Page 1


[ríd:it] Slovo šéfredaktorky Vážené čtenářky, vážení čtenáři, ráda bych řekla, že držíte v ruce skvost a největší výplod talentů třetího ročníku oboru JLK, musím však říct, že ho nedržíte, nýbrž vidíte na obrazovce počítače. Ať je ten počítač malý, velký, tlustý, tenký, váš nebo kradený, to co vidíte, jsou hodiny, dny a týdny práce a ustavičného otravování různých lidí pro zlepšení podmínek studentstva na hradecké univerzitě. Představujeme vám tedy kachny, čaj v bufetu, novou kameru na budově A, záhadné sprchy i výtahy vedoucí do jiného světa univerzity. A pokud jste pochopili, co jsme vám právě představili, tak jste naprostí géniové. Pokud vám ale vaše představivost hlásí chybu, neváhejte ji nakrmit konkrétními informacemi. Čeká vás však i více zajímavostí ze světa filmu, divadla, hudby a knížek. Zasmát se můžete u fejetonu osvětlujícího vztah zápachu veřejných záchodů s drobnými Vietnamci či u reportáže zabývající se stejnou záležitostí, na vině jsou však tentokrát dívky na budově A. Jedlíci i dietnice si také přijdou na své. Kde se pořádně najíst, napít, zakouřit si nebo kam pozvat partnera? Radu k nalezení toho pravého vám poskytne poradenské centrum, o kterém je další z mnoha reportáží. Nejsme bulvár a ani se jím být nesnažíme. I když jako bulváru by naše čtenost dosáhla výšin, snažili jsme se být upřímní a donutili jsme lidi známé i neznámé, Čechy i cizince, k stejné upřímnosti v našich rozhovorech. V tomto magazínu, alias našem majstrštichu, lze najít spoustu dalšího, stačí jen kliknout. V článcích jsme nechali své čisté studentské duše a vydali se kazit svou naivitu. Růžové brýle nám sice spadly, humor však zůstal. Takže otázkou je, chcete se pobavit?

2


OBSAH 4 6 9 12 14 16 18 20 22 23 26 28 30 33 35 40 41 42 43 44 46 49 51 53 56 58 60 63 65 68 70 73 75

Kde se najím? Sen, který si začínám plnit Je libo akci v Hradci… Gentleman z Ácéčka Stromy kontra řidiči Banánové děti Vize versus realita Nejen o muzice Když to přijde v HD Lov v MHD Nevzdávám se! Strach o své kolo? Normální život Literatůra 10 filmů roku 2013 Na co do divadla WWW — Atomová včela Ztráta Slunce v tmách Válka v bufetu Je jaká je Dámy na áčku Sen, který nevyšel Kávový kolotoč Tajemná komnata Výtahy a praskliny v realitě Malifaux mě chytlo za srdce... Poradenské centrum Mít sen a splnit ho! Kuřácký klub na UHK Facebook Erasmus Závěrem

3


[ríd:it]

Kde se najím? Restaurace v okolí Áčka

Také máte výhrady k představě, že byste se měli se svým jídlem tísnit v malém bufetu na budově A? Teplého pokrmu se nedočkáte, pokud jste si nezarezervovali týden předem denní obědové menu. Jestli jste už ,,přebagetováni" a máte dost nepříjemných prodavaček, nechte si poradit. Vydala jsem se za brány fakulty vyhledat nejbližší restaurace či stánky s občerstvením. (autor: Andrea Víšková) Řízek za padesát Mojí první zastávkou byla restaurace U Dvora. Vendelína, studentka hradecké univerzity, říká, kdo by si nedal řízek za padesát korun. Mé očekávání nebylo velkolepé, když jsem slyšela o takových nízkých cenách. Ale byla jsem mile překvapena polévkou za 16,90 Kč a smaženým řízkem s bramborem za 59,90 Kč. Velké porce za málo peněz, přesněji se ceny hlavních jídel pohybují v rozmezí od 39,90 Kč - 114,90 Kč. Pokud máte rádi hotovky a nemáte v peněžence zrovna vysoké cifry, určitě zajděte sem. Avšak počítejte s tím, že klidný oběd to rozhodně nebude. Střídá se U Dvora jeden zákazník za druhým, rušno je na denním pořádku restaurace. http://www.udvorahk.cz/ Na kafe do knihovny Vydávám se dál na druhou stranu k nově vybudované kavárně CrossCafe, která se nachází ve Studijní a vědecké knihovně. Již na první pohled mě upoutává design a první patro s krásným výhledem. Je libo kávu, čaj, bílou nebo mléčnou čokoládu, koláč, dort, sendvič, salát...? Kavárna se specializuje především na snídaně a svačiny a potrpí si na čerstvosti potravin. Neochutnala jsem sice vše, ale odcházela jsem jako spokojený zákazník. Co se týká občerstvení, jsem spokojená. S kávou je to poněkud horší, není zdaleka tak dobrá jako například design CrossCafe. Výhodou tohoto řetězce je karta Crosscard, na kterou se sbírají body na uplatnění slev na další nákupy. Navíc držitelé ISIC karty mají bonus, za jeden nákup získají dvojnásobný počet bodů. Kavárna je nekuřácká, s Wifi a kelímky s sebou. Pro představu: snídaně (croissant s espressem) za 45 Kč. http://www.crosscafe.cz/

4

Bagety u stadionu Mé další kroky směřovaly k zimnímu stadionu k Zapečeným bagetám. Malé nenápadné okénko ukrývá veliký výběr plněných baget. Přípravu vybraného jídla můžeme vidět na vlastní oči, vše se dělá před zákazníkem. Nejedná se tedy o žádnou vytaženou bagetu z lednice, kterou hodí do zapékací trouby. Ceny jsou dost vysoké. Průměrná cena celé bagety se pohybuje kolem 59 Kč a půlky bagety 35 Kč. Servírovaný pokrm ani neodpovídá kvalitám prezentované na internetu či v letácích. Musím se zmínit i o nepřesvědčivém venkovním posezení. Dva stoly před okénkem, viklající se lavice dobře společnost nereprezentují. Odcházím zklamaná. https://www.facebook.com/zapecene.bagety U děsivých panenek Studentka Jana si oblíbila restauraci Ferdinanda a já ji jdu prozkoumat. Nekuřácká jídelna má zde 40 míst a v jídelním lístku nalezneme mnoho jídel, přes speciality po dobroty k pivu a vínu. Objednala jsem si malinové pivo (specialita Ferdinanda) a topinkové hranolky s česnekovým dresinkem. Byla jsem dosyta najezená, i když se nejednalo o hlavní chod. Ceník je lidový, typicky hospodský. Tuto restauraci bych přirovnala k mé první zastávce U Dvora, jen o něco dražší. Za hlavní chod vydáte z peněženky kolem stokoruny. Posezení je příjemné, nabízí wifi připojení, jen mě děsí dekorace porcelánových a hadrových panenek. Ale i přes moji nelibost v těchto panenkách se dozvídám, že restauraci bylo uděleno ocenění Nejvyhledávanější podnik v lokalitě Hradec Králové pro rok 2012. http://www.ferdinanda.eu/


REPORTÁŽE

Kde večeřel Schwarzenberg Blízko restaurace Ferdinanda stojí restaurace U Lva. Zjišťuji, že pro soukromou akci je dnes zavřeno. Jelikož jsem na tomto místě nikdy neobědvala, nezbývalo mi nic jiného než se podívat na internet. Položka polední menu vypadá velice příznivě. Polévka k hlavnímu chodu zdarma a cena 75 Kč pro všechna jídla. Můžeme si vybrat ze tří pokrmů, jen je škoda, že v menu nemyslí na vegetariány. Wifi připojení je samozřejmostí. V mé anketě se spousta studentů zastávala právě této restaurace a v říjnu 2013 si sem na večeři na doporučení vykročil i předseda TOP 09 pan Karel Schwarzenberg. http://www.ulva-hk.cz/

rádi nastoupí do autobusu a sjedou si rychle do Futura pro něco z fast foodu. Je to pro ně levné a díky různorodému občerstvení si lidé vyberou snadno svůj podnik. Nečekejme žádný gastronomický zážitek. Pro držitele ISIC karty jsem vybrala výhody: KFC - dva sendviče za cenu 110 Kč (2x Twister Classic, 2x Zinger, Zinger + Twister Classic), McDonalds - do 10:30 McMuffin se slaninou a Cappuccino jen za 49 Kč, od 10:30 Big Mac nebo McChicken se středními hranolky za 79 Kč, Fruitisimo nabízí 10% slevu na kartu. http://www.futurumhradec.cz/

Příjemná atmosféra u přátel Když vyjdeme schody vedle restaurace U Lva, směr Pivovarské náměstí, uvidíme Bistro u dvou přátel. Prosklená malá budova, laděná do zelené barvy skýtá 30 míst, bezbariérový přístup, wifi připojení a příjemný personál. Pracovní tým tvoří především lidé s mentálním postižením, kteří jsou pokaždé, co jsem navštívila bistro, usměvaví a ohromně šikovní. Slané, sladké, obědové menu, čerstvé limonády, sezónní pochoutky za velice příznivé ceny jsou na denním pořádku bistra. Takhle příjemnou atmosféru mi prozatím žádný jiný podnik nenabídnul. V letních měsících jsou před budovou připraveny venkovní houpací lavice pro zpříjemnění atmosféry. Ceny v rozmezí od 10 - 50 Kč. http://www.bistroudvoupratel.cz/

Relax v přírodě Pokud si uděláte doma vydatnou svačinku, vezměte si ji s sebou do Jiráskových sadů a tam se v klidu najezte v přírodě. Není nic lepšího, z vlastní zkušenosti doporučuji! Park obsahuje velké množství laviček či míst, kde si můžete vybalit deku. Před samotnou budovou stojí také pár laviček na relaxování. Studenti rádi sedávají na těchto místech, když venku svítí slunce. Dle slov kancléře UHK se máme těšit v budoucnu na novou relax zónu, která se objeví za budovou A. O tom se dočtete více v reportáži mého kolegy.

Výběr fast foodů Při průzkumu mnoho studentů odpovědělo, že si

5


[ríd:it]

Sen, který si začínám plnit aneb café Na kole Osobně nepatřím mezi milovníky kávy, přesněji kávu vůbec nepiji, protože mi vždycky přišla tak nějak divně hořká a nemohla jsem se té pachuti až do vyčištění zubů zbavit. Kavárny se mi zdály všechny stejné, tmavé, malé, s měkkými sedačkami a se stejně hořkou kávou. Takže teď je možná trochu nejasné, proč moje interview bude s člověkem, který kávou žije. Kuba alias Swišť je kamarád mého bratra a také člověk, který měl sen založit vlastní kavárnu s výjimečnou kávou. Nyní si svůj sen začal plnit na Velkém náměstí v café Na kole. Rozhodla jsem se, že prozkoumám, pro mě zatím zcela nezajímavý, svět kávy právě s ním. První otázka kupodivu nepadla z mé strany, zněla: „Dáš si kafe?“ A já si dala… Jak tě vůbec napadlo, že bys jednou chtěl mít kavárnu? Kdy jsi s tím nápadem poprvé přišel? Nejdřív jsem chtěl mít hudební klub, to mi bylo asi 16. To mě zajímalo docela dlouho, ale pak když jsem šel na vysokou do Brna, tak mě začaly zajímat kavárny a káva vůbec. V kavárně je úplně jiné prostředí, má to prostě lepší atmosféru než třeba hospoda. A navíc v Brně je několik takových zajímavých kaváren a tam mi zachutnalo to jejich speciální kafe. Takže jsem se začal zajímat, jak by šla taková káva připravit doma. A napadlo mě, že bych si mohl jednou otevřít vlastní kavárnu. Ale v té době jsi studoval žurnalistiku, takže už tehdy jsi byl rozhodnutý, že by ses v budoucnu chtěl věnovat kávě? Studoval jsem žurnalistiku, ale pak mě vyhodili. Sice jsem chtěl dostudovat, zkoušel jsem se tam ještě dostat zpátky, ale prostě to nevyšlo. A už od osmnácti jsem měl sen mít vlastní kavárnu, takže jsem to nedokončené studium ani moc neřešil.“ A teď budu potřebovat vysvětlit, proč café Na kole? Co ten název vůbec znamená? Vím, že rád jezdíš na kole, ale to spojení kola s kavárnou?

6

„Já jsem nějakou dobu psal blog o kávě a kavárnách v Brně a zapojoval jsem tam trochu i tu cyklistiku - jmenoval se Kafe na kole. A pak když jsme přemýšleli o názvu, tak jsme se pořád nemohli dohodnout se ségrou a nakonec říkala, že by to mohlo mít právě návaznost na ten blog a vzniklo café Na kole. Samozřejmě, že tím chceme i tak trochu podpořit cyklistiku, protože nám přijde super jezdit po městě na kole. A protože tady v Hradci lidi jezdí na kole často, tak to tady chceme mít trochu přizpůsobené cyklistům. Původně jsme tady chtěli mít něco jako takový malý cykloobchod, ale to zatím necháme. Minimálně tady bude sada na opravu píchlých duší a pumpička. Když tedy někdo píchne ve městě, může si to u nás opravit. Trochu jsi odhalil, že to všechno nebudeš dělat sám, ale bude to „rodinný podnik“. Kdo všechno tady bude pracovat, kromě Tebe a ségry? Zatím to vypadá tak, že jenom my dva, protože je nutné vědět o kávě hodně věcí, včetně docela těžké přípravy a to nechceme svěřit jen tak někomu. Ale samozřejmě, pokud k nám bude chodit hodně lidí, bude potřeba vzít někoho na plac, ale kafe budeme připravovat zatím jenom my dva.


INTERVIEW Jak dlouho Ti trvalo, než sis začal plnit tenhle svůj sen? Zajímá mě, co jsi vlastně dělal doteď? „Prostě jsem chodil do práce a šetřil. Trvalo to celkem dlouho od těch osmnácti. Ale ty našetřené peníze nám asi nebudou stačit a budeme si muset půjčit, to teď právě řešíme, jak to uděláme. Vlastně nastal takový okamžik, že ségra dělala první státnici na magisterském studiu a tak jsme si řekli, že je možná ten správný čas do toho konečně „praštit“. Takže já jsem dal výpověď v práci a začali jsme hledat prostor.

musí splňovat podmínky, které chce hygiena, hasiči atd. S tím je hodně práce, ale na to máme projektanta, který za nás tyhle věci řeší a navíc má na to speciální razítko a přesně ví co a jak. Jinak většinu věcí si tady děláme sami. Samozřejmě na stavební práce budeme mít řemeslníky, ale budeme u všeho pomáhat. Třeba tady jsme teď zapojovali vodu.

Konečně tedy, v čem bude café Na kole jiné a výjimečné? Předpokládám, že hlavně kvůli kávě, takže mě zajímá, jakou speciální kávu tady najdeme? Kvalitní káva je taková naše vlajková loď. Chceme mít to nejlepší. Jmenuje se to vlastně VýVlastně jste neměli vůbec žádné zkušenosti běrová káva. Přirovnal bych to k vínu. Protože s podnikáním, nevadilo to? když si koupíš víno a ochutnáš ho, tak taky My to úplně nebereme jako podnikání. Sice neřekneš, že to chutná jako víno, ale že v tom chceme, aby nás to uživilo, ale je to prostě kavárna. My nejsme podnikatelé, my se pova- cítíš třeba chuť citrusů nebo jiného ovoce. Stejné je to s naší kávou. Když si chceš koupit žujeme za kavárníky. kvalitní ,,kafe", tak bys měl vědět, odkud přesNebylo náročné všechno to papírování kolem? ně je a kdo ho vypěstoval. Pak můžeš objevit Jak co, obávali jsme se, že bude složitější se- různé nové chutě. My budeme vědět, odkud hnat živnostenský list, protože ani jeden z nás káva pochází, kdo ji pražil, jak se sem dopravunemá vzdělání zaměřené na gastronomii, což je je a budeme ji připravovat tak, aby v samotných chutích byly určité rozdíly. Kafe je při zakládání kavárny povinné. Takže jsme si museli sehnat někoho, kdo nám za to bude mít ovoce, takže musí mít nějakou přirozenou sladtakové vzdělání a zaručí se nám svým jménem. kost a kyselost. My se ji budeme snažit přípraAle naštěstí máme spoustu přátel, co dělá tře- vou jenom zvýraznit. ba do kafe, takže nakonec to bylo v pohodě. Druhá věc je stavební povolení. Ten prostor

7


[ríd:it]

Jak se k tomuhle typu kávy dostanete? Budeme spolupracovat s dvěma českými pražírnami, které jsou podle nás nejlepší. Obě pražírny se zaměřují na výběrovou kávu. Když si to ,,kafe" koupíš, tak si o něm můžeš přečíst několik odstavců, kde najdeš spoustu informací o jeho původu. Občas bychom si ale chtěli objednat taky nějakou kávu ze zahraničí, protože tam je ten výběr na trhu ještě větší. A co se bude podávat ke kávě? Budeme tady mít všechny ostatní věci, na které jsi zvyklá z ostatních kaváren, zákusky, lehčí jídla jako jsou zapečené bagety a tousty. Pak tady budou vína, zatím nemáme dodavatele, ale budeme se snažit, aby bylo dobré, ale nebylo předražené. Potom samozřejmě nějaké další alkoholické nápoje, rumy, whiskey… Třeba rum s kávou je úplně výborná věc. Chtěli bychom nabídnout také domácí limonády, mošty a míchané nápoje na bázi kávy a alkoholu.

Četla jsem na Vašem Facebooku, že by tady měly být na stěnách nějaké zajímavé fotky? Můžeš to přiblížit? Máme přislíbeno od Jiřího Bendáře, který fotí na polaroid, že nám sem dodá první sérii svých fotek. A jinak tady na stěně bude velká nástěnná malba od jedné kamarádky, která dělá do umění. Jinak, kdyby tady někdo chtěl něco vystavit, tak určitě není problém a v tomhle ohledu budeme dost otevření.

Z café Na kole jsem odcházela plná nejrůznějších dojmů. Káva, kterou jsem během rozhovoru vypila, nechutnala jako ta, kterou jsem znala předtím, tahle byla totiž lahodná. I přesto, že uvnitř kavárny je spousty práce, která Swiště a jeho sestru ještě v budoucnu čeká, došlo mi, že sem si budu chodit posedět ráda. Představy a plány obou mladých začínajících kavárníků jsou originální a ambiciózní. DouPro jakou skupinu lidí primárně kavárnu vytvá- fám, že se jim sen o pohodové kavárně nejen pro říte? Těžká otázka. Asi jsme spíš situovaní na mlad- cyklisty vyplní a v Hradci bude kavárna, která bude ší návštěvníky, ale to znamená i mladé duchem. Pro studenty budeme taky, ceny nechce- konečně originálem. me mít přemrštěné, ale je jasné, že pokud chceme mít něco opravdu kvalitního, tak to musí mít svoji cenu.

8


Je libo akci v Hradci... Jste v Hradci noví a ještě se tu moc nevyznáte? Nevíte, kam směřovat za zábavou a za novými zážitky? Tato rubrika se vám pokusí v této beznadějné situaci alespoň trochu pomoci. Naleznete v ní deset míst, které byste jako hradečtí studenti rozhodně měli znát. (autor: Pavlína Nedbalová)

Pro začátek se dobře a levně nadlábneme!

výhody: domácí bezlepkové těstoviny, internet zdarma poznámka: kuřácký i nekuřácký prostor

Kavárna U Knihomola Tento podnik, nacházející se na Velkém náměs- The best burger ever! tí, je znám snad každému obyvateli Hradce. Je totiž proslulý svými lidovými cenami a pohodovým prostředím. Najíte se tady skoro stejně levně jako v menze a určitě si i více pochutnáte. Navíc si v meníčku vybere snad úplně každý. Jednou ze zajímavostí na Knihomolovi je, že v jeho prostorách bylo kdysi jedno z prvních hradeckých knihkupectví a některé knihy z tehdejších regálů tam najdete i dnes. Takže, New York Cafe & Bar milovníci knih a dobrého jídla, hurá do Kniháče! Jste velcí jedlíci a těstoviny vás neuspokojí? Zakousnete se radši do velkého šťavnatého výhody: internet zdarma, v letních měsících te- hamburgeru? New York Cafe & Bar na Velkém ráska náměstí pro vás bude ta správná volba. poznámka: kuřácký i nekuřácký prostor V jídelníčku najdete několik velmi lákavých verzí tohoto oblíbeného amerického pokrmu. A jako sladkou tečku si můžete dopřát i klasický americký dezert politý javorovým sirupem. výhody: Dj´s akce, cocktail bar

Cook&Look Máte rádi těstoviny? Pokud ano, vydejte se pár kroků nalevo od Knihomola. Tam najdete bistro Cook&Look, kde se najíte rychle, zdravě a chutně. Můžete si vybrat ze spousty druhů těstovin a dát si je s čím vás napadne. Buon appetito!

Bistro Maxim Pokud máte opravdu obrovský hlad a v kapse jen pár pětek, zamiřte raději do Bistra Maxim, které se nachází u Adalbertina. I když si hamburger sníte venku a ve stoje, určitě se dostatečně a levně najíte. A možná vám zbude ještě na nakrmení kamaráda. výhody: otevřeno dlouho do noci, velké porce

9


Zajdem na jedno?

Já tak rád trsám, trsám!

Batalion u Draků Tato kultovní hradecká hospoda je proslulá svou bohémskou atmosférou. Na své si tady přijdou milovníci piva, fotbálku a hlasité hudby. Pokud se rozhodnete pít něco tvrdšího, můžete se rozhodně těšit na pěknou „lampu“.

Country Club Lucie Rádi si zapaříte na svou oblíbenou kapelu? Udělejte si zajížďku do Nového Hradce, kde najdete Country Club Lucie, místo, kam v Hradci směřují i známější české kapely. Sledujte program a žhavte diáře, ať vám něco neujde!

výhody: pivní speciály, fotbálek, dlouhá otevírací doba poznámka: (silně) kuřácký prostor

výhody: velký prostor, kulečník poznámka: kuřácký prostor

Zelenej zákal Pokud se rozhodnete pro tour de bar, vydejte se od Draka směrem ke Klicperovu divadlu. Cestou narazíte na Zelenej zákal. Nebojte, nebude vás šálit zrak. Jen vám otevře své dveře hospůdka, kde vám obsluha nabídne spoustu druhů piv, z nichž nejoriginálnější je rozhodně to s názvem Bulík. Tento pub je navíc dvoupatrový, takže se vejdete i s velkou skupinkou barových turistů. Výhody: relativně velký prostor Poznámka: kuřácký prostor

10

REPORTÁŽE

[ríd:it]


AC klub Pokud se chcete jít odreagovat rovnou po škole a nemít to daleko, zamiřte do studentského AC klubu, který se nachází v blízkosti budovy A. Můžete se těšit na parádní akce všeho druhu a na super příjemného barmana, jehož obsluhování tu má už opravdu dlouhou tradici. Velikou výhodou je, že ač do AC vyrazíte jakýkoliv den, určitě se tu bude zrovna něco dít. Takže pozdravujte barmana Ivana! Výhody: vhodný prostor pro pořádání akcí Poznámka: nekuřácký prostor, levnější vstup s ISICem

Sladká tečka

Chocolate Jordi´s Snad každý z nás ujíždí na čokoládě a jak je známo, čokoláda pomáhá na nervy – a těch máme jako studenti někdy až až. A jelikož je Hradec Králové městem studentů, nesmí v něm chybět salón čokolády. Jordi´s chocolate nabízí po domácku vyrobenou čokoládu a zároveň se pyšní tím, že je první manufakturou na výrobu čokolády od dob první republiky. Tento hradec ký skvost najdete ve Špitálské ulici přiléhající k Velkému náměstí. výhody: SPOUSTA ČOKOLÁDY! Event music bar poznámka: Kdo by potřeboval kouřit, když má Preferujete spíše tanečnější muziku? Rádi si počokoládu? řádně zatrsáte na parketě? Zvolte raději Event music bar, který najdete v blízkosti kolejí Na Chcete však vědět ještě více? Další zajímavá kotli. Každý den v týdnu pořádá club akci na místa v Hradci Králové najdete v našem časopijiné téma, takže si v pondělí můžete trsnout na su. A to přesněji v reportáží Verči Pavlisové a Áji disko a ve středu hýbat boky v rytmu R´n´B. A Víškové, a taky v rozhovoru Magdy Ferčákové. pokud budete jen doprovod a sami tanci moc neholdujete, zachrání vás fotbálek hned u vchodu. Výhody: fotbálek Poznámka: levnější vstup s ISICem, kuřácký prostor

11


[ríd:it]

Gentleman z Ácéčka Ivánek Škaloud nejen o své vizáži

Pan Ivan Škaloud, majitel a provozovatel AC klubu v Hradci Králové, je mezi studenty známý především svým gentlemanským vystupováním a motýlkem na krku. Zašla jsem se za ním tedy podívat přímo na místo jeho působení, abych zjistila, jestli je to, co se o něm říká, pravda. A skutečně. Jeho pověst ho předchází. (autor: Jana Matunová)

Jak dlouho jste majitelem klubu AC? Dvacet dva a půl roku. Proč jste si pro klub vybral zrovna název AC? AC je zkratka pro Academic club a slouží to tu tedy převážně vysokoškolákům. Čili aby to v tom názvu bylo nějak obsaženo. Byl to vždycky váš sen vlastnit takový podnik? No, já jsem vyučený kantor. Dělal jsem matiku a fyziku na středních školách, ale tenkrát mě ten režim silně nevyhovoval. A kromě toho, když jsem nějak potřeboval vydělat si víc peněz, tak se to dalo jenom na takových zvláštních brigádách. Nějaký čas jsem třeba mandlo-

12

val prádlo, tak o tom se krajský školní inspektor nedozvěděl. Kdežto když jsem začal dělat na plesích, a pravdou je, že žáky, které jsem dopoledne učil, jsem večer obsluhoval, tak tam se to potom krajský školní inspektor dozvěděl a to se komunistům moc nelíbilo. Tak mi dali na vybranou a já si okamžitě vybral, že se školou seknu.


