Montessori Magazín #2

ín az 8 g a 01 R i M o 2 ri Č r so ar so es – j tes t on o 2 on M ísl á M Č v dá Vy

Organely na obálce Obálku tohoto čísla zajišťuje jarní kompozice organel Montessori pomůcky ‚trepka“. Na straně 48 najdete klíčovou lekci o buňce a lidském organismu, kde hrají trepka i tato pomůcka z obálky hlavní roli. Na třetí straně obálky (strana 67) si pak přečtěte návod, jak pomůcku z obálky vystřihnout.

Montessori Magazín Číslo 2 – jaro 2018 Montessori ČR

6 Neměli jsme ani na poštovné ● do školky ● do školy 10 Byly jsme „Montessori experimentátorky“ ● do školky ● do školy 18 Každé dítě si může rozvinout absolutní sluch ● do školky ● do školy 26 Je otevřeno ● do školky ● do školy 32 Víme všechno nejlíp? ● na doma ● pro duši 34 Co dítě, to zahradník ● na doma 40 Zima se nevzdává ● do školky 42 Jarní aranžování květin ● do školky 48 Buňka jako člověk ● do školy ● na doma 54 Dá si někdo čaj? ● do školy ● na doma 58 Rohlík s čokoládou ● na doma 64 Dědeček s Montessori kurzem ● do školky ● pro duši

En e

rgi Ene gie Ene ner E

Nová energie Dita Dlouhá

Milí čtenáři, mám ráda jaro. Je plné energie pro nové začátky. Člověk má najednou pocit, že všechno je možné.

odcházející zimy, tak se také zahřejete. Čajem a vlastnoručně tvarovanými čokoládovými sušenkami.

Něco podobného, svoje vlastní jaro, zažil spolek Montessori ČR (tehdy ještě jako Společnost Montessori) před dvaceti lety. Jaké bylo začínat s ‚alternativou“ v divokých devadesátých letech, si můžete přečíst ve dvou rozhovorech se zakladatelkami Společnosti Montessori, Jitkou Brunclíkovou a Kamilou Randákovou. Za ta dvě desetiletí dokázaly velké věci. Montessori je dnes i díky nim uznávanou cestou pro vzdělávání a tisíce dětí tak mají lepší šanci na šťastnější dětství. A to je pořádný kus práce.

Jsme rádi, že vám tentokrát můžeme nabídnout víc praktických návodů s přesnými postupy k použití ve škole, školce i doma. Velmi podnětná je klíčová lekce na téma orgány vs. organely, na kterou upozorňuje i naše obálka.

A poslední tip: Najděte si chvíli a ponořte se do rozhovoru s Deborah Sulovsky. Její koncept práce s hudbou, který vychází z dosud neznámých zdrojů přímo od Marie Montessori, určitě změní váš pohled na to, co dokáže hudba, co dokážou děti a hlavně – co dokážou společně.

Některé počáteční problémy, o kterých se v rozhovorech dočtete, dnes znějí jak z jiného světa. Hodně toho je ale ještě před námi. Každopádně, naše ‚jarní energie“ zůstává.

Pěkné čtení a pěkné jaro!

A o jaru je celé toto číslo Magazínu.

Budete aranžovat s dětmi ve školce Za celý tým Montessori ČR květiny nebo zahradničit. Ale protože Dita Dlouhá předsedkyně Montessori ČR každé jaro v sobě má i poslední osten

6

● do školky

● do školy ● 3–6 let

● 6–12 let

● 12–18 let

let Montessori ČR

Neměli jsme ani na poštovné Šárka Rubešová

Jitka Brunclíková

Rozhovor s Jitkou Brunclíkovou o založení a pionýrských letech Společnosti Montessori

Dobrý den paní Brunclíková, letos je to 20 let od založení společnosti Montessori ČR. Vy jste zakladatelkou společnosti a já bych Vám moc ráda položila pár otázek. Nejdřív by mě moc zajímalo, jak jste se dostala zrovna k Montessori. Proč zrovna tento typ vzdělávání? Měla jste s ním nějaké zkušenosti?

Montessori systém jsem letmo prvně poznala na studijní cestě v Maďarsku v roce 1987. Vedli mne dopoledne do třídy MŠ. Mé zkušenosti z našich školek byly – buď direktivní společné činnosti nebo nekontrolovatelná strkanice a tahanice o hračky. Zdálo se mi, že tam jdeme zbytečně, protože cestou bylo úplné ticho. Třída ale byla plná

dětí, které soustředěně pracovaly. To mne fascinovalo a podnítilo můj zájem.

Proč jste se rozhodla zavést tuto formu vzdělávání u nás v ČR? Co bylo tím stimulem?

Dvacetiletá praxe psycholožky ve výzkumném centru dětské psychiatrické kliniky. Výzkumné soubory tvořily děti na mateřských a základních školách.

Direktivní přístup a ideologicky podmíněný přístup k náplni učiva a výchově žáků brzdily spontánní rozvoj a kreativitu dětí. Po roce 1989 byl čas na změnu.

V roce 1994 jsem nastoupila na MŠMT do odboru základního vzdělávání. V té době se řešila nová koncepce, náplň učiva i kompetence učitelů. Pokrokem byla například Obecná škola pro první stupeň ZŠ. Zvažovalo se i „povolení“ ve světě osvědčených vzdělávacích systémů. Podmínkou bylo předložení Vzdělávacího programu kompatibilního se základním dokumentem MŠMT. Akreditaci získala např. Waldorfská škola, zkoušel se aplikovat Daltonský systém. Nejpřijatelnější a pro děti nejpřínosnější se jevila Montessori.

Impuls přišel z mateřských škol. V té době působila v několika školkách řada učitelek (Jablonec, Kladno, Olomouc, Praha) seznámených s Montessori lektorkou z USA Carrol Ann Hontz. Vznikla potřeba, aby děti mohly pokračovat na základní škole. Pomohl prof. Karel Rýdl přeložením vzdělávacího programu a zprostředkováním exkurzí do Montessori Vídeň a Lodž.

Jakou jste měla představu o fungování společnosti a jak se Vaše představa na začátku plnila?

Bez platformy sdružující nadšené propagátory a aplikátory metody Montessori by nebylo efektivní a perspektivní pokračovat v šíření zájmu o metodu a kvalitního zavádění do škol.

Bylo potřeba přesvědčit a vzdělat učitele a pomoci školám připravit prostředí pro výuku. Společnost jsme založily nejprve ve formě Obecně prospěšné společnosti s pí ředitelkou Mgr. Blankou Hrdou z MŠ v Modřanech a babičkou žáka ing. Alenou Sedláčkovou.

Věřila jsem, že pedagogové i veřejnost ocení přednosti a výsledky Montessori vzdělávacího systému. Nyní je plnohodnotnou součástí školství.

Staly jsme se členy a rovnocennými partnery pedagogických iniciativ (Skav, Pau) a účastnily jsme se aktivně jejich snah o modernizaci výuky a zrovnoprávnění alternativních vzdělávacích programů.

Společnost zaštiťovala vzdělávací a informační kurzy pro učitele i rodiče i s jejich finančním zajištěním, zpočátku se zahraničními lektory ve školkách v Modřanech a v Kladně. Pořádala zahraniční exkurze a navázala spolupráci na mezinárodní úrovni s Montessori Europe a AMI. První dva diplomy získaly učitelky z Modřan v Polské Lodži.

Vrcholem bylo založení metodického střediska v roce 2000. V roce 2004 jsme uspořádaly mezinárodní kongres Montessori Europe s 320 účastníky.

Začátky asi nebyly jednoduché.

Mohla byste je čtenářům Montessori magazínu trochu přiblížit?

Problém byl s finančním zajištěním ná-

Kde jste získávala kvalifikované lektory na pořádané kurzy? Byli to Starostka pouze zahraniční lektoři? Jaký byl s nadšením zájem o pořádané kurzy o Montessori pedagogice? podpořila školku po Lektory nám pomohl získat prof. Rýdl. návštěvě kladenské První dva kurzy lektorovali zpočátku ZŠ, kde sledovala Rakušanky, Němci, Polky, Carrol Hontz, doc. Šturma, dr. Nováčková. Zájem se prvňáčka při postupně s růstem počtu škol zvyšoval sčítání a odčítání až do stavu ročně tří 280 hodinových čtyřmístných čísel. diplomových kurzů, tří informativních kurzů, několika předmětových seminářů, přednášek pro rodiče, zahraničních exkurzí a účastí na mezinárodních kupu materiálu a pomůcek potřebných konferencích. na kurzy, z počátku i se zajištěním místností na kurzy, po založení střediska A jak se Vám dařilo po založení s jeho provozními náklady. Výnos kurzů společnosti? Byla jste spokojená se postačoval sotva na mzdy lektorů. zájmem veřejnosti? Dovedu si představit, že začátky byly opravdu těžké. Pomohly nám dvě dotace (z magistrátu Setkala jste se někdy i s nedůvěrou či hl. m. Prahy: 200 tis. Kč kterou zajistil odmítnutím? dr. Grulich a 200 tis. Kč z Mezinárodní Odmítavé (např. překvapivě ředitelka školy v Nebušicích, kterou zajistil prof. odboru základního vzdělávání MŠMT Rýdl). Za tyto finance jsme uspořádaly Mgr. Fleisnerová – Montesori je pedoprvní kurzy a vybavily středisko. centrický systém a to je nepřijatelné) i rozpačité (například starostka MČ Neměly jsme možnost honorovat spoLibuš před založením MŠ) názory jsem lupracovníky kromě lektorů. Vše byla vytrvale korigovala pozvánkami do dobrovolnická práce. Já jsem pracovala fungujících škol. Starostka s nadšením celou dobu bezplatně. (Organizace podpořila školku po návštěvě kladenkurzů, přednášek zahraničních lektorů, ské ZŠ, kde sledovala prvňáčka při sčí- exkurzí, příprava a úklid prostor, aktivní tání a odčítání čtyřmístných čísel. Mgr. účast na celostátních pedagogických Fleisnerovou naštěstí nahradil osvícený iniciativách, administrativa společnosMgr. Bohumír Šumský, pozdější řediti). Práci zpočátku komplikovala komutel školy v Libuši, který tam poskytl nikace se spolupracovníky, s lektory prostory prvnímu středisku Montessori i účastníky bez možnosti současného v ČR. pokroku internetu. Neměly jsme ani

na poštovné. Zvládla jsem to s pomocí nejobětavějších spolupracovníků – celého základního lektorského týmu, Dis. Lenky Koukalové, Mgr. Blanky Hrdé.

hodnotnou součástí školství, inspiruje ostatní a hlavně přináší žákům Montessori škol radostné a tvořivé vzdělávání.

Jakým způsobem jste inzerovala kurzy? Kde se bylo možné o Montessori společnosti dozvědět?

Díky kontaktům na MŠMT, Pedagogické fakultě, pedagogickým iniciativám (SKav, Pau) a Učitelským novinám jsme poměrně často informovaly učitele i veřejnost. Později informovaly i webové stránky společnosti.

Děkuji všem spolupracovníkům, kteří k tomu – hlavně v počátcích této anabáze – přispěli. Velmi si vážím jejich prvotního nadšení a vytrvalosti při prosazování, šíření a aplikaci myšlenek a metodiky Montessori.

Pomáhala jste také podpořit lektorky v myšlence a poté v realizaci otevřít v částech ČR první školky/školy?

Lektorky byly již učitelky s praxí v Montessori školách, kurzů se účastnili nové učitelky se zájmem o metodu a někdy i rodiče ochotní spolupracovat. Většina školek Montessori vznikla úpravou prostředí ve třídách a převzetím metodiky Montessori. Někdy iniciativa vycházela spíše od rodičů.

My jsme jim pomáhaly metodicky – bylo třeba vytvořit základní dokumenty školy akceptovatelné při zařazování do sítě škol a vyrovnat se s požadavky inspekce. Pomáhaly jsme při tvorbě Školních vzdělávacích programů. Později i materiálně.

Plánovala jste otevřít i vy nějakou školku/školu?

Ne, to bych opravdu nezvládla.

Chtěla byste našim čtenářům ještě na konec něco sdělit?

Věřila jsem, že pedagogové i veřejnost ocení přednosti a výsledky Montessori vzdělávacího systému. Nyní je plno-

Jitka Brunclíková

Psycholožka dětské psychiatrické kliniky, pracovnice Ministerstva školství, zakladatelka Společnosti Montessori, ve které dlouhé roky pracovala zcela dobrovolně.

Po návštěvě Montessori školek v zahraničí iniciovala první Montessori vzdělávání v ČR. Dlouhé roky organizovala exkurze do zahraničních Montessori školek a škol pro pedagogy a rodiče.

Sestavila první národní Montessori kurzy a byla iniciátorkou evropské konference Montessori Europe v Praze v roce 2005.

10

● do školky

● do školy ● 3–6 let

● 6–12 let

● 12–18 let

let Montessori ČR

Byly jsme „Montessori experimentátorky“ Šárka Rubešová

Kamila Randáková

Letos je to 20 let od založení společnosti Montessori. Kamila Randáková byla jednou z prvních, která se pedagogikou Montessori v České republice zabývala a praktikovala ji. Povídaly jsme si o tom, jak „se v Čechách podařilo v neprostupném a neznámém houští vybudovat startovací dráhu pro současný letový provoz Montessori letiště.“

Kamilo, mohla bys čtenářům trochu přiblížit založení Montessori společnosti? Kdo ji tenkrát založil, jak byla v České republice Montessori pedagogika rozšiřována a jak se šířila? Kde jste sbírali zkušenosti? Jezdili jste i do zahraničí?

Paní Jitka Brunclíková založila koncem 90. let v Praze Společnost Montessori o.p.s a začala organizovat s podporou profesora Rýdla systematické vzdělávání – za zkušenostmi se nejdříve jezdilo do zahraničí a paní Jitka zvala do ČR zahraniční lektory. První český vzdělávací Montessori kurz se konal po roce 2000 pod záštitou Karlovy Univerzity. Učitelky z prvních Montessori tříd začaly samy zkušenosti z praxe v Česku předávat a šířit – v rámci seminářů, setkání, besed v různých místech ČR, na konferencích PAU a dalších akcích.

V soukromé škole v Praze (Vybíralova ul., fungovala jen pár let a zanikla) ve spolupráci s Karlem Rýdlem připravili dokument ke ŠVP pro MŠMT, společně se Společností Montessori vydávali překlady knížek Marie Montessori a české publikace o tomto přístupu.

fakultě; zvala do ČR lektory ze zahraničí a korespondovala s Montessori zahraničními asociacemi, iniciovala vznik poradního sboru pro Montessori pedagogiku na MŠMT; spolupracovala s učiteli na VŠ, s řediteli školek a škol; zapojila Společnost Montessori k zakládajícím členům organizace SKAV. Vedla neziskovou vzdělávací organizaci – její program, organizaci kurzů a všech akcí, akreditace vzdělávání, finance, setkání lektorského týmu, zahraniční výjezdy.

Podařilo se jí úspěšně zorganizovat

Pracovat podle Montessori programu bylo možné jen v rámci experimentálního ověřování s povolením zřizovatele a MŠMT.

