STORY
NOSTALGIE ZAŠLÝCH ZIM
FOTO: © IMAGO
TEXT: TOM ŘEPÍK FOTO: ARCHIV AUTORA
VLEKY, co se dlouho netočily VLEKY, co se dlouho netočily Kronika vývoje lyžařských dopravních zařízení je potřísněna kaňkami rozličných neúspěšných experimentů.
P
okud není aktuálně budována nějaká ještě lepší, je vloni do provozu uvedená vysokorychlostní sedačková lanovka Jordan 8 Bubble v Sunday River nejrychlejší osmisedačkou v Severní Americe. 3 200 lyžařů za hodinu je na ní přepravováno rychlostí 6 metrů za vteřinu, sedíce uvelebených ve vyhřívaných sedačkách s opěrkami hlavy a nohou. Tento Usain Bolt mezi lanovkami představuje současný vrchol mezi lyžařskými přepravními zařízeními a je na hony vzdálen prvnímu ame-
40
rickému vleku – saním na laně poháněném párou, který byl postaven v kalifornském Truckee v roce 1910. Sáňkové a háčkové vleky byly ve třicátých letech hromadně nahrazovány kotvami a od poválečných let začaly lyžařské Americe dominovat sedačkové lanovky. Tak lze zkratkou popsat evoluci přepravních zařízení, která se v areálech ukázala být úspěšná. Co ale vleky, jež skrz Darwinův přirozený výběr neprošly? Lyžaři už byli v historii přepravováni na kopec kdečím – včetně dřevěných člunů, skibobů,
přestavěných městských autobusů, různých verzí jednokolejek či pomocí bezpočtu vždy nevinně zamýšlených zařízení na umaštěných řetězech a lanech, jež nevratně označovaly jednu lyžařskou soupravu za druhou. Lyžařský lid je však neobvykle zapáleným živočišným druhem a téměř tak dlouho, co existují lyžaři, jiní lidé si lámou hlavy ve snaze přijít na nejlepší, nejrychlejší a nejefektivnější způsob, jak je vyvézt na svah. Technici se snažili, aby cesta nahoru ubíhala hladce, ale ne vždy se věci dařily podle plánu. Následuje několik známých slepých uliček lanovkářského inženýrství, které lze shovívavě označit za dobře míněné – leč nakonec marné – pokusy.
Ahóój z lodi!
Před příchodem první sedačkové lanovky se lyžaři v kultovním Aspenu spoléhali na repasovaná důlní zařízení. První tamní vlek Boat Tow postavený členy místního klubu byl zprovozněn v lednu 1938. Skládal se ze dvou tobogánů neboli tzv. člunů z borovicového dřeva, z nichž každý byl 4 m dlouhý, metr široký a obsahoval čtyři prkenné sedačky upevněné ve stylu veslice. Čluny byly připojeny ocelovým lanem k otočným terminálům přestavěným z kladkostrojů; ty byly převezeny z místního dolu Little Annie. Lano bylo vedeno na horu dřevěnými věžemi. Vlek byl poháněn přestavěným motorem z Fordu Model A.