Vize budoucnosti očima kinematografie (Jakub Vít)

Přijdou vám výše zmíněné filmy jako příliš velké sci-fi? – Ne tolik reálné, ale spíše k pobavení a akční podívané? Potom mi dovolte poukázat na film Circle: Uzavřený kruh (57 %, z roku 2017). Velice blízká budoucnost, kdy technologie nemusí mít nutně podobu robota, aby nám dokázala sebrat kus nás samotných – naše soukromí. Technologie, kterou dnes a denně používáme, a která je už nyní sama o sobě nebezpečná.

Tak jsme tedy ve vesmíru sami?

Jistě si dovedete představit, jak lákavé je pro filmaře akčních filmů, poslat na plátno mimozemšťany. Někdy v budoucnosti nám, již nyní velmi vyspělá technologie, umožní navštívit dosud neobjevené planety nebo kolonizovat vesmír. Mnohdy se ale dočkáme nemilého překvapení, protože mimozemšťané, prozatím jen ti filmoví, moc přátelští nejsou a dávají to, většinou již od prvního kontaktu, dost najevo. Tyto filmy jsou spíše výbornou akční podívanou, plnou skvělých vizuálních efektů – což však neznamená, že v nich divák nenajde určité poselství.

Mezi legendu v této kategorii patří v první řadě Vetřelec (90 %, z roku 1979) v režii Ridleyho Scotta. Film byl tak úspěšný, že ho následovalo hned několik dalších pokračování. Když obchodní loď Nostromo zachytí signál ze vzdálené pusté planety, vydá se směrem, odkud signál vychází. Na místě najdou havarovanou loď plnou líhní a vajec. Zápletka začíná v momentě, kdy se jedno z vajec vylíhne… spustí se řetěz událostí, v jejichž průběhu je posádka postupně nemilosrdně zmasakrována a jako poslední přeživší se vetřelci postaví, pro sérii ikonická, Ellen Ripleyová (Sigourney Weaver). Na tomto místě si neodpustím názor, že film Vetřelec - natočený před již 24 lety!! – nás svým námětem, dějem a vizuálními efekty ohromuje i dnes, v době neuvěřitelných počítačových efektů – a patří k naprosté špičce.

Zvlášť bych chtěl zmínit jeden film s mimozemšťany, který má mnohem širší - sociální přesah: řeč je o filmu District 9 (82 %, z roku 2009). Na první pohled se sice může tvářit jako mnoho jiných filmů – na planetě zemi přistála mimozemská loď, došlo k prvnímu kontaktu… Návštěvníci jsou ale v tomto případě uprchlíci ze své planety, kteří u nás hledají útočiště, snad i nový domov. Vláda je však shromáždí do táborů v Jihoafrické republice (Okrsek 9), kde jsou separováni od lidí a žijí zde ve velice nuzných podmínkách. Zdá se, že lidem jde pouze o zbraně, které s sebou mimozemšťané přivezli, a které lze ovládat pouze s jejich mimozemským genomem DNA. Z mimozemského uprchlického tábora se tak stává „zásobárna“ pokusných objektů, které vláda využívá ve snaze ovládnout vyspělou válečnou techniku. Při jednom z mnoha přesunů mimozemšťanů se jeden z agentů, dohlížejících na akci, Wikus van der Merwe (Sharlto Copley) nakazí látkou, která postupně změní jeho DNA na mimozemskou – a rázem se z něj stane nejhledanější muž na světě který je klíčem ke všemu. Film mimo jiné nabízí dva odlišné pohledy na stejnou situaci – a to ve chvíli, kdy se agent Wikus přemění v mimozemšťana a pozná na vlastní kůži jejich utrpení, strach a boj o přežití. Filmu navíc dodává na výjimečnosti způsob zpracování – je natočen formou dokumentu. Vřele doporučuji. Filmů o návštěvách cizích planet a setkáních s mimozemskými civilizacemi najdeme spoustu – s nejrůznějšími podobami mimozemšťanů – ať už na organické bázi: Mars útočí (62 %, z roku 1996), Tiché místo (72 %, z roku 2018), Den nezávislosti (74 %, z roku 1996) , Válka světů (72 %, z roku 2005) či na bázi kovové, jako třeba film Transformers (77 %, z roku 2007).