Mezinárodní Montessori konferenci v Praze už v r. 2005, přednášky na Nechci psát všechny podrobnosti – to pedagogické fakultě; také třeba kurz by bylo nudné čtení. Určitě ale chci Montessori léčebné terapie s německýpřipomenout osobnost paní Jitky Brun- mi odborníky nebo zorganizovala v Praclíkové: byla pro Montessori program ze setkání s žačkou Marie Montessori v ČR od počátku velkým tahounem z Británie… Zajišťovala finance na a vizionářem. Byla neuvěřitelně praco- nákup pomůcek do prvních Montessori vitá, všechna její práce byla dobrovolná školek a sama také pracovala v mezinánezisková činnost. Snažila se sestavit rodní Montessori škole IMSP. český lektorský tým, hledala grantové možnosti, od pracovního stolu v MŠ Kamilo, a co vlastně tebe nejvíce Urbánkova postupně našla a zařídila zaujalo na Montessori pedagogice? prostory pro první metodické centrum Co bylo tím spouštěčem? Proč zrovna (které se několikrát stěhovalo); proMontessori, co tě k tomu přivedlo? pagovala Montessori na vzdělávacích V 90. letech jsem učila na kladenské akcích, na SPgŠ a na pedagogické základní škole a zajímaly mě všechny

nové metody, jak s dětmi ve škole pracovat. O Montessori pedagogice jsem četla na VŠ v publikaci o alternativních pedagogických směrech (ale před rokem 1989) – zaujal mě popis připraveného prostředí a individuální práce dětí – ale byla to trochu jiná představa, než s jakou praxí jsem se později opravdu seznámila. Takže když jsem zjistila, že se v Praze připravuje jakýsi Montessori kurz, hned jsem se přihlásila. Na kurzu jsem se sešla s učitelkami z kladenské

mateřské školy Na Vyhaslém, seznámila jsem se s paní Jitkou Brunclíkovou, která později založila Společnost Montessori o. p. s., s profesorem Rýdlem, který rozšíření alternativních směrů ve školství velmi podporoval a obhajoval ze své akademické pozice, s dalšími pedagožkami z ČR a ze Slovenska, které pak byly ty první „Montessori experimentátorky“ – protože pracovat ve školách s dětmi podle Montessori programu bylo v té době možné jen v rámci experimentálního ověřování s povolením zřizovatele a MŠMT.

dovou a Hankou Koukalovou, jsme se po kurzu začaly vídat častěji nad jejich postupnou přeměnou mateřské školy (Martina s Hankou ve školce v Montessori třídách stále pracují, Jana nedávno odešla z vedoucí pozice ve školce na NÚV). Začaly jsme jezdit po Evropě za praktickými zkušenostmi, v kladenské školce se pořádaly další letní kurzy s lektorkami z Evropy a z Ameriky. Kolegyně ve školce byly nadšené tím, co ve svých třídách měnily a jak na to děti reagovaly. S podporou zájmu rodičů dětí jsme začaly přemýšlet o tom, jak zajistit pokračování v 1. třídě ZŠ…, ale to mělo na Kladně poměrně kostrbatou cestu (bylo to dvouleté úsilí a překonávání překážek k cíli), nad kterou pedagogická veřejnost, úředníci a většina Kladeňáků nevěřícně kroutili hlavou. To bylo na přelomu tisíciletí. Udržení programu v MŠ pomohlo zavedení RVP pro předškolní vzdělávání. Třídy ZŠ v Kladně a dalších místech ČR se ještě otvíraly v „režimu pokusného ověřování“ vždy jen na jeden školní rok, a nejistota, zda bude Montessori program následující školní rok opět povolen, zanikla až se zavedením RVP ZV. V roce 2000 bylo těžké přesvědčovat okolí, že učení ve škole může vypadat také úplně jinak.

Stále byla dominantní jednotná škola, centrální vedení dětí – rozvrh, známky a učebnice byly „ověřenou“ jistotou.

Pro naše třídy ZŠ v Kladně jsme nejdříve dva roky hledali vhodnou základní školu, která nás zastřeší jako odloučené pracoviště a tu jsme později ještě museli změnit.

S kladenskými učitelkami – ředitelkou MŠ Libuší Junkovou, kolegyněmi Janou Smolkovou, Martinou Bernhar-

V roce 1999 jsem odešla na rodičovskou dovolenou a plánovala jsem, že potom nastoupím už do Montessori

Jako učitelky jsme hledaly jiný způsob ve svobodnějším školském systému. To bylo v době, kdy k nám do Čech přicházely počítače, internet a mobilní telefony.

Koukalovou, s pražskou IMSP, s Brnem; na Slovensku se Soňou Bobekovou a Evou Štarkovou… další už si přesně nepamatuji. Postupně se okruh školek a vzájemného předávání zkušeností rozšiřoval. Tenkrát jsme začínaly proto, že jsme jako učitelky hledaly jiný způsob ve svobodnějším školském systému. To bylo v době, kdy k nám do Čech přicházely počítače, internet a mobilní telefony…

Co vás vedlo k přetvoření standardní mateřské školy v Montessori? A co rodiče, měli jste jejich dostatečnou podporu?

V Kladně jsme se změnou začínaly proto, že jsme jako učitelky chtěly měnit svoji školu – a v Montessori programu jsme viděly možnost, jak vést děti bez řízení, poslušnosti a odměňování a přitom zajistit prostředí s pravidly školy. Z 2. stupně ZŠ jsem s pomocí a řádem; jak učit děti být samostatné, svého malého synka přepnula na jiný jak vytvořit prostředí pro jejich osobní program a přestoupila do mateřské školy. Vzpomínám si na tvořivou atmo- možnosti a potřeby, jak připravit učení sféru – učitelky v MŠ byly nadšené tím, jako hru a zábavnou práci... Rozhodly co Montessori program dětem přináší, jsme se a potom jsme změny vysvětjak se učí a co dokáží, moc je to bavilo, lovaly rodičům, abychom měly také ve školce byla spolupracující a nadšená jejich podporu. Nebylo to až tak těžké atmosféra. Velkou oporou a iniciátorem – sami rodiče brzy viděli, co „nová práce místo hraní“ a další prostředí změn byla tehdejší ředitelka MŠ Líba dětem přináší. Rodiče se s námi potom Junková, která musela program obhajovat u zřizovatele, oslovovala sponzo- rozjeli do zahraničí vidět takové školy naživo. Pamatuji si však na každoroční ry a zajišťovala prostředky na změnu debaty s rodiči před zápisem do školky prostředí, na další vzdělávání, řešila i do školy, kde se rodiče rozmýšleli, zda proclení Montessori pomůcek z Hodají dítě do Montessori nebo běžné landska a dost dalších překážek, které už jsou dnes těžko uvěřitelné. (Pamatuji třídy (v MŠ musely být stále běžné třídy se, jak jsme psaly žádosti na kladenský z nařízení magistrátu až do vzniku možnosti ŠVP). Některé otázky přetrvávají magistrát na psacím stroji a jezdily s žádostmi na MŠMT…) Spolupracova- dodnes v místech, kde je „Monte nové“ (ale také v médiích): jestli nebudou mít ly jsme s dalšími školkami – s Vlastou Hillebrandovou v Jablonci, ředitelkami děti chudé dětství bez těch krásných plastových hraček; jestli se budou umět MŠ v Praze Blanku Hrdou a Lenkou

poprat a nebudou z nich ušlápnuté chudinky v tom nebezpečném světě; co budou dělat v 1. třídě, když už ze školky budou umět číst, psát a počítat; co když jim budou chybět soutěže; jestli nejsou ty praktické činnosti ve

Od začátku bylo vidět, že děti se mohou učit bez centrálního řízení, že berou volnou práci jako samozřejmost a většina si dokáže práci plánovat a organizovat a že se chtějí stále učit něco nového. školce nebezpečné; jestli se opravdu naučí číst a správně psát, když ve škole nemusí číst nahlas a psát diktáty na známky; co když se nebudou chtít naučit počítat – kdo je k tomu donutí bez známek; co když budou přecházet z 5. třídy na jinou školu… a podobně.

Postupně však bylo stále více rodičů, kteří už sami chtěli jinou školu pro své dítě – a to je myslím trend, který v ČR převažuje dodnes a je hybatelem vzniku nových Montessori mateřských center, klubíků, školek a škol. Rodiče chtějí jiný způsob vzdělávání pro své děti a tak se začnou scházet, dělat osvětu, hledat učitele, přesvědčovat ředitele – a když nepochodí na místních školách a na obcích, zakládají vlastní soukromé školy – a pak hledají budovy a finance, maminky studují pedagogiku a přichá-

zejí na Montessori kurzy.

Kami, pracovalo se s dětmi tenkrát stejně jako dnes? Měli jste dostatek informací k tomu, jak vést děti, jak připravit společnou práci, jak připravit pomůcky nebo jste to prostě zkusili a ono to fungovalo?

Všechno si už úplně nepamatuji a o všem, co se dělalo a dělo nevím. Po nástupu do Montessori tříd jsem byla zaujata každodenním školním životem – tím, jak jsme v našich třídách dětem připravovali prostředí pro individualizované učení. V té době jsme například neznali program Kosmické výchovy tak, jak ho známe dnes. Používali jsme aktivní učení dětí s metodami programu Čtením a psaním ke kritickému myšlení a integrovanou tematickou výuku. Také nás nejdříve zaskočilo, že děti v Montessori programu ve škole už nejsou tak tiché a jemné jako ve školce, že mají jinou energii. Psaní slovního hodnocení bylo v ČR prvními pilotními pokusy… Ale třeba v době, kdy školy V ČR začínaly zařizovat první PC učebny, naše děti měly ve třídě k PC volný přístup a uměly je samozřejmě využívat ke školní práci. Od začátku bylo vidět, že děti se mohou učit bez centrálního řízení, že berou volnou práci jako samozřejmost a většina si dokáže práci plánovat a organizovat a že se chtějí stále učit něco nového.

Sdíleli jste své zkušenosti také s dalšími zájemci o Montessori vzdělávání?

Od začátku jsme s učitelkami z prvních Montessori školek a tříd ZŠ svoji práci s dětmi ochotně sdílely a předávaly zkušenosti – stále k nám do kladenských tříd někdo jezdil „okukovat“ a radit se. Další příležitost pro sdílení byla

právě pod Společností Montessori – dnes Montessori ČR. Například kolem roku 2005 jsme se učitelky z celé ČR setkávaly v Praze a v Kladně nad vytvářením modelového ŠVP pro Montessori třídy. Dnes už je tento program dávno zastaralý, ale tehdy to bylo společné předávání zkušeností, plánování, zkrátka komunitní atmosféra s nadšením pro otevření Montessori programu do českých škol.

a my jsme jí nemohli pomoci – do školy se chodit musí. Manžel mě od začátku moc podporoval, společně jsme chtěli dávat do Montessori školky a školy našeho synka, takže ho vždy moje práce zajímala, a to mu vydrželo až dodnes.

S narozením třetího potomka jsem nemohla nastoupit zpět do školy – byla jsem v hodně náročné rodinné situaci, dcerka potřebovala velkou podporu, do pravidelného školního režimu jsem se nemohla vrátit. Stále jsem ale chtěla Kamilo, ty vytváříš pro školy a školky být přítomná v Montessori prostřejazykový materiál. Jak tě to napadlo? dí, takže jsem zůstala ve Společnosti Pro práci dětí ve školce a ve škole jsme Montessori s projektem Šance pro potřebovali český jazykový materiál pro vaše dítě, který dostal velkou podporu první čtení a český jazyk – a to začal – byla to další možnost rozšířit tento být můj koníček. Hned po prvním Mon- program po ČR. Ale nějak se to otočilo, tessori kurzu jsem si připravila pomůcky pro doučování dětí s SPU na klasické Dnes svoje autorské ZŠ a to bylo první zkoušení v praxi.

Postupně jsem pomůcky a výukové materiály vidím ve materiály začala více cílit na individuavětšině Montessori škol lizaci práce v Montessori třídě. Potřea školek a moc mě to těší. bovali jsme také české materiály pro kosmickou výchovu. Kolegyně v MŠ zase připravovaly doplňkový materiál k matematickým pomůckám a další vyšly ještě další rozvojové programy poznávací oblasti v MŠ. Dnes svoje a nakonec to bylo daleko více práce, autorské materiály vidím ve většině času a energie než pravidelný školní Montessori škol a školek a moc mě to režim. A celá rodina se přizpůsobila těší. Podle toho, co vidím na různých ještě nárokům mého nepravidelného e-shopech a prodejních výstavách se pracovního režimu, jednou jsem měla mými materiály také inspirovali další třeba jen 2 volné víkendy v celém roce. výrobci a vývojáři pomůcek a didaktic- Když už to bylo nad moje síly a na prakého materiálu. hu úplné rezignace, převzala všechnu zodpovědnost a ohromnou práci v nově Ty jsi poslední roky pracovala také pojmenované Montessori ČR Dita pro společnost Montessori. Jak ses Dlouhá. Ta je teď odborným a organik tomu vlastně dostala? Jaké projekty začním lídrem Montessori dění v naší jsi podporovala? národní organizaci.

Jedním z důvodů, proč jsem chtěla kdysi „jinou“ školu bylo také to, že moje Když se ohlédneš na ty roky zpátky, nejstarší dcera nebyla ve škole šťastná které už se od založení Montessori

společnosti přehouply, splnila se tvá očekávání?

Když se dívám dvě desetiletí zpátky, myslím, že nad námi od začátku Maruška Montessori držela ochrannou ruku a vesmír velmi přál našemu úsilí, protože se v Čechách podařilo v neprostupném a neznámém houští vybudovat startovací dráhu pro současný letový provoz Montessori letiště, kde každé září startují nějaká nová letadélka a letadla v různých místech ČR – a to nejen ve velkých městech. V prvním desetiletí to bylo hodně společného úsilí a spolupráce mezi školkami, školami, pedagogy, rodiči dětí. Teď v další desítce let začala konkurence, polemiky a střety nad způsoby práce a jaké by to mělo a nemělo být, budování škol s podnikatelskými záměry, ale i to je součást směřování ke kvalitě.

Ty jsi jednou ze zakladatelek ZŠ a MŠ Montessori Slaný. Máš s prací s dětmi ohromné zkušenosti. Jak vám škola funguje?

Nedávno se mi splnilo mé dávné přání: předloni jsme s mojí dlouholetou přítelkyní a kolegyní Janou Udatnou

Sice je stále málo pravděpodobné, že „jinou školu“ budou podporovat zřizovatelé na obcích, Ale již 15 let není třeba žádat MŠMT o speciální povolení. otevřely soukromou Montessori školu a školku ve Slaném, kam nastoupily obě mé dcery – nejmladší coby žákyně ve škole, starší na pozici učitelky v mateřské škole. Jana Udatná začínala s Montessori přístupem s dětmi s kombinovanými vadami ve speciální škole v Kladně už po roce 2000 a byla s tímto přístupem u dětí velmi úspěšná. Teď

máme společnou ambici vytvářet v naší škole různorodé inkluzivní prostředí.

Máme ve Slaném skvělý tým – velmi empatické, pracovité kolegyně, nadšené pro práci se všemi dětmi. Máme vlastní zkušenosti z praxe a představy inspirované příklady ze zahraničí, jak školu rozšiřovat dále. Jsem moc ráda, že dnes se náš nový a začínající tým může rozjet pro inspiraci do školek a škol a čerpat zkušenosti už z dvacetileté praxe Montessori programu v ČR! Po dvaceti letech vidím změny podmínek pro vznik nových Montessori zařízení. Sice je stále málo pravděpodobné, že „jinou školu“ budou podporovat zřizovatelé na obcích (proto dodnes není v ČR samostatná veřejná Montessori škola z iniciativy nebo s podporou obce – možná o ní jen nevíme?).