INTERVIEW

Mezi studenty jste známý jako elegán a gentleman s motýlkem. Můžete nám něco říct o téhle vaší vizáži? No, jednak jsem od útlého mládí, ačkoli to tenkrát nebylo zvykem, přibližně už od pěti roků, chodil s rodiči téměř každou neděli na obědy do Grandu. A řekl bych, že v té době to byl ještě takový podnik jako z filmu pro pamětníky, kde byli neuvěřitelně uhlazení páni, které nikdy nic nerozčílilo. Je možné, že se mi to tak nějak podvědomě líbilo. A pak jsem vlastně dělal nějaký čas po pivnicích v Mikulovské vinárně, asi šest a půl roku, a tam se chodilo běžně ve smokingu nebo ve vestičce, ale ten motýl tam byl vždycky. No a tak jsem u něj zůstal už i v tomhle podniku.

koupání každý večer z mých kudrnatých dlouhých vlasů, bylo opravdu strašlivé. A když jsem si teda uvědomil, že skutečně tohle bude asi v plících taky, tak jsem velice uvítal, že sami studenti nakonec přišli s tím, že by byli rádi, kdyby se tady nekouřilo. Je tedy zřejmé, že v té první fázi jsem dost klientů ztratil, ale tak naše prostory jsou tak zajímavě situačně uspořádané, že lidem vůbec nevadí, když si teda zajdou zakouřit ven. Oni vlastně přes to sklo vidí dovnitř, co se děje, a slyší hudbu skoro, jako kdyby byli tady, čili nakonec to dopadlo docela slušně a musím říct, že se ti lidé zase vrátili. Máte nějakou kuriózní historku ze zdejšího prostředí, která by stála za zmínku? Tak nějaké historky tady bývají. Třeba, když takhle vzpomínáme, kolik stovek lidí se tady seznámilo. Tak mám krásný příklad, že se tady dva lidé seznámili, vzali se, pak se rozvedli a znovu se vzali.

Jaké chystáte akce v nejbližší době, bude se zde konat něco zajímavého, co by si studenti neměli nechat ujít do budoucna? Tak já jsem docela pyšný na to, že tady bývá hodně živých kapel. Za listopad jich bylo asi pětatřicet. A v prosinci chystáme asi čtyři nebo pět jazzových Pořádáte tady akce a párty pro studenty, ale večerů. Jsou tady nějaké tvrdší rockové kapely, já jsem slyšela, že tu máte programy i pro star- nějaký folk, takový ten žánr, kterému my se ší generace, jaké? věnujeme. To znamená spíše rocková, jazzová No, programy pro starší generaci ano, ale na muzika, funky, ska, reggae, hodně se věnujeme to ti studenti chodí taky. Tedy dejme tomu, i oldies. Naopak se téměř zcela vyhýbáme klabývají tady koncerty starších pánů, což je pře- sické diskotéce, hip-hopu, housu a rap nemusívážně swing, nebo nějaké vzpomínkové akce me zrovna moc. Takže já si myslím, že pokud šedesátníků. Já mám radost, že na kvalitní mu- se někdo podívá do internetového programu ziku opravdu nechodí jenom ti jejich vrstevníci, ÁCéčka, tak si určitě vybere. Je tam i hodně čili šedesátiletí, osmdesátiletí, ale že na to cestopisných programů, kde chodí i dvacetiletí, pětadvacetiletí. lidé promítají fotografie, kde všude byli. Takže já mám dojem, že každý den Pro někoho je to plus, pro někoho je to mínus, se tady děje něco zajímaale je známé, že ÁCéčko je nekuřácké? Jste vého. sám nekuřák, nebo jaké jsou k tomu důvody? Ano, já jsem nekuřák a zdá se mi spolu tady s těmi lidmi, že nám to kouření nevoní. Tady se kouřilo tak první rok. Říkal jsem si - alespoň jsou tady vysoký stropy a slušná klimatizace nebo odvětrávání. Ale i přesto to, co šlo po

13


[ríd:it]

Stromy kontra řidiči: Bude univerzitní parkoviště i nadále pěstírnou zeleně?

Blížím se k univerzitě. Dnes již tradičně autem. Mraky halí oblohu a na čelní sklo dopadají první kapky deště. Přijíždím před závoru a při letmém pohledu na ceduli mi tvář ozáří trojice nul. „Aha, zas je narváno,“ přerušuji ticho a hlas mi houpavě klesá a stoupá, když přejíždím přes párek retardérů. Čekám minutu, dvě a zhruba po čtvrt hodině se rameno závory konečně zvedá. Ani teď však má cesta nekončí, bloudím zaplněným univerzitním parkovištěm a napínaje zrak hledám volné místo. Nikde nic – všude vidím jen auta a stromy. Hodně stromů. Počkat, stromy? Chvilku jen tak zírám na stěrače opisující dokola tu samou křivku a v hlavě mi křičí neznámý hlas: Proč tady parkují stromy? (Autor textu: Dan Lechmann)

Podobný schizofrenní scénář zažil už nejeden student Univerzity Hradec Králové. I když v dnešní době cestování osobním automobilem nemusí být nejrozumnějším řešením, stále je to nejsnazší možný způsob. Parkoviště u budovy A (Objekt společné výuky) poskytuje pro studenty a zaměstnance (prý) dostatečné množství míst. Proč tedy musí studenti své vozy mnohdy ponechat kdesi ve škarpě mimo univerzitní areál? Přitom by stačilo jen uzpůsobit 40 míst, na nichž jsou v současnosti vysazené okrasné stromky. „Univerzita nikdy nebude stavět víc, nežli je zapotřebí. To, že tam ty stromy jsou, to nesnižuje kapacitu, to naopak zlidšťuje to, co musíme udělat. Odstraněním stromků bychom si to akorát zkazili, zhyzdili a víc míst by ne-

14

přibylo, protože tím pádem bychom v budoucnu parkoviště nerozšířili o 100, ale třeba jen o 60 míst,“ sdělil kancléř hradecké univerzity doktor Ondřej Tikovský. „Mně by se nejvíce líbilo, kdyby tam byl nějaký parkovací dům, ideální, kdyby to bylo zahloubené. Ale to jsou obrovské náklady.“ Tam, kam rozum nedosáhne Nehrajme si na ochránce přírody a podívejme se na celou věc objektivně. Já osobně

proti zeleni na parkovišti nic nemám a souhlasím, aby se dále rozrůstala, aby velebila prostor a poskytovala útočiště pro opeřené


REPORTÁŽE

tvory kálející na kapoty našich vozidel, či ušaté polňáky pobíhající po rozpáleném asfaltu. Nicméně, nad čím se povznést nedokážu, je umístění stromů. Proč jsou neúměrně velká okruží zasazena tak, že zabírají celé parkovací místo? Stromům by přece stačil malý plac v koutě onoho obdélníku, kam by se s přehledem vešlo jedno menší auto. A co si budeme nalhávat – studenti běžně nejezdí v prostorných limuzínách. To si ale nejspíš vedení univerzity neuvědomuje. „Na to, abychom předělali současné parkoviště, nebudou peníze ani lidská energie. A myslím si, že to ani nemá smysl. Za dané situace bych to spíše chápal jako plýtvání

kých 40 míst, když se můžou přesadit stromky na úplně jiném a bezúčelném místě. Například v aleji poblíž onoho VIP. Vyroste další stromořadí? Aby tato reportáž nebyla jen snůškou špatných zpráv, nesmíme opomenout plány budoucí, které by měly současný stav zlepšit. Na jaře roku 2014 započne stavba budovy Přírodovědné fakulty, která vyroste v těsné blízkosti budovy A a budovy J (Fakulta informatiky a managementu). S novými prostory se přímou úměrou zvýší i

počty studentů využívajících parkoviště, a univerzita bude muset disponovat prostory pro uložení dalších stovek automobilů. Řešením je navýšení kapacity současného parkoviště, což je logický postup pro nás. Uvidíme, jak se s tím popasují diplomovaní profesionálové. Už VIP – Velmi Izolované Parkoviště teď se mi však na jazyk dere další otázka: Kromě zmiňovaného parkoviště, které Pakliže přibudou nová parkovací místa, přibuvyužívají studenti a zaměstnanci univerzity, dou i nové stromy? existuje ještě jedno přilehlé místo, kde své vozy zanechává vyšší sorta. Tyto „soukromé“ prostory mají vlastní vjezd se závorami, které se otevřou jen hrstce vyvolených. Zdali tedy má vedení obdobné potíže s parkováním jako řadový student a zaměstnanec, si můžeme jen domýšlet. Pravdou ale je, že povětšinou tato místa zejí prázdnotou. Vzdělaní se řídí normami, chytří namísto toho využívají rozum. Proč by se proto řešilo nějaprostředky,“ vyjádřil kancléř postoj k celé věci a ukončil tak debatu o možných krocích, kterými by se docílilo navýšení počtu míst na parkovišti.

15


prosinec [ríd:it] 2013 [ríd:it]

Banánové děti! Rodiče těchto dětí ještě vnímají jako svůj domov Vietnam, ale ony jsou rozpolcené, nebo už se cítí doma jen v Čechách. Rodiče sotva hovoří česky, ale ony již mluví plynně a psát vietnamsky se nikdy nenaučily. Starší generace žije v uzavřené vietnamské komunitě, ale mladí lidé se již kamarádí s Čechy. Jak vnímají své postavení v cizí zemi - novém domově? Nguyen Thuy An žije v Česku od osmi let, přišla sem z hlavního města Vietnamu - Hanoje. Zažila dobu, kdy ještě české děti nebyly na cizince vůbec zvyklé. Musela se rozloučit s rodnou zemí a připravit se na novou evropskou éru. (napsala: Andrea Víšková) Řekni nám, jak dlouho žiješ s rodinou v České republice? Od února 1997, takže přes 16 let.

Říká se, že vietnamské děti jsou nadanější a učí se lépe než ty české. Myslíš, že je to pravda? Neřekla bych, že by vietnamské děti byly nadaKoho napadla myšlenka, že byste se mohli pře- nější, jen jsou možná pilnější a plní přání svých rodičů, aby měly co nejlepší výsledky. stěhovat a žít v jiné republice? A především jaký byl důvod opustit domov? Obraťmě se na Tvoji práci - Banánové děti. Táta studoval v Československu, takže znal zdejší prostředí a chtěl, abychom měli lepší Upřesni nám, o jaký projekt šel? život. Vietnam byl velmi chudý stát a Česko (pozn. Evropská soutěž mladých vědců, Nguyen představovalo naději. Thuy An a Anna Krejčí prezentovaly práci Banánové děti) Prvních pár měsíců muselo být krušných. Co bylo Šlo o SOČ, středoškolskou odbornou činnost, pro vás úplně nejtěžší? s českou kamarádkou jsme udělaly menší výNejtěžší bylo asi zvládnutí českého jazyka. Po- zkum ohledně vietnamských dětí a integrace. kud cizinec neumí vůbec nebo velmi málo jazyk Nic jsme od toho neočekávaly, nicméně jsme majoritní společnosti, je to pro něj velmi stresu- v našem oboru zvítězily a následně jsme byly jící. Nehledě na to, že česká kultura, zvyky, vybrány do Paříže na soutěž mladých vědců normy chování se diametrálně liší od té viet(EUCYS 2009). Byla to krásná zkušenost. namské. Takže ano, bylo to těžké, ale byla jsem dítě a zvykla jsem si docela rychle. A teďka malé vysvětlení. Co ten název znameVyučoval Tě někdy předtím nějaký učitel český ná? jazyk nebo jsi nastoupila do školy, aniž bys Banánové děti – je to metafora, znamená, že nepoznala česky psanou i mluvenou formu? vietnamské děti jsou zvenku žluté, uvnitř, co se Přijeli jsme v únoru, od té doby jsem se učila týče myšlení, bílé, tedy „poevropštělé“. doma nová slovíčka, každý den 10 slov, prostě jsme otevřely s mamkou slovník a napsaly si základní slova, která bych měla umět. Hodně Mohla bys nám zkusit porovnat, jak se změnil jsem četla pohádky. V létě jsem měsíc bydlela pohled na Vietnamce typického Čecha od doby, u jedné vietnamské známé, která si vzala Čeco ses sem nastěhovala? cha a měli i děti. To mi taky pomohlo se zaMyslím, že v devadesátých letech viděli Češi daptovat. V září jsem pak nastoupila do školy. Vietnamce převážně v tržištích. Kupovali si tam u nich levné oblečení, boty. Kde je poptávka, Jaká byla komunikace se spolužáky? Dokázala tam je i nabídka. Postupem času tržiště zanikly, sis naleznout přátelé okamžitě? Zpočátku nic moc, nerozuměla jsem jim. Ale měla jsem i štěstí na paní učitelku, a zvládly jsme to.

16


INTERVIEW

a Vietnamci se stěhovali do kamenných obchodů. Nyní prodávají ve večerkách, provozují nehtová studia, restaurace. Pohled Čechů se asi změnil, ale podle mě ne moc. Uvidíme, jak se situace změní, až dostuduje generace mladých Vietnamců, kteří umějí dobře česky, budou mít dobré vzdělání. Jestli zde vůbec zůstanou, nebo se vrátí do Vietnamu. Nebo zamíří dál na západ. Uvidíme. Když se řekne slovo Vietnam, co se Ti vybaví? Když se řekne Vietnam, vybaví se mi země na druhé straně zeměkoule, tam, kde jsem se narodila. Tam mám své kořeny, širší rodinu. Je to výjimečná země.

Nguyễn Thúy An, 24 let absolventka Gymnázia Elišky Krásnohorské v Praze v současné době studentkou 5. ročníku oboru Demografie – sociální geografie na Přírodovědecké fakultě UK v Praze už 16 let žije v Praze s rodiči, sestrou a mladším bratrem volný čas: sledování filmů a seriálů, čtení, vaření, sport, nakupování

Poslední otázka - V jaké zemi můžeš říct, že „cítíš vůni domova"? Heh, vůni domova cítím tam, kde se vaří jasmínová rýže a voní rybí omáčka :-).

17


[ríd:it]

Vize versus realita

Zbaví se klenoty univerzity nálepky fakult uprostřed pole? Je tomu již dávno, co se brány staveb Pedagogické fakulty a Fakulty informatiky a managementu slavnostně otevřely. Dodnes však stovky studentů, pedagogů a návštěvníků obou objektů denně zdolávají strastiplnou cestu napříč „džunglí“ či „bahenní lázní“. Taková a mnohem horší přízviska dostávají cesty středem travnatého porostu okolo obou budov. Avšak v uplynulých dnech nesvitla jen jiskra, ale rovnou plamen naděje na řadu zajímavých změn. Zajedno je vedení školy, představitelé města i zástupci dopravního podniku. (autor: Jan Verner)

Oprávněná kritika Odbila osmá hodina dopolední a směrem k univerzitním budovám Fakulty informatiky a managementu a Pedagogické fakulty míří hloučky studentů, připomínající spíše závodníky nějaké alternativní sportovní soutěže, která má za úkol účastníky před příchodem do cíle pořádně ušpinit a rozladit. Nejeden slušně oděný pedagog, vyšňořená studentka a chvátající student již padnul do bahenního nánosu, který obklopuje obě budovy jako starobylou tvrz. „Je to děs, nechala bych ty papaláše brodit to bláto s náma,“ rozčileně prohlašuje studentka Jana, ke které se záhy přidávají další. „Spěchám na autobus, nemohu si dovolit celý blok obcházet,“ dodává paní Mirka, návštěvnice fakulty. „Co je nám platné, že máme

18

jednu z nejhezčích univerzitních staveb v republice, když tam půlka lidí přijde s koulí bahna na noze?“ přitakává student David. Taková a mnohem ostřejší slova kritiky se snáší na vedení univerzity, kvůli travnatým stezkám, které vedou k oběma budovám a denně je chtě nechtě musí využít stovky lidí.

403 metrů Pakliže student nechce absolvovat rozcvičku před výukou, nebo snad nechce jezdit autobusem o několik desítek minut dříve, musí zvolit terénní dobrodružství, které se obzvláště v podzimních a zimních měsících stává bojem o holé přežití vaší obuvi. 403 metrů, přesně tolik činní rozdíl vzdáleností mezi klasickou, delší cestou a trasou napříč „polem“ pro studenty,


REPORTÁŽE

kteří přicházejí směrem od Lipek. Pakliže využijí MHD a vystupují na zastávce Heyrovského, vydají se znovu bahenní stezkou, jelikož „klasická“ cesta je opět o polovinu delší. Student Jiří k tomu říká: „Zastávky MHD jsou tak

sových stanic při okruhu, tzn. Fakultní nemocnice a Heyrovského, kde však v přímé cestě k budovám stojí bahenní nástrahy. Existuje řešení? Ohledně této problematiky v okolí budov se kancléř univerzity, doktor Tikovský, vyjadřuje takto: „V minulosti byly vyvíjeny snahy na zříze-

s podivem, že fakulta, která je výsledkem snah o moderní design, reprezentativnost a vstřícnost, nechá stovky ze svých návštěvníků přicházet skrze bývalé kukuřičné pole. Valná část studentů je pro přístavbu dlážděných stezek směrem k budovám, které by jednak plnily účelovou, ale i reprezentativní funkci. Dle katastru jsou však travnaté porosty podél okruhu vlastnictvím města a to nemá na celé věci žádný zájem. Město totiž nebude měnit územní rozhodnutí, dokud se nebude jednat o mnohem větší stavbu. Větší stavbu? Budete se divit!

keré snahy byly v minulosti marné, změny se nevyplatí, zatím ne, mělo znít ze strany dopravního podniku. „Prý o ničem neuvažují z hlediska ekonomiky obslužnosti,“ dodává kancléř. Jinými slovy, musí se více plnit autobusy! Proto jsem přispěchal s podobnou otázkou za náměstkem dopravně – technické sekce DP, panem ing. Vladimírem Pejřilem, který k celé věci velmi ochotně hovoří následovně: „Současné rozložení

daleko od obou fakult, že je pro nás každý metr drahý. Nedivím se tedy lidem, že vyhledá- ní nové zastávky. Autobusová stanice vají nejkratší cestu. Je to však pod úroveň a s vlastním jménem, toť sen každého kancléře, nereprezentativní!“ jedním dechem dodává. Je je to dokonalá a hrdá reklama univerzity.“ Veš-

Pohádková vize V horizontu dvou let má právě v inkriminovaném místě vyrůst v pořadí třetí, moderní budova a to Přírodovědecká fakulta. Projekt je již posvěcen od města a tak se celá věc pohybuje mezi architekty a stavebními inženýry. S tím jsou spojené také návrhy na výstavbu studentského parku, rozšiřování parkoviště a mnoho dalších podstatných změn. Na otázku, jaké změny je v horizontu let možné očekávat v kontrastu s přítomností, s lítostí, ale jiskrou v oku, odpovídá kancléř univerzity, doktor Ondřej Tikovský: „Vše záleží na územním plánu, ve

které zatím nemůžeme nic měnit. Každá dlaždice musí mít svá opodstatnění. V rozmezí dvou let by společně s další budovou mohl vznikat areál, který příchozí nabije pozitivní energií.“

Následně se rozhovoří o jakém si studentském parku, který umožní studentům relaxovat, bavit se a absolvovat výuku zároveň. Ten má ležet právě v místech, která dnes křižují vyšlapané stezky po obou stranách vstupní rampy do budovy OSV. Ve vizualizaci nechybí podia, lavičky, dokonce došla řeč i na jezírko, které však již i s kachnami budova A vlastní. Z toho vyplývá, proč se tedy spokojit se štěrkem a dlaždicemi, počkejme si na víc! Předběžná data jsou stanovena, plánování stavby a modernizace areálu je v plném proudu, nechť tedy hovoří činy.

zastávek v oblasti křižovatky Heyrovského je nestandardní a to se nelíbí nejen vedení DP. Snahy na zřízení další zastávky již byly, bez vazby na vznikající kampus UHK. Odpověď je jednoduchá, jestli na nás bude vznesen dotaz, pak určitě ano. Veškeré změny v názvu nebo místě, které se dějí neustále, jsou jen otázkou vyvinutí většího tlaku žadatele na DP, čili vedení UHK.“ I když se tvrzení obou stran mírně řečeno liší, vypadá to tedy tak, že je náruč DP otevřená a návštěvníci i studenti fakulty se tak do budoucna dočkají nejen zcela nového areálu, ale i vlastní zastávky MHD, která hrdě ponese název naší univerzity, na což nebude pyšný jen pan kancléř. Nezbývá doufat, že vedení UHK vyvine dostatečný tlak, po kterém volá vedení DP. Do té doby mám pro Vás dobrou radu, pro přespolní běh si v aktovkách, kabelkách, či batozích noste holínky, jinak to odnesou vaše nervy, obuv a uklízečky v obou budovách se pěkně zapotí. Zatím tedy mohou jásat možná jen kachny v jedné z kaluží u rampy při vchodu do OSV, ale nechme se překvapit, třeba se jednou i ony přestěhují do nového!

O MHD aneb kde je pravda? Univerzitní kampus s vlastní zastávkou? Kdysi nemožné! Dnes je situace taková, že studenti musí buď urazit stovky metrů od zastávky Zimní stadion, nebo jsou odkázáni na dvojici autobu-

19


[ríd:it]

Nejen o muzice

Štěpán Málek: o punku, vzdělávání a fuckování Beatles Hradecká skupina N.V.Ú. patří mezi nejznámější a nejvýraznější představitele českého punku. Pánové svou ráznou hudbou baví a roztancovávají velké davy na festivalech i malé skupinky v zaplivaných klubech už více než pětadvacet let. Co si budeme povídat, muzika je to nadčasová – a navíc, z energického živého vystupování kapely se mnohé mladší soubory stále mají co učit. Na moje otázky týkající se nejen „envéúček“odpovídal charismatický frontman Štěpán Málek, o němž je mimo jiné známo, že působil na naší univerzitě. (autor: Viktor Nedbal) V jedné z písní tvrdíš, že je na tobě více než dvacetiletý pobyt na prknech znát. Věř mi nebo ne, ale zezdola to tak vůbec nevypadá. Vážně si připadáš jako „starej pankáč“? Chacha, tak zrovna tuhle věc nezpívám, tu nazpíval bývalý basák, protože mi nějak nešla z huby. Je fakt, že poprvé jsem vlezl s kapelou na prkna někdy v 15-16 letech (skupina Ježkovy Zraky) a včera jsem měl 47, takže nějaký ten pátek už to je - konkrétně s N.V.Ú. už 26 let. Stran připadání si staře, fyzicky ani psychicky zatím nemám problém s tím, že už vlastně začínám kroutit pátou gumu. Ale stačí se podívat do zrcadla či na fotky a to, že nejsem už tak úplně mladík, je vidět, ne? Ale na druhou stranu se otázkou věku nijak zvlášť nezaobírám. Prostě jsem tady, všechny tělesné funkce jsou OK a muzika, jakož i život se vším všudy mně sakra že chutnají. Jaký je tvůj názor na mladou generaci (nejen) punkové scény? Máš nějaké své oblíbence? Pokud myslíš mladou generací kapely, jasně že mám oblíbence - a to nejen v punku. Ale je jich celkem dost, takže nejmenuji, abych nenudil anebo někoho neopomněl. I když někteří z nich, ač z mého pohledu mladá generace, se již na scéně etablovali a už vlastně taky nejsou tak úplně mladí. Písně jako „Vzorek bez ceny“ nebo „Stádo“ chápu jako kritiku životních postojů a chování některých lidí, kteří sami sebe označují za pankáče. Můžeš našim čtenářům sdělit, co ti na punku vadí a s čím by podle tebe rozhodně neměl být spojován? Tak to máš pravdu, ačkoli stádo je míněno víc všeobecně, principiálně se to dá aplikovat i na punk. Každá scéna má své ovčany, kteří se spokojí s instantními pravdami a frázemi. Stačí jim být jen permanentně něčím zmaštěnej a

20

vlastně blbej, takže jejich rebelie vlastně není rebelií. V důsledku je systém má tam, kde je chce mít a svojí stupiditou mu vlastně nijak nemohou uškodit. To, co mi vadí na punku, který miluju a žiju v něm od 14 let, je právě ta stádnost některých jedinců a frázovitost v rovině „mrdat, prcat, kalit, pogo, pivo, provokace, bla, blabla“. Ne že by tyto věci k punku nepatřily, jistě že každý si rád zpříjemní život a vyhodí z kopýtka, ale jako životní program mi to přijde zoufale málo. Nehledě na to, že spousta těch frází je spíš o tom zavděčit se publiku. A mladí jeřábci, kteří se snaží doslovně řídit texty svých oblíbenců, jsou často spíš úsměvní pacienti než potenciální ničitelé zaběhlých pořádků. A pak tu jsou takzvané „socky“ a „nádražáci“, kteří často umí jen natáhnout ruku a brát (ne všichni, někdo opravdu spadl na dno, nebo s ním život zacvičil - takovým se omlouvám). Většinou to ale jsou líní zmrdi, kteří hnijí zaživa. Ne, to pro mne s punkem krom vizáže fakt nemá nic společnýho. Sorry. S touhle otázkou lidi asi otravují často, takže předem sorry: plánujete přivést na svět další přírůstek do diskografie? Já doufám, že tuhle zimu s novou deskou konečně pohneme. Materiál by byl, jen je zoufale málo času na zkoušení. Byla snaha na zimu omezit koncerty a zamakat, tak uvidíme. Ale jak říkám - spíš doufám, než věřím, že to fakt klapne. Pár věcí jsme už pracně natočili, ale musíme na tom zapracovat. Ale bude, bude, nebojte! Kdybys měl vyjmenovat tři skladby, které máš od N.V.Ú. nejradši, jaké by to byly? Tak to je dost těžké, protože si stojím za vším, co jsme kdy páchali, ale zkusím to. Určitě to bude Stádo, Sestro a z těch relativně čerstvých třeba Looser.


