K2 FOUR I U NÁS Počátkem 70. let se po velkém úspěchu doma začaly K2 vyvážet. Záhadně klikaté cestičky způsobily, že se pár kousků objevilo i u nás, v prodejně zahraničního zboží Pragoimpo v ústí pasáže Alfa na Václavském náměstí. 4 500 Kčs za závodní „four“ bylo o 1 000 až 2 000 korun víc než za konkurenční (při průměrné hrubé mzdě necelých 2 000 Kčs), a tak se de facto neprodejné lyže neznámé značky vracely snad tři následné zimy do výlohy, aniž by je někdo koupil či zlevnil. Jeden kamarád-výstředník se přesto našel, a tak mám osobní a celoživotní zážitek. Vzpomínka nejspíš zkrásněla, ale přísahal bych, že takové držení na ledě jsem až do doby carvingových lyží o čtvrtstoletí později nezažil. Příliš tvrdé hrany bohužel praskaly, zmíněný kamarád měl postupně, kupodivu vyreklamované, lyže troje. Když v roce 1995 K2 honem vrhla na trh svůj příspěvek ke carvingu, odvolala se názvem i designem právě na tuto trojbarevnou legendu. Nezvyklou „plácačku“ si na juniorské přebory vzal mladíček Bode Miller, vyhrál, vybláznil Ameriku a stal se pro ni „zakladatelem závodního carvingu“…
DMC-FT5 • vodotěsný do 13 m • mrazuvzdorný do -10 °C • nárazuvzdorný 2 m • tlakuodolnost 100 kg • prachotěsný DOBOVÝ INZERÁT NA LYŽE GRAVE, KDY VÝROBCE DÁVAL PRVNÍMU NABYVATELI DOŽIVOTNÍ ZÁRUKU PROTI ZLOMENÍ, ZTRÁTĚ VZPRUHU A VYTRŽENÍ HRANY
chlapi, schválně skákající po lyži podložené na koncích, jí nijak neublížili. Rebound prý byl až kontraproduktivně ďábelský a objevují se i mezi kandidáty na nejhorší lyže všech dob. Výsledek tedy byl divoký a nepříliš uspokojivý. Naopak se nám může jen zdát o době, kdy se někdo snažil vyrobit lyže nezničitelné a s celoživotní zárukou.
Nezlomitelný Graves a neúspěšná voština Klasickým řešením vnitřní distanční vrstvy sendviče je voština, anglicky honeycomb. Patenty jsou staré, například Junkers z roku 1915, motivované zejména letectvím. Voštinu u lyží původně v letech 1947–48 zkoušel také Howard Head, ale nebyl spokojený. U běžek, které se nepotýkají s rázy a vibracemi způsobenými rychlou jízdou po tvrdém povrchu, voština uspěla, u sjezdových lyží ale její charakter a vertikální orientace neumožňuje žádoucí filtraci vibrací. Za zkušenosti vděčíme především firmě Hexcel. Od roku 1971 si její lehké a hbité, ale také problematické a drahé lyže získaly určité renomé v USA, Comp by i model závodní, ale jinde se neprosadily. Firma koncem 70. let prodala lyžařskou divizi botaři Hansonovi, ale Hanson roku 1981 zkrachoval. Sugestivně se do naší kapitoly zapsaly od roku 1971 lyže firmy Graves Ski Company v Massachussets. Výrobce dával prvnímu nabyvateli doživotní záruku proti zlomení, ztrátě vzpruhu a vytržení hrany. Údajně měly snést prohnutí, kdy se špička lyže dotkne patky. Metrákoví
Zarputilý Gaston nakonec ovládl olympiádu Druhým zásadním průkopníkem je švýcarský inženýr Gaston Haldemann. Už roku 1958 podal patent na zpracování sklolaminátu a na aplikaci v dutých lyžích bez dřeva. Do formy vložil nafouknuté bicyklové duše, bohužel ale nechal pryskyřici vytvrzovat za nízké teploty a připravil se tak až o 4x vyšší pevnost, dosažitelnou okolo 90 °C. Franz Kneissl byl před ZOH 1960 nervózní. Head bodoval na nejbohatším americkém trhu s kovovým sendvičem, Rossignol zbrojil s rychlým modelem Allais 60, podobné výtečné lyže dělali i Authier, Attenhofer a Schwendener ve Švýcarsku. Jemu ale „v aluminiu“ ujel vlak. A tak ho zaujaly plasty a Haldemannovy prototypy. Jeden takový mu ale při prohnutí praskl v ruce (nic ojedinělého, takhle se první prototyp zlomil i Headovi) a Franz ztratil zájem. O Haldemanna, ne o plasty, a tak dříve než konkurence kývl při prezentaci jejich výrobce Cellpack. Výsledkem se v březnu 1960 stal slavný model White Star a celoživotní Kneisslova orientace na umělou hmotu. Haldemann prodal licenci Rossignolu a nechal se najmout k výrobě „svých“ lyží. S problémy: formy byly drahé, stejně jako trubice z rilsanu
GPS Wi-Fi
7.990 Kč
Palác Langhans Vodičkova 37, Praha 1