Ale již 15 let není třeba žádat MŠMT o speciální povolení, tento program je zcela legální vzdělávací možnost.

Největší změnou je dnešní iniciativa pro vznik škol – v začátcích to byl hlavně zájem a vize nás pedagogů „učit jinak“ v době, kdy to bylo trochu jako anarchismus. Dnes, když je možnost různorodosti školních programů, chtějí „učení jinak“ hlavně současní rodiče pro své děti a sami rodiče pak také hledají pedagogy a iniciují další kroky.

Takto nyní například pomáháme vzniku Montessori školky a školy v Lounech a každým rokem v Montessori ČR dalším rodičovským iniciativám.

Věřím, že stále více budou dorůstat rodiče, kteří budou chtít pro své děti Montessori způsob učení s přístupem ke svobodě a samostatnosti. A pro ně je Montessori ranvej v ČR již připravena a otestována a učitelé a rodiče

s otevřenou myslí mohou svým dětem dopřát dobrý start do života s Montessori klubíkem, jeslemi, školkou a školou! Já děkuji vesmíru, že jsem od začátku mohla být u toho!

Velmi ti, Kamilo, děkuji za tvé odpovědi. Montessori pedagogika má jistě velký potenciál a je o ní čím dál větší zájem. Jsem si jistá, že je to právě tím, jakými lidmi a jakým způsobem byla hned od začátku v České republice formována. Věřím, že do budoucna budeme mít stále více kvalitních zařízení s kvalitními učiteli a šťastnými dětmi.

Kamila Randáková

Od roku 1997, kdy jsem se zúčastnila prvního Montessori tréninku, jsem byla nadšena touto možností svobody ve škole a tím, že mohu jako učitel být průvodcem s širokým prostorem pro tvořivost a nápady. Mám dost zkušeností také s jinými metodami učitelské práce, ale Montessori přístup je celý systém – pro mě jako pedagoga i rodiče. Ráda jsem se podílela na tom, aby se informace o Montessori cestě rozšířily po celé republice.

18

● do školky

● do školy

● 3–6 let

● 6–12 let

Každé dítě si může rozvinout absolutní sluch

Šárka Rubešová Dita Dlouhá

Deborah Sulovsky

Deborah Sulovsky je expertkou na využití hudby ve škole podle původního konceptu Marie Montessori. V březnu vedla v Montessori ČR kurzy „Hudba a linie“ pro práci s dětmi ve věku 3–6 let a „Síla hudby“ pro věk 6–12 let. Zeptaly jsme se, jak můžeme našim dětem ke vztahu k hudbě pomoci. A jak může hudba pomoct jim.

Deborah, ve svých kurzech se odkazuješ na historické dokumenty, které pochází od Anny Marie Maccheroni, italské učitelky a hudebnice, která úzce spolupracovala s Marií Montessori. Vypracovala pro Montessori nejen hudbu, ale částečně se podílela také na zpracování jazykového materiálu. Jak jsi se k těmto dokumentům vlastně dostala?

Jsem moc vděčná vedoucím Montessori centra ve Vídni Christiane Salvenmoser a Saskii Haspel, které mi daly k dispozici veškeré historické materiály. Vůbec jsem nevěděla, že něco takového existuje a myslím, že to ani neví většina lidí, ale dostala jsem od Christiane Salvenmoser za úkol, abych podle podkladů připravila workshop na chůzi po linii. Téměř všechny Montessori dokumenty jsou uloženy ve Vídni.

Děkujeme ti za informace k dokumentům, je to neuvěřitelné, že se něco Jak dlouho o těchto dokumentech takového objeví po tak dlouhé době. k hudbě víš? Jak dlouho už je máš Dále by nás zajímalo, co bys doporuk dispozici? čila rodičům doma. Co mohou pro své Od jara roku 2013. dítě do věku 3 let udělat, jak podpořit v dítěti vnímání hudby?

Takže ti trvalo poměrně dlouhou dobu, Vždycky říkám rodičům, že je důležité, než jsi dokumenty důkladně prostudo- aby hudba byla přítomná v jejich životě. vala, je to tak?

Nejlepší to je, když sami zpívají nebo První rok jsem zpracovávala školku když poslouchají hudbu. Myslím tím ale a minulý rok (2017) jsem připravovala opravdu soustředěný poslech hudby koncept pro školu, protože jsem dostala a nejenom že hraje něco na pozadí. zakázku napsat knihu. Mezitím jsem koncept pro školku zkoušela a ověřovala Když jde tedy o cílený poslech hudve své praxi s dětmi. by a děti jsou do věku 3 let, tak co je dobré poslouchat? Co jsi poslouchala Sledovala jsi přesně cvičení z dokuty, když byly tvé děti ve věku dvou let? mentů Anny Marie Maccheroni a zavá- Doporučila bys hudbu reprodukovaděla je přesně, jak to bylo popsané? nou z CD nebo hudbu, kterou vyluzuje Využívám přesné informace z daných hudební nástroj? historických dokumentů. Jakmile se Do 6 let doporučuji klasickou hudbu v daných materiálech něco změní, tak to a dobrou starou lidovou hudbu, které je vyzkouším hned další den ve školce. zrovna u vás v Čechách dostatek. Věřím,

že děti vstřebávají a vnímají všechno.

U svých vlastních dětí jsem hudbu nijak speciálně nepodporovala. Prostě jsem jim hodně zpívala a nechala je poslouchat klasickou hudbu. Nechala jsem je poslouchat hudbu a nechala jsem je hudbu prožívat.

S tóny je to jako s barvami. Když je něco červené, je to červené.

Na tvém kurzu jsi zmínila pojem „absolutní sluch“. Může si opravdu každé dítě mezi 3–6 rokem takto vytříbit svůj sluch v případě, že má možnost využít připravené prostředí, ve kterém ho vhodně vede informovaný pedagog?

Každé dítě si může rozvinout absolutní sluch. Absolutní sluch není genetickou predispozicí, nejde o zděděnou vlastnost. Jde o to, aby děti měly možnost slyšet jednotlivé tóny izolovaně a aby si je spojily s jazykem, s příslušnými názvy.

Od tohoto okamžiku je to stejné jako s barvami. Když je něco červené, tak je to prostě červené.

Jakou hudbu bys doporučila připravit dětem ve školce?

Ve školce využíváme připraveného prostředí. Mám takovou sbírku krátkých nahrávek, skladeb od různých skladatelů a s různými nástroji. Na každém CD je nahraná pouze jedna skladba. Když si dítě vybere jedno takto připravené CD, poslouchá pouze tu jednu skladbu.

Doma to s dětmi dělám tak, že s nimi mluvím o tom, co při poslechu dané hudby prožívaly.

Jaký je tvůj názor na pouštění relaxační hudby pro děti předškolního věku?

Relaxační hudba je nestrukturovaná.

V první vývojové fázi z této hudby získají děti opravdu málo. Aby se mohly v jejich mozku vytvořit nové struktury, to všechno pomocí absorbující mysli, tak potřebují hudební zážitky, kde už existuje nějaká vnitřní struktura.

Co konkrétně myslíš tou strukturovanou hudbou? Jde o to, aby hudba měla nějaký jasný rytmus, nebo o co konkrétně jde?

Rytmus určitě hraje roli. Jde ale třeba o to, aby všichni jasně rozeznali, když ta skladba končí. To je u relaxační hudby hodně těžké. Nebo když v hudbě slyší určitou dobu. Dokáží v sobě cítit, jak se to všechno vyvíjí. Dokáží poznat třeba valčík. To se na relaxační hudbě nedá rozeznat.

Neumím si vůbec představit, že by nějaké dítě nedokázalo najít vztah k hudbě.

Ještě bychom se k tomu rády zeptaly na tvůj názor k přesvědčení, že když děti poslouchají v raném věku např.

Mozarta, jsou pak inteligentnější.

Jaký na to máš názor? Ovlivňuje to prý struktury v mozku dětí.

Není to dokázané. Myslím, že to vychází z obav rodičů, že nedávají svým dětem to nejlepší. Bohužel zapomínáme na to, že to nejlepší pro naše děti jsme my. Takže když já jako máma zpívám, tak to stačí.

Jakou hudbu máš ráda ty? Jakou hudbu posloucháš?

Ráda poslouchám klasickou hudbu.

Mám ale také ráda jazz a world music.

A jsou i chvíle, kdy si s dětmi pustíme úplně naplno nějakou populární hudbu a divoce tancujeme.

Máš nějaké zkušenosti s hendikepovanými dětmi? Vnímají hudbu stejně?

Slyšela jsem, že děti např. s Downovým syndromem lépe vnímají hudbu, jsou na ni citlivější.

Mně jde o to, abych viděla každé dítě takové, jaké je. Zásadně děti nerozlišuji na ty s nějakým znevýhodněním. Sleduji každé konkrétní dítě, protože mezi nimi jsou vždy nějaké rozdíly. Nicméně nemám v této oblasti dost zkušeností.

Zažila jsi dítě, které by si k hudbě nedokázalo najít vztah? Setkala jsi se někdy s dítětem, které si nenašlo cestu k hudbě?

Ne a neumím si to vůbec představit, protože myslím, že všichni jsme se narodili s tímto darem. Nicméně může se stát, že tento dar je u někoho z nás někde hluboko schovaný. Ale je tam.

A co bys poradila těm lidem, kteří ho mají takto dobře schovaný? S čím by měli začít, aby ho mohli znovu objevit, aby se nebáli? Samozřejmě kromě toho navštívit tvůj kurz, protože to stoprocentně funguje.

Je dobré si uvědomit, že nejspíš se Když jsme se dostaly k tancům, tak něco stalo v dětství. Většinou něco prokdyž jsi tancovala s dětmi ve školce, běhlo jinak, než to mělo proběhnout. osvědčil se ti nějaký tanec? Byl nějaký Často je to třeba jen jedna věta jednotanec, který se dětem třeba extrémně ho člena rodiny nebo učitelky. A když líbil a který pro ně byl například velmi si tohle uvědomíme, tak pak můžeme složitý? věřit i tomu, že tam v nás ten dar někde Myslím, že u tance hodně záleží na je. A pak jde o to, abychom si troufli. nadšení učitelky. Čím víc jsem byla nadšená a čím víc mě to bavilo, tím víc To je vlastně obrovská zodpovědnost se do toho děti ponořily. toho pedagoga, který pracuje s dětmi do 6-ti let. Když jsi řekla, že je to časTakže když máme rádi salsu, tak se to jen jedna věta, která dítě ovlivní, děti snadno a lehce naučí salsu. tak je to vlastně i vzkaz pro pedagogy Myslím si že ano, protože ten vztah je ve školkách nebo vůbec pro rodiče, důležitý. aby děti nehodnotili.

Myslím, že u vás jsou tak dobře vzdělaní pedagogové, že by nic takového nikdy neřekli.

Chůze po linii je úplně centrální aktivita ve školce. Jde o pohyb a držení těla. To pak děti potřebují a mohou využít např. při psaní. Jde také o vizuální a sluchové vnímání. Zcela jistě obsahuje velmi silnou sociální součást.

Nahrála jsi dvě CD s klavírní hudbou pro pohyb na linii. My s ním máme v naší školce asi roční zkušenost a vnímáme, jak tvá hudba na děti působí. Co tě vedlo k takové hudbě?

Pro to první CD, pro vlastní chůzi po linii, jsem hledala skladby, které by podpořily děti v samotné chůzi. Hudba, která je v pozadí nemá udávat rytmus.

Snažila jsem se obměňovat mezi durovou a mollovou tóninou.

To druhé CD bylo těžké. Vybírala jsem skladby od Elizabeth Braun Barnett a těch je mnoho. Snažili jsme se vše sestavit tak, aby učitelky ve školce mohly s dětmi projít celou didaktickou řadu.

Takže jsem tam vždycky musela vybrat jeden pochod, jeden běh a tak dále.

Jinak bychom potřebovali čtyři CD.

S tím souvisí naše další otázka. A sice, zda se chystáš vydat nějaké nové CD? O tom spolu s Ditou mluvíme.

Po zkušenostech, které máš ty a další pedagogové v praxi, je něco, co bys na stávajících CD změnila?

Nezměnila bych nic. Nejsem si ničeho vědoma, že by něco potřebovalo změnit, že něco nefunguje. Mám zpětnou vazbu od kolegyň v Rakousku, že to funguje moc dobře.

My máme s hudebním konceptem Anny Marie Maccheroni pouze jednoleté zkušenosti. Jak to vypadá, když už děti takto pracují déle než jeden rok? Na co se můžeme těšit?

Myslím, že tento koncept pomáhá dětem hudbu zažít a pochopit. A pak jim to dovoluje ve škole zkoumat vše, co pochytily ve školce. Myslím, že pak lépe nachází samy sebe. Tomu říkáme normalizace. Myslím také, že hudba také hodně přispívá k normalizaci skupiny. A k normalizaci skupiny dojde dřív než k normalizaci těch jednotlivých dětí.

Dita: Řekla bych, že máme stejnou zkušenost. Pokud je hudba ve školce nebo ve škole přítomná, tak velmi mění atmosféru a fungování celé skupiny. Ještě bychom se rády zeptaly, proč tobě přijde chůze po linii tak důležitá?

Chůze po linii je úplně centrální aktivita ve školce. Dětem přináší opravdu mnoho v různých oblastech. Jde o pohyb a držení těla, které díky tomu získají.

To pak potřebují a mohou využít např. při psaní. Jde také o vizuální a sluchové vnímání. Zcela jistě obsahuje velmi silnou sociální součást. Děti se učí být

k sobě vzájemně ohleduplné, soustředí se současně na sebe, ale zároveň dávají také pozor na zbytek skupiny.

Dnes na kurzu jsi zmínila, že děti vydrží chodit po linii třeba hodinu. Bylo to tak i u tebe ve školce?

Ano, měla jsem děti, které chodily více než jednu hodinu.

Deborah, novým poznatkem pro většinu z účastníků kurzu je, že chůze po linii není relaxační chůze, ale že je to přirozená chůze dětí, jako když jdou po chodníku. Tuhle informaci jsi získala také z dokumentů Anny Marie Maccheroni? Je to pro ně být přirozenější, je to tak?

Myslím, že to nikdy nebylo jinak myšleno. Ale nějak se to tak vyvinulo. Jde vlastně o takové to vnitřní napětí dítěte a nemůže to jít ruku v ruce s relaxací.

Nicméně, existuje i pomalý krok při vlastní chůzi po linii. To je, když se dává pata před špičku, v tomto případě musíme jít opravdu pomalu. A u chůze a pohybu v hudbě máme také pomalé kroky – pomalý běh, pomalou chůzi a pomalý pochod. Předpokladem pro pomalou chůzi je ale normální chůze.

První Montessori kurzy v Čechách byly organizovány ve spolupráci i s Rakušankami Christiane Salvenmoser a Saskii Haspel a teď si nejsem jistá, zda ve vídeňské tradici je tato pomalá chůze. Máte v Rakousku také tuto tradici nebo nevíš, kde se to ve světě vzalo?

Pokud se nepletu, bylo to v jednom výcviku AMI, ale vlastně se tato meditativní chůze učí na různých místech, skoro všude. Nevím přesně odkud to pochází.

Je třeba si uvědomit, že meditace není jen o svíčce a o pomalém pohybu, ale že existují i meditace, kde jde o sílu, o napětí svalů.

Deborah, vyzkoušela jsi ty sama někdy chodit s dětmi pomalu?

