Spolu v bublinách: katalog komiksové soutěže by Polský institut v Praze

Spolu v bublinách

Češi o Polácích, Poláci o Češích: superhrdinové v komiksu

katalog komiksové soutěže 2018

Češi a Poláci slaví stoleté výročí svých moderních států. Pro oba národy to bylo století dramatické, plné naděje i zklamání. Podíváme-li se na polské a české dějiny mezi lety 1918 a 2018, zdá se, že se naše státní zájmy v této době často rozcházely. Osudy českých a polských hrdinů, hlavních postav soutěžních komiksů, jsou si však neuvěřitelně podobné a svědčí o hlubší dějinné blízkosti, než je aktuální politika. Milada Horáková i Witold Pilecki se stejně odhodlaně postavili nacistické okupaci i komunistické totalitě, oba se stali obětí zinscenovaného politického procesu. Ryszardem Siwcem i Janem Palachem otřásla invaze vojsk Varšavské smlouvy natolik, že se rozhodli své spoluobčany vyburcovat sebeupálením. Symbolem odporu se často stávaly ženy — jako zachránkyně stovek dětí z varšavského ghetta Irena Sendlerowa, Věra Čáslavská, jejíž gesto odporu obletělo celý svět, nebo tvář Solidarity Anna Walentynowicz. Byli to konkrétní lidé, kteří se bez ohledu na vlastní bezpečnost, pohodlí nebo výhody dokázali v klíčových okamžicích zachovat statečně. Na jejich životní příběhy bychom neměli zapomínat — právě z nich se skládají naše dějiny. Do komiksové soutěže Spolu v bublinách vyhlášené Polským institutem v Praze a Českým centrem ve Varšavě přihlásilo své komiksy více než šedesát českých a polských autorů — většinou mladých výtvarníků a scenáristů. Češi kreslili o Polácích, Poláci o Češích. Často teprve při této příležitosti objevovali osudy výjimečných „sousedních“ žen a mužů, jejichž životopisy působí jako scénáře hollywoodských velkofilmů, i když se narodili a zemřeli tady, ve střední Evropě. Známe je?

Spolu v bublinách 1. místo 2. místo 3. místo

Kateřina Čupová Pavel Kučera Štěpánka Jislová / Ondřej Malina

čestné ocenění

Kateřina Nováková Marek Rubec & Olga Słowik Terezie Unzeitigová

komise

Petr Blažek Pavel Kořínek Tomáš Prokůpek Maciej Ruczaj

Razem w komiksie 1. místo 2. místo 3. místo

Artur Biernacki Krzysztof Skory Michał Romański

čestné ocenění

Roman Gajewski Sylwia Kruczek Tomasz Nguyen-Xuan Karolina Zięba

komise

Wojciech Birek Aleksandra Cieślak Tomáš Chrobák Paweł Ukielski

Spolu v bublinách

Polský institut v Praze

Obsah

Maciej Ruczaj: Všechno, co jste kdy chtěli vědět o hrdinství (ale báli jste se zeptat) Paweł Ukielski: Neznámí sousedé? Tomáš Prokůpek: Spolu v historickém komiksu aneb Jak Češi kreslili Poláky Wojciech Birek: Spolu v historickém komiksu aneb Jak Poláci kreslili Čechy

3 5 9 13

Člověk proti zlu Artur Biernacki: Milada Horáková 19 Karolina Zięba: Milada Horáková 24 Štěpánka Jislová: Irena Sendlerowa 29 Marek Rubec & Olga Słowik: Irena Sendlerowa 33 Kateřina Čupová: Witold Pilecki 36

Společná naděje, společná deziluze Pavel Kučera: Ryszard Siwiec 42 Krzysztof Skory: Jan Palach 46 Tomasz Nguyen-Xuan: Jan Palach 51 Sylwia Kruczek: Jan Palach 56

Hrdinky bez patosu Michał Romański: Věra Čáslavská 61 Roman Gajewski: Věra Čáslavská 66 Kateřina Nováková: Anna Walentynowicz 70 Ondřej Malina: Anna Walentynowicz 72 Terezie Unzeitigová: Anna Walentynowicz 76

Všechno, co jste kdy chtěli vědět o hrdinství (ale báli jste se zeptat)

Maciej Ruczaj, politolog a publicista, od roku 2016 ředitel Polského institutu v Praze. Jako editor připravil k českému vydání řadu knih věnovaných polské historii, politice a kultuře.

