Page 1

ROZHOVOR

ANN CONNOLLY, JOJO POP

JAK NAKUPOVAT V SEKÁČI SOUTĚŽ

PUMA CELOSTÁTNÍ ŠKOLNÍ ČASOPIS ČÍSLO 1, 2013 | ROČNÍK VI | ZDARMA | WWW.REDWAYMAG.CZ

SMU TÉMA: DOBÝVÁNÍ KOSMU TÉMA: DOBÝVÁNÍ KOSMU TÉMA: DOBÝVÁNÍ KOSMU TÉMA: DOBÝVÁNÍ KO


editorial /

Ahoj holky, čau kluci! RedWay je zase tady, už šestej rok, každej měsíc na1 300 základkách, gymplech a středních školách po celý ČR. Pořád nás to s Pastou baví dělat a doufáme, že vás to baví číst. Co je na obálce: Ilustrace Kateřiny Kynclový, která sice teprve nedávno dokončila VŠUP, ale díky její naprosto originální technice fixem se z ní rychle stává žádaná a respektovaná kreslířka. Kdo tyhle věci trochu sleduje, ještě o ní hodně uslyší. Na obálku jsme vybrali kresbu, kde Kateřina a její kluk sedí před mozaikou na pardubickým nádraží. To potěšilo nejen mě a Nihilistu, kterej napsal téma, ale hlavně Moimira Papalescu, šedou eminenci českýho elektra s vizáží bio robota, což ho jasně kvalifikovalo na pozici odbornýho poradce. Oba kluci jsou všeho toho vesmírnýho harampádí velký fandové a Moimir navíc bydlí v Pardubicích, takže, Kateřino, trefa! Touhu prozkoumat vesmírný prostor cítí člověk asi od první chvíle, co se zadíval na hvězdy zářící na noční obloze, k jejímu naplnění však došel až v období studené války, kdy spolu Sovětský svaz a USA soupeřily v tom, kdo má patent na pravdu aneb čí politický systém je lepší. Sověti nasadili do boje šampiona Sergeje Koroljova (nejdřív ho ovšem museli vytáhnout z koncentráku, kam ho sami zavřeli), Američani proti němu postavili Wernhera von Brauna, v mládí zapáleného čtenáře sci-fi, později konstruktéra balistických raket pro wehrmacht a člena nacistické strany. Taky je ale pravda, že později ho zatklo gestapo a nebýt přímluv Alberta Speera, Hitlerova mocného architekta, asi by mu zakroutilo krkem. Braun se po válce stal válečnou kořistí Spojených států, kam byl v utajení převezen (říká se, že spíš unesen) i se svým týmem. Pomohl Američanům dobýt Měsíc, pak se oženil s vlastní sestřenicí a nakonec umřel ve Virginii. Více uvnitř čísla.

Martina Overstreet, šéfredaktorka

RedWay Celostátní školní časopis měsíčník číslo 1, ročník 6 zdarma toto číslo vyšlo v září 2013 titulní strana: Kateřina Kynclová adresa redakce RedWay Jaroslava Foglara 2 155 00 Praha 5 www.redwaymag.cz e-mail redakce info@redwaymag.cz zakladatel a duchovní otec projektu prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC mascher@vfn.cz šéfredaktorka Martina Overstreet info@redwaymag.cz zástupce šéfredaktorky a produkce Zdeněk Řanda randa@redwaymag.cz artdirector Pasta Oner pasta@redwaymag.cz editorka, korektorka Petra Rabová spolupracovníci Marhlad, Lela Geislerová, Tomáš Třeštík, Kay Buriánek (Sunshine), Bonus (Temný síly), Jana Kománková (protisedi.cz, Radio 1), Jana Patočková (vyvarovna.com), Ondra Mašek (Hopx), Pavel W. Přibyl (The Pooh), Zdeněk Bělohlávek (ex The Nihilists), Dominik Zezula (Post-hudba) a studenti: Pepe Švejda, K8 Písačková, Seda Dzholdosheva, Radim Lisa, David Dolenský, Iva Antošová, Johana Mustacová, Bára Růžičková, Max Máslo, Kristina Fekete marketing a inzerce Gabriela Sajlerová tel.: 724 263 770 sajlerova@redwaymag.cz

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz. vydavatel

Zdravé srdce, o. s. Milady Horákové 63 170 00 Praha 7 toto číslo vyšlo za podpory

registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850 RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z definice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů.

W W W.REDWAY M AG.C Z


REE D WAY 1/2 /2013

6 –11

16

MAIL BOX

Milujeme kreslení při hodině! Výsledky soutěže Reebok Váš RedWay 1 2 –17

POP

Playlist tvýho života: Ivana Antošová Váš playlist, Náš playlist Smysly: Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli; Birdemic: Shock and Terror; Kostlivec v rajské omáčce Antitip: Kanye

18

Za horama džínů a triček: Nákupy v sekáči

28

18 –27 TÉMA Nahoru – první kolo Kosmické technologie v denním životě Nahoru a dál Let probíhá normálně, kosmonaut se cítí výborně 28–33

ROZHOVOR

Ann Connolly, jojo 34–39

SMARTBOX

Extra třída Jazykové okénko: němčina Největší padouši lidstva: Jidáš 40–52

42 36

O B Č A N S K Á V Ý C H O VA

Tento způsob léta Prkýnka na maso jsme uřízli 53

KEMIKS

Jindra VIII. a jeho šest žen 54–55

KIDMAP

Jak jim zobák narost 56 Puma

SOUTĚŽ

53


PŘIDEJTE SI NÁS TAKÉ NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag


kreslení /

Pošlete nám svoji tvorbu na e-mail info@redwaymag.cz nebo vložte na naši FB stránku. Každý měsíc několik kreseb otiskneme.

Veronika Riabcová Ivana Antošová

Honza Bačák Johana Mustacová

Andrea Holečková ČÍSLO 1, 2013 | ROČNÍK VI

6


Jakub Barna

Míša Aulická

Pavlína Hillerová

Výherci soutěže NINTENDO Správné odpovědi na otázky byly 1A, 2C, 3C. Výhercům gratulujeme!

Přenosnou herní konzoli Nintendo 3DS XL a hru Animal Crossing New Leaf vyhrává Adam Blažek z Prahy. Herní konzoli Nintendo 3DS v barvě Metalic Red vyhrává Milan Zela z Býškovic. Hru Animal Crossing New Leaf vyhrává Daniela Mutínská z Ústí nad Orlicí. Hru Donkey Kong Country Returns vyhrává Hynek Hanzlík z Přerova. Tričko vyhrávají Josef Podstata z Hněvotína a Alena Příhodová z Vodňan. Tašku vyhrávají Michal Soldán z Prostějova a Šárka Michalčíková ze Spytihněvu. Přívěsky vyhrávají Martin Böhm z Třebestovic a Věra Házová ze Zákup.

W W W.REDWAY M AG.C Z

7


mailbox / O 1. MÍST

Vyzvali jsme vás, abyste vytvořili vizuál neboli reklamu na kolekci Classic značky Reebok. A tady jsou výsledky. Poukázku na nákup do Reeboku v hodnotě 4000 Kč vyhrává Kristina Fekete, další dvě v hodnotě 3000 Kč Vojtěch Štěpánek a Štěpánka Navarová. Vítězné designy vybral náš art director Pasta Oner, který tímto všem gratuluje a vzkazuje, že to nebylo lehký, protože jste posílali překvapivě dobré věci. Kristina Fekete

O 2. MÍST

O 3. MÍST

Štěpánka Navarová

ČÍSLO 1, 2013 | ROČNÍK VI

Vojtěch Štěpánek

8


Francesco Gattino

Zuzana Kissova

Ll Dave

Honza Bačák Johana Muštacová

Milan Zela

Sandra Kocmanová

W W W.REDWAY M AG.C Z

9


váš redway /

Má múza mi jednou řekla (resp. napsala, moderní doba si žádá moderní námluvy), že mám neuvěřitelně barevný rozsluch. (Na to slovo by měla mít patent!) Není účinnější taktiky než chválit schopnosti chlapa, co svaly zapomněl v jídelně pod stolem. La pardon, zpět, zpět. Rozsluch, áha. Kdo chce mít rozhled, musí se dívat. A kdo chce rozsluch, musí poslouchat.

TEXT: WAGHISS FOTO: ARCHIV

Nebo měl by, nikdo vás nenutí pustit si mezi svých top 10 kapel (nejčastěji v čele s TŘI DG nebo TŘIcet STM, jak tak pozoruju) něco jiného, a ideálně úplně jiného, než co zaléváte horkou vodou k snídani. Vaše smůla. Hudby je na světě tolik a uši máme jen dvě. Nejednou mě to dohání k smutku i radosti zároveň. Nikdy si nevyčerpám zásoby, zároveň ale nikdy neochutnám všechno. Nedávno jsem po pár setkáních s jednou ilegální kapelou a nemálo otevření jednoho časopisu za úplňku zjistil nemilý fakt. Nejenže mi uniká plno parádní muziky, mně unikají naprosto zásadní a dnes už skoro klasické kapely! A to je, vážení, ostuda! Ovšem The Beatles unikám sám a dobrovolně a nehodlám to měnit! Pokud ve věku tří let objevíte máminu véháesku s Greatest Flix II od Queen, těžko budete ve dvaceti vymetat diskotéky a zvát holky na havanu s colou, když zrovna neobdivujou váš SWAG (WAG mi bohatě stačí). Zmínění Britové jsou bez Freddieho slušně řečeno v prdeli a nezachrání to ani nenažrané tour s Paulem Rodgersem, ani album Cosmos Rocks. On basák John Dracén moc dobře věděl, proč ze sebe na stará kolena nedělat parodii, to se holt musí umět. Ví to i Dave Grohl, který spekulace fanoušků naplnil vysněnou fíčurou s Broukem McCartneym a pohrobky z Nirvany. Napadají mě vlastně jen dvě kapely, co přežily odchod frontmana, a Queen nejsou ani jednou z nich. Právě Grohlův dokument Sound City má velmi těsnou paralelu s letošním hudebním rokem. Je plný odchodů i návratů. Jedno negativum zastře tisíce pozitiv, to jistě. Na onen svět odešel Chi Cheng a teď i Jeff Hanneman, a vzhledem k podobné situaci kolem obou muzikantů i jejich domácích kapel je pro mě jejich smrt ještě více zdrcující tragédií. Loni oslavil šestašedesát mistr muzikantských převleků David Bowie a letos nám po deseti letech od toho posledního přinesl nové album The Next Day. Jiný důchodce, letos šestašedesátník, co s Davidem

v Berlíně odvykal drogám, a sice Iggy Pop, vydal se svou kapelou The Stooges desku Ready to Die. Mimo hlavní postavu mají obě desky ještě něco společné: na obou zazní ságo (a to se dneska mimo ska v aktuální muzice moc neslyší), obě jsou zcela nemoderní a obě nahrávala banda plesnivých dědků. Co je ale nejpodstatnější: obě desky jsou naprosto famózní! Vrátím-li se zpátky do Sound City, slovy Grohlovými: „In this age of technology where you can simulate or manipulate anything, how do we retain that human element? How do we keep music to sound like people?“ A já dodávám: Jak to, že v dnešní době téměř neomezených muzikantských možností nenalézám desku mladé kapely, co by novým Stooges nebo novému Bowiemu sahala alespoň po nehty na palcích u nohou? Pokud přijmeme tenhle fakt, nabízí se další otázka: jak to, že se na tyhle dinosaury zapomnělo? Proč jim mladí nevěnují pozornost? Áno, pokývat hlavou v muzeu a smeknout nad jejich přínosem historii je povinnost, kdybyste si ale připustili, že tihle predátoři vám ještě zvládnou rozsápat uši na kusy a s dravostí sobě vlastní roztančit každý sval ve vašem těle, budete odměněni královskou porcí hudební zábavy i obohacením rozsluchu. A pak klidně zpátky za Ke$hou… no co, Iggy s ní má taky singl. Už jsem o tom vlastně psal, jen trošku jinak, a tentokrát jsem dostal záminku se k myšlence vrátit: být zavřený v krabici, kde je mi teplo a okolí mám na háku, je sice fajn, ale obírám se o moře možností a inspirativních konfrontací. Jistě, může to bolet, ale tak už to bývá. Zkuste poslouchat vpřed i zpět a hledat. Kdo nehraje, nevyhraje. A díky bohu za legendy, co ještě dnes hrají, ale hrají si po svém a kdovíproč hrají parádně! Comebacky vládnou! I když nových Black Sabbath se malinko bojím…

(Ne)nechme si pomáhat TEXT: ZUZKA KISSOVÁ, FOTO: ARCHIV

Nedávno mi kamarádka sdělila zajímavou novinu, že naše bývalá spolužačka, vystudovaná zlatnice, dělá nutriční poradkyni (rychle jsme nutriční překřtily na nutrijní a pokračovaly). Chvíli jsme se o tom bavily a pak to Kačka utnula slovy: „Ty jo, jako k tomu abych zhubla, nepotřebuju něčí řeči, dyť je to jasný. Když seš tlustá, tak do sebe prostě cpi víc zeleniny, hejbej se a pij vodu, to je celý.“ Samozřejmě chápu, že to řekla dost zjednodušeně a že jsou lidi, který s tim FAKT potřebujou pomoct. Ale napadlo mě, že si dneska lidi nechávaj pomáhat ve věcech, který by měli zvládat sami. A naopak. Tak třeba dřív bylo zvykem, že když se mělo vymalovat, pozval se malíř pokojů. Dneska? Z okruhu známejch vím o jednom, kterej to tak dělá, zbytek si zakydá barvou byt, špatně zakryje nábytek a pak čtyři roky do dalšího malování kouká na flek v obýváku, kterej se mu poved, když padal ze štaflí. Nebo počítač. Kolik lidí má

ČÍSLO 1, 2013 | ROČNÍK VI

10

opravdu poctivě koupenej antivirák a čas od času dá notebook do servisu, aby mu ho trochu „potunili“? Ne, všichni máme stažený dočasný programy v počítači a k tomu kámoše, bráchu, strejdu, souseda, kterej se v tom tak ňák vyzná a umí toho víc než my, ale furt míň než servis, takže se pak může stát, že jednoho krásnýho dne komp klekne a game is over. Místo toho si lidi nechávaj za drahý peníze radit ve věcech, který by měli umět sami. Nemám na mysli jenom „nutrijní“ poradce, ale i kouče partnerskejch vztahů… To je nějakej rozhodčí, kterýmu zavoláte po nebo při hádce a on podle záznamu udělí žlutou kartu? Nebo budou reklamy, kde vám a JENOM VÁM sdělej, že při žehlení se občas žehlička zvedá a že když jdete do schodů, musíte ohnout nohu? Vrchol by byl kurz čtení: Začněte v levém horním rohu, čtěte zleva doprava každý řádek, a pokud text zakončíte v pravém dolním rohu, UMÍTE ČÍST.


Vyhraj s adidas Originals tu nejoriginálnější party pro sebe a své přátele! Získej s adidas Originals 30 000 Kč na party podle svých představ! 1. V nejbližší prodejně adidas si zdarma vyzvedni aktivační kód. 2. Vlož kód do soutěžního pole na www.vyhrajparty.cz a vytvoř profil pro svou party. 3. Rozešli online pozvánky svým přátelům, které chceš na party mít, a začněte společně sbírat body. 4. Party profil s největším počtem bodů vyhrává mejdan s adidas Originals. Pro všechny ostatní jsou připraveny další Originals ceny! Více informací o soutěži hledej na www.vyhrajparty.cz

Novou adidas Originals kolekci podzim/zima 2013, stejně jako soutěž o Originals party, najdeš v těchto prodejnách: Brno: adidas Concept Store, Masarykova 19/21, Praha: adidas Originals Store, Jungmannova 34, značkové prodejny adidas, Brno: OC Olympia, U Dálnice 777, České Budějovice: IGY Centrum, Pražská 1247/24, Hradec Králové: OC Futurum, Brněnská 23a, Jihlava: City Park Jihlava, Hradební 1, Karlovy Vary: OC Varyáda, Kpt. Jaroše 375/31, Mladá Boleslav: Bondy Centrum, tř. Václava Klementa 1459, Olomouc: OC Olympia, Olomoucká 90; Horní nám. 13, Ostrava: Avion Shopping Park, Rudná 114/3114; OC Forum Nová Karolina, Jantarová 3344/4, Praha: OC Letňany, Veselská 663; OC Šestka, Faitlova 1090/1; Centrum Černý Most, Chlumecká 765/6; Galerie Fénix, Freyova 33; Centrum Chodov, Roztylská 2321, Příbram: Pražská 148, Tábor: Palackého 355, Ústí nad Labem: OC Forum, Bílinská 3490/6, Zlín: Rašínova 67


pop /

Text: M. Overstreet, foto: archiv

zdroj: thinkexist.com, foto: profimedia.cz

What’s your problem?

Lucy Liu, an actress

Johnny Depp, an actor

Anna Kournikova, a tennis player

Everything I buy is vintage and smells funny. Maybe that’s why I don’t have a boyfriend.

I must stay in a constant state of confusion just because people love the expression it leaves on my face.

I have no problem. I am beautiful, famous and sexy.

o P l a yl i s t m ýh

ž ivot a

Iva Antošová, studentka a redaktorka RedWaye Já jsem kopeček. Ne zmrzliny, emocí. A ty si projektuju do písniček. A ještě se vždycky seknu na jedný a poslouchám ji dva tejdny v kuse. Takže tyhle životní playlisty bych mohla sestavovat na počkání a dárky potom balit do výplatních pásek. Jdu si dát zmrzlinu.

1. Korn - Forsaken

Tyler The Creator - IFHY

Je možný, že první song by měla bejt dechovka, na tu jsem prej trsala, jen jsem se naučila chodit. Ale to si nepamatuju. Takže jako pravej hit mýho dětství se kvalifikujou až Korni, soundtrack k filmu Královna prokletých. Som prtě na horory koukal.

To jedu teď. PROTOŽE UŽ SEM DRSNÁ, NE? Velká holka, uhh!

Rihanna - Unfaithful

Crystal Castles - Cry Babies

Vyšlo už sedm let zpátky, hustý, viď. Bylo mi jedenáct, to mi ještě nikdo nevěrnej nebyl, akorát jsem trpěla nadváhou, kvůli čemuž jsem jela na ozdravnej pobyt. Zdědila jsem tam pokoj po nějaký bossce místního gangu a všichni mě za to hejtili. Dostávala jsem hroznou čočku, pak se to srovnalo, dobroš. Tenhle song jel z repráků pořád.

„What is logical? Oh well, I can’t tell. What’s the difference here?“ Když jsem se zamilovala. Poprvý. Od kořínku vlasu až po palec u nohy. Ale bylo to trochu složitý. A zároveň nejlepší. Cry Babies všechno shrnuli. Ještě to trvá, ale už to dává mnohem větší smysl. Usmívám se.

TVXQ - Mirotic Jak teď všichni jedou Jeden Směr? Taky jsem měla boyband období, moji 1D byli ale Korejci. Taky vypadali jako gayové. Taky zpívali, tancovali a psali se o nich nasty fanfikce. Milovala jsem je. Poznala jsem díky nim bláznivý holky po celym světě a masivně si zlepšila angličtinu. Nakonec se rozpadli. Chlopně, síně, aorta, celý se mi to na chvíli rozbilo.

A te ď pla y li st tv ýh o ž iv ot a!

Sleduj fotoalbu m PL AYLIST na na šem FB, kde se tvůj od kaz s fotkou a případnými komentáři tracků objeví. ČÍSLO 1, 2013 | ROČNÍK VI

12

VYHR AJ pouk ázku na nákup oble čení z BOARDSTAR. CZ v hodnotě 2000 Kč. Poku d tvůj playlist nasbírá nejvíc lajků, je to tvoje.


Gynger Money Gang

Iwrestledabearonce

Poseidon Vltavy

Boat Paddle

Rap. Je to jiný. ROMAN BUREŠ, 20 LET, UHERSKÉ HRADIŠTĚ

Shocking Blue Send Me a Postcard

Moc hezká metalcorová melodická věc s brutálním breakdownem a klipem à la Charlie’s Angels. S timhle v uších si i na gymplu v Náchodě budete připadat jako třeba ve Wisconsinu nebo kdekoli jinde v USA. A nestřílejte po profesorech, taky to nemaj lehký. N.I.H.I.L.I.S.T.A.

Sixties, má to gule a drajv!

Voivod

MATÚŠ KOSTRAB, 26 ROKOV, POPRAD

Ty Segall Sleeper Je to taková lo-fi folková pohodička. Sleeper je úvodní skladba ze stejnojmennýho alba. Sice je to trošku rozdíl oproti jeho předešlý tvorbě, ale koule to má furt a to se mi líbí. :))

Astronomy Domine Už jsem se bála, že budu muset dát zase Slayer. Ale podle iTunes jsem v létě, jak byly ty největší vedra, poslouchala i tohle. A zřetelně si pamatuju pocit, jak na mě při tom z toho vesmíru ledově táhlo. (A jo, opět je to nepochopitelně starý, originál od Pink Floyd vyšel už v roce 1967 na jejich první desce.) OVER

JANKA OUŠKOVÁ, 19 LET

Clinic If You Could Read Your Mind

Ludwig van Beethoven Overture to Egmont, op. 84 Ty smyčcový party hned na začátku, to mě posílá do ho*en /pardon, do kolen. HAZNO KINOSTAV, 23 LET, PRAHA

The Pollywogs Green Lady!