Ne, já ne.

A zkoušela jsi i chůzi po linii s dětmi venku v přírodě? Viděla jsi to třeba v nějakém zařízení?

Ano, dá se to udělat například venku na terase, když se nakreslí linie křídou.

Na trávě se zase dá využít nastrouhaná křída, která se dá do nějakého pytlíčku, kterému ustřihneme roh. Odtud se pak křída sype a my si můžeme vyznačit linii.

Je to skvělý koncept, který obrátí vzhůru nohama náš přístup k hudbě.

Pak je možné využít při chůzi po linii i nošení nějakých přírodnin?

Venku předměty k nošení nemusí být.

Stačí, když je máme uvnitř. Je to úplně jiný zážitek, když chodí venku.

Ještě bychom se rády zeptaly na barvu elipsy/linie. Je nějaká tradiční barva, o které Marie Montessori nebo Anna Marie Maccheroni mluví, nebo barva linie nehraje roli?

To je ještě něco, co potřebuji víc prozkoumat. Vím, že Maria Montessori popisovala červenou linii. Anna Marie Maccheroni k barvě neuvedla nic. Ale protože jsem při zpracování podkladů vycházela jen z poznámek kurzistů, může být jen to, že si na téma barvy linie účastníci zrovna nic nezapsali. Někdy si i u prezentací napsali pouze jednu větu. Připravovala jsem pak z této jedné věty Anny Marie Maccheroni možnou ukázku pro své děti ve školce.

V těchto případech nevíme úplně přesně, jak to bylo myšleno. Takže mám ještě hodně práce.

Jaký je koncept hudby Marie Monessori a Anny Marie Maccheroni pro školní děti?

Je to skvělý koncept, který obrátí vzhůru nohama náš přístup k hudbě.

Můžeme si představit, jaké to je, když všechno uchopíme a tím pochopíme, a jak se pak stane vše samozřejmé, a to jak pro dospělé, tak i pro děti.

Ty teď učíš některé školní děti doma.

Zkoušela jsi na nich školní koncept hudby?

Já děti neučím, já je doprovázím. Musíme se řídit učebními osnovami. Děti musí na přezkoušení. Ale doprovázím děti tak, aby to bylo co nejvíce dle konceptu Montessori. Hudbu děláme podle tohoto konceptu na sto procent a je to opravdu úžasné. Dala jsem své starší dceři nějaké skladby k poslechu – skladby, které se mi moc líbí – a ona je teď zkoumá, zjišťuje informace o skladatelích, nebo dostane zase skladby, které jsou spojené s nějakou básní a tím se to propojí s jazykem, to pak určuje slovní druhy nebo analyzuje věty.

V dějepise si udělala časovou přímku, kam si zakreslila, kdy žili všichni skladatelé, se kterými se setkala. Má velkou mapu, kam si zakresluje, kde se jednotliví skladatelé narodili a kde zemřeli.

Její objevování se otvírá hodně do široka, a to je právě ta kosmická výchova.

Je krásné to zažít.

Co je na domácím vzdělání asi to nejtěžší?

To, jak vnímám, že se na to dívá vnější svět.

A to nejhezčí?

To nejhezčí na tom je ta svoboda, kte-

rou máme jako rodina. Moje nejstarší dcera je vrcholová sportovkyně a může si ten svůj zájem naplno užít. Přitom ale zvládá osvojit si vše, co se týká školy.

Současně zvládá i zkoumat, dělat referáty, tvořit plakáty apod. Ona i její bratr hrají na nástroje a vaří. Když mám nějaký termín mimo domov, tak často něco uvaří, já přijdu domů a mám teplou večeři. Mají tu neuvěřitelnou svobodu, že tohle všechno smějí zažívat tak, jak chtějí a jak jim to vyhovuje. Také můžou jít kdykoliv ven.

Ty jsi studovala mikrobiologii. Využíváš dnes něco z tohoto studia?

Vždycky jsem chtěla studovat mikrobiologii, ale musela jsem v Paříži studovat klavír. Podařilo se mi to, až když jsem byla ve Vídni, kde je možné studovat dva obory zároveň na rozdíl od Francie. Chtěla jsem studovat biologii, protože mě fascinuje člověk.

A pro ten vztah, který mám k přírodě, která nás všude obklopuje. Když se nyní ohlédnu zpět, přijde mi, že to byla kosmická výchova, ale nevěděla jsem, že by se to dalo takto studovat. Vlastně je zajímavé, že existuje více lidí v Montessori pedagogice, kteří studovali biologii. Včetně ředitelky Montessori školy ve Vídni paní Roubíčkové.

Předposlední otázka je na dospívající. Existuje také nějaký Montessori dokument zaměřený na hudbu pro tuto věkovou skupinu, o kterém ještě nevíme?

Myslím, že máme velké štěstí, že hudba je již zakomponovaná do vzdělávacího programu „Dětí Země.“ Myslím, že to patří k oblasti sebevyjádření a umění, které tam děti provozují. Jde o to, že děti si najdou svoje místo právě ve

vztahu k hudbě. Existuje spousta různých možností, jak to může vypadat.

Chtěla bys něco vzkázat českým čtenářům?

Ano. Chci říct, že jsem velmi nadšená tím, jaké vize v sobě Češi nesou. Jsem moc ráda, že je tolik Čechů, kteří investují svoji energii do této práce, že se snaží dostat blíž k Montessori plamenu.

A právě za to bych chtěla výslovně poděkovat Ditě.

Dita: Děkuju. Doufám, že ten plamen budeme všichni společně živit, že se budeme navzájem inspirovat a pokračovat v naší spolupráci.

Deborah Sulovsky

Vystudovala psychologii a hudbu v Paříži. Dále také hudbu a genetiku s mikrobiologii na univerzitě ve Vídni. Je maminkou čtyř dětí. Dvě z nich si letos užívají domácího vzdělávání. Je diplomovanou Montessori pedagožkou pro děti ve věku 3–6 a 6–12 let s praxí ve školce a hlavně s obrovskými zkušenostmi s využitím hudby ve školce.

26

● do školky

● do školy ● 3–6 let

● 6–12 let

Je otevřeno! Šárka Rubešová

Miroslava Bednářová

S Miroslavou Bednářovou o tom, jak se v podhůří Orlických hor podařilo otevřít Montessori třídu při místní ZŠ a jak se v malém horském městě provozuje dětský Montessori klub. Rozhovor o tom, jaké je to říct „Je otevřeno!“

Mirko, zajímalo by mě, co vás vedlo k tomu založit spolek „Je otevřeno“, který se věnuje vzdělávání a otevřít školní třídu a klubík? A proč zrovna Montessori?

Hlavním důvodem byly určitě naše děti.

Díky nim jsme se o jiný způsob vzdělávání začaly zajímat. A když jsme pak zjistily, že v naší oblasti není jakákoliv možnost výběru, rozhodly jsme se pro vlastní řešení. A tak vznikla školní Montessori třída, která je součástí veřejné

školy, a to Základní a mateřské školy Jamné nad Orlicí. Obec jako zřizovatel školy třídu zastřešuje. Pedagog je zaměstnancem školy. My jsme třídu vybudovaly, vybavily, spravujeme ji, zajišťujeme veškeré pomůcky, platíme provozní náklady a působíme jako hlavní podpora v případě, že je potřeba cokoliv zařídit. Jako samostatný subjekt vznikl soukromý Předškolní klub, který zřizuje a spravuje náš spolek. Klub sídlí ve vedlejším městečku Jablonné nad

Orlicí. Klub se nám podařilo otevřít díky dotacím pro vznik předškolních zařízení, jinak by to určitě bylo těžší.

Už v začátcích plánovaní jsme věděly, že budeme chtít pro přehlednost školní třídu i klub vést nějakým směrem. Montessori pedagogiku jsme znaly už dříve a zjistily jsme, že je v souladu s tím, co od školy očekáváme, a nemusíme dělat kompromisy. Proto Montessori.

Mirko, vy jste svou Montessori třídu otevřely v jedné malé vesničce pod Suchým vrchem. Místní spisovatel uvádí toto místo jako „zapomenutou zemi“. Proč jste vybraly zrovna toto místo a nehledaly jste třeba kousek dál ve větších městech, kde se kumuluje více obyvatel? Neměly jste obavy z toho, že nezaplníte potřebný počet dětí?

Otevřít školu – v našem případě tedy třídu – na vesnici má své výhody i nevýhody. Malý potenciál v počtu žáků v místě a nutnost dojíždění těch, kteří zájem mají, je určitě jednou z nevýhod.

A strach z toho, že třídu nenaplníme, samozřejmě byl. Výhodou vesnické školy je naopak to, že se jedná o malotřídky, které přirozeně spojují ročníky a počet žáků ve třídě je pak menší.

Také jsme využily toho, že dobře známe prostředí. Z Jamného a okolí pocházíme. Lidé, bez kterých by se celá věc neobešla, nás tedy dobře znali.

Jde především o paní ředitelku školy a představitele obce Jamné nad Orlicí.

Ve městě, kde je vše anonymnější, by to asi nebylo možné. Samotnou mě náš záměr zpětně překvapuje, ale je to důkaz toho, že když opravdu něco chcete, dosáhnete toho. Bereme zřízení třídy z dlouhodobého hlediska také jako podporu naší obce a krok k jejímu roz-

voji. Doufám, že to tak skutečně bude, a že tu obrovskou podporu budeme moci škole a obci vrátit.

A co prostory? Jak dnes vypadají vaše prostory na základní škole? Bylo třeba je na vyučování nějak výrazně upravit? Je něco, co vám ještě chybí, co plánujete do budoucna ještě vylepšit nebo dodělat?

Obec Jamné nad Orlicí nám poskytla prostory pro školní třídu v obecní budově asi 100 metrů od školy. Ve stávající škole bohužel nebylo místo.

Využily jsme toho, že dobře známe prostředí.

Z Jamného a okolí pocházíme. Lidé, bez kterých by se celá věc neobešla, nás tedy dobře znali.

Prostory, kde třída sídlí, původně sloužily jako byt a část ubytovny. Na jaře a v létě 2016 tak proběhla svépomocí, především za podpory našich manželů a nejbližších, rekonstrukce těchto prostor, a získali jsme dvě krásné třídy s příslušenstvím. Obec nám vyšla vstříc a v prostorách uhradila novou podlahu.

Ostatní náklady na vybudování a vybavení jsme platili z vlastních zdrojů.

V současné době je třída vybavena základními pomůckami, které děti potřebují. Pomůcky se stále doplňují, vyrábějí, upravují tak, aby děti mohly být co nejsamostatnější. Je to dlouhodobý proces, který se mění i podle potřeb dětí a pedagoga.

Také by mě zajímalo, jak to máte například se stravováním dětí a s družinou?

Stravování i družina jsou k dispozici v hlavní budově školy. Sami bychom družinu zatím nedokázali pokrýt a i zajištění stravování není jednoduchá věc.

Toto je opět jedna z výhod, když jste součástí veřejné již existující školy.

Jednou z prvních otázek, které rodiče v našem kraji pokládají, je školné. Jakým způsobem je škola financována u vás? Přispívají vám rodiče nějakým dobrovolným příspěvkem nebo jak to všechno ufinancujete? Školné bylo jedním z důvodů, proč jsme se rozhodli pro spolupráci s veřejnou školou. Rodiče nejsou v naší oblasti na platbu školného zvyklí a školu bychom těžko ufinancovali sami. Počáteční investice byly z našich soukromých rodinných zdrojů a ze sponzorských věcných darů. Snažíme se každý rok vydělat finance i pořádáním nějaké akce. Rodiče přispívají spolku na nákup pomůcek. Příspěvek je dobrovolný. Doporučenou výši jsme stanovili 2,5 až 3 tis. ročně. Rodiče mají možnost přispět finančně, pomůcku přímo zakoupit, či se účastnit nějakých aktivit a přispět časem a energií.

Kolik máte dnes – po prvním roce provozu – dětí, Mirko?

K 1. září 2017 bylo zapsáno 16 dětí ve čtyřech ročnících. V současné době je ve třídě 14 dětí. Nejstarší děti jsou nyní ve čtvrté třídě. Příští rok otevřeme ročník pátý.

Jak těžké je najít v tomto kraji kvalifikovaný personál? Musí se vaše učitelky nějak rekvalifikovat nebo

jste měli štěstí a narazili na učitelky s Montessori kvalifikací a praxí?

Nutné je, aby pedagog na veřejné škole splňoval kvalifikaci učitele pro výuku na 1. stupni ZŠ. Vzdělání v oblasti Montessori pedagogiky povinné není, ale velkou výhodou pro děti i pro školu je, pokud jím pedagog projde. V naší oblasti pedagogové, kteří by měli i Montessori vzdělání, prakticky nevyskytují.

Vybírali jsme proto především z lidského hlediska. Ani sebelepší vzdělání nezaručí to, co je nejdůležitější, a to

Při zakládání škol se způsob provozu podceňuje, protože se řeší existenční starosti, ale je to určitě ta nejdůležitější věc. samotnou osobnost pedagoga. Vzdělání v oblasti Montessori pedagogiky si naši pedagogové doplňují. V současné době působí ve třídě v pořadí druhá paní učitelka. Paní učitelce, která děti učila první rok, se narodilo miminko.

Musím říct, že obě paní učitelky jsou ty pravé a máme velké štěstí, že je máme.

Pomocnou rukou je pro paní učitelku i asistent pedagoga.

V dnešní době se často mluví o inkluzi a to i v souvislosti s odlišným způsobem výuky. Jaký máte na inkluzi názor?

Od začátku jsme věděli, že bychom časem rádi začlenili děti se speciálními potřebami. A jak už to bývá, vrhli jsme se do toho dříve. Samozřejmě se

souhlasem paní učitelky. Na začátku to bylo velmi těžké. I když se jedná jen o jednoho žáčka a máme podporu asistenta pedagoga. Přiznám se, že jsme si v určité fázi mysleli, že to budeme muset vzdát. Ale po nějaké době se situace stabilizovala, vyměnil se asistent pedagoga, vše si postupně sedlo a dále sedá. Dokonce už dnes občas ani není poznat, že tam dochází k začlenění, což je to nejlepší, co jsme si mohli přát. A tady obzvlášť platí, že bez spolupráce pedagoga, asistenta a rodičů by to nešlo. Za to jim patří velký dík. I pro ostatní děti je to přínos, který už je vidět.

Důležitá je samotná výuka a její nastavení a fungování tak, aby pedagog, děti a rodiče byli spokojeni. Při zakládání škol se způsob provozu podceňuje, protože se řeší existenční starosti, ale je to určitě ta nejdůležitější věc. Proto je dobré mít velmi dobře nastavené vzájemné vztahy mezi všemi, kdo se celého procesu účastní. S ostatními zakladatelkami jsme dlouholeté přítelkyně a to, že se dobře známe, bylo základním stavebním kamenem našeho úspěchu.

A co rodiče? Jsou spokojeni s procesem výuky a s celým provozem vůbec? Máte nějaké zpětné reakce?

Rodiče jsou důležitým prvkem v celém procesu. Na nich záleží, jestli dítě ve třídě bude. Ostatně na nich záleží i to, bude-li spokojené. Vy pro to samozřejmě můžete udělat maximum, ale pokud nebude dobrá spolupráce s rodičem, nebude to fungovat. Já musím říci, že máme skvělé rodiče a že na vztazích s nimi stále pracujeme. Jsou i rodiče, kteří pro své dítě chtěli něco jiného, než jsme jim mohli nabídnout, a jejich děti už u nás ve třídě nejsou. Ale i tak se to vždy zvládlo v přátelské atmosféře a já jsem za to ráda.

