastní podobu v momentě hlubokého porozumění mezi trpce se usmívající matkou a synem hledícím do budoucnosti? Tušil snad autor, co vše budou muset v následujících letech prožít? Kolik rozloučení a kolik smutku je čeká? Tušil snad, že mu komunistický režim, který se pokládal za humánní, mu již nikdy neumožní setkat se s matkou nebo ani nedovolí účast na jejím pohřbu jen proto, že zemřela v zemi sousedící s „komunistickým rájem“? Jistě ne náhodou zhodnotil v době svých dalších studií na Akademii výtvarných umění v Mnichově svoje dosavadní portrétní a figurální zkušenosti. Po mnoha skicách a studiích přistoupil v době nejúděsnějšího světového válečného běsnění ke svému nejmonumentálnějšímu dílu s námětem utrpení utečenců. Obraz inspirovaný nejen dobovými praktikami nacistické totality, ale i hlubokým obdivem k dramatické malbě Delacroixově a Goyově, jehož Caprichos v něm silně zaznívají, se stal symbolem lidského utrpení a válečných hrůz. Ač to bylo životu nebezpečno, byl tento obraz v roce 1942 několikrát vystaven. V noci z 9. na 10. března 1943 byl při náletu na Mnichov vybombardován i Zlamalův ateliér. Zničena v něm byla i většina malířovy tvorby, včetně monumentálního plátna Utečenci. Replika z pozdější doby visí ve šternberském městském kulturním centru. Válka neničí jenom umění, ale především lidské životy. Při náletech na Mnichov byli zabiti i mladí lidé, kteří stáli Zlamalovi modelem ke zničenému obrazu. Že si válečná lítice od malíře ještě nevyzvedla dostatečnou daň, dokázala o měsíc později při bombardování Dobřan u Plzně, kde tehdy se svými rodiči žila jeho žena. […]

52. Bílý dům, nedatováno (80. léta 20. století)

64

65

Zdeněk Pospíšil

Zlamalova raná portrétní a figurální tvorba nesená v duchu expresivního šerosvitu mu umožňovala dosáhnout nejen plastické modelace a prostorové iluze, ale i docílení zamýšlených duševních nálad a stupňování dramatického efektu vyvolávajícího dojem mnohoznačné psychické oduševnělosti. Šternberské veduty z té doby naproti tomu naznačují, jakou roli bude v jeho další tvorbě hrát jiné světlo (monumentální Pohled na Šternberk nebo Ranní trh). Nejnovější autorova kresba i malba je víc než výmluvným dokladem toho, že svou tvorbu zasvětil nejen svému městu a jeho okolí, ale i řešení jednoho ze základních problémů každého malíře – otázce světla. Od světla jako modelačního prostředku a výrazu exprese, přes impresionistické období dospěl k vyjádření imanentního světla malovaných objektů. Od vyprávění (Tragédie, Tichá dohoda, Utečenci i jeho portréty) dospěl po čtyřech dalších desetiletích k vyjádření dojmu; a to již nikoli dojmu jako pouhé imprese, ale dojmu z metafyzické existence přírody i lidského bytí. Přes zdánlivý klid najdete v jeho nejnovějších pastelech těkavé vzrušení barevného a světelného chvění, jež proniká celou kresbou. Ozývá se v nich neustálé hledání jakoby dávno známého a přece stále ne dost poznaného. Hledání, jež neustává snad i proto, že se člověk nespokojuje s jednou již dosaženým. Domnívám se, že malíř důvěrně poznal dostatek lidského utrpení, stejně jako každý kout svého města natolik, aby mohl posléze do svých obrazů přírody, šternberských uliček a zákoutí vnášet konejšivý a hojivý balzám světla a klást ho na rány i jizvy těm, kteří v nich žijí. Toto tajemství působivosti jeho obrazů mi snad odhalil mně milý filozof – básník G. Bachelard, který praví: „Zdlouhavý život nás přivádí do skutečné společnosti důvěrně známých objektů. V jejich společnosti jsme znovu uchváceni sněním, které má minulost, ale které je přesto stále svěží. Objekty uchovávané v tomto záhadném světě, v tomto stísněném muzeu věcí, milovaných věcí a lidí, jsou talismanem snění… Snící pak často sám od sebe, prožívaje imaginativní stoupání, proniká do světelného prostředí, kde spatřuje světlo v jeho substancionální podobě.“ Právě v takových pastelech, jako jsou Staré stromy či Mezi stromy a v obrazech Ulička, Domov, Večerní setkání již nenacházím světlo vycházející z nějakého vnějšího zdroje, ale vnitřní světlo, které se rodí v nás samých, v momentech soustředěné meditace nebo díky svobodnému snění, jež nás odpoutává od všeho hmotného a pozemského. Proto chápejme nejnovější malířovy obrazy – v nichž se reálné předměty mění v energetická pole a něčím nám připomínají jak vrcholná Slavíčkova díla, tak i některé Šímovy obrazy – jako malířské metafory ani ne tak přírodních nálad a objektů, jako spíše duchovních sil, jež jsou obdařeny symbolickými významy. V tom vidím vykrystalizované hodnoty, ale i tajemství a poselství malířových děl z posledního období.

[Přepis doposud nepublikovaného strojopisu úvodního slova proneseného 22. 10. 1991 na zahájení Zlamalovy výstavy ve Šternberku.]


Několik poznámek k tvůrčímu a životnímu příběhu Wilhelma Zlamala Zlamalův život nebyl v době války i přes výtvarná ocenění a malířské úspěchy záviděníhodný. Tělesné postižení, politická lhostejnost a zejména manželství s občankou české národnosti byly něčím, co lze nazvat Damoklovým mečem. Zhruba ve stejné době, kdy se Willy Zlamal dopustil - podle nacistické terminologie - „zrady krve“ a oženil se s Češkou, se v Olomouci začala připravovat velká výstava severomoravských malířů a sochařů pod záštitou Krajského vedení NSDAP (Austellung nordmährischer Maler und Bildhauer, Olmütz, Gemeindehaus, Adolf Hitler-Platz 5, 6.–20. Dezember 1942), jejíž dominantou se měl stát velký obraz Vůdce. Městská rada tímto úkolem pověřila Willyho Zlamala, bezpochyby nejschopnějšího malíře regionu. Odmítnutí tak „čestného úkolu“ by pro umělce prakticky znamenalo sebevraždu i záhubu jeho ženy, a to tím spíše, že s výstavou byla spojena expozice obrazů malíře Karla Knechta, jenž padl v lednu téhož roku na východní frontě. Prohlížíme-li si pozorně reprodukci Zlamalova obrazu, v katalogu vydanému k výše uvedené výstavě, dospějeme k závěru, že se malíř svým dílem nezpronevěřil svému demokratickému cítění. Nevytvořil naturalistickou podobiznu sebevědomého vládce v patetickém gestu, jako například Heinrich Knirr, a nevtiskl mu rys nesmlouvavého politika jako Carl Horn v postavě Rudofa Hesseho. Der Führer Willy Zlamala byl postavou, která postrádala jakékoliv charisma. Znázornil jej jako člověk bez energie, s podbradkem a rysy pokročilejšího věku ve tváři. Navíc byl obraz pojednán v impresivně chvějivém světle, spíše s důrazem na krajinné pozadí. Nedošlo-li k perzekuci malíře, lze to přičítat jen tomu, že se pozornost politiků soustřeďovala k událostem na frontě. V dalších měsících po výstavě docházelo již k obratu ve válce a po řadě dalších drtivých porážek se pozvolna měnilo i chování německých občanů a představitelů nacistického režimu. Umělec neměl na růžích ustláno ani po válce. Jako občanovi, který se nezřekl německé národnosti, pro něj nebylo snadné včlenit se do olomouckého výtvarného kolektivu vedeného „uvědomělými“ členy KSČ. Byl stále v zorném úhlu StB, nebylo mu dovoleno vycestovat do zahraničí ani na pohřeb jeho matky v roce 1958. V roce 1967 mu ještě StB znemožnila využít pozvání Akademie výtvarných umění v Mnichově ke studijnímu pobytu. Za svými sourozenci a kamarády z dětství mohl vycestovat do Západního Německa až v roce 1960, tedy poté, co dokončil zakázku na výzdobu nádražního vestibulu v duchu požadovaného realismu. A jak tomu bývá, byl malíř společensky oceněn až po své smrti, přestože i tuto slavnostní událost zkalilo drobné nedorozumění. Tvorbu akademického malíře Wilhelma Zlamala jsem znal již z poválečných let z řady olomouckých výstav. Osobně jsem malíře poznal až v době, kdy jsem shromažďoval materiály a informace k zamýšlené studii o šternberském rodákovi německého původu Kurtu Grögerovi, o němž se u nás v té době prakticky nic nevědělo. Willy Zlamal mě ve svém ateliéru v Obloukové ulici ochotně přijal. Informace mi sděloval s jistou opatrností a z jeho řeči jsem vycítil obavy, které, jak jsem později zjistil, pramenily z nevraživosti Grögerovy, v té době ještě žijící, ženy Simony, od níž obdržel arogantní a výhružný dopis. Vše pramenilo z nedorozumění.

