Charakteristika buněk ve speciální histologii
1
V rámci speciální histologie je v knize rozebrána mikroskopická anatomie orgánů až na úroveň popisu jednotlivých, pro daný orgán charakteristických, buněk, jak je vídáme ve světelné mikroskopii. Kromě mikroarchitektoniky nám slouží k odlišení jednotlivých orgánů a jejich částí od sebe právě buňky typické pro danou oblast (např. antrum pyloricum a tělo žaludku podle přítomnosti krycích buněk). Děje se tak zejména v rutinní patologické praxi s malými vzorky (jehlové biopsie, endoskopické odběry atd.). Abychom buňky v daném orgánu poznali, potřebujeme znát jejich komplexní obraz – je třeba zhodnotit nejen tvar a velikost buněk samotných, ale i charakter jejich jádra a cytoplazmy. Tyto znaky jsou v dalším textu uvedeny v podobě strukturalizovaného výčtu. Ten ovšem nemá sloužit k bezmyšlenkovitému učení se zpaměti, ale pouze pro základní orientaci a představu o dané buňce. Tvar, velikost a intenzita zbarvení jádra nám pomáhá rozlišit řadu buněk, protože jádro často bývá zcela charakteristické pro určité buňky. Jako příklad jmenujme plazmocyty, které lze díky loukoťovitému rozmístění chromatinu v jádře snadno odhalit v nejrůznějších tkáních, jež mohou obývat. Nicméně u některých buněk je třeba znát i zbarvení cytoplazmy. Zatímco cytozol (buněčná matrix) je vždy eozinofilní, tak cytoplazma (veškerá živá hmota buňky vyjma jádra, tj. cytozol včetně organel, inkluzí a cytoskeletu) má tinkci (barvu) i intenzitu tinkce velmi různorodou a charakteristickou pro určité druhy buněk. V úrovni světelné mikroskopie samozřejmě cytozol od organel buňky nerozeznáme, a proto můžeme popsat pouze cytoplazmu jako celek. Příkladem identifikace buňky podle barvy cytoplazmy mohou být enteroendokrinní buňky střevní sliznice, epitelové buňky ledvinových kanálků či jednotlivá stádia vývoje
červených krvinek; dále lze takto odlišit hlavní a oxyfilní buňky příštítných tělísek, hlavní a krycí buňky sliznice žaludku anebo jednotlivé typy sekrečních buněk hypofýzy. Intenzita tinkce se může mírně lišit v závislosti na zpracování preparátu. V našem popisu předpokládáme standardní preparát, tj. přiměřené šíře, nevybledlý ani naopak přebarvený. Tinkce (eozinofilní, bazofilní, amfofilní) je potom roztříděna podle intenzity do tří úrovní (nízká, střední, vysoká) k hrubému odlišení základních rozdílů. Jako příklad uveďme různou eozinofilii kardiomyocytu s vysokou intenzitou tinkce, enterocyt se střední intezitou a mucinózní buňku žaludku s nízkou intenzitou. Zbarvení cytoplazmy přitom úzce souvisí s obsaženými organelami, a tudíž s funkcí buňky, je tedy založeno na logických základech a lze ho odvodit i bez učení se těchto morfologických informací nazpaměť. Typickým příkladem může být výrazná bazofilie u buněk s hojným granulárním endoplazmatickým retikulem (např. serózní žlázový epitel) či naopak eozinofilie u buněk se značným množstvím mitochondrií (epitelie proximálních kanálků nefronu). Amfofilní buňky se barví současně eozinem i hematoxylinem. Takové zbarvení mají převážně některé patologické buňky (např. buňky lymfomu). Z fyziologických buněk s amfofilní cytoplazmou uveďme polychromatofilní erytroblast.
Tinkce: Eozinofilní
Tinkce: Bazofilní
Vysoká intenzita
Střední intenzita
Nízká intenzita
Kardiomyocyt
Enterocyt
Mucinózní buňka žaludku
Vysoká intenzita
Střední intenzita
Nízká intenzita
Plazmocyt Granulózní buňka Enteroendokrinní (Plazmatická buňka) folikulu v kůře vaječníku buňka
Tinkce, její intenzity a příklady buněk
Tinkci a její intenzitu posuzujeme pouze v základním barvení – hematoxylinu a eozinu (HE). Jiná (speciální) barvení se užívají k cílenému rozlišení požadovaných struktur, které zvýrazní barvou zcela jiného charakteru. Kupříkladu uveďme zelené či modré zbarvení vaziva v trichromu, černé zbarvení kalcifikací v barvení Kossa, či hnědě zbarvené elastické membrány a vlákna v orceinu. Případně se speciální barvení užívají samostatně s pouhým dobarvením jader hematoxylinem pro snazší orientaci – takto se užívá např. mucikarmín a AB-PAS. V preparátu je pak patrný pouze ostře červený, respektive modrý, hlen a hematoxylinem dobarvená jádra. Proto kromě HE není v jiných barveních potřeba detailněji rozlišovat tinkci a její intenzitu.