A blížíme se do finiše. – Na téma budoucnosti lidstva bylo natočeno mnoho filmů – více či méně úspěšných – a není možné na těchto pár stránkách zmínit všechny. – Tak snad jen ještě pár posledních, které stojí za zmínku

Specifickým filmem o budoucnosti je Sexmise (78 %, z roku 1983), polský film o budoucnosti plné žen – na první pohled se tedy rozhodně nejedná o žádný černý scénář…

A potom jsou to seriály – pokud bych některé mohl vyzdvihnout, byl by to určitě Westworld či Black Mirror. Oba jsou zaměřeny na možné vize budoucnosti, oba výborně hodnocené. Jedna epizoda z právě zmíněného seriálu Black Mirror Pokud bychom to mohli se věnuje např. kreditovému systému, který je nějak shrnout – budouc- často spojován s komunistickou Čínou. nost vidí kinematografie většinou velmi skepticky, negativně. Neberme to ale tak, že filmaři jsou vesměs skeptičtí cynici – spíše jen dobře vědí, čím diváka více zaujmou. Často mu ale také předloží i něco k zamyšlení.

Filmy o budoucnosti nám nabízejí vzrušení, zábavu, často i velkolepou podívanou. Najdeme v nich ale také varování, spoustu podnětů k zamyšlení, odkazy na některé problémy současnosti nebo skrytá poselství.

Záleží jen na Vás, co si v tom daném filmu najdete.

Jakub Vít

Anti_Modernita

Obvykle má substantivum svůj protiklad. Někdy bývá známější, jindy je protiklad ukrytý před očima nevidomých. Ano, nevidomých k obsahu. A tak má tento článek za cíl přiblížit opak. Opak celého tématu, jímž se toto číslo Skrz naskrz zabývá. Modernita je synonymum k modernímu, novověkému. A tak i antimodernitu, tedy antonymum, musíme hledat ve stejném časovém období kontextu, proti kterému se vyhrazuje. Pokud je cokoli mimo modernost, musí se daná věc zakládat na čemkoli starém, V případě že by- původním, tradičním… Antimodernitu můžeme chom hledali insti- chápat jako návrat k původním hodnotám. tuci či společenství, se kterým se toto slovo nejčastěji vázalo, našli bychom nejsilnější pojítko s katolickou církví (a v souvislosti s ní i ke katolickému proudu literatury).

Nemůžeme však tvrdit, že antimodernita je pojem, který je již archaismem. V současné době bychom mohli pociťovat tzv. antimodernizaci, tedy znovunastolení tradic, např. v postsovětských zemích, kde tradice již zcela vymizely pod vlivem (dřívějších) centralizačních snah „Velkého bratra“. To znamená i mimo náboženská uskupení.

V rámci katolické církve se však nacházíme před určitým fenoménem, tedy jistým velice specifickým obdobím, které církev poznamenalo. Stupňující se období antimodernity bylo patrné přibližně od konce 18. století, tzn. Velké francouzské revoluce – počátku modernity, po polovinu 20. století (do 2. vatikánského koncilu). Nejintenzivněji se projevilo po 1. vatikánském koncilu, kdy se církev propadla do silné antimodernistické krize. Dané období se dá z našeho současného pohledu zhodnotit jako časový úsek plný obav, aby církev neztratila ještě více, než musela vydat. Období uzavírání se do sebe, ohraničení svých práv a pořádků, také vnitřní útlak a vzájemné spory. Šlo však i o přirozené vyrovnání se s novou dobou a skutečností. „Zabrždění“, konzervatismus. Byl to pozůstatek tridentského koncilu (1545-1563), jenž reagoval na stav, kdy se ze západního křesťanství odštěpila protestantská část. Protestanti šli cestou modernity křesťanského osvícenství, což pro ně samotné přinášelo obrovskou prosperitu a úspěch v 19. století. Naproti tomu právě katolická část se začala uzavírat do sebe na svou obranu před vnějším světem. I přesto byla stále katolická církev vidět, měla silný (papežský) hlas. Možná katolická církev promlouvala skoro stejně silně jako modernita sama. Antimodernita je i návrat k dobrému období katol. církve, k baroku, méně častěji až ke středověku. Přicházela tím do prudkého konfliktu se slovem „věda“. Věda byla jedno z ústředních, progresivně se rozvíjejících, témat, které osvícenství nabízelo. Vědu však nemůžeme postavit do protikladu ani ke slovu „antimodernita“, ani ke slovu „víra“. Věda jde vedle víry souběžně.