Josef Maliva

W. Z. v plenéru u Opavy, kolem roku 1936

Ve Šternberku, krátce po přechodu fronty za 2. světové války, se v domě Grögerovy rodiny usadilo velitelství menší sovětské jednotky. Nedlouho před tím, než došlo k bouřlivým oslavám vítězství a konce války, odvezl Zlamal z tohoto domu tajně téměř veškeré obrazy, které umělec do počátku války namaloval a vše předal tehdejšímu místnímu Revolučnímu národnímu výboru. Svojí odvahou a duchapřítomností tak zachránil téměř celoživotní dílo malíře celoevropského významu, neboť záhy na dvoře domu vzplála vatra, u níž probíhaly oslavy hluboko do noci, a byla spálena převážná část vybavení bytu. Za to, že byly tyto malby za symbolické částky rozprodány v olomouckém obchodním domě ASO do anonymního soukromého majetku, a tak byly na roky ztraceny, nenesl Willy Zlamal odpovědnost. Tento čin však nebyl paní Simonou pochopen. Později, když jsem Zlamalovi vyprávěl o osudech svého dědečka z matčiny strany, který byl také německé národnosti, rozhovořil se i o své rodině. O studiu v Mnichově, o mladé Židovce Hannelore, která nalezla úkryt před transportem v jeho ateliéru až do doby, kdy musel odjet na prázdniny domů, a ukázal mi její malířsky dokonale zvládnutou podobiznu, kterou si pro jistotu z Mnichova odvezl. Rozhovor se stočil i na jeho tělesné postižení, které přičítal porodu, při němž snad lékař způsobil, že se jeho pravá ruka přestala vyvíjet. Z jiného pramene jsem pak slyšel, že gynekolog chlapce po celou dobu studia finančně podporoval. Řekl mi i to, že horší než tělesné postižení, se kterým se vyrovnal a které mu nebránilo v malířské tvorbě, byla závist a nevraživost některých spoluobčanů, kteří o prázdninách vídali „zdravého“ mladého hocha, jak si „čmárá nějaké obrázky“, zatímco jim přicházejí zprávy o úmrtí jejich synů, kteří hrdinně padli „za Vůdce, národ a Říši“. V malém městě nezůstalo tajemstvím, že se rodina politicky neexponuje a mladík se dokonce stýká se šternberským sochařem Ferdinandem Kuschelem, který i z oficiálních nacistických míst dostával výhružky za svůj nekonformní politický postoj a styky s českými občany. Antipatie občanů k Wilhelmovi Zlamalovi se projevila i krátce po válce, kdy mu mnozí záviděli, že se svojí rodinou může zůstat v Československu, kdežto jim byl zabaven veškerý majetek a hrozilo jim, že po krušných chvílích ve sběrných táborech odejdou v nejisté budoucnosti někam do zahraničí. Olomouc, únor 2010 66

Můj přítel Wilhelm Zlamal Bylo to někdy během první válečné zimy v roce 1939, kdy jsem pracoval na cínovém leptu v ateliéru profesora Schinerrera na Akademii výtvarných umění v Mnichově. Dílna byla opuštěná. Bylo jen málo studentů, kteří se tehdy zajímali o tuto vznešenou techniku. Tak jsem měl přinejmenším radost z osobního setkání s (patriarchou) Adolfem Schinnerrem. Schinnerrer byl muž bílých vlasů, nosil bradku a tehdy na mě působil velmi staře. Bylo ale s údivem, jak temperamentně vyučoval. Byl hluboce zabrán do problému světla a stínu. Stáli jsme právě u lisu a pozorovali nátisk jedné z grafik, když dovnitř vstoupil jeden z kolegů. Tu a tam jsem ho již na velkých chodbách akademie potkal, blíže jsme se ale neznali. V levé ruce nesl dvě nebo tři destičky s lepty. Jeho pravá ruka byla kratší, a jak jsem se později dozvěděl, byla poškozena při porodu. Byl to člověk relativně malé postavy, otevřený, světlých očí, bystrého pohledu a vysokého čela. Jeho tvář vzbuzovala důvěru, disponoval ale obezřetnou skepsí. Poté se pustil do práce a připravil své lepty pro tisk. S profesorem nás překvapilo, s jakým umem používal svou poškozenou ruku při přípravě tisku. Poté jsem mu pomohl nastavit lis. Působil přitom trochu uzavřeně a nespokojeně, takže jsem dospěl k dojmu, že o (mou) pomoc nestál. Nic ale neřekl - vše proběhlo s nevolí bez jediného slova. Schinnerer sledoval tisky s velkým zaujetím. Přívětivě pokynul a vyjádřil své uznání. Tyto práce Willyho Zlamala, jak se nám sám představil, udělaly na mistra dojem. Byly to figurální studie k válce a jejím tragédiím. Vynikající kresba, z níž bylo patrno, že se Zlamal intenzivně věnuje studiu prací Delacroixových. Bylo mi tehdy osmnáct a byl jsem v druhém semestru. Willymu bylo dvacet čtyři, měl již za sebou kompletní studium na Akademii výtvarných umění v Praze. Teď studoval, vyznamenán stipendiem, dále v Mnichově. Bydlel v jedné ze studentských ubytoven, v někdejší vile Thomase Manna v Bockenhausenu. Spřátelili jsme se a denně se vídali v jeho ateliéru. Byl mistrovským žákem Hermanna Kaspara, v té době váženého profesora, jež maloval velké, dekorativní a patetické nástěnné obrazy. S Willym nás pojil zájem o „krásnou malbu“. Po druhém semestru jsem přešel do malířského ateliéru prof. Gerhardingera. Willy se zajímal, vycházeje z Delacroixe, o energickou a kultivovanou malbu Eduarda Maneta. Kromě toho to byl romantický, patetický a humánní soucit, který nás s Delacroixem pojil. Byli jsme podníceni úsvitem začínající války a odpuzováni oním hurá patriotismem oné doby, který nám neseděl. Willy měl díky svému handicapu to štěstí, že nemusel nastoupit na vojnu. Já jsem se o to pokoušel pomocí všemožných triků a dařilo se mi to až do konce roku 1941. Naše společné romantické založení mělo staré a pevné základy. Oba jsme se narodili a vyrostli ve středověkých městech (Hildesheimu a Šternberku). Naše porozumění pro krajinu bylo alespoň u mě díky rodičům utvářeno Eichendorfem. Proto jsme vyráželi každý víkend, někdy i na delší dobu, do přírody stejně tak, jak romantičtí malíři Fohr, Blech nebo Schilbach o 130 let dříve vyráželi do Itálie. Putovali jsme krajinou do Wasserburgu nebo Reitu, abychom kreslili. Tento životní pocit byl pro nás darem a také jím i zůstal. Většina současníků s ním má problémy a zaměňuje romantiku se slzami vzbuzujícím sentimentem, aniž by vůbec tušili, že je to právě ta látka, z které rostou sny a výtvarné náměty.