Kanye West Yeezus Černoch, co dělal R’n’B a spolupracoval třeba s Jayem-Z teď vypustí singl Black Skinhead? Druhý singl New Slaves je ještě vážnější – žádný prachy a Gucci. Desku produkoval Rick Rubin, co má na kontě poslední desky Slayer a Metallicy. Netaneční industrial? Na to se hip-hap-hop asi dělat nedá… WAGHiSS

Něco mezi indie a garážovým rockem asi. (Každý song je trochu jinde a já neumim škatulkovat.) Je to tak… mile dekadentní. Kombinace nenáročné hudby a geniálně ujetých textů. Tři kluci z Německa, co si založili kapelu a ještě se jim nepodařilo ji provařit. (Podle last.fm maj ani ne 300 posluchačů.) PAVLÍNA HILLEROVÁ, 19 LET, SLUŠOVICE POŠLI NÁM I TY SVŮJ HUDEBNÍ TIP. UKAŽ, JAKÝ MÁŠ VKUS. POCHLUB SE SVOU OBLÍBENOU PARTOU. ČEKÁME NA INFO@REDWAYMAG.CZ.

Je to moje chyba, že jsem tuhle kapelu začal podvádět – kdybych to neudělal, třeba by nikdy nesklouzla k tý psychedelii, ve který se ráchá teď. Ne že by ty nový věci byly špatný, ale hymny jsou hymny. Třeba jako tahle boží ujetost. (A ne, není to tuctová kytarovka, já tomu říkám „tribal indie“.) (DOMINGO )

Jay-Z ft. Justin Timberlake Holy Grail Je to pár týdnů, co iluminát a nejúspěšnější rapper planety Jay-Z vypustil ven svoji poslední desku Magna Carta Holy Grail. Jeden z prvích singlů této desky s názvem Holy Grail se stále lepším Justinem Timberlakem se dočkal i klipového zpracování. Jedná se o první klip z desky a za týden ho vidělo více než šest milionů diváků. (PASTA)

Fagi najdeš na Facebooku.

W W W.REDWAY M AG.C Z

13


smysly /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: ARCHIV

Sloupek Ivy Antošové FILM Birdemic: Shock and Terror REŽIE JAMES NGUYEN 2010

Hele, tohle je tak strašně špatnej film, takovej SHOCK a TERROR, že fakt stojí za to se na něj podivat. Budete se válet smíchy a valit voči, že je něco takovýho vůbec možný. Kdyby se v oficiálním textu nepsalo, že James Nguyen natočil Birdemic jako poctu Hitchcockovým Ptákům, myslela bych si, že to takhle příšerně udělal záměrně, jako parodii na katastrofický filmy a kritiku Hollywoodu. Jenže von to záměr nebyl… Ze všech kulervoucích momentů vybírám dva: odhánění zběsilých orlů ramínkama na šaty a pak scénu v autobuse, kde tlustá paní umírá zasažená orlím trusem (asi kyselina nebo co), a protože se nevejde mezi další těla na podlaze, prostě jedno nenápadně odsune a udělá si pohodlí. Geniální, Nguyen je Ed Wood 21. století!

KNIHA Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli PIERRE BAYARD

Pozor, není to žádnej návod pro blbečky, co si chtěj před ostatníma hrát na intoše, jak by se mohlo z názvu zdát. Autor čte evidentně hodně a taky dost pozorně, z rukávu vytahuje jeden vtipnej špek za druhým, a tím nás ke čtení titulů, o kterých víme, že je máme znát, ale bohužel jsme se k nim ještě nedostali, spíš chytře motivuje, než že by nám dával něco zadarmo. Jenom říká, že za nepřečtený klasiky se nemusíme stydět. Nejsme totiž sami. A poukazuje na to, že právě ty nejdůležitější knihy, o nichž se pořád dokola učíme ve škole, většinou nečetli ani naši učitelé, ani rodiče, ani kamarádi. Nicméně o nich všichni tak nějak mluvíme a snadno se pak shodneme na ději a postavách, které v nich vůbec nejsou… LOL, pobavilo.

VÝSTAVA Kostlivec v rajské omáčce WANNIECK GALLERY, BRNO 26. 6. 2013–29. 9. 2013

Kdo je z Brna, ještě to stihne. Doporučuju. V galerii Wannieck vytáhli na světlo obrazy z depozitáře, z nichž některý nebyly ještě nikdy vystavený. Sopko, Rittstein (starej, ne mladej), Ouhel, ale hlavně Petr Nikl. A taky nějaký mlaďoši – Houdek, Šalanda, Šimera. Možnost, že by se vám nic z toho nelíbilo, je malá, přece ale existuje. A stejně nemůžete prohrát. Koukat se totiž dá už jenom na ten industriál bývalý slévárny a strojírny. Vaňkovka forever!

<trapné ticho> Ale já se snažila! </trapné ticho> Letošní prázdniny pro mě měly směr jasný jako nafukovací člun na hraně Niagarských vodopádů. Chtěla jsem studovat. Chtěla jsem se připravovat k přijímacím zkouškám na slečnu vysoce školenou. Chtěla jsem zatlačit na hranice své znalosti angličtiny a posunout je dál, zodpovědně se tak připravit na CAE certifikát (Cajk Angličtina Evidentně). Chtěla jsem vyhrát válku s povinnou četbou. Nebudu předstírat, že jsem bojovala až do konce svých sil, ráda bych však nadhodila (a smečovala) fakt, že Nabokovova Lolita zvýšila můj zájem o barevné nadkolenky o úžasných 32 %. Svůj to-do seznam jsem byla nucena přejmenovat na to-not-cry-about list, bylo by však nestoudně troufalé a troufale nestoudné tvrdit, že letošní kupka volna nevytříbila některé z mých, pro život důležitých (nebála bych se až říct nepostradatelných), dovedností. Například ovládání motoriky těla. Od letošních prázdnin jím pouze čínskými hůlkami. K dosažení aktuálního levelu (level Jogurt) byla potřeba spousta tvrdého tréninku a dramaticky propocených bříšek prstů. Má hlavní motivace? Pyžamo. Když už v něm chodíte celý den, nechcete si ho pobryndat už u snídaně. Hodně se zlepšilo mé pochopení pro lidi. Necítila jsem zlobu ani zradu, když mi můj přítel ve snu nad ránem oznámil, že je gay. I potom, co mi vášnivým mácháním fotkou jakéhosi kudrnáče s ďolíčky rozvířil kyslík před nosními dírkami, neprskala jsem vzteky ani nevrčela jako štěňátko šťouchnuté klacíkem. Přála jsem jim štěstí. A před probuzením se stihla ještě zeptat, zda bych si odteď neměla radši natáčet pravidelně vlasy. Výrazný pokrok zaznamenaly i mé horolezecké schopnosti. Ty konkrétně mi umožnily podívat se jedné červencové noci na střechu místního Tesca, oběhnout ho třikrát tam a zpátky dokola a pořídit jednu vkusně černou a vkusně rozmazanou fotografii tamějšího terénu. Zpevnila jsem svou svalovou hmotu. (Nabyla jsem bicáků, pro laiky.) Musela jsem totiž ručně roztočit kolotoč. O půlnoci. Potichu. (A dobýt svět z hřbetu jednoho chrabrého růžového mořského koníka.) Důležité info pro všechny pouťové noční mstitele: lodičkové houpačky nevržou. Muhaha. Drasticky jsem rozšířila svůj kulturní přehled. Konečně jsem viděla Matrix. Počet vlastněných slunečních brýlí stoupl z nuly na jedny a všechen příbor v domácnosti byl ohnut do U. Myslí, samozřejmě. Samozřejmě. (Proto jím čínskými hůlkami.) A prokoukla jsem potravinářský průmysl a jeho zvrácené úmysly. (A teď vím, do čeho investovat. Burza, akcie, tajycto, fíkus.) Poslouchej, myslím, že se české pivovary přepily tradičního piva a teď se předhánějí v tom, kdo na trh za ručičku přivede drink, jenž bude nejmíň jako pivo chutnat – ovšem tekutým chmelem zůstane. Hm? (Zlatopramen Mystery Mango Mojito, víš, že mluvím o tobě, žejo, že ty to víš?) Takže… cítím se vybavená do života! Těší mě, že konečně můžu říct, že letošní prázdniny jsem strávila smysluplně, počínala jsem si v nich zodpovědně a naučila jsem se novému. Nepoznanému. Pilně a neomylně! Včelka Mája stájl! In your face, prokrastinace! Right? Guys? …guys?

Ivana Antošová, Gymnázium Chomutov

ČÍSLO 1, 2013 | ROČNÍK VI

14


křížovka

AUTOR: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK

S hlavním tématem čísla bude souviset taky tajenka křížovky – jedna z myšlenek Alberta Einsteina.

15


pop /

TEXT A FOTO: IVA ANTOŠOVÁ

Z Mého Šatníku: šaty (značka ASOS) 40 Kč, pásek (značka H&M) 10 Kč

SVET ZA REKOU DZIN A HORAMA TRICEK ČÍSLO 1, 2013 | ROČNÍK VI

16

Na startovní čáru položím otázku, která má svou vahou a důležitostí potenciál podusit tvoje svědomí jako mrkev s hráškem na másle: Proč se oblíkáš? Stejně jako drsnej agent FBI ve výslechový místnosti teď nebudu čekat na tvoji odpověď a prásknu pravdu sama (četla jsem už složku a vyslechla svědky). Vytváříš svoji prezentaci. Místo přednastavený šablony v powerpointu každý ráno bereš blank canvas svýho těla a balíš se do látek jako dáreček, kterej věnuješ každýmu, kdo se podívá. Tři, dva, jedna, lusk lusk, první dojem, rocker, hipster, lolitka, už to lítá. Funkce oblečení jako pouhý pokrývky těla už je dávno přežitá, důkazem budiž ti fakt, že si druhotný pohlavní znaky nezakrýváš listama a ve skříni ráno nesáhneš po prostěradlu.


Jé, ty seš tu taky? Co o sobě ale vypovídáš řekou modrejch džín a horou potištěnejch triček? Tik tok, nic. Bonzuješ na sebe akorát, že seš línej pohodlnej člověk spokojenej s absencí názoru a nápadu a vrcholem tvý kreativity je věžička z bramborový kaše k obědu. Doma se vnímáš jako pohodář, zatímco venku jsi vnímán jako… Venku nejsi vnímán, víš. (Jádro problému, kaching!) Splýváš, vpíjíš se do tónu neutrální šedi, která vybarvuje chodník, po němž kráčejí slečny v šifonových šatech a mladíci v tvídových sakách. Teď breč. A teď už nebreč a poslouchej.

Jestli dáváš přednost skupování předraženýho oblečení z konfekce, tj. koupíš si tričko a trénuješ co nejmíň tupej výraz na očekávanej střet se svými patnácti kolegyněmi; jestli rád nesmyslně prázdníš svoji peněženku do kapes velkejch řetězců, který za výrobu dají ani ne polovinu, co ty platíš… Zastav se a zeptej se teď, kdo komu dělá charitu.

Sekáč ze sekáče Ale v pohodě, kdo nevyzkoušel, neví, o co přichází. Taky jsem musela dozrát, objevit (a nabumbat se z poháru vítězství).

Fantastická čtyřka druhé hnáty Následuj bílého králíka Za těmito sedmero řekami a sedmero horami existuje ještě jeden svět. Narnie vzorů, barev, střihů a látek. Té zemi vládnou tři moudří: Vkus, Šmrnc a Vtip. Ó, jaká to krásná pohádka pro oko. Co to slyším, že je móda vyčůranej průmysl, mění se co půl roku, kdo to má furt kupovat a kde na to má brát? Džíny koupím jedny a můžu je nosit ke všemu? Nechť umlčí tě hanba tvé omezenosti, pohane. Je tu ještě jedna krásná pohádka – pro peněženku.

Utřel nosík Pst, jsme tu všichni studenti, hm? Korunku ke korunce, maminka dá dvacku na svačinu a zbytek si vydřeme na chmelu a u babiček. (Lajk pro babičku, poďmi.) Nejen pro nás je tu skvělé odívací východisko. Secondhandy. I když se situace značně zlepšuje, cítím, že spousta lidí pálí proti sekáčům z kulometu nevole a pohrdání. Sekáče jsou pro socky, nejsem žádná charita. Haf, haf, vr. Obchody s oblečením z druhé ruky skutečně pro charitativní účely sloužily, bylo tomu tak však po druhé světové válce. Co jsem posledně koukala do kalendáře, to už nějakej pátek bude.

Cena. Co si budeme povídat, prostě fakt nízká. Od hlavy až k patě za stokorunu, no problema, señorita. Množství. Váže se k ceně. Sukni, kterou bych pořídila za 250 ká čé, mi vykoupí pět takových v sekáči. A já si ráda ve svém šatníku vybírám. Výběr. A ráda si vybírám i ve svém obchodě. Hodně sekáčů dováží oblečení ze zahraničí (z Velké Británie převážně), dostanu tudíž pod ruku oblečení, které bych často v domácích obchodech hledala jen stěží. Samozřejmě co kus, to originál, můj úlovek se bude na ulicích vyjímat a nebude se potkávat se sourozenci. Do rance k buchtám je však potřeba sbalit i trpělivost, ne nadarmo se sekáčům přezdívá „hrabárny“. Nesmíš se zaleknout a musíš hledat. Vydrž, Prťka, vydrž. Kvalita. (Seber si čelist ze země.) Do sekáčů se často dostávají věci světoznámých značek, nad kterými míváš mokré sny: sako od Versace za šest pětek? Štípni se a zazpívej, nezdá se ti to. Marks & Spencer, Topshop, H&M, to už jsme doma. Kvalita však nespočívá nutně ve značkách, vždy jde o materiály. Opět, nabídka je vobřovitovitánská. A poklady jen dychtí být objeveny.

ZMŠ: svetřík (značka George) 40 Kč, šortky 40 Kč, pásek 10 Kč

W W W.REDWAY M AG.C Z

Když musíš, tak musíš Do sekáče ale nemůžeš vlítnout tornádem a pak kňučet jako zmatený štěně. Před návštěvou druhopacek si musíš ujasnit dvě základní věci. Kdo jsi a co ti sluší. Nikdy nejdi proti tomu, spoiler alert, dopadne to zle zle zle. Musíš znát svoji barevnou typologii (určuje se podle pleti, barvy očí a vlasů; dělí se pak na jaro, léto, podzim a zimu – hey Google, come here), zjednodušeně musíš vědět, která paleta barev ti lichotí a dokresluje tvůj obraz. Musíš si být plně vědom své figury. Široká ramena nechmatají po nabíraných rukávech a balonová sukně plná stehna nepochválí. Různé postavy randí s různými střihy. Musíš si ujasnit své přednosti, snažit se je zvýraznit. Nikdo není ideálem, každej ale může být smartass a nedostatky nechat zmizet, Copperfield stájl.

Když nesmíš, tak nesmíš Nesmíš ovšem do sekáče s pevnou představou. Pevnou jako diamantová skála, aspoň. Prahneš po sukni, uvědomuješ si zamilované pohledy áčkového střihu na tvou siluetu, oukej… a STOP. Jestli přimašíruješ do secondhandu s barvitým snem o fialové sukni s bílými puntíky, ke kolenům a zapínáním na dva knoflíčky (na levé straně), zažiješ zbytečný zklamání. Hele, otevři hlavu, vyvětrej si v ní, a až zenovej a svěží jdi nakupovat. Objevuj a upřímně se raduj z překvapení. Nesmíš si myslet, že vypereš flek, co ti bije v krámku do očí. Jestli nechceš mít oči zbouchaný do konce věků, zahoď. Sekáče před vystavením zboží vždycky perou, takže co nedalo sbohem a šáteček, bude tu už navždy. Nesmíš kupovat věci, o nichž pochybuješ. (Vždyť máš kolem sebe dalších dvě stě halenek, bude lepčí, hežčí, krášnější.) Jo a… nesmíš kupovat spodní prádlo. Proč? Well… Já myslím, že na odpověď přijdeš sám. High five?

ZMŠ: šaty (značka Atmosphere) 40 Kč, pásek 5 Kč – hahaha! I lízátka už jsou dražší.

17


téma /

TEXT: KATEŘINA KYNCLOVA


téma /

TEXT: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK PORADCE: MOIMIR PAPALESCU FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Nahoru (první kolo) Ve středověku autority argumentovaly tisíciletými pravdami minulosti, během průmyslové revoluce se žije v opojení z dneška, svítíme, žijeme. Ve dvacátém století dilatujeme čas a ohýbáme prostor, světlo je jen číslo, naše planeta nám přestává stačit a my kolonizujeme její okolí. Teď se konečně přesvědčíme, co je tam NAHOŘE. Prázdno, Bůh, další život, jiná civilizace… Pak to všechno proběhlo během osmnácti let od roku 1957 do roku 1975 a změnilo se úplně všechno. Společnost, kultura, medicína, telekomunikace, zbraně – zbraně především – a politika. Za vším stojí dva otcové, oba z Evropy, německý nacista Wernher von Braun a ruský komunista Sergej Pavlovič Koroljov. Oba géniové a vizionáři, co spolu soupeřili na mezikontinentální vzdálenost. Jejich otcové se jmenují Bruno, Galilei, Kopernik, Kepler, Newton, Einstein, Ciolkovskij, Oberth a Goddard.

armádu a jejich touhy nikoho nezajímají. Přesto věří, že si svůj sen splní, a tak začíná první kolo. Každé kolo závodů je fantastické dobrodružství, látka pro filmy, knihy. Bylo třeba dosáhnout rychlosti, která překoná gravitaci, zkonstruovat motory o síle milionů koňských sil a dokázat nejen vynést člověka do kosmu, ale nenechat ho shořet při návratu v atmosféře ani mu nedovolit odrazit se od zemského pláště a zůstat navěky v kosmu.

Raketa

Sputnik

Začínáme druhou světovou válkou redefinující dosavadní svět. Adolf Hitler zřejmě neví, že konec jeho pomateného snu je vlastně podřadná záležitost a že největší kořisti budou poválečné uspořádání světa, atomová bomba a raketa s doletem z Moskvy do Washingtonu a opačně, tedy asi osm tisíc kilometrů. Už nějakou dobu proti sobě stojí nepřátelé USA a SSSR, kteří jsou teď ještě sice spojenci, ale už se nemůžou dočkat konce epizody s Hitlerem, aby si mohli rozdělit svět na dvě části, z nichž každá bude schopná zanedlouho zničit civilizaci. Přitom zrovna Hitler držel v ruce klíč ke dveřím do budoucnosti; byl jím Wernher von Braun, který zkonstruoval balistickou raketu V-2, známou zbraň odplaty. Měli o ni zájem jak Spojené státy, tak Sovětský svaz, protože pouze balistická raketa může dopravit na velkou vzdálenost a poměrně přesně bojovou hlavici, tedy jadernou hlavici, kterou obě země plánovaly co nejdříve vyrobit. Sověti i Američané vyslali zvláštní oddíly, aby zajaly von Brauna s jeho týmem a zajistily co nejvíce materiálů a dokumentace. Úspěch mají Američané a tým uneseného vědce začíná pracovat v USA. V Sovětském svazu potřebují člověka, který by byl Braunovým ekvivalentem. Jediný, kdo přichází v úvahu, je Sergej Koroljov, toho času vězeň v sibiřském gulagu. Odteď budou stát proti sobě – SS-Sturmbannführer von Braun a oběť stalinských čistek Koroljov. Oba sní od dětství o cestě do vesmíru a politické režimy a okolnosti jim tuto touhu spíše komplikují. Jejich talent je vytěžován vojenskou sférou, kde čistá kosmonautika je pouze přidruženým oborem. Padesátá léta jsou už ve znamení supervelmocí a jejich dvojího soupeření – ve zbrojení a v dobývání kosmu. Koroljov i von Braun pracují každý na své raketě a v plném proudu jsou i jaderné testy, při nichž se Američanům málem podaří vyvolat celoplanetární termojadernou reakci (bomba Castle Bravo) a Sovětům výbuch, jehož rázová vlna třikrát oběhne planetu (bomba Car). Von Braun a Koroljov se zabývají vývojem balistických raket pro

Prvním krokem k dobytí kosmu bylo vyslání satelitu na oběžnou dráhu. Koroljov sestaví novou raketu R-7, která ponese pětitunovou jadernou hlavici, a všemožně se snaží přesvědčit nadřízené, aby mu dovolili postavit družici a nechat ji vynést na oběžnou dráhu právě touto raketou. Von Braun se snaží o to samé, ale smlouvu na vypuštění družice získalo americké námořnictvo, a von Braun tedy vyvíjí raketu Jupiter C pouze jako balistickou. V roce 1957 startuje z nově postaveného sovětského polygonu Bajkonur několik raket R-7 a všechny havarují. Koroljov dostává od komunistů poslední šanci, takže se teď sakra snaží. Raketa urazí šest tisíc kilometrů a armáda povoluje vypustit do vesmíru umělou družici. Čtvrtého října vynáší R-7 na orbit satelit s názvem Sputnik 1. Ten obíhá Zemi do ledna následujícího roku a pak zaniká v atmosféře. Hned v listopadu letí do vesmíru Sputnik 2 s prvním živým tvorem – fenkou Lajkou, která po pěti hodinách na oběžné dráze umírá na přehřátí organismu. USA zachvacuje panika, protože je jasné, že když Sověti dosáhnou do vesmíru, dokážou i zasáhnout jejich území raketami. Viněn je von Braun a přednost dostává námořnictvo. Znáte televizní záběry, na kterých raketa vystoupá do výše jednoho metru a pak pomalu mizí v plamenech a dýmu? Tak to je pokus US Navy. Von Braun okamžitě využívá jejich neúspěchu a v lednu 1958 posílá do vesmíru svou družici Explorer 1. Rok na to Koroljov dostává sondu na Měsíc a o něco později získává Sovětský svaz snímky jeho odvrácené strany, do té doby nikým nespatřené. Cesta nahoru je otevřena a všichni si uvědomují, že to teprve začalo a že další na řadě je člověk. Jestli do té doby bojovali Koroljov a von Braun se svými šéfy a s technickými překážkami, nyní jde o nevyhlášený otevřený boj supervelmocí, který sleduje celý svět skrz jednu z vůbec nejmocnějších zbraní všech dob – média. Síla tlaku okolního světa na konstruktéry pomalu překonává sílu v tlakových komorách pro kosmonauty.

