Kristýna Vaňková Doktůrek

Kristýna Vaňková

Su z Moravy, napůl z Valach, napůl ze Slovácka. Nejím maso, mluvím sprostě a ráda jezdím tramvají. Už třináct let jsem začínající spisovatelka. Nikdy jsem nic nevydala, nenatočila a taky jsem nikdy neletěla letadlem. Ale ráda bych všechno z toho.

Doktůrek

Bankovní úředníkAntonín se jednoho dne uprostřed směnyzhroutí a je odvezen na psychiatrii. Svět okolo najednou připomíná podivné panoptikum prapodivných figur, hlavně za zdmi ústavu. Mezi pacienty, personálem a jejich démonyvyčnívá Teodor, mladýpsychiatr, jehož zvídavost připomínáAntonínovi jeho mladší já. Jak moc se Teodor liší od zbytku osazenstva?

Scénář je adaptací knihyAntoina de Saint-Exupéryho Malý princ.

7 – INT. TEODOROVAORDINACE. PODVEČER

TEODOR, vysoký hubený blonďák v zeleném nemocničním mundúru, bílém plášti, se žlutým stetoskopem v kapsičce, otevře dveře ordinace. Na první pohled není patrné, že to je jeho ordinace, respektive ordinace jakéhokoli lékaře, protože spíš připomíná dětský pokojíček nebo arteterapeutickou dílnu samotnou. Všude visí obrázky, u zdi stojí stoleček s kelímky plnými štětců, redisper a pastelek. Pod ním leží pár beden. Stěna za psacím stolem je plná obrázků různých zvířat. Převažují beránci. Teodor vejde do ordinace a lekne se.

TEODOR

(zavře za sebou dveře)Pane Bendo…! ANTONÍN sedí způsobně na pohovce, za ním visí obraz Exupéryho baobabů: tři velké stromy, jak drtí kořeny malou planetku. Tváří se utrápeně. Teodor se chystá k usednutí… zdálo by se, že si sedá do křesla, ale nakonec se posadí na zem do tureckého sedu.

ANTONÍN

Měl jsem dneska přijít.

TEODOR

(snaží se zakrýt překvapení, abyAntonína nevyděsil) No jistě. Ovšem. To je v pořádku.

ANTONÍN

Nikdo mi tu zatím nic kloudného…–

TEODOR

Kde jste nechal ego, pane Bendo? Antonín se tváří nechápavě, sáhne si na kapsy u kalhot. Prošacuje se.

ANTONÍN

Do háje…

TEODOR

(pobaveně)Hlavně že víte, kde hledat.

ANTONÍN

(naprázdno polkne)Možná.

TEODOR

(vyskočí na nohy a jde ke svému psacímu stolu)Když jsme u toho ega, pane Bendo--(vezme z hromádky šmíráků jeden, vezme tlustou tužku tvrdosti číslo 1 a přinese ji k místu, kde sedí Antonín; strčí mu ji před obličej) ... mohl byste mi nakreslit beránka?

ANTONÍN

(překvapení, krátká odmlka)Tak to je dost podezřele konkrétní krávovina.

TEODOR

Tak mohl byste? Teodor působí jako smutné dítě, což Antonínova viditelně trochu vytáčí. Vytrhne mu z ruky papír i tužku. Začne něco spěšně čmárat.

ANTONÍN

(během kreslení)Mohlo mě napadnout, že to byla bouda. (strčí Teodorovi papír zpátky)Prosím. Teodor si papír přitáhne za cíp a nahlédne. Znechuceně zavrtí hlavou.

TEODOR

Hroznýši jsou moc nebezpeční. Chci beránka. Antonín si se škubnutím vezme kresbu zpátky, prohlíží si ji. Je to „kloboukohroznýš“, kterého předtím čmáral v bloku.

ANTONÍN

Jak jste to… vy jste… cooo?! Teodor pokrčí rameny a zase se posadí na zem před Antonína.

TEODOR

Dokážete to?

Antonín se najednou začne chovat skoro, jako kdyby se ho Teodor snažil sbalit. Je nervózní, zároveň vytřeštěný, ošívá se.

