Félagið Tékkneska á Íslandi / Spolek Čeština na Islandu
Vítězné povídky 1.ročníku mezinárodní povídkové soutěže na téma
Země, kde žiji. Land sem ég lifi í. The Country Where I Live. Le pays dans lequel je vis. El país donde vivo. ...
1
OBSAH
Kategorie 6-8 let Jméno
Povídka
Země
Rohlík Pavlík a cesta do Ameriky
USA
2. místo Alice Anderson, 8 let
Země, kde žiji
Velká Británie
3. místo Nicole Alexander, 7 let
Země, kde žiji
Švýcarsko
Jméno
Povídka
Země
1. místo Martin Höög, 12 let
Zima v Laponsku
Švédsko
2. místo Juliette Francesca Keates, 11 let
Země, kde žiji
Velká Británie
3. místo Tonda Jirásek, 12 let
Let v Norsku
Norsko
Jméno
Povídka
Země
1. místo Matilda Höög, 14 let
Sama
Švédsko
Májové svátky na Eibenthale
Rumunsko
1. místo Jesse O´Donovan, 8 let
Kategorie 9-12 let
Kategorie 13-16 let
2. místo Nicoleta Zerzavi, 15 let
2
3. místo Eliška Merchant-Dest, 13 let
Země, kde žiji
USA
Kategorie 6-8 let ROHLIK PAVLIK A CESTA DO AMERIKY BYL JEDNOU JEDNOU JEDEN ROHLIK. TEN ROHLIK SE JMENOVAL ROHLIK PAVLIK. JEDNOHO DNE SE NUDIL (ON BYDLEL V NOVE PACE) A ROZHODL SE ZE BUDE CESTOVAT DO AMERIKY. NASEL SI VELIKY KUS DREVA, SEDL SI NA NEJ A PLUL PO RECE LABI AZ DOPLUL K VLTAVE. ODTAMTUD PAK PLUL DO PRAHY. V PRAZE PAK VYSKOCIL NA KARLUV MOST A VIDEL AUTOBUS NA KTEREM BYL NAPIS ‘LETISTE’. ROHLIK VYSKOCIL NA TEN AUTOBUS A SCHOVAL SE TAM POD SEDADLO. NA AUTOBUSE SE SEZNAMIL S HOUSKOU. JMENOVALA SE HOUSEK FOUSEK. STALI SE Z NICH KAMARADI. KDYZ DOJELI K LETISTE, VYSKOCILI NA LETADLO KTERE LETELO DO KANADY. NA LETADLE SE OBA SCHOVALI POD SEDADLO. BRZY UVIDELI JEDNU PANI, KTERE Z KAPSY VYSKOCIL COKOLADOVY BOMBON. BOMBON SE DOKUTALEL K NIM A PREDSTAVIL SE JIM: “JA JSEM COKO MOKO”. KDYZ VSICHNI 3 DOLETELI DO KANADY, NASTOUPILI NA LETADLO CO LETELO DO PORTLANDU V OREGONU. KDYZ TAM DOLETELI, NASLI SI PEKNOU DIRU V ZEMI POBLIZ LETISTE A TAM SE VYSPALI. ALE ZA TYDEN SE ZASE ZACALI NUDIT V PORTLANDU, TAK VYSKOCILI NA AUTO, KTERE JELO NA SEASIDE (SLYSELI TOTIZ, JAK SE RIDIC VOZU 3
VYTAHUJE PRED NEKYM ZE JEDE NA PLAZ). KDYZ DOJELI NA PLAZ, RIDIC AUTA SEL HRAT GOLF. PAN RIDIC UVIDEL COKO MOKO A MYSLEL SI, ZE JE TO GOLFOVY MICEK. KDYZ SE ROZMACHL, ABY DO NEJ TUKNUL, ZACHRANIL HO JEDEN GOLFOVY MICEK. MICEK SE JMENOVAL BUM BUM. DOVEDL JE DO SVYHO DOMECKU, KTERY BYL V JEDNE GOLFOVE DIRE. BUM BUM SLYSEL O EVROPE, A ROZHODL SE, ZE TAM CHCE TAKY. CTYRI KAMARADI DOJELI STEJNYM AUTEM NAZPATEK NA LETISTE DO PORTLANDU. ZROVNA ODTAMTUD LETELO LETADLO NA ISLAND. NA ISLANDU PRISTALI V REJKJAVIKU. NA LETISTI SI LIDI KUPOVALI CASOPISY A ZASOBY JIDLA NA CESTOVANI. KAMARADI SE JELI PAK PODIVAT AUTOBUSEM NA JEDNU SOPKU. PAK SE VRATILI NA LETISTE A NASLI ZASE LETADLO CO LETELO DO PRAHY. KDYZ ZASE DORAZILI DO PRAHY, SLI NA DLOUHOU PROCHAZKU K VLTAVE. TAM BYLY LABUTE. POPROSILI JEDNU LABUT, ABY JE PROSIM ODNESLA ZASE DO NOVE PAKY. LABUT LETELA DO NOVE PAKY. ZA NEJAKOU DOBU SE MICKU BUM BUM STYSKALO PO JEHO DOMOVE NA SEASIDE. TAK SE ROZLOUCILI A MICEK BUM BUM ZASE LETEL LETADLEM DOMU. TRI KAMARADI MELI NA CO VZPOMINAT A UZ SE NENUDILI. KONEC.