KOSMICKÉ RYCHLOSTI Klasický příklad – stojíme na kopci a chceme hodit předmět co nejdále, tedy mu potřebujeme dát co nejvyšší rychlost, aby překonal gravitační působení a letěl co nejdále. Stejné je to i s kosmickými raketami; pro dosažení různých vzdáleností je třeba vyvinout tzv. kosmické rychlosti. Ty základní jsou tři: 1. kosmická rychlost (nebo také kruhová rychlost) – tuto rychlost potřebuje jakékoliv těleso k obíhání kolem planety. Pro Zemi je to 7,9 km/s, pro Slunce už 440 km/s.

ČÍSLO 1, 2013 | ROČNÍK VI

20

2. kosmická rychlost – úniková rychlost, tedy rychlost potřebná k úniku z planety. Pro Zemi 11,2 km/s, pro Slunce 617,3 km/s. 3. kosmická rychlost – rychlost potřebná k opuštění Sluneční soustavy (tedy gravitačního pole Slunce). Využijeme-li oběhovou rychlost Země (29,8 km/s), potřebujeme raketou letět rychlostí 16,7 km/s. (Nejlepší popis, co znám, je v knize Už vím proč v kapitole Už vím, proč Měsíc padá a nespadne.)


W W W.REDWAY M AG.C Z

21


téma /

TEXT: NIHILISTA ILUSTRACE: IVA ANTOŠOVÁ

Kosmo techno v každodenním živote BRÝLE UV filtr a čočky odolné proti poškrábání – je jasné, že astronaut, který opustil vesmírnou loď, musel čelit extrémnímu slunečnímu záření a riziku mechanického poškození hledí své přílby.

LEHKÉ A PEVNÉ SLITINY Využívají se třeba pro konstrukci tenisových raket nebo jízdních kol. HANDSFREE Wireless headset měl ve výbavě Neil Armstrong a komunikoval přes něj z Měsíce do řídicího střediska NASA.

ČÍSLO 1, 2013 | ROČNÍK VI

22


IZOTERMICKÁ FÓLIE Má fantastické tepelně-izolační vlastnosti, používají ji zejména záchranáři a často je vidět ve filmech.

SOLÁRNÍ PANELY Původně využívaly solární energii k pohonu lodí ve vesmíru, dnes jsou běžnou součástí veřejných budov i obytných domů, najdete je na polích.

ČISTIČKY VODY Domácí čističky vycházejí z technologie ionizace stříbra, kterou bylo možné odpadní vodu nebo moč proměnit na chutnou, hygienicky nezávadnou vodu.

W W W.REDWAY M AG.C Z

PAMĚŤOVÁ PĚNA Určená do sedadel astronautů, aby zmírnila přistání, v komerčním využití ji znáte hlavně jako výplň do matrací a polštářů.

23


téma /

TEXT: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK PORADCE: MOIMIR PAPALESCU FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Nahoru a dál Jsme v roce 1960. Před dvěma lety byl v USA založen Národní úřad pro letectví a kosmonautiku (NASA), aby Američané dohnali Sověty v jejich tempu. To se ale nedaří. Když se z oběžné dráhy ve zdraví vrátili sovětští psi Bělka a Strelka, nic už nemohlo stát tvůrci raketového programu, inženýru Sergeji Koroljovovi, v cestě. A tak 12. dubna 1961 uviděl sedmadvacetiletý Jurij Gagarin Zemi i vesmír z okénka lodi Vostok 1. V květnu se tam podíval i Američan Alan Shepard, sice níž a jenom na pár minut, ale vyzkoušel si ruční řízení některých funkcí v lodi, což Gagarin nemohl, jelikož k jeho údivu Vostok žádné ovládání neměl. Gagarinův let představoval obrovské riziko a šance na jeho návrat byly 1:1. Stále ale zůstává tím, kdo byl nahoře první, a zažil unikátní, nikdy a nikým neopakovatelný pocit. Vedení si tedy stále udržují Sověti a nadělují ohromenému světu jednu zprávu za druhou. 1961: German Titov je prvním člověkem, který stráví v kosmu dobu delší než jeden den a ve svém Vostoku 2 spí. 1962: První dvojitý pilotovaný let – kosmické lodi Vostok 3 a Vostok 4 společně na oběžné dráze. 1963: První žena ve vesmíru – Valentina Těreškovová na Vostoku 6. 1964: Voschod 3 s první vícečlennou posádkou. 1965: Alexej Leonov vystoupil do volného kosmu. Politicky to znamenalo, že Sovětský svaz dělá všechno správně a Spojené státy všechno špatně. Závody obou mocností dospěly do stadia s názvem přistání na Měsíci – kdo na něm přistane, vyhraje. Prezident John Fitzgerald Kennedy prohlásil, že na Měsíc se první podívá Američan, a to ne proto, že je to snadné, ale proto, že je to těžké. Iniciativa je druhé jméno Ameriky, nové lodě Gemini létají do vesmíru v pravidelných intervalech a jejich posádky posunují hranice možností člověka v kosmu. Zbývá už jen vyvinout nový, extrémně silný motor s odlišným způsobem vstřikování paliva; do té doby používané vstřikování totiž způsobovalo v gigantických motorech výbuchy. Kdyby se tento problém nepodařilo odstranit, cesta na Měsíc by zůstala fikcí. Sověti pochopitelně též nezaostávají a tlačí na Koroljova, aby Američany předstihl, ačkoli nejsou vůbec s to vyhovět jeho požadavkům, zejména finančním. Vyčerpán pobytem v gulagu (sovětském koncentráku, kam ho soudruzi na deset let poslali) i nekonečnými spory Sergej Koroljov roku 1966 umírá, a pro Sověty tak boj o Měsíc de facto končí, protože nikdo jiný není schopen tak geniální mozek nahradit. Svět se jeho jméno dozvídá až posmrtně, představitelé SSSR totiž kolem výzkumu tajili vše včetně totožnosti hlavního inženýra, kterému od padesátých let nikdo neřekl jinak než „soudruh šéfkonstruktér“. I pro Wernhera von Brauna, který za války konstruoval německé a po válce americké rakety, je překvapením, že za celým sovětským vesmírným programem stál jediný člověk. Nabízí se představa, že kdyby světu nevládly politické doktríny, ale síla ducha, mohly tyto dvě osobnosti spolupracovat, a kdo ví, jestli by dnes lidstvo nemělo Mars odškrtnutý jakože splněno.

Lidem z von Braunova týmu se daří problémy se vstřikováním paliva vyřešit, a protože Koroljov už nestojí v cestě, ke startu je pohodlně připravována monumentální raketa Saturn 5 s lunárním modulem Apollo. 21. července 1969 přistálo Apollo 11 na povrchu Měsíce a jména Neila Armstronga a Buzze Aldrina jsou od té doby symboly naplněné touhy člověka projít se po Měsíci. O práci von Brauna a Koroljova se často mluví jako o souboji mozků – oba byli posedlí svým oborem, sledováním výsledků práce toho druhého a snahou jej překonat, což se vládám obou mocností výborně hodilo k politické propagandě. Celý vesmírný program byl vlastně výtvorem studené války, které se říká studená proto, že se v ní nebojovalo fyzicky, ale ideologicky. Vzbuzování paniky z jaderné války, kterou nepřítel určitě rozpoutá co nevidět, tvořilo jednu stranu mince. Druhou bylo podporování pýchy obyvatel na úspěchy jejich země. A nemalý smysl mělo dobývání vesmíru i z vojenského hlediska. V časopisech po celém světě sice vycházely články o vědecké práci vesmírných posádek, mnoho lidí však tušilo, že za úsilím zmapovat a ovládnout nejbližší okolí Země jsou vojenské zájmy. Kosmické programy byly většinou deklarovány jako mírová poselství, ovšem ministerstva obrany SSSR i USA věděla své a tajnými agenty se to na obou stranách jen hemžilo. Na Měsíc letělo ještě několik výprav, avšak další von Braunovy plány (chtěl například na Měsíci vybudovat základnu) vláda USA odmítla. V roce 1975 byl realizován projekt Sojuz – Apollo – Apollo Sojuz Test Project, jenž měl ukončit poslední etapu závodů o dobytí kosmu. Na oběžné dráze se spojila americká loď se sovětskou a obě posádky si ve stavu beztíže zaplavaly společně. Hezký symbol spolupráce v prostředí, kde pozemské zákony neplatí, kam moc politiků nedosáhne, ale boj přesto pokračoval, i když už ne tak otevřeně a agresivně. Zájem se teď soustředil nikoli na lety samotné, ale na pobyt ve vesmíru a práci v něm. Sověti svou energii vrhají na velké orbitální stanice s názvem Saljut, kde mohou kosmonauti žít a pracovat několik týdnů i měsíců. Poslední Saljut 7 vydržel na oběžné dráze devět let (1982–1991) a vystřídalo se v něm šest posádek, které nahoru dopravovaly rakety

TEORIE RELATIVIT Y Tato teorie dokazuje, že lze cestovat v čase směrem kupředu, současný stupeň technologií to ovšem neumožňuje. Pohyb rychlostí světla zpomaluje čas, a proto platí, že letíme-li v kosmické raketě rychlostí světla třeba jeden rok, na Zemi mezitím uplynou desetiletí. Čas v raketě prostě plyne pomaleji. Nerozumíte? Tak takhle: Když budete při těláku běhat rychlostí světla, budete vzhledem k tělocvikáři, který vám to bude měřit, stárnout pomaleji. A je možné, že až se zastavíte, nebude už mezi živými, protože mezitím zemře stářím.

ČÍSLO 1, 2013 | ROČNÍK VI

24


Sojuz. USA přišly se stanicí Skylab, ale mnohem víc se soustředily na vývoj raketoplánů. V roce 1978 odstartoval do kosmu první člověk, který nebyl sovětské nebo americké národnosti. Ano, z řady zájemců byl pro let se sovětským kosmonautem Gubarevem vybrán Čechoslovák Vladimír Remek jako kosmonaut-výzkumník. Raketa Sojuz 28 vynesla kosmonauty na orbitální stanici Saljut 6 a Remek věnoval většinu času vědecké práci. Zajímavostí je, že na něj neobvykle silně působila kosmická nemoc a téměř po celou dobu letu trpěl silnou nevolností, což po návratu – na rozdíl od jiných kosmonautů – nijak nezakrýval a hovoří o tom dodnes. Rozpad Sovětského svazu nastal právě v období práce na obrovské stanici Mir (1986–2001), kam od devadesátých let létaly americké raketoplány.

V současnosti se nad námi ve výšce 440 km vznáší ISS – International Space Station – a je společným projektem několika států z celého světa. Vedle materiálového a astronomického tu probíhá biologický a biomedicínský výzkum. Vesmír je samozřejmě předmětem komerčního využití, třeba globální poziční systém (GPS) běžně využívají miliony lidí, předpověď počasí spoléhá hlavně na satelity v různých výškách nad Zemí. Svým způsobem pokračuje i dobývání vesmíru, sondy Voyager 1 a 2 míří k okraji Sluneční soustavy a Amerika se chystá obnovit lety na Měsíc a konečně přistát i na tom Marsu. Tak uvidíme, jestli se toho ještě dožijeme…

TRPASLÍCI A OBŘI Název kultovního sitcomu Červený trpaslík odkazuje na typy hvězd mimo naši Sluneční soustavu. Hvězda prochází za svůj život několika stadii; naše Slunce je právě teď žlutým trpaslíkem, pak bude červeným obrem a pohltí Zemi, a až vychladne, stane se bílým trpaslíkem. Další trpaslíci jsou červení, hnědí a černí. Velké hvězdy patří mezi obry a podle barvy jejich svítivosti známe oranžové, červené a modré. Existují také velobři: žlutí (Polárka – ta září jako 5000 Sluncí), červení (třeba Granátová hvězda má průměr větší než oběžná dráha Jupiteru) a modří.

W W W.REDWAY M AG.C Z

25


téma /

TEXT: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Let probíhá normálne, kosmonaut se cítí výborne Let do vesmíru znamená pro většinu z nás kombinaci geniality, odpovědnosti, stoprocentní připravenosti, nejpokročilejší technologie a vůbec všeho nej nej. Až při důkladnějším studiu zjišťujeme, kolik nedbalosti a šlendriánu provázelo jednotlivé lety a kolik štěstí měli kosmonauti a astronauti, co se ve zdraví vrátili. Za oficiálním hlášením pro média, že „let probíhá normálně, kosmonaut se cítí výborně“, existovala realita, v níž se posádky lodí potýkaly s technickými problémy, tělesným strádáním a která občas končila tragédií. Když čtu o nadšení kosmonautů z technického pokroku a možnosti pracovat s nejmodernějšími technologiemi a o několik řádků dál o tom, že na některá čidla či senzory bylo nutné poklepat (nebo spíš do nich mlátit), protože často selhávala, běhá mi po zádech vlna o teplotě minus deset stupňů Celsia. 2123 Tolik závad bylo zjištěno na cvičné lodi Sojuz 1, která měla letět bez posádky. I po opravách zbývalo ještě 800 nedostatků, a to už byla loď na rampě připravená ke startu, po němž měly přijít na řadu lodi Sojuz 1 a Sojuz 2 s lidskými posádkami. Kosmonauti věděli, že Sojuz 1 představuje obrovské riziko, a rozhodli se napsat dopis sovětskému prezidentovi Brežněvovi, v němž ho upozorňovali na hazardování s jejich životy. Jenže Brežněv dopis nikdy nedostal (důstojník KGB strachující se o svou kariéru mu jej nepředal) a Sojuz 1 roku 1967 odstartoval. Hned na orbitu nastala první krize – nevyklopil se jeden ze dvou solárních panelů nutných pro správnou orientaci lodi. Kosmonaut Vladimir Komarov díky svým excelentním schopnostem zorientoval loď ručně a po dohodě s řídicím střediskem navedl Sojuz po několika obletech Země k přistání. Protože technici nikdy nevyzkoušeli mechanismus vystřelení padáků přistávacího modulu, Komarov po úspěšném průletu atmosférou nemohl padáky otevřít a modul se vysokou rychlostí zřítil na zem. K tomu ještě dovnitř modulu, kde Komarov seděl, explodovaly malé motory určené ke zbrždění před konečným dopadem. Z výtečného pilota tak zbylo asi 80 centimetrů spečené hmoty. Když lékař na patologii varoval ostatní kosmonauty před stavem ostatků jejich kamaráda, přikázal jim maršál Kamanin zůstat, aby prý viděli, do čeho jdou.

usínala, zvracela, naříkala a plakala bolestí, protože mikrogravitace jí způsobovala úporné bolesti hlavy a příliš pevně zavázaná bota, na kterou ze sedadla nedosáhla, způsobovala až do kolena vystřelující bolest. Při katapultáži z přistávacího modulu si málem urazila hlavu a na fotografiích z místa přistání (step kdesi v Kazachstánu) jsou vidět v jejím obličeji modřiny, později na ofi ciálních snímcích vyretušované.

Tragédie v přímém přenosu Vidět své příbuzné vyletět do atmosféry, kde je tlak tak nízký, že krev v žilách se začíná vařit, a následně padat z dvacetikilometrové výšky k zemi s přetížením 200 G je zážitek, který nechcete. U startovací rampy na mysu Canaveral v lednu 1986 jej absolvovaly desítky rodinných příslušníků sedmičlenné posádky raketoplánu Challenger a v přímém přenosu CNN (či bezprostředně vysílaném záznamu) jej sdílely miliony lidí u televizních obrazovek. Challenger se zřítil k zemi po minutě a třinácti sekundách, příčinu havárie – vadné těsnění jednoho z motorů – technici prostě přehlédli. Závada způsobila explozi, při níž se raketoplán rozletěl na kusy a část posádky se ocitla ve stratosféře a část v odtržené kabině dopadla obrovskou rychlostí do oceánu. Po této tragédii byl americký kosmický program velice značně utlumen.

Další tragédie Těreškovová Jak už jsem psal v předchozím článku, kosmonautika byla výkladní skříní socialismu, důkazem, že jedině politika komunistů vede k pokroku lidstva, a Sovětský svaz tedy potřeboval neustále vršit prvenství za prvenstvím. V roce 1963 přišlo rozhodnutí vyslat do kosmu první ženu. Ze všech kandidátek byla vybrána Valentina Těreškovová, žena s omezenými technickými znalostmi a dovednostmi, zato s vynikajícím třídním původem a velkými ambicemi, pro jejichž uskutečnění se nestyděla žalovat na své kolegyně a dolézat za mocnými politiky. Vítězství si prostě pojišťovala na všech frontách a nakonec se dočkala. Jenže místo částečně pilotovaného letu se odehrála fraška, během níž kosmonautka střídavě

Mise raketoplánů měly hlavně vědecký a komerční charakter, stály ohromné peníze a jejich posádky tvořili kromě profesionálních kosmonautů i civilisté-odborníci. Po šestnáctidenním výzkumu se v únoru 2003 vrací na Zemi raketoplán Columbia. Výbornou náladu z celého letu ukončí dvaadvacátá minuta před přistáním, kdy raketoplán exploduje a zemře všech sedm členů posádky. NASA dlouho nevěřila, že explozi způsobil malý kousek izolační pěny, který narazil do superodolných uhlíkových dlaždic tvořících tepelný štít. Při testech před letem vědci simulovali podobné situace, ale jelikož počítač odmítl vzniklé parametry vyhodnotit, výsledky nebyly zahrnuty do celkové zprávy.

HORIZONT UDÁLOSTÍ Horizont událostí je název známého filmu a taky se tak říká hranici v černé díře, zpoza které se nevrátí žádná hmota ani informace. Kdyby byl do černé díry vtažen kosmonaut, po překročení horizontu událostí by byl neviditelný, což by bylo způsobeno posunem vlnové délky světelného záření, které by se dostalo mimo viditelné spektrum lidského oka. Vlivem silné gravitace by se spodní část kosmonautova těla natahovala a nakonec by se roztrhala na atomy.

ČÍSLO 1, 2013 | ROČNÍK VI

26


Maršál idiot Několik dní před startem Gagarinova Vostoku 1 měla z Bajkonuru vyletět strategická raketa R-16. Na raketě s již naplněnými palivovými nádržemi bylo třeba provést opravy a maršál Nedělin přikázal technikům pracovat 72 hodin bez přestávky. Sám si k R-16 přistavil židli, aby dohlédl na splnění rozkazu. Došlo k ohromné explozi a Nedělina se stovkou techniků sežehly tisíce litrů hořícího paliva.

Bondarenko Na začátku šedesátých let se na Bajkonuru (sovětský kosmodrom v Kazachstánu) připravuje skupina vybraných letců na první kosmický let s lidskou posádkou. Jedním z kandidátů je pochopitelně Jurij Gagarin a také jeho kolega Valentin Bondarenko. Při rutinním testu v izolační tlakové komoře se vinou jeho nedbalosti vznítil na kyslík velmi bohatý vzduch a jeho kombinéza z ovčí vlny při hoření spotřebovala veškerý kyslík v komoře. Dozírajícímu lékaři trvalo hodinu a půl, než otevřel dveře tlakové komory. Valentin Bondarenko žil ještě šestnáct hodin s popáleninami třetího stupně na celém těle. Jen kosmické boty ochránily chodidla a infuzi mohl dostávat právě přes ně.

přistát na Měsíci. Bylo vyhlášeno výběrové řízení na dodavatele kosmické lodi, ovšem nekalým jednáním získala kontrakt společnost vyrábějící lodi Apollo. Faktory jako spěch a touha být na Měsíci co nejrychleji převažovaly nad racionálním hodnocením. V Apollu se povalovaly kabely a vnitřek lodi byl plný hořlavých materiálů. Během testu byla kabina naplněna kyslíkem, který se vznítil zkratem způsobeným jiskrou. Prudký požár podobně jako v Bondarenkově případě vyčerpal veškerý kyslík, takže po vstupu do kabiny nebylo co hasit. Všichni tři členové posádky zemřeli na udušení dýmem a technici, kteří jejich těla vyprošťovali z kabiny, museli být převezeni do nemocnice s otravou kouřem, protože jejich masky netěsnily. Tyto tragické události charakterizují zběsilou dobu závodů o vesmír – člověk se pokoušel co nejrychleji vyvinout a ovládnout nejsilnější a nejnebezpečnější stroje, jejichž sílu nedokázal odhadnout. Kosmonauti věděli, v jak nebezpečném podniku pracují – v době vrcholící měsíční horečky sovětští letci dobrovolně navrhovali, že poletí dřív než Američané, i když přípravy nebyly ještě dokončeny a mělo by je to stát život. Vláda SSSR většinu selhání tajila, a tak máme možnost dočíst se o nich až teď. Více informací a zajímavostí nabízí například server technet.idnes.cz, jedna z inspirací vzniku tohoto tématu.

Apollo 1 Rok 1967. Před dvěma lety dosáhli Sověti dalšího prvenství, a to výstupu člověka do kosmu. Jestli Američané nechtějí prohrát studenou válku, musejí

BIG BANG THEORY Velký třesk je název teorie o vzniku vesmíru rozpínáním. Po druhé světové válce s ní přišel tvůrce vesmírného teleskopu Edwin Hubble, ovšem on i jeho následovníci byli vystaveni posměšné kritice, protože teorie jaksi nevysvětlovala všechno. Britský fyzik a astronom Fred Hoyle ji proto označil za „big bang“, tedy něco jako naše „mnoho povyku pro nic“. Nejen že se označení ujalo, ale sám Hoyle později dokázal, že teorie je vlastně správná. Velký třesk není výbuch, jak by se podle názvu mohlo zdát, ale okamžik, kdy se vesmír začal rozpínat a chladnout. Došlo k němu asi před sedmnácti miliardami let.