67

Eberhard Schlotter

Nikdy jsme se nehádali a to i přesto, že jsem dolnosaský paličák. Rád jsem stával ve Willyho ateliéru, ne z respektu mladšího, nýbrž kvůli kvalitě předváděné práce. V těchto letech jsem se od něj naučil dozajista více než od svých profesorů. Když jsme se v létě roku 1941 loučili v jeho ateliéru, tak ani jeden z nás nevěděl, co na nás čeká. Willy ve svém ateliéru v Mnichově přišel o vše, já při náletu na Hildesheim. Willy ale kupodivu nejvíce litoval asi deseti tub (kadmiarot hell), které mu shořely v ateliéru. Když píši tyto řádky, provází mě slzy při vědomí pomíjivosti, která jednou nemajíce slitování vše pohltí. Pomíjivost, která dříve či později vše smyje a ukončí. V roce 1944 jsem byl s Dorotheou (krátce po naší svatbě) o Vánocích ve Šternberku. Moje náhradní jednotka byla v Olomouci, kam mě zavál osud potom, co jsem byl na frontě těžce zraněn. Slavili jsme společně poslední „válečné“ Vánoce a navštívili jsme půlnoční mši doprovázenou hrou na varhany za zvuku Canto bona. Zde jsme také pokřtili Willyho prvního syna mým jménem. Poté jsme se neviděli dlouhých dvacet pět let. Naše pátrání bylo bezvýsledné. Když jsme se v Darmstadtu opět shledali, bylo již mezi námi mléčné sklo. Tady na Západě diktoval tón povrchní hospodářský zázrak se státem řízenou garancí svobody, která byla přirozeně chápána, interpretována a praktikována více než individuálně. U vás zase vládla utopie ráje na zemi. Jednalo se a plánovalo bez vás. Pro tyto účely byly dokonce vyvinuty různé metody. A ve chvíli, když to vypadalo jako náznak změny, se opět vše propadlo zpátky v čase a byl konec. Kdo se teď vlastně zajímá o umění? Pár přátel, jak u nás tak i u vás, a basta. Rychloobrátkové zboží má své pevné místo, několik výtvarníků na tom participuje. Jsem přesvědčen, že to samé platí i u vás. Měl jsem v životě štěstí a pomohlo mi i mnoho nedorozumění. Willy Zlamal to štěstí neměl, ale byl příliš velkorysý na to, aby si stěžoval.

„Nevěřit a nedoufat, polovina lidského vědění.“ Schopenhauer Altea, Španělsko, 1996


Vzpomínka na Willyho Zlamala

Františka Macková

Setkání s Wilhelmem Zlamalem Hovory s akademickým malířem Wilhelmem Zlamalem pro mě byly vždy velkým požitkem, ale také zdrojem poznání jeho tvůrčích zápasů. Vždy neúprosně usiloval o kvalitu každého svého obrazu či grafického listu, zvláště u díla, které mělo zdobit společenské prostory. Hovořili jsme o tom především při jeho návštěvách Vědecké knihovny v Olomouci, kam občas přicházel, aby si prohlédl novinky z umělecko-historické literatury. Některá setkání s umělcem jsou v mé paměti stále živá. Jedno z nich proběhlo na faře v Olšanech u Prostějova, kde jsem měl možnost vidět Zlamalovy kartony připravené k realizaci na klenbě tamního kostela sv. Jana Křtitele. Od roku 1944 zde působil nezapomenutelný, pro literaturu a umění zanícený P. Jan Malý. Malíř Zlamal se s ním spřátelil díky fotografovi Karlu Kašpaříkovi již v Dolanech, kde byl Malý předtím kaplanem. Byli si věkově blízcí, proto si také brzy rozuměli v mnoha názorech. Bílá barokní klenba olšanského chrámu sama vybízela, aby na ni byly namalovány fresky zobrazující výjevy ze života patrona chrámu. Zlamal jako žák Maxe Švabinského znal nejen jeho nádherný grafický list zpodobňující asketu Jana Křtitele, ale také pohnutý život Kristova předchůdce zaznamenaný v Bibli. Kartony, které nám malíř předestřel, zaujaly barevností krajiny i pohybem postav. Realistickým pojetím navíc souzněly s barokním chrámovým interiérem. Od roku 1947 probíhala jednání s Památkovým ústavem v Brně, až únor 1948 zcela zmařil realizaci. Nemohu nevzpomenout také průběh úpravy a výzdoby vestibulu olomouckého hlavního nádraží v letech 1959–1960. Projektantem byl akademický architekt Lubomír Šlapeta, autorem plastik akademický sochař Jaromír Šolc a tvůrcem rozměrného sgrafita v průčelí Wilhelm Zlamal. Zpodobením a pohybem sedmadvaceti třímetrových postav vyjádřil radost obyvatel Hané z tvořivé práce. Verš Aloise Rečky, který měl tvořit základnu sgrafita, měl být reprodukován kvalitním písmem. Malíři Zlamalovi jsem tehdy nabídl pomoc. Od roku 1949 jsem se znal s Oldřichem Menhartem, naším nejlepším kaligrafem a tvůrcem dvou desítek typografických písem. Menhart naší žádosti vyhověl. A tu vzpomínám na jakousi generálku kaligrafova návrhu v Praze. Menhart napsal celý nápis ve skutečné velikosti na několikametrový pruh balicího papíru. Vyšel s ním pod opěrnou zeď před Černickým palácem, položil jej na zem, zatížil a poté vystoupil nahoru nad terasu a shora zjišťoval, zda velikost písma bude odpovídající, jaká bude jeho čitelnost a optický účinek. Pro citát zvolil své písmo Manuskript. Autor, my přihlížející a desítky kolemjdoucích byli s výsledkem spokojeni. Pak se již pás papíru s textem svinul a putoval do Olomouce. Zlamal jej překopíroval a vyškrabal na průčelní stěnu. Nová úprava vestibulu byla veřejnosti představena 1. května 1960. V ateliéru Wilhelma Zlamala na šternberském hradě a poté v jeho bytě v Obloukové ulici jsem byl hostem několikrát, vítán nejen umělcem, ale i jeho milou paní. Jednou jsem přivedl do ateliéru celou skupinu členů Klubu přátel výtvarného umění v Olomouci. Umělec vyprávěl nejen o svých studiích v Praze a v Mnichově, ale také o své tvůrčí práci, o vlivu impresionismu a expresionismu na svou tvorbu. Všichni jsme byli okouzleni jeho rozměrnými plátny, skladbou barevných ploch, tvořících pohled