Katol. církev se nacházela ve fázi, kdy bylo akutní reagovat na narůstající nacionalismus, dělnická hnutí či industrializaci. Měla nižší třídě pomoci vše překonat, to se však nepovedlo právě z obavy před další ztrátou. Nedocházelo tak z vyšších míst církve k propojení s mladými dělníky. Dělníci to velice výrazně pociťovali. Byl to jeden z podnětů pro myšlenky: „Bůh je mrtev.“ apod. Když církev nedokázala pomoci nejchudším a nejprogresivnějším, lidé se začali vzdalovat. To se silně odrazilo v narůstajícím počtu ateistů v populaci. Antimodernitu můžeme hledat, jak už bylo zmíněno výše, i v literatuře. Například v tzv. katolické literatuře bychom typické zástupce našli mezi regionalisty a ruralisty odmítající avantgardu. Ikonicky známým českým zástupcem na pomezí ruralismu a katolicismu je bezesporu František Křelina. Proti antimodernitě také vystupovalo literární uskupení „katolická moderna“. Vyrovnání se s (anti)modernitou přišlo až s 2. vatikánským koncilem. V té době byla však celá tato řešená problematika u svého konce. Byla postupně překonána a přešla v postmodernu.

Zhodnoťme tedy závěrem, co bylo obsahem příspěvku. Pokud bychom chtěli nastínit protiklad modernitě, získáme ho v předponě anti-, tedy v antimodernitě, což se dá vyložit jako „tradice“. Pro církevní dějiny byla antimodernita nejcitelnější mezi 19. a 20. stoletím, kdy na přelomu 50. a 60. let 20. století přecházela k postmodernismu. Antimodernita měla svůj odraz a odkaz i v literatuře, a to např. v dílech Františka Křeliny.

Dana Brandejská

Historii bychom si měli připomínat

aneb František Palacký a jeho role v roce 1848

Při zamyšlení nad osobou Františka Palackého a jeho rolí v roce 1848 je nutné již v úvodu zdůraznit, že rok 1848 byl pro Františka Palackého rokem zlomovým. Právě roku 1848 tento významný historik, profesor a zemský historiograf aktivně vstoupil na pole tehdejšího politického dění rakouského císařství. Na zprávy o vypuknutí revoluce ve Francii a Německu na počátku roku 1848 reagoval František Palacký spíše skepticky. Velmi rezervovaný postoj Palacký zaujal i v březnu 1848 vůči radikálnímu Svatováclavskému výboru, jenž se ustavil v Praze a v jehož čele stanuli především představitelé liberálního pražského měšťanstva. Palacký zastával názor, že české národní hnutí by se mělo nadále držet legálních prostředků, a proto na počátku dubna 1848 přijal nabídku hraběte Rudolfa Stadiona, který jej jmenoval do „poradní mimořádné guberniální komise.“ Tato komise sestávala z dvaceti čtyř členů, jejím předsedou byl zvolen Antonín Strobach a představovala protiváhu revolučního Svatováclavského výboru. Dne 10. dubna 1848 však byla prozatímní guberniální komise sloučena se Svatováclavským výborem a došlo ke vzniku tzv. Národního výboru, jehož členem se stal i Palacký. Ještě před samotným uvedením prvního novodobého, ryze českého politického programu se František Palacký velmi jasně a ostře vyjádřil k pozvání na účasti české politické reprezentace na sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem. Tento sněm se pokoušel o sjednocení německy mluvících oblastí v jeden celek, do této sjednocovací koncepce však byla spolu s Rakouskem zahrnuta i oblast Čech a Moravy, a právě od této plánované skutečnosti se Palacký distancoval v otevřeném dopise, který poslal 11. dubna 1848 na sněm do Frankfurtu nad Mohanem a v kterém pozvání na všeněmecký sněm odmítnul. V tomto otevřeném dopise se František Palacký představil jako umírněný liberál se svobodomyslnými názory, neboť právě zde poprvé představil koncepci tzv. austroslavismu, v níž demonstroval myšlenku zachování habsburské monarchie, avšak jako národnostně spravedlivého federativního státu v čele s císařem a ústavní vládou. Je nutno dodat, že k této myšlence měl Palacký velmi vážné a historicky podložené důvody. Tím prvním důvodem byla bezpochyby obava z germanizace Čechů, tím druhým byl strach z rozbití habsburské říše, což by představovalo nebezpečí další rozpínavosti Němců ve střední Evropě. Pro Palackého bylo zkrátka rakouské císařství garantem pro národy ve střední Evropě, „civilizační přehradou“ mezi rozpínavým Německem a ruským samoděržavím. „Psaním do Frankfurtu“ se poprvé v moderních dějinách představil český měšťanský intelektuál jako rakouský státník a evropský politik.