4
Jesse O´Donovan, 8 let Česká škola Portland, Oregon USA 5
Alice Anderson, 8 let Česká škola bez hranic Londýn Velká Británie
6
7
Nicole Alexander, 7 let Česká škola bez hranic Ženeva Švýcarsko 8
Kategorie 9-12 let
Zima v Laponsku Obloha je jasná a mráz štípe do tváře. Přes ledem pokryté louky vane vítr a všichni, kteří se snaží jít proti přírodě, skončí jako památky, které sníh skryje do závěje. Přesně to se stalo před dvěma dny, když naše záclony chytily od plamene svíčky. Oheň se po nich vyšplhal a rozšířil se přes celý dům i s garáží a boudou. Maminka s tatínkem začali zoufale házet sníh na dům a já jsem se taky přidal, ale proti plamenům nic nepomohlo. Potom jsme tam zůstali se ztuhlým pohledem pozorovali, jak se náš dům mění v popel a dým. Všichni jsme byli v šoku, když jsme si uvědomili, že nejbližší dům leží dvanáct kilometrů od našeho domu. Taky jsme vědeli, že naše mobily shořely v chalupě a to jediné, co jsme si stihli vzít, byly naše bundy a boty. Od této chvíle začalo naše dlouhé putování. Bylo časně ráno, ale pořád byla tma, protože tady v Lapponsku jsou v zimě hodně krátké dny, zato noc je velmi dlouhá. Obloha nad námi se začala zatahovat tmavým mrakem a podle maminky, se během krátké doby, celá krajina utopí v mlze. Museli jsme se rychle rozhodnout, k jakému domu se vydáme. Tatínek se naštěstí vyznal ve hvězdách, takže nás mohl ujistit, že se držíme na správné cestě, ale na to muselo být bezmračno. Už jsme se museli vydat, aby nás mlha nepohltila úplně. Naposledy jsme se ohlédli na náš shořelý dům a se smutkem a slzami v očích jsme se vydali za pomocí. Ale brzo jsme si uvědomili, že jenom s botami a bundami a bez jídla v nehostinné krajině dlouho nepřežijeme. Tatínek šel první, aby v hlubokém sněhu vyšlapal cestu, maminka šla poslední, abych se neztratil. Před sebou jsme měli dlouhou cestu pokrytou ledem, sněhem a neprostupnou vegetací. V tuhle chvíli jsem se necítil jako pán tvorstva, spíš naopak, jako obět, na kterou má každá zvěř nastražené oči a jenom po mně chce skočit. Stopy našeho auta zmizely před několika dny pod sněhem a to jediné, co bylo na zemi vidět, byly otisky našich bot a stopy divoké zvěře. Světlo, které odrážel sníh, bylo nesnesitelné a po dlouhé době jsme museli udělat z kusu látky filtr přes oči, abychom neoslepli. Dlouho jsme se brodili v sněhu a síly nám ubývaly. Po namáhavé chůzi jsem cítil, jak mně přestává fungovat hlava. Protože byla tak vysílena a myslela si, že za každým kopcem uvidí nějakou cestu, která nás dovede k civilizaci. Na konec jsme dorazili k zamrzlému jezeru. Zdálo se mi, že bylo jen tři kilometry 9
široké, ale jednou mně řekl učitel, že vždycky se má vzít vzdálenost krát tři, takže jezero mohlo být až devět kilometrů široké! Nechtěl jsem tomu věrit, ani moji rodiče tomu nechtěli uvěřit, protože se to jezero zdálo být velmi krátké. Teď jsme se museli rozhodout, že půjdeme zkratkou přes hluboký načechraný sníh s nebezpečnými dírami, kde se dá uvíznout nebo v nejhorším případě sjet několik metrů hluboko do jámy a zůstat tam. Potom se může stát, že dříve než přijde pomoc, tak tam člověk zmrzne nebo umře hladem a žízní. Najednou jsem viděl, jak se začalo stmívat a tma pokryla údolí. “Budem se tady muset