Osudy polských hrdinů, se kterými se „střetli“ čeští účastníci soutěže, jsou mi samozřejmě dobře známé. I proto mě zajímal pohled z druhé strany hranice, nový, snad i trochu obrazoborecký. V duchu typického stereotypu o Češích bylo možné očekávat hodně ironie a odstupu. Už delší dobu ale vím, že tohle je jen částečný obraz, který nevystihuje celou českou národní povahu. Dokazují to nejen čeští hrdinové v polské části soutěže, ale třeba i jeden z porotců — historik Petr Blažek, jeden z největších znalců života Ryszarda Siwce, ale i mnozí další Češi a Češky, které jsem potkal. V mnoha českých diskusích, jichž jsem se účastnil, jsem se setkal se stejným přístupem k národním dějinám, který bychom charakterizovali jako „polský“. A tak mě nepřekvapilo, že byly komiksy českých autorek a autorů odvyprávěny s velkým respektem k zobrazovaným, s velkým pochopením pro jejich výjimečnost a výjimečnou situaci střední Evropy, zmítané ve druhé polovině 20. století mezi jednou a druhou totalitou. Mezi navrhovanými tématy získaly u českých účastníků největší pozornost čtyři nejdramatičtější osudy polských „superhrdinů“. Vedle sebeobětování Ryszarda Siwce, jehož křik měl probudit společnost z letargie a u nějž se nabízí paralela s jen o pár měsíců pozdějším činem Jana Palacha, vzbudily zájem tvůrců životopisy Witolda Pileckého, Ireny Sendlerowé a Anny Walentynowicz. Na první pohled je mnohé odlišuje: důstojník kavalérie a voják tělem a duší, zdravotní sestra, a jeřábnice. Pro Pileckého byla živlem, ve kterém působil, válka, pro Sendlerowou pomoc těm nejbezbrannějším, pro Walentynowicz odborová aktivita ve prospěch svých kolegů-zaměstnanců. Ve skutečnosti jsou všichni tři ze stejného těsta. Spojuje je naprostá neochota smířit se s nespravedlností a naprostá jistota, že nespravedlnosti je potřeba aktivně čelit. Witold Pilecki kvůli této neochotě a jistotě vyrazí za ostnatý drát koncentračního tábora v Osvětimi, aby sepsal první zprávu z nitra vyhlazovací mašinérie německé Říše, pak se stejně samozřejmě zapojí jako řadový „ochotník“ do Varšavského povstání a nakonec se bez váhání vrátí z bezpečí exilu do Sověty okupovaného a řízeného poválečného Polska. Irena Sendlerowa se ze stejných důvodů navzdory hrozící smrti tvrdošíjně vrací do varšavského ghetta, aby odtamtud vyváděla do relativního bezpečí další a další židovské děti. A konečně Anna Walentynowicz, nejmladší z této trojice, obyčejná dělnice, která teoreticky vděčila komunismu za všechno. Právě její víra ve spravedlnost pro „dělnický lid“ ji však odsoudila

do pozice notorického disidenta, hlavního motoru stávky v gdaňských loděnicích v roce 1980 a vůdčí postavy hnutí Solidarita. Tyto vlastnosti je ve střední Evropě dvacátého století, kde se potkaly a střetly dva nejděsivější režimy v dějinách lidstva, předurčovaly k velkým obtížím. Kdyby mezi ně nepatřily také neuvěřitelná tvrdost a odolnost, nepochybně by nepřežili nacistický koncentrák, mučírny gestapa a stalinské tajné policie nebo šikanu kovaných soudruhů a estébáků. A právě v tom jsou si tak podobní s českými hrdiny — Miladou Horákovou, Janem Palachem nebo Věrou Čáslavskou. Jak tyto jedinečné osobnosti zachytit na malém prostoru několika komiksových stran? Ty nejlepší soutěžní komiksy to dokázaly někdy i beze slov.