Jak se provoz Montessori školy odlišuje od standardní základní školy v Jamném nad Orlicí? Neptám se na proces výuky, ale na běžné provozní věci...

Montessori třída má vlastní ŠVP. Organizace výuky je tedy jiná. Děti mají jinak uspořádaný rozvrh. Začínají o něco později kvůli autobusovému spojení.

Děti si u nás prostory částečně samy udržují, zametají, utírají prach, vysávají, uklízejí kuchyň, udržují i koupelnu a záchody. Děti v Montessori třídě jsou hodnoceny slovně. Naopak společně s „dolní školou“ mají děti tělocvik a ti starší i výtvarnou a hudební výchovu Ještě by mě zajímalo, jakou podporu nad rámec kosmické výchovy. Společně máte ze strany obce a okolí vůbec? se účastníme i kulturních akcí.

Co místní obyvatelé, jaký mají pohled na váš způsob vzdělávání?

Je něco, co aktuálně řešíte, co bys Jak už jsem zmiňovala výše, podponám ráda sdělila, nebo bys chtěla ra vedení školy a obce byla pro nás něco poradit těm, kdo mají zájem klíčová. Obec Jamné nad Orlicí hradila o založení podobné základní školy? i velkou část platu pedagoga, protože V každé fázi projektu je to něco jiného. počet dětí v prvním roce nepokryl tyto I přesto, že to bylo těžké a to období náklady. Jsme za takovou podporu bych vracet nechtěla, samotné budovděční. Veřejné mínění v obci je různé. vaní a vybavení tříd nebylo to nejtěžší.

Jsou lidé, kteří nás podporují, i ti, kteří

si myslí, že by tu třída vůbec neměla být. Ale věřím, že určité hrany už byly obroušeny a že se jiný pohled na vzdělávání dostává i do našich končin.

V každém případě dobrá pověst je pro třídu klíčová. A určitě je nutná velká míra osvěty. Kdyby to bylo možné, zaměstnala.

Pociťujeme i podporu ze strany rodičů.

Vážíme si každé pomoci a vstřícnosti.

Jeden z tatínků nám sestrojil potřebné počítače a dál se o ně stará. Rodiče i pěkně zareagovali na náš vánoční seznam pomůcek. Nebo maminka pošle horu knih do naší knihovničky.

Díky vstřícnosti jedné maminky máme ve škole i novou pračku. Je toho hodně.

Podporu třeba zažíváme i od místních živnostníků i obchodníků, kdy dostaneme zdarma výrobky či materiál a v obchodě slevu, protože vědí, že je to pro školu. Místní firma nám věnovala vysavač a konvici. Je to pak nejen materiální pomoc, ale i velký pocit sounáležitosti. A to nás těší dvojnásob.

Mirko, splnilo otevření základní školy vaše očekávání? A co plánujete do budoucna?

Ano, musím říci, že ano. Organizace kolem školní třídy i klubu pohltila prakticky všechen náš volný čas, ale výsledky stojí za to. Velký přínos vidíme v tom, že se toho účastní naše vlastní děti a to našemu záměru dává velký smysl. V budoucnu bychom rádi našli takovou variantu, aby děti mohly pokračovat v podobném stylu vzdělávání i na druhém stupni. Dali jsme si závazek, že bychom tu možnost chtěli připravit už pro naše první prvňáčky.

Tedy za 3 roky. Uvidíme, zda se nám to podaří.

Zároveň se školou jste otevřeli i dětský klub. Na jakém principu dětský klub funguje, kdo ho financuje?

Ano, Předškolní klub funguje také druhým rokem. Otevírali jsme ho 1. 7.

2016. Klub je určen pro předškolní děti od 3 let. Nemáme to v názvu, ale klub funguje podle Montessori pedagogiky.

Podařilo se nám získat dotaci z evropských fondů na budování a provoz předškolních zařízení a díky tomu můžeme služby klubu poskytovat v takové kvalitě, jakou máme. Chtěli jsme klub otevřít i v případě, že bychom dotaci neobdrželi, ale vše by bylo samozřejmě mnohem těžší.

Povíš nám něco o jeho založení? Kde jste ho otevřeli, proč zrovna na tomto místě a jak to probíhalo při jeho zakládání?

Motivací pro otevření Předškolní klubu byly také naše vlastní děti. Klub jsme se rozhodli vzhledem ke spádovosti okolních obcí zřídit v sousedním městečku v Jablonném nad Orlicí. Od města se nám podařilo získat prostory, které jsme stavebně pro klub připravili a vybavili. Tím, že příprava klubu i školní třídy probíhala ve stejném čase, to bylo velmi náročné, ale výsledek určitě stojí za to. Klub se stal i dobrou přípravou pro naše budoucí prvňáčky, protože zatím všichni předškoláci, kteří klub navštěvují, pokračují do naší školní třídy. Sice jsme v to při zakládání doufali a byla to také motivace pro jeho otevření, ale jak to dobře funguje, překvapilo i nás.

Kolik máte v klubíku dětí?

Maximální kapacita klubu i s ohledem na podmínky dotace je 12 dětí. Starají se o ně po celý den dvě pečující osoby.

Jaké jsou zpětné reakce rodičů ve srovnání s klasickou mateřskou školou?

Srovnání s klasickou mateřskou školou má jen pár rodičů a porovnání pro ně není snadné. Určitě oceňují klid na práci kdykoliv v průběhu dne. A i to, že u nás děti dělají velký pokrok právě na úrovni předškolní/školní přípravy.

Rozdíl mezi dětmi z klubu a klasickou MŠ je velmi vidět, přestože je každé dítě jiné. Děti z klubu jsou zvyklé na systém práce a jsou mnohem samostatnější. Znát je to zejména v procesu práce: začátek–průběh–konec. Práci si vybrat–provést–dokončit. Rozdíl je i ve znalostech, které si děti z klubu přinesly. Start ve škole je pak mnohem jednodušší, plynulejší, nenásilný. I letošní A co lektorky v klubíku? Jak náročné předškoláci jsou rozsahem znalostí, bylo zajistit kvalifikovaný personál do dovedností a pracovních návyků na velklubíku? Vidíš nějaký rozdíl v tom, zda mi dobré úrovni. Je vidět, že připravehledáš lektorku do školy nebo klubíku? né prostředí, respektování senzitivních To, že jsme podporováni z dotací, je období a podpora pedagogů je klíčová. spojeno s jistými povinnostmi. Jsme tedy v klubu vázáni určitým vzděláním, Mirko, velmi ti děkuji za odpovědi které náš personál musí mít. I v klubu je a přeji vám mnoho úspěchů ve škole průvodce základ a nejdůležitější je jeho i v klubíku a mnoho spokojených dětí i rodičů. Ať se vám i nadále daří!

Rozdíl mezi dětmi z klubu a klasickou MŠ je velmi vidět, přestože je každé dítě jiné. osobnost a přístup. Sehnat někoho, kdo by měl praktické zkušenosti, bylo i pro klub nemožné. Záleželo tedy hlavně na lidském faktoru. Formální Montessori vzdělání si pečující osoby doplňují a musím říct, že kvalita Montessori prostředí roste každým dnem. Stále se něco vylepšuje, doplňuje, vychytává.

Vidíš rozdíl mezi dětmi, které v letošním školním roce přešly do základní školy z vašeho klubíku, a dětmi, které navštěvovaly klasickou mateřskou školu? Jaký je přínos docházky do klubíku?

Miroslava Bednářová Jedna ze zakladatelek spolku Je otevřeno, z.s. Absolvovala Právnickou fakultu v Brně, vyzkoušela zaměstnání ve státní správě, advokátní kanceláři a v soukromém sektoru. Je maminkou tří synů, kteří jsou pro níě hlavním impulzem. S dětmi je na rodičovské dovolené a dle svých slov nikdy nepracovala více než nyní. Myšlenka na jiný přístup ve vzdělávání a výuce jí přišla natolik blízká a logická, že pro ni postupně přestala být „alternativou“ a stala se běžnou součástí jejího pohledu na svět.

32

● na doma

● pro duši

● 3–6 let

● 6–12 let

● 12–18 let

Víme všechno nejlíp? Šárka Rubešová

Koncem minulého roku byla v Praze na návštěvě u Jaroslava Duška světoznámá autorka knihy „Vychováváme děti a rosteme s nimi“ a trojnásobná matka Naomi Aldort.

Úvodem nám Naomi zdůraznila důležitost vlastní zodpovědnosti dětí. Jejich kontrola, zda mají hotové úkoly, zda si opravdu vyčistily zuby, zda se správně oblékly atd., způsobuje jejich neustálou závislost na nás a neučí je zodpovědnosti za své konání. Zdůrazňuje, že je opravdu potřeba nechat děti růst, důvěřovat jejich chování, respektovat jejich potřeby, ale také nechat je zažít si důsledky vlastního konání. Být ve výchově dítěte důslední. Když už jednou naše dítě nějakou činnost zvládne, je třeba mu do toho znovu nezasahovat.

To je pro nás rodiče těžké hlavně ve chvílích, kdy spěcháme – ráno do školky, na autobus, do práce nebo kamkoli jinam. Toto jsou chvíle, kdy chceme

některé věci jako např. oblékání dětí urychlit a místo toho, abychom své děti nechali oblékat samotné, honem jim pomůžeme do rukávu, nasadíme čepici a vůbec nedomýšlíme důsledky svého chování.

S tím souvisí i tzv. „adultismus“, což Naomi charakterizuje jako jistotu rodiče, který ví vše lépe než dítě a dělá vše pro dobro svého dítěte, nicméně bez jeho souhlasu. Kde se ta jistota v nás bere, že přesně víme, kdy dítě musí mít hlad, že si musí obléknout rukavice, když je venku chladno, že musí udělat úkoly předtím, než si bude hrát nebo se nesmí válet po trávě? Jsme si opravdu jisti, že víme lépe než naše děti, co je

pro ně dobré? Naomi to charakterizuje jako ovládání dítěte a to je poté odpoutává od nich samotných. Stále je spousta rodičů, kteří se snaží minimalizovat chyby svých dětí a zažít si důsledky svého chování. Naomi nám proto doporučuje zastavit se, zaposlouchat se a podívat se do svého nitra. Nicméně, abychom si to nevyložili špatně, neznamená to, že život poběží podle dítěte.

Dítě potřebuje zažít skutečné životní výzvy a my bychom mu je neměli nijak usnadňovat. Sama Naomi přiznává, že v této oblasti výchovy svých dětí udělala chybu a to v jejich předškolním věku, kdy nechala „být své děti dlouho miminkem“. Později přišla na to, že už děti ve věku 5–6 let dokáží být velmi zodpovědné a mohou se o sebe velmi dobře postarat.

Naomi také doporučovala nemluvit o dětech v jejich přítomnosti, což už je dnes snad respektováno nejen u rodičů, ale také ve většině mateřských škol. Je vhodné je nechválit, není třeba kolem nich neustále vše komentovat a hlavně nezužovat prostor k růstu vlastními představami a požadavky.

Respektovat individualitu dětí.

Jaroslav Dušek se Naomi také ptal na podporu rodiny, rodičů, měla jí dostatek? Naomi odpověděla, že bohužel žádnou podporu rodičů neměla. Ale nebylo to tak hrozné, protože byla vnitřně silná a nikdo z rodiny si s ní netroufl do konfliktu jít. Později ji její tatínek viděl, jak hovoří o výchově dětí v televizi. Díky této epizodě si uvědomil, že jejich dcera hovoří přes televizní vysílač k velkému množství lidí. V tento moment jejich nedůvěra ztichla. Tatínek konečně uznal, že nějaká pravda ve

způsobu nestandardní výchovy, kterou aplikuje jeho dcera na svých dětech asi opravdu bude. Nicméně ani od manžela neměla plnou podporu. První dítě čekala v 37 letech, poslední v 43 letech. V těhotenství si nenechala udělat žádný požadovaný lékařský test a věřila jen sama sobě a svému dítěti. Veškeré informace se snažila najít v knihovně.

Nikde nenašla žádnou souvislost mezi věkem matky a tím, zda bude mít v pokročilejším věku s těhotenstvím problémy. Je přesvědčená, že základem dobrého těhotenství je zdravá strava matky a zdravý životní styl. Obě své děti porodila doma. U druhého porodu byl přítomen její první syn a přestřihl pupeční šňůru svého právě narozeného bratra.

Jednou z posledních věcí, u kterých se Naomi zastavila, byla obhajoba svých dětí před ostatními dospělými. Zmínila se, že vnímá velké množství rodičů, kteří se chtějí zalíbit cizímu dospělému a neumí být na straně svých dětí, neumí se jich zastat v případě potřeby.

Líčila nám zážitek, kdy nějaký cizí muž reagoval na plačící dítě jedné maminky.

Dotyčná maminka místo toho, aby se zastala svého dítěte, potvrdila slova cizího muže. Naomi nás nabádala k větší důvěře v naše vlastní děti a jejich chování.

I přes krátký čas, který tentokrát Naomi měla, nám stihla sdělit spoustu užitečných informací nejen k výchově dětí, ale také o sobě samé. Všichni děláme pro naše děti to nejlepší, co umíme. A právě na vlastních chybách se učíme nejen my, ale také naše děti.

Mysleme na to.

34

● na doma

● 3–6 let

● 6–12 let

Co dítě, to zahradník Aneb o kropičích, šťouralech, přenašečích a dalších druzích malých zahradníků

Veronika Kyčera Kučerová

Nadchnout děti pro pěstování kytiček nebo zeleniny není vůbec těžké. Jak ale s dětmi zahradničit a zorganizovat společnou práci tak, aby zahrádka bavila je i vás a doopravdy jste i něco vypěstovali, to je už náročnější. Když to ale trpělivě zkusíte, z výsledků budete nadšení.

Vy i malí zahradníci.

Když jsem před čtyřmi lety objevila na mateřské nový koníček zahrádkaření, moje dcera měla rok a půl. Batolila se kolem záhonů, pletla se mi pod nohama a dohromady nám to moc nešlo.

Protože ale bylo jasné, že nás zahrada obě baví, postupně jsme se naučily, jak spolupracovat, aby práce na záhonech nestála, nervy netekly a pobyt na pozemku jsme si užily. Do našeho týmu časem přibyl ještě syn a s ním nová zkušenost, že na zahradě může prožívat velká a poučná dobrodružství už i novorozenec.

Zvědavost ochutnat, co jste společně vypěstovali, totiž dříve či později zvítězí nad ofrňováním, malý zahrádkář získá motivaci zkoušet nová jídla nebo vás dokonce překvapí tím, že začne vymýšlet z úrody vlastní recepty.

Zahradničení s dětmi pochopitelně vyžaduje trpělivost, protože stejně jako se dítě učí lyžovat nebo jezdit na kole, i správnou techniku setí a zalévání květin si malý zahradník piluje jen díky mnoha a mnoha pokusům. Ale pokud mu je umožníte, získáte zapáleného pomocníka a váš potomek užitečnou zálibu možná na celý život. A ještě si díky zahradě "vypěstuje" i zdravější vztah k zelenině, ovoci a jídlu obecně.

0–1 rok Zahradník pozorovatel

Různě staré děti samozřejmě na zahradě zvládnou a zaujmou jiné činnosti, níže nastíněné věkové rozlišení ale prosím berte jen orientačně. Každá zahrada i každý (malý) zahradník jsou totiž originál.