zastavit a nachystat nějaké pasti, abychom zítra měli jídlo,” řekl tatínek lehce rozrušeně. “Já jdu najít nějaké místo, kde se můžem skrýt před zvěří,” řekla maminka. “Koukejte! Mám udělat pár oštěpů, jak ste mě to učili?” zeptal jsem se. Našel jsem totiž v kapse u bundy kapesní nožík. “To je nádhera!” řekla maminka radostně. ”Ano, můžeš, ale každých pět minut si musíme takhle houknout,” řekl tatinek. “Hoooooooooo, hoooooooooo.” ”Tak dobře,” odpověděl jsem. ”Tak já zatím udělám ty pasti,” řekl tatínek. Tolik houkání nejspíš les nikdy nezažil. Šel jsem rovně k několika stromkům, které rostly opuštěně v nízkém porostu. Hledal jsem co nejrovnější mladé stromky. Ale neměl jsem moc na vybranou, protože tady v severním Laponsku nerostou skoro žádné. Našel jsem dva, které se mi hodily, takže jsem se dal do práce. Šel jsem ke stromku a začal jsem ho nožíkem řezat. Sednul jsem si na sníh a začal jsem seřezávat konec do špičky. Ruce mně rychle prochladly a po další chvíli už jsem je vůbec necítil. Byl jsem rád, když jsem byl hotový a mohl jsem se vrátit k mamince. Snadno jsem ji našel. Maminka objevila docela dobré místo a potom, co jsem byl velmi dlouho ve větru, tak se mi to místo zdálo velice útulné. Bylo za kamenem, v malé prohlubni. Právě se vrátil tatínek se zprávou, že se mu povedly vyrobit pasti a jestli všechno půjde tak, jak on doufá, tak zítra budeme mít jídlo. “Mami, já se strašně bojím! Co když tady zahyneme?” “Neboj se, vždyť to zvládnem,” řekla mamka a snažila se mě utěšit. “Maminka má pravdu, zítra už bude líp,” dodal tatínek Chvíli nastalo ticho a potom se moje maminka rozbrečela a odešla s tatínkem, který ji utěšoval a říkal, že se z divočiny dostaneme. Musíme být ale v klidu, abychom přežili. 10
Zatímco já jsem dělal oštěpy, stihla moje maminka nasbírat dřevo na oheň. Tatínek vzal rovný klacek a položil špicku toho klacku proti kusu dřeva. Já jsem zatím držel lýko ze stromu, (které jsem seškrábal mezi kůrou a vlastním dřevem), vedle klacku, který tatínek držel proti dřevu. Snažil jsem se držet vlákniny tak opatrně, jak jsem jen uměl a přitom s tím moc nehýbat, když tatínek roztočil klacek. Po chvíli se z toho začalo čadit a lýko chytlo. Opatrně jsem do té malé jiskry začal foukat ze strany a pomalu jsem se přibližoval k už narovnané hromádce s dřívím. Z malého plamene se stal větší plamen a po chvíli celá hromádka začala hořet. Na ni jsme přidali větší klacky, až se z ní stal veliký oheň. Všichni jsme si lehli a nikdo už ani nepovídal ani neposlouchal, jestli uslyší nějakou zvěř. Všichni jsme hned usnuli. Ráno bylo ještě chladněji než včera a moje tělo bylo promrzlé. Dnes nás čekal mráz a ledový vítr. Rychle jsme vyrazili. Před námi jsme měli ten pravděpodobně nejvíc nebezpečný kus cesty, hluboké neviditelné díry a praskliny v ledu, kde se dá uvíznout a nakonec třeba i zemřít. Tatínek šel vpředu a já jsem šel zase vprostřed, ale ta chůze mě už dost trýznila, tak že jsem vvběhnul před tatínka. Najednou jsem necítil zem pod nohama a přepadl jsem dozadu. Teď, když si to uvědomuju, tak to musela být strašně hluboká díra. V tu chvíli jsem cítil, jako kdyby se můj hrudník rozlomil a moje hlava se rozbila na tisíc kusů. Potom už jsem měl jenom černo před