Stanislav Cincibuch: Irena Sendlerowa

Neznámí sousedé?

Čeští národní hrdinové nejsou v Polsku všeobecně známi. Nepočítáme-li Václava Havla, domnívám se, že jen málo Poláků by při pouličním průzkumu bylo schopno vyjmenovat další významné Čechy nebo Češky. Přitom jsou to postavy mimořádné a mnohovrstevnaté a dodnes svůj národ myšlenkově i citově inspirují. Vyplatí se dozvědět se o nich víc, a to nejen proto, abychom národ, s nímž nás pojí tisícileté vztahy, lépe poznali, ale také proto, abychom viděli, že stereotypy rozšířené v Polsku, nelze vždycky potvrdit a že skutečnost bývá mnohem složitější. Koho tedy najdeme v panteonu hrdinů, s nimiž se museli vyrovnat polští komiksoví kreslíři? Otce zakladatele Tomáše Garriguea Masaryka, politickou vězenkyni obou totalitních režimů Miladu Horákovou, české „prokleté vojáky“ bratry Mašíny a dva hrdiny protestu proti intervenci armád Varšavského paktu v roce 1968 — Jana Palacha a Věru Čáslavskou. Silné, statečné a výjimečné osobnosti. Jak jejich životní osudy vnímají Poláci?

Stejně, a přece jinak

Paweł Ukielski, historik a politolog, v letech 2014—2016 místopředseda Institutu národní paměti, v současné době působí v Muzeu Varšavského povstání, zaměřuje se na moderní dějiny střední Evropy.

Tomáš Garrigue Masaryk je v Polsku nazíraný především prizmatem polsko-československého konfliktu z meziválečného období — kdy se Poláci a Čechoslováci často střetávali, především jako sousedé se společnou hranicí. Poukazuje se na Masarykovy poznámky o „sezónním státě“, jímž údajně podle jeho názoru bylo tehdejší Polsko. Jeho nechvalně proslulý spor s maršálem Józefem Piłsudským, spoluzakladatelem poválečného polského státu a jednou z jeho nejvýraznějších politických osobností, ovšem nevyplýval z osobních animozit, nýbrž z podstatně rozdílných politických zájmů dvou nově vzniklých středoevropských států. V naší společné historii této doby ovšem nechybějí ani pamětihodné okamžiky: Masaryk se také potkal na jednom pódiu s Ignacym Janem Paderewským. Oba se v USA snažili přesvědčit amerického prezidenta Woodrowa Wilsona o nezbytnosti rozdělení Rakouska-Uherska na státy podle „svobodné vůle národů“. 15. září 1918 pak v Carnegie Hall pronesli více než solidární projevy — Paderewski a po něm i Masaryk zdůrazňovali svůj obdiv ke svým slovanským sousedům. Je to širší veřejnosti spíše neznámý obraz

polsko-českých vztahů, snad ve své galantnosti nejméně dramatický, a proto si jej vybralo jen menší množství účastníků komiksové soutěže. Naopak bratři Josef a Ctirad Mašínové dodnes vyvolávají v Česku obrovské kontroverze. Naproti tomu v Polsku — uvědomíme-li si popularitu „prokletých vojáků“ (tzv. żołnierze wyklęci), kteří se podíleli na protikomunistickém odbojovém hnutí se zbraní v ruce — je jejich potenciál stát se všeobecně známými hrdiny mimořádný. Mladí lidé, po válce vyznamenaní za účast v protinacistickém odbojovém hnutí (za což byl jejich otec gestapem popraven), se po únorovém převratu a převzetí veškeré moci komunisty rozhodli založit podzemní ozbrojenou organizaci. Když se kolem nich začala stahovat smyčka tajné bezpečnosti, rozhodli se uprchnout na Západ, ovšem se záměrem, že se vrátí jako američtí špioni. Jejich bravurní útěk Československem a Německou demokratickou republikou je jako hotový scénář akčního filmu a skutečnost, že se jim i přes velkoryse pojaté pronásledování podařilo dostat do Západního Berlína, nutně vzbuzuje v Polsku obdiv a uznání. Podobných příběhů znají Poláci hodně — bohužel v nich většinou chybí šťastný konec. Řada mladých lidí, kteří po válce v realitě rodící se komunistické totality nesložila zbraně, skončila ve vězení nebo na popravišti.