Krátce před svatodušními svátky v prvním červnovém týdnu roku 1848 se v Praze konal Slovanský sjezd, kterého se zúčastnili představitelé slovanských národů rakouského císařství i hosté z jiných slovanských zemí, např. Srbové a Rusové. Předsedou tohoto sjezdu byl zvolen právě František Palacký, jenž představil ostatním delegátům návrh vytvoření spolku slovanských národů habsburské monarchie. Výsledek jednání Slovanského sjezdu reprezentovaly především dva dokumenty: tzv. list císaři a Manifest Slovanského sjezdu k národům europejským. Na sepsání obou dokumentů se Palacký významně podílel. Slovanský sjezd měl být také protiváhou všeněmeckému sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem a těsně před jeho koncem, 12. června 1848, vypuklo pražské lidové povstání, jehož podnětem byl bezohledný zákrok císařského vojska v čele s generálem Windischgrätzem v Celetné ulici proti účastníkům manifestační mše na Koňském trhu (dnešním Václavském náměstí). Revoluce v Praze byla brutálně potlačena 17. června 1848, účastníci povstání hromadně zatčeni, český Národní výbor rozpuštěn a nastalo intenzivní pronásledování revolucionářů rakouskou policií a armádou, česká politická reprezentace byla dočasně utlumena. Po volbách do rakouského Říšského sněmu na přelomu června a července 1848 zaujal František Palacký vůdčí úlohu mezi českými a moravskými poslanci. Poslanci sněmu měli za cíl připravit konstituci podle francouzského a amerického vzoru. V říjnu 1848 bylo zasedání Říšského sněmu z důvodu revolučních nepokojů přeloženo z Vídně do arcibiskupského zámku v Kroměříži. Sněm zahájil jednání 22. listopadu 1848. Palacký byl spolu s Kajetánem Mayerem, Františkem Smolkou, Josephem Goldmarkem a Ferdinandem Gobbim zvolen do pětičlenného podvýboru, jehož úkolem bylo vytvoření návrhu na konkrétní organizaci zákonodárné a výkonné moci, vytvoření návrhu všeobecných občanských práv bylo úkolem tříčlenného podvýboru, v jehož čele stanul František Ladislav Rieger. Podle původních plánů měl každý z pěti členů onoho podvýboru vypracovat vlastní předlohu, ale především z důvodu pasivity většiny členů se dostal do popředí ústavní návrh právě Františka Palackého. Palacký se představil jako „absolutní federalista,“ neboť vystoupil s naprosto radikálním programem důsledné etnické federalizace: navrhl rozdělení celé monarchie, t. včetně nezastoupených zemí (Uhry a italské državy), na osm celků, a to země německorakouské, země české (české části Čech, Moravy, Slezska a Horní Uhry/Slovensko v rámci Uher jako celku), země polské, země ilyrské, země italské, země jihoslovanské, země maďarské a země rumunské. Tento Palackého návrh hájil řečnicky František Ladislav Rieger, ale většina členů výboru jej označila za iluzorní a fantastický a jako takový ho odmítla. Takováto reakce se Františka Palackého velmi dotkla, tudíž se poté stáhl z debaty a 3. února 1849 formálně z ústavního výboru vystoupil. Dříve než mohla být nová konstituce schválena a přijata, byl Říšský sněm v Kroměříži rozpuštěn. Stalo se tak pod vlivem nových politických okolností 7. března 1849. Nový rakouský císař František Josef I., horlivý konzervativec, jenž se přikláněl k neoabsolutistickým tendencím, se ihned na počátku své vlády projevil jako panovník, který nebude akceptovat rozhodnutí „kroměřížského sněmu,“ konstituce, jež Rok 1848 byl pro Františka Palackého skutečně rokem byla vytvořena Říšským sněmem v Kroměříži, tudíž nikdy nevešla v platnost. zlomovým. Významný historik, profesor a zemský historiograf vystoupil poprvé v moderních dějinách coby český měšťanský intelektuál, jako rakouský státník a evropský politik, jenž se dokázal velmi ostře vymezit vůči germanizačním tendencím všeněmeckého sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem, dále představil svůj vlastní politický program a především se dostal do čela politické reprezentace novodobého českého národa, která udávala ráz a směr českému politickému dění během dalších dekád druhé poloviny 19. století.

