29
zachováním značky Massag, jehož vázání ještě jistě leckde leží na půdách. Brněnské družstvo Drukov roku 1959 pirátsky okopírovalo špičku Marker Simplex a otočnou patu s dlouhým řemenem, později i starou Ess Nevadu coby Mistral. S nástupem Markeru Rotamat v 60. letech se ale začaly dovážet originály spolu s Tyroliemi. A jak víte z opakovaných zmínek, vše počátkem 70. let vyřešila licenční výroba Markerů ve Filmovém průmyslu Barrandov. Později se ještě dovezla levná desková vázání Gertsch, pro pokročilejší ježdění ale zcela nevhodná. Ševcovská tradice ve Skutči se stala základem Botasu (1949), existujícího dodnes. Šněrovací „komíny“ v 60. letech už zaostávaly, ale přesto se podařilo vytvořit „první československou sponkovou obuv“ Botas Gerlach, v níž se dalo (či muselo) i závodit. Jenže chvíli nato začaly boty plastifikované (ty se u nás dělaly jako dětské) a skutečně plastové, které jsme už neuměli. Relativně levné, avšak bačkorovité Botas Caber v licenci nestačily, náročnější jezdec musel sáhnout po dovozu. Je škoda, že nejnadšenější léta lyžařské historie jsme prožili za železnou oponou v technologickém zaostávání a nedostatečné nabídce. Kolik času a energie se promrhalo sháněním slušnějšího vybavení...
Monopolní Polsko Odsunem většiny Němců ze Slezska velmi pravděpodobně zmizeli drobní výrobci v Riesageberge, Karkonosze. Narazil jsem pouze na zmínky z východu: bratři Schielové a Stanislav Zubek v Zakopaném, Faden, Bujak, Brach, Lipowski, dokonce továrna Maraton ve Lvově. „Zjednoczenie przemysłu sprzętu sportowego” pod názvem Polsport se odehrálo roku 1959 a monopolní výroba lyží byla umístěna do podtatranské obce Szaflary. Lyže se zpočátku dovážely i k nám, v roce 1978 továrna vyprodukovala v sedmi řadách 207 000 párů. Nepřežila ale rok 1990. Na rozdíl od našeho Sportenu přece jenom neměla onu nepřerušenou tradici a tolik lyžařů jako u nás. Jenže to, jak Sporten přežil prvotní šok z otevření trhu, byl malý zázrak a anomálie. V poslední době se ale také v Polsku vyrojily malé „butikovky”: Born To Ride, 77project,
Majesty Skis, Monck Custom, největší továrnou je Nobile v Bialsko-Biale, původně zaměřená na kiteboardy.
Bývalá NDR je Germina Centralizace východoněmecká, která spolkla tradiční značky Aschbergski nebo Müller, se jmenovala VEB Germina Schmalkalden s řadou závodů na saské straně Erzgebirge, Krušných hor. Nevyráběly se jenom lyže, ale skočky a běžky opravdu uměli. Třeba pro legendárního Jense Weissfloga. Počátkem 90. let ještě byly medaile, ale firma se už hroutila. První záchranný plán, a hned přímo megalomanský s dutými lyžemi včetně sjezdových, však nevyšel. Dál následovaly osudy příliš zamotané, než abychom je popisovali do detailu. Výsledkem složitostí je jednak výroba skokanských lyží bizarně znějící značky fluege. de, jednak obnovená Germina Sportwelt GmbH s běžkami. U nás nejznámnější je příběh Rolanda a Andre Voigtových a lyží VR a Snowrider, které v továrně ve Schneckensteinu podle a pro carvingového průkopníka, Rakušana Reinharda Fischera, začali dělat už před dvaceti lety.
SSSR: plno sněhu, ale kde jsou lyže? Není mi jasné, na čem vlastně jezdily ty popisované davy nadšených sovětských lyžníků. Že by lokální manufaktury a samovýroba? První stopy tovární výroby lyží jsem vypátral v estonském Pärnu jako Pärnumaa Tööstuskombinaat, nejprve od roku 1944 pro armádu. Od konce 50. let se produkce zvyšovala, v roce 1962 se v názvu objevuje Viisnurk, základ značky VISU. Už na přelomu 60. a 70. let dělali snad 250 000 párů běžek. Dovážely se i k nám, stávaly tuším 120 Kčs a měly hroznou pověst lámajících se šmejdů. Po roce 1990 začala postupná privatizace, vyrábělo se i pro jiné značky a jeden čas soutěžil objemem výroby Viisnurk se Sportenem o světovou dvojku za Fischerem. Ale podobně jako Germina, ani Estonci nepřežili a roku 2004 se divize lyží zavírá. Podle nezaručených informací z jedné ruské diskuze se v 80. letech SSSR pokusil vyrábět i „lepší“ sjezdové lyže. Výsledky prý byly tristní, nedařilo se dosahovat slušné kvality.
Podkarpatské filiálky Druhým dokumentovaným místem je ukrajinské (podkarpatské, kdysi československé)
PŘEZKÁČE BOTAS PATŘILY PŘED 30 LETY MEZI HORKÉ ZBOŽÍ
Mukačevo. Výnosem Rady ministrů SSSR tam byla výroba lyží zřízena 9. 11. 1946, další rok už produkují 50 000 párů. Modernizace 1966 napomohla tomu, že se Josef Fischer při hledání místa pro levnou filiálku v 80. letech rozhodl právě pro Mukačevo. S velkou slávou ji otevřel roku 1988, v roce 1996 měla 1 600 zaměstnanců, dnes už značně méně. Fischer-Mukachevo funguje dodnes. Jeho ruské stránky uvádějí výrobu pro značky Scott Usa, Stöckli, Tecno Pro, Hagan, Rossignol, Alpina, Splitkein, Tecno Pro. A dokonce tvrdí, že „львиная доля“, tedy „lví podíl“ sjezdových a běžeckých lyží Fischer se vyrábí právě zde. Stejně jako běžky pro domácí permskou značku Trek firmy AVT Sport. Když Tecnica získala rakouský Blizzard a přestěhovala do Mittersillu výrobu lyží Nordica z Trevignana, slibovala si také ona úsporu čtvrtiny nákladů přesunem části produkce do levnějších končin. Původní volbou ředitele Hofstättera, původně od Fischera, bylo osvědčené Mukačevo, ale závod roku 2009 skončil v nám dobře známém Čopu s překladovým nádražím (Čierna nad Tisou).
ARTIS. VE SVÉ DOBĚ JEDINÁ ČESKÁ LYŽAŘSKÁ ZNAČKA. DODNES JE JEJÍ LOGO POUŽÍVÁNO.
SULOV – NA SLOVENSKO SE NĚKTERÉ SULOVKY VYRÁBĚLY POD LICENCÍ ZN. ATOMIC.