očima. Probudil jsem se s nesnesitelnou bolestí hlavy a zády jsem se bál pohnout. Zeshora jsem slyšel hlasy, které se zdály být strašně daleko v úplně jiném světě. To jediné, co si pamatuju, bylo nějaké volání, které se rychle vzdálilo, a potom jsem zase přišel do bezvědomí. Když jsem se probudil po druhé, tak jsem byl při vědomí, ale žádné hlasy jsem už neslyšel. Cítil jsem se mnohem silněší, ale bolest hlavy se stále držela jako klíště. Byl jsem celý promrzlý a už jsem se ani nemohl dotknout palcem malíčku. Pořád jsem přemýšlel, že když v jámě zůstanu, tak za pár hodin zemřu zimou. Ze všech sil jsem zabral a najednou jsem cítil, že se mně podlamují ruce, ale ještě jednou jsem ze všech sil (které mně ještě zbývaly) a vztlačil jsem se nahoru. Když jsem se dostal nahoru, tak jsem se rozhlédnul, ale uviděl jsem, že po mých rodičích, nezbyla žádná stopa. Bylo to cítit, jako by mi nůž vjel do srdce. Oni mě opravdu opustili? Ze všech sil jsem se snažil dojít ke kameni, kde bych si mohl alespoň trochu odpočinout. Teď jsem vám řekl, co se stalo až do této chvíle. Už mě jenom čeká dlouhé trápení do té doby, co tady na tomhle kameni zahynu. Pomalu se mně zavírají oči a najednou jsem zase 11
politý tmou, která se nechce vzdálit. Už ani necítím tělo. Před sebou vídím, že se přibližuje světlo, které mě přitahuje. Teď už ani nemůžu přemýšlet, ale cítím, že se smrt přibližuje. Světlo už téměř nemůžu vydržet, ale najednou jako kdyby mě někdo chytil, tak se světlo obrovskou rychlostí vzdaluje a mé oči se pomalu otvírají. Před sebou vidím dvě siluety lidí, kteří mě snad pozorují. Začínají si v pokoji povídat a najednou se celé moje tělo otřese a už ho začínám cítit. Přežil jsem, ale smrt ode mě nebyla daleko. Asi po dvou dnech jsem vstal z postele a maminka s tatínkem mně vyprávěli, že šli pro pomoc, zatímco já jsem byl v díře. Našli mě v bezvědomí na kameni. Měl jsem opravdu štěstí, že jsem přežil…
Martin Höög, 12 let Švédsko
12
Země, kde žiji
13
Juliette Francesca Keates, 11 let Česká škola bez hranic Londýn Velká Británie 14
Let v Norsku Byla noc norského léta a venku zuřila bouřka. Šimon právě letěl letadlem do Tromsø. Když mu najednou začal v letadle poplašný signál, že má málo benzínu, nemohl udělat nic víc než přistát. Usoudil, že letadlo mělo díru v nádrži, protože když vzlétal, měl benzínu na dvě takové cesty. Největší problém bylo, že kvůli bouři jeho vysílač nemohl udat přesnou polohu k tomu, aby pro něj mohl přiletět vrtulník. Letěl dolů se snahou najít rovné místo vhodné pro přistání. Nebylo to lehké, jelikož v Norsku jsou převážně kopce a hory a těžko se dalo najít vhodné místo pro přistání v téhle ztracené krajině. Měl velké štěstí, že jeden palouk našel, ale byl velmi krátký a na konci byla velká skála, ale vzhledem k stavu benzínu neměl jinou možnost než přistát. Se zuby přitlačenými k sobě pomalu strkal páku níž a níž až se kola dotkla země. Kola drhla o zem a Šimon se začal obávat nejhoršího, skála byla čím dál blíž a blíž. Najednou se letadlo otřáslo a začalo zatáčet doprava. To letadlo zpomalilo a vznikla nová šance, ale letadlo se pořád přibližovalo ke skále víc a víc. ****** Šimon se probudil. Poslední věc, co si pamatoval, bylo to, že jeho letadlo spadlo. 15