INTERVIEW

čas). Není to žádný punk, a dokonce si myslím, že leckterý punker by asi byl i trochu zaskočen. Na svoji domovskou partu nedám dopustit, ale proč si dávat klapky na uši a nestřihnout si i něco maličko jiného? A teď něco, co bude zajímat i nehudebně zaměřené čtenáře. Jaké máš vzpomínky na UHK? Co jsi vyučoval? Jaká to pro tebe byla zkušenost? A proč jsi s tím přestal? A tvá nejoblíbenější kulturní událost? (fesťák atd.) To máš na mysli ty, kde jsme hráli? Pak to určitě bude Pod parou, Trutnov open air a One milion marihuana march, resp. doprovodný fest. Potom bych zmínil i událost právě probíhající, a to podzimní Pod parou tour s kolegy z ústecké kapely Houba - a to po hudební, pořadatelské i lidské stránce. Kdysi jste vydali EP s názvem „TheFive AntiBeatles Songs“ a vaše biografická kniha se jmenuje „Z celejch Beatles mám nejradši Napalm Death“. Máš osobně nějakou averzi k Lennonově skvadře? Chichi, nijak zvlášť nejsem odpůrcem Beatles některé věci mám i hodně rád, ale za mého mládí fuckování Beatles jaksi patřilo ke kádrovému profilu punkera. Ale co mne potěšilo, že kdysi, když u Jyřýčka spali TheVibrators, tak jsme jim v rámci párty pouštěli tebou zmíněné EP a Knox (frontman Vibrators) si myslel, že to jsou nějaké věci od DeadKennedys - tak to mi hodně stouplo ego. Ale jak jsem řekl, proti Broukům v zásadě nic nemám, ačkoli sám od sebe si je nepustím. Teď se posuneme od N.V.Ú. dál. S někým jsem se bavil o hradecké hardcorové kapele ThemaEleven a úplnou náhodou se doslechl, že s jejich kytaristou děláš na novém hudebním projektu s názvem „ButterflyKillers“. Můžeš přiblížit, o co se jedná? Ano, s Markem 11 jsme předminulé léto rozjeli projekt ButterflyKillers a to co hrajeme, označujeme jako distorzní blues. Hrajeme v sestavě elektrická kytara, bicí a foukací harmoniky honěné přes krabičky - je to instrumentální projekt. Momentálně dojde k výměně na postu bubeníka. Doteď s námi hrál Kudlis(ex Elektro-

Vzpomínky na UHK? Inu, bylo to 16 let mého života, poznal jsem tam spoustu šikovných lidí, někteří bývalí studenti jsou v současnosti dokonce mými uměleckými kolegy v Klubu konkretistů (www.kk3.eu). Působil jsem na katedře výtvarné kultury a učil jsem výtvarné disciplíny: kresbu, modelování, sochařskou a prostorovou tvorbu, alternativní tvorbu, design a keramiku. Byla to pro mne dobrá zkušenost - kvůli komunikaci s lidmi, vlastnímu sebevzdělávání a všemu mezi tím. Ale bohužel, v jisté fázi jsem skončil, když se díky takzvané krizi krátily časové dotace na předměty. Staly se z nich spíš jednosemestrální rychlokurzy, které dle mého (a nejen mého) názoru už mají s úrovní vysoké školy pramálo společného. Najednou jsem po letech zjistil, že v současném vysokém školství nejde ani tak o obsah a úroveň vzdělání a samotný proces výuky, jako spíš o řádnou úředničinu. To, jak se předměty učí, je vedení univerzity v podstatě u prdele. No, a když nám postupně sundávali i platy a já najednou zjistil, že jako akademicky vzdělaný člověk na plném úvazku jsem placený jako nevyučená prodavačka v obchodním řetězci, řekl si ten pankáč ve mně dost a odešel jsem. Nelituji toho, protože mi opravdu vnitřně činilo dost problém se podílet na chodu Potěmkinovy vesnice, ve kterou se UHK mění. Stále externě spolupracuji s katedrou jako vedoucí či oponent bakalářek či diplomek - to je služba, kterou studentům neodmítnu. Ale to je vše. Děkuju mockrát za tvoje odpovědi! Měj se a na viděnou v kotli!

21


Když to přijde v HD Dneska to je se záchody v hromadný dopravě hrozný. Ve většině vůbec nejsou, a když už jsou, tak to stojí za starou bačkoru. Takhle jednou jedu večerním vlakem domů, když to na mě přijde. Říkám si, že to vydržím, že jsem statečná holka, ale hop sem, hop tam, to udělá svoje. Můj močový měchýř hlásí stop stav, nezbývá mi tedy nic jiného než vyhledat veřejný záchodek. Poprvé v mém životě, mimochodem. Vcházím do uličky vstříc novým dobrodružstvím, vlastně ne dobrodružstvím, spíš noční můře. Pravá, levá, pravá, levá, když to s námi trochu skočí, už mám nohy křížem, koukám kolem, jestli se někdo nedívá a pomalým šouravým, ani nejde říci krokem, se belhám před záchodová dvířka. S pocitem vítězství mačkám zelené tlačítko „open“ a ono nic. Polévá mne studený pot a zmocňuje pocit naprostého zoufalství. V okamžiku, kdy se mi orosí čelo a do očí se mi řinou první kapky slz, se otevírá ona záchodová brána a z ní vychází malý vietnamský mužík. Jen co se dostávám do tak dlouho očekávané místnosti, upadám do šoku. Zvedá se mi žaludek. Jestli někdy někdo tvrdil, že Češi jsou největší prasata na světě, tak vás ujišťuji, že Vietnamci jsou větší. Nebudu vám zde popisovat, co jsem viděla a neviděla, nechci vám totiž přitížit. Co teď budu dělat? Můj pohled dopadá na malé umyvadélko. No to radši ne. Nebudu lhát, že mě nenapadla i varianta se prostě vyčůrat na zem, ale to jsem po krátkém zvážení také ihned zamítla. Nezbylo mi tedy nic jiného, než si v podřepu stoupnout na špičky, napnout stehenní svaly a pustit to tam. Fuj, taková úleva, ale za jakou cenu? S autobusy to taky není valný, v dálkových spojích sice záchody jsou, ale málokdy fungují. A prosit za jízdy řidiče, aby vám zastavil? To je taky pěkná otrava. Stačí vidět ten jejich kyselý ksicht, a jak si div nevykroutí oči, když musí zastavit tu velkou hajtru někde jinde než na autobusové zastávce. Ale to už je trochu z jiného soudku. Zkrátka dneska to je se záchody v hromadný dopravě hrozný. Ale buďme k sobě upřímní, myslíte si, že je v současné době nějaká šance na zlepšení? Já ne. Takže rada pro všechny, než vlezete do vlaku, autobusu nebo tramvaje, dojděte si na záchod! Autor: Pavlína Honcová

22

FEJETON

[ríd:it]


REPORTÁŽE

Lov v MHD

Situace ,,černých pasažérů“ a studentů v MHD Situace, jež přináší každodenní život v hromadné dopravě, mohou být leckdy úsměvné, plny dobrodružství nebo trapných zážitků. Někdy se rozpálíte do běla, jindy prožíváte poklidnou odpočinkovou jízdu. Co se ale stane, když dopravní rutinu někdo naruší? (autor: Pavlína Honcová)

Je 11.25 dopoledne, stojím v sedmadvacítce, nedočkavě přešlapuju z levé nohy na pravou, kolena se mi klepou, tep zrychluje. Za deset minut mi začíná hodina. Už zase nestíhám. Oči těkají z jednoho konce autobusu na druhý, nedočkavě kontroluji hodiny. Projíždíme zatáčkou, teď je ten správný okamžik, ten správný úhel. Nakláním se a hlavu tisknu na okénko, hypnotizuji blížící se zastávku, zda tam nestojí někdo podezřelý. Nečeká tam někdo s černou brašničkou? Postarší pán s bekovkou, blond dáma s ozdobou ve vlasech či „man in black“ – urostlý ,,chlapík" s přísným pohledem? Nikoho nevidím. Uf. Hlasitě si oddechnu a ve tváři se mi objeví šibalský výraz. Koutky úst směřují vzhůru, vítězně třikrát kývnu hlavou. Na příští zastávce radostně vyskočím na chodník a peláším do školy. Risk neznamená vždy zisk Ano, jízda MHDčkem „načerno“ dokáže být někdy opravdu adrenalin. Ostatně své o tom ví jedna nejmenovaná medička, u níž platí rčení: „Všechno zlé je pro něco dobré." Její spolužák Michal totiž přiznal: „Moje spolužačka z medicíny jezdila celou dobu v HK zadara. Bylo to velmi slušné děvče a jízda na černo jí způsobovala takový stres, že hubla.“ Na mě to bohužel takový blahodárný účinek nezanechává. I když onen zmíněný pocit vítězství taky stojí za to, tedy do té doby, než mě jeden z podezřelých chytí, to už se nebudu smát ani já, ani moje peněženka. Mé kamarádce Míše, studentce ,,fildy", minulý týden taky nebylo moc do smíchu. Ráno mi ťukala na dveře od pokoje a ujišťovala se, jestli může jet jednu zastávku autobusem bez lístku. Nechtělo se jí platit jednorázové jízdné 18,- za těch pár metrů, což chápu. Jako zkušený mazák v tomto oboru jsem ji poučila, na co si dát pozor a čemu se vyvarovat. S notnou dávkou odhodlání vyrazila na zastávku. O několik málo minut později mi přišla sms: „To snad není pravda, dobíhala jsem

autobus a jen co jsem nastoupila, přišel revizor a chtěl po mně jízdenku. Snažila jsem se ho ukecat, ale byl neoblomnej. Ach jo.“ Tomu říkám zákon schválnosti. Míšu ta jedna stanice nakonec stála čtyři stovky. Není revizor jako revizor Být takovým revizorem asi není nic příjemného, i když je to neoblíbené povolání, buďme k sobě upřímní, někdo ho dělat musí. Celý den se s vámi někdo buď hádá, nebo prosí o milost a pak zase hádá, někdy i sprostě nadává. Lidi jsou různí a stejně tak revizoři. Seniorka Eva z Třebše říká: „Všichni nejsou zlí. Tuhle jsem jela na poštu a vzala si jinou bundu než obvykle. Kontrolovala mě milá paní revizorka, když jsem si uvědomila, že jsem si kartu na MHD zapomněla v kapse jiné bundy. Nešťastně jsem na ni koukala a vysvětlovala situaci, paní revizorka se jen usmála a řekla, že jí za to těch pár korun nestojí, aby mi kazila den a nechala mě jet dál.“ Na paní Evu možná byli hodní, ale to není pravidlem. Revizoři jsou většinou známi svojí neústupností a dravostí. Studentka Eva konstatuje: „ Někdy by ti revizoři mohli být taktnější. Zažila jsem, kdy staré paní, která nemohla na nohy, dali pokutu a ještě jí vyhodili z autobusu.“ Studentka Kačka dodává: „ Postarší, až moc aktivní, paní si revizorům stěžovala, co to maj zas za výmysly, mít cvakátko na lístky jenom vepředu, jak tam má jako chodit přes plnej autobus, že si ten lístek maj příště strčit do pr…, že jede do nemocnice a nemá na tohle to čas! Páni revizoři si sedli za ni a zvesela jí oznámili, že teda nemá nastupovat zadem, když si potřebuje cvaknout lístek a že má určitě peněz jako šlupek, takže jí určitě nebude vadit, že si zaplatí místo lístku pokutičku, pokud má problém se cvakáním.“ V tomto případě nelze než doporučit lekci slušného chování oběma stranám.

23


Povolání revizorů může být někdy i docela nebezpečné, jindy zase mohou být cestujícím k smíchu, někdy dokonce obojí. Studentka Lucie přiznává: „Zjistila jsem, že je docela problém se nesmát, když vám kontroluje městkou kartu revizor s obrovským fialovým monoklem přes oko.“ Kdo ví, zda se jednalo o pracovní úraz nebo hospodskou rvačku. Faktem je, že jejich povolání může být leckdy fyzicky náročné a může připomínat lov divoké zvěře. Chytit například

cích. Tomu říkám byznys. Je vidět, že dostatečná kontrola přináší kýžené ovoce.

super rychlého studenta Jiřího, který jim s oblibou utíká doslova před nosem, není vůbec lehký úkol. Nejen že musí vynaložit dostatečnou dávku energie, ale vezmeme-li v potaz tu psychickou újmu, když ho opět nechytí? To musí být na nic. Nezávidím jim to.

„V současné době tíží dopravní podnik problém, který trvá již několik měsíců, a to jsou prokazatelně klesající tržby od cestujících. K tomu se přičítá i průběžný nárůst provozních nákladů, zejména na energie.“ Takže došlo k zrušení linky 28, trasy linek 5, 8, 9, 11 a 17 byly přesměrovány nebo upraveny. Zastávka VŠ koleje byla zrušena. Takové změny přináší velkou vlnu kritiky. Studentka Anna si stěžuje: „spíš než linka 28 se mě dotkla ,,úprava" linek 5, 11 a 17..., což ve výsledku znamená, že na zastávku Tesla (kde je katedra angličtiny) se dá dojet jen jednou za hodinu. fuj. pak se nemají divit, že jim těma autobusama nikdo nejezdí, protože i jít pěšky přes celý město je rychlejší než hodinu čekat na autobus...“ Stejně tak si stěžuje mnoho studentů z Palachových kolejí, kterých se zrušení linky 28 viditelně dotklo. Studentka Markéta: „ No fakt mě naštvali, když jedu domů a potřebuju na nádraží, můžu jen čtyřiadvacítkou.“

Těžkej byznys Vždycky mě zajímalo, kolik takových rebelů revizoři uloví. Neváhala jsem proto a napsala na Dopravní podnik města Hradec Králové. Pan Ing. Josef Januš, vedoucí oddělení tarifu, jízdenek a přepravní kontroly, mi odpověděl: „V loňském roce bylo revizory zjištěno celkem 10 845 osob bez platného jízdního dokladu nebo porušujících jinak Smluvní přepravní podmínky.“ Na otázku, kolik z nich bylo studentů, mi bylo odpovězeno: „ Rozdělení např. podle věku neděláme.“ Hlavou mi běhaly otazníky. Víc jak deset tisíc „černých pasažérů“ ročně? Tolik? Jednoduchá matematika říká, že chytí denně 30 lidí, a to revizoři nepracují o víkendech a svát-

24

Změna „za všechny prachy“ Jak zřejmé, že život v hromadné dopravě nám, studentům, stěžuje mnoho aspektů. Tím nejaktuálnějším je totální překopání jízdních řádů. Finanční situace Dopravního podniku města Hradec Králové si žádala úsporné opatření. To ostatně dokazuje hradecký zpravodaj Radnice:


Na serveru idnes.cz z Hradeckého kraje uvádí, že nejvíce se proti změnám ohrazují lidé z okrajových částí Hradce. Dále píší, že představitelé podniku i radnice chlácholí obyvatele, že se jedná o „zkušební dobu“, která bude trvat do poloviny října. Primátor Zdeněk Fink pro idnes.cz říká: „Změny od 15. července budou na zkušební dobu tří měsíců, poté je vyhodnotíme. Poté se k tomu vrátíme a od prosince či ledna, podle toho, jak to stihneme, bychom chtěli nastavit režim, který už bude trvalý.“ Uvidíme, jestli se nějakých úprav opravdu dočkáme.

Zdraví v ohrožení Studentům bydlícím Na Kotli ztížilo život zrušení autobusové zastávky VŠ koleje, kde pravidelně stavěla linka č. 9. Není snad studenta, který by si na tuto novinku nestěžoval. Devítka byla nejrychlejší a nejsnadnější cestou na Hlavní nádraží. Představte si, po dlouhém, náročném týdnu plného učení, vás čeká nechutně dlouhá cesta domů. Kufr je těžký, že ho sotva unesete. Teď už vám nestačí jen vyjít před koleje a nastoupit do poloprázdného autobusu, který vás téměř bleskově dopraví na určené místo. Teď musíte ten „krám“ táhnout na jinou zastávku, která je podstatně dál. Ruce vás bolí, jste ověšeni jako vánoční stromeček, a v dáli vidíte

přijíždět jeden z trolejbusů. Pospícháte, abyste ho stihli. Rychlou chůzi nahrazuje běh, za kolečky u kufru se práší, náhle se sekají, klopýtáte. Po všech úskalích dobíháte zmíněný dopravní prostředek, ,,vyflusaní" a zpocení nastoupíte a ještě dalších 20 minut to vydýcháváte. Kdo by se po takové zkušenosti nebouřil? Buďme rádi, že jsme rádi Dalším „problémem“ studentů s hromadnou dopravou může být výše ceny jízdného. Jednorázová jízdenka zakoupená u řidiče není nic levného, oproti loňskému roku podražila o 3 Kč.

Nevěšte hlavu. Mám pro vás dobrou zprávu. Nejsme na tom zase tak špatně. V jiných studentských městech, například Liberci, stojí jednorázová jízdenka v trafice 20 Kč, u řidiče pak 24 Kč. Za sms jízdenku zaplatí 25 Kč. V Pardubicích je tomu podobně, za jízdenku, kterou si koupíte u řidiče, zaplatíte 20,- a za sms jízdenku 24,-. Takže kdo je na tom lépe? No přece My!

25


Stejně jako bratři Mašínové...

Oldřich Hajlich je začínajícím hercem a velmi zkušeným dabérem. Teď ho však čeká první opravdu velká role. Je to role Ctirada Mašína v rozporuplném snímku o bratrech Mašínech. Zda se bojí reakce veřejnosti, jestli se se zahraničními filmaři točí lépe, či jak to funguje v českém dabingu? To všechno nám sdělil v následujícím rozhovoru. (napsala: Dominika Benešová) Právě točíš velmi propíraný film o bratrech Mašínech, kde hraješ jednu z hlavních rolí. Je to hodně rozporuplná záležitost nejen na stříbrném plátně. Dokážeš se s touto rolí ztotožnit? Dokáži. Každý máme v životě nějaké cíle. Já a Mašíni máme jeden společný cíl - nevzdat se.¨ Je to zatím největší role, kterou jsi dostal? Jednoduchá otázka - jednoduchá odpověď Ano. Film je označován za „nadnárodní projekt“. Spolupracuje na něm spousta cizinců, například Rick McCallum, který produkoval Hvězdné války. Točí se s těmito lidmi lépe? Je vidět velký rozdíl, než když se točí na české filmové scéně? Rozdíl je, alespoň co jsem za svoji kariéru zažil, veliký. Film se začne natáčet někdy v polovině příštího roku, ale již od léta tohoto roku probíhají přípravy ve formě vojenských výcviků pod vedením zkušeného kaskadéra Radka Bruny. Na trénink se jezdí dívat i sám Rick McCallum. Režisér Tomáš Mašín dokonce navrhl, že od nového roku bude absolvovat tréninky s námi. Takže přístup oproti jiným českým filmům je značně jiný, neřekl bych však, že by se mi s lidmi z jiných projektů točilo hůř, či naopak lépe. Zkrátka je to o lidech. Když se sejde dobrá parta lidí, vznikají dobré věci. A na tomto filmu se sešla opravdu fajn skupinka pohodových lidí. Řekl bys, že je film nestranný? Nebojíš se reakce veřejnosti po premiéře? Rád bych, aby tento projekt působil objektivně, aby lidé viděli obě stránky dané kontroverze. Protože každá mince má vždy rub i líc. Reakce se nebojím.

26

Co považuješ za největší úspěch své mladé kariéry? Řekl bych, že je to právě probojování se skrze několikakolový casting k tomuto filmu. Vím o tobě, že také hodně dabuješ. Můžeš mi trochu popsat proces dabingu? Slyšíš angličtinu a do toho mluvíš česky? Přesně. Ve sluchátku slyším originál a snažím se co nejvíce připodobnit postavě, kterou dabuji. Co se třeba děje, když nemůžeš mluvit, nebo máš „chraplák“ a musíš dabovat? Většinou práci přeložíme na jindy. Jakou postavu si nadaboval tak, že tvůj hlas zná celá republika? Tak takovou postavu asi zatím nemám. Nebo o ní nevím.:)

INTERVIEW

Nevzdávám se!


[ríd:it]

Strach o své kolo? Od jara do zimy, za deště, občas i za sněhu do školy jezdím na kole. A nejsem sama. Kolo je ideální dopravní prostředek, cyklostudentů jsou spousty. Ale jak svoje kolo uchránit před krádeží? Jak získat jistotu, že když si kolo zamknete do stojanu, tak tam bude i po konci výuky? (autor: Karolína Horáková)

pro, abyste neměli o své kolo strach. Například existují speciální bezpečnostní stojany se zcela novým způsobem uzamykání. Stojany fungují na zámkovou vložku, kterou si musí každý cyklista sice pořídit sám, ale stojí jen kolem stovky. Cena jednoho stojanu se pohybuje kolem pěti tisíc. Kolo v bezpečnostním stojanu je skutečně kolo v naprostém bezpečí. Tyto stojany můžete využívat pouze mezi Fakultou informatiky a managementu a Pedagogickou fakultou na náměstí Svobody. Před áčkem nejsou. Na otázku, zdali škola plánuje umístit tyto stojany i na Absolutní bezpečí - bezpečnostní stojany Například zakoupit si zámek na kolo za několik jiná místa v okolí univerzity, odpověděl vedoucí technickostovek až tisíc, na který nemají ani pákové kleště. Nebo? Jsou i další způsoby, co udělat Ačkoliv si každý z nás před školou svoje kolo zamyká, tak nikdy si nemůžete být stoprocentně jisti tím, že se neobjeví zloděj. Zloději bývají vybaveni pákovými kleštěmi, nedělá jim problém během několika sekund zámek přeštípnout a na vašem kole odjet. Nabízejí se ovšem možnosti, které by mohly utišit obavy, které máte o svoje kolo před budovou univerzity.

28


REPORTÁŽE

[ríd:it] Ptala jsem se ještě studenta Davida, jak postupoval, když zjistil, že se jeho kolo stalo předmětem krádeže. „Hned jsem šel na policii, sepsal protokoly, poskytl fotografie, účtenku od kola a další doklady. Myslel jsem, že všechno vyřeší policie, nenapadlo mě hlásit ztrátu škole. Navíc jsem se i ptal různě na vrátnici, jestli je I kamera by stačila potřeba krádež hlásit a nikdo mi nedokázal Co na to studenti? Student UHK David Svatý, odpovědět. Až po několika týdnech, kdy už byl kterému bylo před několika měsíci odcizeno případ policií uzavřen a kolo definitivně pryč, kolo před budovou A se k problému krádeží kol jsem se dozvěděl, že jsem mohl od školy dostat odškodné, jelikož je pojištěna." Samozřejv okolí univerzity vyjádřil takto: „Bezpečnostní stojany by byly fajn, ale myslím, že by i stači- mě, že neznalost Davida neomlouvá, ovšem kolik studentů z nás ví, jak postupovat, pokud lo, kdyby kamera, které je před školou poblíž dojde k odcizení jejich kola? Letos to vědělo stojanů, mířila přímo na stojany a ne vedle, je šest a loni taky šest, dokazují to záznamy z účtárny. Je tedy důležité vás informovat, jak tam pak vlastně úplně zbytečná! Často vídám postupovat, pokud se stanete obětí krádeže. před školou pochybnýho váguse, který zahlíží na kola a čeká, až bude vzduch Postup řešení odcizeného kola: čistý. Dokonce jsem na něj už Oznamte krádež okamžitě na recepci budovy, u jednou volal policii! Kdyby kame- 1) které ke krádeži došlo. Zajděte ihned po odcizení na ra před školou mířila tam, kam studijní oddělení příslušné fakulty, na které studujete a má, tak by se tomuhle dalo vyžádejte si potvrzení, že jste studentem UHK a že jste snadno předcházet." David měl měla v té době výuku (nebo něco jiného). Zanechte na pravdu, Kamery, které mají za sebe také telefon!!! úkol monitorovat prostor kolem 2) Zajděte na Policii ČR do Malšovic (Mrštíkova školy stojany vůbec nezabírají. A ulice - výhradně tam), zde Vás vyslechnou a sepíší tak bylo na snaze zeptat se na s Vámi Protokol o krádeži. tento problém doktora Tikovské- 3) Poté má policie 1 měsíc na pátrání. Po jeho ho, kancléře UHK. Doktor Tikov- uplynutí Vám od policie přijde druhý Protokol o ukončeský byl dotazem překvapen, ne- ní pátrání po Vašem kole. 4) Vyhledejte a předejte účtenku od nákupu kověděl, že kamery prostory se la. Pokud ji nemáte, stačí sepsat čestné prohlášení o stojany nesnímají. „Když to půtom, že jste majitelem odcizeného kola, v jakém roce jde, rozhodně tam kamera záhy jste jej koupila a jaká byla jeho pořizovací cena. bude, záleží také na tom, jestli je ten pozemek náš nebo není, Tyto uvedené doklady pak předejte na rektorátu vedourozhodně by se s tím mělo něco cí účtárny paní Mgr. Radmile Novákové. dělat, protože je to u paty bu- Jakmile proběhne řízení na pojišťovně, bude Vás kondovy a pro mě bylo šokujícím taktovat příslušný pracovník, který Vám sdělí způsob zjištěním, že ta hlášení jsou prý vyplacení pojistky. velice častá o tom, že se tam krádeže konají. A co jiného by měly dělat bezpečnostní kamery, než teda Jak tedy postupovat při kráusvědčit toho pachatele." Doufejme tedy spodeži kola, abyste získali odlečně s kancléřem univerzity, že se podaří zaří- stupné? dit dosah kamer i na stojany s koly. Obavy o kolo díky tomu jistě opadne z velkého počtu cyklostudentů. provozního úseku Ing. Pavel Steklý záporně. „Škola se v současné době nechystá k instalaci dalších bezpečnostních stojanů.“

Škola je pojištěná! Ale co když vám kolo přeci jen někdo ukradne?

