28
TECH ELEMENTARITY
TEXT: TOM ŘEPÍK
EVOLUCE BĚŽECKÉ STOPY Ohlédnutí se zpět nedlouhou historií úpravy běžkařských tratí Ve většině sportovních odvětví je stav hracího či soutěžního povrchu jedním ze zásadních ohledů; nejinak v běžeckém lyžování, včetně jeho nezávodních, rekreačních úrovní. Z tohoto důvodu se skiareály nebo veřejné skimagistrály snaží svým návštěvníkům poskytovat dobře navržené a dokonale upravené tratě.
B
ěhem posledního půlstoletí se úprava a údržba běžeckých tratí vyvinula z lopotného procesu vyžadujícího příslovečnou armádu lidských sil v efektivní metodu založenou na strojích, které pomocí pák a tlačítek ovládá jediný člověk. Před rokem 1960 představovala příprava stop značné úsilí. Jediný tehdy známý způsob úpravy tratí spočíval v hromadném udusání trasy sněžnicemi a jejím následným projetím na lyžích. Příprava stop na velké akce nebo závody vyžadovala, aby posádky sníh po trase odhrnovaly, hrabaly, pěchovaly a pak aby v nich jezdci na lyžích vytyčili paralelní
dráhy stop. To si žádalo spoustu času a úsilí; třeba pro každoroční tradiční padesátku vna Holmenkollenu v Oslu, která se poprvé konala v roce 1888 a jezdila se na dva okruhy, to znamenalo tímto namáhavým způsobem upravit 25 km zasněžené trasy. Před ZOH 1960 v kalifornském Squaw Valley začali dva mladí američtí trenéři klasického lyžování Al Merrill a Chummy Broomhall experimentovat s novou metodou úpravy sněhu. Oba měli zemědělskou minulost z východního pobřeží a yankeeský talent pro řešení problémů; znali rotační kypřiče s jemnými zuby, které se používaly k úpravě orné půdy, aby byla měkká a dobře zpracovatelná. Uvědomili si, že připojením rotačního kypřiče za sněžnou rolbu (jejíž první jednoduché verze byly už druhou dekádu na světě), lze téhož docílit i se sněhem. Jediný člověk obsluhující kypřič mohl takto upravit kilometry a kilometry hladkého sněhového koberce. Přestože nasazení pásové rolby znamenalo na tehdejší poměry obrovský pokrok, stále bylo zapotřebí další lidské práce – lyžaři museli za rolbou vyrazit do upěchovaného sněhu vyjíždět vlastní stopy pro klasickou techniku (bruslicí technika se do úpravy tratí začala projevovat až v závěru osmdesátých let, kdy z ní vznikl legitimní lyžařský styl). Zpět do olympijského Squaw Valley roku 1960 a vyjíždění stop za rolbou – tuto práci vykonávali předjezdci a pořadatelé závodů, mnozí z řad závodníků, kteří se těsně nedostali do amerického olympijského týmu.
Ale pomoc prošlapávačům stop už byla nedaleko. Přinesl ji švédský rodák Sven Johansson, který na hrách ve Squaw Valley závodil v běhu na lyžích za Spojené státy a poté se ujal funkce hlavního trenéra biatlonu v USA. Od roku 1961 se s týmem usadil na tréninkové základně ve Fort Richardson na Aljašce, kde pravidelně padalo množství hlubokého sněhu zasypávajícího lyžařské stopy. Částečně ze zoufalství tak Johansson vymyslel pozoruhodně snadné a účinné řešení pro úpravu tratí: dřevěnou bednu o rozměrech 70x90 cm s párem běžek na dně, které simulovaly lyže a vytláčely do sněhu stopu. Dřevěný box se zapřáhl za rolbu, přidala se jedna nebo dvě škvárové kostky jako zátěž a jeden z prvních mechanických stopovačů na světě – možná zcela první – se dal do práce. Američtí biatlonisté mohli i v aljašských závějích kvalitně trénovat. Díky Johanssonově průlomu byly dny namáhavého a časově náročného odhazování sněhu, pěchování povrchu a vyšlapávání stop na ústupu – byť pomalém a zdlouhavém, než se novinka o několik let později v postupně stále vylepšovaných verzích začala lavinovitě šířit doslova celým běžkařským světem. Paradoxně podobný scénář tomu aljašskému se v přibližně stejné době odehrával v jižním Vermontu na východním pobřeží USA. John Caldwell, bývalý olympijský lyžař a trenér na lyžařské akademii (později i národní trenér mj. Billa Kocha a v neposlední řadě dědeček soudobé americké reprezen-