Byl oslněn světlem, takže skoro nic neviděl, viděl jenom obrysy. Rozeznal něco jako kokpit a vysoukal se ven rozbitým oknem. Již začal vnímat trochu i barvy a uviděl své žluté letadlo zdeformované nárazem do skály. Uviděl levé kolo ulomené asi 50 metrů za ním. To ulomení kola docílilo toho, že letadlo začalo zatáčet doprava a tím pádem zpomalilo. Toto zachránilo Šimonův život. Sáhl do kapsy pro svůj mobil, ale tam našel jenom roztřískané sklo a něco, co spíš připomínalo skládačku než telefon. Musel se rozbít při nárazu do skály. Nevěděl, kde je. Musel najít nějaké město anebo vesnici. Vydal se na cestu, protože věděl, že nemá čas na zbyt, jelikož nemá jídlo ani žádnou zbraň, aby si něco ulovil. Ušel malý kus cesty a už přes kopce nebylo vidět letadlo, když uviděl něco se pohnout. Zastavil se a z lesa vyskočil los. Byla to krásná podívaná na losa, jak vyskočil zpoza listí a stromů. Jeho parohy se tyčily vzhůru a denní světlo zpoza ozařovalo jeho tělo. Los odběhl a Šimon pokračoval dál. ****** Již byl velmi unavený. Nezastavil se. Šel dál, protože že se potřebuje dostat do civilizace co nejdřív. Nechtěl vyhladovět. Právě prošel kolem velké borovice a malým lesíkem. Radostně vyskočil, když uviděl řeku. Vděčně se napil a šel dál. ****** Po únavných hodinách chůze konečně našel stezku a vydal se po ní. Po třech hodinách našel chatu. Byla to typická norská 16
chata, celá ze dřeva a červená. Vedle ní byly další tři podobné chaty, stejného stylu, pouze jedna byla černá. V jedné byla právě rodina na dovolené a ta mu ochotně pomohla a odvezla ho do Tromsø.
O mně Povídka, kterou jsem vymyslel, se odehrává v Norsku. Já žiji v Oslo, v hlavním městě Norska. Tonda Jirásek, 12 let Norsko
17
Kategorie 13-16 let Sama Z okna školy vidím, jak ve vzduchu víří lehké sněhové vločky. Proti šedé obloze vypadají jak malé víly, které si poletují. V učebně je tmavo a je to tady dost zašlý. Na stěnách jsou čmáranice a podlaha se nemyla ani nepamatuju. Učitelka stojí u černé tabule a píše nějaká nesmyslná čísla. Co nejrychleji chci vyběhnout ven. Poslední půlhodina se táhne, mám dojem, že už uběhla spousta hodin, ale když se podívám na hodinové ručičky, tak se skoro vůbec nepohly. Konečne jsem se dočkala, končíme! Všichni běží ven z učebny, já radši chvilku počkám, jinak mě určitě spolužáci zválcujou. Potom jdu dolů ke skříňce, kde mám bundu a batoh. Na cestě do mě strčí Eret, nejvetší grázl třídy. Bydlím s tátou a bráškou na sobí farmě. Chodím do školy, kam chodí jen sámové, a skoro všichni bydlíme na nějaké farmě. Jako většina dětí z mé třídy, jezdím i já školním autobusem. Ten nás doveze do blízké vesnice, kde máme školu. Všichni se už do autobusu stihli nahrnout, když tam přicházím já. Gábé mi podrazí nohy tak, že v uličce spadnu jak široká, tak dlouhá. Vedle Larry je volné místo, ale když jsem u ní, dá na sedadlo ruku a já chápu, že to nemá cenu se přít. Se slzama v očích si jdu sednout úplně dozadu do autobusu. Jsem tak štastná, že mám aspoň Elle. Je to ta nejlepší kamarádka na světě. Vždy mě poslouchá, když mám něco na srdci. Autobus jede a jede. Kolem mě se míhá zasněžená krajina, připadám si jak v pohádce. Vystupuju až na úplně poslední zastávce. Domů ještě musím ujít pěšky kus