29


[ríd:it]

Normální život

Něco mezi Cimrmanem a ulicí V prvorepublikové kavárně zdejšího muzea seděl muž ve svetříku a zvláštní čepici. Za ním byla opřená modrá berle a před ním rozloženy několikery noviny. Pan Tomáš Máša je milovníkem historie, vlastní několik vyšperkovaných uniforem, hraje divadlo, sleduje politiku, je galantní, má vybrané způsoby i mluvu. A taky už několik let prodává na ulici Nový prostor. Jako bezdomovec. (autorka: Natálie Barcalová) Já se Vám představím, jsem Natálie Barcalová a navrhuji Vám, že mi můžete říkat, jak chcete. Já Vám budu říkat madam, protože madam jste, dámou jste. Děkuji. Abych Vás uvedla do situace, dostala jsem za úkol udělat rozhovor s významnou osobností Hradce Králové. Okamžitě jste mi na mysli vytanul vy, od prvního dne, kdy jsem tady, tak Vás registruji a stejně tak Vás znají i všichni lidé, se kterými jsem o Vás mluvila. No, tak asi jsem známý, jak prodávám Nový prostor, no. A co to tedy pro Vás znamená – Nový prostor? Pro mě to znamená v této situaci jeden z možných výdělků. Když jsem se ocitnul na azylu, tak jsem nevěděl, co mám dělat. Vzhledem k tomu, jak jsem se podíval po těch lidech, co tam jsou, jsem si říkal – sakra, musím začít něco dělat, abych se odsud dostal. Sedět tam na zadku a říkat si, že nějak to bude…

Aha, takže jste se vlastně do této situace dostal kvůli nemoci? Takhle, já jsem předtím vedl normální život. Já jsem vyučený pokrývač a klempíř. Pak jsem se stal vojákem z povolání, jel jsem do Jugoslávie, ke Kosovu. To bylo něco pro mě. Jak - něco pro Vás? No, to Sarajevo. Mě strašně zajímá první republika. Samozřejmě dělám i první světovou, dělám i rok 1866 a předtím dělám ještě Napoleoniku, před ní ještě Prusko-rakouské války. A jak o tom všem získáváte informace? Četbou, v muzeích. Když si něco našetřím, tak jedu třeba tady do Josefova … Z čeho si šetříte? No, teď dělám pár hodin práci pro BISTRO u dvou přátel. Víte co, já bych teď potřeboval, víte, co já bych potřeboval?

Ne. Já bych potřeboval, kdyby mi teď někdo půjčil Takže bydlíte v azylovém domě? tak tři a půl milionu. Za a) abych zaplatil své Naštěstí už ne, naštěstí zasvitlo slunko. dluhy, které mám kolem dvou set tisíc, mě ty dluhy úplně ubíjej, hlavně teď, když je nemám Jak jste k němu příšel? z čeho splácet, za b) bych si koupil automobil. No, já od jisté doby chodím do kostela, Jak bych to měl, tak bych přesunul svoje prak Ambrožovi (jsem v podstatě husita, žejo – smích), a tam jsem se seznámil s jistou dámou covní zázemí k Josefovu, tam bych si koupil baráček, nahoře bych bydlel a dole měl svoji a s tou teď jsem. kavárnu, hospůdku. A ještě bych pomáhal na pevnosti. Takže ten byt je pro Vás teď onen Nový prostor? No, to taky, to taky. Takhle, nový prostor pro mě jako nic neznamená, jo, protože já mám rád spíše starý prostor, staré věci. Jinak NP jako časopis, je skvělý, já jsem si ho kupoval už jako zdravý.

30


INTERVIEW

A tam byste byl i se svou dámou… Takhle, přítelkyně – díky bohu za ní. Dříve jsem chodil do kostelíčka jen tak jednou dvakrát týdně, ale po tom, co se mi to stalo, jsem se vrátil k víře. Já jsem byl úplně v koncích, nevěděl jsem, kudy kam. Tak jsem začal chodit do kostelíčka a potkal tam zajímavé lidi. No, a dneska tam spolu hrajeme divadlo. Co hrajete? Teď hrajeme České nebe – od Cimrmanů pěkně prosím. Já úplně miluju pana Cimrmana. Tak jsem si tam vyšvihnul Radeckého, mám na to uniformu taky, že jo.

někomu něco nesmírně chutná – pozn. red). Já

teď tedy zpytuji svědomí, a jakmile si najdu pořádnou práci, tak jsem si řekl, že zkusím ještě jednou na starý, tedy já starý nejsem, kolena zaklepat na dveře, zda by mě vzali na školu, sem na vysokou, zda bych nemohl studovat na učitele dějepisu. To by se k Vám ale nesmírně hodilo! No právě, já vím. Já bych jako mohl přednášet už dneska, ale jelikož nemám titul, tak nemůžu, no.

Takže máte docela dost plánů, jak koukám. A ještě navíc si musím obnovit svoje uniformy, protože jak jsem byl vystěhován od své bývalé Uniformu? No, já se právě účastním bitev. Rád jezdím do manželky, tak ta mi jich několik vyhodila a poMladějova, do Králík, co by Čechoslovák z první škodila. Navíc ještě pořídit nějaké staršímu synsvětové, pak ještě do Kolína, tam jsme v roce kovi, kterému se to taky moc zalíbilo. 1756 vyhráli nad Prušákama, pěkně prosím. Mluvíte o manželce, o synovi. Můžu se Vás tedy Já se v těch dějinách moc tedy nevyznám. zeptat, jak se to stalo, že jste se dostal do téDějiny jsou pro mě prostě hmm (gesto, když to situace? Můžete. Tak se tedy ptám. (smích) Velmi jednoduše. V roce 2008 mi moje manželka řekla, že mě nechce, ať zmizím. Šel jsem teda ke kamarádovi, ten bydlí kousek za Prahou. Odtud jsem se taky musel odstěhovat, tak jsem se ocitl na azyláku v Praze a tam se mi tuze nelíbilo. Tak jsem šel zpátky do Hradce, kde je ten azylák lepší. A jaký byl důvod, že Vás manželka tak náhle chtěla opustit? Byl jste tenkrát ještě zdravý? Ne, ona se se mnou rozvedla v momentě, kdy jsem byl ještě na vozíku, jezdil do lázní…Takhle, já jsem tohle úplně hodil za hlavu. Mám z toho brečet? Ne! Jen mě mrzí moji dva synové. Ten starší je prímovej, ale ten mladší… Já se s nimi vidím, když si pohlídám autobus, se kterým jezdí do školy. To pak máme třeba pět minut na sebe, no.

31


To se do toho člověk dostane docela snadno, že? No, jeden den peníze a zdraví jsou, druhý den se všechno obrátí a člověk nemá absolutně nic. Tenkrát mi hodně pomohli kamarádi, co s nimi dělám tu vojenskou historii. Protože, no, já jsem se chtěl normálně puškou zastřelit. Ale oni mě postavili na nohy. Tedy, obrazně – protože na téhle stát nemůžu.

Říkal jste, že hodně čtete. Jaká kniha je pro vás kniha všech knih, která by neměla chybět ve vaší knihovničce. Moje knihovna zůstala v mém bývalém domově a dnes ji zaplaťpánbůh vlastní můj starší synek. Ale když jsme u toho Boha, tak tedy Bible. Já teď mám dokonce Kralickou, to znamená ve staré češtině. Mně se to neříká lehce, ale tedy… člověk tam najde prostě takovou… (dlouhá odmlka)…jako návod na to, jak to přežít, jak žít dál, jak se se vším vyrovnat.

Ale i přesto působíte radostně, optimisticky. No, snažím se. Ono to prodávání bez toho nejde. Kdybych tam pomalu brečel a kuňkal, aby mi lidi přispěli na časopis, tak si nevydě- Myslíte tedy, že jste teď vyrovnaný? Šťastný? lám nic. Tahle – že bych byl šťastný, to zas ne. Asi se prostě cítím normálně. Myslím, že mám takový normální život A takhle si vyděláte? normálního člověka. No, my to máme tak, že co si vyděláme prodejem, tak půlka jde nám a půlka na nový časopis. Třeba teď mám v kapsičce na nové, vánoční číslo, které bude úplně hm … (opět

ono gesto, když někomu něco nesmírně chutná – pozn. red). A kolik tak denně prodáte? Tak dvanáct kusů.

reklama

„Co se ve škole nenaučíš, jako když u nás najdeš.“ Kontaktní email: SPmesicku@gmail.com Facebook: Studujeme při měsíčku

Studujeme při měsíčku je seminář určený pro mladé lidi, kteří by se rádi dozvěděli více informací než získali na školách. Neformální semináře, které proběhnou pracovní podvečery v intervalu od prosince 2013 do dubna 2014 v prostorách kamenného kina Bio Central v Hradci Králové. Velice potěšeni budou studenti, před nimiž čeká nelehký úkol v podobě státnic. Projekt se opírá o zadání otázek Pedago-

32

gické fakulty Univerzity Hradec Králové. Na každý termín je pozván odborník daného tématu, jenž nám rád potřebnou problematiku vysvětlí, v diskusi zodpoví veškeré dotazy a dodá tipy a rady. Přijďte se večerní úterky pobavit, něco nového se dozvědět, popít a pojíst – to vše proběhne ve velice příjemném prostředí!


KULTURA

[ríd:it]

Literatůra aneb Co jsme četli

Oněgin byl Rusák

A to znamená, že Hrdý Budžeš přežil Jak jste jistě pochopili, seznámím vás s volným pokračováním příběhu Hrdý Budţes. Oněgin byl Rusák je tragikomický příběh vyprávěný velmi osobně, a to Helenkou Součkovou, se kterou se vydáme opět do doby husákovské normalizace. V prvním díle malá a lehce naivní Helenka se nyní i přes kádrové překáţky dostane na gymnázium a pohled malé holky na onu hrůznou dobu se změní v úhel pohledu puberťačky. Jelikoţ je to ţidovka, nerozdal jí osud zrovna nejlepší karty. Aby toho nebylo málo, její maminku, Kačenku, vyhodili z divadla a teď se ţiví čtením pohádek v mateřských školkách. Svůj osud pak nese velmi těţce a propadne alkoholu. To vše se svalí na hlavu i Helence, kterou ještě

k tomu zatěţuje těţké období náctiletých. Společně se svým přítelem se dostane do POMEDU. Tento spolek je jakousi revoltou proti normalizaci a zároveň Helence a jejím spoluţákům i kamarádům pomáhá zvládat starosti, které přináší jejich věk. Helenka společně se svou nejlepší kamarádkou Julií se dokonce připojují k Chartě 77. Jistě Vás napadá spousta otázek jiţ z prvního dílu (Kam se poděl Helenčin otec?). K tomu Vás však tato krátká recenze nedovede, to můţe nabídnout uţ jen kniha samotná. (Četla: Daniela Knyplová)

33


[ríd:it] 2\3 chlapa Petra Soukupa Trocha poezie

Dílo Petra Soukupa nemůţeme označit jako poezii ve svém pravém slova smyslu. Jak píše Luciáš F. Svoboda ve svém doslovu ke knize: Petr Soukup je spíše kreativcem neţli bavičem,

slov a tím spojených nedorozumění. Například báseň Jidáš – nebo spíše reklamní slogan - Libí se mi Magdalena A co jí dáš? Mluví za vše. Autor se nezaobírá sám sebou, ale spíše Lady který nespoléhá jen na jednu kartu, ale z ruká- Gagou, Danem Bártou, internetem, sexem, vu sype trumf za triumfem, neţli tradičním vztahy. A nepíše o tom slušně, nýbrţ velmi exbásníkem. Dílo není poezií ve svém pravém presivní češtinou. Soukup je moţná Krchovský smyslu, hraje si s významem i se zvukovou nové doby, ale třeba také ne. Kdo ví, ale za stránkou slov, hraje si s motivy, zkrátka celá přečtení určitě stojí. kníţka je hravá a čtivá. Kdo by si však myslel, (Četla: Michaela Šťastná) ţe je to bezduché plácaní, tak zde také nepochodí. Kolikrát se Vám stalo, ţe jste slyšeli ves, ale autor během promluvy řekl pes? Tak přesně o tom to celé je. O přeřecích, významech

Dan Brown: Inferno Po sérii tří knih s postavou profesora harvardské univerzity, Roberta Langdona, je tu čtvrtá, ještě temnější a úděsnější. Dan Brown vás nenechá přemýšlet nad ničím jiným. Vtáhne vás do děje a do spletitých útrob, jeţ jsou obehnány záhadou kolem renesančního umělce Danta Alighieriho a jeho Pekla. Záhady je těţké rozluštit, o to více je to těţší, jestliţe si nepamatujete, kde jste byli, co jste dělali, nepamatujete si skoro nic.

Tvídové sako a mokasíny, takový je zevnějšek Roberta Langdona, profesora, jenţ se zabývá symboly. Doposud jsme se s harvardským profesorem podívali do Francie, Itálie a v poslední díle do Washingtonu v USA. Inferno nás zavádí opět do Itálie, tentokrát do Florencie, kde se Langdon probouzí a neví, kde je, a ještě k tomu si nepamatuje, co se dělo v předešlých dnech. A ještě jeden problém. Nemá své tradiční hodinky s Mickey Mousem. Vedle toho sebevraţda člověka, který si říká Stín. Začátek pro strhující a napínavý příběh jako vyšitý, co říkáte? Potřebnou šťávu tomu dodá půvabná lékařka Siena Brooksová, poněvadţ trocha toho jiskření a škádlení je potřeba v kaţdé situaci, aby došlo k odlehčení. A můţe se jít na věc. Vzhůru za rozluštěním záhady Dantova Pekla, skrze

34

něhoţ lze zachránit svět od váţného problému. Podíváme se do Florencie, Benátek a velké finále se odehraje v tureckém Istanbulu. Temný příběh, jenţ se několikrát obrátí vzhůru nohama, vás očekává. Ve skrytu duší všech postav, které Robert Langdon potká, se skrývá spousta tajemství, kvůli nimţ se vyplatí Inferno dočíst do poslední stránky, do posledního slova či do poslední tečky. A pamatujte: Nejtemnější místa v Pekle jsou vyhrazena těm, kdo si v časech mravní krize zachovávají neutralitu!“ (Četl: Radek Hybšman)


KULTURA

[ríd:it]

10 filmů roku 2013 které by vám neměly uniknout

Máte rádi filmy? Poradíme vám, které snímky roku 2013 stojí za pozornost a neměli byste je vynechat. (viděli: Pavlína Honcová, Markéta Drahorádová, Dan Lechmann)

Rivalové

Jedním z největších filmových překvapení letošního podzimu je snímek Rona Howarda Rivalové. Jedná se o ţivotopisné sportovní drama s akčními prvky. Děj filmu vychází ze skutečného příběhu dvou závodníků, Nikyho Laudy a Jamese Hunta, odehrávající se v prostředí závodů Formule 1 v sezoně 1976, kdy oba piloti soupeří o titul mistra světa. Na trati sokové, ale v osobním ţivotě jeden pro druhého inspirací. I tak by se dal popsat vztah dvou hlavních hrdinů, jeţ jsou svým přístupem k ţivotu naprosto rozdílní. Jeden je věčný bohém holdující alkoholu a krásným ţenám, druhý zodpovědný a zásadový podi-

vín. Jedno však mají společné, oba si dokáţou diváka podmanit natolik, ţe nedokáţete rozhodnout, komu ve finálním boji o titul mistra světa fandit. Nikyho Laudu brilantně ztvárnil herec Daniel Brühl a v roli Jamese Hunta mu sekundoval australský sympaťák Chris Hempsworth. Film přináší napínavý příběh, vybroušené dialogy, detailní pohledy na Ferrari 312, Mc Laren M23 a další vozy, precizní práci kamer, skvělé zvukové efekty, dramatizaci. Celý příběh je navíc doprovázen hudbou Hanse Zimmera, která je zárukou kvality. Ano, Ronu Howardovi se podařilo natočit vskutku výjimečný film, který se všem milovníkům rychlých strojů vryje do paměti.

zde nejpůsobivějším faktorem a Zmizení se tak můţe směle řadit vedle špičkových thrilleKdyţ se vám v Den díkůvzdání ztratí šestiletá rů jako Mlčení jehňátek či Sedm. dcera, máte dvě moţnosti. Buď se spolehnete Jackman je sympaťák a jeho zapálení mu věna policii a budete doufat v její nalezení, neříte do posledního úderu pěstí. Detektiv Loki bo se do vyšetřování vrhnete na vlastní pěst v podání Jakea Gyllenhaala naproti tomu půa svou malou ratolest přivedete domů sami. sobí jako kliďas, o to zarputilejší je ale vyšetKeller Dover, jehoţ v thrilleru Zmizení ztvárnil řovatel. Tříhodinový film, po jehoţ zhlédnutí charismatický Hugh Jackman, rozhodně do budete nějaký čas napjatě sedět v očekávání první skupiny nepatří a svou dceru najde za dalšího zvratu, dodrţuje mysteriózní notu a jakoukoliv cenu. nutí diváka přemýšlet. Stručně řečeno: ZmiVe snímku reţiséra Denise Villeneuveho se zení je výborně vygradovaná a reţisérsky střetává lidskost s čistým rodičovským inzdařilá podívaná, která vás bude šimrat na stinktem, který dokáţe člověka změnit zátylku ještě dlouho po doběhnutí závěrečv chladnokrevného šílence schopného nejných titulků. strašnějších činů. Napětí a syrová reálnost je

Zmizení

V zajetí démonů

James Wan, reţisér horového trháku Saw, natočil ţivotopisný horor dle skutečných událostí. Snímek vypráví příběh proslulých vyšetřovatelů paranormálních jevů Eda a Lorraine Warrenových. Manţelé za svou kariéru vyšetřovali několik tisíc údajných výskytů démonů (dokonce i událost ztvárněnou ve filmu 3:15 zemřeš). Manţelé byli pozváni na odlehlou

farmu, aby pomohli rodině terorizované temnými silami. Setkávají se zde s mocnou démonickou bytostí, která je však nejspíš nad jejich síly. Přestoţe scénář je dosti tuctový a podobá se spoustě dalším duchařským filmům, provedení snímku je obzvláště díky reţisérovi mistrovské. Celou dobu si pohrává s divákem a dává mu přesně to, co chce. Film provází napětí a

35


[ríd:it] nervózní atmosféra. Této atmosféře navíc napomáhají veškeré technické kategorie: střih, zvuk i kamera. Příběh je smysluplný, postavy se chovají přirozeně a scény působí velmi reálně. Lekavé scény nejsou laciné a stylizace evokuje 70. léta. Zatímco v první polovině nás děsí neznámé zlo, v té druhé se snímek soustředí

na samotné paranormální vyšetřování a hledání jiţ pojmenovaného zla. I přes velmi klišovitý příběh působí V zajetí démonů velmi zdařile a oproti většině duchařských filmů stojí za to věnovat mu svůj volný čas.

Nejvyšší nabídka

změní v den, kdy mu zavolá mladá Claire trpící agorafobií (úzkostný strach z otevřených prostranství), která ho ţádá o pomoc s odhadem a prodejem umělecké rodinné pozůstalosti. Virgilova prvotní zvědavost o nemocnou Claire se mění téměř v posedlost a oba svérázní jedinci si k sobě postupně nachází cestu, při níţ jeden druhému otevírá svůj „svět“. V roli Virgila exceluje Geoffrey Rush, známý například z oscarového snímku Králova řeč. Dvouhodinový snímek nás zavede do světa umění a s ním do prostředí, kde není všechno tak, jak se navenek jeví. Silný příběh s překvapivým závěrem filmu dopřává silný emotivní záţitek a nutí k zamyšlení.

Gravitace

momenty, které vás udrţují v neustálé nejistotě a napětí. Úţasné vizuální efekty s výjimečnou technikou střihu navíc umocňují záţitek a vtahují diváka přímo do tichem protkaného kosmu. Herecké obsazení si dokonale vystačí se dvěma tvářemi, neboť Sandra Bullock a George Clooney jsou bez nadsázky skvělí. Obě hollywoodské hvězdy se zde perfektně doplňují a zejména sympatického Clooneyho si zamilujete uţ po prvních minutách. Nezvykle krátká 90 minutová stopáţ filmu neškodí, naopak ho činí více strhujícím a zamezuje tak nudným výplňkovým pasáţím. Aţ na drobné zaškobrtnutí v příběhu, který jednoduchost kompenzuje plynulostí, je snímek bezchybný a svá lichotivá hodnocení si právem zaslouţí.

Fanoušky evropské kinematografie jistě potěší snímek Nejvyšší nabídka, jehoţ autorem je jeden z nejlepších současných italských reţisérů – Giussepe Tornatore. O to víc, kdyţ ponurou melancholickou atmosféru podtrhuje okouzlující hudba Ennia Morriconeho. Nejvyšší nabídka je neobyčejný film plný vyšperkovaných dialogů a příběhu detailně promyšleného do úplného konce. Hlavní postavou je třiašedesátiletý Virgil Oldman, uznávaný znalec umění, který se celý ţivot stranil osobnímu kontaktu s lidmi. Má kolem sebe jen hrstku přátel a jeho jedinou láskou a vášní je rozsáhlá umělecká sbírka dívčích portrétů. Vše se však

Jeden z nejlepších filmů roku 2013 – i tak by se dal v krátkosti shrnout snímek Alfonsa Cuaróna. Reţisér, kterého filmoví fanoušci znají zejména díky třetímu dílu ságy o Harrym Potterovi, natočil film překračující dosavadní meze kinematografie. Snímek slaví úspěchy u diváků po celém světě a pochvalné ódy pějí také filmoví kritici. Příběhová linie vypráví o misi amerického raketoplánu vyslaného na zemskou oběţnou dráhu. Součástí posádky je doktorka Ryan Stoneová (Sandra Bullock), jejímţ úkolem je zdokonalení Hubbleova teleskopu. Z rutinní výpravy se však stává boj o ţivot, kdyţ raketoplán zasáhnou úlomky druţice obíhající kolem Země. Gravitace je napěchovaná nervy drásajícími

36


KULTURA

[ríd:it] Univerzita pro příšerky

ani potřebná dávka nostalgie, hravosti, vtipu a především spousta výborných nápadů. Film nás provádí vysokou školu i vysokoškolskými kolejemi, kde studenti proţívají kaţdodenní starosti i radosti. Je zde vyobrazen jejich boj s předměty, zkouškami, spoluţáky, ale i učiteli, v němţ nejeden vysokoškolák najde nějaké podobenství. Přestoţe Univerzita pro příšerky nedosahuje kvalit většiny Pixarovek, je to další z řady snímků, u kterého se můţe sejít a smíchem se obveselit celá rodina.

42

má a uzavírá s týmem kontrakt. S tímto rozhodnutím však přichází i velká vlna kritiky a projevy rasismu ze strany hráčů, diváků i fanoušků sportu. Jackie s Rickeyho pomocí rasistickým útokům odolává a díky své odvaze, pokoře a talentu postupně získává sympatie svých odpůrců. Brianu Helgelandovi se podařilo skvěle vykreslit atmosféru doby, kdy Jackie Robinson změnil dějiny baseballu. V hlavní roli se tu objevil dosud neznámý Chadwick Boseman, manaţera Rickeyho pak zosobnil Harrison Ford, který znovu dokazuje, ţe umí a předvádí zde suprový herecký výkon. V českých kinech se ţivotopisné drama 42 nepromítalo, jiţ od září si ho ale můţete obstarat na digitálních nosičích.

Univerzita pro příšerky je nový animák z dílny studia Pixar, jenţ navazuje na úspěšné Příšerky s.r.o. Příběh nás přivádí do dějiště před prvním dílem a ukazuje školní léta hlavních hrdinů Mikea a Sulleyho. Mike snil jiţ od dětství, ţe bude pracovat v továrně, kde se energie získává za pomocí strašení malých dětí, aby se ale stal strašákem, musí studovat a svůj post si zaslouţit. Příběh je především o rivalitě dvou rozdílných spoluţáků, kteří se snaţí vypořádat s nelehkým studiem na univerzitě. Z věčně soupeřících studentů se ale postupem času stanou nejlepší přátelé. Vybroušené animace a především vtipné gagy Pixar umí na výbornou, ve filmu ale nechybí

Dalším kvalitním snímkem, o který byste se neměli ochudit, je ţivotopisné drama 42 reţiséra Briana Helgelanda. Film vypráví skutečný příběh Jackieho Robinse, prvního profesionálního afroamerického hráče baseballu. Děj se odehrává v poválečné Americe v letech 1945 - 1947. V době, kdy se muţi vraceli z války, se ţivot opět obrací do normálu a Afroameričané jsou oběťmi silného rasismu a segregace. Film má proto i jistý humanitní přesah. Jackie Robinson je obyčejný černošský mladík, který miluje baseball. Jackieho talentu si všimne Branche Rickey, manaţer bostonských Dodgers, který mu dá jedinečnou nabídku – stát se hráčem Major league, nejvyšší profesionální americké baseballové ligy. Jackie přijí-

37


[ríd:it] Star Trek: Do temnoty

pro diváky zajímavý a velmi zdařilý snímek. V hlavních rolích se zde ukazují známé tváře z jedničky. Novou posilou a hlavním tahounem, který svým perfektním výkonem zastiňuje ostatní, je Benedict Cumberbatch (znáte ho hlavně jako představitele nového seriálového Sherlocka), jenţ zosobnil galaktického padoucha Khana. Snímku vévodí v první řadě akce. Nákladné vizuální efekty a výborně zpracovaný příběh činí druhý Star Trek skvělou podívanou, která vás od sebe nenechá odtrhnout zrak a po jejímţ zhlédnutí budete ţadonit o pokračování. To moţná bude co nevidět! P. S.: Nadšence vesmírného putování moţná potěší, ţe J. J. Abrams připravuje sedmý díl Hvězdných válek. Film by měl být hotový v roce 2015. Těšme se!