ANTONÍN Tak… že jste to vy... (polkne naprázdno a nemá se k další aktivitě)

TEODOR

(usmívá se, mávne rukou)Nespěchejte. Hledejte míru. Antonín se moc netváří, že ví, co po něm Teodor chce, ale přikyvuje.

ANTONÍN

No… dobře. Ale pod jednou podmínkou, vraťte mi můj blok.

TEODOR

(nechápavě)Jaký blok?

8 – INT. SPOLEČENSKÁMÍSTNOST.VEČER

Ve společenské místnosti je nezvykle živo. Všichni jsou nějakým způsobem rozrušení. Někteří vzrušeně tleskají a smějí se, někteří lidé nervózně chodí z místa na místo, kolébají se, nebo se ošívají. Lapiduchové se je snaží uklidnit. Uprostřed toho všeho pobíhá TOMÁŠ. Zuřivě něco čmárá do Antonínova bloku. Směje se u toho jak maniak, vytrhává stránky a vyhazuje je do vzduchu. Dva lapiduchové, kteří uklidňují rozrušené a plačící pacienty, k němu třemi skoky přiskočí, Tomáš se jim snaží utéct, obíhají spolu stůl. Tomáš trhá listy, muchlá je a cpe si je za tričko. Kuličky zmuchlaného papíru mu od pasu vypadávají na zem, šlape si po nich.

TOMÁŠ

Už to skoro mám! Už to mám! Už to mám skoro hotový! Antonín ospalou chůzí vplouvá do místnosti s několika dalšími pacienty. Tváří se, že se ho Tomášova situace netýká. Stoupne na jeden vytržený papír. Poznává jej. Vytáhne jej zpoza chodidla. Tomáš se mezitím dostane k Antonínovi. Otočí se k němu zády a rozmáchne se rukama před sebe, jako by chtěl být připraven k boji, až na něj lapiduchové skočí.

TOMÁŠ

Vy si neuvědomujete, co se může stát, když mi nedovolíte pracovat. Ale vůbec !!! vám to nedochází! ANTONÍN otočí papír s podivnými Tomášovými klikyháky. Na druhé straně je zaškrtaný a znehodnocenýAntonínův uzavřený hroznýš.

ANTONÍN

Ty parchante!

V tom momentě, kdy se chystá Antonín vystoupit výrazněji proti Tomášovi, Tomáše popadnou lapiduchové a podrží mu ruce za zády.

LAPIDUCH

Ták. Půjdeme si na chvilku lehnout, ano? Muži táhnou Tomáše pryč, ve chvíli, kdy jej odklidí z Antonínova zorného pole, Antonín zmerčí v rohu místnosti Noru, sedící v ušáku se založenýma rukama, jak se královsky baví a vůbec to neskrývá. Antonín ji probodne pohledem, semkne rty a začne spěšně sbírat svoje papíry. Když zvedne hlavu, zjistí, že ho NORA pořád pozoruje a tváří se čím dál tím provokativněji. Usmívá se, jako by říkala „pojď si to se mnou vyříkat“. Antonín na ni chvíli dožraně kouká, ale nakonec se zvedne s roztrhaným zápisníkem a jde pomalu za ní. Je trochu nervózní, snaží se proplout tím blázincem, který Tomáš způsobil a který se pomalu uklidňuje. Když stojí před Nořiným křeslem, chvíli se navzájem pozorují, jako by čekali, co ten druhý udělá. Antonín nakonec zvedne paži se zmačkanými papíry.

ANTONÍN

Co ty o tom víš?

NORA

(semkne rty, jako by chtěla zabránit vyprsknutí smíchy, polkne) Považuju za kruté vzít člověku jeho zlaté tele.

ANTONÍN

Děláš ráda z lidí kretény?

NORA

Myslím, že vám to jde i beze mě. Antonín je naštvaný, povzdechne si, nacpe si papíry neohrabaně do kapes. Zbytek bloku drží v podpaží.