Jan Bolehovský

Několik otázek

moderní doby

Pod slovem moderní si každý představí něco jiného. Také záleží na tom, v jakém kontextu výraz použijeme. Např. označení moderní dějiny se používá pro dějiny 20. století, někdy dokonce již pro konec století 19. V oblasti odívání by bylo užití výrazu moderní zcela odlišné, třeba ve spojitosti s módou 50. let bychom ho dnes určitě nepoužili. Stejně tak třeba v oblasti hudby se náhled na to, co je moderní rychle proměňuje, dnešní středoškoláci nepovažují za moderní ani hudbu, která vznikla před pěti lety, natož hity, které jsou výtvorem minulého století. Loni v srpnu jsem byla jako vedoucí na tanečním táboře mezi holčičkami ve věku asi od 6 do 14 let a při pohádkovém kvízu jsem zjistila, že už jsem asi celkem stará, ale rozhodně ne moderní, protože mnohé pohádky, které jsou pro holky moderní, už ani neznám. Pamatuji si, že za mého dětství (a to není tak dávno, jsem ročník 1998) byly opravdové pecky animáky typu Shrek nebo Doba ledová (tehdy jedny z prvních svého druhu). Ne že by dnešní děti tyhle pohádky neznaly, ale rozhodně pro ně nejsou moderní, protože se od té doby s animáky tohoto typu roztrhnul pytel. Neustále se rodí nové a nové trendy, a teď nemluvím jen o oblasti filmu nebo módy, ale o všech oblastech lidského počínání. To je možná problém dnešní doby, všechno jde strašně rychle dopředu a co bylo včera moderní může být dnes zastaralé. Nevím, jestli je to dobře, někdy si tímto překotným vývojem připadám úplně zahlcená, nemám povahu na sledování nejnovějších trendů. Taky si často kladu otázku, kde až se ten vývoj zastaví… Nikdy? Až budou všechno dělat roboti? Nebo krachem naší civilizace? Napadají mě slova, kterými začíná píseň od interpretů Zagera a Evanse:

„In the year 2525 If man is still alive If woman can survive They may find…“

Kdo ví? Kdo ví, co čeká nás, kdo ví, co čeká další generace? Možná je lepší, že nevidíme do budoucnosti. Nechci znít jako pesimista předpovídající nějakou katastrofu a neblahý konec Existují výjimky, ale obecně v dnešní době méně lidí žije lidstva, ale je možné, v nedostatku, pokud se bavíme o naší evropské civilizaci. aby tato překotná moNemusíme řešit, co budeme jíst, nebo kde na noc složíme derní doba letěla svoji hlavu, mnoho práce za nás udělají, nebo nám ji výrazně stále rostoucí rychlostí zjednoduší technologie. Nechci tvrdit, že to je špatně. Oce- donekonečna? ňuji, že nemusím zakoušet hlad, můžu si dát večer teplou sprchu a že ulice, kterými chodí nemají odér jako ve středověku. Přesto se mi neustále honí hlavou řada otázek, kvůli kterým by mě možná řada moderních lidí označila za zbytečného šťourala, zpátečníka, nebo ďáblova advokáta.

Nechci tvrdit, že to je špatně. Oceňuji, že nemusím zakoušet hlad, můžu si dát večer teplou sprchu a že ulice, kterými chodím, nemají odér jako ve středověku. Přesto se mi neustále honí hlavou řada otázek, kvůli kterým by mě možná řada moderních lidí označila za zbytečného šťourala, zpátečníka, nebo ďáblova advokáta.

Není nám náš dostatek někdy málo, netoužíme po nadbytku? Opravdu potřebujeme vše, co máme? Nechceme něco jen proto, že je to považováno za moderní? Neobětujeme čas, který nám ušetří technologie, tomu, abychom si na ně vydělali? Nejsme na technologiích až příliš závislí? Nezapomínáme na přírodu? Nezapomínáme na tradice a hodnoty? Neženeme se bezhlavě za přeludem moderní doby? Nezatracujeme kvůli novému vše staré, i to, co bylo lepší? Nežijeme v moderních kulisách jako loutky, které zapomněly na reálný život?

Netvrdím, že bychom se měli vrátit do jeskynní nebo být všichni rolníky, ale myslím, že je mnoho lidí, kteří už pomalu ani nevědí, jak vypadá kráva, že jablka rostou na stromě, nebo že lesy potřebují vodu. Samozřejmě přeháním, ale to, že je náš život v mnoha ohledech velmi snadný, nás postupně vzdaluje od reálného světa. Někdy je ale potřeba vyběhnout ven, odřít si kolena, přinést si domů nějaké to klíště, jít na borůvky (do lesa, ne do supermarketu), zajímat se o léčivé účinky bylinek… Prostě vnímat svět kolem nás, roční období, přírodu, koloběh života, a ne se jen slepě hnát dopředu za výsledky, za kariérou a za štěstím, které neustálým spěchem stejně nezískáme.