Velký Gatsby

čímţ se ale bohuţel vytrácí ono kouzlo původního románu. Film přenáší na plátno bouřlivá dvacátá léta v plné síle. Především první polovina je velice ţivá, dynamická párty s moderní hudbou. Celý kolotoč se uklidňuje v polovině snímku, kdy se Gatsby setkává se svou tajnou láskou. Snímek dokáţe diváka pohltit, hra s kamerou, zvukem a světlem na plátně je uhrančivá. Otevřenost vyprávění o zkaţenosti své doby, stejně jako o snech a nadějích je hlavním motivem celého snímku. Leonardo DiCaprio, který ztvárnil samotného Gatsbyho, se do role dokonale vţil a znovu předvádí, proč je povaţován za nejtalentovanějšího herce současné generace. Daisy v podání Carey Mulligan je oproti kniţní předloze nevýrazná a působí poněkud „nemastněneslaně“. Klasický příběh si jeho milovníci mohli vychutnat na stříbrném plátně uţ několikrát. Velmi moderní a pestrobarevnou podívanou si ne kaţdý oblíbí, i přesto se Velký Gatsby v této desítce objevit musí.

V roce 2009 přišel do kin snímek nesoucí jméno seriálu, který znají milióny fanoušků po celém světě – Star Trek. Vesmírná loď Enterprise doputovala aţ na plátna kinosálů a nevedla si zde vůbec špatně. Po 4 letech přichází reţisér J. J. Abrams s pokračováním a Star Trek: Do temnoty znovu boduje! Kapitán James Kirk, jehoţ prvním krůčkům u hvězdné flotily se tvůrci věnovali v prvním dílu, se vrací a s ním i jeho posádka čítající ušatého a vţdy logicky uvaţujícího Spocka. V galaxii opět zavládl chaos a posádka lodi Enterprise je moţná jediná, která zlu dokáţe čelit. Boj, na jehoţ konci má být opět mír a řád, začíná a všichni (hlavně diváci) se u toho budou bavit. Abrams opět skvěle zvládl rozsáhlou látku, kterou celé universum Star Treku je, a připravil

Ţivotopisné drama natočené reţisérem Bazem Luhrmannem na motivy jiţ legendární kniţní předlohy F. S. Fitzgeralda vypráví příběh o nenaplněné lásce během bouřlivých 20. let americké prohibice. Vypravěčem a ústřední postavou příběhu je Nick Carraway, který přichází do New Yorku hledat svůj americký sen. Nick se usadí na Long Islandu nedaleko panství záhadného Gatsbyho, pořadatele bujarých večírků, za kterými jezdí lidé z širokého okolí. Nick postupně proniká do světa bohatých, setkává se s jejich sny a iluzemi, a jako očitý svědek nám popisuje znaky tehdejší doby. Luhrmann vţdy rozděloval publikum i kritiky na dva navzájem se nechápající tábory. Zde nabízí svoji vlastní vizuální interpretaci klasického příběhu a oţivuje děj dosud nevídaným způsobem. V centru dění je nespočet dech beroucích, magických a krásných vizuálních obrazů,

38


KULTURA

[ríd:it] Jeníček a Mařenka: Lovci čarodějnic

Měli jste jako děti rádi klasické pohádky bratří Grimmů? Pak na nic nečekejte a ihned si pusťte tuto akcí prosycenou podívanou z dílny Tommyho Wirkoly! Tento mladý reţisér se ve filmovém průmyslu blýskl jiţ podobně stylizovanou hororovou komedií Mrtvý sníh. Jeníček a Mařenka: Lovci čarodějnic se řadí do tzv. béčkových filmů, jejichţ hlavním atributem je nízký rozpočet. I přes tento fakt je film našlapaným překvapením letošního roku, při kterém se zasmějete, vylekáte a v neposlední řadě zavzpomínáte na léta, kdy jste zalézali pod peřinu, kdykoliv se někdo zmínil o čarodějnicích. Děj filmu nás přivádí do středověké vesnice, jejíţ obyvatele suţují tradiční dobové problémy, nevyjímaje mizení dětí, v čemţ mají

údajně prsty čarodějnice. Povoláni jsou proto dva profesionální lovci – Jeníček a Mařenka, sourozenci, kteří jiţ v dětských letech prokázali talent v likvidování zlých babek. Lov začíná a sourozenci brzy zjišťují, ţe to bude doposud největší výzva, které kdy zkříţili cestu. Film je plný humoru, drsných hlášek a je třeba ho brát s velkou nadsázkou. Akce je zde dávkována s přesností lékárníka a plynulý tok příběhu činí ze snímku špičkové dílo, na které se podíváte třeba jen při odpočinku od kaţdodenních starostí. Wirkola nevytvořil převratný kinematografický kousek, nicméně Jeníček a Mařenka: Lovci čarodějnic, jak uţ jsme si jednou řekli, je velkým překvapením roku 2013, a proto by se měl určitě objevit ve vaší filmotéce.

Tipy na prosinec Na co si zajít do kina? Sviňák Rozkoš Hobit: Šmakova dračí poušť Walter Mitty a jeho tajný ţivot Nymfomanka

39


[ríd:it]

Na co do divadla Poslední trik Georgese Méliése v Divadle Drak

O tom, ţe Drak uţ dávno není jen pro děti a ţe se nejedná o nějaké podivné zapadlé divadlo kdesi na nábřeţí, snad lépe neţ změna repertoáru samotného divadla, přesvědčí právě hra Poslední trik Georgese Méliése. (představení viděla: Natálie Barcalová) Všichni známe Méliése jen jako tvůrce legendárního snímku Cesta na měsíc, kde pouţil triků dříve nevídaných. Tehdy to byl prostě filmový kouzelník. Právě osoby Méliése jako kouzelníka se pak chytli tvůrci představení Poslední trik Georgese Méliése, kde kouzlo střídá kouzlo, divák nevěří a nevěří, aţ si po skončení slíbí, ţe to musí vidět ještě jednou a pozorněji. Celé představení je koncipováno jako jedna velká hra s realitou a fikcí, světlem a stínem, ţivotem a smrtí, cigaretou a celuloidy. Starý Georges Méliés pomocí triků, magických obrazů a filmů zobrazuje svou kouzelnou cestu ţivotem, své strasti s prosazením a uznáním i současné problémy

40

nejen s ráznou ošetřovatelkou, ale i smrtí, která na něj číhá všude (např. v šuplíku komody). Výtvarná poezie a magie tohoto díla je pak podtrhnuta i hudbou olomouckého dua DVA či čerstvým větrem v podobě známého reţiséra Jiřího Havelky (VOSTO5, Dejvické divadlo, Divadlo Ypsilon). Jak jiţ bylo napsáno v úvodu, Drak dnes uţ není jen pro děti. To však neznamená, ţe se prostřednictvím jeho her dětmi nemůţeme stát. I o tom je Poslední trik Georgese Méliése, stále aktuální hra ukazující, jak nás jeho triky a kouzla mohou ošálit i dnes, v době pokročilé techniky a neomezených moţností.


KULTURA

[ríd:it]

WWW – Atomová včela Kapela WWW na tuzemské hiphopové scéně zaujímá kultovní status. Vznikla uţ na začátku devadesátých let, ale svá nejznámější a kritikou nejuznávanější věci vydala po začátku nového tisíciletí. Důvodem, proč se „Wéčka“ proslavila aţ po tolika letech existence, je jejich nové pojetí ţánru, které přišlo s albem Neurobeat. Muzikanti nevsadili na klasické hiphopové beaty, ale na mrazivě industriální zvukové obrazy. Nevsadili na lyriku „ze ţivota“, nýbrţ na surrealistické básně tvořící neurčitý, ale přesto nesmlouvavě silný koncept. Díky tomuto přístupu se WWW stali pojmem uznávaným nejen mezi fanoušky rapu – dodnes jsou uznáváni jako jedna z nejvíce svěţích a originálních kapel na tuzemské scéně. (Poslouchal: Viktor Nedbal) Nejnovější počin s názvem „Atomová včela“ je jiný, neţ jeho dva předchůdci, a proto je často terčem kritiky – coţ chápu. Propracovanou temnou symboliku, která na nás vyzařovala z textů minulých alb, nahradila temná stručnost a heslovitost. Nesmlouvavě chladné beaty byly vystřídány chladnou stereotypností. Silný koncept byl rozloţen a na jeho místo přišla jakási schizofrenní roztroušenost. Jasně, to jsou skutečnosti, které mohou leckoho rozladit. Atomová včela však v ţádném případě není špatná – pouze jiná. Beaty jsou leckdy poněkud taneční a do jisté

míry postrádají zvukovou rozmanitost, ale i tak dokáţí spolehlivě chytit a omlátit vám hlavu o stěnu. Lyrika nám stále dokáţe namalovat do „kina za očima“ spousty prazvláštních obrazů. Bohuţel však nemůţu říct, ţe deska dobře funguje jako celek. Některé skladby mi přijdou příliš repetetivní (Anděl), jiné zase trochu vytrţené z kontextu (hororově podaná coververze jedné známé pecky od Karla Hynka Máchy). Těchto několik výtek však WWW odpouštím – tahle Atomová včela určitě neumře po jednom píchnutí.

41


[ríd:it]

Ztráta Karolína Horáková

Přináším oběti, především sobě.. Dřímu ve svém doupěti, je mi smutno.. Proč? Po Tobě... Všude tma a prázdno, jako v hrobě? Cítím pach růžových stěn, přelud, nebo představa, jakoby sen? Musím pryč, pryč pryč pryč! Běžím někam ven, padám na zem, dusím se vším tím zlem,

42


POEZIE

[ríd:it]

Slunce v tmách Jan Verner

V jednu chvíli zdálo se mi, všechno zcela jasné, každý den na této zemi bytí bylo krásné. S dalším novým ránem, nedočkavě očekával den, bohém se stal mysli pánem, pravda měnila se v sen. Když v duši plane čisté blaho, štěstí nastavuje líc, opouštíme drobné cíle, chceme stále víc a víc. Trpké čeká prozření, duši, která vidí jenom sebe, plamen moci zhasíná, stíny kalí jasné nebe. Přízeň, jež hrdé duši sílu dává, rychle v jed se mění, tak moc pozdě pravdu zjistíš, že to, co tě silným dělá, dávno tvé už není. Smutně sám pak seznáš, že jsi směšným lidu klaunem, lačný plátna zlatého, stal ses šedým rámem. V té chvíli nenechávej vládnout žal nad tím krutým zjištěním, nehledej však vinu v druhých, je svým zabývej se myšlením. Strastiplná, dlouhá cesta, čeká řadu stejných duší, přemoci pak musí zvláště sebe, mnohdy více, nežli tuší. V ochotě a dobrých slovech, hledej spásu svou, pouze ta tě může v dobách těžkých, stále držet na nohou. Každá křivda, která přijde v oné pouti, během dlouhých let, jest drahý dar, neboť špatné činy tvojí mysli, vrací se ti zpět. Nestěžuj si na svůj úděl, nesčítej hned dobré skutky, takové duše totiž, rychle přitahují další smutky. Znenadání, jednou pak, třeba za tisíce let, rozzáří se jasně oči, v nich v barvách bude tmavý svět. Takového člověka však velké břímě tíží, neb osud jeho opět další černé duše kříží. A šedé stíny, smutná torza, v tobě sílu strašnou cítí, poznají hned nad kým věčně i v tmách slunce svítí. Nelámej však hůl svou, kvůli nim hledej v sobě mnoho sil, nikdy totiž nesmíš zapomenout, že i ty jsi onou smutnou duší, také kdysi byl.

43


[ríd:it]

Válka v bufetu Jak jsem dostala od baget na frak!

Úterý, hloupý rozvrh, takţe nemám čas na oběd. Nedá se nic dělat, zkusím po letní pauze dát šanci zase bufetu na ,,Áčku". Jdu sama, všichni známí se uţ dostatečně ponaučili a nosí si svačiny z domu nebo si připlatí a chodí na menu do restaurací. Mám objednanou česnečku. Jako hlavní chod mě čeká rybí filé po italsku, vařené brambory a přízdoba. Přízdoba, co to je? Snad se říká příloha. Při vstupu do menzy mě překvapí docela dlouhá fronta ,,prváci", asi se ještě nepoučili. Na talíř mi kydnou něco mezi bramborami a bramborovou kaší, navrch přistane čtvereček rybího filé, který je přelit jakousi omáčkou. Pozor, teď přichází na řadu přízdoba, kolečko okurky. Hned pochopím, ţe mi to má ten talíř pouze přizdobit a ne nic navíc přiloţit. Doufám, ţe se to bude dát jíst. A pití? Nikde Česnečka chutná, jakoby viděla česnek pouze z projíţdějícího vlaku. Chybí jakékoliv česnekové aroma a brambory v ní jsou nedovařené. Přejdu tedy hned k hlavnímu chodu. Rybí filé i omáčka, která sice vypadá trochu odpudivě, chutná dobře. Ale brambory? To je hrůza. Jsou studené, na půl nedovařené a na půl rozvařené. Čím to zapít? Pití nikde. Navíc se na mě ze zdi šklebí cedule: „Nekonzumovat vlastní jídlo.“ Nemá být náhodou k dispozici

44

k obědům i nápoje? Alespoň v menze Na Kotli stojí dva barely s vodou. I přes zákaz vytáhnu lahev s vlastní vodou a napiji se. V jídle se doslova pouze pohrabu. V břiše mi stále kručí, tak alespoň sním tu polévku, kterou vyhodnotím jako nejmenší zlo. Odnesu talíře a porozhlédnu se po bufetu. Další moţnost, kterou by šel nahradit oběd, jsou bagety nebo saláty. Proč však jsou finančně dotované pouze bagety? Vyhlašuji stravě studentů na UHK válku a pokusím si na to celé posvítit.


REPORTÁŽ

[ríd:it] Výstavba menzy se neplánuje Mé další kroky vedou za kancléřem univerzity panem doktorem Tikovským. Otázek na něj mám spousty, ale spokojím se i se základní. Proč vlastně nemá UHK vlastní menzu? Odpověď je více neţ jasná: „Výstavba menzy se neplánuje. Je to ekonomicky nevýhodné a míjí se to i s vývojem doby. Škola raději investuje do výstavby budovy Přírodovědecké fakulty a laboratoří.“ Snaţím se to pochopit, ale mému ţaludku se to nedaří. Na dotované bagety jsem se odpovědi nedočkala. Bufet na budově A má v pronájmu menza Univerzity Karlovy, takţe v cestě pokračuji na hotel Garni. K dispozici bude barel s nápoji Vedoucí menzy paní Jiřinu Zámečníkovou vyruším při práci, i přesto je velmi milá, a kdyţ slíbím, ţe na ni mám pouze dvě otázky, nechá se hned vyzpovídat. Chci přijít na kloub hlavně těm bagetám. Její odpověď mě hodně překvapí: „Finančně dotované jsou pouze bagety a teplá dováţená jídla, protoţe jsou klasifikované jako hlavní jídlo. Naopak saláty a ostatní sortiment v bufetu jsou povaţovány pouze za doplňky nebo přílohy, takţe se na ně dotace nevztahuje.“ Druhá věc, která mě zajímá, je proč nedostáváme pití k hlavnímu jídlu. Musím uznat, ţe tato otázka paní Zámečníkovou skutečně zaskočila a ještě jednou se ujistí, jestli skutečně v době obědů pití nedostáváme. Podívá se na hodinky a odvětí: „Dnes uţ tam pití dopravit nestíháme, ale od zítra tam bude k dispozici barel s čajem nebo vodou.“ Bagety kam se podíváš Trochu si začínám uvědomovat, ţe máme na ,,Áčku" a na ,,Jéčku" do jisté míry luxus, kdyţ máme k dispozici bufety. Začnu tedy trochu pátrat o moţnostech stravování na ostatních budovách. Úplně se zděsím, kdyţ

vidím obsah automatů, které všude jinde vévodí aneb zase ty bagety. Reakce pana kancléře Tikovského je docela zaráţející: „Kdyţ víte o někom lepším, který nevydává bagety, ale třeba makové buchty, určitě přijďte a my s ním můţeme uzavřít smlouvu.“ Takţe studenti na ,,Céčku a Béčku" můţete začít s hledáním. Trochu uklidnění mám pro studenty navštěvující budovu E. Od listopadu se sem dováţejí obloţené housky z BISTRA u dvou přátel, které mně osobně přijdou vynikající a cenově přijatelné. Odkázáni na menzu UK Myslím, ţe jsem od všech těch baget dostala pěkně na frak. Malé vítězství vidím v dodání nápojů do bufetu na ,,Áčko", alespoň ty nedovařené brambory a bagety máme čím zapíjet. Aktuálně je v bufetu barel s čajem, dokonce hrnečky, cukr i citronka. Nové menzy Veronika Pavlisová se nedočkají ani budoucí studenti v plánovém campusu univerzity, takţe i nadále jsme všichni odkázání v mrazu i dešti chodit do menzy Univerzity Karlovy.

45


[ríd:it]

Je jaká je

Každý den v rádiu je úplně jiný Eva Kvasničková je mladá, ambiciózní dáma, která ví, co chce a jde si pevně za svým cílem. V roce 2006 dokončila bakalářské studium Ţurnalistiky na Univerzitě Karlově v Praze a v roce 2010 se stala úspěšnou absolventkou magisterského studia v oboru Mediální studia. V současné době pracuje v Českém rozhlasu 2 jako moderátorka a dramaturgyně pořadu „Je jaká je“. Kdy padlo tvé rozhodnutí, ţe chceš studovat právě ţurnalistiku? Studium ţurnalistiky u mě zvítězilo aţ někdy kolem 16 let. Musím ale říct, ţe k novinařině mě to mírně táhlo uţ od dětství. Vţdycky jsem ráda psala slohy, bavila mě čeština a asi ve 12 letech mě obrovsky „chytlo" sledování televizního zpravodajství. Tím tak trochu trpěla moje mladší sestra, kterou jsem v tu dobu nutila sledovat troje zprávy za sebou - od 19 hodin zpravodajství na TV Prima, od 19:15 Události na ČT 1 a pak v 19:30 Televizní noviny na Nově. A to ani nepočítám všechny ty Na vlastní oči, talk-show apod. Asi v 16 letech jsem se taky jela podívat, jak se natáčí pořad Kotel Michaely Jílkové a napsala o tom reportáţ. No a pak uţ byl jen krůček k tomu otevřít Učitelské noviny, kde byl přehled oborů na vysokých školách. Objevila jsem ţurnalistiku na Karlově univerzitě a bylo rozhodnuto. Svou roli sehrál taky rozhlas, přihlásila jsem se totiţ do soutěţe o nový, zajímavý hlas Lady Radio 2001. Díky této soutěţi jsem se seznámila s redaktorkou Českého rozhlasu Hradec Králové a tu jsem uprosila, aby mi půjčila své nahrávací zařízení a naučila mě stříhat. A tak vznikla moje první rozhlasová reportáţ.

Něco říct je mnohem rychlejší, neţ něco napsat. Navíc jsem na základní a střední škole jezdila na recitační soutěţe a tak nějak mi rozhlasová a televizní ţurnalistika přijdou o chlup atraktivnější. Na vysoké škole jsme samozřejmě museli projít i psanou ţurnalistikou, je to určitě správné se naučit psát zprávy, krátit a upravovat agenturní zpravodajství, ale nejvíc se stejně člověk naučí aţ praxí. Proto mi hodně pomohlo, ţe jsem se hned v prvním ročníku přihlásila do oddělení elévů, které existuje při Českém rozhlase. Tam to pro mě byla opravdu škola s velkým Š. Můţeš nám přiblíţit, jak taková praxe probíhala? Například nám dali do rukou mikrofon s minidiscem, zadali nám téma ankety nebo rozhovoru a vypustili nás do ulic. Svoje "úlovky" jsme si potom museli sami sestříhat, a ty nejlepší šly rovnou do vysílání. Samozřejmě aţ poté, co jsme odstranili případné nedostatky. Člověk si vycvičil ucho i ruku a příště si dal pozor, aby natočil materiál, v němţ bude co nejméně chyb.

Takţe uţ během studia jsi sbírala zkušenosti… Jak jsi řekla, rádio sehrálo velkou roli ve Zkoušela jsem poctivě opravdu leccos… Od tvém dosavadním ţivotě. Uţ na univerzi- sportovní novinařiny, třeba jsem se přihlásila jako elévka Českému hokejovému svazu, zkoutě jste si volili cestu, kterou se budete ubírat. Tvou volbou byla specializace roz- šela jsem sportovní komentování na Eurosporhlas, televize. Proč zvítězila mluvená for- tu, taky jsem samozřejmě byla na praxi v různých novinách, kde jsem si právě ověřila to, ţe ma a ne psaná? pracovat v novinách není úplně můj šálek káPřiznám se, ţe jsem nikdy tolik netíhla k psanému zpravodajství, od malička ráda mluvím, vy, několik týdnů jsem byla ve zpravodajské absolvovala jsem spoustu vystoupení na pódiu směně v České televizi a v rámci praxe jezdila před veřejností, ať uţ to bylo amatérské diva- s reportéry točit. Bylo toho dost a všechno to dlo nebo moderování školních akademií apod. bylo zajímavé. Jednu dobu jsem taky působila

46


INTERVIEW

[ríd:it] v reklamní agentuře, kde jsem psala tiskové zprávy, a ani to nebylo k zahození, ale nejlíp z toho všeho mi vţdycky bylo v rádiu. V roce 2005 jsem začala moderovat vysílání pro děti a mládeţ - pořad Domino a u toho jsem s přestávkami zůstala aţ do června roku 2011.

lo rozjet v únoru roku 2011. Tehdy ještě pro něj nebyl vybraný název, ani jsem nevěděla, kdo budou moje kolegyně. Souhlasila jsem a pustila se do práce. Navrhla jsem mu několik stran témat a hostů a z původně jen moderátorky se ze mě nakonec stala i dramaturgyně dopoledního vysílání.

Nyní moderuješ pořad Je jaká je na Českém rozhlasu 2. Jak ses vlastně k této práci dostala? Náhodou, jako ke všemu ostatnímu. Nikdy jsem nebyla ten typ, co by se sám nabízel, oslovoval šéfy a předkládal jim projekty. Vţdycky jsem si říkala, ţe na sobě budu pracovat a zlepšovat se a on mě pak určitě někdo osloví, kdyţ se mu to bude zdát dobré. A tak jsem dostudovala, sloţila státnice, udělala si doktorát z filozofie a čekala, co se bude dít. Myslela jsem si, ţe hned přijde nějaká zajímavá nabídka, ale nestalo se tak. Aţ jednou přišel na večerní vysílání Domina šéfredaktor Českého rozhlasu 2 a byl celou dobu vysílání v reţii. Trochu jsem znervózněla, kdyţ si mě druhý den zavolal k sobě. Myslela jsem si, ţe budeme probírat nějaké moje nedostatky, ale opak byl pravdou.

Tvými kolegyněmi jsou Marie Retková, Martina Kociánová, Daniela Brůhová a Stáňa Lekešová, coţ jsou dámy - osobnosti. Jak tě přijmuly mezi sebe? To bylo asi největší překvapení na tom všem - jak moc a jak rychle jsme si padly do noty. Hned při prvním setkání mi nabídly tykání a přijaly mě velmi vlídně.

Mohla bys je charakterizovat? Jsou to skvělé kolegyně, kterým za mnohé vděčím. Mám šanci se toho od nich hodně naučit, především musím říct, ţe jsou to velké profesionálky, všechny působily v rozhlase nebo v televizi řadu let a je skvělé s nimi spolupracovat. Vycházíme naprosto báječně a musím se přiznat, ţe krátce po začátku vysílání jsme dokonce uspořádaly „výjezdní zasedání", na němţ jsme se pokusily potvrdit platnost spojení „Je jaká je". Byl to krásný večer, Jistě jsi musela být překvapená, pama- určitě byste se bavili, kdybyste slyšeli jejich tuješ si ještě, co ti řekl? „historky z natáčení". Zkrátka jsou to šarNabídnul mi, jestli se nechci podílet na novém mantní dámy a je s nimi vţdycky veselo. dopoledním vysílání naší stanice, které se měMáš i ty nějakou kuriózní historku z natáčení? Bláznivé příběhy proţívám denně, ale nejsou to ani tak věci k popukání, spíš to souvisí s určitými produkčními problémy, občas zůstanou hosté „viset" v zácpě, občas úplně zapomenou přijít, občas se nechají hospitalizovat v nemocnici a zapomenou nám to říct V rádiu máme docela často nervy na pochodu. Představte si, ţe se osm nebo deset hodin připravujete na hodinový rozhovor s nějakým váţeným hostem, jehoţ účast vyjednáváte několik týdnů či měsíců, a 20 vteřin před tím, neţ se rozsvítí červená, se dozvíte, ţe nedorazí. Prostě nepřišel, nevíte nic dalšího a musíte začít mluvit, protoţe končí zprávy nebo písnička. To jsou chvíle, kdy z vás začne lít pot. Anebo vás taky ten adrenalin můţe pěkně nakopnout. Kaţdý den v rádiu je zkrátka úplně jiný a někdy je vysílání opravdu dobrodruţství.