W W W.REDWAY M AG.C Z

27


rozhovor /

TEXT: DOMINIK ZEZULA FOTO: ARCHIV ANN CONNOLLY

Ann Connolly Ann Connolly se živí tím, že jezdí po světě a seznamuje mladý lidi s jojem jako starou hračkou i moderním komunitním sportem. Přes léto měla naplánovaný turné po Evropě, takže jsme se jí během pražský zastávky zeptali na pár věcí. Přišla v doprovodu Vaška Kroutila, největšího českýho machra přes jojo, a rozhovor od začátku až do konce prokládala větama o tom, jak je to tady super.

ČÍSLO 1, 2013 | ROČNÍK VI

28


W W W.REDWAY M AG.C Z

29


rozhovor /

Jak se ti líbí v Praze? Jsem tu teď asi šest dní a je to skvělý! Zítra pokračuju dál do Polska a pak do Budapešti, ale plánuju se brzo vrátit, vždycky se sem vracím. Ty jsi profesionální jojerka, což je docela zajímavý. Jak ses k tomu dostala? Dělám to už asi šestnáct let. Začala jsem, když mi bylo pět, takže si ty úplný začátky moc nepamatuju. Můj táta ale začal jojovat společně se mnou, tehdy, kolem roku 98, to byla v Americe obrovská móda, každý dítě muselo mít jojo. Ten sport u nás existuje už aspoň tři čtvrtě století a dělají ho i starší lidi, než je můj táta.

Tady v Evropě ale ten boom začal až v poslední době. Proč? Dobrá otázka. Praha je v joju momentálně světový top centrum, sama jsem tu byla pracovně už nejmíň pětkrát. Lidi, co se tomu tady věnujou, jsou hrozní nadšenci – dělají obrovský kontesty, hromady videí, fakt tím žijou. Jsou tu dokonce dva specializovaný jojo shopy, což nikde jinde na světě není. Aha, takže proto se bude World YoYo Contest (největší světová soutěž – pozn. red.) bude příští rok konat právě tady, i když doposud to bylo vždycky na Floridě. Jo, je to tak. První ročník se konal v roce 2000 v Orlandu na Floridě a letos to tam bude naposledy.

Je to osmýho srpna, až skončím tohle turné, jedu tam. Kolem toho pořadatelství byly nějaký kontroverze – že je to tak dlouho na jednom místě, i když ten fenomén se už dávno rozšířil do celýho světa – a Praha byla první logická volba, kam to posunout. Posledních pár let se tady koná European YoYo Contest, což je obří akce, a šlape to výborně. Podle mě je ten přesun skvělej nápad, pražská scéna je momentálně nejlepší na světě. Živíš se tím, že cestuješ po světě a děláš jojo. Jak se vyrovnáváš s věcma, jako je například škola? A co kámoši? Víš co, takový ty věci, který tě dennodenně obklopujou. Byla jsi v Japonsku, Číně, Rusku, Austrálii, Británii, teď jsi tady, zítra jedeš do Polska… Jaký to je? Poslední dva roky, co cestuju, jsem školu přerušila, jinak to nejde. Není moc lidí, co by to dělalo podobným způsobem jako já. Do školy se ale určitě plánuju vrátit a ráda bych, aby to bylo tady v Praze. Chci se tu usadit aspoň na tři roky. Co se kámošů týče, samozřejmě, je to těžký. Jsem pořád na cestách, takže se nejvíc stýkám s dalšíma jojerama, kteří žijou všude po světě, a udržujeme spolu hodně těsnej kontakt. I když se často dlouho nevidíme a komunikujeme jenom po netu, když se pak potkáme, zjistíme, že se za tu dobu nic nezměnilo. Řekni mi něco víc o vaší komunitě – kolik vás vlastně je? To nevím jistě, strašně moc. Většinou to jsou ale kluci, holku mezi náma skoro nepotkáš. Jak to, co za tím vězí? Chápal bych to u nějakýho vyloženě fyzicky náročnýho sportu, ale takhle? Hm, na to se mě ptá spousta lidí… Pokaždé odpovídám jinak, protože jednoznačnej důvod asi neexistuje. Jojo vlastně není sport, je to dovednostní hračka (skill-toy), není tam žádnej fyzickej kontakt nebo tak. Myslím si, že u spousty holek prostě platí, že jsou rády, když na ně kluci můžou dělat dojem. Ráda přirovnávám jojo ke skejtu – na tom taky moc holek nejezdí, daleko častěji je vidíš, jak pozorujou kluky, kteří se před nima předváděj. Těch, co to opravdu zkusí, je mnohem míň. To srovnání mě napadlo taky – sice jsem nevěděl o tom nepoměru, ale i tak mi přišlo, že ty dvě komunity musej bejt hodně podobný. Předpokládám teda, že se znáte navzájem – nejen jojeři, ale i skejťáci, bikeři… Jasně.

ČÍSLO 1, 2013 | ROČNÍK VI

30


Praha je v joju momentálně světový top centrum

W W W.REDWAY M AG.C Z

31


rozhovor /

A máte nějakej dresscode, společnou hudbu nebo tak? (Smích) Dresscode. Oukej, představ si, že jdeš po ulici a proti tobě jde jinej jojer. Poznáš ho okamžitě? Jasně, všichni jsme si tak trochu podobní. Co se oblečení týče, určitě hodně skinny jeans, vansky… vidíš dokonce i rovný kšilty. To poznáš, potkáš toho člověka a říkáš si hele, ten vypadá jako jojer. Se skejťákama to má pořád hodně společnýho, jak vidíš. Co ta hudba? Skejťáci mají skate-punk. No jo, my nic speciálního nemáme. Je rozdíl mezi hudbou, kterou sám posloucháš, a tou, kterou používáš při freestylu – tobě se třeba líbí nějakej chill, relax, ale když jdeš na stage, používáš většinou hodně rychlý věci, elektro. Nemyslím si, že by to bylo nějak sjednocený. Navíc, každej má jinej styl vystoupení, a hudba se pak liší ještě podle toho. Je mezi váma vůbec nějaká rivalita? Nemyslím si, ne v pravým slova smyslu. Jasně, když jsi na závodech, tak trochu doufáš, že se někomu něco nepovede, ale to je prostě soutěživost, jinak jsme normálně kámoši, chodíme spolu ven, máme se rádi. I když to třeba zní divně. V podstatě se navzájem hecujeme, motivujeme k tomu, být ještě lepší. Jakmile slezeš ze stage, je rivalita pryč. Jak vypadají vaše freestyly? Jak se od sebe liší? Na stagi máš obvykle tři minuty, pustí se hudba a můžeš si dělat, co chceš – jakýkoli triky, pohyby, taky je důležitý nesoustředit se jenom na jojo, ale i na choreografii, interakci s publikem, hudbu, celkovej dojem. Výslednou známku pak dostaneš na základě tohohle všeho. Můžeš třeba dělat vyloženě jednoduchý triky, ale víc bodů dostáváš za ty složitější, když něco pokazíš, body se odečítají. Je to ve skutečnosti docela komplikovaný, těch ovlivňujících prvků je fakt hodně. Jde třeba taky o originalitu. Takže musíš tak trochu umět tancovat? Haha, to ani ne, ale jasně, nemůžeš tam jenom tak stát a nevšímat si lidí. Co se stylu týče, je to hodně odlišný – někteří jojeři jsou hodně uvolnění, jiní zase používají extrémně rychlý pohyby. Může to být i poměrně kontroverzní – třeba děláš jednoduchý triky, ale strašně rychle, a získáš tak víc bodů než někdo, kdo je skutečně originální a vymýšlí nový a složitý věci. Pak může vyhrát i ten, kdo vlastně není objektivně nejschopnější, takže vidíš, že díry v tom systému jsou, i když jinak funguje velmi dobře. Co rozhodčí, to jsou taky jojeři? Jsou, ale taky je to složitější. Současní rozhodčí to dělají už dlouhou dobu, protože se do toho nikomu novýmu moc nechce, takže někteří z nich nedrží moc krok s dobou – znají jednoduchý a starý triky a hráči se zlepšujou rychleji, než oni stíhají vstřebávat. To je další kontroverze. Neplatí to ale o všech – je to tak půl na půl. Těch, kteří skutečně sledujou nejnovější trendy a přizpůsobujou se jim, je taky dost. Fajn, takže řekněme, že mě to zaujalo natolik, že se chci stát taky jojerem. Co musím udělat jako první? Tak to je jasný, kup si jojo z YoYoFactory. (smích) Takže jsi se svým sponzorem spokojená, říkáš? No jasně, oni jsou fakt objektivně jedni z nejlepších na trhu, zvlášť pro začátečníky. Tyhle základní joja

ČÍSLO 1, 2013 | ROČNÍK VI

32

jsou dobrý v tom, že se ti samy vrátí do ruky. Nový jojo koupíš za deset dolarů i za sto dvacet, přičemž čím dražší, tím víc profi; ty úplně nejlepší bys ale ze začátku stejně neuměl ovládat, protože by ti to dělalo tohle. (Ann vytahuje svoje jojo a názorně ukazuje. Má pravdu, tohle bych opravdu nezvládl.) No a když máš dobrý jojo, jdi na YouTube a sleduj videa – jsou jich tam hromady. Dobrý jsou taky tutoriály na stránkách samotnejch obchodů. Jak moc u toho záleží na nějakým přirozeným talentu? Třeba moje ruce jsou fakt gramlavý, naučím se to i tak? A jestli ne, vezmete mě i tak mezi sebe? Jasně že to jde, je to jenom trénink. Každej nějak začínal, každej jsme vlastně samouk. Když tomu věnuješ dostatek času a trpělivost, naučíš se to. A když ti to fakt nepůjde, tak klidně přijď za náma, my se ti smát nebudem, naopak ti pomůžem, to dá rozum. Ono to vlastně není až tak těžký, ale samozřejmě, pokud se chceš dostat na světovej top level, je to něco jinýho. Když se tím nechceš živit, naučíš se to, ať jsi kdokoli.

Ráda přirovnávám jojo ke skejtu – na tom taky moc holek nejezdí, daleko častěji je vidíš, jak pozorujou kluky, kteří se před nima předváděj

Nejstarší doklady pocházejí ze starýho Řecka, ještě před Kristem; jojo je vlastně považovaný za druhou nejstarší hračku vůbec, po panence. I když, hračku… Tehdy to byly myslím kameny přivázaný na struně, takže to používali spíš jako zbraň. Ta moderní historie se ale začala psát až někdy kolem roku 1950, kdy do Ameriky přišel chlapík z Filipín, přivezl joja s sebou, a zahájil tak první velkou vlnu zájmu. Jmenoval se Pedro Flores. Druhá vlna je právě ta z roku 1998. Co se stalo v roce 1998? Poté, co Pedro Flores rozšířil jojo po Státech, se začaly objevovat další firmy, co je chtěly taky vyrábět, ale neměly práva používat ten termín. Ty jejich joja byly jenom takový napodobeniny a postupně to celý uvadalo. Jenže v roce 98 se objevil Team Hyperformance, což byla parta lidí z Havaje, která jednoduše jezdila po zemi a dělala předváděčky, což se ukázalo jako hrozně důležitý – jakmile máš někoho, ke komu můžeš vzhlížet, nějakou tu hvězdu, děti se o to rychle začnou samy zajímat. Takže mezi sebou máte i skutečný celebrity? Kdo je takovej David Beckham světovýho joja? Ty? No, asi mistři světa. Já maximálně pro svoje kámoše. (smích) Ale jsou takoví. Nejde jenom o styl hraní, je to celkovej obraz, co jsou ti lidi zač, jaký dělají videa, jak reprezentujou svoji komunitu. Právě díky tomuhle můžeš být skutečně známej, aniž bys byl až tak dobrej v soutěžích. Jsou to spíš lídři, ikony. Mluvila jsi o těch dvou vlnách, který začaly obě v USA, a taky o tom, že momentálně je světovým jojo centrem Praha. V poslední době však všechny důležitý mezinárodní turnaje vyhrávaj převážně Japonci, World YoYo Contest se po Praze přesouvá do Tokia… Jo, ti jsou považovaní za nejlepší. Nemají sice nejoriginálnější triky, ale zato jsou nejrychlejší, a prakticky vůbec nedělají chyby, proto vyhrávají. Jsou to perfekcionisti, v tomhle jsou úžasní. Není to sice můj oblíbenej způsob, mám jiný hráče, ke kterým vzhlížím, ale Japonci prostě umějí vyhrávat.

A co kreativita? Vymýšlíte si svoje vlastní triky? No jasně, všechny triky někdy někdo vymyslel, většina z nich ani nemá jméno – je to zkrátka tak rychlý, že to není potřeba. Existuje nějakej jmennej seznam nejzákladnějších triků, ze kterýho se můžeš učit, ale to je tak všechno. Ve freestylu jde spíš o rychlý kombinace různejch prvků. Každej máme samozřejmě taky nějakou svoji specialitu, kterou vymyslíme, natočíme, pověsíme na net, pak na to koukne někdo jinej, upraví si to podle svýho a takhle to vlastně celý funguje. Můj vynález se třeba jmenuje Magic Trick, je to na YouTube. (Předvádí.)

Takže to chápu tak, že existuje něco jako národní styly, školy, zažitý způsoby hry. Popsala jsi ten japonskej, co českej? Nebo americkej, ruskej? Jo, je to tak, byla jsem všude a viděla ty styly na vlastní oči. Nevím, nakolik je to záležitost dané kultury. Jedna věc je, že celosvětová komunita funguje online, jenže když vyrůstáš v určitý lokalitě, chodíš ven s určitýma lidma, začneš hrát stejně jako oni. Znám videa z Japonska i z Česka, ale můj způsob hry zůstává americkej. Detaily, který na netu nepochytíš. Všimneš si jich jedině tak, že s tím člověkem přímo trávíš čas.

Boží. Jak dlouho to trvá vymyslet? To je různý – někdy den, někdy minutu, někdy celej rok. Není to tak, že by sis řekl, oukej, teď vymyslím novej trik, přichází to samo od sebe. Tady v tomhle spojuju různý prvky, vycházím z jinejch triků, který pak skládám dohromady.

USA, Česko, Japonsko… A co zbytek světa? Hodně populární je jojo i v Polsku, kam se chystám teď, a v Rusku, kde pořádají snad sto, dvě stě soutěží ročně. Ta komunita tam je obrovská, i když o tom moc lidí neví. Nejspíš proto, že Rusko je takový dost odloučený.

Ještě mi řekni, kolik na to budu potřebovat peněz. Fakt stačí nějaký základní jojo za, řekněme, deset dolarů? Nepotřebuju žádný boty nebo tak? Haha, to je dobrý. Jasně že stačí obyčejný, kvalitní jojo, já taky nepotřebuju hračku za pět set dolarů, abych mohla dělat všechny triky. Vždycky je to hlavně o tobě.

Přijde mi zajímavý, jak se to rozšířilo z USA do východní Evropy, ale tu západní to přeskočilo. To není tak úplně pravda, hraje se všude. Byla jsem Londýně, ve Francii, a ty komunity tam normálně existujou. Jenom prostě v některejch městech je to větší než jinde, a Praha je v tomhle úplně nejdál. Je fakt zajímavý, jakej boom tady existuje, to se s USA vůbec nedá srovnat. Poprvé jsem tu byla před dvěma lety a viděla jsem spoustu dětí, jak si hrajou s jojem, jen tak. Lidi to tady považujou za cool věc, což

A ještě něco o světový scéně, historii, jak jojo vzniklo, kde se vzalo a tak.


o Americe až tak neplatí – máme velký scény v L.A., v San Franciscu, ale obecně se tam jojo považuje spíš za hračku pro děti. Tady je to jiný. Oukej, jsem v Praze a chci si s někým pokecat o joju. Ke komu mám zajít? Kdo je tady nejvíc cool? No tenhle kluk, přece! (ukazuje na Vaška Kroutila) Je to českej šampion, vlastní obchod, kterej se jmenuje SLUSNY. A není to jenom obchod, dělají výukový videa, mají vlastní tým. Zase, je to komunitní záležitost. Pro rozvoj joja tady v Česku dělají strašně moc, protože to jsou fakt cool lidi, jsou v pohodě, je s nima sranda. Když přijdu do toho obchodu, vidím děti, jak se jenom tak poflakujou kolem, vykecávaj. To je úžasný. Ve Státech to takhle nefunguje? Právě že ne, tyhle komunitní místa tam vůbec nejsou. Možná v Kalifornii, ale člověk na ně těžko narazí. U nás to mnohem víc funguje po netu, ale to není nikdy takový, jako když můžeš prostě přijít do obchodu a víš, že tam někoho potkáš. Když vynecháš věci kolem joja, co se ti na Česku nejvíc líbí? (Ann se rozhlédne kolem sebe a rozpřáhne rukama.) Miluju tohle město, je nádherný! Cítím se tu hrozně příjemně, je super, jak je tu všechno levný a snadno dostupný. Projela jsem celej svět a občas je fakt těžký si na určitý místo zvyknout, ale tady si připadám jako doma. A ty starý budovy, architektura a všechno! Vždyť tady jsou na každým rohu věci, který jsou mnohem starší než Spojený státy, to je prostě úžasný. A taky mi tu chutná. Haha, to je hezký. Pro spoustu cizinců je naopak česká kuchyně příliš těžká. Možná trochu. Ale stejně, miluju knedlíky… a celkově mám ráda takový to pivní jídlo. (smích) Takovýhle knedlíky v Americe nejsou. A máš i nějaký zajímavý cestovatelský historky? Odkudkoliv? Jé, historky. Tak třeba minulej rok jsem byla v Thajsku a Kambodži, ještě s jedním jojerem, ale nebyli jsme soutěžit ani předvádět, prostě jen tak žít a jíst na ulici, celej měsíc. Natočili jsme teda video, ale to bylo všechno. No, a já mám takovej problém s tím, že se všude ztratím. Kdekoli. Jo, to máme společný. Ale Praha mi v tomhle směru přijde poměrně bezpečná. Vidíš, a já se ztrácím i tady. Všechny budovy tu vypadají podobně. No a v tom Thajsku jsem se takhle ztratila na ulici – byli jsme v klubu, ale rozdělili jsme se a já šla do našeho hostelu, a ta cesta mi trvala hodinu. Byla jsem bosá, byla tma, všude tmavý uličky, nevěděla jsem, kam jdu. To je vlastně docela nebezpečný. (smích) Prostě jsem se ztratila, no, ale zase mi přijde, že tohle je jediná cesta, jak to město skutečně poznat zvnitřku – když si ho důkladně projdeš.

Co je pro tebe největší rozdíl mezi USA a Českem? Když teda nepočítám ty historický budovy a že je tady pro tebe levně? Přijde mi, že lidi jsou tu příjemnější, otevřenější, teda aspoň ti, který jsem potkala. V Americe je všechno takový striktnější, lidi se víc hlídají, dodržujou nějaký nepsaný pravidla. Kdyby sis třeba u nás dal přes den jen tak pivo, třeba k obědu, budou na tebe koukat skrz prsty. Tady je to normální, což mi přijde super. Z negativních věcí mě nenapadá vlastně nic, kromě toho, že tu máte fakt drahý oblečení. Takže se sem do školy těšíš. No jasně! Koukala jsem na angloamerickou univerzitu, myslím, že je to škola pro cizince, někde u Pražskýho hradu. Chci tady studovat business a marketing. To je vlastně další příjemnej rozdíl – v USA jsou školy hrozně drahý, tady je to v pohodě. Vždycky jsem si představoval, že jojo je hlavně doménou středoškoláků. Myslím, že ideální věk začít je kolem třinácti. Mladší děti se sice naučí házet, ale nepochopí složitější koncepty. Nahoře to ale nijak omezený není – jestli je ti sto let a chceš začít, začni. Můj táta už oslavil padesátku a pořád jojuje, a znám i starší lidi, často legendy. Nejčastěji se však setkáš s teenagerama, pravda. Je to logický, v tomhle věku jsou lidi extrémně soutěživí, tvární, rychle se zlepšujou. Pořád je to ale jenom hračka – když začneš v šedesáti, prostě se vrátíš do dětství. Co bys vzkázala lidem, kteří se do toho teďka chtěj vrhnout? Že cestování je super a tak, ale kdyby nebylo kamarádů a skvělé komunity, tak s tím klidně skončím. A pro holky, který to budou číst – zkuste to, je nás málo. Jestli máte rády kluky, budete nadšené, budou vás pořád obklopovat. (smích) Máš nějaký plány do budoucna? Nemám ponětí! V tuhle chvíli ani nevím, kde budu zítra spát, a takhle žiju pořád. Nemám s tím problémy, žít ze dne na den, neřeším budoucnost. Jednou se sem vrátím, a kdo ví, možná se tu třeba vdám. (smích) Věci se prostě dějou. Dva roky zpátky bych nikdy neřekla, že budu cestovat po světě, to je dobrý, ne? To jo. A úplně poslední věc – kdy a kde tě můžeme vidět v akci? Příští léto určitě přijedu na World YoYo Contest sem do Prahy, ale ještě předtím se vrátím v září, chci tu být celý měsíc, dělat přehlídky na školách a tak. Domlouvám to s lidma ze SLUSNY. No a pak se vrátím na to mistrovství. Jo, vrátím se. Vždycky se sem vracím. Miluju tuhle zemi.