Do Šternberka se můj manžel přestěhoval v roce 1947 z Meziměstí s Národním podnikem Chronotechna. Brzy na to pracoval na Místním národním výboru ve Šternberku. Po sňatku v roce 1951 jsem se přestěhovala za manželem. Poválečnou situaci ve Šternberku jsem vnímala s rozporuplnými pocity. Z jedné strany jsem byla ráda, že jsem se odstěhovala, na druhé straně jsem se setkávala s rozdělenou společností, kdy projevovat vlastní názor nebylo žádoucí. S Willy Zlamalem se znal manžel od roku 1949. A protože byly obrazy jeho koníčkem, často navštěvoval mistra v jeho ateliéru. Já jsem se s ním osobně setkala na naší svatbě, kdy nám jako svatební dar dovezl obraz. Ve Šternberku jsem tehdy nikoho neznala, proto jsem se s Zlamalovou rodinou ráda seznámila. Manžel se později stal naprostým důvěrníkem malíře Zlamala. Prožíval s ním i nejhorší období jeho života po hrůzostrašném bombardování v Mnichově. Když tehdejší major StB Brokeš požádal Willyho o spolupráci, byl na pokraji zhroucení. Zlamal se nechtěl k žádné spolupráci propůjčit. To mělo za následek, že ho naložili do auta a tři dny a noci jej vyslýchali zvlášť brutálním způsobem v lesích u Nových Zámků poblíž Litovle. Výslechy a výhružky byly takového rázu, že se manžel bál, aby si Willy nesáhl na život. Manžel, i když byl funkcionářem KSČ, se nikdy neztotožňoval s násilím a živě si vzpomínám, jak reagoval, když se otevřely archivy za Chruščova a později přiznali i naši představitelé zvěrstva, která se udála v padesátých letech na nejlepších lidech našeho národa. Tehdy nastal zlom v jeho víru v KSČ. Když znovu probírali s Willym zvěrstva, která na něm StB páchala, musel mu Willy odpřísáhnout, že se vše do posledního slova zakládá na pravdě. Manžel ho upozornil, že pokud by něco bylo zkresleno, ohrozil by jeho i celou naši rodinu. Po této přísaze se manžel obrátil na vysokého představitele StB v Ostravě a vylíčil mu Willyho příběh. Ten si Zlamala pozval a po tomto jednání pronásledování skončilo. Pro pořádek musím podotknout, že major Brokeš manželovu vzpouru nezapomněl a po srpnu 1968 mu to i s jinými soudruhy spočítal. Šternberk, duben 2010, (redakčně upraveno a zkráceno)

68

69

Bohuslav Smejkal

do exteriérů města a krajiny. Požádali jsme Zlamala, aby vytvořil grafický list pro účastníky celostátního setkání Spolku sběratelů a přátel grafiky a ex libris, které se mělo konat v roce 1984 v Olomouci. Svůj slib splnil a jeho pohled na věže charakterizující město Olomouc zdobil obálku mapy, do které bylo vloženo osmnáct grafických listů výtvarníků z celé republiky. Později vytvořil rozměrnější list, na němž rozvinul obšírněji pohled na olomoucké památky. Zlamal byl přítelem mnoha výtvarníků své generace, s nimiž se setkával v olomoucké pobočce Svazu českých výtvarných umělců. Znal podrobněji i život těch výtvarníků, které osudové události odvedli z olomouckého regionu. Letmo vzpomínám na jeho vyprávění o sochaři Kuschlovi, o malířích Rudolfu Michalikovi, Kurtu Grögerovi a Lilly Gödlové, rozené Brandhuberové. S pohnutím jsme stáli v povánočních svátcích roku 1995 před rakví s jeho bezduchým tělem a vzpomínali na život umělce, který plné půlstoletí – v letech 1939–1989 – tvořil v nelehkém období a zdolával mnohé překážky. Naší době zanechal mimořádné výtvarné dílo, kterým zůstává nesmrtelným. Svatý Kopeček, březen 2010


Šternberk je malířovým osudem Co ovlivnilo vaši cestu k umění? Od narození jsem se díval na svět kolem sebe v porovnání s jinými lidmi úplně jinýma očima. Důvodem byla deformace mé pravé ruky, k níž došlo při narození. Sice na ní všechno narostlo, ale nerozvinula se a nesloužila mi. Od mládí jsem tedy musel přemýšlet, co budu dělat, a musel jsem v sobě hledat schopnosti, které by mi umožnily handicap kompenzovat. Obvyklá cesta životem pro mě nebyla možná. Kdy jste přišel na to, že byste se mohl stát malířem? Kreslení a malování bylo mou radostí od nejmladších let. Pro mnoho činností nebo pro dětské hry jsem neměl náležité předpoklady. Soustředil jsem se tedy na to, co mi přinášelo radost a uspokojení. Vychodil jsem obecnou školu a měšťanku jsem absolvoval v české škole. Potom jsem dva roky dálkově studoval v Berlíně a pak jsem šel na Akademii výtvarných umění v Praze. Studia jsem skončil v Mnichově. Mnichovské ateliéry byly v závěru mých studií vybombardovány, a tak se mi žádná dokumentace o mé tehdejší tvorbě nedochovala. Její podstatná část byla poznamenána válkou. Tehdy jsem již byl ženatý, manželka byla Češka a mým domovem Šternberk. Proměny světa mě míjely jinak než ostatní lidi, řekl bych trochu specificky. Vaše tvorba má silný poetický náboj a působí příjemně. Jak jste si vypěstoval tento způsob vidění a zobrazování světa? Byl jsem svou podstatou krajinář, poněvadž na krajinu jsem se učil dívat již od dětských let jako na něco, co mi bytostně patří. Nízký Jeseník stejně jako Šternberk, Sovinec a Řídeč jsem prošel křížem krážem. Mám rád i městskou krajinu a její dominanty – mé veduty odrážejí hlavně Šternberk a Olomouc. Nehledejte v nich však naturalistické kopie skutečnosti. Tak jsem nikdy nemaloval a malovat nechtěl. Naštěstí jsem také nemusel. Bylo zajímavé, že i v dobách řízené kultury bylo poměrně dost volnosti k vytváření vlastního uměleckého rukopisu. Patříte k umělcům, kteří vstoupili do historie výtvarného umění i jako autoři děl spjatých se socialistickým realismem. Mám na mysli sgrafito na olomouckém nádraží. Práce na zakázku byly běžné a byly vnímány spíše jako zaměstnání. Bylo trochu paradoxem, že výtvarný hymnus o Hané na hlavním nádraží v Olomouci jsem dělal já, Němec. Snad to bylo proto, že jsem se dlouho zabýval figurální kresbou i malbou a maloval jsem výjevy z venkova, chmelnic a polí. Sgrafito tak velkého formátu byla práce monumentální a pouhé její technické zvládnutí mě lákalo. Spolupracoval jsem tehdy s architektem Šlapetou, který mi na nádraží vytvořil pro sgrafito zaoblenou plochu. Bylo to obtížné, protože původní plocha byla několikrát lomená. V 50. a 60. letech byly výtvarné práce na zakázku zcela obvyklé a týkaly se všech sídlišť, kulturních domů, reprezentačních budov, obchodních domů atd. Dnes už si ani nevzpomenu, kde a co jsem vytvořil. Něco mám ve Šternberku, něco ve Zlatých Horách… Kde všude jste vystavoval? Mnoho výstav bylo kolektivních a připravoval je Svaz českých výtvarných umělců. Samostatné výstavy jsem měl v Brně, Ostravě, Přerově, Olomouci