ANTONÍN Kde se to shání, prosím tě? Takový sráčství, to se snad s člověkem ani nerodí. Fakt málokdo má žaludek na to, aby se léčil buzerováním těch, co se snažej uzdravit. NORA (ignorantsky pohodí rameny)Revoluce žere svoje děti. (zvedá se a odchází ke dveřím, kde na ni čeká Teodor)

ANTONÍN (zvýšeným hlasem, aby jej slyšela) Tolik svinstva... v takový mrňavý holce? NORA (tiše, směrem k Teodorovi, jemuž čelí) Nemá tušení kolik.(mrkne na Teodora a odchází spolu pryč)

9 – EXT. ZAHRADALÉČEBNY. DEN Teodor někomu vypráví svůj příběh.

TEODOR(V.O.) Měl jsem psa. Teda… já ho vlastně neměl v pravém slova smyslu. Byl to přítel. A přátele nemůžete vlastnit. Je jaro, chladno, jinovatka. FOXY zuřivě vrčí a štěká na Teodora, který měl evidentně záměr se zvířete dotknout. Teodor polekaně uskočí a zavrávorá.

TEODOR(V.O.) Chtěl jsem si s ním jen hrát! Ale nebyl ochočený. Nepatrný skok v čase. Pes křičí, běží k Teodorovi. Teodor vytáhne z kapsy míček, rozběhne se a hodí jej někam do dálky. Pes se zbrkle otočí a peláší za míčkem. TEODOR(V.O.) Trvalo mi celé týdny najít si jeho důvěru. A já začal důvěřovat jemu. Ale poslední dobou… mám pocit, že… Za „minulým Teodorem“ se najednou objeví současná Nora: v ruce drží plastovou lžíci špinavou od něčeho černého.

Teodor se otočí.

NORA

Gratuluju, doktore.

10 – INT. TEODOROVAORDINACE. DEN

Teodor stojí u svého psacího stolu a listuje papíry. Nora sedí na kanapi u pařezu, pod obrazem baobabů, jako prve Antonín. Je ale poněkud ležérnější, chová se jako doma. Na pařezu před ní stojí velká krabice čokoládové zmrzliny, kterou Nora dlabe. Pokračuje jejich interakce z předchozího obrazu.

NORA

Upsal jsi duši něčemu, co obechcává rohy.

TEODOR

Já jen chci vědět, kam zmizel.

NORA

Nepokořuj se, Teodore! Jestli ti to vadí, měl sis ho nechat vycpat. Teodor znechuceně zakroutí hlavou.

TEODOR

O pokoru tu vážně nejde, Noro.

NORA

Přesvědč mě.(olízne lžíci od zmrzliny) Dokaž, že nejsi jedním z těch, co chtějí jenom vlastnit. Teodor povzdechne, vezme do ruky jeden papír. Prohlíží si jej. Je na něm nakreslený beran.

TEODOR

Vlastnit. Chm.

11 – EXT. MĚSTSKÝPARK. DEN

(flashbacková sekvence)

FLASHBACK 1/4 Prudké slunce, pofukuje vítr. Občas někde leží zevlující člověk, procházející se matky s kočárky. Mezi stromy je nataženo lano. Po něm se pomalu prochází vysoká silueta muže. Teodor. Je bos, slunce se mu láme o jasné blond vlasy; trochu ztřeštěně odrostlé. Vypadá velmi mladě, svéhlavě, bezstarostně.

TEODOR(V.O.) Byl jsem ještě student, když se tam objevila. Jen tak znenadání. Pod stromem, na kterém kotví Teodorovo lano, cvičí pozdrav slunci slečna z Teodorovy fotografie (MARIANA) ve sportovním tílku a legínách. Stojí zády k Teodorovi, když přejde

do pozice psa hlavou dolů, světlé kudrnaté vlasy se jí rozvážou z drdolu. Podívá se na Teodora, Teodor, jda pomalu po laně, pohled zaznamená, zavrávorá, ale nevidíme, jestli spadl, nebo ne.

12 – INT. MARIANIN BYT. KUCHYŇ. DEN

FLASHBACK 2/4 Podkrovní garsonka ateliérového typu plná knih, barevných šátků, šperků, vše ze dřeva. Teodor nese několik krabic na sobě, Mariana náruč květin, točí se dokola, je šťastná. TEODOR(V.O.) No, věci se daly rychle do pohybu, byli jsme spolu… no…

13 – INT. MARIANIN BYT. KUCHYŇ. DEN

FLASHBACK 3/4 Jiný den. Teodor sedí u kuchyňského stolu a čte si něco ve skriptech, Mariana chodí okolo něj a něco vzrušeně vypráví.