Vizitka Ann Connolly (*26. 2. 1992) Pochází z Virginie, bydlí kousek od Washingtonu, už několik let jezdí po světě jako profesionální jojerka. Jedna z nejúspěšnějších holek v oboru, kterej jinak ovládají převážně kluci. V letech 2009 až 2011 získala ocenění pro nejlepší jojerku

W W W.REDWAY M AG.C Z

v USA. Má za sebou řadu turné po Americe, Evropě a Asii, většinu času tráví na cestách, kde reprezentuje komunitu jojerů a seznamuje ostatní se vším, co s ní souvisí. Jejím sponzorem je společnost YoYoFactory.

33


smartbox /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: ARCHIV

Že jsem byla v Barceloně na parádním mejdanu a co jsem se tam dozvěděla

Extra třída: Mysli globálně, jednej lokálně V červenci jsem byla v Barceloně a zašla jsem tam i na mejdan k jedný český komiksový ilustrátorce, co bydlí v krutě obrovským a krásným bytě s terasou na střeše, kde se přejedený můžete rovnou od stolu svalit do bílých peřin a polštářů všude kolem a bezstarostně to zalomit.

ČÍSLO 1, 2013 | ROČNÍK VI

34


Její kluk Tonda mi vyprávěl, jak to u nich v Barrio Gótico chodí, jak tam funguje ta občanská společnost, o který se u nás furt píše v novinách, ale nikdo pořádně neví, co to je. Barrio je ne moc bohatá, zato však svébytná, samostatná a hrdá čtvrť. Obyvatelé si ji sami zvelebujou, pořádaj výpravný fiesty, který nejsou pro turisty, ale jenom pro místní a do kterých nemá co mluvit ani radnice. Maj power – držej spolu, a dokážou tak zabránit bourání starých romantických baráků, místo kterých by developeři postavili hnusný novostavby s vysokýma nájmama, kam by se nastěhovala všelijaká naplavenina. Teď nebudu citovat přesně, protože už byly asi čtyři ráno, ale na závěr řekl Tonda asi toto: „Nevim, možná je hrozně cool a exotický bojovat proti kácení deštných pralesů nebo se starat o to, že v Súdánu nemaj dostatek vody. Jenže nebylo by pro lidstvo nakonec lepší, kdyby se každej nejdřív votočil na místě, rozhlídnul se a dal radši tu stovku, co poslal obětem zemětřesení támhle někde v Thajsku, chudý babce sousedce nebo šel a posbíral odpadky v parčíku před barákem? Nebo prostě jenom sebral ho*no po svým psovi? Jako takový to ‚mysli globálně, jednej lokálně‘, jak je na těch samolepkách, co si lidi lepěj na auta, víš co, ne? Že bysme měli víc myslet na to, co máme přímo před očima, než se pokoušet řešit problémy někde z druhýho konce světa.“ Word!

„Jsme rádi, že tady po nás něco zůstane“ V programu Extra třída pořádaném organizací EDUin jde o stejnou věc: třicet tisíc korun z Nadačního fondu Tesco pro třídu, která přijde s projektem na vylepšení nejbližšího okolí v místě školy. Takže třeba osmáci ze ZŠ Rudolfa Koblice v Kadani podali návrh na vybudování venkovní posilovny – a dostali na ni víc než 26 tisíc. Deváťáci z Hodslavic taky uspěli, na projektu prvního dětskýho hřiště v jejich obci pracovali přibližně sedm měsíců a fond jim na něj dal 27 tisíc. „Jsme rádi, že tady po nás něco zůstane,“ řekli. No jasně, přesně vo to de. Podobných projektů bylo v prvním ročníku programu Extra třída realizováno celkem čtyřiadvacet. To už něco znamená, to už je vidět. Všechno si to můžete prohlídnout v Galerii projektů na webu extratrida.cz. A pokud dostanete taky nějakej nápad, co ve vaší čtvrti nebo obci vlastníma silama vylepšit, přihlaste se jako třída do druhýho ročníku, kterej se právě rozbíhá. Tentokrát bude podpořeno až padesát projektů a maximální částka, kterou může projekt získat, je opět třicet tisíc korun. Kromě toho, že uděláte něco pro všechny, toho získáte dost i pro sebe. Praktický zkušenosti, který vás ve škole nikdo nenaučí, ale v životě se vám budou mockrát hodit.

EXTRA TŘÍDA KROK ZA KROKEM PROJEKT PRO ŽÁKY 7., 8. A 9. TŘÍD ZŠ SE ZNAČKOU RODIČE VÍTÁNI. UČITEL SE ZAREGISTRUJE NA WEBU www.extratrida.cz a stává se patronem.

1 ŽÁCI SI STANOVUJÍ ODMĚNU ZA SVOU INICIATIVU VE PROSPĚCH ZKVALITNĚNÍ ŽIVOTA V OBCI/ČTVRTI.

4

W W W.REDWAY M AG.C Z

UČITEL PŘIZVE ŽÁKY DO PROJEKTOVÉ KANCELÁŘE

TŘÍDA VEŘEJNĚ PUBLIKUJE PROJEKT NA NÁSTĚNCE PROJEKTU.

na webu www.extratrida.cz. Všechny publikované projekty se zobrazují Žáci pracují v projektové kanceláři souhrnně v Galerii projektů na www. – začíná přípravná fáze projektu. Žáci extratrida.cz. zjišťují, co je potřeba změnit v obci/čtvrti, kde se nachází jejich škola, a vybírají nejlepší nápad na projekt. Pak formulují cíle projektu, sestavují harmonogram aktivit, rozdělují si role v projektovém týmu, dávají dohromady rozpočet, vytvářejí propagační videospot ve speciálním animačním editoru a vymýšlejí strategii propagace projektu.

2

ODBORNÁ KOMISE VYHODNOCUJE PUBLIKOVANÉ PROJEKTY A VYBRANÝ PROJEKTŮM UDĚLUJE FINANČNÍ GRANT.

5

3

ŠKOLY PODEPISUJÍ GRANTOVOU SMLOUVU S NADAČNÍM FONDEM TESCO A ZÍSKÁVAJÍ PENÍZE.

6

Třída realizuje svůj projekt. Žáci jej propagují v místní komunitě. Po dokončení projektu jej nechávají ohodnotit lidmi žijícími v místě školy. Individuální dárci mohou žáky podpořit finančně, a přispět tak na jejich odměnu. Třída si pořizuje odměnu za peníze od individuálních dárců.

35


smartbox/jazykové okénko /

TEXT: DOMINGO, POST-HUDBA ILUSTRACE: LUCIE TVAROHOVÁ

KREATIVNÍ UCEBNICE V PETI KROCÍCH #3: NEMCINA Ach, němčina. Snad z žádnýho jinýho jazyka se nestal takovej popkulturní fenomén (kromě angličtiny, která je v popkultuře dorozumívacím prostředkem), což dává smysl, protože žádnej jinej jazyk nevyvolává v posluchačích konstantní ideu pobytu v armádním přijímači a v mluvčích neodbytnou touhu popadnout nejbližší tyč a udělat s ní díru do zdi nebo si aspoň pustit Rammsteiny fakt hodně nahlas. Není to ale úplně spravedlivý – koneckonců, němčina bývala považovaná za hlavní řeč světové filozofie, takže by si zasloužila trochu ušlechtilejší zacházení.

SI B O R D A N 1 # MEZERNÍKU DO

sl ov a í sp oj ov at av os t, že um jím pr os tě za to tu na po tř eb a si m á ně m či na ic ke j ja zy k pr ob lé m . Je i k če št in ě. et ej ně nt dn ej sy žá st by c at Co to vů be š ch ov ov ýh o že se bu de a ne dě lá jí u od an an as ud ěl at ta k, do hr om ad y ou pl ec ho vk p se to dá u dn jlí áz kn ne pr ře a “ e – ol tu st po zv yk no ut ov ýh o ko m ed se bo u na be z a od an an as te ď m ám př em vk ad js ho ě kl ec ří áv pl ap N a pr rá zd ná ec ho vk a“ – rs ká e m ís to „p ko m po to pl m ad ag as ka ko m po tu , al as ua na na so jíš za čí ná ja ko an ý an er ez kt „b o, ís tu p os vo ov př sl ej ný bn ás no rm ál ně do kr po le l če st ah y vy m ys y. Po ku d si m tu pk e ná so li ám ký m ko ic už ja ký ze v m ex il, dí ky ně m oč it . nč í ja ko ná ifi ckej de ta , ni ja k za sk kl et ba a ko te nh le sp ec lls ch af te n“ tě se e ge ůž gs m un ne si ch er ke vš em u, ss ch ut zver ja ko „r ec ht en á s pe rl am a ec ht “ zn am ý, na jíc í na „r m i ne ní ja sn át ec ed a za čí or ab ak ná “, ze oc há m ře po k í zp ta ln , ta , gá ům m az uj íc í le M im oc ho de i ak ut ní m úr vn y po sk yt ac he r. li tř eb a pr ot st i „p oj iš ťo ha el sc hu m bý t – a je st ic a ve sk ut eč no m ěl zu m ts oc ch m re í po liž ta jb by ne u na pr ot i če m lc e do ta zu um ře lo v pů ko lik lid í už

#2 JDI DO REST A

URACE S PARTOU T RAPNEJCH LIDÍ Pl án je je dn od uc he j – se že ň to ho tv ý za hr ad ba ck pf ei fe y po st av il ng es ic ht a, ne id ba u, a kt er ej si ve kt er ej se na po zv i ho na dl e ko ne c ne vy ud ob řo va cí po té , co si hn ut el ně zv st am m ti sc te n čl ov ěk h, rt ne ve ve sc př it hl áh ne ně ja ko im m be ss er sp es en ri tt un g u sl eč nu , za er, a kd yž se čn e se ch ov z ně j na ko at ja ko ne c vy kl ub e no rm ál ní ze ch pr el le ne po m ůž e r, m u už an i dr ac he nf ut te N yn í s do vo r. le ní m vo ln ě př el ož ím pr av id la na vý še zm ín ěn st ín ěn éh o v bo du #1 , é vý ra zy po a to v po řa dl e N ap ře sd rž dí , ja k jd ou ku ks ic ht , So Ko nt ro le se po so bě : us ed aš tv id vy m kn uv ší ům , U pi va , At m os fé ry Ož iv ot ěp lk či st ig es to , , Fi re m ní pr ac B ez pl ac en ho m ac hr ov íz dr h, U do bř ač , id ár ek Že ně na zl ob en é.

ČÍSLO 1, 2013 | ROČNÍK VI

36


I C K A Ž ALO TI O R P #3 AZM U IKO T A „GR ” U M S I X SE

po do tý ka l, že an La ng ua ge a at Aw fu l Ge rm Th í, m la dá dí vk nu av to hl je fe po ké sv ým sl av ný m am at ic ky že ns at ic ke j gr am á m gr ) , ny be či rü M ar k Tw ai n ve ně m ie Ko hl ob lé m je no m ec ke j tu řín (d ho (a fri ck ý e si ce ne ní pr za tím co ně m ni c sp ol eč ný oh la vn í. To hl ím zp av be hl je po ) s en á ne m á pr o „o he ň, er d kt ro (d as M äd ch , e rie nc ko te go j km en m á do ck y vz at o ka ke ni ls ch ra te ž tu řín je st je ne au d o n ro ln íh m a je de co víc as ex uá íva j tře ba os o po už íva t la dé ho lk y ně ot m z pr ja zy ky jic h m t ju la hu dě vr e Na be zp eč í“) , al y vid ěl tu řín . že ny a jin á ne žd ej , kd o ně kd co ž po tv rd í ka vo dů : , dů ru tří čá ze es př to a fa kt vš ec hn o, as) úp ln ě na a na m už sk ý st ře dn í ro d (d ný dě le ní sv ět ur at za ko ře ně bo ho pn ej m lu vit od k sc t ja , ob a bý j šo vin is m us ko re kt ní zp ůs j ite ne ež di př je ní to ch a) Je na d po vr y, po vz né st se er é m aj í a že ns ký pr vk dy st op ii, ve kt h; ec řín tu o a or we lli án sk ou u žd ej te jd en ivo ka šl víc ra st př ed ho lk am na u se om ín á ně ja ko sl am a, kt er ý ip čí př se ne u to jo c vu k; ta b) vů be lý hl av y a os lo i tis íc ovce a m un dú ry, ho ku , ne zá vid ěl Ad id as . vš ic hn i še dý no va li tři ná ct už íva t sl ov o ka ši po ne líp i m lid y he m no a, ab t ov oc zn m u u jo do su lo , kt eř í bu ot ra pp er ům c) ul eh čí to živ

#4 CEŠT IN

A JE VE NEŽ BA TŠÍ KÁM VORŠTI NA OŠ Vš ec hn y ty prs tob řin ko kla py, no so čis top len y a da z de va ten ác týh o lší ob roz en ec ký sto let í (je jic hž slo no vo tva ry že ní po de zře le při z jed no ho dů vo du po mí ná bo d #1) – če šti na je ně mč vzn ika ly ino u dík y dlo uh log ick y inf iltr ov ým u sp ole čn ým an á od sh ora do u so už ití lů, hla vn ě ta ho na šp ac íro va t s vo rov á (sc hv áln ruk sa ke m do pla ě – tro ufn eš si cu me zi šta mg as ty a ne ch at u cá fla str ?). I úp lně lov án í na fut rec ne vin ný slo va jak h o „šn ek “, „tr efi t“ z ně mč iny, i kd yž ne bo „d ek a“ po vě tší čá st ge rm ch áz ej an ism ů se mo tá ok olo vše lija ke jch kš eft ů (he he) a šp ina ve jch pu tyk , pro tož e ch áp eš , jaz yk filo zo fů. Zá roveň to ale zn am en á, že po ku d vyr ůs táš v če sk má š vla stn ě pe rfe ým jaz ktn í jaz yk ovej zá yk ov ým pro stř ed kla d – jen om by í, z Mn ich ov a, kd e ch si dá va l ba ch jse m sic e ne by l, a na Ba vo ry ale fan ou šc i Ba o če mž jse m si ye rnu sk an du jou dlo uh o my sle l, že „M ia Sa n Mi a“, je to úry ve k ně jak os lav ují cí vzn eš é ári e pra vd ěp od en os t svo bo dy, ob ně z Ev ity Bo ha ne bo ně co jen om mí stn ím v tom sm ysl u, jen ná řeč ím pro hn an že on o je to ý „W ir Sin d Wi r“ ko uk ám na ty frá („M y jsm e my “). ze ve dle se be a Ta k já ne vím , ne mů žu se zb av pís me nk a I, S a it do jm u, že ma jí sp ole čn N, čil i to zh rub a ý jen om od po víd á če sk ým u, co já vim , „M ó jóm é má “.

TR S I M K A #5 AJ MLUV YOD

u, př ed ve jp la to hý ja k te jd en m sl ov a dl ou sk ý in no je nt ge ou ar js í ne íc y ev ok uj Ně m či na al e al ov ý po kř ik ky po st aven í nk ác h a fo tb pr vkem je ta tu řín y v su ký m ký am en á, tic ak nt sy ým i vě ty, co ž zn žit le nc dů ko y; í na m uz ik ál at el no u er ý se na ch áz db kt ne a, za es ne ov sl m pá de př ís ud ko vý ho War s, m aj í tím ke j rá dn í ně m ec eř í zn aj í St ar ut eč no st i pa že ti z vá s, kt sk ve je da za se bo u. Yo e tr ác is pr m l ož pů lik e át vý ho du , je m os vo jit , a m ač í si to je no si m ul át or – st y jp la to u, tu řín te jd en př ed ve a dl ou hý ja k m uz ik ál y ov ý sl sk m in no nt je ge e íc í ar Ně m či na al ko vý ho kř ik y ev ok uj st aven í př ís ud a fo tb al ov ý po vkem ta ky po v su ký nk ác h pr m í St ar ký eř kt tic s, ak vá ti z žit ým sy nt ty, je , co ž že ne js ou ; dů le í na ko nc i vě am en á, áz zn ch í, na aj m se ý du ho sl oves a, kt er db at el no u vý or je pá de m ne za ne ec ke j si m ul át pa rá dn í ně m War s zn aj í, tím i st no eč ut sk e. ve át da m u Yo bo tr is se je lik ož m a pů l pr ác e za os vo jit st ač í, – je no m si to

W W W.REDWAY M AG.C Z

37


smartbox /

TEXT: HLINOMAZ FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Největší padouši v dějinách lidstva Jidáš Iškariotský Píše se 25. červenec 1965. Obecenstvo folkového festivalu v americkém Newportu posedl amok a taky to dává jaksepatří najevo. Uprostřed nesouhlasného pískotu a bučení v jednu chvíli kdosi směrem k pódiu zařve: „Jidáši!“ Mužem, který způsobil tak prudkou nevoli posluchačů, je písničkář Bob Dylan. Zpěvák byl tehdejší ikonou folkového protestního hnutí. Kýmsi na způsob mesiáše, který jen sám s akustickou kytarou vykreslil tísně, obavy a nesouhlas s válkou USA ve Vietnamu. Jenomže Dylan namísto akustické kytary tentokrát vůbec poprvé vzal do ruky kytaru elektrickou a na pódium si s sebou přivedl hřmící rockovou kapelu. Podle křiklouna v publiku (z nahrávky je patrné, že na Dylana volá mužský hlas), a nejen podle něj, znamená tenhle elektrický hlomoz zradu ideálů, které Dylan do té doby pro své fanoušky ztělesňuje. Zrada, opuštění ideálů – kdo jiný symbolizuje takové selhání líp než postava Jidáše Iškariotského? Bible popisuje, jak si jej před dvěma tisíci lety vybral za svého učedníka a jednoho z dvanácti nejbližších přátel, tedy apoštolů, chudý cestující kazatel a divotvůrce Ježíš Nazaretský. Jidáš měl mezi Ježíšovými učedníky důležitou funkci pokladníka, správce peněz. A byly to právě peníze, které se staly symbolem Jidášovy zrady. V Evangeliu sv. Matouše čteme: „Tehdy šel jeden z Dvanácti, jménem Jidáš Iškariotský, k velekněžím a řekl: ‚Co mi dáte?‘ Oni mu určili třicet stříbrných.“ Velekněží se Ježíše potřebovali zbavit, protože neustále kritizoval jejich pokrytecký přístup k víře a získával si čím dál větší oblibu u prostých lidí. O tom, jak se Jidášův plán na Ježíšovu zradu naplnil, čteme dál: „Ještě (Ježíš) ani nedomluvil, a přišel Jidáš, jeden z Dvanácti. Velekněží a starší s ním poslali zástup ozbrojený meči a holemi. Jeho zrádce s nimi domluvil znamení: ‚Koho políbím, ten to je; toho zatkněte.‘ A hned přistoupil k Ježíšovi a řekl: ‚Buď zdráv, Mistře,‘ a políbil ho. Ježíš mu odpověděl: ‚Příteli, konej svůj úkol!‘ Zdánlivě jde o přehledný příběh s lehce pochopitelnými motivy. V touze po bohatství zrazuje

ČÍSLO 1, 2013 | ROČNÍK VI

38

učedník svého učitele a udá jej obzvlášť nechutným způsobem – když za ním přivede ozbrojené pochopy a označí svého dobrodince natolik důvěrným gestem, jakým je políbení. Potud vše jasné. Jenomže – moment! Při pečlivějším čtení vyvstane řada nejasností a protimluvů. Začneme u zdánlivé maličkosti: Neříká Ježíš ve chvíli Jidášovy zrady „příteli, konej svůj úkol“? Úkol? Málokdo právě zrazovaný by o svém zrádci řekl, že tím plní „úkol“. Neřekli by to návštěvníci festivalu při Dylanově zradě folkové hudby, neřekl by to podvedený manžel své ženě, neřekli byste to vy svému kámošovi, který před vámi balí vaši holku. Že tím plní „úkol“! Tak proč to říká Ježíš Jidášovi? „Tak se splnilo, co je řečeno ústy proroka,“ praví bible o Ježíšově příběhu. Text naznačuje, že jeho potupná smrt na kříži, včetně Jidášovy zrady, byla součástí velkého Božího plánu. Předpovězeného do takových detailů, jako je vyplacená suma třiceti stříbrných. Logicky, někdo musel Ježíše zradit, aby ten pak zemřel na kříži, a tím se naplnilo, co Bůh předurčil. Znamená to tedy, že Jidáš neměl na výběr, že svou zradou vlastně jen naplnil svůj Bohem dopředu určený úděl? Pokud ano, nebude nám pravděpodobně Jidáš už připadat jako největší zrádce v historii lidstva! Jak navíc připomínají dějepisci, motiv odměny třiceti stříbrňáků za Ježíšovu zradu nemusel být tím prvotním, co Jidáše k udání vedlo. Co když chtěl jako horlivý zastánce židovské svobody postrčit Ježíše, který o sobě tvrdil, že je Božím Synem, ke konfrontaci s panující mocí, aby se jeho božství konečně vyjevilo v celé parádě? Aby se Ježíš ukázal konečně jako všemocný vládce od Boha, který s římskými okupanty, těmi cizáky, konečně zamete? Tvrzení, že Jidášovo udání nakonec posloužilo

k naplnění Božího plánu, představuje pro lidskou mysl nepřekonatelný úkol. Pokud je Bůh vševědoucí, musel už předem vědět, že Jidáš jeho syna Ježíše zradí. Také Ježíš o přicházející zradě věděl – proto při poslední večeři řekl vyděšeným učedníkům: „Jeden z vás mě zradí.“ Měl tedy Jidáš na výběr, když byla jeho zrada předurčena? Jsme pouhé figurky ve hře, kterou pro nás napsal někdo jiný? Je svoboda lidského konání jenom iluze? Jakou hru tu s námi Bůh hraje? Rozhodni se, jak chceš, ale stejně bude nakonec


Polibek. Jidáš Iškariotský líbá Ježíše v Getsemanské zahradě. Z knihy El Mundo Ilustrado, vydané v Barceloně kolem roku 1880.

po mém, protože vím, jak to všechno skončí? A co by se stalo, kdyby Jidáš zradit odmítl – musel by Bůh povolat k té špinavé práci někoho jiného? Mohl by se takovým Jidášem stát kdokoli z nás? Svobodou lidského jednání se v dějinách zabývali ti nejbystřejší z nás a nikdy nenašli na tenhle rébus uspokojující odpověď. A jak příběh skončil? „Když Jidáš, který ho zradil, viděl, že Ježíše odsoudili, pocítil výčitky, vrátil třicet stříbrných velekněžím a starším a řekl: ‚Zhřešil

W W W.REDWAY M AG.C Z

jsem, zradil jsem nevinnou krev!‘ Ale oni odpověděli: ‚Co je nám po tom, to je tvoje věc!‘ A on odhodil ty peníze v chrámě a utekl; šel a oběsil se.“ Jidášův příběh končí lidským zoufalstvím nevýslovné hloubky, kdy si Jidáš nakonec nepřichází k Bohu pro odpuštění, ale sám nad sebou vynáší trest smrti. Není náhoda, že později se bible o Jidášovi Iškariotském už příliš nezmiňuje – člověk by si neměl neustále klást před oči slabosti svých bližních, aby si pak při jejich výčtu připadal o něco

lepší. Jidáš zůstává v kolektivní paměti lidstva jako člověk, který zradil přítele a svoji slabost sám neunesl, ale ti, co čtou bibli, jako by byli zároveň nabádáni: Opatrně s tím odsuzováním Jidáše Iškariotského. Pamatujte, co svým učedníkům řekl vždy pokorný a mírný Mistr z Nazareta: Nesuďte, abyste sami nebyli souzeni.