cesty, která se pořád zužuje. Poslední kousek si to střihnu skrz les. Kolem mě jsou smrky tak zasnězený, že to vypadá, že se jim každou chvilku ulomí větve. Cestičku, po které jdu, už jde těžko rozeznat kvůli všemu sněhu, ale já už jsem tudy šla mockrát, takže nezabloudím. Člověk, co to tady nezná, by se tu mohl lehce ztratit. Lesy jsou tu opravdu obrovské, kdo se vydá do neznámého lesa, nejspíš se odtamtud nevrátí. Les už je řidší a řidší, vepředu vidím střechu našeho domu. Přesně jako všechno ostatní je plná třpytivého sněhu a mám dojem, že tam vidím stopy veverky. Dům září jak červená jahůdka svou červenou barvou proti sněhu. Na lesní jahůdky stejné barvy chodíme v létě s bráchou, rostou podél domu. 18
Všude je krásně, všechno se třpytí, ale najednou dostanu takový zvláštní pocit. Záda se mi začnou studeně potit, ale vůbec nevím proč. Jako by se něco stalo. To prvni, co mě napadne, je Elle. Rychle běžím k domu. Cesta je ledovatá, takže mám co dělat, abych se udržela na nohách. Táta je doma a volá na mě z okna. Já ale bežím za Elle, co mi nohy stačí. Spousta otázek mi zatím stihne proletět hlavou. Co když se jí něco stalo? Porodila už mláďata? Přežily to? Jak se o ně dovede postarat? Cesta se zdá mnohem delší než normálně. Když konečně dorazím k přístřešku, dýchá to prázdnotou. Nikde ani památky po mé Elle. Jako kdyby se všechny moje obavy vyplnily! Elle je pryč. Provaz leží na zemi a na sněhu vidím sobí stopy, který vedou k lesu do hor. Táta se přišel podívat, co se to děje. Když vidí prázdný místečko pod přístřeškem a moji tvář plnou slz, obejme mě a uklidňuje, že se Elle určitě do večera vrátí. Já tomu chci strašně ráda věřit, ale ten můj pocit obavy o ni se stále zesiluje. Nemyslím si, že přijde. Určitě někde uvízla a nemůže dál. S tátou ji ihned vyrazíme hledat. Hledáme nejmíň hodinu, ale jako naschvál začne znovu chumelit, což znamená, že všechny stopy zmizí. Šance, abych ji našla, je ještě menší. Takhle to přece nesmí skončit! Takových krásných chvil, co jsme spolu zažily. Jako tenkrát, když jsme spolu šly na výlet a zastihla nás bouřka. Táta nás hledal celou noc a my jsme přitom měly krásný zážitek v lese. Nebo tenkrát když jsme se koupaly v řece a Elle mě zachránila, když tam přišly obrovské proudy. Něco musím podniknout. Vydám se do lesa večer, až všichni budou spát. Vezmu si sebu Niilu, samičku ovčáka, kterou máme už od malička, ona mi určitě pomůže najít cestu, kdybych zabloudila. U večeři skoro nemůžu jíst, jídlo převaluju v puse, ale snažím se nic nedat najevo. Ještě než si lehnu, připravím si do batůžku chleba, kousek jablka, baterku a deku. Málem mě prozradila Niila, když se přiblížila a chtěla ochutnat kousek chleba. Je děsně mlsná! Batůžek si schovám pod postel, aby ho táta nemohl najít. Potom se jdu převlíknout do pyžama jako normálně a táta mi dá dobrou noc. Políbím fotku maminky, kterou mám na stolečku a zhasnu. Táta nesmí mít žádné podezření. Z vrchního patra ještě slyším hluk televize a tátu, jak se směje. Přitom čekání usnu. To se nesmělo stát. Když se probudím, je v domě ticho jak v hrobě. Po chvilce intenzivního poslouchání slyším jemné pochrupováni z ložnice. Budíček ukazuje, že je deset hodin, akorát čas na to se vydat ven. Rychle se oblíknu a z podpostele vyndám batoh. Chvilku váhám, jestli to je opravdu dobrý nápad, přece jen je 19