Kateřina Žáková

Nina Špitálníková – Svědectví o životě v KLDR (2020)

Snažím si představit svět, ve kterém si můj soused bedlivě zapisuje mé denní aktivity. Místo na zemi, kde je pojem individualismus pouze heslo bez barvy a vůně a další slova jako touhy, sny a cíle jsou naprosto bezpředmětné. Někdy to jsou komické představy, třeba jak se svými přáteli sháníme papír na černém trhu, nebo představa mé kamarádky bez milovaných „to do listů“, které přece nepotřebuje, když jí vše ráda a ochotně připomene strana. Ještě tragikomičtější je příběh o čiré radosti dítěte z úlovku veverky. Chlapec se však nemůže úlovkem nikdy nikomu pochlubit, neboť by odepřel své rodině první maso toho roku. Anebo můžeme hovořit o zemi, kde seženete snadněji piko než šálek kávy.

Koreanistka Nina Špitálníková navštívila Severní Koreu dvakrát. Své zkušenosti s režimem Kim Čong – ila a Kim Čong-una shrnula již dříve v knize Mezi dvěma Kimy (2017). Autorka ve své nové knize zprostředkovává sedm svědectví odlišných lidí s natolik rozdílným životem v Severní Koreji, jaký si ani dokážeme představit. Červenou nití příběhů jsou zdrcující útěky Severokorejců, kteří ze své (mnohdy milované) země utekli. Někteří utíkali s kapslí kyanidu, poslední nadějí na svobodu. Autorka citlivě dává prostor těmto nepřenositelným zkušenostem, třebaže cítíme, jak náročné je pro ni vyvarovat se roli soudce. Vzpomínky o cíleném šikanování lidí a perzekuci dětí se poslouchají těžce…A co když proti vám sedí člověk, který se na utužování režimu aktivně podílel?

Kniha nám dá zcela jedinečně nahlédnout i do severokorejského podsvětí nebo studentského života. Text je výborně koncipován jako mozaika jednotlivých příběhů, které se skládají v ucelený obraz velké části severokorejské společnosti.

Při čtení knihy o KLDR jsem paradoxně nejvíce přemýšlela o nás, našich životech, našich příbězích. O životě mých předků v různých režimech, které se v minulém století přehnaly Evropou. Ačkoliv jsem nikdy nenazouvala gumáky ani neběhala v plynových maskách, neházela gumovými granáty ani neskládala vojenský slib, umím si představit tu nostalgii na rtech. Jsme však nuceni naše zkušenosti z Československa komparovat a srovnání je velmi kruté. Ve všech variacích na zdánlivě podobné zkušenosti ze socialismu korejský lid nelidsky prohrává. Autorka sama poukazuje na severokorejské reálie a dějiny Československa. Jestliže se kriticky podíváme do historie naší země, jsme nuceni přestat hodnotit často zpustlou severokorejskou morálku a rozhodnutí narátorů pro osobní štěstí. Osobní štěstí, jež mohlo zavinit smrt rodinných příslušníků…Jen pomyšlení na popravu dítěte je šílené, natož zmíněná slova vyslovit. Na popravu svých spolužáků se chodí ostatní děti dívat v době školní docházky. Když je potřeba utužit režim, tak se zkrátka utužuje… Je nutno mít neustále na paměti, že za megalomanskými výhružkami válkou a schůzkami nejvyšších státníků jsou miliony trpících. Útěk z vlasti je navíc jen Pro autorku začátek trnité cesty, s kterou se uprchlíci musí vyrovnávat. je zpracovávání příběhů procesem, učí se pohlížet na malé dějiny, na malé i velké lidi. Setkává se s muži i ženami, kteří vědomě činili chybná rozhodnutí. Mnohdy museli, jindy se jen neuměli rozhodnout správně…Tento nepříjemný dotek násilného autokratického režimu může fungovat jako memento naší svobody, které je třeba neustále chránit. No a nejkrásnější zážitek v Koreji? Hvězdy…Ne však ty rudé. Hodiny byste kvůli nim v severokorejské absolutní tmě vydrželi sedět a nekonečně hledět na nebe…

Nikola Smutná

„Hodně lidí si myslí, že si lze zvyknout, ale nelze. Na hlad si člověk nezvykne nikdy. “ „Posláním učitelů v Korejské lidově demokratické republice je směrovat studenty k tomu, aby se stali správnými revolucionáři a sloužili pro dobro Korejské strany práce a vůdce. Tuto práci nemůže dělat někdo, kdo není prověřený, loajální...“ „Propaganda nás všechny držela v šachu.“

„Kim Il-song byl jeden, Ježíš Kristus je také jen jeden. Mají toho ale hodně společného. Oba dávají naději v těžkých časech.“

Tipy na knížky #1

Pár tipů na knížky, aneb jak si zpříjemnit tuto karanténu a rozšířit obzory.