Děti berte na zahradu nejlépe už od narození. Zvyknou si být v tomto prostředí a zabavit se tu zdánlivými drobnostmi, jako je mihotání větví nebo poslouchání kosa. Už těm nejmenším miminkům poskytuje zahrádka spoustu přirozených, klidných podnětů, takže

se tu rozhodně nenudí, byť jsou zatím v roli pozorovatelů z kočárku. Uši zaměstná zpěv ptáků, šumění stromů nebo cvrlikání hmyzu, oči mohou sledovat hru stínů, poletující motýly nebo vás při práci. Starším kojencům také můžete dát do kočárku či na deku zkoumat přírodní materiály od větviček po květiny (samozřejmě ne jedovaté, jako jsou narcisky, konvalinky či hyacinty! Pampelišek, fialek či sedmikrásek se ale nemusíte bát, jsou jedlé) či vypěstované ovoce a zeleninu. Mého syna například okolo 9. měsíce fascinovalo trhání trávy a této činnosti se dokázal opravdu dlouho a soustředěně věnovat, zatímco já kus od něho okopávala záhon.

I úplně obyčejné "hračky" jako stéblo trávy či větvička šeříku zapřáhnou všechny smysly malého zahrádkáře, včetně čichu a chuti. Počítejte samozřejmě s tím, že batole ono stéblo zkusí očichat i ochutnat. Tyto pokusy ale objeviteli nezakazujte, jen bedlivě sledujte, jaké rostliny nebo hmyz (pozor na včely apod.) má kolem svého stanoviště, a moc se nevzdalujte.

Nejvíc práce na zahradě samozřejmě uděláte, když váš doprovod usne, ale z osobní zkušenosti vím, že zahradničit se dá i s miminkem zavěšeným v šátku nebo nosítku na zádech! Jde pouze o vaši fyzickou kondici, kolik vydržíte; nošenec si na takovou zábavu zvykne a klidně vám bude na zádech spát či pozorovat, jak pracujete, celé odpoledne. Horší už je, co na to večer řeknou vaše záda.

1–2 roky Kropič, šťoura a přenašeč V tomto období je nejdůležitější dítě na zahradu hlavně vhodně obléct a obout.

Těžko totiž objeviteli zakážete hrát si s dešťovkou v sudu nebo za vámi vlézt na zablácený záhon. Tyto činnosti budou průzkumníka na zahradě lákat nejvíc a zákazy povedou jen k soubojům a pláči. Je škoda, že se pro děti do tří let nevyrábí žádné pracovní oděvy či zahradnické rukavice (nebo o tom alespoň nevím), takže nejlepší je vyčlenit z šatníku kousky, u kterých vám nebude vadit, že je potomek na zahradě zmaže nebo potrhá, a ty pro zahradní hrátky obětovat. Pokud není zrovna parné léto, volte nepromokavé oblečení a gumáky a s sebou berte i náhradní zásoby, protože snad všichni zahradníčci milují vodní hrátky a leckterým se podaří nalít si vodu i do gumáků.

Takto starým dětem je zbytečné budovat na zahradě pískoviště nebo stavět trampolínu. Pokud na té trampolíně nebudete skákat taky, dítě vás bude raději následovat do záhonů. Batolata chtějí dělat přesně totéž, čemu se věnujete

vy, i když těm činnostem zatím nerozumějí a jsou nad jejich schopnosti.

Přesto chtějí vaši motyku, váš sáček se semínky, vaši konev... Připravte se proto na to, že po příchodu na zahradu je třeba věnovat dítěti určitý čas. Nechte ho, ať samo zjistí, že tu těžkou konev neunese, i ho chvíli nechte zápasit s vaší obří motykou a teprve poté mu nabídněte dětskou variantu nářadí. Ale pozor, vše musí být funkční, ne plastové napodobeniny. Konévka musí zalévat a motyčka kopat. Dětské kovové nářadí s dřevěnou násadou mívají v železářství nebo lepších zahradnických potřebách.

Velkou zábavou je také sázecí kolík, ty mějte rozhodně dva, jeden pro sebe a druhý pro pomocníčka. Dělání důlků a vkládání všeho možného do jamek váš doprovod zaměstná na opravdu dlouho.

Počítejte také s tím, že batoleti nevysvětlíte, kam může nebo nesmí šlapat.

Nevidí, že vy se vyhýbáte vzcházejícím rostlinám a našlapujete mezi řádky.

Cestičky proto nadělejte širší než běžně a nejlépe je i zamulčujte posekanou trávou nebo slámou, aby byly pro dítě

více patrné. Veďte pomocníka k tomu, aby se pohyboval jen po nich, ale nečekejte, že to pochopí hned a na žádnou rostlinu už nešlápne. Nejstrategičtější je vyčlenit kus záhonu pro práci s dítětem, zaujmout ho tu určitou činností (například již zmiňovaným sázecím kolíkem) a poté se vzdálit k práci, která by byla s potomkem problematická. Když dítě jeho činnost omrzí, nabídněte mu další společnou zábavu, například zalévání nebo třídění semínek, a poté, co se "rozehraje", si opět odskočte ke své práci. Ano, chce to trpělivost, dost času a nespěchat, ale za společné zážitky to stojí.

Co malý zahradník v tomto věku zvládne?

• Trhat květiny, listy špenátu, borůvky, jahody atd. Trhat může do misky i přímo do pusy.

• Přinést vám a odnést, oč ho požádáte. Přenášení předmětů po zahradě je náramná zábava. :-) • Odnést košík s plevelem na kompost.

• Nabírat vodu, zalévat.

• Sít hrášek, lichořeřišnici, fazole a další větší semena. Samozřejmě dítě sledujte, zda je nezkouší jíst, jistě brzy pochopí, že tyhle "kuličky" nejsou k jídlu.

• Dělat důlky nebo do vámi připravených jamek vkládat sadbu česneku či cibule.

• Sázet brambory.

• Vytrhávat plevel.

3–6 let Pomocník, smíšek i snílek

Naopak, pochopilo, jaký dobrodružný svět práce i zábavy zahrada skýtá, a to je nejdůležitější pro to, aby tu s vámi chtělo i nadále trávit čas. Říkejte dětem, co se dnes chystáte na pozemku dělat, co a kde roste, s čím třeba mohou pomoct (ale nenuťte je, musí samy chtít) nebo co se v záhonech od minule změnilo. Učte děti být pozorné k proměnám přírody a vaší zahrady, udržujte jejich zájem, ale pokud si chtějí "jen" hrát, nechte je.

Může se stát, že někdy bude dítě zahrádka bavit, ale jindy by si radši Váš zahradní doprovod je čím dál šikov- doma hrálo s oblíbenou panenkou nebo navštívilo kamarády. Obojí – panenku nější a chce se chopit pořádné práce. i ty kamarády – můžete klidně brát Dokázat vám, že taky umí okopat s sebou. Záleží samozřejmě na nátuře, záhon, vykopat díru a zasadit sazenici ale děti obvykle těší společnost vrsdýně, hrabat listí nebo si kolečko plně tevníků a v tomto věku už ji vyhledánaložit kompostem. Ale taky si možvají, takže jde-li to, zvěte na pozemek ná začne na zahrádce hledat vlastní přátele s jejich ratolestmi a pracujte zábavu, uchylovat se do světa předtu i si hrajte v týmu. Takové zpestřestav, nořit do vlastních her, ke kterým ní možná nadchne i vás. Vylupování hrášku, luštění fazolí, sázení i vybírání brambor a další monotónní činnosti se rázem stanou mnohem větší zábavou pro všechny zúčastněné.

7–99 let Opravdový zahradník

nebude potřebovat vás ani zahradní nářadí. Po chvíli společné práce se vám někam ztratí a půl dne o něm nebudete vědět. A nemusíte mít strach, že dítě o zahrádkaření ztrácí zájem.

Pokud se vám už podařilo u dítěte vzbudit o zahradničení zájem, teď se váš pomocník konečně dostává do věku, kdy zvládne samostatně a čím dál pečlivěji zastat jakoukoliv zahradní práci. Problémem přestávají být drobná semínka mrkve i její trpělivost vyžadující jednocení, obratné prstíky zvládnou

uvazování rajčat k oporám i zasadit křehké sazenice pórku či kedlubnů.

Stále platí, že děti obvykle vítají společnost kamarádů a zážitky chtějí sdílet.

Máte-li tedy v rodině nebo poblíž další potenciální zahradníčky, berte je na pozemek také. I když potomek možná nebude pracovat tak soustředěně, jako když je s vámi na zahrádce sám, a bude si s kamarády hlavně hrát, přece jen se určitě rád pochlubí svým záhonem, ukáže, co, kde a jak pěstuje, co se na zahradě naučil a třeba něco zkusí i naučit ostatní, rozdá práci, bude ji koordinovat atd. To vše jsou životní lekce stejně důležité jako sklízení plodů vlastní práce.

S důvěrou proto dítěti svěřte do péče vlastní záhonek, kde si může pěstovat, co a jak bude chtít. Dítě by ale mělo chápat, že za záhon nese odpovědnost (pomáhat na vyžádání samozřejmě můžete) a že úroda i případný neúspěch jsou v jeho rukách. Hezké je záhonek označit cedulkou s jeho jménem nebo fotkou (zalaminovaná folie, keramika apod.).

Přeji vám i vašim dětem co nejvíce krásných společných chvil na zahrádce a bohatou úrodu.

Využívejte naplno toho, že váš pomocník už umí číst, takže pokud potřebuje poradit, nesypte informace automaticky z rukávu, ale společně je vyhledávejte v knihách nebo na internetu. Dítě může s vaší pomocí také vést zahradnický deník. Do něho si zapisuje, kdy a co na zahrádce dělalo, co zaselo, jak se záhon během roku měnil, můžete společně pořizovat fotky úrody atd.

Zájem podpoříte také četbou dětských knížek s tematikou pěstování a přírody, namátkou třeba Jůlinka z jedlé zahrádky od Terezy Václavkové, Rostlinopis od Jiřího Dvořáka, Zákeřné keře od Daniely Krolupperové nebo Byliny malé čarodějky od Poloncy Kovač.

Veronika Kyčera Kučerová

Veronika Kyčera Kučerová je náruživou zahrádkářkou, toho času na rodičovské dovolené.

Píše zábavný blog o zahradničení Sláma v botách, na jehož motivy vyšla loni i stejnojmenná kniha veselých příběhů začínající permakulturní zahradnice. Ukázky a možnost objednání najdete na www.slamavbotach.cz.

40

● do školky

● 3–6 let

Zima se nevzdává

Markéta Lážnovská

Ne nadarmo najdete v kalendáři uprostřed května tři Ledové muže. Zima se jen tak nevzdává. Buďte připraveni.

Pojďte a objevujte s dětmi tohle drsné, krásné a tolik potřebné čtyřměsíční období. Zkuste si venku sednout a pozorovat z výšky 100 cm. Zkuste přelézt kládu na „bobku“. Překonat výšku 30 cm, když měříte 60 cm, to je výkon! Zkuste to udělat dvakrát nebo třikrát. Je Vám teplo?

Zima je dlouhé krásné období. Člověk se ale musí víc připravit. Je chladno, mráz štípe a zalézá za nehty. Slunce prosvítá přes holé větve, mrazivý vítr fouká, led se blýská, nohy podkluzují, vločky padají a sníh se lepí na obličej.

Vločky mají neuvěřitelné geometrické tvary, velikosti, prostorovou strukturu. Mají fialové, zelenavé, červené i modré odlesky. Když na ně dýchnete, pomalu se rozpouštějí. A co všechno se se sněhem dá dělat! Koule, krychle, kopy, jehlany, stavby všeho druhu. Dá se i barvit, ochutnávat, malovat s ním na kůru stromů… A zasněžené větve a listy s namrzlými kousky ledu, to je nádhera!

Chodíte s dětmi ven? Pokud jsou děti dobře připravené, mohou venku v zimě trávit plno času. Vlněné oblečení, dostatek pohybu a radost ze zkoumání! To všechno je potřeba a bude se Vám také zima líbit. Často soudíme podle svých zkušeností, zažitých pocitů a dospělácké perspektivy.

Zkuste se na zimu podívat perspektivou dětské zkoumavé a hravé mysli.

Slyšeli jste někdy, aby dítě řeklo: …to je ale hnusné počasí… fuj bláto… to je strašné, jak to klouže… zase ten sníh… ach jo, louže a mokro, no to je hrůza, raději nepůjdeme ven…

Ano, dětem venku teplo je. A to, co se dá dělat venku v létě, lze dělat i v zimě.

Ráda bych se zastavila trochu více u louskání a řezání.

Děti velmi rády rozbíjejí suché plody.

Používají k tomu kameny nebo kladivo.

Lískové a vlašské ořechy mohou děti dát ptákům do krmítek nebo je často raději samy sní. Oříšky jsou velmi chutný výsledek těžké práce. Naučíme děti držet kladivo, sledovat pohyb své ruky, držet ořech pevně třemi prsty. A ťuk, ťuk, skořápka už praskla. Teď malými prstíky špetkovým úchopem vyndáváme křehké jádro.

A pokud se chcete naučit s dětmi řezat, pak zimní křehké dřevo je k tomu ideální. A pokud zima zalézá za nehty a zebe nos a chodidla, zkuste si uříznout dva koláčky z kulatiny. Je Vám už teplo?

Děti pracují s pilou a kladivem velmi rády. Vyrobit si budku nebo krmítko jde několika způsoby. Například zbyde-li Vám kokos, stačí ho rozříznout, kokosové mléko nechat vykapat, usušit jeho dužinu a nastrouhat ji, to je dobrota.

A z kokosového ořechu se potom vyrobí krmítko, stačí jen provrtat otvory pro provázky, k tomu použijeme ruční vrták nebo nebozez. Potom už provléknout provázek, udělat uzlík, a pověsit na strom.

42

● do školky

● 3–6 let

Jarní aranžování květin v MŠ Montessori

Šárka Rubešová

Je tu jaro! Sice si můžeme koupit květy v průběhu celé zimy, ale ty jarní, kdy všechno začíná bujet, přece jen lákají nejvíce. Ani my jsme neodolali a vrhli se na aranžování květin, které jsou v tuto chvíli k dispozici. Hlavně naše děti se na to moc těšily!

Cíl: Aranžovat květiny do váziček. Zkrášlit připravené prostředí, trénovat estetické vnímání.

Použité pomůcky: Zástěrka, miska, nůžky, vázičky, ručník/ ubrus, ručníček, hadřík, džbánek na vodu, trychtýř, kbelíček a hadříček.

Věk: Pro děti od 3 do 6 let.

Jdeme na to!

1

2

Z poličky vyndáme tácek na aranžování květin a přeneseme ho na předem připravenou židli ke stolečku, kde se chystáme květiny aranžovat.

Dítě si vyndá zástěrku a oblékne si ji.

3

4

Na stůl rozložíme ručník/ubrus a z tácku vyndáme veškeré pomůcky.

Pomůcky si rozložíme do horní části stolu. Kbelík s hadříkem položíme pod stůl.

Vezmeme si džbánek a dojdeme pro vodu. Trochu vody ze džbánku nalijeme do malé podlouhlé mističky.

5 Dítě si vybere květinu. Květinu vyndá z kbelíčku a ukazováčkem přichytí spodní část stonku, aby květina nevysychala. Květinu přeneseme k aranžovacímu stolku a vložíme ji spolu s ukazováčkem do vody.