venku tma a zima, a vlastně vůbec nevím, kde ji mám hledat, ale tu myšlenku rychle opustím a tiše jako myška vyskočím z okna. Naštěstí mám pokojíček v prvním patře, takže není žádný problém dostat se dolů. Venku se rozjasnilo, měsíc je v úplňku a nebe je plný hvězd. To znamená, že budu muset být opatrnější, aby mě někdo nezahlídnul, ale taky to znamená, že líp uvidím na cestu, až půjdu. V psí boudě si Niila leží a zvolna pochrupuje. Neví, jaký dobrodružství ji v noci čeká… Když se přiblížím k boudě, Niila zvedne uši a ospalým pohledem se a na mě podívá. Potom, jak kdyby do ní vjel blesk, vyskočí a běží mi naproti, jako kdyby vycítila, že se něco děje. Spolu se vydáme k přístřešku, kde jsem Elle viděla naposled. Žádný stopy po ní samozřejmě nejsou vidět, takže půjdem poslepu. Stromy jsou velký a strašidelný a hazejí hrůzostrašný stíny. Bydlím tady celý život a les tady znám dobře, ale ve tmě to vypadá úplně jinak. Stromy jsou mnohem větší a vidím jenom na pár metrů dopředu. Jediný světlo, co mám, je baterka. Jsem moc ráda, že mám s sebou Niilu. Obloha je tmavší a tmavší a měsíc celou dobu stoupá na obloze. Chvilku si musím odpočinout. Už jsme šly pěkně dlouho. Přesto, že jsem večeřela, začíná mi kručet v břiše. Najednou slyším nějaký divný hluk. Srdce mi začne bušit, záda studeně potit a nejraději bych byla doma v teplé postýlce. A v tom zmizí Niila. Co si počnu? Měsíc pomalu zalízá za mrak a les je ještě tmavší a strašidelnější. Níílo! Volám, co jen můžu. Hlas se mi klepe a k breku nemám daleko. Žádná odpověď. Snažím se volat, ale pomalu mně slábne hlas a cítím, že už nemůžu. Musím si sednout. Po tváři mně tečou slzy. Cítím se úplně opuštěná. Opět něco slyším. Nějaké zvíře se ke mně blíží. Srdce mi začne bušit a nevím, kam se mám schovat. Už je hodně blízko, rozeznávám tlapky, které lehce došlapují na krustu sněhu. Raději zavřu oči, ať to mám za sebou. Najednou ale slyším známý štekot. V tom okamžiku je to jak ta nejkrásnější hudba na světě. To je přece Niila. Když ke mně přiběhne, chytím ji a za nic na světě ji nechci pustit. Ona mě ale táhne hlouběji do lesa. Vypadá to, že něco našla, co mi chce ukázat. Nohy mám úplně jak ledy. Sotva jdu. Niila mě však táhne hlouběji a hlouběji. A najednou před sebou vidím Elle, jak tam leží pod velkým smrkem. A nejenom to. U sebe má tři mláďátka. Kámen mi spadne ze srdce. Konečně jsem ji našla. Tak jsem přece nešla zbytečně! Ale ve všem tom štestí taky cítim velkou obavu. Jak se dostaneme domů? Vůbec nevím, kde jsme. A taky nevím, jak dlouho to Elle s mláďaty ve sněhu vydrží. Jediný, co můžu utdělat, je, že z batůžku vyndám deku, kterou jsem vzala s sebou, a spolu s mláďaty se 20
pod ni schováme. Niila zatím poběží pro pomoc. Nebe se už pomalu rozjasnilo. Tady u nás na severu se začátkem léta rozednívá už strašně brzo ráno. Jedno mládě je slabý a ztěžka dýchá. Těm ostatním dvěma se daří dobře. Aspoň doufám. Vím, že nesmím usnout, kdyby přišla Niila, ale když jenom na chvilku zavřu oči, tak se přece nic nemůže stát….. Další den je v novinách na první stránce velká rubrika: ”Aila, 9 let, v noci zachránila soba i s mláďaty.”