Mnoho z nás je teď v zimních měsících ve velikém stresu, ať už z množství učiva, psaní závěrečných prací nebo prostě ze šílené situace tam venku, která je vystřižená jak z dystopického sci-fi. Pokud vás již omrzelo špehování sousedů z okna nebo se dokola koukat na staré díly Gilmorových děvčat, nezoufejte! Tento článek je přesně pro vás. Přináším vám 3× knižní tip na knížky, které jsem měla to štěstí nedávno číst a které podle mě stojí za zmínku našim drahým čtenářům. Tak tedy panstvo, držte si klobouky, začínáme!

100 ČESKÝCH KNIH, KTERÉ SI MUSÍTE PŘEČÍST

Autor: Milan Valden

Jako první jsem si zvolila tuto skvělou knížku o knížkách, která byla vydána k oslavě 100 založení Československa. Autor vás zde provází sty lety úžasné české literatury od roku 1918 do roku 2018. Každému roku věnoval celou dvojstranu. Na levé straně může člověk najít informace k jiným českým spisovatelům a událostem literárního světa (narození autorů, ocenění apod.) a dále další velice zajímavé knihy daného roku. Na pravé straně poté věnuje celou stranu knize, která toho roku poprvé vyšla (ať už časopisecky nebo normálně). Je zde zmíněn autor díla, něco z jeho života a okolnosti tvorby a pak i krátké psaní o samotné knize a fotka některého z vydání. Kniha sama má velice atraktivní vzhled a předmluvu k ní napsal Pavel Kohout. Dle mého názoru je to perlička nejen pro zapálené češtináře ale i např. budoucí maturanty. Rozhodně doporučuji do ní alespoň nahlédnout pro jiné knižní tipy.

Jane Austenová: Chawtonské dopisy

Sestavila: Kathryn Sutherlandová

Jako další knižní tip jsem si samozřejmě nemohla odpustit knížku, kterou ocení všechny milovnice Austenové (moji maličkosti nevyjímaje). Jedná se o dvanáct dopisů psané Jane Austenovou pro její drahou sestru Cassandru a jeden dopis psaný samotnou Cassandrou po smrti Jane Austenové. Člověk má možnost nejen nahlédnout do života J. A. a jejího stylu dopisování s blízkými, ale také se dovídáme mnoho zajímavých informací o důležitosti a smyslu tehdejší soukromé korespondence a také o rodinných poměrech Austenovic.

Snídaně šampionů

Autor: Kurt Vonnegut, Jr.

Pokud jste se dosud neseznámili s tímto vskutku geniálním a nadčasovým kouskem, dovolte mi, abych se toho představení zmocnila. Snídaně šampionů, kromě faktu, že jde o ochrannou známku společnosti General Mills, Inc., pro obilné produkty je také skvělým románem amerického autora, který není českým čtenářům zcela neznámý (Mechanické piano, Jatka č.5). Jak sám autor píše v úvodu píše, nadělil si tuto knihu sám sobě k padesátinám a podle toho to taky vypadá. Kurt Vonnegut si nebere servítky a nebojí se dělat si legraci z pokrytectví americké společnosti a poukazuje na spoustu ironických pravd v našem životě. Pokud hledáte odlehčenou ironickou četbu, tohle je kniha přesně pro vás. Musím uznat, že už dlouho mě takhle kniha nepobavila a rozhodně se k ní budu v příštích letech vracet. Kniha je také doplněna o autentické autorovy ilustrace včetně ilustrace řitě.

Ukázka z knihy: „…Otcové zakladatelé byli aristokrati a chtěli se blýsknout svým zbytečným vzděláním, jež spočívalo ve studiu hokuspokusů z dávných časů. Byli to taky mizerní poetové. Některé z těchto nesmyslů však byly škodlivé, neboť zakrývaly velké zločiny. Tak například učitelé dětí ve Spojených státech amerických psali znova a znova na tabule následující datum a vyžadovali na dětech, aby si je s pýchou a radostí vštěpovaly do hlavy:

1492

Učitelé dětem říkali, že v tomto roce byl jejich světadíl objeven lidskými bytostmi. -ve skutečnosti už v roce 1492 žily v tomto světadílu miliony lidských bytostí plným a tvořivým životem. Byl to prostě rok, kdy je začali šidit, okrádat a zabíjet mořští piráti. A tohle je další ukázka škodlivého nesmyslu, kterému se děti učily: že mořští piráti vytvořili nakonec formu vlády, která se stala paprskem svobody pro lidské bytosti všude jinde. A děti si mohly prohlížet obrázky a sochy tohoto imaginárního paprsku. Bylo to něco jako kornout zmrzliny (…). …Ve skutečnosti ti mořští piráti, kteří měli největší zásluhu na vytvoření nové vlády, vlastnili lidské otroky. Používali lidských bytostí jako strojů, a ještě dlouho poté, co bylo otroctví odstraněno, neboť bylo zdrojem strašných rozpaků, považovali oni a jejich potomci prosté lidské bytosti za stroje. Mořští piráti byli bílí. Lidé, kteří žili na kontinentě, když piráti přistáli, měli barvu mědi. Když bylo na světadíl zavedeno otroctví, otroci byli černí. Barva znamenala všechno.“