Symbol Palach, zapomenutý Siwiec Osud významné příslušnice protinacistického odboje Milady Horákové, vězenkyně koncentračního tábora v Terezíně, odsouzené německými okupanty k trestu smrti a osvobozené americkou armádou, a její postoj tváří v tvář rozsudku smrti, kdy až do konce zůstala nezlomena, znemožnila zneužití přímého přenosu ze svého procesu k propagandistickým účelům a upozornila svět na osud politických vězňů v Československu, je v Polsku nezaslouženě málo známý. Paradoxem je naopak osud Jana Palacha. Čin studenta, který se v lednu 1969 na protest proti brutálnímu potlačení Pražského jara „spojeneckými“ tanky upálil na Václavském náměstí v Praze, vyvolal široký ohlas na celém světě — stejně tak i v Polsku. Poláci přitom desetiletí netušili, že se o několik měsíců dříve, 8. září 1968, ze stejného důvodu upálil během oslav dožínek na varšavském Stadionu desetiletí jejich rodák Ryszard Siwiec. Jeho tragickou symbolickou smrt však dokázala tajná policie utajit. Siwiec nemohl snést brutální pošlapání snů o svobodě ( jakkoli by byla omezená) milionů Čechů a Slováků. O tom, že tyto sny byly na další dvě desetiletí „zmraženy“, se na vlastní kůži přesvědčila Věra Čáslavská, významná česká gymnastka, kterou bychom mohli označit za tehdejší celebritu, svými krajany přímo zbožňovanou, ale proslavenou i ve světě. Její popularitu nepochybně můžeme přirovnat k polské „małyszomanii“ nebo zbožňování Roberta Lewandowského. Čáslavská však za svou nezlomnost zaplatila celoživotní šikanou ze strany komunistického režimu, když jí bylo znemožněno věnovat se sportu. A zde se opět dostáváme k člověku zmíněném na samém začátku — Čáslavská se v roce 1990 stala poradkyní Václava Havla. Připomeňme na tomto místě ještě jeden fenomén — ne jednoho hrdinu, ale celou skupinu, která patří k výjimečným příkladům spolupráce . Byla jí „mezinárodní“ odbojová skupina, Polsko-československá solidarita. Čeští, slovenští a polští disidenti se

v jejím rámci v osmdesátých letech potkávali, předávali si zkušenosti a informace. Na krkonošské hranici se naše národní dějiny setkaly a spřátelily — doufejme, že v 21. století budeme těžit především z tohoto odkazu. Ale i osudy českých osobností, které se staly hrdiny komiksových příběhů, byly — dokonce i když to není na první pohled zřejmé — velice úzce provázány s osudy Poláků. Vyplatí se je tedy poznávat a snažit se je pochopit, zvláště když fascinujících osobností skýtají české dějiny mnohem víc.

Barbara Wawrzyniak: Masaryk a Paderewski

Jan Pasik: Jan Palach

Daniel SouÄ?ek: Ryszard Siwiec a Jan Palach

Spolu v historickém komiksu aneb Jak Češi kreslili Poláky

Minimálně posledních čtyřicet let existuje vícero důvodů, proč může česká komiksová scéna vzhlížet k té polské jako ke své o něco starší a úspěšnější sestře. V mnoha ohledech probíhal vývoj na poli obrázkových seriálů u nás i u našich severovýchodních sousedů velmi podobně, nicméně díky méně narušené vývojové kontinuitě a většímu trhu je řada trendů v Polsku patrná dříve a také často nabývá rozmanitějších podob. To se mimo jiné týká fenoménu nazývaného „komiks historyczny“, jímž se myslí kreslené příběhy zpracovávající skutečné události z nedávné i vzdálenější historie. V Polsku má tento žánr už dlouho mimořádně silné zastoupení — kromě samotných historických komiksů tam vychází také řada článků, tematická čísla specializovaných časopisů i knihy, které se jimi zabývají, a ve Varšavě se od roku 2011 pravidelně koná festival, jenž je věnován pouze těmto příběhům. Současně je produkce historického komiksu podporována přímo polským státem i některými dalšími institucemi. S tím se sice logicky pojí diskuse o umělecké svobodě a nezávislosti nebo ideální podobě didakticko-informativního obrázkového seriálu, přesto není pochyb, že mezi polskými historickými komiksy najdeme mnohá kvalitní díla, která nejsou služebná ani šablonovitá. V České republice se historický komiks postupně ujímá teprve v několika posledních letech a existuje mnohé, čemu by se zdejší tvůrci, ale i zadavatelé a vydavatelé mohli z polského příkladu přiučit. A byť se komiksu jako takovému vede v Polsku o něco lépe než tomu v Česku, pro obě scény je důležitý každý podnět, který motivuje, inspiruje a také ocení domácí tvůrce.