39


občanská výchova /

VYUČUJÍCÍ: BONUS (TEMNYSILY.CZ) ILU: PUZZLED

Tento způsob léta…... Tohle nebylo moc hezký léto. Asi že bylo takový vedro a některejm lidem to vlezlo na mozek – to v lepším případě. V horším doopravdy pozvolně a plíživě začala mayská apokalypsa. Jo, mám na mysli letní vlnu anticiganismu, rasistický pochody a další prázdninový kratochvíle. Vždycky mě znovu a znovu udivuje, kolik lidí dokáže uvěřit tomu, že za ekonomický a sociální problémy státu může nějaká menšina, která je navíc soustavně a dlouhodobě zanedbávaná a společensky diskreditovaná. Několikrát za sebou se soboty v Českejch Budějovicích proměnily v demonstrace proti romský komunitě na sídlišti Máj. Na další víkendy se naplánoval Duchcov, Vítkov, Ostrava… Mezitim padla zkorumpovaná a ukázkově příšerná vláda a na její místo nastoupila ještě horší, prezident i politici si dělaj z lidí srandu, všechny otevřený kauzy jsou postupně zametávaný pod koberec. Máme jako občani nárok na spravedlivej hněv. Ale kam ho namíříme? No jasně: na cikány. Respektive na cikány, komunisty a samozřejmě homosexuály. Mám jeden oblíbenej protektorátní vtip. Hitler má projev, ve kterym nadšenýmu davu vyjmenovává veškerý neduhy státu, a pokaždý končí tím, že „za všechno můžou Židi!“. A z davu se vždycky ozve: „A listonoši.“ Když už je to asi popátý, Hitler to nevydrží a zeptá se: „Proč listonoši?“ „A proč Židi?“ ozve se z davu. V argumentaci anticiganistů se často objevujou nejrůznější smyšlený „výhody“, který Romové od státu požívaj – ať už jsou to astronomický částky sociálních dávek (hoax několikrát vyvrácenej přímo z ministerstva), nebo nadržování ze strany soudů, společnosti a médií – přitom jenom o rasistických tendencích v českých sdělovacích prostředcích by se dala napsat kniha. Ale když posloucháte rasistickou argumentaci, skoro to vypadá, jako

ČÍSLO 1, 2013 | ROČNÍK VI

40

by byla bůhvíjaká přednost narodit se jako cigoš z ghetta. Přitom se můžete vsadit, že nikdo z těch, kdo tohle vykřikujou, by si to nechtěl ani na chvíli vyměnit – proč taky? Narodíte se s cejchem, každej na vás bude mít názor, hned jak vejdete do dveří, s velkou pravděpodobností budete žít a vyrůstat v místě, o kterém se kulantně mluví jako o sociálně vyloučený oblasti, a vás, vaši rodinu a nejbližší okolí budou všichni označovat jako nepřizpůsobivý. Tyhle termíny – sociálně vyloučený a nepřizpůsobivý – jsou obzvlášť nechutný. Některý lidi jsou míň lidi než my ostatní, protože jsme je vyloučili ze svý společnosti, a navíc – z velký části už se s tak narodili. Je to skoro jako kastovní systém v Indii, kde kromě čtyř základních skupin mají hinduisti ještě skupinu tzv. nedotknutelných, tedy lidí vyloučených ze společnosti, prakticky bez jakýkoli naděje. Kontakt s nima je pro ostatní kasty nečistej a pro ty nejvyšší platěj extrémní pravidla, ve kterých figurujou rituální sebevraždy a další dobroty. Kastovní systém a s ním i nedotknutelnost byly ofi ciálně zrušený a zakázaný zákonem z roku 1950, přesto v praxi pořád funguje. Míň než lidi, odsouzený k podřadnejm pracím a životu v bídě mimo společnost, jen na základě původu. A jak daleko jsme od toho my? Jeden můj kámoš se zabejvá vyhledáváním pracovních inzerátů s rasovým podtextem. „Přijmu přidavače na stavbu, foto podmínkou.“ Těžko věřit tomu, že jenom nechce zedníka s velkejma ušima – tohle je evidentní a běžná rasová diskriminace, se kterou se nedá bohužel udělat vůbec nic. Jen se pak asi nedivit.

Jedna věc je na tom všem obzvlášť nepříjemná. Na jedný straně jsou tu náckové, frustrovaný idioti s pomýlenym světonázorem. Někdy jsou hodně slyšet, ale moc jich není. Jenže po jejich boku stojej tzv. slušní občané, naši sousedi, rodiče, příbuzný, zaměstnavatelé, lidi odnaproti. A křičej: cikáni do plynu, přijďte mezi nás – zabijeme vás, černá špína… Paradoxně jsou to často lidi s podobnejma problémama, jako maj ti sociálně vyloučený, jsou nezaměstnaný, maj půjčky, exekuce a nízkou životní úroveň, se kterou souvisej patologický jevy jako třeba alkoholismus – přesto svůj hněv otáčej vůči


těm, který nejenomže za to nemůžou, ale hlavně jsou na tom ještě hůř. Protože, jak už jsem řikal, zkuste se narodit jako Rom. Zkuste si spočítat, kolikrát jste ve svym okolí slyšeli, že někdo není rasista, jen mu vaděj cikáni. To je samozřejmě stoprocentně rasistickej postoj, kterej bychom jako spoustu podobnejch věcí prostě neměli tolerovat. Chápu, že někdo může mít špatnou zkušenost, ale vždycky s konkrétním člověkem, nikdy ne s jeho etnickou příslušností. Moje špatný zkušenosti nejsou ani s Romákama, ani s Vietnamcema nebo Rusama, vždycky jenom

W W W.REDWAY M AG.C Z

s bílejma Čechama. Mám snad řikat, že nejsem rasista, ale vaděj mi Češi? Na tohle téma vznikla výborná iniciativa Čechy v ČR nechceme, najdete ji na www.stopcechum.cz. Neměli bychom zůstávat lhostejný, naopak, je třeba se ozvat pokaždý, když ve svým okolí narazíme na jakejkoli projev rasismu nebo xenofobie. Nejenom proto, že příčinou společenskejch problémů skutečně nejsou ti, který od nás prakticky nedostávaj žádný šance, ale hlavně proto, že jsme prostě lidi. Stejný lidi jako Romové nebo nedotknutelní, jenom možná s trochou štěstí navíc.

Vzpomněl jsem si ještě na jeden vtip. Pan Kohn přijde před válkou na ministerstvo zahraničí, že by chtěl vystěhovat. „A kam to bude? Do Palestiny?“ „To ne, kdoví, jak to po tý válce dopadne.“ „Tak co třeba do Ameriky?“ „Hm, to je zas hrozně daleko, na to se necejtim, a navíc, víte, jak to tam maj s těma černochama…“ „Tak víte co, tady máte glóbus a vyberte si.“ Pan Kohn si dlouze vybírá, otáčí glóbusem několikrát dokola a pak říká: „A jinej byste neměl?“

41


občanská výchova /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: ARCHIV


Před pár dny vyšla moje a Nanorova kniha o začátcích skateboardingu v Čechách. Jsou to takový vzpomínky z války, jak si kluci přivezli první skejty a nemohli se na nich udržet, protože při sestavování nasadili podvozky obráceně, jak kradli sousedům gumový rohožky, aby bylo na gripy, a desky řezali fakt skoro z prkýnek na maso. Maso vlálo taky na hřebících, kterýma na Strahově stloukli první rampu a pak si o ně rozdírali svoje hubený záda. Bylo v tom hodně krve, potu a šílenství, což je dobře patrný z fotek, který jsou trošku o něčem jiným než ty dnešní, formálně dokonalý, pěkně vybarvený a všechny stejný. Informační zázemí pro text jsme si vytvořili přepisem asi dvaceti rozhovorů s průkopníky, který jsme pak upravovali do podoby jak kdyby filmovýho scénáře. Číst dvacet rozhovorů za sebou, pořád otázka-odpověď, by byla nuda, proto jsme je rozstříhali tak, aby to vypadalo, jako

když parta sedí kolem stolu, všichni se bavěj, reagujou na sebe, překřikujou se a smějou. Takže rozhovory byly sice přepsaný přesně slovo od slova, ale další práce – výběr témat, vět a jejich řazení – už čistá fikce. Protože nikdo s nikým u žádnýho stolu neseděl, ty lidi jsou rozcouraný po celým světě, hodně z nich emigrovalo a některý už taky zemřeli. Jedním z nejpozoruhodnějších lidí, se kterýma jsem se při tom setkala, je Simon Thiele. Skejťák první generace, držitel světovýho rekordu ve skoku do vejšky, emigrant, zakladatel závodů Starý kolena a samozřejmě stále aktivní jezdec. Chytrej a citlivej člověk, tenhle Simon. Taky zábavnej. Jeho vyprávění o rodině a době, ve který česká skejtová scéna vznikala, považuju za vhodnej dodatek k tématu Totalita, který jsme uvedli v březnu minulýho školního roku.


občanská výchova /

Rodinný historky Tátova první žena se jmenovala Valentina Strachovová, její rodina byli utečenci z Ruska a ona byla taková krásná drobná blondýnka. Táta dělal v reklamě, v podniku Státní propagace, a v noci se k nám domů chodilo na česnečku. Táta přitáh ve dvě ráno z práce s kámošema, třeba s Matuškou a dalšíma, a máma byla samozřejmě hrozně ráda. Musela se udělat česnečka, do toho se tam zpívalo a tak. Bydleli jsme u Nadraží Střed, v Opletalce na rohu. No ale ta Valentina, tedy ne moje máma, jeho první žena, táta ji hrozně miloval, ona pak odjela do Bruselu na EXPO 58, ano, nejkrutější komunistický léta, a pak hrála ve východoněmeckých filmech a tak. U nás hrála hlavně v divadle, ale ve filmu taky, nejslavnější roli dostala asi ve filmu Florenc 13.30, kde hrála s Bohdalovou, a pak ve Sněženkách a machrech, učitelku Boženku. Cejtila se asi jako velká herečka a snad nechtěla mít děti nebo s tím nějak otálela a mezitím si našla jinýho. Schovávala se s ním o dvě patra níž u paní Margit Fenclový. A u nás seděl a s tátou popíjel dědeček Davida Ratha a různý jiný lidi. Doktor Rath pokuřoval, rozumíš. Ten byt v tý Opletalce byl velikej, dostali jsme ho po Slánským (komunistický politik popravený komunisty během procesů v padesátých letech, pozn. red.). Tatínek, Vladimír Thiele, byl spisovatel, kterej nesměl psát, nebo… Ani moc nechtěl, vždycky něco napsal, aby si vydělal. Vždycky řikal, že jednou napíše román, což se mu nepovedlo. Doma jsme měli asi padesát tisíc knížek, obrovská knihovna, a z toho takovýho ticha tý knihovny a takovýho toho intelektuálního prostředí a novinářskýho nepořádku, když to slušně řeknu, jsme najednou objevili skejt a tu obrovskou energii. Takže jsme na něj skočili a bylo to. Táta byl vtipnej. Doma jsme měli proti dveřím velikánský zrcadlo, to vždycky když k nám někdo přišel, tak se hrozně lek, že naproti němu někdo stojí. A jednou jsme měli návštěvu, všichni nějak odešli z obýváku a máma byla v kuchyni a v tom zrcadle viděla, jak si tam návštěva rve knihy z polic do tašky. Nic neřikala, dělala jakoby nic, ale když šel ten člověk potom na záchod, tak s tátou šli a ty knihy zase v tichosti vyndali. No a von vodešel a pak už se nikdy neukázal. U nás byl velikej nápis „Knihy nepůjčuji, zvlášť tobě ne!“, protože každej si něco půjčil a pak to samozřejmě nevrátil. Některý knihy byly cenný rokem vydání nebo nějakou tiskovou chybou, táta je sbíral, byl novinář, básník a literární vědec. Ale žádnej titul neměl, to by mu ani nedali. Von byl vyučenej truhlář. A měl obrovský trauma, protože v jedenácti mu umřela maminka. Ta měla velký srdce, koupila starou chaloupku v Orlických horách, a přitom jediný, co v tý době vlastnila, byl šicí stroj. A na tom šicím stroji šila, koukala z takovýho okýnka a tam se vždycky ten malej Ládíček vracel ze školy. Táta byl její mladší syn, pak měla ještě staršího. No a ona tu koupenou chaloupku splácela tím, že šila na tom stroji, což tenkrát, v roce 1926 nebo kdy, bylo obrovský jmění, vlastnit takovej výrobní prostředek. Ovšem maminka umřela na rakovinu a táta vo tom pak mimo jiné napsal knížku. To dneska už nikdo nezná a ani by to nečet, ale to jsou ty jeho pravý věci, kde píše vo sobě. To další, co napsal, to už si vymejšlel, ale tohle bylo vo tom, co zažil. To byly nádherný věci. No, takže když tátova maminka umřela, tak s bráchou šli a po celým tom Potštejně kradli v noci růže. A ten pokoj, kde ležela, byl těch růží potom plnej. Tátu pak dali do sirotčince v Horní Čermný, tam v těch Orlických horách. A to ho poznamenalo na celej život. Když byl větší, vzal si ho k sobě jeho tatínek. To by taky specialista. To byl Němec, kterej se k nim už nechtěl hlásit, tak šel do Čech a tam začal dělat u dráhy. A jednoho dne u snídaně řek: „Dneska jsem měl, maminko, sen. Zjevil se mi Ježíš Kristus, mluvil jsem s ním, a on povídá, ‚Antoníne, musíš do světa.‘ Tak jdu…“ A vodešel vod rodiny. Šel do Mníšku pod Brdy, kde táta potom pozdějc koupil obrovskou vilu, a tenhle Antonín, jeho táta, tam leží pochovanej. Má hrob číslo 37. To je číslo, který nás provází celej život. Chaloupka v Potštejně má číslo popisný 37 a tak dále, prostě vždycky když má bejt něco správně, tak tam to číslo je. Tak ten Antonín tátu ale potom vyzved z toho sitočince a táta šel pozdějc do Dobříše u Prahy do učení na truhláře. Popisuje to v knížce Hoch v modrém. A tam si vymyslel svoje vizitky – ty tenkrát vůbec neexistovaly, nebo je měli jenom nejbohatší lidi. Na kusy prkýnek napsal „Vladimír Thiele, básník“, a pak šel domů ke Karlu Čapkovi, zazvonil a řek: „Dobrý den, pane Čapku, já jsem Thiele, básník.“ A Čapek: „Hm, no jo…“ Pak u Čapků bejval hodně často, já jsem tam

ČÍSLO 1, 2013 | ROČNÍK VI

44

s ním jako malej taky chodil. No a toho Antonína, mýho dědečka, jednou přepadli. To mu bylo asi tak třicet sedum nebo třicet osum let. A von byl hudebník, v srdci cikán, a jak na něj ty lupiči namířili pistoli, tak von popad housle a začal jim na ně hrát. Voni vzali peníze a vodešli a mýho dědečka pak kvůli tomu úředně prohlásili za blázna a až do osmdesáti osmi let, než umřel, mu platili penzi. Takže nic nedělal, měl baráček v Mníšku pod Brdy, a bylo to. Ale trochu se nudil, takže v tom baráčku byl každej kousek vyřezanej ze dřeva. Poličky, malovaný hrnečky, tam bylo snad tisíc hrnečků, no všechno od podlahy po strop vyřezávaný. Voni neměli záchod, chodili ven, a jednou jim můj táta ještě s mým bratrancem Jardou přivezli záchod, záchůdek, že teda jako konečně budou mít kam chodit. A když přijeli příště, záchod byl rozřezanej a byly z něj nadělaný nějaký talířky nebo co. Táta měl bráchu Jarku. A voba byli prdlý, ale Jarka byl ještě k tomu takovej pomalejší. Příklad, jo: V Mníšku pod Brdy byla zábava, obrovská tancovačka. A Jarka přichází zvenku, zrovna byla přestávka, muzika nehrála, tak všichni seděj a koukaj, a von má mokrou celou nohavici. A táta, protože byl bystřejší, na něj volá: „Jarku, venku prší, viď?“ A Jarka na to: „Né, jenom hrozně fouká vítr.“ S mojí maminkou se táta seznámil před Národním divadlem, to když mu ta Valentina utekla s jiným. Hele, slovo dalo slovo a hned jsem se narodil. V roce 1963. S maminkou pak byli spolu třináct let nebo tak nějak, ale dál už to nešlo. Táta dělal v tý reklamě slogany a psal básně, pak přišla trochu revoluce, ta komunistická, a najednou von už nepsal dost proletářsky. V roce 1945 napsal ještě básničku 5. květen, vo tom, jak přišli Rusové a mávalo se na ně těma bezovýma větvičkama, to lidi ještě Rusům věřili, prokoukli až po osumačtyřicátým, takže to se jim ještě jako líbilo, ale potom von se v práci zamiloval do nějaký ženy a udělal jí dítě a nechtěl si ji vzít. A komunisti mu řekli, že takhle to v socialismu nejde – se nevoženit. „Musíte se oženit, to vám dáváme jako straníci za úkol.“ A táta řek, že se nevožení, tak ho z tý reklamy vyhodili a dali ho do ČKD. To jsi taky tenkrát, když jsi měla špatný kamarády, mohla dostat patnáct let. A v tom ČKD dělal táta truhláře. A byly tam takový obrovský dveře mezi těma halama a na nich bylo napsaný „Zavírej!“. A táta šel a připsal pod to křídou „Vole, ještě naváděj!“. Kvůli tomu tam pak přijela tajná policie a všecko, strašně se to řešilo. No ale nakonec se vodtamtud dostal zpátky k tý reklamě a to byla už právě ta doba, kdy já jsem se narodil a Yvetta Simonová a všichni tyhle lidi k nám chodili. S kým von se ale úplně nesnášel, byl spisovatel František Nepil. A ten vo tom dokonce ještě nedávno mluvil v rádiu: „No my jsme vždycky chodili k Thielům na česnečku, ale tam směli jenom lepší lidi…“ Takhle ho tam ještě natíral, jo.

Problém týhle země Já řikám, že problém týhle země je, že jsme měli málo Mašínů. Já jsem už takhle radikální. Protože třeba vem si, jak jsme přišli o Podkarpatskou Rus. Podkarpatská Rus, dokud patřila Československu, tak v podstatě dodneška ty lidi tam vzpomínaj, že se měli dobře, že to byla doba, kdy byl pořádek a právo na svým místě. A když přišli zpátky, když se po válce vraceli přes východní frontu domů – nemluvim vo Sokolovu a Bachmači a jinejch obrovskejch výkonech našich vojáků – tak šli přes Duklu, což byla vlastně vražda. Komunisti se jich chtěli zbavit, aby jich do Československa došlo co nejmíň, protože jak šli přes ten východ, Sovětskej svaz, tak viděli, co se tam děje… A komunisti takový svědky nepotřebovali. Proto zabili generála Píku a Mašína, jednoho z největších našich válečnejch hrdinů, a další velký lidi, který bojovali na východní frontě a museli se probojovat přes celej východ, aby se mohli vrátit zpátky. A nikdo z nich nesměl říct, co cestou viděl. Jak tam lidi v tom bolševickým režimu žijou. To samý jakože ruský vojáci, co přežili, šli do těch gulagů, aby nemohli nikde mluvit vo tom, jak to v Evropě vypadá. No a na tý frontě chcípali po stovkách, ale dokázali to. A ty Češi, Čechoslováci, těm podkarpatským Rusům, těm Rusínům, Ukrajincům v podstatě, dávali svoje pasy a řikali: „Já vim, jak to dopadne, když mě zabijou, vem si můj pas, a seš Čech!“ A tyhlety, co si ty pasy vzali a přežili to a utekli, se tady pak schovávali v těch nejhorších letech pod jinýma jménama. Žili různě po Čechách, i v Praze. My měli kamarádku a její muž najednou zmizel. Někde zmizely i celý rodiny, tak to tenkrát bylo. A ta kamarádka se furt chodila ptát na úřady, až jí řekli,


W W W.REDWAY M AG.C Z

45


občanská výchova /

ČÍSLO 1, 2013 | ROČNÍK VI

46


tak víte co, my vám teda řekneme, kde je, přijďte sem. A pak už ji nikdy nikdo neviděl. Takže voni je chytali, tyhlety veterány, co tady žili pod jinou identitou. Specializoval se na ně taky ten prokutáror Vaš, ten to hodně dělal. Chytal je a posílal okamžitě zpátky. Vyšla vo tom knížka Krvavé jahody, vod nějaký paní, co byla z Brna a jenom se rusky jmenovala. A voni si komouši mysleli, že je to Ruska, tak ji tam poslali. Vrátila se, nevim, asi po deseti letech, a měla štěstí, že to přežila. A to byly takový hustý věci, že když někdo, kdo to trošku zná, řekne, že bylo málo Mašínů, tak má pravdu. Protože to jinak nejde. Komunisti se nikdy nezměněj.