(Vonnegut, Jr., 1998, s. 18-19)

Nikola Poláková

Práce nejen s knižními adaptacemi

aneb hodina literatury nemusí být nuda

Jakožto studentka českého jazyka a literatury často narážím při studiu literatury na dva jednoduché problémy: tloušťka knih a „nečitelnost“ významných českých i světových děl, co se významu týče. A jako správný student pedagogiky hledám alternativy, kterými bych se o díle mohla dozvědět víc, pochopila jeho podstatu a později mohla svých znalostí a zkušeností využít při výuce. Jako první knihu bych ráda představila Tajné životy slavných spisovatelů od Roberta Schnakenberga. Kniha je zaměřena převážně na anglicky píšící autory. Najdou se však i výjimky v podobě F. Kafky, H. de Balzaca či L. N. Tolstého. Každý spisovatel má svou „identifikační kartu“. Po ní následuje jednodušší popis života spisovatele a perličky z jeho života. Celá kniha vypadá jako bulvární plátek, co se vzhledu týče. V hodinách se velmi pěkně dá použít nejen na doplnění pikantností ze života spisovatelů, ale i např. jako návod, jak vytvořit „identifikační karty“ i jiným autorům než takto zpracovaným.

A jak má taková „identifikační karta“ vypadat? Nesmí chybět:

- jméno - obrázek - data narození a (smrti) - národnost - astrologické znamení :) - hlavní díla (3 + data vydání) - současníci a soupeři spisovatele - literární styl (ve smyslu působení na čtenáře) - tzv. moudrý výrok

Druhou velmi zajímavě zpracovanou publikací je komiksová adaptace stejnojmenného Kafkova románu Zámek od D. Z. Mairowitze. Celá kniha je v černobílém provedení, kdy na čtenáře doslova dýchne ponurost a absurdnost celého příběhu. Komiks má pouze 144 stran, čtenář však musí být velmi vnímavý a citlivý na detaily. Dá se pracovat např. s šestistránkovou ukázkou pro pochopení ladění Kafkova psaní. K Biblickým příběhům od Ivana Olbrachta mají žáci obvykle nechuť již od 7. třídy, kdy je mají poprvé číst. Předložené černobílé zpracování a velký rozměr knihy ani mě samotnou vůbec nezaujaly. Až na vysoké škole jsem se poprvé setkala s Biblickými příběhy pro nevěřící děti od Martina Vopěnky. Malý rozměr i tloušťka knihy společně s většími písmeny a mnoha kresbami (hlavně menšího) čtenáře zaujmou tzv. na první dobrou. Kniha je psána způsobem konfrontace: původní (zkrácené) a pouze základní příběhy z Písma sv. jsou vystaveny historii námi bližší (někdy je dokonce přímá konfrontace s dobou „předkovidovou“). Nebála bych se doporučit tuto knihu i maturantům. S příběhy se dá i dále pracovat – např. komparací se skutečným písmem a dotvářením příběhu.

Pro netradiční práci s pohádkami lze použít knihu od bestsellerové spisovatelky Elleny Ferrante Pláž v noci. Pohádka je samozřejmě umělá, na příběhu se dá velmi dobře ukázat, že ačkoli jsou v současnosti pohádky pro děti, není to úplně dogma ani dnes. Pohádka je ostrá, děsivá a ač končí dobře, rozhodně obsahuje výrazy, pro které byste pohádku malým dětem nečetli. V příběhu i tak lze najít množství tradičních archetypů jako např. archetyp smyslu, stínu či typický archetyp pro pohádky: arch. hrdiny. Hrdinou je v pohádce ztracená panenka, která pociťuje opuštěnost a zatracenost. Mohu prozradit, že pohádka končí dobře. :)

A na závěr ještě jeden komiks. Do českého jazyka byla v roce 2009 přeložena kniha s nevšedním názvem 90 klasických knih pro lidi v kalupu. V knize se najdou skutečné klasiky: Alenka v říši divů, Jméno růže či Zločin a trest. Každý komiks má v sobě nese nejen informaci o obsahu knihy, ale čtenáře dokáže také pobavit nebo díky komiksu čtenář získá nevšední informa-