Matilda Höög, 14 let Švédsko
21
Nicoleta Zerzavi, 15 let Dům zahraničních služeb Rumunsko
22
Země, kde žiji Bydlím v Marylandu v USA. Je to velmi pěkný a klidný stát. Za mým domem je krásný les. Na jaře má nejjasnější barvy růžové a zelené. Na podzim jsou vidět nejtmavší barvy červené, oranžové, žluté a hnědé. V lese je taky malý svěží potok, který je uprostřed lesa. Někdy jdu plavat v průzračných vodách. A jak ta voda spěchá kolem! Je to krása. Miluju každou část mé země, nejen lesní, ale rozhodně lesní mám nejradší. Loni jsem četla série Hunger Games, kterou napsala Suzanne Collins. Četla jsem knihy většinou v lese. Mám ráda okolí, klidné ticho a šustění lesa. Je to také krásné místo pro procházku v létě s foťákem. Můžete zachytit všechny různé zelené barvy a květy. Miluju, že můžu vystoupit a mít divočinu za mým domem. Také jsem ráda, že pokud trochu pojedeme autem, že budeme ve městě. Město je trochu klidné, ale to je v pořádku. Má to tak být. Tímto způsobem se můžete projít ulicemi a mluvit s přáteli, aniž byste museli křičet přes lidi, kteří jdou na druhé straně. Je to hezké se podívat do oken obchodů a jen obdivovat práci v oknech. Pokud pojedete do historických měst v Marylandu, jako Annapolis (naše hlavní město), můžete vidět krásné práce mnoha designérů. Uvidíte ručňě udělané šaty, košile, bižuterii a celkově cenné věci. Další věc, kterou mám ráda na Marylandu je školní systém. Náš školní systém je dobrý, máme tolik možností. V Marylandu, a jen v Americe obecně, máme dobrou možnost. Máme dobrou šanci dělat to, co v životě chceme . Miluji svou školu, zejména proto, že většina učitelů jsou hodní a zábavní. Také jsem ráda, že mužu mluvit s přáteli a jen být v atmosféře se všemi těmito ostatními dětmi. Celkově mám opravdu ráda Maryland. Je to krásné místo, které není příliš uspěchaný, nebo hlasitý a má správné množství lidí. Většina lidí se snaží udržet toto místo pěkné a organizované. Zatím to funguje. K dispozici je nádherná příroda a dostatek prostoru k běhu, skoku, hraní, čtení a jen místo aby jsme mohly žít! Žiji tady celý svůj život a opravdu doufám, že tohle místo nikdy nebudu muset opustit.
Eliška Merchant-Dest, 13 let Slavic American Sokol USA
23
Spolek Čeština na Islandu
Vyhlášení výsledků a veřejné čtení vítězných povídek 1. ročníku mezinárodní literární soutěže na téma
Země, kde žiji The Country Where I Live Le pays dans lequel je vis Das Land wo ich lebe El país donde vivo …
čtvrtek 13. června od 13:30 v Polanově síni Knihovny města Plzně v ulici Bedřicha Smetany 13 Do 1. ročníku se přihlásilo přes 80 dětí z deseti zemí! Hlavním cílem soutěže je udržení, podpora a rozvoj českého jazyka u dětí Čechů a Češek žijících v zahraničí.
Pořadateli soutěže jsou Renata Emilsson Pešková, předsedkyně spolku Čeština na Islandu, a Pavel Halla, jednatel spolku v ČR. Soutěž podporují: Ministerstvo zahraničních věcí ČR, Česká škola bez hranic, Český rozhlas Plzeň, Knihovna města Plzně, Klub islandských fanatiků, CK Periscope, Mladá Fronta, a.s., Metro ČR a.s. a další.
Spolek Čeština na Islandu: www.tungumalatorg.is/tekkneska Povídková soutěž: www.povidkovasoutez.wordpress.cz
24