47


[ríd:it] Stává se někdy, ţe je host například málo komunikativní či odpovídá jednou větou? To musí být pro moderátora také docela oříšek. Tak to se stává naprosto pravidelně a nedá se to úplně eliminovat. Ačkoliv se vţdycky snaţím si zvát hosty, kteří jsou komunikativní, občas se z různých důvodů ocitne ve studiu i člověk, který není dobře naladěný nebo odpovídá velmi úsečně. Jak řeší moderátor takovou situaci? V takových situacích hraje velkou roli osobnost moderátora, musí to být tak trochu i psycholog a odhadnout, co na kterého hosta zabere, aby se uvolnil a rozmluvil. Důleţitý je oční kontakt, naslouchat hostovi. Je-li nervózní, tak se ptát na to, co je mu blízké. Vţdycky je důleţité znát alespoň přibliţně oblast, o níţ respondent mluví rád. Jít mu vstříc tím, ţe se začne jeho oblíbeným tématem, trochu ho rozmluvit a pak přejít k náročnějším otázkám. U některých hostů vím, ţe odpovídají stručněji, takţe tomu musím přizpůsobit svou přípravu. Jak dlouho se připravuješ na vysílání a vůbec, jak taková příprava vypadá? Obvykle se na jednoho hosta připravuju nějakých osm aţ deset hodin. Přečtu všechny rozhovory, které dal za poslední roky, nastuduju si oblast, které se věnuje. Mnoţství otázek potom volím právě s ohledem na komunikativnost dotyčného. Někdy vím, ţe mi stačí čtyři strany, někdy si raději přinesu do studia osm stran otázek. Samotné vysílání ale nikdy nejde dopředu nalinkovat na papír. Mezi tvými hosty se objevily osobnosti jako Jiřina Bohdalová, Jiří Lábus či Václav Moravec. Kdyţ se ještě vrátíme k vysoké, Václav Moravec byl jedním z tvých vyučujících. Prozradíš nám, jaký byl jako učitel? Václav Moravec byl jako učitel báječný. Dokonce ho tak trochu povaţuji za našeho ,,třídního učitele", protoţe to byl právě on, kdo se nám asi nejvíc věnoval na rozhlasové specializaci. Byl to on, kdo nám vštěpoval zásady etiky ţurnalistické práce, kdo s námi rozebíral jednotlivé ţurnalistické kauzy, kdo nám otevíral oči při řešení některých problematických oblastí. Také s námi velmi podrobně probíral rozhlasové a televizní vysílání ve světě, zkrátka se s námi podělil o vše, co věděl. Je to skvělý pedagog,

48

snaţil se, abychom ţurnalistiku vnímali trochu jinak. I proto jsem si ho zvolila jako konzultanta své bakalářské práce. Věděla jsem, ţe Václav Moravec je velmi náročný a ţe si nedovolím mu odevzdat ţádný nekvalitní text. Co bylo tématem Tvé bakalářské práce? Vybrala jsem si téma ,,Vznik a vývoj Etického kodexu České televize" a musím říct, ţe jsem na té práci strávila intenzivním psaním pět měsíců ţivota. Václav Moravec je velký pedant a neodpustil nám nic, coţ se ale při obhajobách vyplatilo, protoţe jsme prakticky všichni, kdo jsme u něj psali, získali za své bakalářské práce pochvalu. Takţe ano - ,,bakalářka" se dá napsat za několik víkendů, ale ne u Václava Moravce. Kdybys mohla všem budoucím novinářům, hlasatelům, moderátorům, moţná i tvým budoucím kolegům, dát nějakou “radu do ţivota“. Jaká by to byla? Necítím se ještě příliš na to, dávat někomu ,,rady do ţivota". Sama se zatím především učím, coţ ale neznamená, ţe nemůţu dál předávat to, co jsem se uţ naučila. To je ostatně asi i podstatnou oné mojí "rady do ţivota". Učte se, dívejte se kolem sebe a nasávejte do sebe všechno moţné. Neupínejte se k ţurnalistice jako k jedinému moţnému uplatnění vašeho ţivota. V novinařině má šanci se upíchnout kaţdý, ale stejně jako jinde i tady platí - mnoho povolaných, málo vyvolených. Určitě se vyplatí být vzdělaný i v nějakém dalším oboru, vţdycky se líp uplatní člověk, který se vyzná i v něčem jiném, neţ je jen psaní zpráv, moderování či editování. Hledejte si oblast, které se chcete věnovat, a staňte se experty. Ať uţ to budou knihy, sport, příroda, filmy nebo státní rozpočet. Vţdycky mějte na paPavlína Honcová měti, ţe obyčejný novinář ví o všem něco a o ničem nic pořádně. Tak nebuďte obyčejnými novináři, ale buďte novináři, kteří jsou pohotoví a nezaleknou se postavit se k věcem a k problémům čelem.


REPORTÁŽ

[ríd:it]

Dámy na Áčku To nechceš!

S křečovitým výrazem ve tváři se snaţím ze všech sil poslouchat přednášejícího. Ruce zaťaté v pěst, nohy kříţem, zhluboka dýchat. Nic nepomáhá. Dočkala jsem se konce hodiny, vyletím z učebny a jdu rovnou tam. A najednou bum, jak rána palicí, moţná horší. A já si říkám: „Ach jo, zas ten smrad.“ Kaţdý svého zápachu strůjcem Je mi jednadvacet, jsem vysokoškolačka, podle mnohých celkem slušně vychovaná, čistotná. Podle toho, co občas vidím na dámských toaletách v naší škole, jsem ale moţná jedna z mála. Označení dámské toalety se snad ani k těm odporně páchnoucím kójím nehodí. Musím si postěţovat, kam jen zmizely dobré způsoby, holky? Vím, ţe vina nepadá jenom na vás. Přitom změna by nebyla těţká. Stačí začít u sebe a pokračovat s dotazy k osobám nejpovolanějším. O takových věcech se vesměs málo mluví, lidem to přijde moţná trapné nebo prostě jen vydrţí. Ale „voňavé“ a zanedbané toalety rozhodně nedělají pěkné jméno naší univerzitě. Kaţdý si někdy musí odskočit, ale na naše dámské v prvním patře nechodí určitě ţádná studentka, ani docentka ráda. „Vadí mi ten smrad, pak nekvalitní toaleťák, ţe je tady málo košů, ale nejvíc smrad, to je váţně hrůza,“ stěţuje si studentka, které jsem se zeptala, jestli jí na našich toaletách něco vadí. Obdobně odpovídaly další studentky. Za největší problém povaţují zápach. Všem to vadí, ale kdo za takovou situaci můţe? Nejprve hodnoť sebe, aţ potom skupinu. Takţe milé kolegyně, nechat po sobě na záchodě pořádek znamená, ţe se tam nebude bát vkročit ta za vámi. I kdyţ nejste zrovna nejčistotnější, postačí, kdyţ se soustředíte na hod toaletním papírem přímo do mísy, i bez talentu na basketbal se tam dá celkem pohodlně trefit. Ergo, na zemi uţ se toaletní papír válet nebude. Paní uklízečky nebudou mít večer tolik práce a zároveň se situace alespoň po estetické stránce zlepší. A ţe ten papír smrdí a je nekvalitní? Ruku na srdce, hlavně,

ţe tam je, ne? „Vím, ţe ten papír je nekvalitní, ale je to všechno otázka financí. S tím bohuţel nic neuděláme,“ říká správce budovy pan Noska. Dále připomíná, ţe se snaţí spolu s dalším personálem zajistit co nejlepší podmínky, samozřejmě v rámci moţností. Všechno lepší něco stojí S tím se budeme muset smířit. Ţádné hotelové toalety s voňavými mísami, mejdlíčky, papírovými ručníky, nejspíš nikdy mít nebudeme. I přesto, ţe kouzelné fukary jsou rychlou variantou usušení rukou, je lepší se v chřipkovém období vyvarovat. Vědci z Británie zjistili, ţe přenos bakterií z fukaru

49


[ríd:it] pach. „Budeme se snaţit situaci řešit pomocí různých přípravků, zkusíme vymyslet způsob, jak zápach odstranit. V rámci návštěv máme ale dobré odezvy na naše hygienické zázemí. Nicméně tento problém budeme do budoucna řešit,“ dodává pan Noska. Ze strany školy by tu snaha o zlepšení byla. Nyní záleţí na tom, aby se zlepšilo chování některých kolegyň. Podotýkám, ţe jsem se například ptala, jak často se dodává toaletní papír na záchody, protoţe mi bylo divné, ţe si spousta dívek stěţuje, ţe „zase došel“. Doplňuje se třikrát denně, někdy i vícekrát. Takţe to nejspíš bude tím, ţe některá z nás často „náhodou“ celou roli odnese s sebou na koleje – studentská šetrnost, či co. Pan Noska také podotýká, ţe vlastně ztrácí motivaci cokoliv na ruce a jejich výskyt je větší o 254 procent, zlepšovat, kdyţ vidí, jak se chovají některé stuneţ bez osušení. Papírové utěrky jsou na tom dentky. Tudíţ neMagda Ferčáková o poznání lépe, ale na naší univerzitě by jich zbývá, neţ se zavětšina stejně skončila na zemi, nebo by si je myslet nad našimi někdo ulil na koleje. Také je to samozřejmě ta středověkými nádraţší verze. Takţe rada ohledně sušení rukou vyky, a s pomocí zní: „ Máš-li dobrou imunitu, vesele suš dál technické podpopod fukarem!“ Ţe by papírové utěrky byly lepší ry, se nám snad a zdravější variantou neţ zmíněné fukary uţ podaří situaci o vědí i vědci z Británie, ale je potřeba si přiznat, něco zlepšit. Ale ţe všechno je v dnešní době otázka financí, jak znám českou stejně je tomu tak i na naší univerzitě. Navíc holčičí náturu, kdyţ vidím, co ţeny dokáţou na áčku "smeg knows"! s toaletním papírem, věřím, ţe utěrky by dostaly ještě víc zabrat. Řešení je sloţité, ale ne nemoţné Ale stále zůstává největším problémem zá-

50


INTERVIEW

[ríd:it]

Sen, který nevyšel tak si našel nový — hudbu

Jakub Děkan pochází z Liberce a do celorepublikového povědomí se poprvé dostal asi před rokem, kdy se svou kapelou Just Try přezpíval letní hit slovenského rappera EGA „Ţijeme len raz“. Krátce na to se spojil s Pauliem Garandem a vznikly jejich společné singly – „Pavučina lţí“ a čerstvě vypuštěný „Manifest“. Jakub spolupracuje také s ATMO music, se kterými nahrál jejich první oficiální singl „Fáma“, jenţ zabodoval v hitparádách českých rádií. Asi před týdnem vyšla tomuto seskupení novinka „Andělé“, která má ještě vyšší ambice. Co Tě vlastně přivedlo k hudbě? Jakub: K hudbě mě přivedla VHS Kelly Family, měl jsem 3 originálky a nějaké záznamy koncertů, miloval jsem je. Pak jsem začal hrozně moc ujíţdět na slovenské kapele Elán, od nich jsem se vlastně naučil zpívat svou první písničku „Voda, čo ma drţí nad vodou“.

Co tě znám, tak zpíváš, chtěl jsi někdy dělat něco jiného? Jakub: Určitě, vlastně od mých pěti let byl můj sen být nejlepším fotbalistou na světě… Nějak se to nepovedlo, ale tak nestěţuju si.

Vím, ţe spolupracuješ hlavně s Pauliem Garandem a s Atmo music, jak tahle spolupráce začala? A máš i nějaké samostatné plány do budoucna? Jakub: S Pauliem jsme se znali vlastně uţ pár let zpátky, potkávali jsme se v parku nad Castou v Liberci. Bylo to jednoduché, ve svých patnácti letech jsem vyrůstal na BPM a miloval jsem je. Kaţdé setkání s Pauliem pro mě bylo, jako bych potkal boha. Tuším, ţe někdy před dvěma nebo třemi lety jsem dělal zahradníka v Golf baru (já raději říkám, ţe jsem byl správcem minigolfového hřiště). Tam jsme se s Pavlem poznali tak nějak víc a došli jsme k tomu, ţe spolu můţeme zkusit nahrát nějakou písničku a vyšla z toho Pavučina Lţí. A s Atmo music to bylo tak, ţe jsem na internetu viděl videoklip na písničku Řekni mi od BEEF a ODD a hrozně mě zaujala Beefova upřímnost v textech a Oddyho muzikantství, celý track je totiţ hraný akustickou kytarou. Oslovil jsem kluky, ţe bych měl velký zájem s nimi spolupracovat a je z toho to, co je: Atmo

51


[ríd:it] music bude po pár skvělých koncertech vydávat super album. Venku uţ máme dva singly s videoklipy a oba dva hrají v oběhu na Evropě 2. Mám z toho neskutečnou radost a hrozně si toho váţím.

ní, jsi takový přirozený bavič. Kdybys měl volit mezi hudbou a tímhle, co by sis vybral? Jakub: To je pro mě hrozně moc sloţitá otázka. Kdyby to šlo co nejlíp, chtěl bych samozřejmě skloubit oboje a to na co nejvyšší úrovni. Pokud na to budu mít. Moderování mě dost baví, ale momentálně se budu snaţit to dotáhnout co nejdál ve zpěvu. Snaţím se ale drţet nohama na zemi. Čemu se věnuješ ve volném čase? Jakub: Věnuju se kamarádům, a jak uţ jsi poznala z odpovědi na první otázku, pořád se snaţím hrát fotbal, futsal, malou kopanou a vše, co jde a je tam míč. Kolik toho volného času vůbec máš? Jakub: Momentálně ho moc nebylo, i kdyţ se přiznám, často jsem si ho dělal na úkor školy. Jinak, co se týče zábavy o víkendech, tak teď nedávno jsem měl dva víkendy volné, jinak mám pořád koncerty či jiné akce.

Rozhodně chci v budoucnu zkusit sólovou dráhu, ale pořád si nejsem jistý, jestli na to uţ mám. Na co se v dohledné době nejvíc těšíš? Co Tě čeká? Nedávno jsi s Pauliem a Kennym objel Jakub: Čeká mě, doufám, skvělá tour s Atmo tour V hlavní roli, jaké na to máš vzpomusic, tak na tu se těším. Těším se na to, aţ mínky? Co byl Tvůj nejlepší záţitek a co vyjde jejich deska. A samozřejmě, jako poslunejhorší? chač a kamarád Paulieho, se těším i na jeho Jakub: Vzpomínky jsou na to úţasné, hrozně desku, protoţe bude hodně kvalitní. jsem si tu tour uţil a myslím si, ţe kluci snad Natálie Pecárová taky. Záţitků byla spousta, například vyprodaná Plzeň nebo Praha Chapeu Rough den předem. Bratislava, kde se o nás skvěle starali kluci z Gramo Rokkaz a kam na náš koncert do Nu spiritu přišlo 750 lidí, coţ jsme vůbec nečekali. Nejhorším záţitkem byla asi únava po koncertech, kdy jsme měli koncert ve čtvrtek v Plzni, v pátek ve Velkém Meziříčí a v sobotu jsme jeli úplně mrtví přes celou republiku do Chomutova a zjistili jsme, ţe se koncert ruší z důvodu nedostatku financí promotéra. Kromě hudby se taky věnuješ moderová-

52


REPORTÁŽ

[ríd:it]

Kávový kolotoč co se celý den děje kolem Kafekáry

Nepřehlédnutelná konvička si jen tak stojí uprostřed haly. Spíše tedy ve zlatém řezu (majitel je také výtvarník). Stává se pak často záchranným bodem, majákem pro unavené studenty, kteří se jen tak nespokojí s automatovými patoky i přes své informační vyčerpání. Kaţdý k ní má svůj osobní vztah, kaţdý má svou oblíbenou kávu, kaţdý se snad jiţ někdy naklonil do malého okénka a poprosil o svůj nápoj. Po celý den se tak Kafekára stává středem kolotoče, bláznivého dění uspěchaných kávechtivců. Na jakých základech tento kolotoč stojí? Africkou s čokoládou nebo od Jeţibaby s perníkovým kořením? A nezmotá se někdy obsluze z té centrifugy hlava? Mně se tedy stihla zamotat uţ za jeden den, jeden den uprostřed kávového víru, jeden den u Kafekáry.

53


[ríd:it] Skoro aţ investigativní reportáţ Řekli mi, ţe mám přijít v půl osmé ráno. Je půl osmé ráno a je tu tma, ticho, pochmurno. Hezký začátek reportáţe. Jak uţ to tak ale obecně bývá, vše zlé je pro něco dobré, a tak i já jsem v příštích minutách zjistila, ţe osud mne sem nezavedl takto brzo náhodou. Zásuvky. Pár zásuvek na velký prostor v nultém poschodí budovy A, tedy ve velkém prostoru s několika stoly, které jsou od přísunu elektřiny vzdáleny nejméně 3 aţ 4 metry. To je podle mne na moderní univerzitě naprosto nemyslitelné. Vţdyť jen v našem oboru sedí v učebně vţdy minimálně tři čtvrtiny studentů s notebookem místo zápisníku! To je ale, myslím si, tématem na další a mnohem investigativnější reportáţ, neţ je ta moje. I kdyţ, nyní mi ta moje také nepřijde jako úplně bezproblémový projekt.

jsou tu první studenti i nestudenti. Samotná reportáţ můţe začít. Tvrdě zaplacená technologie Po pár hodinách střídavých vln zájmu kávových a čokoládových nadšenců, které se snaţím zachytávat jak na fotoaparát, tak občas i na diktafon, mi přichází e-mail od majitele Kafekáry. K pochopení této situace je třeba se zmínit o několika předcházejících e-mailech mezi mnou a panem Suchým. Mým prvotním záměrem bylo strávit den UVNITŘ Kafekáry a zachytit tak nelehkou práci ve stísněných podmínkách. Poté však, co se termíny navrţené panem majitelem pohybovaly v listopadových datech a z jeho strany byla cítit neochota prozradit své know-how („Máme řadu vlastních, tvrdě zaplacených re-

Máme řadu vlastních tvrdě zaplacených receptů a technologií

Tak tedy zásuvky. Správce vypadá ochotně, ale tak nějak zmateně. Vymýšlí nejrůznější variace s kotouči, prodluţkami a izolepou. Nápady prokládá poplašeným: „Vite co, já tady nemůţu zdrţovat svý lidi,“ a „víte co, aby

se tady někdo nepřerazil, to si nechci vzít na triko.“ Mé nápady na úsporu kabelů nezabírají,

a tak nechávám pana správce, aby si připadal invenčně. Finální verze vypadá tak, ţe jeden dlouhý kotouč je nataţen na světlech nad východem knihovny a nastaven prodluţovacím kabelem, jenţ je k podlaze přilepen hnědou izolepou. Překáţkám není však dnes konec. Postupem času se dozvídám, ţe na dnešek jsou plánované celodenní imatrikulace a promoce. Inu, prostě bude zachycen trochu netradiční den s trochu slavnostněji oblečenými lidmi. Osm nula nula, slečna přichází do Kafekáry. Okamţitě ji odchytám a vysvětluji, o co se jedná. Podle jejího výrazu i slov je z toho vyloţeně „nadšená“ a já se rozhodnu jít cestou vyčkávání a smířlivé taktiky. Navrhnu ji, ţe kdyby jí to přeci jen vadilo či nějak omezovalo, ţádnou reportáţ samozřejmě dělat nebudu. Přemýšlí a nakonec povolí. Později se i usměje a prohodí sem tam nějaký ten vtípek. Ledy jsou prolomeny, dveře otevřeny, Kafekára svítí a

54

ceptů a technologií, které nehodlám sdílet s kaţdým.“), jsem se rozhodla jednat na vlastní

pěst a prostě jen zachytit dění OKOLO, tedy vně Kafekáry (tedy z pohledu návštěvníka, nikoliv obsluhy). I to se však setkalo s ne příliš vřelou reakcí, coţ vedlo k bleskové komunikaci mezi obsluhou, které se tato situace nelíbila, a majitelem Suchým. Ten mi pak obratem poslal e-mail o mém „ignorování přání někoho, jehoţ podnik hodlám propagovat,“ a během dvou hodin se tu skutečně objevil. Vše jsme si nicméně vysvětlili s tím, ţe se z mé strany rozhodně nejedná o marketingový tah proti němu ani o ukázku jeho obrovského byznysu (coţ by mu mohlo prý uškodit, narušit jeho byznys plán a prozradit mnohé konkurenci – majitelům kávových automatů). Tak, šlo o nedorozumění. Hotovo. Potřesení rukou. Z původního oslovení „Natálko“ se přes „slečnu Barcalovou“ stala opět „Natálka“ a tím se mi dostalo i konečného posvěcení, ţe si opravdu mohu fotit Kafekáru a její dění od stolu a ptát se obsluhy a hostů na jejich zvyky či oblíbený nápoj.

Mumraj kolem Kafekáry okem objektivu můžete vidět zde


REPORTÁŽ

[ríd:it] Líné odpoledne Po obědě se tu během pár minut prostor vyprázdní, jako kdyby někdo vytáhl špunt a vypustil všechny návštěvníky ven. Je klid a Kafekára zavírá své obsluhovací okénko, zřejmě oběd. Upřímně, nechce se mi na něj ptát, v nelibosti jsem zajisté uţ dost, a tak si munici nechávám na závěr dne, kdy mne bude zajímat proces zavírání, zhodnocení uplynulého dne a pocity obsluhy ke konci směny. Na začátku mi totiţ odpověděla na otázku, zda raději začíná nebo končí tím, ţe raději začíná: “Raději začínám, ten konec uţ

je pak takovej unavující, náročnej a zdlouha-

Nejčastěji se chodí na Africkou a klasiku vej.“ Pokud tedy na počátku byla v dobré formě, co teprve na konci reportáţe?

Jednou z mých otázek k návštěvníkům Kafekáry byla i otázka Kterou kávu jste si chtěl/a vţdy dát, ale nebyla příleţitost? Na tuto otázku mi málokdo uměl odpovědět. Docela mne to překvapilo – já v tom totiţ měla uţ od prvních dnů na UHK jasno, jednou půjdu a dám si tu s medovinou. Přišlo mi, ţe dnes je ta pravá příleţitost, a tak jsem se jala „dráţdit hada bosou nohou“ a objednala si Staročeskou kávu. Při jejím vychutnávání se vlastně nic neobvyklého nedělo. Většina mnou dotazovaných studentů je ráda, ţe tu tato alternativa ke kávovým automatům je, nejčastěji chodí na Africkou a klasickou, presovanou kávu a nikdo nečte Respekt (vlastně ani neví, ţe to tu Kafekára nabízí). Kdyţ se kolem 16:30 zeptám, zda má obsluha v Kafekáře nějaké číslo dnes uvařených káv či snad jen odhad, odpovídá, ţe nemá.

Nikdo ti nic neulehčí ale zamyslím, tak mne napadá pár myšlenek, které se mi dneškem vštípily zase o něco více do mysli. Nikdo ti nikdy nic neulehčí, a pokud to půjde, raději přitíţí, studenti stále nečtou a nečtou a v neposlední řadě to naše staré známe pro dobrotu na ţebrotu. Tak alespoň jsem konečně našla příleţitost k tomu, dát si Staročeskou kávu (dnes by se mi té medoviny snad hodilo i více). Z pozitivní a lehké reportáţe nezbylo nic a já odcházím domů s vidinou několika hodin strávených nad sestavováním videa z dnešního dne (které jsem přislíbila poslat panu majiteli Suchému). Snad poprvé pro mne tedy nemá káva povzbuzující účinky spojené s příjemnými pocity, ale spíše trpkou chuť říznutou únavou a bolením hlavy. Inu, popravdě, do Kafekáry zas aţ tak za pár týdnů a rozhodně bez fotoaparátu.

Natálie Barcalová

Bez lehkostí a s těţkou hlavou V budově pomalu zhasínají světla a svítící Kafekára vypadá jako maják pro poslední vyčerpané posluchače přednášek v šedém tichu univerzitní budovy. Ptám se slečny na poslední dotazy ohledně zavíracích rituálů, posledních úkonů a uchování čokolády na příští dny. „Utřu pult, doplním sortiment, ká-

vovar se proplachuje průběţně, zametu tu, spočítám a zavřu.“ Tak tedy končíme. Nějak přemýšlím, co mi dnešek dal. První, co mi vytane v mysli, je „dost práce“, kdyţ se pak

55


Tajemná komnata Upozorňuji, ţe tento příběh je polopravdivý, avšak odráţí skutečný fakt. Je tomu jiţ řádka let, co byla Pedagogická fakulta slavnostně otevřena. Nabízí studentům mnoho moţností, výukových, studijních i relaxačních prostor a jako kaţdá slavná budova města Hradce Králové, má i ona svá tajemství. V poslední době sílily hlasy, ţe budova ukrývá prostory, o kterých ví jen úzký okruh lidí a nejsou přístupné studentům, ba dokonce, ani pedagogům. Kdybychom se zde učili kouzlit, dalo by se říci: „Tajemná komnata.“ Prvotním impulzem bádání se stává výrok jednoho z pedagogů, ţe budova OSV má vlastní omývací zařízení, neboli sprchy. Na tom by ve své podstatě nebylo nic zvláštního, nebýt onoho podzimního večera. Po odbití sedmé hodiny večerní upadá budova OSV do šedočerných stínů. Tu a tam problikne ţárovka, zašustí zvadlé fíkusy, zavane puch z dívčích záchodů. Nastává doba hrobového ticha, které narušuje jen hluk rádiového přenosu večerních zpráv z vily, sílící směrem od rozsvícené vrátnice. Vydávám se tedy po stopách největší záhady, která zůstává nerozluštěná od dob zaloţení naší budovy. Ze zvěsti o tajemném stínu, který se po večerech vynořuje z horkých par dláţděných sprch, se staly fámy starých absolventek. Proto musím být obezřetný. Po bez mála hodinovém pátrání nenacházím jediný důkaz o jakékoliv diskutabilní večerní aktivitě, vyjma dění ve vrátnici. Odebírám se tedy směrem k východu. Znenadání se však z pravé strany ozývá syčení padající vody, mísené se zpěvem bujarého tónu. Strach mi nedovolí pokračovat. Pátrání se odkládá. Nadcházející den se dotazuji na vrátnici, zdali je moţné, ţe se v objektu OSV nachází sprchy.

„Tak o tom nevím, ţádné tu nejsou,“ zní z úst pana vrátného. Záhada tedy nabírá na obrátkách. Jako v Bradavicích Po delším hloubání, marném hledání inkriminovaných prostor v nejniţších patrech školy a poţárních schodištích a po laciném nakukování do kabinetů pedagogů seznávám, ţe můj dřívější sluchový objev mohl být následkem otravy z „vonných par“, které se linou z automatů na hnědou vodu, co připomíná kávu, po celém dni pouţívání! Rozhodl jsem se tedy ještě o jeden pokus a pokračuji v pátrání. Tehdy jsem byl naposled na pochybách. Vyrazím za setmění, nečekám však dlouho, tou dobou přichází jiţ v půl páté, vydávám se tedy směrem k nalepeným evakuačním plánům, které jsou k nalezení na rohové stěně v kaţdém patře budovy. Začínám logicky v přízemí, kde by se mohly sprchové kouty zdát nejpravděpodobnější. Nenacházím však nic. Vyzkouším tedy druhé patro, neúspěšně, první patro... Kdyţ uţ se situace zdá být bezvýchodná, nafotím zajímavý úkaz. Místnost 2390 – WC, SPRCHA. Nevěřícně mnu unavené oči a chystám se ještě k jednomu triumfálnímu snímku. V tom mi na rameno z ničeho nic dopadá mohutná dlaň. Jako Gandalf ukrytý ve stínu Bilbovy světnice, přísným pohledem si mě měří stráţce budovy, školník. Přeskočme nyní v čase. Je zářijové dopoledne a s kolegou se právě chystáme za panem školníkem s razantní, nicméně jednoduchou otázkou, zdali budova PdF vlastní sprchy. „No nevím, nevím… Proč to chcete vědět?“ Dostává se nám strohé odpovědi. Po minutách nejistých, těkavých otázek směrem k panu školníkovi se dočkáme jednoznačně nejednoznačné odpovědi.