Rozhovor Bohumíra Koláře s Wilhelmem Zlamalem

a mnoha dalších městech. Každá výstava byla trochu jiná. Lišily se výtvarným projevem, motivy… Vždy však vycházely z mého malířského naturelu. S čím jste se v minulosti obtížně srovnával? Velmi mi vadilo, že jsem se nemohl stýkat s německými umělci. Na Západ jsem se nedostal, ani když mi v Německu umřela maminka. Problematické byly i práce na zakázku, malování velikánů jedné doby a pak druhé. Šlo o jakési produkování panoptika. Ale bylo to tak běžné, že se nad tím časem nikdo nepozastavoval. Rád jsem to nedělal, dával jsem přednost volné tvorbě, ale ničemu jsem se úplně nevyhnul. A co považujete za nejlepší část svého díla? Práce z mládí, kdy jsem maloval velmi intenzivně, především krajinu mého dětství. Tehdy jsem i často vystavoval. Ke svým začátkům se právě teď vracím, alespoň tematicky. Kterou výtvarnou techniku jste preferoval? Vzhledem k mému handicapu jsem v plenéru maloval především pastelem, ale to byly studie. Následné obrazy byly záležitostí ateliérovou a byly většinou tvořeny olejovými barvami. Nevyhýbal jsem se ale ani akvarelu. Máte ještě nějaké umělecké plány? S věkem se plány stávají čím dál střízlivější. Uvědomuji si, že se mi Šternberk líbí čím dál víc a že je mým osudem. Budu rád, když ho budu moci ještě dlouho malovat.

Wilhelm Zlamal Narozen 10. října 1915 ve Šternberku – zemřel 22. prosince 1995 ve Šternberku. Malíř, kreslíř, příležitostný grafik, autor realizací v oblasti užitého umění a monumentální tvorby. Studia: Dálkový (korespondenční) kurs kresby a malby v Berlíně (1931–1932), Akademie výtvarných umění v Praze (1934–1938, Josef Loukota, Franz Thiele, Max Švabinský), Akademie der Bildenden Künste, Mnichov (1939–1942, Hermann Kaspar), do března 1943 mistrovský žák u téhož profesora. Samostatně vystavoval od roku 1944 (Česká republika), společně od roku 1937 (Česká republika, Německo). Zastoupení ve sbírkách: Ministerstvo školství České republiky, Muzeum umění Olomouc, Vlastivědné muzeum v Olomouci, Slezské zemské muzeum v Opavě, Státní okresní archiv Olomouc a další veřejné instituce a soukromé sbírky (Česká republika, Německo). Členství v uměleckých skupinách a spolcích: Svaz československých výtvarných umělců (1950–?), registrován při Českém fondu výtvarných umění (?–1990), Svaz českých výtvarných umělců (?–1991), Unie výtvarných umělců Olomoucka (1990–1995). Literatura: Zdeněk Pospíšil, Wilhelm Zlamal. Olomouc 1999. – Wilhelm Zlamal 1915–1995. Concolato, Jean-Claude, Útěk a exil v umění, Praha, 2002, Kat. výstavy. Text Ladislav Daněk. Šternberk, Městská kulturní zařízení – Galerie Šternberk 2005. – ZPo (Zdeněk Pospíšil), heslo Zlamal, Wilhelm. Nová encyklopedie českého výtvarného umění. Dodatky. Praha, Academia 2006, s. 866. www.studio-zlamal.cz

[Rozhovor vyšel necelé tři měsíce před malířovým skonem. In: Hanácké noviny – příloha Na neděli, 7. 10. 1995, s. 11.]

70

71


Petr Zlamal / Obrazy 1/ Zátiší se zeleninou, 1978, olej na sololitu, 170x110 cm, majetek autora 2/ Stud, 1992, olej a sypané pigmenty na sololitu, 120x150 cm, majetek autora 3/ Stvrzující gesto, 2007, olej a sypané pigmenty na sololitu, 185x185 cm, majetek autora 4/ Dialog, 2009, olej na sololitu, 98x90 cm, majetek autora 5/ Papír, 2010, olej na sololitu, 93x209 cm, majetek autora 6/ Spodní prádlo, 2010, olej na sololitu, 100x90 cm, majetek autora 7/ Krajina, 2010, olej na sololitu, 50x40 cm, majetek autora 8/ Na konci chodby, 2009, olej a sypané pigmenty na sololitu, 207x141 cm, majetek autora 9/ Autoportrét, 2010, olej na sololitu, 140x150 cm, majetek autora 10/ Pokoj s balkonem, 2009, olej na plátně, 143x160 cm, majetek autora 11/ Sen, 2009, olej na sololitu, 90x100 cm, majetek autora 12/ Padající drapérie, 2009, olej a sypané pigmenty na sololitu, 200x100 cm, majetek autora

72

73

1. Zátiší se zeleninou, 1978


2. Stud, 1992

74

75

3. Stvrzující gesto, 2007


4. Dialog, 2009

76

77

5. PapĂ­r, 2010


6. Spodní prádlo, 2010

78

79

7. Krajina, 2010


8. Na konci chodby, 2009

80

81

9. AutoportrĂŠt, 2010


10. Pokoj s balkonem, 2009

82

83

11. Sen, 2009


Obrazy Petra Zlamala utvářejí kontext spolubytí O své expresivní abstraktní malbě se zlomky reality Petr Zlamal říká: „Obraz je pro mě vyslancem srdce a projevem životních sil.“ V jeho nových obrazech se projevuje spolehlivý instinkt pro osobité inovace abstraktní formy. Objevíme v nich malířskou reflexi krajiny, životních situací a osudových vztahů, ale i obyčejných věcí… Výtvarné dílo tohoto tvůrce podstatně profiluje také jeho malířský rukopis, utvářený invenční technikou malby. Během tvůrčího procesu autor zasypává povrch svých obrazů vrstvami pigmentů, které potom postupně odkrývá jako archeolog. Opakovaně je překrývá zářivými pigmenty barev, než považuje obraz za formálně dotvořený. Malířské dílo Petra Zlamala, dosud převážně známé zejména v Brně a v Olomouci, výrazně evokuje rovněž myšlenku work in progress; všechny prožité situace se v něm stávají „tělem obrazu“. Jeho hmotné vrstvení barev umožňuje sdílet podněty utvářející přirozený kontext spolubytí, jenž vzniká z jednotnosti umělcovy soukromé i veřejné tváře. Pokusíme-li se číst jeho jednotlivé obrazy, prolomíme se dovnitř – do skutečnosti malířské materie, která ztělesňuje umělcovu pozornost pro