Ukazováček z květiny můžeme nyní pustit a květinu položit.

6 Vybereme si vázičku. Vázičku položíme na kraj stolu a vložíme do ní trychtýř, kterým nalijeme do vázičky potřebné množství vody z džbánku.

Pokud už dítě má zkušenost jako naše aranžérka, lije vodu do vázičky přímo a bez trychtýře. Zde je kritický okamžik, kdy může dítě lehce vodu přelít. Proto doporučuji vodu nalévat po troškách a vždy hladinu vody ve vázičce sledovat. Po nalití vody si připravíme doprostřed ručníku papírovou utěrku. Květinu vyjmeme z mističky. Přiložíme ji ke stolu k vázičce a naměříme místo, kde ji budeme zkracovat.

7 Stonek květiny zastřihneme nad papírovou podložkou a zkrácenou květinu vložíme do vázy.

8 Pokud máme vyšší vázičku, můžeme stejným způsobem upravit také další květiny.

9 Máme hotovo.

10 Nyní půjdeme vybrat podložku pod vázu. Podložky máme připravené na poličce s ostatními pomůckami k aranžování. Podložku umístíme doprostřed stolu a do jejího středu vložíme vázu s květinami.

11 Nyní je čas na úklid. Nejprve je třeba sklidit papírový ubrousek tím způsobem, že zachytíme všechny čtyři rohy a obsah i s ubrouskem odneseme do koše na kompost. Zbytek vody z misky vylijeme do kbelíčku umístěného pod stolem a odneseme na záchod, kde obsah vylijeme do toaletní mísy nebo na místo určené k recyklaci vody.

12 Vezmeme si do ruky hadříček a vytřeme misku do sucha.

13 Postupně veškeré pomůcky vložíme zpět na tácek. Sundáme zástěrku a vyměníme mokrý hadřík za suchý.

Připravenou pomůcku na tácku vrátíme zpět do poličky.

48

● do školy

● na doma ● 6–12 let

Klíčová lekce: Buňka jako člověk aneb Primitivní vs. Dokonalý

Lenka Boučková

Také patříte k absolventům klasického vzdělávacího systému? Prošli jste hodinami přírodopisu a biologie bez většího zaujetí? Odnesli jste si informaci, že člověk stojící na vrcholu evolučního procesu, je v přírodě něčím výjimečným a dokonalým? Naučili Vás, že na počátku všeho živého byla primitivní buňka? Dlouhou evolucí vznikali složitější, dokonalejší mnohobuněčné organismy, rostliny a živočichové. Nakonec vznikl člověk.

Na Montessori mám ráda, že nám dovoluje nazírat věci z nejrůznějších úhlů a vytvořit si vlastní názor. Montessori spojuje zdánlivě neslučitelné a zkoumá souvislosti, které nejsou na první pohled patrné. Pomáhá nám objevovat dokonalost všeho kolem nás a dokonalost nás samých. Není pochyb o tom, že člověk je ve své podstatě dokonalý.

Není však na Zemi sám.

Pojďme se na „primitivní buňku“ podívat Montessori očima a porovnat ji s „dokonalým člověkem“.

vylučovací a osmoregulační (udržují stabilní vnitřní prostředí). Kostra má funkci opěrnou, svaly a končetiny nám pomáhají v pohybu. Kůže celý organismus kryje. Ufff, složitý organismus. A to jsme ještě některé funkce vynechali, například rozmnožovací nebo obrannou.

Není snadné porovnávat člověka s jedinou buňkou. Ale přesto se o to pokusíme. Jako modelový organismus nám poslouží prvok Trepka velká.

Trepka velká, Paramecium caudatum, žije v organicky znečištěných vodách a lze ji snadno najít, případně vypěstovat v senném nálevu přímo ve škole.

Díky svému tvaru připomínajícímu botu získala svůj český rodový název.

Vybrala jsem ji proto, že její buňka je jednou z nejsložitějších buněk v přírodě a zároveň na ní lze dobře demonstrovat funkce jednotlivých organel.

Cílem této klíčové lekce je přiblížit dětem něco tak nepředstavitelného, jako je jedna jediná buňka. Ukazuje, jak složitý a zajímavý organismus může buňka být. Nevidíme ji pouhým okem, nemůžeme si ji osahat. Pro děti je takový mikrosvět vzdálený a neuchopitelný, pro jiné ve své malosti nepodstatný, nezajímavý a pro některé z nás opravdu primitivní. Je tomu skutečně tak?

Pojďme na to.

Vyjdeme od něčeho, co děti znají. Tak třeba od člověka. Připravíme si obrázek lidské anatomie a pokusíme se vymyslet, k čemu slouží jednotlivé orgány.

Funkci orgánů porovnáme se stavbou buňky a funkcí jednotlivých organel.

Člověk má mozek s řídící funkcí. Trepka zase jádro a jadérko, které buňku řídí.

Potravu člověk přijímá ústy a trepka také. Její buněčná ústa vedou do potravní vakuoly, která má stejně jako náš žaludek a střeva funkci trávicí. Odpadní látky vylučuje buněčnou řití, k dýchání Člověk tvoří dokonalý organismus. využívá celý povrch těla. Cytoplazma Jeho tělo se skládá z jednotlivých částí zajišťuje v buňce transport, stálost a orgánů, jež plní nejrůznější funkce. vnitřního prostředí zase stažitelná V lebce uložený mozek vše řídí. Má vakuola. Kostru buňky tvoří cytoskelet tedy funkci řídící. Na hlavě se nacházejí z mikrovláken. Pohyb buňky umožňují ústa přijímající potravu. Mají funkci brvy nebo bičíky. Povrch těla kryje přijímací. Z úst jde potrava jícnem do cytoplazmatická membrána s pelikužaludku. Žaludek a střeva mají funkci lou, stejně jako naše tělo kryje kůže. trávicí. Vylučovací funkci má řiť. Funkcí Ufff, složitý organismus. A to jsme ještě plic je dýchání. Krev a ostatní tělní teněkteré funkce vynechali, například kutiny mají funkci transportní, ledviny rozmnožovací nebo obrannou.

S dětmi díky této lekci postupně odhalujeme složitost jedné jediné buňky. Objevujeme nás samé a paralely lidského s jednobuněčným. Najednou zjišťujeme, že buňka vůbec není primitivní. Je dokonalá i ve své titěrnosti. Je zajímavá, krásná, žije a funguje stejně jako my lidé. Naše tělo k tomu, aby fungovalo, potřebuje miliardy buněk, zatímco trepce stačí jedna. Celý svět, rostliny a živočichové jsou tvořeni jednotlivými buňkami. Jsou plné záhad a velmi zajímavé ke zkoumání.

Slyším spousty otázek: „A tak vypadá každá buňka?“, „Proč tahle buňka má bičík a tahle ne?“, „Proč se liší?“, „Z kolika buněk jsme?“, „Jak buňky vznikají?“, „Můžeme buňku vidět?“, „Jak je ve skutečnosti veliká?“, „Co znamená jednobuněčný a mnohobuněčný?“, „Má každá buňka jádro?“, „Rostou buňky?“, „Co se stane, když ...“ Stojíme na rozcestí zkoumání mikrosvěta. Začínáme pracovat s mikroskopem, kreslit, porovnávat buňky, tvary, stavby, funkce, typy, pozorovat další prvoky

v senném nálevu, studovat rostlinnou a živočišnou buňku, vytvářet modely z papíru, plastelíny a žasnout nad jejich dokonalostí a krásou. Vždyť my lidé jsme velcí díky miliardám buněk, které nás utvářejí.

zkoumaly a jmenovaly orgány člověka včetně jejich funkce. Někdy jsme jich našli jen pět, jindy jsme objevili i něco navíc. Vše zapisujeme na barevné papíry a postupně přikládáme k obrázku.

Několikrát jsem lekci rozdělila na dvě.

Nejprve jsme probrali člověka a další den trepku.

Pokud byste chtěli podobnou lekci se svými dětmi vyzkoušet, mám pro Vás několik postřehů a doporučení na závěr. Používám zalaminované karty. Obrázek anatomie člověka jsem převzala Vždy vycházím z věku a potřeb dětí. z http://pomocucitelum.cz/katalog-uPodle věku přizpůsobuji obtížnost a po- cebnich-materialu/prirodopis/lidske-včet pojmů. Nechávám děti, aby samy nitrni-organy-pro-male-deti-660.html,

člověk

funkce

trepka velká

orgány

organely

mozek

řídící

jádro, jadérko

ústa

příjem potravy

buněčná ústa

žaludek, střeva

trávení potravy

potravní vakuola

svaly, končetiny

pohyb

brvy, bičíky, panožky

plíce

dýchání

celým povrchem těla

ledviny

vylučovací, osmoregulační

stažitelná vakuola

řiť

vylučovací

buněčná řiť

kostra

opěrná

cytoskelet

kůže

krycí

cytoplazmatická membrána

krev a tělní tekutiny

transportní

cytoplazma

Tabulka – Přehled funkcí orgánů a organel

trepku mám vlastní. Jednotlivé orgány i organely jsou vystříhány z pěnové pryže a barevně odpovídají barvě papírku, na který zapisuji funkci. Kromě obrázku člověka a trepky doporučuji připravit si také obrázky jiných nálevníků nebo buněk. Budou se hodit pro okamžité porovnání a zkoumání, případně pro navazující aktivity (popis stavby, vybarvování, typy buněk apod.).

Nejzajímavější aktivitou je samozřejmě vypěstování trepek v senném nálevu a samotné pozorování pod mikrosko-

pem. Výborné jsou také nákresy, ve kterých mladší děti vybarvují orgány a organely se stejnou funkcí jednou a touž barvou. Starší děti se pak zabývají stavbou buňky, rozdílem mezi rostlinnou a živočišnou buňkou.

Velmi se mi osvědčilo tvoření. Děti si v rámci projektu vytvořily model buňky z nejrůznějších materiálů. Výtvory byly úžasné a velice nápadité (kapesní model buňky, buňka včetně organel postavená z lega, rostlinná buňka z ovoce a zeleniny). Doporučuji pře-

nechat aktivitu dětem. Užasnete, kam až se ve zkoumání dostanou. Ti zvídaví probádají jednobuněčné i nebuněčné organismy, zmapují prvoky a přes půdní genofond se dostanou až k měňavkám a zubní hygieně.

Spolu s dětmi jsme objevili miliony let fungující, zcela fascinující, nepatrný a přesto dokonalý svět. Už si netroufneme říci, že je neviditelný a primitivní. Je všude kolem nás i v nás samých. Spoluvytváří svou dokonalostí dokonalost naši. Bez něj bychom tu nebyli.

Věřím, že i Vás a Vaše děti bude zkoumání takového světa bavit.

54

● do školy

● na doma

● 6–12 let

Dá si někdo čaj?

Aneb rychlý návod na stupňování přídavných jmen

Lenka Boučková

Mám ráda čaj, vařím ho vždy a všude. I ve škole, s dětmi při vyučování. Oheň plápolá, voda bublá, pára se vznáší, cukr rozpouští, v šálku se tichounce vlní hnědavé pruhy pozvolna se uvolňujících čajových esencí… To vše inspiruje pro objevování tajů fyziky, chemie a biologie.

A nejen to. Díky čaji objevuji i taje češtiny.

Jaké? No, tak si pojďte se mnou dát čaj.

Spolu s dětmi se pohodlně usadíme a já vytahuji 3 skleničky. Jsou nízké, hranaté, prázdné.

„Jaký si dáte čaj? Mátový, jahodový, černý?“ Sáčky dávám do skleniček a zalévám vařící vodou. Jednu sklenici naplním do poloviny, druhou naliji plnější a třetí bude až k okraji – nejplnější. Čaj už se louhuje. Podle druhu čaje a doby ponoření sáčku vzniká čaj tmavý, tmavší, nejtmavší. „Čí je ten čaj?“ Světlý je Olžin, světlejší Štěpánčin a nejsvětlejší Zuzčin. Můžeme přidat cukr a hned tu máme čaj sladký, sladší, nejsladší.

Když přidáme citron, bude jeden kyselý a druhý možná kyselejší.

Děti pomáhají, vymýšlí slova, stupňují je a zapisují na pruhy papíru. Nejprve pečlivě vybírám jenom ta přídavná jména, která stupňujeme pravidelně. Vše vyskládáme postupně na koberec.

Kyselý – kyselejší – nejkyselejší, teplý – teplejší – nejteplejší, pravidelné stupňování

Nyní nastal čas čaj ochutnat. Je dobrý, tento lepší a tenhle nejlepší. Jen ten nejsladší a zároveň nejkyselejší byl pro nás nejhorším chuťovým zážitkem.

Některá přídavná jména stupňujeme nepravidelně.

Dobrý – lepší – nejlepší, zlý – horší – nejhorší, nepravidelné stupňování Dá si někdo čaj? Jaký? Který? Čí?

„Jaký ještě může být? Který si dáme? Čí?“ Vařím čaj a stupňuji přídavná jména. To bylo od začátku mým cílem.

Pro někoho to může být dokonce překvapující zjištění. Pro jiného poněkud udivující. Chceme-li vystupňovat taková přídavná jména (překvapující, udivují-

cí), je potřeba použít jiných slov anebo opisných tvarů, abychom je stupňovat mohli. Méně šokující je to snad jen pro učitele češtiny, ale my jsme učinili skutečně velmi vzrušující objev.

a společně přijdete na další mluvnické jevy, které můžeme díky čaji prožít a ochutnat. Co třeba zájmena? Budu se těšit na Vaše náměty.

Lenka Boučková

Šokující – méně šokující – nejméně šokující, stupňování s použitím příslovce

Upíjím čaj. „Čí je?“ Olžin? Štěpánčin?

Také to jsou přídavná jména. „Zkusí je snad někdo vystupňovat?“ Zkusí, ale nevystupňuje. Existují přídavná jména, která nestupňujeme.

Vystudovala biologii a chemii.

Stala se učitelkou a mentorkou na víceletém gymnáziu v Německu. Nějaký čas také pracovala v soukromé základní škole. Ráda objevuje svět kolem sebe. V současné době hlavně prostřednictvím vlastních dětí a díky Montessori pedagogice.

Lenčin domácí vroucí čaj mizí ze sklenic a děti mizí v kuchyňce, aby si samy uvařily ten svůj. „Jaký?“ Ovocný, sypaný, hořký, Jirkův, babiččin... Citrón krájí nožem ostrým, ostřejším, nejostřejším.

Míchají lžičkou malou, menší i nejmenší. Někdo vaří drahý, voňavý, každý pak jedinečný a vynikající čaj.

Cílem však není ani tak skvělý čaj, jako samostatná práce dětí s adjektivy, osvojování si jejich vlastností a tvarů, způsobů jejich užití a v neposlední řadě rozšiřování slovní zásoby.

Mám ráda čaj, jakýkoliv. A mám při něm ráda společnost. Díky za tu Vaši.

Věřím, že i Vy si čaj s dětmi uvaříte

Přehled typů stupňování přídavných jmen vyskládaný na koberci

58

● na doma ● 3–6 let

● 6–12 let

Rohlík s čokoládou Zdravé svačinky nejen pro školáky

Šárka Rubešová

Koncem listopadu minulého roku jsem byla na kurzu vaření zdravých svačinek.