„Kdyby tady čistě náhodou přeci jen nějaké

sprchy někdy byly, slouţily by výhradně k spirituálním účelům zaměstnanců fakulty. Víc vám neprozradím,“ zaťal ruce v pěst. Nyní zpět. „Co si to tu fotíte?“ rázně vyřkne ostrou větu směrem k nešťastně nemotornému Kolombovi. „Ále, jen si tady fotím plánky školy,

počítám kolik je na školních stěnách kachliček a nevím, zda jsem počítal všude.“ „A tak to je v pořádku,“ zní z úst školníka. Urychleně opouš-

tím budovu a s převratným důkazem se odebírám studovat plán školy a následně zjistit lokaci prostor s pracovním názvem Bazilišek. Vrahem je zahradník Jestliţe do této chvíle byl celý příběh v rovině spekulací, nyní se stává intimně pravdivý. Zjistil jsem totiţ, kde se zmiňované prostory nachází a padá mi čelist, bohuţel mi upadla někde na školní chodbě a tak se ji vydávám hledat. Ocitám se tam do třetice, v potemnělých zákoutích večerní fakulty. Pakliţe se vše ukáţe jako pravda a kdosi ve škole ukrývá tajemnou komnatu, pak musím být připraven i na Baziliška. Pro koho jiného by se totiţ vařily některé pokrmy ve zdejší jídelně? Je sychravý, deštivý večer. Všude klid, ozývá se jen řev kachen, které si vyhlídla skupina koček kdesi v kaluţi při vstupu do budovy. Zlehka proklouznu kolem vrátnice, ze které se tentokrát line vůně hektolitrů Sava. Vím jiţ, kde mám hledat, a proto našlapuji obezřetně. Z vrchních pater oněmělého ústavu se ozývá zvuk vysavače při posledním taţení. S fotoaparátem v ruce se vydávám směrem ke skupině místností v levém cípu přízemí. Opatrně otvírám dveře, které vedou do zadních částí jídelny, coţ potvrzuje mou teorii o krmení Baziliška. Se zatajeným dechem a zpoceným podpaţím mířím dále. Vtom se jako v opeře ozve hlas připomínající některého z účastníků hvězdné pěchoty. Přidává se syčení vody. Pod dveřmi školníkova kabinetu se line fialovězelená horká pára. Snaţím se tam tedy rychle vtrhnout. Nic. Dveře jsou zamčené. Počínám s nimi tedy řádně lomcovat. Rozrušením mi hoří líce a stagnují plíce. Zjistil jsem totiţ, ţe

vchod do tajemné komnaty se nachází přímo ze školníkovy pracovny. Nyní uţ mi jsou jasné mlţící slovní obraty, které mistrně pouţívá na otázku sprch. Lomcuji tedy více, chci tomu přijít na kloub. Co tam ukrývá! Po několika marných pokusech však zámková vloţka povolila a pln očekávání se rozhlíţím v pracovně číslo 2380. Se zatajeným dechem zjišťuji, ţe tu jsou opravdu ještě jedny dveře, to musí být… Beru za kliku. Počínám však cítit jistou malátnost, ruka pomalu sjíţdí z kliky, za pár vteřin bezvládně padám. Tuto příhodu později přičítám kombinaci rozčilení a všude se linoucí vůni Sava i dámských toalet. Probouzím se vyvrţený jako vorvaň, pod jednou ze Sakur, lemující příchodovou cestu k OSV. Nic mne nebolí, po následné lékařské prohlídce mi ani nebylo zjištěno ţádné uspávadlo před znásilněním. Můţu být tedy klidný. Sága pokračuje Od onoho večera uplynulo jiţ pár dní, ty však s sebou přinesly zajímavou změnu. Z kdysi pootevřených dveří směrem k jídelním skladům, umývárně nádobí bufetu, toaletám a hlavně kanceláři pana školníka, se stala neprodyšně uzavřená, neustále zamykaná vrata. Na další pátrání nemám odvahu, zvláště potom, co jsem se doslechl od všetečných studentek naší fakulty, ţe i ony po večerních přednáškách, končících ve 20: 00, kterých má chytře kaţdý v rozvrhu poţehnaně, zaslechly syčení a tenorové tóny kde si v přízemí budovy. Je jasné, ţe tato místa jsou pokryta hávem tajemství, avšak dodnes se nenašel ţádný chrabrý, udatný hrdina, a ţe jich bylo mnoho, který by dokázal celou skutečnost zcela odtajnit. Proto pozorně poslouchejte, dívejte se kolem sebe, protoţe jednou, jednou vyjde pravda ven a my se tam všichni společně i s Baziliškem osprchujeme! Záhadu objasnil Jan Verner


Výtahy a praskliny v realitě Pokud pravidelně navštěvujete budovu A, pravděpodobně jste si všimli dvou výtahů. Jsou známé hlavně tím, ţe jejich pouţívání je oficiálně zakázáno neinvalidním studentům i profesorům, kteří momentálně nepřepravují nic těţkého. Najde se však spousta lidí (zejména těch, na které čeká výuka v druhém patře) povaţujících toto pravidlo za zcela zbytečné. V návalu nechuti k vykonávání drobných sportovních výkonů s rebelantským výrazem ve tváři přivolají výtah a zmáčknou příslušné tlačítko. Ze zákazu si zkrátka nikdo nic nedělá – a nikomu ze zdejších zaměstnanců to očividně příliš nevadí. Konec konců, kdyby nebylo těchto líných „narušitelů zákona“, výtah by byl za celý den vyuţit jen osobou, která má na starost úklid. Leckomu by se mohlo zdát, ţe zařízení má poněkud nevyuţitý potenciál. Ale co kdyţ je skutečnost úplně jiná? Co kdyţ se nás vedení snaţí ochránit před něčím potenciálně nebezpečným?

O zhypnotizované studentce Jednoho listopadového odpoledne jsem byl nucen zůstat ve škole o trochu déle, neţ mi bylo příjemné. Byl čtvrtek, chvíli po sedmnácté hodině a venku uţ byla skoro tma. Většina lidí uţ univerzitní půdu dávno opustila a já se chystal udělat to samé. Zamířil jsem do spodního patra ke skříňkám s úmyslem vyzvednout si bundu. Dívce, která se dívala na dveře výtahu, jsem nevěnoval nějakou zvláštní pozornost – mé myšlenky se konec konců zaobíraly jen tím, jak konečně vypadnu. Sebral jsem své věci, vrátil klíček a chystal jsem se opustit budovu. Bůhvíproč jsem však ještě zabrousil pohledem směrem k zadnímu východu. Moje

podvědomí si náhle uvědomilo, ţe studentka, kterou jsem před několika minutami zahlédl, se od té doby ani nepohnula. Stála před dveřmi výtahu a koukala na ně. Měla trochu pootevřená ústa, oči dokořán a nemrkala. Tvářila se, jako kdyby na těch dveřích byl vyrytý nějaký působivě děsivý obraz. Chvíli jsem jí podezřívavě pozoroval. Její výraz se vůbec neměnil, a proto jsem se rozhodl, ţe se raději zeptám, zda je v pořádku. O návratu Úplně v pořádku asi nebyla. Nezareagovala ani poté, co jsem ji oslovil a kdyţ jsem jí zaklepal na rameno, evidentně se lekla. Otočila se na


mě a věnovala mi stejný pohled, kterým před okamţikem obdařovala výtah – a to jsem se pro změnu lekl já. Znovu jsem se jí otázal, jestli je v pohodě, a její mimická křeč se trochu uvolnila. Poněkud poplašeně se mě zeptala, jestli uţ je zpátky. „Zpátky odkud?“ odpověděl jsem další otázkou. Ona se rozhlédla po interiéru osvětleném jen několika světly, znovu se podívala na mě, zakroutila hlavou, a pak si ji poloţila do dlaní. „To bych taky ráda věděla,“ řekla unaveně. Slečna vůbec nevypadala jako ten typ, který se v pět odpoledne vrací z drogových výletů. Právě proto mi její chování přišlo natolik vytrţené z kontextu unaveného podzimního podvečera, ţe jsem se rozhodl odloţit svůj odjezd domů a vyslechnout si, co se jí vlastně stalo. Stále vypadala zmateně a rozpačitě, ale nebyla proti. Koupili jsme si kávu z automatů, sedli si ke stolu v potemnělém koutě školy a ona začala vyprávět. Hned zpočátku mě upozornila, ţe jí nejspíše nebudu věřit, protoţe ona sobě také nevěří. O vtipném pánovi A tady se přímo dostáváme k výtahům, kolem kterých se prazvláštní příběh točí. Studentka druhého ročníku pedagogické fakulty Eva vyšla z knihovny ve tři hodiny odpoledne. Vzhledem k tomu, ţe vyšlapávat schody z fóra do druhého patra je v tuto (stejně jako jakoukoliv jinou) hodinu nepřijatelné, rozhodla se, ţe se sveze. Kdyţ přivolala výtah, spatřila v něm staršího usměvavého chlápka v montérkách, který vypadal trochu jako údrţbář. Slušně ji pozdravil, uklonil se a podal jí papírek, na kterém byla napsána nějaká číselná kombinace. Jakmile ten člověk vystoupil, řekl Evě, ať ta čísla ve stejném pořadí navolí ve výtahu, načeţ se uklonil a odešel. Eva to chápala jako nějaký nejapný vtípek, ale na druhou stranu – kolikrát za ţivot vám někdo poradí, abyste mačkali různá tlačítka označující podlaţí? Bez jakéhokoliv očekávání tak učinila.

neobtěţoval rozjet. Asi půl minuty zůstal stát na místě, a pak se otevřel. Eva se zpočátku lekla, ţe číselnou kombinací zmátla jeho palubní počítač. Nechtěla mít s případnou poruchou nic společného, a tak vyšla ven. Kdyţ tak učinila, nevěřila vlastním očím. Stále se nacházela na budově společné výuky – ta samá symetričnost, ty samé schody, ta samá Kafekára, ty samé východové dveře. Aţ na to, ţe všechno bylo ohořelé, rozmlácené a venku byla úplná tma. A navíc se odnikud neozýval ani hlásek. Kdyţ se Eva s vyprávěním dostala sem, nebyl jsem si její drogovou askezí tak úplně jistý. Postapokalyptickou alternativní realitu budovy popisovala neuvěřitelně barvitě – skoro to vypadalo, jako kdyby dělala virální reklamu pro nějakou knihu, kterou plánuje vydat. S váţným, poplašeně bezradným výrazem a chvějícím se hlasem pokračovala. Vyprávěla o tom, jak šla k automatickým dveřím, které nefungovaly. O tom, jak se rozhodla vejít do jedné z přízemních učeben a uniknout ven oknem, avšak naskytl se jí tam pohled na zruinovanou třídu plnou vyučujících, kteří sedí na zemi a upřeně zírají na plátno promítající zrnění. O tom, jak utekla zpět k výtahu a spatřila vevnitř vtipného „údrţbáře“, který měl na tváři opět úsměv od ucha k uchu. Nakonec to její vědomí neustálo a upadla na zem. A pak jsem prý přišel já a zaklepal jsem jí na rameno.

Portál do jiných světů? Zeptal jsem se Evy, jestli náhodou občas netrpí nějakými halucinacemi. Ona to po chvíli přemýšlení odmítla. I kdyby se však pokřivený příběh promítl jen v její přemrštěné představivosti, nedá se mu upřít jedno: začíná i končí u výtahu. Není moţné, ţe výtah v sobě má něco, co představuje pro vnímání psychicky citlivých jedinců hrozbu? Moţná, ţe to je právě ten důvod, proč bychom se v něm správně neměli vozit. Není to sice moc racionální vysvětlení, ale aspoň nějaké. Anebo se snad skutečně jedná o zařízení, O podivných alternativách která po zadání kódu otevírají brány do paralelAčkoliv všechna patra byla označena, výtah se ních realit? Těţko říct. Moţná, ţe bychom tam všichni měli naběhnout a začít mačkat jak diví. Záhadu objasnil Viktor Nedbal


[ríd:it]

Malifaux mě chytlo za srdce... Tomáš Přibyl, alias Wiedzmin, pracuje uţ roky v malém knihkupectví Valhalla v Mánesově ulici u Ulrichova náměstí v Hradci Králové. Vypravila jsem se do předváděcí místnosti, která náleţí ke zmíněnému knihkupectví, abych zjistila něco víc o jeho zaměstnání i velkém koníčku – figurkové hře Malifaux.

Jak jsi přišel ke své přezdívce? To jsem byl ještě dítě… Začal jsem tehdy číst hodně fantasy literaturu. Časem jsem potřeboval nějakou přezdívku na internet, no a z těch kníţek byl můj oblíbený hrdina Geralt z Rivie, zaklínač, a to je v polštině Wiedzmin. Takţe v podstatě to takhle vyplynulo a uţ mi to zůstalo. Jak dlouho pracuješ ve Valhalle a jak ses k tomu dostal? Tak to bude asi devět let. A jak jsem se k tomu dostal… To jsem chodil do Skippy (pozn.autora: knihkupectví v Hradci) uţ jako malej špunt tady k panu vedoucímu kupovat kníţky, figurky, kartičky a kdyţ se otevřela Valhalla, tak jsem si ji našel. Nějak jsme se dali do řeči s panem vedoucím, zjistili jsme, ţe se známe a on sháněl brigádníka, tak jsem to vzal.

60

Co se ti na té práci líbí? Za začátku to bylo hlavně to, ţe je člověk u zdroje těch kníţek, figurek, je tomu blíţ. No a postupně se vlastně otočila role, z toho kluka, který chodil kupovat, se ze mě stal ten, co lidem nabízí a prodává a něco o tom ví. A další věc je ten kontakt s lidmi. Pokud člověk potká lidi, který fakt mají zájem, coţ sem chodí, tak si s nimi člověk vlastně i popovídá. Myslíš, ţe takhle úzce specializované knihkupectví jako je Valhalla má budoucnost a smysl? Přeci jen je to dost úzce profilované, co se českého trhu týká. Myslím si, ţe smysl to má určitě, protoţe přeci jen ty lidi, kteří jsou fandové tohohle specifického ţánru, radši přijdou někam, kde se budou cítit dobře, neţ do nějakého velkého hypermarketu, kde budou věci vyrovnané v řadách. Tady přijdou, mohou si o tom i popovídat s tím dotyčným, který tomu rozumí, můţe jim dopo-


INTERVIEW

[ríd:it] ručit. A ne, ţe přijdou do hypermarketu, řeknou „dobrý den hledám tohle…“ a tam bude nějaký brigádník, který neví vůbec, která bije, nemá o tom šajna. Takţe v tomhle to smysl má. Budoucnost, ta je těţká dneska. Já bych rád věřil, ţe to budoucnost má. Ale poslední dobou je to takový, ţe kníţky jsou draţší a draţší, lidi míň a míň čtou, do toho elektronický čtečky, takţe to tak trošku zabíjí, coţ je škoda.

na starost ligu ještě s jedním kamarádem, který se vrátil k Warhammeru 40 000. Pak to zůstalo na mně a snaţím se to drţet, ta hra mě chytla za srdce, snaţím se to rozšířit, předat dál a věnovat se tomu, Knihkuprotoţe bych nerad, aby ta pectví hra upadla.

S Valhallou je taky spojená východočeská liga ve hře Malifaux. Kdy a kdo s tím přišel? Tak teď uţ běţí třetí ročník, takţe to jsou tři roky, co to začalo. No a jak jsme se k tomu dostali? Malifaux Tak tady byly ty velké figurkové hry, Warhammer Figurková hra fungující ve stejnojmen- a Warhammer 40 000, a ném smyšleném lidi uţ chtěli zkusit zase vesmíru. Obsahuje něco nového, protoţe čloprvky steampunku, věka nebaví pořád to sahororu a westernu. mé. No tak se našla tahle Hrají vždy dva hráči hra, malá vlastně u nás, proti sobě na ploše 3x3 stopy s předem která měla tu výhodu, ţe domluveném prov sobě spojuje několik středí (les, ruiny ţánrů – horor, western, města atd.), pro které steampunk. Takové spojetaké zvolí vhodné ní více prvků a tudíţ se dekorace. Běžně se k tomu dostanou i lidé, herní skupiny skládají z 8 až 12 figurek kteří by se jiným hrám spíše nevěnovali. ale záleží i na domluvě hráčů. Figur- Tenkrát kdyţ jsme začínaky měří 32 mm. li, tak z těch prvních třech, Více info na stránčtyřech kluků jsem vlastně kách zůstal jenom já a ještě www.malifaux.com Joker. Původně jsem měl

Objednávat figurky pro Malifaux se musí pořád ze zahraničí? Ještě pořád ano. Dřív byl jeden obchod, který měl naskladněno, ale je problém v tom, ţe tahle hra je taková malá. Oproti jiným hrám, kde potřebuješ kaţdý půlrok kupovat nové figurky a nová pravidla, tak u Malifaux ti stačí nakoupit za třeba dva, dva a půl tisíce a stačí to. Teprve teď po třech letech vyšla nová edice, kdy si moţná koupíš nová pravidla, karty a pár figurek. Takţe ten odbyt je malý, a to je nevýhoda pro toho obchodníka, aby do toho vůbec šel. Teď v Praze je jeden chlapík, který to bere z Maďarska, chce tady mít alespoň základní věci, coţ si myslím, ţe je dobře. Protoţe spousta lidí se k tomu ještě nedostala, nemají to jak sehnat, nemůţou to jen tak koupit v obchodě, je třeba to objednat na internetu a mnohé to odradí.

Valhalla

A ty sám jsi hrál Malifaux nebo ho znal ještě před tím, neţ liga vznikla? Ale vy kromě kníţek tady prodáváte i Já jsem do té hry byl v zásadě různé hry, figurky… dotlačený. (smích) Kluci Tak přesně to je něco navíc, tyhle deskové v Praze byli z té hry strašně hry, karetní hry, co vlastně souvisí s tím téma- nadšený a třeba jeden známý tem a ţánrem fantasy, sci-fi, horor, ještě mě do toho půl roku přemlouvlastně komiksy. Protoţe to je to, co k tomu val, abych s ním mohl hrát. Já patří. Protoţe lidi, co to čtou, to chtějí i hrát, jsem říkal, ţe mě western bral je to většinou jedno s druhým. Je to vlastně jako dítě, teď uţ moc ne. Naamerický styl, jak tam právě ty nerdi a geeko- konec mi to nedalo, pořídil vé chodí do podobných obchodů. jsem si prvních pár figurek. Tam uţ jsem se chytil na ten Povaţuješ se za nerda? háček a uţ mě to nepustilo. No jak kdy, někdy jo, někdy ne (smích). Ale No a s kluky, co s tím začali, asi budu, protoţe přeci jen, není to úplně jsme si udělali hromadnou obv mezích normálnosti, tyhle koníčky. jednávku.

Malé knihkupectví zaměřené na sci-fi, fantasy, horor, komixy, deskové, figurkové, RPG a karetní hry. Najdete ho na adrese Mánesova 807/20 na Ulrichově náměstí. Zde se nachází i malá předváděcí místnost, kde si lze zapůjčit i zahrát několik deskových her či si vyzkoušet malování figurek. Vše po domluvě s obsluhou. Více info na www.knihkupec tvivalhalla.cz

Máte nějaké figurky Malifaux na prodej přímo v obchodě? Tady přímo ne, zbyla nám jedna jediná. Dříve byla snaha to tu mít, ale my se v zásadě

61


[ríd:it] všichni hráči známe, takţe jsme schopní se domluvit a uděláme jednu objednávku.

dostatečně dlouho vydrţela, aby nabarvila figurky a tak… To je jedno s druhým.

Kolik máš gangů nebo figurek? No figurek spousty. Gangů, to se teď trochu rozrostlo, protoţe se měnilo rozloţení. Ale tak dejme tomu, ţe jeden gang má 8 aţ 12 figurek, to se liší. Tak budu mít… Ty jo, nespočítám to na prstech obou rukou, tak patnáct, moţná dvanáct.

Je větší problém figurky nabarvit neţ s nimi pak hrát? To ani tak ne. Já tohle mám třeba s těma holkama společný, kdyţ uţ to chci hrát, tak ať to vypadá hezky, ať to mám hezky nabarvený. Přijde mi hloupý hrát s kusem cínu, který se leskne. Navíc pak si najít ten čas na to hraní, načíst si ty pravidla… Chápu, ţe ne kaţdého to baví. Ale zrovna to Malifaux si myslím, ţe je hra, která má největší potenciál na to, aby ji hrály i slečny. Třeba ten Warhammer je spíš pro kluky.

Hraješ v rámci všech frakcí, co jsou v Malifaux? Všechny frakce nemám, nemám třeba Guildu, to je právě ten western, kovbojové. Ještě nemám gremliny, ale ty jsem si chtěl pořídit. Mám spíš to, co je mi bliţší, vţdycky si najdu to, co se mi líbí a sedí mi, pak se to snaţím nějak skloubit do gangů.

No mě osobně některé figurky přijdou aţ moc strašidelné… Ony zase jsou slečny, které mají rády horor. Těm, kterým se to nelíbí, tak se najdou třeba Vybíráš si figurky spíš na základě toho, v tom westernu, nebo třeba Rasputina, ledová jak se ti líbí vizuálně nebo na základě to- královna. Já si myslím, ţe tahle hra má velký ho, co umí? potenciál v tom, ţe to není tak úzce zaměřený Na základě vizuálu u těch prvních a v zásadě jako fantasy nebo sci-fi. to hodnotím i podle pravidel. Kdybych se měl rozhodnout mezi dvěma hezkýma figurkama, Doporučil bys Malifaux hráčům nováčtak bych si asi vybral tu, která je hratelnější. kům, kteří nemají zkušenosti Ale hlavně ten vzhled. Třeba jsem tři roky shá- s figurkovými hrami? něl alternativu jedné figurky, která herně je Určitě, protoţe tam jde o to, ţe spousta figurskvělá, ale vizuálně se mi prostě nelíbila. kových her funguje na stejném principu – máš nějakou figurku, která má nějaké hodnoty a Jak často se v rámci ligy konají turnaje? v rámci těch hodnot házíš kostkami, aby se to Většinou jednou, dvakrát do roka tady v Hradci vyrovnalo, abys zjistila, jestli jsi vyhrála nebo ve Valhalle. My se v rámci ligy scházíme po prohrála a to je všechno. Tahle hra jako jedidvojicích, líp se to hraje na čas, je těţké se ná, alespoň jediná, se kterou mám zkušenost, sejít všichni v jeden den, jsou tu tátové od dě- je jiná. Člověk má balíček karet, líţe karty a tí, kaţdý děláme jinou profesi, jiné věci. Proto srovnává hodnoty s jejich pomocí. Navíc má to nejde tak často, já bych třeba byl radši, v ruce pár karet, kterýma to můţe ještě ovlivkdyby to bylo kaţdé dva měsíce, ale bohuţel nit. Tím pádem je to míň o náhodě. Člověk pona to uţ není čas, proto je to jednou dvakrát tom nemá ten zaslepený pohled, ţe byl zvyklý do roka. Ona ta liga to nahradí, ţe se kaţdý házet kostičkami ale má otevřenou hlavu a měsíc vidíme stejně kaţdý postupně. můţe pracovat s tím, co má Ivana Poláčková Říkáš tátové od dětí, máte hráče spíš tři- na ruce. Přijde cátníky a víc nebo mladší hráče? mi, ţe jsi tak Nejmladší to je ten náš Puštík, tomu bude příš- schopná víc tí rok osmnáct a pak to vlastně jde po nějaký ovlivnit hru, třicátníky a pětatřicátníky, a ty uţ mají doma nějak s tím malý sviště. počítat, kdeţto u ostatních her Máte nějakou slečnu v rámci ligy? jsi závislá na Měli jsme, ale teď zrovna ţádnou nemáme. tom, jak se Občas se objeví nějaká slečna, která by chtěla kostky přetočí. hrát, ale tam je většinou problém, aby u toho

62


REPORTÁŽ

[ríd:it]

Poradenské centrum Pomůžou Vám se studiem i s těhotenstvím

Během léta vyrostlo v přízemí Objektu společné výuky (tedy „Áčka“) kontaktní místo poradenského centra. Většina lidí si ho uţ jistě všimla, ale jen málo z nich ví, s jakým problémem se dá do centra přijít a jestli to má vůbec cenu.