Tomáš Prokůpek, historik a teoretik komiksu, Katedra mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky FF UP v Olomouci, dramaturg festivalu KOMA v Brně.

Česko-polské soutěžení Ze všech těchto důvodů představuje komiksová soutěž Spolu v bublinách, kterou vyhlásily Polský institut v Praze a České centrum ve Varšavě, zásadní počin. Nedávná polská a česká historie nabízejí řadu paralel, díky nimž jsou pro obyvatele druhé země snadno srozumitelné, a nepochybně obsahují řadu silných příběhů, které mohou vyprávět ledacos podstatného i o naší současnosti. Pro české zájemce vybrali organizátoři šest výrazných postav z nedávné polské historie, jejichž

příběh (nebo výsek z něj) mohli zpracovat do komiksů. Na výběr byly náměty veskrze akční, civilnější podoby nenápadného osobního hrdinství i motiv setkání zakladatelů moderního Polska a Československa, který kvůli své nedějovosti a absenci prvoplánové vizuální atraktivity jistě představoval velkou výzvu pro přetavení do komiksové formy. V devětatřiceti pracích, jež byly do české části soutěže doručeny, převládala spíše forma obrazového pásma provázeného textovými komentáři. „Čistokrevné“ komiksy, v kterých by se hlouběji prolnula obrazová a textová složka, byly v menšině. Ostatně — to je na tvorbě komiksu jedna z nejtěžších věcí a vzniklá situace zřejmě souvisí s faktem, že ve většině případů byli kreslíři zároveň scenáristy. Dále je na první pohled trochu překvapivá skutečnost, že jen minimum autorů sáhlo po biografiích Witolda Pileckého (tři adaptace) nebo Josefa Františka ( jedna adaptace), jejichž osudy nabízejí řadu dramatických momentů vhodných k obrazově působivému ztvárnění. Příčina zřejmě spočívá v nutnosti zkondenzovat maximálně do čtyř stran dostatek děje, který bude konzistentní a zároveň ponese hlubší výpověď, což je jistě dosti náročné zadání. Nejvíce soutěžících naopak přitáhly příběhy Ryszarda Siwce (deset adaptací) a Ireny Sendlerowé (třináct adaptací). V prvním případě lze příčiny hledat jak v podobnosti mezi Siwcovým a Palachovým osudem, tak i v praktické možnosti soustředit se ve scénáři na jediný radikální čin, který primárně definuje Siwcovo místo v dějinách. U Sendlerowé pak zřejmě sehrálo roli zasazení do kontextu druhé světové války, v níž už je z dnešního odstupu jednoznačné zlo snadno pojmenovatelné, a rovněž motiv záchrany nevinných dětí, který v sobě jistě skrývá silné emoce.