každodenní obyčejné i sváteční věci. Prostřednictvím „malých věci, které potěší“, můžeme v těchto obrazech sdílet radost z bezprostředních gest malby. Lze v nich ale také objevit nepoznané stránky všeho, co člověk vnímá jako rezonující vizuální vlny v pulzující síti nahodilých souvislostí, které mnohdy ukazují povahu doby, v níž žijeme, mnohem účinněji než některé formální záměry. Náměty krajiny i zátiší Petra Zlamala se dotýkají důvěrně známých věcí a proměn dění, jejichž sled postupuje od osobních událostí prolnutých do blízké krajiny a překračuje od příběhů na obzoru města až k horizontu přítomného světa. Životní i profesní zkušenost tohoto malíře rovněž ukazuje, že dosáhl prozření k reálnému stavu věcí, zachoval si přitom úctu ke kontinuitě malířské profese i odvahu k experimentu. Z jeho expresivních i lyrických malířských záznamů se rozeznívá to, co sám nazývá duší motivu; hlasy naléhavých emocí, vyjádřené spontánní skladbou malířských gest, zhuštěných tvarů a zářivých barev, které skrze malířskou materii zpřítomňují v obraze vizuální věty rozhovoru. Praha, duben 2010

Petr Zlamal Narozen 21. března 1949 v Olomouci. Malíř, kreslíř, autor realizací v oblasti užitého umění a monumentální tvorby. V letech 1992–1995 a 2005– 2006 inicioval a organizoval ve Šternberku mezinárodní umělecká sympozia. Studia: Akademie výtvarných umění v Praze, Ateliér monumentální malby (1968–1974, Arnošt Paderlík). Samostatně vystavuje od roku 1963 (Česká republika, Itálie, Německo), kolektivně od roku 1975 (Česká republika, Polsko, Itálie, Německo, Nizozemí, Rakousko, Litva, Lotyšsko, Venezuela, USA, Kuvajt, Kanada). Zastoupení ve sbírkách: Ministerstvo kultury České republiky, Muzeum umění Olomouc a soukromé sbírky (ČR, Německo, USA). Členství v uměleckých skupinách a spolcích: Registrován při Českém fondu výtvarných umění (1974–1990), Svaz českých výtvarných umělců (1974–1991), Unie výtvarných umělců Olomoucka (od 1990), Občanské sdružení Grimm (od 2001). Literatura: Petr Zlamal. Obrazy. Kat. výstavy. Text Pavel Zatloukal. Olomouc, Oblastní galerie výtvarného umění 1980. – Petr Zlamal. Obrazy / 1999. Kat. výstavy. Text Zdeněk Pospíšil. Olomouc, Unie výtvarných umělců Olomoucka 1999. – Petr Zlamal. Příběh genu. Kat. výstavy. Text Jiří Hastík. Šternberk, Galerie Šternberk 2000. – Petr Zlamal. Vnější a vnitřní světy. Obrazy z let 2002–2005. Kat. výstavy. Text Věra Jirousová. Šternberk, Galerie Šternberk 2006. – Petr Zlamal. Archeologie paměti. Obrazy 1979-2009. Kat. výstavy. Texty Ladislav Daněk (ed.), Pavel Zatloukal, Simeona Hošková, Zdeněk Pospíšil, Věra Jirousová. Olomouc, Agentura Galia 2009. – www.studio-zlamal.cz 12. Padající drapérie, 2009

84

85

Věra Jirousová

Foto: archiv Studio Zlamal


Josef Zlamal / Obrazy, kresby 1/ Pokoj 2002, akryl na papíře, 700x1000 mm, majetek autora 2/ Erika, 2005, kombinovaná technika na papíře, 250x205 mm, majetek autora 3/ Hlava, 2005, kombinovaná technika na papíře, 335x275 mm, majetek autora 4/ Dvojice, 2007, akryl na sololitu, 65x73 cm, majetek autora 5/ Dvojice, 2007, akryl na sololitu, 85x100 cm, majetek autora 6/ Kocour hledá, 2009, kombinovaná technika na papíře, 410x570 mm, majetek autora 7/ Včelí hnízdo, 2009, kombinovaná technika na papíře, 410x580 mm, majetek autora 8/ Pokoj, 2001, kombinovaná technika na papíře, 700x1000 mm, majetek autora 9/ Město, 2008, akryl na sololitu, 100x120 cm, majetek autora 10/ Dým v ulicích, 2009, akryl na sololitu, 120x90 cm, majetek autora 11/ Dým v ulicích, 2009, akryl na sololitu, 120x90 cm, majetek autora 12/ Panoptikum, 2010, tuž na papíře, 960x660 mm, majetek autora

86

87

1. Pokoj, 2002


2. Erika, 2005

88

89

3. Hlava, 2005


4. Dvojice, 2007

90

91

4. Dvojice, 2007


6. Kocour hledá, 2009

92

93

7. Včelí hnízdo, 2009


8. Pokoj, 2001

94

95

9. Město, 2008


10. Dým v ulicích, 2009

96

97

11. Dým v ulicích, 2009


K mojí tvorbě

Josef Zlamal

Tvorba je pro mě fascinující hrou, zážitkem, radostí, ale i strastí. Je to hra, nad kterou nemám absolutní kontrolu, vymyká se všemu ostatnímu. Je to hra, ve které si nemůžu být ničím jist. Zkouším, jak vyzrát na svou malost, přízemnost, omezenost. Usiluji o něco, co nemůžu nikdy získat. Dobře to vím, a přesto mi to nedá spát. Směřuji, stejně jako můra, automaticky za světlem. Motto: Pro nahodilost není v mé tvorbě prostor. Okolní svět je mnohem komplexnější než ten, který si dovedeme sami představit. Obraz pro mě není možným únikem z reality, nýbrž prostředkem pro návrat do ní. Šternberk, duben 2010

Josef Zlamal Narozen 7. 12. 1983 ve Šternberku. Malíř, kreslíř, autor realizací do architektury. Studia: Univerzita Karlova v Praze, obor translatologie (2003– 2004), Hochschule für Kunste, Bremen, D (2004-2006, prof. Rolf Thiele). Samostatně vystavuje od roku 2003 (Česká republika, Německo), kolektivně od roku 2002 (Česká republika, Německo, Rakousko, Kanada). Zastoupení v soukromých sbírkách: Česká republika, Německo. Členství v uměleckých skupinách a spolcích: Unie výtvarných umělců Olomoucka (od 2006). Literatura: Petr Zlamal. Příběh genu. Kat. výstavy. Text Jiří Hastík. Šternberk, Galerie Šternberk 2000. – Sedum ku pěti. Výstava mladých členů a přátel UVUO (obrazy, fotografie, volná tvorba). Kat. výstavy. Neznačený text, medailony autorů. [Olomouc, Unie výtvarných umělců Olomoucka 2006]. – Česko-dánský workshop / Czech-Danish Workshop. Šternberk 2006. Kat. k výstavám. Text Štěpánka Bieleszová, medailony autorů. Šternberk, Městská kulturní zařízení – Galerie Šternberk 2006 – www.studio-zlamal.cz