TEODOR(V.O.) ...já vlastně nevím jak dlouho. Asi rok. Pak se věci začaly trochu kazit. A konec nebyl vůbec hezký.

14 – INT. MARIANIN BYT. PODVEČER

FLASHBACK 4/4 Teodor stojí u vchodových dveří do Marianina bytu, do ruky bere kufr, dívá se směrem k ní. Je smutný, nic neříká. Mariana stojí u okna, na hlavě má klobouk s obrovskou krempou, stojí zády k němu, není ji skoro vidět. V bytě je šero, jen z okna jde trochu šedavého světla. TEODOR(V.O.) Najednou jsme se hrozně odcizili. Vlastně tomu dodnes nerozumím. Už jsem ji nikdy neviděl. A neskutečně mě to žere.

10 – INT. TEODOROVAORDINACE.VEČER

NORA Proboha. Chudák holka. Tos ji už nikdy nehledal? TEODOR Poslední dobou mi dochází, že za ni nesu… tak trochu zodpovědnost. Měl jsem strach, že cokoli řeknu, bude to špatně. Nechtěl jsem ji zničit svou tvrdohlavostí… Byla zvyklá pořád mluvit první. NORA To si teda sakra piš! Musíš ji najít! TEODOR (prohlíží si obrázek dospělého berana, který drží v ruce) Tak tenhleten to zavinil...

Otočí se. Místo Nory nyní sedí Antonín (skok v čase). Antonín se tváří znuděně.

ANTONÍN

Kdo?

Teodor zvedne papír s beranem.

TEODOR Chtěl jsem beránka. Vy jste nakreslil berana. (jde k Antonínovi, práskne s papírem o pařezostůl)

TEODOR Zavinil to, co jste udělal, než jste se zhroutil? ANTONÍN Asi vám nerozumím. Jak může obrázek…?

TEODOR Chtěl jsem jen jednoho beránka, vy jste nakreslil celou sérii. A tenhle má dokonce rohy. Vsadím se, že tvrdohlavost je to, proč jste skončil tady. ANTONÍN Chcete říct, že za sebe neručím?

TEODOR

Chci říct, že dokud nepoznáte svůj stín, nemůžete jej vykázat na svoje místo. A už vůbec z něj nemůžete vytěžit to nejlepší. Antonín mává rukou, jako že se s Teodorem o tom už nechce bavit. Teodor ale Antonínovi posune jeho blok.

TEODOR

Máte nad ním moc, pane Bendo. Můžete rozhodnout, jak bude vypadat. Potřebujeme zvíře, které nám pomůže zvládnout užvaněnou holku a nezadupat ji přitom do země. Zvíře schopné rozeznat neužitečný plevel od užitečného. Nebezpečné od krásného.

ANTONÍN

(tváří se zoufale)Já už vážně netuším, co po mně chcete. Teodor znovu přisune Antonínovi blok s tužkou a stále na něm drží ruku.

TEODOR

Říkám to celou dobu, pane Bendo. Namalujte mi beránka. Prosím. Antonín se netváří, že by chápal, co po něm Teodor chce, ale už od něj chce mít klid. Popadne notes a začne do něj čmárat.

ANTONÍN

Víte co? Máte ho mít. Přesně takovej, jakýho chcete. Antonín podává Teodorovi skicák, na kterém je nakreslená krabička s třemi otvory. Teodor na Antonína tázavě pohlédne.

ANTONÍN

Bedna. Ten váš… beránek… je uvnitř. Teodorovi to gesto vyrazilo dech. Chvilku fascinovaně hledí na Antonína, chvíli na skicák ve své ruce. Pak si položí skicák na obličej, jako by se do krabičky snažil podívat přes otvor.

TEODOR

(pisklavým hláskem)Ten je ale loštomilouškej! Antonín na něj nechápavě zírá, ale pak nakonec zmateně přikyvuje.