Mezi beztextovou metaforou a narativním plakátem Shodou okolností se mezi čtveřici nejlépe ohodnocených prací dostala zpracování hned čtyř různých zadání. Na srovnání s pracemi, jimž bylo uděleno čestné uznání, pak lze sledovat různé přístupy ke stejnému tématu. První cenu se porota rozhodla udělit komiksu Witold Pilecki a příliš mnoho dalších, který se z hodnocených výtvorů v některých ohledech poměrně výrazně vyděloval. Jeho autorka Kateřina Čupová je zručná kreslířka a bravurně ovládá vizuální naraci — zřejmě proto si jako jedna z mála vybrala hrdinu s nejepičtějším životním příběhem. Navzdory náročnosti zadání se rozhodla zcela vynechat textové komentáře a našla klíč v podobě působivé obrazové metafory, který ji umožnil sdělit to podstatné na dané omezené ploše. Konkrétní biografii přetavila do univerzálního příběhu, obecně postihujícího tragédii angažovaných jednotlivců, kteří se ocitli v soukolí hned dvou totalitních režimů. Uměřená a promyšlená je i její práce s doplňkovou červenou barvou, jejímž prostřednictvím „nasvěcuje“ ta nejexponovanější místa. V mnoha směrech opačný, nicméně srovnatelně funkční je přístup Pavla Kučery, který za komiks Slyšte můj křik získal druhou cenu. V kontrastu s chmurným a tíživým tématem použil autor zjednodušenou „cartoonovou“ linku, díky níž mohl dokonale vygradovat děsivé finále, reprezentované autentickou dobovou fotografií. Vedle jisté kreslířské ruky pak autor prokázal i filmové vidění — střídáním perspektiv

a velikostí záběrů se mu podařilo svižně podat také pasáže, v nichž se zdánlivě nic zásadního neděje. Třetí cenu se porota rozhodla udělit hned dvěma tvůrcům — Štěpánce Jislové za komiks Děti ze skleniček a Ondřeji Malinovi za komiks inspirovaný osudem Anny Walentynowicz. V prvním případě je opět samozřejmostí suverénní výtvarný projev i pojetí stránkové kompozice, zde navíc obohacené o funkční a inteligentně zapojené střídání dvou časových rovin. Druhá zmíněná práce zase jako přidanou hodnotu nabízí sérii pozoruhodných vizuálních nápadů a smysl pro humor, který nijak nesnižuje vážnost celého příběhu. Další tři díla oceněná čestnými uznáními pak porotu upoutala radikálností své formy blízké plakátu (Anna Walentynowicz Kateřiny Novákové), přesvědčivým grafickým cítěním (Anna Walentynowicz Terezie Unzeitigové) a čistotou výtvarného projevu (Irena Sendlerowa Olgy Słowik a Marka Rubce).

Pokračování příště? I mezi zbylými soutěžními komiksy se našla řada dalších, které působí profesionálně a zaslouží si vystavení. Doufejme tedy, že se v brzké době podobná soutěž zopakuje. Právě partnerství s dalšími kulturními institucemi z našeho regionu je zajímavým obohacením oproti předchozí soutěži Henryk v bublinách, kde se životu a dílu Henryka Sienkiewicze věnovali pouze čeští autoři. Připomínat si společné dějinné výzvy v dnešních časech, kdy se společnosti nejen střední a východní Evropy opět výrazně polarizují, je nadmíru záslužné. A při té příležitosti — jako svého druhu bonus — není k zahození ani možnost srovnat, jak si vede český komiks ve srovnání se svým starším polským sourozencem nebo některým z dalších poblíž usazených příbuzných.

Markéta Brecherová: Ryszard Siwiec

Anna Trousilová: Irena Sendlerowa

Spolu v historickém komiksu aneb Jak Poláci kreslili Čechy

Začněme čísly a fakty. Polské části soutěže se zúčastnilo celkem dvacet sedm prací. Mezi navrženými tématy vzbudil zdaleka největší ohlas příběh Jana Palacha, jehož zpracování se zhostilo deset autorů. Dvě ženské hrdinky — Věra Čáslavská a Milada Horáková — se dočkaly téměř stejného počtu zpracování — první se věnovalo sedm, druhé pak šest prací. Pouze třikrát si kreslíři zvolili jediné společné, ale také nejvíce „státotvorné“ téma, které spojovalo osobnosti Ignacyho Jana Paderewského a Tomáše Garriguea Masaryka. Paradoxně nejméně byl v soutěži zastoupen ten — jak by se mohlo zdát — „nejkomiksovější“ ze všech českých příběhů: bravurní útěk bratří Mašínů na Západ.

Historie a (nebo) komiks?

Wojciech Birek, autor, historik, kritik a překladatel komiksů, člen jury Mezinárodního festivalu komiksu a her v Lodži.