12. Panoptikum, 2010

98

99

Foto: Dalibor Konopáč, 2010


Summary

The Story of a Creative Gene Wilhelm Zlamal (1915–1995) / Petr Zlamal (1949) / Josef Zlamal (1983)

The foremost intention of this publication is to introduce the personage of the painter Wilhelm Zlamal (1915–1995) to a wider audience through a story of a creative gene present in his lineage. Athough he was strongly linked to the German artistic tradition, he was able to capture the genius loci of his native town and its surroundings, especially in the last decade of his working life. Wilhelm Zlamal considered himself to be fundamentally a landscape painter however his portrait and figurative work, which he explored with absolute luminosity during the last phase of his life, is also noteworthy. Landscape and the figure is also a thematic constant in the work of his son Petr Zlamal. In contrast to his father he has in the past few years inclined towards a monumental expression and predominantly explosive color schemes with gradual intensity that reveal his sensual stimulation from painting as such. That which connects the father, whose painting conveys an emotional reserve, to the son is the above mentioned phenomenon of a specific luminosity. While Wilhelm‘s work was aimed at an otherworldly culmination, Petr‘s work exists in more objective presence.

100

101

Already at a first glance it is impossible to doubt the unquestionable talent of Josef Zlamal, the youngest one to continue in the family‘s painting tradition. Even he is an obvious figuralist incorporating urban and rural themes into his work. In comparison to Wilhelm and Petr, the world of Josef‘s paintings and drawings is imbued with subject matter evoking an immediate reaction, be it positive or negative. As in the work of his father, Josef‘s painted delivery has a sense for the dramatic, in his case however it is accelerated into emotional excesses and sensations of repulsion. A probable and realistic obstacle for an immediate acceptance (or rather rejection) of his work into the broader Moravian cultural context is his, most likely, deep subconsious inclination towards recent and contemporary German painting. This on the other hand connects him through an imaginary historical spiral in another time and space to the creative legacy of his forefather. All that remains to be desired for is that this publication, in some way, contributes to a deeper insight into a hitherto neglected aspect of regional, as well as national, Czech post-war visual art culture.


Wilhelm Zlamal

Petr Zlamal

Josef Zlamal

Born October 10th 1915 in Sternberk - died December 22nd 1995 in Sternberk. Painter, draftsman, author of visual art realizations and monumental works. Studies: Long distance (correspondence) course of drawing and painting in Berlin (1931–1932), Academy of Visual Art in Prague (1934–1938, prof. Josef Loukota, Franz Thiele, Max Svabinsky), Akademie der Bildenden Künste, Munich (1939–1942, prof. Hermann Kaspar), until 1943 master student with same professor. Solo exhibitions from 1944 (Czech Republic) collective exhibitions from 1937 (Czech Republic, Germany). Collections: Ministry of Education of Czech Republic, Museum of Art Olomouc, Museum of Olomouc, Silesian Land Museum in Opava, State District Archive in Olomouc, private collections (Czech Republic, Germany). Membership in art societies and collectives: Registered with Czech Fund of Visual Arts (1974–1990), Union of Czech Visual Artists (1974–1991), Union of Visual Artists of Olomouc region (1990–1995).

Born March 21st 1949 in Olomouc. Painter, draftsman, author of visual art realizations and monumental works. From 1992–1995 and 2005– 2006 initiated and organized international art symposiums in Sternberk. Studies: Academy of Visual Arts in Prague, Atelier of monumental painting (1968–1974, prof. Arnost Paderlik). Solo exhibitions from 1963 (Czech Republic, Italy, Germany), collective exhibitions from 1975 (Czech Republic, Poland, Italy, Germany, Holland, Austria, Lithuania, Latvia, Venezuela, USA, Kuwait, Canada). Collections: Museum of Art Olomouc, Czech Ministry of Culture and private collections in (Czech Republic, Germany, USA). Membership in art societies and collectives: Registered with Czech fund of visual art (1974–1990), Union of Czech Visual Artists (1974–1991), Union of Visual Artists of Olomouc Region (from 1990), civic foundation Grimm (from 2001).

Born December 7th 1983 in Sternberk. Painter, draftsman, author of realizations in architecture. Studies: Univerzita Karlova in Prague, translatology (2003–2004), Hochschule für Künste, Bremen, Germany (2004–2006, prof. Rolf Thiele). Solo exhibition from 2003 (Czech Republic, Gemany), Collective exhibitions from 2002 (Czech Republic, Germany, Austria, Canada). Private collections: Czech Republic, Germany. Membership in art societies and collectives: Union of Visual Artists of Olomouc Region (from 2006).

Literature: Zdeněk Pospíšil, Wilhelm Zlamal. Olomouc 1999. - Wilhelm Zlamal 1915–1995. Concolato, Jean-Claude, Flight and Exile in Art, Praha, 2002, Exhibition Catalogue. Text Ladislav Danek. Sternberk, Municipal Cultural - Gallery Sternberk 2005. - ZPo (Zdenek Pospisil), entry Zlamal, Wilhelm. New Encyclopedia of Czech Visual Art. Supplement. Praha, Academia 2006, s. 866. - www.studio-zlamal.cz

Literature: Petr Zlamal. Obrazy. Exhibition Catalogue. Text Pavel Zatloukal. Olomouc, Regional Gallery of Visual Art 1980. - Petr Zlamal. Obrazy / 1999. Exhibition Catalogue. Text Zdenek Pospisil. Olomouc, Union of Visual Artists of Olomouc Region 1999. - Petr Zlamal. Příběh genu. Text Jiri Hastik. Sternberk, Galerie Sternberk 2000. - Petr Zlamal. Vnější a vnitřní světy. Paintings from 2002–2005. Exhibition Catalogue. Text Vera Jirousova. Sternberk, Galerie Sternberk 2006. - Petr Zlamal. Archeologie paměti. Obrazy 1979–2009. Exhibition Catalogue. Texty Ladislav Danek (ed.), Pavel Zatloukal, Simeona Hoskova, Zdenek Pospisil, Vera Jirousova. Olomouc, Agentura Galia 2009. - www.studio-zlamal.cz

102

Literature: Petr Zlamal. Příběh genu. Exhibition catalogue. Text Jiri Hastik. Sternberk, Galerie Sternberk 2000. - Sedum ku pěti. Exhibition of young members and friends of UVUO (painting, photographs, art work). Exhibition catalogue. Neznačený text, medailony autorů. [Olomouc, Unie výtvarných umělců Olomoucka 2006]. - Česko-dánský workshop / Czech-Danish Workshop. Sternberk 2006. Exhibition catalogue. Text Stepanka Bieleszova, medailony autorů. Sternberk, Mestska kulturni zarizeni - Galerie Sternberk 2006 – www.studio-zlamal.cz

103

Contact: Studio Zlamal Olomoucká 55 785 01 Šternberk Phone: +420 739 086 525 E-mail: josefzlamal@seznam.cz www.studio-zlamal.cz