Poradenské centrum funguje na univerzitě uţ od roku 2008. Aţ do letošního roku se však skládalo pouze z pedagogickopsychologické poradny, psychoterapeutickoduchovní poradny a střediska Augustin, které poskytuje podporu studentům se speciálními potřebami. Od října tohoto roku se k těmto třem částem přidala i kariérní a sociální poradna. Podle informací na stránkách školy jsou tam experti úplně na všechno. Člověk se na ně

můţe obrátit s psychickými, duševními i fyzickými problémy. S problémy se školou, s tím, ţe neví, co dál nebo ţe si není jistý sebou samým. Prostě téměř s čímkoli, co ho napadne. Poradí vám, jak si poradit Abych zjistila, jak moc jsou informace na internetu pravdivé, rozhodla jsem se nechat si poradit. Původní plán, přijít tam jako těhotná alkoholička se zoufalou bytovou situací a potřebou krást, mi nakonec připadal přehnaný a

63


[ríd:it] dost neuvěřitelný. Zvolila jsem mnohem jednodušší cestu – zeptat se na to, co momentálně řeším. Tedy na to, co dělat po bakaláři a jaké šance mám vlastně se svým oborem do budoucna. Dokonce jsem nabídla dvě vlastní cesty, z nichţ bych si ráda jednu vybrala. Byla jsem dost naivní, kdyţ jsem si myslela, ţe mi bude okamţitě odpovězeno na všechno. Paní, co v poradenském centru sedí, mě rychle vyvedla z omylu. Aby mi mohla správně poradit (coţ vlastně neudělá, ale o tom dál), musíme spolu absolvovat pár sezení, na kterých se dozví něco víc o mé osobě a podle všeho se o sobě dozvím víc i já. Bude to běh na dlouhou trať. Tohle jsem nečekala. Předpokládala jsem, ţe mi z počítače vysype seznam oborů, na které pokračovali absolventi toho mého, a tím celá věc skončí. Další překvapení přišlo s větou. „Já vám nemůţu poradit, co dál, na to si během sezení přijdete sama.“ Dozvěděla jsem se, ţe ta milá, usměvavá paní bude můj studentům. „průvodce“ ,neboli „kouč“, a jen mi pomůţe Pokud někdo nechce řešit své problémy nasměrovat se tím správným směrem. Vlastně s člověkem, který ho buď učil, nebo dost moţmi poradí, jak si poradit. Tak to funguje u kaţdého, nejsem výjimka. Ačkoli jsem přišla s jednoduchou otázkou, jaké mám moţnosti, aţ dostuduji bakaláře, nějakou chvíli bude trvat, neţ se na ni dozvím odpověď. Ještě štěstí, ţe jsem upustila od alkoholičky s dítětem na cestě, to bych tam pravděpodobně docházela ještě dva roky. ná v budoucnu bude učit, nemusí se bát přijít Pomoc pro studenty i absolventy do kontaktního místa. Kdyţ se svěří se svými Něco jsem se ale v centru dozvěděla. Paní se- obavami, bude přesměrován do centra, které dící za stolem mi svěřila, ţe v centru se objeví spolupracuje s UHK, ale nespadá pod ni. průměrně deset lidí za týden, coţ je zatím má- Doba, ve které si člověk můţe přijít pro radu, lo, ale na to, ţe funguje tak krátce, by se je vyvěšená Natálie Pecárová tenhle počet dal povaţovat za úspěch. Spous- na stránkách ta lidí, kteří se v centru objeví, jsou absolven- UHK. Rozhodti. Veškeré poradenství je totiţ poskytováno ně se nemusí zdarma i dva roky po absolutoriu, a to hlavně obávat, ţe by na jeho problémy nebylo nalezeno řešení. Moţná to bude nějakou chvíli trvat, ale z toho důvodu, ţe studenti včas nezačnou ře- časem to určišit svou budoucnost po škole. Pak skončí tě pod vedes titulem na pracovním úřadě. A právě se shá- ním „kouče“ něním práce a nástrahami skutečného ţivota zvládne. pomáhá centrum jak současným, tak bývalým

Já vám nemůžu poradit co dál, na to si během sezení přijdete sama

Vlastně mi poradí, jak si poradit

64


INTERVIEW

[ríd:it]

Mít sen a splnit ho! Na začátku to byl úkol, na konci splněný sen. Studentka UHK Kája na začátku prosince vydala sbírku básní Almanach pouličních snů. Vydaní knihy doprovázela masivní reklamní kampaň – růţovočerné plakáty, které jste potkávali na různých místech Hradce Králové. Celá akce vyvrcholila autorským čtením 4. prosince. Jak se to mělo s touto ,,malou milou broţurkou“ nám Kája ochotně povyprávěla, týden před zmiňovaným čtením, i kdyţ sama v tu chvíli nevěděla, kde jí hlava starostmi o knihu stojí.

Jak jsi přišla na nápad vytvořit Almanach pouličních snů? Ten nápad vzniknul ve chvíli, kdy mi bylo před rokem řečeno, ţe moje bakalářka musí být postavená na nějakém projektu. Jelikoţ mám vztah k poezii a uţ si sama píšu několik let básničky pro sebe do šuplíku, tak jsem si říkala, ţe bych chtěla udělat něco s poezií. Vím, ţe víc lidí si píše takhle pro sebe a jsou to třeba i kvalitní věci, ale nedávají to nikomu číst, a tak jsem začala takové lidi hledat. A napadlo mě, ţe nejenom vydat kníţku, ale udělat k tomu i nějaký slavnostní společenský večer, kulturní akci, takţe pořádat autorské čtení. A uţ to pak začalo do sebe nějak zapadat a nápad se začal formovat.

prostě lidi, se kterýma jsem se o tom bavila, mi říkali proč ne, proč to neudělat trochu ve větším, zkusit sehnat i nějaký lidi přes plakáty a nedělat to vyloţeně jen pro okruh svých známých, takţe jsem určitě nečekala, ţe to bude aţ takhle ve velkým. Jsem hrozně ráda, ţe jsem si to takhle potahala.(úsměv)

Děláš to sama nebo ti někdo pomáhá? Tak pomáhají mi lidi, ale řekla bych, ţe spíš většinu organizuji sama. Pomáhá mi můj kamarád Vláďa Luňáček, to je můj grafik. Dělal mi všechny samolepky, plakáty, obálku i ten slide, co běţí právě v tom Centíku. Pak mi kamarádi pomáhali dělat například korekturu nebo blok knihy, webový stránky, roznášet letáky. Nikdo pro mě nedělal nic za peníze, všechTeď jsi ve fázi, ţe ti tady všude visí plano to bylo o kamarádech a potom, ţe mi ty lidi káty, v Centralu před filmem máš logo sami chtěli pomoct. Třeba letáky všechny, kteAlmanachu, kdyţ si s tím začínala, čekala rý jsem si nechala vytisknout, mi udělala taky jsi, ţe to bude takhle velký? známá zadarmo a normálně by mě to stálo docela dost peněz. Určitě ne. První chvíli jsem ani nechtěla rozjíţdět velkou propagaci s plakátama, ale pak Letáky jsou ve škole, v knihovně... kde

65


[ríd:it] ještě? Jsou skoro po všech budovách školy, jsou ve vědecké knihovně, v polovině poboček městské knihovny, pak jsou v Centrálu, v podchodu, ve skate shopu u Grandu, v Convers shopu, na jednom hradeckém gymnáziu a asi na více místech, ale uţ si teď nevzpomenu. Almanach je sbírka nejen tvých básní. Jedná se o 38 básní 37 autorů. To znamená, ţe jeden autor, tam má básničky dvě? Jo a jsem to já. Já tam mám básničky dvě, jednu na konci a jednu na začátku. Jak jsi ty básničky vybírala a kolik se ti jich sešlo? Sešlo se mi asi o takových 10 básniček víc neţ je v Almanachu a vybírala jsem to i podle, nechci to říct, ale řeknu to, i podle kvality, protoţe některý básničky se mi vyloţeně nelíbili. A jelikoţ je to můj projekt, tak jsem je do té kníţky nedala, ale jinak jsem vlastně otiskla skoro všechno. Já jsem byla vţdycky ráda, kdyţ jsem z toho člověka tu básničku dostala a jelikoţ tam mám pro mě i blízký lidi a hodně zajímavý, tak o některé básničky jsem fakt stála a hrozně to z těch lidí tahala. Všechny ty básničky spojuje sen, proč zrovna sen? Kdyţ uţ jsem měla tu myšlenku v hlavě, jak by to teda probíhalo, tak se mi to začalo hrozně líbit, a jak uţ jsem říkala, mám vztah k poezii a ke kníţkám všeobecně, tak to začal být můj sen, vydat taky kníţku a ten projekt prostě realizovat. Z toho plyne to slovo sen. Navíc to slovo je i moje oblíbené, protoţe hodně souvisí se surrealismem, který mám ráda. Vlastně kaţdý to mohl pojmout, jak chtěl. Mohl to slovo pojmout jako sen, který se člověku zdá, kdyţ spí. Nebo jako sen, něco po čem člověk touţí. A ta druhá část – pouliční, tak je to chápané tak, ţe já jsem vyloţeně sbírala třeba i na ulici. A pak s tou ulicí i hodně souvisí i grafická stránka. Na obálce, na samolepkách a na plakátech byla lampa a lampa je pouliční. Ještě k tomu snu, takţe to ty autory nijak neomezovalo, ţe hlavní téma byl sen? Ten sen nebyl téma. Já jsem jim říkala, ţe je to lexikální záleţitost, ţe tam to slovo musí být

66

v jakémkoliv pádě a ţe to vůbec o snu být nemusí. Já jsem pak chtěla a tak to i je, ţe v té knize je vyloţeně i to slovo zdůrazněné v těch básničkách. Autoři jsou pod básničkami podepsaní nebo jsou tam anonymně? Není to anonymní, ale někteří z nich mají pseudonym, který není ale vymyšlený, pouţívají ho i jinak. Jaks přišla na logo? A jsou tam naschvál tvoje oblíbené barvy? Na to jsme přišli, přesně si pamatuju kdy. Byl to takový příjemný letní podvečer, seděli jsme s mým grafikem venku na lavičce. On různě

Dělám něco, co se lidem líbí a čemu fandí kreslil obrázky a já jsem říkala, co se mi líbí a co se mi nelíbí. Aţ jsme vlastně došli k té lampě, ţe ta je úplně suprová, a pak ještě kanál, ten jsem si hrozně oblíbila. Růţové to je, protoţe k té barvě mám vztah uţ několik let. Ví se to o mně, tak jsem prostě chtěla, aby to bylo vidět ţe to je moje. Kníţku budeš prodávat na autorském čtení 4. prosince v Centrálu, dá se pak sehnat ještě někde jinde? Kníţka se bude prodávat prioritně na tom autorském čtení. Dál bude na webových stránkách Almanachu formulář k objednání. Chci oslovit třeba i nějaká menší hradecká knihku-


[ríd:it] pectví Uţ mám na ně vymyšlený i takový martoho znova pustila, protoţe je to super, baví mě ketingový tah, aby si tu kníţku určitě do prodeje to, líbí se to lidem a uvidím, jak dopadne to auvzali. Takţe se ta kníţka bude prodávat dál, torské čtení. doufám, ţe se i třeba něco dotiskne. Uţ máš první výtisky u sebe. Vypadá, tak jak sis jí představovala?

Vypadá. Kdyţ jsem v ruce v pondělí drţela nátisk, tam mě zaplavila úplně šílená euforie, ţe za tím stojí rok práce. Ta kníţka je nádherná. Je to taková spíš malinká broţurka, ale je roztomilá a myslím, ţe i to, co je v ní má toho spoustu do sebe.

Michaela Šťastná

V jakém nákladu jsi ji teď vytiskla? Vydala jsem 150 výtisků. Pustila by ses do toho znovu, kdybys tušila, co všechno tě čeká a kolik s tím bude práce? Před týdnem jsem měla první takovou velkou schízu. Nejradši bych prostě utekla a uţ bych se na to vykašlala, ale na druhou stranu mě ten projekt hrozně naplňoval a naplňuje a je to strašně hezký pocit vidět, ţe dělám něco, co se lidem líbí a lidi tomu fandí a dostává to nějaký tvar prostě – nejdřív samolepky, pak plakáty, teď drţím v ruce knihu. Takţe asi bych se do

67


[ríd:it]

Kuřácký klub na UHK I s biliárovým stolem?

Tabákový dým je pro celou řadu lidí nepříjemným štiplavým zápachem, se kterým se snaţí vůbec nepřicházet do styku. Pro druhou skupinu lidí však jde o nezbytnou součást rituálu, bez něhoţ se nedokáţí obejít. Vzhledem k poměrně vysokému procentu kuřáků, součástí veřejných objektů často bývají vyhrazené kuřácké zóny – a budova společné výuky na hradecké univerzitě není výjimkou. Co na současné provedení „venkovní kuřárny“ říkají studenti a vedení školy?

Je čtvrtek, těsně před třetí hodinou odpolední. Počasí je příjemně polojasné, fouká slabý vítr a je relativně teplo. Malé skupinky studentek a studentů postávají na rampě před vchodem do „Áčka“. Všichni se nachází napravo od automatických dveří a spokojeně pokuřují. Panuje zde pohodová atmosféra, pravděpodobně související s blíţícím se koncem studijního týdne. Vtírám se mezi nejpočetnější hlouček a ptám se, jestli můţu chvilku otravovat otázkami týkajícími se kouření v prostorách poblíţ univerzity. Šest pohledů mi odpovídá souhlasným přikývnutím.

68

„Jak se vám tady kouří?“ Tento první dotaz je naprosto jednoduchý, ale vyvolává nejvíce pobavených reakcí. Jakmile dozní smích studentky, která si zřejmě myslí, ţe se pokouším o nějaký špatný vtip, dostane se mi vesměs kladných, ale poněkud rozpačitých odpovědí. Svou otázku proto rozšiřuji a táţu se skupinky, zda se jim před vchodovými dveřmi kouří dobře za kaţdého počasí. „Tak jako není to ţádnej luxus, ale aspoň tu je stříška. Jsem ráda, ţe mě neţenou o sto metrů dál jako na střední,“ říká nejvíce sdílná kuřačka. „Jo, dokud není fakt zima, tak se to dá,“ přikyvuje další studentka. Podobné reakce má i zbytek osazenstva, aţ


REPORTÁŽ

[ríd:it] na studenta, který mi sděluje, ţe je mu to jedno, protoţe kdyţ fakt mrzne, tak chodí kouřit do kabinky na WC. Svou vtipnou odpovědí mi nepřímo nahrává na další otázku: Jaký je názor kuřáků na vytvoření klimatizované kuřárny na univerzitní půdě. V tento moment přikyvování skupinky začne nabývat na intenzitě. „Určitě je to lepší nápad neţ Spořitelna nebo poradenské centrum,“ nechává se slyšet mluvčí hloučku. Student, který pravděpodobně čte mé myš-

lenky, dodává: „Bylo by to přínosné i v tom, ţe bychom nemuseli kouřit pod nos všem, kteří jdou dovnitř.“ Dýmová clona Můj kamarád, který pálením tabáku výsostně pohrdá, mi jednou sdělil, ţe kdyţ chce odpoledne odejít z Áčka, musí projít třemi dveřmi. Ty dvoje automatické jsou prý v pořádku, ale při průchodu třetími je potřeba zadrţet dech. A právě na „třetí dveře“ (oblaka nikotinem nasáklého kouře přímo před vchodem) se chci zeptat dalších nekuřáků, kteří se před budovou pohybují. A tady nastává problém. Po kuřácké části rampy neustále sem a tam proudí lidé, ale v levé, nekuřácké části? Jen prázdné lavičky. Jednu z nich obsazuji a čekám, aţ se přiblíţí potenciální oběť výslechu. Brzy mi však dochází, proč tu nikdo není. Člověk nemusí být ţádný militantní nekuřák, aby si uvědomil, ţe čistota ovzduší napravo a nalevo od vchodu se zas tak významně neliší. „Já kdyţ se chci jít nadechnout čerstvého vzduchu, jdu radši sem,“ říká usměvavá studentka Andrea, kterou potkávám pod barevnými sakurami lemujícími cestu k univerzitě. „Aby nekuřácká část u vchodu

měla aspoň nějaký smysl, popelníky by se musely přesunout úplně na kraj té terasy.“ Na otázku, jestli jí současný stav problematiky vadí, krčí rameny. „Já nevím. Nadšená z toho zrovna nejsem, ale dá se to přeţít.“ Vybudování kuřárny s tím, ţe by kouření poblíţ vchodu bylo zakázáno, jí přišlo jako rozumný nápad. „Mám ale pocit, ţe takový návrh jen tak neprojde,“ dodává Andrea nakonec. Chceme kuřárnu? Podávejme výkony jako studenti Harvardu! Vedení školy s Andreiným tvrzením souhlasí. Podle kancléře univerzity, doktora Ondřeje Tikovského jsou priority jinde neţ ve vytváření klimatizovaných kuřáckých místností na univerzitní půdě – coţ je naprosto pochopitelné. Aby o něčem takovém vůbec mohla být řeč, hradecká univerzita by údajně musela výrazně zmodernizovat technologické a vědecké zázemí a zvýšit výkonnost. „Aţ budeme mít výkon srovnatelný s Harvardem, nebo alespoň nějakou solidní středoevropskou univerzitou, tak se klidně pustíme do kuřáckých klubů s biliardovými stoly,“ říká Tikovský. A co z toho vyplývá? Ať uţ si přejeme kuřárnu z jakéhokoliv důvodu, měli bychom se začít zatraceně snaţit.

Viktor Nedbal

69


Anonymní přiznaní studentů UHK z facebookových stránek Přiznání UHK glosují dva redaktoři našeho magazínu.

Na zkoušky z historie a archeologie jsem se neučil z doporučené literatury a poznámek, ale z kresleného seriálu Byl jednou jeden člověk.

„Věřím tomu, ţe ze seriálu Byl jednou jeden člověk se toho dá spoustu naučit, všechno je tam vysvětlené hezky po lopatě a já ho jako malá ţrala. Ovšem jestli předčí doporučenou literaturu, to opravdu netuším. Navíc podle mě zabere mnohem víc času zhlédnout celý seriál, neţ se naučit na zkoušku.“

„Proč ne? Super nápad! Důleţitej je výsledek a je jedno, jestli se to člověk učí z doporučený literatury, bible nebo seriálů pro děti.“

Reflexe na knihy vypracovávám zásadně z knih, které jsem nečetla.

„Proč? Připadáš si pak jako taková ta cool rebelantská studentka, která má všechno na háku? Tvrdou disciplínu na tebe! Ony by tě tvé výstřednosti přešly.“

„Myslím si, ţe tohle je blbost. Kdyby šlo o referát, nedivila bych se, ale reflexe je trošku jiná liga. Člověk musí aspoň trochu rozumět tomu, o čem píše, a k tomu si to holt občas musí přečíst. Je ale dost moţný, ţe jsem jen poctivej pitomec a zbytečně si nějakým čtením přidělávám práci.“

Jednou jsem zůstával Hradci přes státní svátek v týdnu, abych si počkal na jeden devadesátiminutový seminář ve čtvrtek a pak jel domů. Ráno jsem dospěl k tomu, ţe se mi do školy nechce, tak jsem před odjezdem zašel ještě na jedno. Jaký bylo moje překvapení, kdyţ jsem se tam potkal s vyučujícím, kterej mě přivítal slovy: „Taky se Vám nechtělo?" Moji spoluţáci zatím čekali v učebně...

70


Tohle bych opravdu chtěla zaţít. Takové příjemné setkání! Myslím, ţe to je absolutně moţný a vůbec bych se tomu nedivila. Profesoři od nás občas potřebují oddych.

Ne všichni učitelé jsou lidé, všichni ale dozajista bývali mladí. A kaţdý mladý se alespoň jednou v ţivotě potkal s pokušitelkou zvanou prokrastinace. No a někomu to holt zůstalo...“

Pro svůj zvrácený smysl pro humor ráda trápím vyučující na interpretačních seminářích literatury tím, ţe do své analýzy knih zapojuju nesmyslně uţité pojmy z biologie jako "astigmatismus úhlu pohledu vypravěče" nebo "heterozygotní pojetí duality percepce vyprávění". Zatím mi vše zuřivě odkývali. Začínám mít o humanitní vědce trochu starost. Vivat JLK!

„A myslí si slečna, ţe ani jeden z vyučujících neumí pouţívat google? Aby se jí to někdy nevymstilo.“

„Je strašně super, ţe zná slečna tolik cizích slov, já jsem si je musela najít na internetu.“

Kdyţ se na přednášce nebo semináři nudím, představuji si učitele v pyţamu. Bohuţel mi to někteří z nich kazí tím, ţe vyučují v něčem, co zřejmě uţ pyţamo je.

„Vím přesně, koho má autor přiznání na mysli. Ale nezazlívala bych jim to. Kdybych já měla moţnost přespávat na univerzitě, taky bych se neobtěţovala převlíkat se z pyţama.“

„Znám. Viděl jsem. Ale pořád doufám, ţe to byla jen nějaká kolektivní halucinace.“

71


Rozhovor dvou učitelů: první: tak co? jak ti jde ten novej přidělenej předmět? druhý: ale znáš to, studenti zatím netuší, ţe toho o něm ví víc neţ já...

„Ale jo, proč ne. Pár vyučujících uţ se nám svěřilo, ţe daný předmět vyučují poprvé v ţivotě.“

„Jeden vyučující nám tvrdil, ţe předmět, který nás učí, mu byl přidělen, a ţe o něm vůbec nic neví, takţe si myslím, ţe se tenhle rozhovor mohl skutečně odehrát.“

Jako seminárku z operačních systémů jsem odevzdal návod od mikrovlnky a dostal 8/10b.

„Vţdycky jsem chtěla mít takovej styl a zkusit něco podobného na jeden z mých předmětů. Ale jsem na to moc velký srab. A navíc si myslím, ţe je to výmysl. Pokud někdo stojí o to udrţet se na univerzitě, nebude pokoušet svoje štěstí.“

72

„Já jsem se nad příznáními podobného typu vţdycky spíš zamýšlela, jestli je to moţný, a tak nějak se mi to líbilo. Je to taková rebelská představa, dát do seminárky něco, abys zkontrolovala, jestli to váţně čtou. Pak jsem ale byla celé léto v pokušení napsat alespoň kontrolní větu do nějaké seminárky… Třeba "A Bůh stvořil nebe a zemi" nebo "Leoprd z Ankhu“.


Erasmus anketa Stojí to za to?

Ankety se účastnili studenti napříč všemi fakultami Univerzity Hradec Králové, kteří byli nebo jsou v zahraničí na Erasmu. Měli určit klady a zápory svého pobytu a své cesty do cizí země.

73


Radka Capicarová

Pdf,

Transkulturní komunikace

Belgie - University College Katholieke Hogeschool Brugge-Oostende

Lenka Matějková

Přírodovědná fakulta

Lotyšsko - Riga Teacher Training and Educational Management Academy

+ Získáš plno nových kontaktů z celého světa. Po příjezdu domů tě bude čekat hromada práce do + Získáš praktickou zkušenost, co se školy. Mě osobně na UHK neuznali ani jeden zápočet týče adaptace na cizí prostředí. ze zahraniční univerzity. - Problém někdy můţe být nízké stipendium a malá šance na přivýdělek na brigádách

Eva Capicarová Josef Šimek

Pedagogická fakulta

Litva - Kaunas University of Technology + Ať jedeš kamkoliv Erasmus tě obohatí především po jazykové stránce. Prostředí a ostatní zahraniční studenti tě mluvit donutí, i kdyţ tvoje znalosti nejsou nejlepší - Moc věcí mne nenapadá, snad jen to, ţe lidi, kteří jedou na Erasmus jen kvůli učení si na konci stěţují, ţe tento program moc o učení není, coţ mohu sám potvrdit.

Nicole Baronová

Filozofická

fakulta

Itálie - Università degli Studi del Piemonte Orientale Amedeo Avogadro + Proţiješ spoustu nezapomenutelných záţitků - Maminka za tebe nebude vařit ani uklízet.

74

Ústav sociální práce

Portugalsko - Instituto Politécnico de Coimbra + Je to skvělá příleţitost, jak poznat nové lidi a novou zemi. A hlavně taky dost dobrý způsob, jak poznat sám sebe. - Neznám důvod, proč do toho nejít! Jsme mladí, takţe bychom neměli tuto šanci promarnit.

Miguel Gonzales

Fakulta informatiky a statistiky

Španělsko - Universidad de Granada + Člověk si uţije spousty zábavy především na kolejích. Rozhodně Erasmu nelituji. S lidmi z Čech si občas napíšu a jsem rád, ţe ani oni na mě nezapomínají. - Zpočátku bylo těţké se začlenit. Česká republika je úplně jiná neţ Španělsko. Ze začátku se ke mně lidé chovali arogantně, ale to se časem zlepšilo.

Bára Bílková

Filozofická fakulta

Turecko - Muğla Sıtkı Koçman Üniversitesi + K cizí zemi patří nová kultura. Naučíš se přijímat neznámé tradice a máš moţnost se naučit místní jazyk. - Stipendium, které dostaneš, pravděpodobně nepokryje 100% tvých nákladů.


Závěrem Velké díky patří tiskárně PEP-in studio, která nám poskytla sponzorský dar, a díky níţ jsme mohli náš projekt marketingově podpořit. Speciální díky patří všem, co nám poskytli informace, ne vţdy pravdivé, zato zajímavé. Dále našim rodinným příslušníkům a kamarádům, kteří i přes veškeré své naléhání museli některé večery pít lahodné alkoholické moky sami. Nemůţeme zapomenout na naše báječné učitele, kteří nás díky svým hodinám vytrhli z ustavičného pracování na časopise. A největší dík patří nám všem, jsme NEJLEPŠÍ, takţe RÍD:IT! Navštiv také naše stránky na facebook/rid:it. A rozhodně nezapomeňte kliknout na odkazy pod reportáţemi, najdete tam vtipné obrazové zpracování tématu!

REDAKCE Šéfredaktorka: Dominika Benešová

Editoři: Daniela Knyplová, Jan Verner, Karolína Horáková, Pavlína Honcová, Veronika Pavlisová

Korektoři: Andrea Víšková, Radek Hybšman, Natálie Pecárová

Grafická úprava: Dan Lechmann, Natálie Barcalová

Marketing: Ivana Poláčková, Klára Vostrá

Sazba: Michaela Poláková, Michaela Šťastná

Konečná úprava: Jana Matunová, Magda Ferčáková, Markéta Drahorádová

Holky a kluci pro všechno: Pavlína Nedbalová, Viktor Nedbal

Iniciátor: Mgr. Michal Čuřín

75

ríd:it  

Jedinečný a neopakovatelný časopis studentů JLK Čti ríd:it a dozvíš se víc! prosinec 2013

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you