Tahle kapitola se jmenuje Simon, malý pyroman Táta potom koupil vilu v Mníšku pod Brdy, to je kousek od Prahy. A tam se nám hrozně líbilo, já jsem tam chodil do školy. A minule jsme jeli kolem a já se chtěl pochlubit, chtěl jsem ostatním ukázat tu školu, jenže voni z ní mezitím udělali zvláštní, haha. Tak se mi všichni smáli. No ale když jsme se do tý vily nastěhovali, tak jsme po vesnici sháněli Karola Sidona (chartista, spisovatel a vrchní zemský a pražský rabín, pozn. red.), páč ten tam taky bydlel. Měl takovou dřevěnou boudičku u pole pod lesem a my se ptali lidí, jestli nevědí, kde bydlí – takovej pán, spisovatel… A voni nás furt posílali zpátky k našemu baráku, protože táta byl taky spisovatel a vo Sidonovi to asi nevěděli nebo co. Ale pak jsme ho našli a von měl dceru Kateřinu, která k nám pak chodila a samozřejmě jsme spolu vyváděli strašný věci. Dneska už se nevídáme, jenom si sem tam napíšeme a furt si slibujeme, že se ještě potkáme. Hráli jsme si spolu a jednou jsem šel po poli, který bylo mezi našema barákama, a tam byl obrovskej stoh. Tak jsem si řikal, hm, uvidíme, jak tohleto hoří. Vzal jsem z toho stohu balík, vytáh jsem ho na to pole, kolem jsem to vyčistil a udupal, aby jako nemohlo nic chytit. Všecko jsem zajistil, prostě jsem se jenom chtěl podívat, jak bude supr hořet ten jeden balík. V mejch vočích se prostě nemohlo nic stát. A jak jsem to zapaloval, šli k nám zrovna Sidonovi na návštěvu. Přes to pole. A mě už to začalo doutnat a krásně hořet, jenže Sidon si z tý dálky myslel, že zapaluju celej stoh. A najednou ho vidim, takhle na tom obzoru, jak ke mně běží a řve hrozným hlasem „SIMONEEE!“. A já si řikám, když tady teď na něj počkám, tak asi dostanu přes prdel, tak to radši to… A utíkal jsem domů a tam jsem se schoval, že tam jako nejsem. Karol dorazil za půl hodiny a neřek u nás ani slovo. Takže uhasil ten balík a možná i ten stoh – protože nevim, jestli to pak nezačalo hořet víc – a v klidu došel k nám a našim neřek nic. A vod tý doby jsme se vo tom nebavili, ale von pro mě byl hrdina, kterej mě zachránil před strašným trestem, protože jsem zase blbnul.

A do týhle trhliny se vrhnul všemi smysly U nás byly tyhle specifický problémy s režimem a to ti proměnilo celej život, vývoj všeho. A bohužel to souvisí i s tim, jak teď všichni řikaj „zlatý český ručičky“ a „my jsme si to nějak uměli udělat“, takový to typický čecháčkovství, což je vlastně naprostá blbost. Protože i ve vostatním světě to tak lidi dělali. Dělali si taky svoje věci. A lepší. My jsme byli mladý a skejt pro nás byl novej pramen. Pro mě osobně – ostatní to třeba viděj jinak – to byla svoboda. Jistá trhlina v tom jejich štítu. A do týhle trhliny já jsem se vrhnul všemi smysly. Na začátku jsme nevěděli, co to skateboarding je. Skateboard jsem předtim viděl v nějakých časopisech, ale to jsem to nevnímal. Jako bylo to dobrý, ale nějak mi to nesecvaklo. Pak jsem to viděl v kině, ve filmovým týdeníku, kde ukazovali špatný návyky studentů na amerických univerzitách. Že je to jako hrozný. A že tam taky utlačujou černochy. A do toho byly záběry, jak hrajou košíkovou na skejtech. Takže hráli a různě na tom přešlapovali. Pak tam byla vejška a nějaký slalomy – podivně se zmítající lidi na prkýnku. A tam to uhodilo. A já jsem řek, že tohle uděláme. A můj bratranec je Aleš Unger a jeho brácha je Jarda Unger. Bowie. Hrál s Plastikama na bicí v Pašijích a tak. To jsou mý bratranci. A vodtamtud samozřejmě taky pocházej další pocity. Vo tý době. U nás v rodině je to takový přeplněný až. A teďko s tím Alešem jsme udělali skejt ze starých bruslí, který měly třecí ložiska, to znamená, že to vůbec nejelo. Nehledě k tomu, že jsme udělali tu samou chybu jako Pechy, že jsme dali vobráceně podvozky, takže když jsme zatočili doleva, tak to jelo doprava. Jenomže já jsem syn truhláře, že jo, takže jsme měli doma krajinku. Krajinka je takový prkno, který je vohoblovaný jenom z jedný strany a zespoda je eště vidět

W W W.REDWAY M AG.C Z

ten strom, ta kůra. A tomu se říká krajinka. Protože to tak vypadá. A já dolů na tu krajinku přidělal hřebíkama ty podvozky a nahoru jsem dal kus linolea a na tom jsme šli jezdit do Stromovky. Na takovým uzoučkym krpálu dole vod mostu. Tak tam jsme poprvý jezdili. Vůbec to samozřejmě nešlo. A já měl spolužáka Láďu Kallmünzera. A von měl staršího bráchu, vod kterýho už měl přehled vo všelijakých věcech, takže byl takovej šikovnější než já. A jeho teda napadlo, že to musíme votočit. Řikám to proto, že vo týhle době těžko někdo může řikat něco takovýho, jakože něco udělal první, protože po Praze existovaly nezávisle na sobě party, který ten skejt objevily a zkoušely to a narážely na stejný problémy, který musely nějak řešit. Já jsem dokonce čet v novinách, že v roce 1928 v Chuchli někdo vymyslel druh skejtu, na kterým tam jezdil. Nějakej kluk, jo. Proto nikdy nemůžeš říct, kdo s čim poprvý začal. Najednou se skejťáci začali objevovat na různých místech – na kopcích hlavně, samozřejmě, v Riegráku, tam jezdili asi bratři Beringerové, Stromovka, Letenská pláň… Strahov ale třeba ještě ne, to až potom, až s novou technikou, s novýma kolečkama. Jezdilo se dole pod Malovankou v takový prudký ulici dolů, tam jezdil Karel Kaliba, pak takovej vysokej kluk, co měl Simse, teďka si nevzpomenu, jak se jmenoval, tak potom… Alva eště a to. Ty bydleli na týhle straně Strahova, ale nahoře se nejezdilo. Tam se začalo, až jak brácha mluví vo tý holce, co jezdila na tom skibobu. No tak ta tam začala na tom Strahově jezdit. Sama. A protože asi měla někoho známýho v časopisu Stadion, tak ji do něj vyfotil, a bylo to. A vona měla prkno Skuda. A měla z toho tááákový vobrovský nohy. A takhle na tom stála dycky… No a my jsme tam pak začali taky jezdit a do toho přišel tenhleten kluk, ježiši, jak se menoval…, von bydlí u Jindřišský věže, doteďka ho navštěvuju, bože, takovej vysokej… Von v podstatě ani moc nejezdil, akorát měl to štěstí, že měl skateboard. Některý lidi tam byli jenom proto, že měli skateboard, některý lidi proto, že chtěli jezdit, to jsem byl třeba já, a některý lidi zase chtěli dělat hlavně tu organizaci a tak dále. No a takhle se to dávalo postupně dohromady, ale to jsem přeskočil tak vo tři roky dál.

Jako když dáš nějaký znamení a všichni začnou vycházet ven Začalo to celý tim, že v těch pražských parcích různě nezávisle na sobě vylejzali kluci, který na to sami nějak přišli a dělali to, ani nevěděli jak. Jako když dáš nějaký znamení a všichni začnou vycházet ven. Jenže já jsem dělal atletiku a asi rok jsem na skejt vůbec neměl čas. A pak jsem potkal Kallmünzera a ten hned „ty vole, skateboard, to je dneska už úplně jinde, tyjo, to je teďka bomba, pojď, přijď na Strahov, to uvidíš“. Tak jsem tam přišel, von mi strčil svoje prkno do ruky a říká, „no bacha, ať se nezabiješ, vole“. A tenkrát byla móda nebo šlo vo to, aby to jezdilo potichu a rychle. Vždycky jsme řikali, že kolem chodce musíš projet tak rychle a tak potichu, aby si to uvědomil, až když seš pryč. Víš jako – jinak tě srazí. To tak vždycky bylo, když jsi projížděla kolem někoho, tak von do tebe ťop, a už to bylo. Takže mi tam na tom Strahově pučil Láďa to prkno a samozřejmě hrozná rychlost to byla. A najednou jsme se učili přešlapovat. A na závodech se normálně dělala disciplína fotbálek. S plechovkou vod koly, dva proti dvěma, normálně na brány. Když jsi dala nohu dolu, tak jsi se musela vrátit za bránu a odtamtud zpátky do pole a tak dále. Normálně se dělaly závody v tomhle. Vod toho roku 76 do… počkej… tak do toho osmdesátýho. I když ne, to ne, to už bylo moc daleko, to už byly regulérní závody, to už to Honza Horník rozjel ve Varech, vyšla Polička a Brňáci… Myslim si, že na Brňáky se trochu zapomíná, a voni se, myslim, kvůli tomu i docela zloběj. Brno je krásný, mám tam spoustu kamarádů, třeba Romana Hanzlíčka, toho nikdo nikdy moc nejmenuje, přitom to byl jeden z nejlepších skokanů a myslim, že nějakej ten měsíc držel dokonce i československej rekord. Roman Hanzlíček. Myslim, že má teďka v Brně nějakej kšeft. Nádherný závody tam byly, v pětaosumdesátym tam poprvé přijel Grabke, přece.

A nevim, co ty holky na to Hele, můj brácha, Robert, byl vždycky hrozně nesportovní. Takovej ten kluk, co se bojí jít ze schodů, aby nespad a tak. Zato já jsem byl magor. Všichni řikali, „ty vole, tady vodsuď nikdo nemůže skočit“, a já „no jó“ a prostě jsem skočil. Něco jako Zobák, ale ne úplně teda, trošku jinak. Protože von byl větší guma. My jsme se znali, dyť jsem chodil s jeho ségrou dokonce. To je propletený. Praha je malinká vesnice. To máš… New York je velkej, ale dohromady to jsou taky malý vesnice. Komunity. A my měli taky komunitu.

47


občanská výchova /

Chodil s náma Kuba Suchý, syn starýho Suchýho ze Semaforu. Sešli jsme se a „ááá, už seš tady taky“, no a už to jelo. Můj největší kamarád byl zezačátku ten Láďa Kallmünzer, kterej ale právě nikdy moc nejezdil. Von byl z tý sorty šikovných kluků, byl vyučenej zlatník, takže vydělával spoustu peněz a nosil nejlepší adidasky za tři tisíce korun a takovýhle věci. A moje parketa teda taky nikdy nebyla to, jak voni vyprávěj, brácha a tyhle, že nosili barevný boty, každou jinou… ty toníky nebo co. Já jsem to prostě bytostně nesnášel, protože to nebylo adidas. To jsem byl malinko přiblblej tenkrát. Já musel mít Nike a tak. Já jsem byl takovej, že z jedný strany vod těch mých bratranců jsem měl dlouhý vlasy, ovšem k tomu jsem musel mít lacláče, to se tenkrát nosilo, a do toho jsem chodil s kytarou anebo se skejtem, viď. A nevim, co holky na to, to je, jak řikal Honza Slunéčko, že když seš mladej, tak si vůbec neuvědomuješ, jestli se líbíš holkám. Peterka třeba. Ten se taky nikdy moc ne to… Von byl taková tichá voda. Taky nikdy moc nezávodil, až potom, když přijel Shane Rouse, tak začal v tom freestajlu vidět šanci, protože to dělalo hrozně málo lidí tenkrát. Jemu to sedělo, bylo to k tomu jeho punku a tak, a lidi ho brali. Von byl jako ten… Alva, že jo. To byl taky vynikající člověk a nikdy nic nevyhrál. Jemu se řikalo Alva, protože tenkrát dostal ten dopis od Alvy, víš, ne. A jednou jsme mu v Praze na Krocení prkýnka napsali diplom, protože nikdy nic nedostal, za 87. místo. Ale jako byl to borec, rozumíš. Dokonce mě asi čtrnáct dní trénoval, dál už to nevydržel. A Láďa Rys… Ten s náma taky kamarádil. Jeho maminka dělala na švédským velvyslanectví a ten dostal prkno Santa Cruz nebo něco takovýho. Santanu…! No a já… mně to šlo rychle, jenže nebyly peníze, abysme měli nějaký drahý prkna, tak já skákal do vejšky, protože to bylo takový jednoduchý a to prkno se tolik nevopotřebovalo, vydrželo ti. A když pak Láďa Kallmünzer vodešel na diskotéky a takový věci, co ho začaly bavit, tak jsem kamarádil s Bohoušem Pluhařem. A Radek Prejza! Ten měl toho Simse! To je von, co bydlí u tý Jindřišský věže, jak jsem řikal. Andrecht Sims, pozor, nádherný černý prkno, zespoda na něm byly takový vykrojeniny a stříbrný, no bomba! Dneska, když se podiváš na Google, tak ty nejvíc zničený jdou za pět set dolarů a tak. Úplně bombový prkno to bylo. Kaliba… Ten měl, počkej… Kryptonics! Pěnovýho Kryptonicse měl. A já měl z Austrálie takovej zvláštní skateboard teda. Pro děti. Ale byli jsme s bráchou rádi, že jsme ho měli.

Tak prostě… slezeš z prkna a řekneš, no dobrý Bohouš Pluhař měl auto, já ne, já neměl ani řidičák, nějak mi to nic neřikalo, no a s nim jsem teda vždycky jel na závody. Von taky skákal do vejšky a jezdil trochu slalomy. A pak, když nějak přestal, jsem jezdil s Luďkem Vášou. Já jsem se pak taky najednou vode všech vodpojil… Protože tam byli takový skokani jako Ševčík, Melesík a tak, a já jsem zjistil, že jestli chci bejt nejlepší, tak musim makat, a budu. A byly první závody v sezoně buď v roce 1981 nebo 1980, v Karlových Varech. A já jsem tam přišel, to si pamatuju dodneška… Přišel jsem tam a tam byl Vítek Máslo, dneska velkej architekt, a různý ty frajírci s dlouhýma vlasama a všichni… prostě takový jako strašný borci. A skákali tam asi 130 centimetrů, což byla tenkrát hrozná vejška. A já jsem na to koukal a řikal… Teďka nedávno mi to znovu vyprávěl Vítek Syrový. Prej: „Tys přišel a řikal jsi jim, hele, můžu si pučit prkno? Já to chci zkusit. A všichni takový haha, jo tak určitě, no tak to zkus, a tys teda vzal to prkno, rozjel si se, přeskočils 130, řek si děkuju, vrátil jim prkno a zase si vodešel. A my jsme tam stáli a řikali, ty vole, kdo to byl?!“ No a pak přišly závody ve Slavkově, kde jsme bydleli v těch tělocvičnách, kde dřív bydleli ty bachaři a tohleto. Dneska to celý vidim zpětně i v těchhle souvislostech. A ty závody tam byly v květnu 81 nebo 82, spíš 82, na začátku sezony, a já jsem byl takovej hroznej pozér jako. Sto deset jsi musela skočit, to byl základ, tak jsem to skočil, pak jsem si vlez do spacáku, zabalil se a počkal, až všichni vypadnou, a vylez jsem, až už nikdo nebyl v soutěži. A tenkrát byl rekord asi 139 nebo 140, já už nevim. A já si tam dal 141 nebo 142, to už teďka nevim, jakože novej rekord. A všichni takový jako hm, tak tyjo, určitě… a to nebylo jako dneska, že tam

ČÍSLO 1, 2013 | ROČNÍK VI

48

je pár lidí. Tenkrát tam – v tom Slavkově, jo – bylo třeba tisíc lidí vokolo. Z toho mám fotky, myslim, že jsem vám je dokonce dával. Takže já jsem si vzal prkno, první pokus jsem měl na těch sto deseti, to jsem musel, a druhej pokus 142. A všichni uhhhh… jo? A hotovo. Takže dva pokusy v soutěži, vítězství, rekord, to byla bomba. A pak jsem si dal sto padesát, což tenkrát jako vůbec. Všichni čuměli jak to, viď. A já to sice skočil, ale bohužel jsem měl jednu nohu z prkna, takže to neplatilo. No a to byla sezona, kdy jsem vlastně já vytáh Luďka Vášu, kterej přišel za Zobákem na Strahov, a řikám: „Luďo, ty vole, ty seš taky to… musíš skákat!“ A začali jsme se spolu učit a tim jsem zase přešel vod Bohouše a kamarádil víc s Luďkem. Já ho to učil. Nejdřív pomalu, pak rychle, byli jsme spolu každej den celý hodiny. A všechno, všechny ty popíjendy u něj, to všechno jsme spolu prožili. A já jsem potom, to mi taky znovu vyprávěli – já jsem skákal i dálku, to byl poslední závod, a zlomil jsem si klíční kost. A zase, tam na tom Staliňáku tehdejšim bylo asi tisíc lidí, a mě vodvezli v těch Varech sanitkou do nemocnice, tam mi dali vobrovskou sádru, ale musel jsem zpátky, protože jsem tam měl věci a všechno. A přijel jsem tam, už bylo po závodech, ale ty lidi na mě tam čekali! A všichni na mě, co se stalo, jak to dopadlo. A tleskali, jééé… no hotovo. Jenže já si to tenkrát ani tak neuvědomoval. A ty lidi si to dodneška pamatujou. I moje máma. Prej: „Jo, to si pamatuju, tou dobou k nám chodilo asi tak padesát návštěv denně. Chodili se dívat, jak se vede Simonovi.“ To byla bomba tenkrát. A docházim k tomu, že bráchovi řikám – protože já trénoval každej den, na Strahově, v mínus deseti, to bylo jedno, prostě každej den, furt jsem skákal, furt jsem to tam hustil – a Robertovi řikám, „ty jinak nemůžeš, než že budeš taky takhle makat. Chceš jezdit na tom skejtu, ale jinak se tam nedostaneš, než že budeš makat. Jinak budeš v tom davu. Mezi ostatníma. Protože znáš tu sekundu, co rozhoduje. Když to máš namakaný, tak ji poznáš a dokážeš to.“ Protože to je fakt. Z celýho závodu je kolikrát důležitá jediná vteřina. A ty musíš vědět, musíš vycejtit, kdy to je, a když ji dáš, tak jsi vyhrála, tak to máš a seš metr přede všema. Já jsem na začátku jezdil a byl jsem trošku zklamanej, protože jsem si řikal, že vlastně na to mám, že vim, že jim všem dám. A tak jsem na to přišel – vodpoutat se, koncentrace, a to je ten moment. A když ho dáš, tak prostě… slezeš z prkna a řekneš, no dobrý.

Martin Kopecký, to je taky kapitola, samozřejmě S tím světovým rekordem ve vejšce, to je další historie, to jsme to museli s Martinem Kopeckým trochu zakouzlit. Martin Kopecký… To je taky kapitola, samozřejmě. To by bylo na celou knížku. Jenom vo něm. Celej ten skateboard, řikám, začal tim slovem svoboda. Žádný vázání na nic, na nikoho. Takhle jsem to měl. Nebyla to svoboda ve smyslu svobody Západu nebo svobody pohybu po městě. Svoboda jako nezávislost na čemkoliv. Takhle čistě energeticky, ven z uzavřenýho prostoru. Svoboda. Každej to vidí jinak. Někdo právě jako symbol Západu, jinej, že na to pudou balit holky, což stejně bylo až pak pozdějc, ale svoboda – dyť i ty holky byly jenom důsledkem týhle svobody, protože cejtěj, že někdo to dokázal, a to se jim líbí. A Martin Kopecký... My jsme sice byli někde v tom SSM a takhle, ale bylo to takový jako volný, taky jsem pár závodů pořádal, třeba s Lohniským Krocení prkýnka, ten je teď někde v Americe, se rozved a už ho asi nikdy nenajdem. No a s ním jsem to organizoval. Ale potom najednou přišel Martin, kterej nejdřív taky jezdil, ale v tý době už asi přišel na to, že vítězit nebude, a vrhnul se do tý organizace. Že to zlepší a vymyslí a tak, jo. Von byl takovej… Vždycky někde seděl, zadumal se… a ráno se probudil a měl nápad. A tenkrát se pamatuju, že bohužel… S Vojtou Kotkem, což byl taky můj velkej kamarád, tak jsme se spolu domluvili, slíbili jsme si prostě, že v životě nepudeme do věcí, který dělá Kopecký, protože von chce – v našich vočích – svázat skateboard, dát ho do krabic a udělat z něj sport. Prostě von Martin to měl vymyšlený tak, že udělá sport, von bude šéfem, pak to protáhne všema instancema, já nevim… a votevře se mu svět, že jo. A to taky nakonec dokázal. Ale my se s Vojtou tenkrát domluvili, že přijdeme na schůzi a tam to absolutně odzíváme a nebudeme ho podporovat. Jenomže na tý schůzi, během tý schůze jsem já pochopil, to je, bohužel, takovej moment, Vojta


W W W.REDWAY M AG.C Z

49


občanská výchova /

ČÍSLO 1, 2013 | ROČNÍK VI

50


už mi to teda dávno vodpustil, prostě jsem tam pochopil, že to asi jinak nepude. Než jak chce Kopecký. Uznal jsem, že má asi pravdu, a nebyl jsem v tu chvíli moc chlap, protože jsem nepodržel kamaráda. Byla to úplná konference tenkrát, byli tam Brňáci a Ivo Škrabal z Poličky, a já jsem tam toho Kopeckýho podpořil svým hlasem a Vojta se mnou pak asi dva roky nemluvil. A pak jsem mu to nějak řikal a von na to: „Ale to já už jsem dávno zapomněl, ale je dobře, že ty si to pamatuješ, protože to znamená, že tě to mrzí.“ No víš jako, tak dobrý. Důsledek to mělo ale ten, že jsem se pořádně nikdy do týhle jejich party, myslim Martina Kopeckýho, nedostal. Ani jsem moc vlastně nechtěl nebo se vo to nesnažil, nevim.