Důvodem byl můj syn Kuba, kterému jsme po nástupu do první třídy základní školy začali připravovat svačiny do školy a upřímně, byla jsem z toho dost nešťastná. Kuba od malička nijak extra nejí, dost si vybírá, zeleninu i ovoce sní jen to základní a dost často hodnotí jídlo hlavně podle vzhledu. V září rozmanitost jeho svačinek byla ještě ucházející. Nicméně už druhý měsíc jsme skončili u bílých rohlíků s máslem a jahodových jogurtů. Zeleninu mi domů nosil zpátky, z ovoce začal jíst pouze jablko a jeho častou větou bylo: „Mami, já bych taky chtěl ten rohlík s čokoládou.“ Bylo načase vyzkoušet

něco jiného! Něco, co uspokojí mou potřebu po zdravé svačině a přitom bude lákavé i pro Kubu. S Kubou chodí do školky dcera kamarádky Báry Svobodové, která se dlouhodobě zabývá zdravou stravou a která dcerce do školy připravuje zmiňované „zdravé svačiny“.

Snad bychom se občas mohly i sjednotit a třeba dětem do školy připravit stejnou nebo podobnou svačinu a tím Kubu v jídle alespoň trochu podpořit.

Shodou okolností Bára vypsala jeden kurz na „vaření svačinek“. Kurz byl zaměřen nejen na svačinky do školy, ale pomohl mi se všeobecně zaměřit na rychlé svačiny o víkendu a večeře v týdnu, kdy přijedu z práce domů a rychle sháním něco k jídlu.

Po příchodu na kurz jsme všichni obdrželi asi 20 receptů s příslibem polovinu z nich přímo na místě uvařit. Hurá, určitě se spoustu nových věcí naučím.

Hned na začátku kurzu jsem obdržela známou informaci k nezdravosti cukru.

No dobře, to už všichni dávno víme.

Ale čím tedy cukr nahradit, aby to nebylo stejně škodlivé? Sladidlo ani stévie nejsou vhodné varianty a med mi často zcukernatí dřív, než stihneme vyjíst sklenici. A věřte, že máme opravdu velkou spotřebu medu. Javorový sirup není úplně vhodný kvůli kvasinkám (pokud by se tedy používal ve velké míře a často). První náhradou cukru jsou např. datle nebo rozinky. Jasně, to také vím, ale kloudný návod na přípravu chodil stále kolem mě. Další je např.

Sapa kokosové mléko, třtinová tráva nebo rozemleté sušené hrušky. Hmm, tak tohle mě zaujalo a hned mi bylo jasné, že ještě ten samý večer budu hodně googlovat. Dále jsem se dozvěděla, že cukr supluje láska a doteky a že děti určitou dávku sladkého potřebují. Lze jim ale nabídnout např. domácí zmrzlinu, lízátko, kaše nebo sušenky...

Vařit jsme začali od nejlehčích receptů, jako je kompot, až po těžší, jako je quiche nebo dortíky. Pro vás mám připraveny tři recepty. Výběr jsem uskutečnila tak, abych obnovila tradiční jednoduché recepty a případně vám odhalila jejich další možnosti použití, pokud je nezkonzumujete celé. Dále jsem se zaměřila na recepty, které můžeme udělat s dětmi ve školce.

Jablečno-hruškový kompot První velmi jednoduchý tradiční recept: Jablíčka a hrušky omyjeme, vykrájíme středy a okrájíme slupku. Vykrojené kousky jablek a hrušek ještě překrojíme • 2 ks jablíček a malé kousky vložíme do hrnku s vařící • 2 ks hrušek vodou nebo jablečným či hruškovým • 1l vody moštem. Lehce osolíme, přidáme • špetka soli skořici a hřebíček a krátce povaříme.

• 8 hřebíčků Mezitím si v trošce vody rozmícháme • 2 skořice 2 lžičky kuzu na porci. Ke konci varu • 2 lžičky kuzu kuzu za stálého míchání přilijeme ke • kousek nastrouhaného kompotu a krátce povaříme. Takto a vymačkaného zázvoru uvařený kompot necháme odpočinout dle chuti nebo můžeme ještě přidat šťávu z kousku zázvoru.

Proč kuzu a kdy je dobré kompot vařit.

Kuzu sníží kyselost prostředí v těle, když už na nás něco leze. Má výborný vliv na tlusté střevo, trávicí trakt, vyžene všechny nemoci. Rychlejší variantou může být i svařit umebu švestky s vodou, zakápnout sójovou omáčkou a nakonec do toho kuzu rozmíchat (předem rozmíchané ve studené vodě).

Tento recept jsem vybrala z toho důvodu, že je velmi zajímavou, chutnou a hřejivou variantou k tradičnímu jab-

lečnému kompotu. Užitečnou informací pro mě ale bylo, že když se kompot nedojí, je možné ho umixovat a udělat z něj přesnídávku nebo ho použít jako základ do dortu.

Když píšu o mixování zbytku kompotu, tak díky tomuto kurzu jsem se naučila mixovat pečenou zeleninu, která mi zbyla od oběda. Společně s namixovanými ořechy doma tvořím výtečné pomazánky na domácí kváskový chléb.

Pečené jablko

Dalším receptem je pečené jablko: • 3 středně velká jablka • med dle potřeby • celé mandle nebo vlašské ořechy • 1 lžička skořice na posypání • 1 lžíce ghí (přepuštěné máslo) nebo másla Jablíčka umyjeme a rozkrojíme je na hvězdičku. Střed jablíčka vykrojíme kulatým krájítkem. Pekáček si vyložíme pečícím papírem a jablíčka na něj poklademe slupkou dolů. Vykrojený střed jablíčka pomažeme medem, vložíme mandle nebo ořechy, posypeme skořicí a navrch vložíme trošku ghí nebo más-

la, aby se nám jablíčka krásně upekla.

Takto připravená jablka vložíme do trouby a pečeme 40 min. na 160°C. Tenhle recept jsem jako malá dělávala s maminkou, jen jsme místo medu a ořechů do jablek dávaly marmeládu. Tenkrát jsme jablíčka s mamkou připravovaly společně a jaká to byla po upečení dobrota! Přípravu jsme si spolu náramně užily, mám na to velmi hezké vzpomínky. Postupem času jsme ale od pečených jablek z nějakého důvodu upustily. Čím se tento recept nahradil?

Sušenkami? Dorty? Věřím, že tento recept se dá velmi rychle připravit i s dětmi ve školce a že to i my brzy zkusíme.

Věřím, že jim bude chutnat stejně tak, jako kdysi mně.

Čokoládové sušenky Recept na čokoládové sušenky jsem vybrala z toho důvodu, že děti mají rády sladké a sušenky si zvládnou připravit do školy na svačinku i samy.

Rádi je děláme s obměnou různých druhů ořechů, sušeného ovoce nebo banánu. Neděláme je pravidelně, ale na Kubu náramně zabraly a věta o „rohlíku s čokoládou“ se časem naprosto vypařila. Navíc jsem si zvykla doma po práci připravovat jednoduché a rychlé večeře s čtyřletou dcerou, která mi téměř každý den nadšeně pomáhá. Stal se z toho příjemný rituál pro nás obě a na druhý den máme připravenou svačinu i pro Kubu do školy (pokud zbyde). Pojďme se podívat, jak nám to s Anežkou odsýpá od ruky. Nafotila jsem i pár fotek s postupem.

Na 40 ks sušenek potřebujete: • 150 ml kvalitního oleje • 10 lžic javorového sirupu • 250g špaldové mouky (vhodná je i ječná) • 1 lžíce kypřícího prášku bez fosfátů • 3 lžíce kakaa • 100g kvalitní čokolády

1 Nejprve si připravíme mísu, vařečku nebo lžíci na míchání těsta, váhu a veškeré potřebné suroviny. Navážíme si mouku a nasekáme nebo nastrouháme čokoládu. U nás čokoládu velmi rád krájí nožem Kuba, takže i on se na přípravě této dobroty. podílí.

2 Do mísy postupně nasypeme veškeré uvedené suroviny.

3 Těsto lžící dobře promícháme.

4 Takto vypadá dobře promíchané těsto.

5 Lžicí nabíráme těsto z mísy a vkládáme ho na plech vyložený pečícím papírem. Bochánek těsta trochu lžicí příp. rukou dotvarujeme. Nám k tomu bohatě vystačila velká polévková lžíce, kterou jsme těsto nabrali a rovnou vyklopili na pečící papír bez nějakého velkého formování.

6 Pečeme 15 minut v troubě vyhřáté na 150°C. Po vyndání necháme sušenky zchladnout, pokud to vydržíme.

Co jsem si ze svého kurzu odnesla jako poslední je to, že pro naše děti jsme my rodiče zrcadlem stravování. Jak jíme my, jedí i naše děti. Je potřeba, aby se člověk podíval nejdřív sám na sebe, než bude hodnotit své potomky.

64

● do školky ● pro duši

● 3–6 let

Dědeček s Montessori kurzem ?

Iva Křikavová Montessori centrum Pomněnka České Budějovice

Tomík pokaždé, když telefonuje, přemlouvá dědečka, aby přišel za ním do Pomněnky. Už tam byl dědeček Honzíka a ukazoval model parního stroje.

Tomík by chtěl, aby jeho dědeček také dětem v Pomněnce ukázal, co už spolu vymodelovali. Dědeček má svého vnuka moc rád a je ochoten přivézt až z Brna do Českých Budějovic obrovské modely Svatovítské katedrály a zámku v Hluboké nad Vltavou. A nejen to.

Během dopoledne si společně s ním každý slepíme vlastní malý model rotundy.

Dívám se na děti, jak pracují a na dědečka, jak s nimi komunikuje. Dědeček přebírá iniciativu i začíná pracovat se

všemi dětmi. Všechny děti umí stříhat.

Vždyť přece každý den stříhají a lepí ve svých školkách. Ale toto je něco jiného. Musí pracovat přesně. Dědeček používá jednoduché instrukce: “Počkej až ti to ukážu, potom budeš pokračovat… Podívej se, když si papír rozstřihneš na dvě poloviny, bude se ti s tím líp pracovat. Můžeš to zkusit…

No vidíš, jak ti to jde.“ Všechny děti jsou maximálně soustředěné a velmi pracovité. Přemýšlím kdy a kde vystudoval kurz Montessori… Ale ne, to není možné, nevystudoval Montessori metodu a přece mu to funguje? :-) Ano, je to tak. Dědeček vystudoval vysokou školu života na červený diplom. Miluje děti, naslouchá jim a dokáže reagovat

na to, co potřebují. Stejně jako paní Montessori.

Janis si odstřihl všechny vroubky, které měly na modelu zůstat. Dědeček s klidem konstatuje, že to udělal špatně, protože ho neposlouchal, když mu ukazoval, jak se to dělá správně. Všechny děti najednou zpozorní. Slova dědečka mají velkou váhu. Marek se moc snaží stříhat co nejlépe. Před třemi měsíci si chtěl nastříhat provázky, ale nešlo to.

Má dětskou mozkovou obrnu, která mu ztěžuje pohyb rukou. Ale dědeček mu nepomáhá! Dědeček si ani nevšiml, že má Marek nějaký handicap. A Marek poprvé v životě nežádá o pomoc.

A stříhá a stříhá. Dokáže ustřihnout i ty nejmenší zoubky. Je moc šťastný, že to dokázal a radostně to ukazuje dědečkovi. Máme s Věrkou (kolegyně) slzy v očích. Dědeček ho pochválí, ale ne moc, protože práce není ještě hotová a zoubky je třeba stříhat ještě lépe, aby je bylo možné slepit s podkladem. Čekáme, co se bude dít. Marek se nevzdává, má slzy na krajíčku, ale stříhá a stříhá. A jeho odhodlání je odměněno úspěchem – domů si odnáší svoji vlastní slepenou rotundu. Dědeček s námi v Pomněnce ještě svačí, ale děti ho nechtějí pustit domů. Ruší tedy svůj další program a pomáhá nám se sázením hrášků a ředkviček. Elinka ho chytá za ruku a ptá se – dědečku, kdy zase přijedeš? Brzo, viď. Dědeček neví, co odpovědět, má totiž slzy v očích. Nečekal, že by z pouhého lepení a stříhání mohly být děti tak šťastné. Vyvádím ho z omylu. Není to jen činnost, která činí děti šťastnými, ale naše láska, energie, čas a chuť jim předat to, co umíme.

To je poselství, které děti umí a chtějí zachytit, je to poselství o hodnotě

práce a radosti z ní. O chuti překonávat překážky a radovat se z toho. Zažít euforii, když se něco povede. Sdílet své první dovednosti s někým, kdo to přece umí nejlíp.

Moc ráda vzpomínám na svou vlastní babičku. Měla už sedmdesát pět let, když moje maminka musela začít chodit do práce a babička se o mě doma starala. Pekly jsme spolu koláče, chodily jsme na zahradu okopávat zeleninu a trhat květiny do vázy. Dlouhé hodiny mi četla a vyprávěla pohádky. Nejradši jsem měla, když si šla k sousedce na lavičku sednout a jak říkávala “splknout”. Seděla jsem i s mojí kamarádkou Zdenou na zemi pod lavičkou a poslouchala, o čem si povídají. Milovala jsem ty chvíle, kdy vzpomínaly, jak byly mladé, co dělávaly. Často také uronily slzu, když se v myšlenkách vrátily do těžkých období svého života. Babička a její příběhy jsou pro mne dodnes posilou v mém životě.

Marie Montessori říká, nechte se dětmi vést. A pomněnkové děti mě dovedly tam, že jsem poznala jejich velkou potřebu znovu obnovit každodenní kontakt mezi generací prarodičů, rodičů a vnuků. A skrze tuto potřebu se začíná proměňovat celá Pomněnka. Stáváme se místem, kde děti získávají nejen vědomosti a dovednosti, mají speciální péči, ale i místem, kde se má možnost setkat životní zkušenost prarodičů a otevřená duše jejich vnuků.

Kruh života se uzavírá – duše malého dítěte se setkává s duší dítěte svého prarodiče.

A to je dobré.

Přidejte se k Montessori ČR Spolek Montessori ČR vznikl proto, abychom rozšiřovali inovace ve vzdělávání a propagovali moderní pedagogiku. Věříme, že smysluplnou cestou k tomu je prosazovat Montessori přístup celoživotního a kontinuálního vzdělávání dětí i dospělých. Není to cesta jednoduchá, ale když na ní pracujete každý den skoro 20 let, věci se začnou hýbat.

Pojďte dělat Montessori ČR s námi!

Stojíme o každý dobrý nápad, který zvýší dostupnost Montessori pro všechny děti v Česku.

Montessori Magazín Číslo 2 – jaro 2018 Vydává Montessori ČR www.montessoricr.cz/inspirace/zpravodaj

Montessori Magazín je otevřená platforma pro vzájemnou komunikaci a obohacování. Neváhejte posílat svoje tipy, články a zkušenosti na magazin@montessoricr.cz.

Těšíme se na ně!

Jsme nejvýznamnější česká Montessori asociace a náš hlas má váhu. Vaše práce tak díky tomu bude mít jasný dopad a smysl. Pokud máte chuť se s námi do něčeho pustit, prosím, ozvěte se nám na e-mail info@montessoricr.cz.

Díky a těšíme se.

Tým Montessori ČR

Jak na trepku 1 Sundejte z Magazínu obálku. Na jedné straně obálky je černobílý obrys trepky. Na druhé straně barevné organely.

2 Obrys trepky si okopírujte na samostatný papír.

3 A obálku pak rozstříhejte na jednotlivé barevné organely.

A je to.