Expozice času - Historie objektu v ulici Československé armády č. 19, Šternberk

Dům patří k nejstarším domům města. Způsob stavby a její rozlehlost dávají tušit, že nebyl stavěn pro běžného šternberského měšťana. Jednalo se snad o tržnici, hostinec, sloužil i jako rychta. Skutečně prvním, v pramenech doloženým, majitelem domu byl Bartoloměj Miličenský, člen českého rodu pánů z Miličína. V roce 1593 koupil tuto nemovitost Kašpar Scholz za 1600 rýnských. V tomto roce je v domě zmiňována i sladovna. V roce 1616 byl za 950 rýnských objekt prodán Jiříku Čechovi, písaři a správci kanceláře na hradě Šternberku. 15. února 1620 se v domě na krátkou dobu ubytoval i král Fridrich Falcký. V pramenech je dům označován jako „das grosse Haus“ s velkou zahradou sahající k vodě protékající městem. V říjnu roku 1620 jej s ostatním příslušenstvím a zařízením sladovny koupil za dva tisíce tolarů Jakub Albrecht, který byl až do konce dubna roku 1621 šternberským fojtem. V roce 1623 prodal dům dvornímu ševci Jakubu Müllerovi. V této pohnuté válečné době, kdy městem procházela rozličná vojska, se stal dům místem ubytování vysokých vojenských oficírů, za jejichž stravování platilo město velké částky. Někdy mezi lety 1629–1635 prodal Jan Müller objekt Thomasi Trubrickovi, avšak kup nebyl zaknihován. Po jeho smrti se stala dědičkou vdova Barbara a dva synové. Protože byl ale dům stále místem pro ubytování vojáků, neměli tito lidé o dědictví zájem. Chátrajícího objektu se proto ujala šternberská obec, která zaplatila veškeré pohledávky na domě. V rozmezí let 1633–1636 nechtěl nikdo ze šternberských měšťanů dům obsazený vojáky odkoupit. Až roku 1636 jej za 1600 tolarů koupil Thomas Beuthel. Doba švédské okupace bohužel znamenala i pro něj zatížení domu ubytováním vojska. Dne 24. srpna 1639 zde dokonce pobýval i císařský generál hrabě Filip von Mansfeld s chotí. Beuthel zemřel někdy mezi lety 1643–1649, aniž pravděpodobně zanechal dědiců. Z těchto důvodů byl dům dlouho opuštěný a zchátralý a nakonec připadl obci. V dubnu roku 1649 koupil dům se zahradou, loukou, stodolou a dvěma haltýři na Ovčím potoce za 1600 tolarů Tobias Rembky. Tento měšťan měl složit závdavek 350 tolarů v hotovosti. V tehdejší těžké době mohl zaplatit pouze 50 tolarů, takže mu byl objekt odebrán

a opět přešel v držení šternberské obce. Zápis pocházející z roku 1656 hovoří o domě bez hospodáře, s dluhem, avšak s právem výčepu piva a vína. Dům, označovaný v pramenech od této doby jako tzv. „Geheim Haus“, sloužil stále pro přechodné ubytování vojska. Město na své náklady provádělo opravy dveří, oken, doplňovalo zásoby dříví. Když v roce 1674 městská rada prodala dům, kde byla původně umístěna mučírna, vězení i „radnice“, přenesla tyto instituce právě do tohoto objektu. Až v roce 1734 město dům prodalo opět do soukromých rukou - kováři a podkováři Frantzi Neumannovi za 1600 zlatých rýnských s právem vinného a pivního šenku. Po jeho smrti v roce 1742 dům za 2600 zlatých rýnských v hotovosti koupila jeho vdova Anna Marie. Ta jej v roce 1752 prodala pod činží 42 florénů ročně svému zeti Jakobu Pitschmannovi za 2250 zlatých rýnských. Vymínila si přitom doživotní užívání jedné světnice podle svého výběru. V tom samém roce bylo městskou radou rozhodnuto o ubytování vojska v tomto domě, proti čemuž se majitel odvolal až k soudu v Olomouci. Přesto u něj bylo nakonec ubytováno čtyřicet dva mužů. Roku 1781 dům odkoupil Pitschmannův syn, rovněž Jakob, za 2800 florény. Dne 19. listopadu 1805 zde posnídal rakouský císař František I. a ruský car Alexandr I., zatímco jejich vojska táhla směrem ke Slavkovu. V roce 1815 dům s hostincem odkoupil za 30 tisíc zlatých vídeňské měny další z rodu - syn Jakub Pitschmann, tkadlec. V roce 1832 zemřel a hostinec vedla dál jeho žena Tekla. V roce 1834 podle parcelního protokolu stabilního katastru činila výměra domu 225 čtverečných sáhů. V září 1847 hostinec koupili manželé Leonhard a Marie Zweigelovi za 21 tisíc florénů konvenční měny. Od roku 1867 nesl hostinec nové číslo a byl nazýván v materiálech jako „zum Goldenen Ross“. Objekt byl opětovně prodán roku 1871 za 30 tisíc florénu rakouské měny manželům Rudolfu a Theresii Zweigelovým, kteří začali využívat rozlehlé prostory domu k podnikání. Další majitelé jsou známi podle zápisu v gruntovních knihách bez bližších údajů. V listopadu 1883 je dům zaknihován ve prospěch „Sternberger Spar - und Vorschussverein“, v únoru 1885 „Deutsche Hotel 104

Gesellschaft in Sternberg“, v září 1906 „Stadtgemeinde Sternberg“. V říjnu 1952 došlo k zaknihování domu pro Městský národní výbor ve Šternberku, který využíval dům pro kulturní potřeby města. Výstavní plochy v přízemí domu, městská knihovna, Divadlo pro 100, baletní sál, kanceláře - to jsou ve výčtu poslední funkce „Domu osvěty“. Odbourání třetiny domu při stavbě nákupního střediska urychlilo jeho chátrání. Koncem 80. let byla započata rekonstrukce, jejímž cílem bylo využití domu pro potřeby městské knihovny. Změny roku 1989 v podmínkách financování vedly k zastavení stavby. Rozestavěný objekt čekal deset let na svoji novou příležitost. V roce 2000 bylo rozhodnuto, že bude místem nové Expozice času. Zdroj: Stavebně historický průzkum objektu zpracovaný v roce 1995 SPÚ v Olomouci.

105


PŘÍBĚH MALÍŘSKÉHO GENU Wilhelm Zlamal (1915–1995) Petr Zlamal (1949) Josef Zlamal (1983) Expozice času – 1. patro Šternberk, ČSA č. 19 18. května – září 2010

Editor a koncepce publikace: Ladislav Daněk Texty: Ladislav Daněk, Jiří Hastík, Bohumír Kolář, Josef Maliva, Františka Macková, Zdeněk Pospíšil, Eberhard Schlotter, Bohuslav Smejkal, Wilhelm Zlamal, Josef Zlamal Medailony: Ladislav Daněk Odpovědná redaktorka: Erika Zlamalová Podklady k vyobrazením: archiv rodiny (portrétní snímky), Lumír Čuřík Obálka a grafická úprava: Zdeněk Macháček Předtisková příprava: STUDIO 6.15, Zlín Tisk: Graspo CZ a.s. Náklad: 500 výtisků První vydání ISBN 978-80-904352-2-3

107


Turn static files into dynamic content formats.

Create a flipbook
Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.