A potom došlo k tomu mistrovství republiky v Brně v pětaosumdesátým A tam jsme s bráchou v neděli vyhráli voba závod, protože von jel slalom – a ten trénink předtim, to bylo, že brácha jezdil slalomy na Strahově do kopce, a to se vyplatilo. A já jsem skákal do toho kopce, jak je mezi stadionama na Strahově, do dálky. Na prkně. Dvacetkrát za sebou, čtyři metry třeba. To jsem se musel rozmakat, skočil jsem čtyři metry a znova a znova a znova. Takhle přitom tu dálku skoro nikdo netrénoval. No a předzávody byly v Poličce a to už jsme se Štefkou lítali zničehonic přes pět metrů. Přitom tenkrát ty výkony byly tak kolem čtyř a půl metru. Štefka dal v Poličce 575 centimetrů! Já jsem vynechával, jako borec, že jo, skočil jsem asi 550. A tím, že jsem vynechával a šel rovnou na šest metrů, tak jsem to… no… A Štefka ale potom nemoh na ty závody do Brna jet, protože byl na vojně nebo co. Škoda teda, možná bysme skočili ještě dál… No a tam to bylo osudový. Brácha vyhrál dopoledne obřák, kdy dostal absolutní smyk na všechny čtyři, a to byl ten moment, kdy si řek, tsss, tady to dám, chyt to, projel to celý a byl první. No a já jsem šel na dálku a dal jsem 525 a všichni odstoupili, myslim. Byl tam Lukáš Choc a takový kluci z Olomouce. Ty taky skákali. To se jezdilo ve špalíru lidí, za tebou se to zavíralo, lidi běželi, co se děje. A rozhodčímu na dojezdu – protože po skoku dopadneš na prkno a musíš ujet ještě pět metrů – jsem jenom ukázal šest metrů a všichni úúúú… viď. Tam jsem to rozbušil. Dvakrát jsem dal nohu vedle, potřetí jsem to udělal dobře. Už jsem věděl, že musim. Ale stejně to nebylo úplně čistý, dojel jsem a spadnul na prdel, vodřel jsem se, hrozný to bylo, a potom jsem ležel na zemi a rozhodčí stál u čáry, kejvnul na mě, že v pohodě a já úplně… úúúú, víš jak, začalo hrozný haló. Šílený to bylo. Tak tam v tom Brně takhle padlo těch šest metrů a pak už jsme to naštěstí zrušili, tuhle disciplínu, hehe.

Českej flexíbl Jak jsi se ptala, kdo je ten mistr světa ve vejšce, tak jsem si neudělal poznámku a zas to nevim. V roce 1982 v Birminghamu na závodech byl Pomfrit, můj kamarád ze Stuttgartu. Dělal tam speakera. Obrovský závody. A byl tam nějakej kluk, kterej se jmenoval Dexter, Bexter nebo tak nějak, ale je v tý knize rekordů. A myslim, že ten rekord je 186 centimetrů. Nebo tak nějak. Ne, počkej, počkej… to je fakt něco. 189 centimetrů! Tak jsme tak s Martinem Kopeckým seděli a řikáme, že to tak nemůžeme nechat. Prostě jako my Češi jsme taková velmoc ve skákání do vejšky, když přijeli Němci, dostali na prdel u nás, prostě všichni, jo. S náma moh držet krok akorát tak Mark Rall, Němec, ten skákal přes sto padesát, jinak nikdo. Nehledě na to, že tahle disciplína v tu dobu už pomalu nikde neexistovala. My už byli takový vykopávky, viď. A řikali jsme si s tim Martinem, hele, přece mu to nedáme. A já pak řikám: „Tak udělej jiný pravidla, a tím zrušíme všechny rekordy a pude to dál, prostě jako, víš co, ne?“ No a Martin přišel za tejden a říká: „Já už jsem to vymyslel. Vlastně, totiž, jsou pružný prkna.“ To znamenalo, že třeba Melesík nebo Láďa Pýcha – to byl jeden z nejlepších skokanů, ale pak umřel, zabil se, ten skákal taky přes sto padesát – tak ty měli dokonce pod prknem péro z nějakýho auta. A skákali zprostředka a tak se prostě líp vodráželi. Takže Martin Kopecký jako prezident Světový skateboardový asociace změnil pravidla. Muselo bejt prkno naprosto pevný, který se ani nepohne, tím pádem byly všechny rekordy v podstatě anulovaný a od roku 1986 snad šly nový. Poslední závody na těch starých prknech byly v Brně, pak se už dělaly nový. A ty závody tenkrát vyhrál Luděk Váša. Tam skočil asi 157. Světovej rekord, absolutní. Na tom starym prkně to má furt ten Angličan a na novym prkně jsou tři držitelé světovýho rekordu. Dávej pozor. Mark Rall, Luděk

W W W.REDWAY M AG.C Z

Váša a Simon Thiele. 155 centimetrů. Ty rekordy se prostě psaly znova. To byla taková politika, jak jsme vo tom s Martinem přemejšleli. Von taky psal básně a takhle. My jsme si v tomhle, v tý politice, nakonec krásně rozuměli.

Rokenrol a holky, ty byly krásný Můj bratranec Aleš Unger byl blázen. Nevydržel v učení, už po měsíci to zabalil, v těch patnácti letech se dal na drogy… A, bohužel, před dvouma rokama umřel. V Bratislavě u Tesca. Selhání srdce. Jarda, to byl ten mladší, řikali mu Bowie, byl nejdřív jako křesťan a pak žid, když byl v New Yorku, ale vlastně nebyl nic. Protože bejt žid je moc práce, totiž, tak si to zas rozmyslel, že žid nebude. A teďko se nechal teda přejmenovat, jmenuje se Benjamin Unger a vždycky je tam, kde mu daj ubytování a jídlo. Teďka myslim, že je katolík někde. A neřikám to v žádným případě tak, že bych ho odsuzoval. Prostě je takovej a já ho miluju. S nim a s Petrem Stankem jsem měli někdy v jednaosmdesátým nebo dvaaosmdesátým kapelu, Aleš vymyslel název – Nahatá ryba z podzemní řeky, protože jsme chtěli bejt trošku underground. Nechtěli jsme bejt pankáči, ale androši. A to byl pro takovou kapelu dobrej název. Táta dělal večery ve Futuru na Smíchově, tam jsme třeba občas měli koncert a tak. Akorát že jedinej, kdo uměl na něco dobře hrát, byl ten Petr Stanko… My nedělali žádný přehrávky a tohle. Jen tak jsme hráli, prostě. Chodili jsme po barákách a vyhlíželi si sklep na zkušebnu. Já jsem byl vždycky takovej „jé, dobrý den, máte tady sklep?“, a tak jsme získali zkušebnu. Bylo to dobrý. Se Stankem jsme třeba přišli k Pecháčkovi, ten bydlel kousek vod nás, v Krakovský, a já mu řikám, „Pechy, nemáme kde bejt, pusť nás dovnitř“, tak von „jo jo, pojďte“, votevřel a já hned „nemáš něco k pití?“ a celou noc jsme mu tam tenkrát bluesovali a von řikal, „kluci, to je super“. A zase jsme šli. Se Stankem to jako byla bomba. Teď jsme se viděli po letech, lákal mě, že si spolu zahrajem, já jsem se na to necejtil, ale možná jsem to měl udělat. Já si hraju nejradši sám, někde v rohu. Holky, viď… To já se dycky musim nejdřív zamilovat, takže je to těžký… Hahaha, víš co, to jako… U nás doma byly výborný mejdany, naučili jsme se spoustu věcí, třeba jak spravit propálenej koberec tak, že to nikdo nepozná. Máma přišla z práce domů a byla ráda, že je uklizenej byt. Ale vo těch holkách, to ti přece nemůžu všechno vyprávět. Holky, ty jsou krásný…

Jenže po vojně jsem zjistil, že tady nemůžu žít Že buď zahynu já, nebo někdo jinej. Dneska řikám, že jsem utek proto, abych si mohl kdykoliv koupit nový boty nebo džíny. Třeba. Abych kvůli tomu nemusel vymejšlet levou na někoho jinýho. Když jsem se pak po revoluci vrátil, hned jsem si dal s Pechym a Sluncem pivo. Seděli jsme, koukali na sebe a nic jsme si ani neřikali, co bysme si taky řikali, dyť už jsme všechno věděli. Pechy se mě ptal, jak v tom Německu můžu vydržet a byl u toho takovej to… trošku negativní. To von byl vždycky takovej. A já řikám, hele, Zdeňku, ty seš chytrej, ty to pochopíš, prostě Německo je taková země, kde jsou dvě nejpoužívanější slova děkuju a prosím. A to je celý. Když jsem utíkal, moje máma to nevěděla. Máma je máma, ta se vždycky snaží udělat pro dítě to, co je v jejích očích nejlepší, takže pravděpodobně by mě nepustila. Takže jsem jí to neřek. Ale tátovi jo. Ten to věděl. To už byli s mámou rozvedený, von bydlel ve Vocelový ulici a tam byly takový dlouhý točitý schody, tak tam jsme se naposled viděli. A mysleli jsme si, že už se jako v životě neuvidíme. S bratrancem jsme trochu popili a rozloučili se, brácha mě šel vyprovodit na autobus. Byl to zájezd ostravských horníků na tři dny někam na vánoční trhy. No a půlka toho hornickýho autobusu tam zůstala. Jeli jsme pak společně vlakem do Villachu v jižním Rakousku, tam jsme přeběhli hranice do Německa, a bylo to. Já zůstal ve Stuttgartu. V podstatě, když vo tom tak přemejšlím, jsem byl vždycky samotář. Jako víš co, vevnitř. Jestli chceš v tomhle individuálním sportu něco dokázat, musíš se od těch lidí odpojit, jinak tě buďto trochu jako shazujou, nebo tě vedou někam jinam, jo, musíš sama, sama… Pokud teda chceš vyhrávat. Takže jsem přišel do Německa, byly zrovna Vánoce, to jsem vypnul. Dojel jsem tam a prostě jsem šel spát. V pořádku. Díky skejtu jsem si hned našel známý. Voni už mě znali ze závodů, Jörg Ludewig a tyhle kluci, znali jsme se z těch různých evropských pohárů, lítali jsme do Glasgow a všude možně. Takže jsem přišel do krámu, do Skateboxu, tam byl za pultem můj známej a říká, „tak co ty, ty seš Thiele, teď seš tady, jo“ a hned vytahovali Monstery a jiný časáky, kde vo mně bylo napsaný,

51


občanská výchova /

no a už mi něco dali a už jsem měl kolem sebe komunitu a už to šlo, už to bylo prima. Hned mě začali brát na ty show po celým Německu, vždycky jsme všechno naházeli do auta a jezdili jsme. Tam jsem skákal přes lidi a do vejšky a všechno možný.

Jedním slovem bych to tak shrnul - stísněnost Ty rozhovory do tý knihy, jak jsem to tak čet, to jsou stejný věci, který ale každej vnímá jinak a pamatuje si je jinak a taky vo nich jinak dokáže vyprávět. To mě nepřekvapuje. A já bych tady nechtěl stát jako někdo, kdo by měl mít hlavní slovo nebo co. Prostě jsem byl jeden z nich, zažil jsem to a… My si nemusíme nic řikat, je to mezi náma pořád stejný jako před třiceti lety. Tenkrát jsme jeli na stejný vlně a teďka spolu sedíme u toho piva a víme, vo co de. Mně se líbí, co tam řiká třeba Honza Slunéčko. Je to tak, tak to bylo a dneska s tim už nic nenaděláš. Je to dobrý… Ten můj vztah k režimu, mně se všechny ty represe a takový naštěstí vyhnuly, nerad bych ze sebe dělal nějakýho hrdinu, když to není pravda. Ale jedním slovem bych to tak shrnul – stísněnost. To byl pocit, kterej jsem měl ze života tady. Problémy s policajtama jsme měli v tom smyslu, že jsme na skejtu nesměli jezdit, že jo. Když jsi jela na skejtu po Václaváku, tak tě okamžitě pronásledovalo pět policajtů, který na tebe řvali a tak dále. Takže ne že nic nebylo. Bylo. Nehledě k tomu, že my to měli v rodině. To není jenom skejt, ta doba, přece. Ten vztah k režimu, nebo ten pocit z něj, měl víc úrovní, řek bych. A já to měl ze všech stran. Všichni něco svým způsobem schovávali, báli se, nedokončený věty, prostě… lidi nemluvili na rovinu, ale tak, aby to vždycky mohli votočit a nějak jinak vysvětlit. Můj táta se tomu bránil tím, že používal humor a vymejšlel věci, aby se lidi smáli. no. I vážnejm věcem právě. V roce 85 – nebo že by to bylo v osumdesátým? – byla na Strahově spartakiáda, a proto jsme tam nesměli jezdit, účko se muselo nově natřít a nahoru napsat Československá spartakiáda. Pořád nás vyháněli, vzali nám náš prostor, nemohli jsme tam vůbec bejt. A my jsme šli teda nahoru do Sportovní ulice, tam u stadionu, a jezdili jsme tam po chodníku a byl tam nějakej vesnickej policajt a tomu se to hrozně líbilo a řikal, „víte co, kluci, když budete chtít takhle jezdit, tak přijďte sem a já vás ochráním“. Tak jsme k němu pak chodili celou spartakiádu. A von nás jako hodnotil: „Ó, to bylo dobrý“ nebo „Á, teď udělej tohle“ a takový. Tak taková historka je extrém, je to strašný, celý postavený na hlavu, že jo. To je právě… to je právě ta represe, víš…

Tak jsem ten skejt pohřbil Byl jsem na vojně, dostal jsem dobrý místo kotelníka, kde jsem moh i jezdit na skejtu. A byl tam jeden kluk, jmenoval se asi Roman – omlouvám se, Romane, jestli ses jmenoval jinak – a byl z nějaký menší vesnice odněkud a hrozně se mu líbil ten můj skejt a já mu říkám, „příští tejden jedu na sobotu a na neděli domů, tak ti dám nějakej taky dohromady a přivezu ti ho“. A von „super“, hrozně se jako těšil, že bude mít taky skejt. Byl prima, všechno hrozně hltal, víš. To bylo vždycky na těch malých městech a vesnicích. Tam jsme přijeli z tý Prahy a byli jsme takový drzý a to, a voni vokukovali ten náš styl a všechno. No a tenhle kluk byl taky takovej, rozumíš. Tak já jedu domu a přijedu zpátky a mám pro něj ten skejt a von nebyl v kasárnách, byla zrovna nějaká pohotovost a voni byli tři dny na cvičení někde, no tak jsem tam v klidu počkal a všichni se vrátili a já říkám: „No a kde je ten… mám pro něj skejt, pro toho Romana!“ A voni řikali: „No von už se nevrátí, von měl smůlu.“ A já: „Jak jako smůlu?“ No a von byl prej někde v zákopu a přejelo ho bévépéčko, to je bojový vozidlo pěchoty, a votočilo se na něm ještě, takže ho to tam úplně rozmašírovalo. Tak jsem ten skejt pohřbil. To bylo asi v osmdesátym druhym, v Janovicích nad Úhlavou, jsem ho tam zakopal do země.

ČÍSLO 1, 2013 | ROČNÍK VI

52


W W W.REDWAY M AG.C Z

53


kidmap /

áQ

01

KŮLO

FET

02

z

PŘ EPL ESK 03

wxyc

Jak jim zobák roste o aneb současná mluva mladých c

ČAJKA

MORÁLBUZNA

08

09

(ČAJOČKA, ČAJENKA, ČAJOČENKA)

16

KULERVOUCÍ

RESET

14

15

POBAVILO…

20

G áM gv

z 19

GEŇO

POČ

PASS/ BULAČKA

24

SECURITY

KIDMAP mapuje svět dětí ve věku od dvou do dvanácti let. Jak mluví, o čem mluví, co si přejí, čeho se bojí a tak dále. K čemu je to dobrý: marketingoví kouzelníci se poučí, jak jim (respektive jejich rodičům) lépe prodávat produkty. Jak mají být tvarované, vybarvené a zabalené, kdo je má předvádět v reklamě a jaký hudební podmaz k tomu nejlépe zvolit. Na kidmap.cz se ale něco užitečného dozvědí i učitelé, rodiče a starší sourozenci. Nebo kdokoli, koho zajímá sociologie, psychologie a public relations.

54

DOBŘE JÁ! DOBŘE TY! 31

BRUNO

29

h

30

ŽUMP

WWW.KIDMAP.CZ

ČÍSLO 1, 2013 | ROČNÍK VI

25

TY SWAGOUŠI

P


s w zp o h

K

c 04

c 06

AHOJ BJAČ!

CUC

ZELÍ

TO JE

ŠČENA

!

07

12

05

VÝKVAS

CHALKY

13

10

á cb

JAK ŠÉF!

11

PROPAL

JÁ JSEM LAMA!

! R Á OK

B T E J

17

x

18

c

G s y v wQ ŽOLDÁK

NÁÁÁJS

22

ČÍST 21

23

27

ŠLOUSTNOUT 28

KUREC

(KŮROVAT)

K S E L P PŘE 26

33

AKO DÁŠ J A P Y V

32

o HAGRID

34

!

OT CHOB

POSEK

Speciální poděkování: Lence Dobiášové a studentům Střední školy informatiky, elektrotechniky a řemesel z Rožnova pod Radhoštěm.

MAPUJEME ŽIVOT DNEŠNÍCH DĚTÍ

W W W.REDWAY M AG.C Z

01 Kůlo Výkal. Lejno. No prostě hovno. 02 Fet Bufet. 03 Přeplesk Stav člověka po bujaré noci. 04 Ahoj Bjač! Přátelský pozdrav. 05 To je ščena! Urážka používaná zejména na Slovensku. Označuje buď prostitutku, nebo člověka, který nás zradil. 06 Zelí Marihuana. 07 Cuc Pozdrav, oslovení. 08 Morálbuzna Označení pro člověka, který mentoruje a chytračí. Třeba Rychlé šípy a jejich sympatizanti jsou typické morálbuzny. Vždy jednají správňácky. Žargon se hojně používá v hackerském prostředí. 09 Čajka Žena mezi 17 až 27 lety. Váha do 65 kg a prsa minimálně velikost č. 2. Prostě kočka. 10 Chalky Oběd. 11 Propal Označení pro člověka zničeného, unaveného. 12 Výkvas Relaxovat. 13 Jak šéf! Pochvalné označení pro někoho, komu se něco moc povede – třeba parádní skok na snowboardu nebo dobrá koupě značkového hadru ve výprodeji za babku. 14 Pobavilo… Smát se na celé kolo aprojevovat emoce není moc vkurzu. Když vás tedy něco fakt pobaví, tak řekněte „Pobavilo“. Samozřejmě polohlasně, bez zabarvení hlasu a emocí, jinak to ztrácí smysl. 15 Reset Uklidnění po proflámovaném víkendu. Bazén, válení v posteli. Cokoli, u čeho se nemusí přemýšlet. 16 Kulervoucí Něco opravdu hodně extrémního a zábavného – produkt, situace, film, fotka, videoklip. 17 Já jsem lama! Sebekritické označení, pokud jsme udělali nějakou banální chybu. 18 Je to kár! Ten člověk je hloupý/divný! Prostě blbec na druhou. 19 Pass/bulačka Jít za školu. 20 Geňo Semeno. 21 Počíst Udělat dobrý skutek – dát cigaretu člověku, který ji (na ni) nemá. 22 Žoldák Označení pro bezdomovce či jemu podobnou entitu. 23 Nááájs Když je něco pěkné/líbí se vám – třeba pohled na čerstvě zasněženou sjezdovku se snowboardem v ruce. 24 Security Školník. 25 Dobře já! Dobře ty! Ocenění výkonu, úkonu, činnosti. Pochvala. 26 Přeplesk Stav člověka po bujaré noci. Prostě kocovina. 27 Kurec/kůrovat Soulož. Souložit. 28 Šloustnout Urychlit vývoj věci. 29 Žump Člověk postižený debilitou. 30 Bruno Prodavačka v bufetu. 31 Ty swagouši Pochvala za dobrý styl oblékání. 32 Hagrid Vrátný/šatnář ve škole. 33 Vypadáš jako chobot! Mít triko zastrčené v kalhotách. 34 Posek Zpomalený člověk.

55


RedWay 1/VI.  

Ahoj holky, čau kluci! RedWay je zase tady, už šestej rok, každej měsíc na 1 300 základkách, gymplech a středních školách po celý ČR. Pořád...

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you