Proč se spektakulárnímu akčnímu příběhu, plnému dramatických zvratů, honiček a střílení, dostalo tak málo pozornosti? Jeho šíře si žádá koncepčně pojaté komiksové zpracování. Dalším úskalím je zde pokušení přenést důraz ze složitého historického pozadí, které je nutno dobře vysvětlit, na samotnou událost, což mění ráz příběhu z dějinného dramatu na dobrodružnou akci. K takovému výsledku, navíc s využitím spíše humoristického stylu kresby a vyprávění, dospěli Karol a Maria Jakubowští. Na straně druhé, autoři tří komiksů líčících historicky významné setkání tvůrců obou nezávislých států v americké Carnegie Hall byli odsouzeni k tomu, aby všichni zpracovali tutéž velmi konkrétní událost. Každý se pokusil tomuto zadání dostát vlastní a originální metodou: Barbara Wawrzyniak (V otázce národů / W sprawie narodów) se uchyluje k technickému experimentu, když při zpracování polských i českých témat využívá trojrozměrných prvků; Grzegorz Weigt (Vůle národů / / Wola narodów) konfrontuje objektivní portrét oficiální události se dvěma subjektivními perspektivami hlavních hrdinů, konečně v práci Jarka Sepka se obraz setkání v budově opery střetává se symbolickou vizí útlaku obou národů rakousko-uherskou monarchií. Mezi pracemi věnovanými osudu Milady Horákové se objevily dvě, které poutají pozornost především zajímavým formálním ztvárněním. Komiks Karoliny Zięby (Čestné ocenění) tvoří černobílé, na symetrii založené kompozice, které proti sobě staví sugestivní

portrét hlavní hrdinky s dehumanizovaným zpodobením jejích katů, vyobrazených v podobě hrozivých vlků. Práce Artura Biernackého (1. místo) využila jako narativní podklad text dopisu na rozloučenou, jejž hlavní protagonistka napsala předtím, než byl vykonán trest smrti. Tento text doprovází impresivně líčené scény předcházející popravě protagonistky. Autor vkládá do obrazů vězeňské reality, laděných do tísnivé šedi, barevné akcenty, které odkazují ke světu svobody, aby ve finále transformoval okamžik hrdinčiny smrti explozí barev v krajině. Nohy hlavní protagonistky, jež mají v poslední scéně komiksu evokovat okamžik jejího oběšení, zde zároveň sugerují myšlenku nanebevzetí. Působivá je i práce Piotra Burzyńského, která zprostředkovává syrově líčenou scénu popravy pozoruhodnou, expresivní a vyzrálou grafickou formou. K nejoriginálnějším nápadům inspiroval účastníky soutěže osud legendární gymnastky Věry Čáslavské. Práce Michała Romańského s názvem Věra (3. místo) proměňuje bravurním způsobem úvodní scénu gymnastčina vystoupení v boj křehké dívky s ocelovým monstrem — sovětským tankem. Podobně, třebaže s využitím naprosto odlišných výtvarných prostředků, k tématu přistupuje komiks Romana Gajewského (Věra — tichá hrdinka / Věra — cicha bohaterka, Čestné ocenění): východiskem je v tomto případě noční můra hlavní hrdinky s vražedným srpem a kladivem místo dlaní. Sen plynule přechází do bdění, kde ve fantasmagorické vizi spatříme, jak olympijské vystoupení vede k porážce netvora a následně k rozpadu celého jeho impéria. Naopak Miriam Pieniek prezentuje gymnastčin příběh očima fotografa, jenž v sérii obrazů podává zprávu o celém jejím bouřlivém životě.

Symbolika oběti Největšího počtu zpracování se dočkal příběh Jana Palacha. Právě ve srovnání pak vynikla síla některých děl — ať už zaujaly schopností vyprávět pouze obrazem, nebo schopností výmluvně zdokumentovat osud a odkaz českého studenta na čtyřech komiksových stranách. Jakkoli se většina z nich přirozeně soustředila na průběh činu samotného, nechyběly ani pokusy ztvárnit jej méně obvyklým způsobem. Laureát druhého místa Krzysztof Skory (Plamen naděje / / Płomień nadziei) vytvořil bohatě konstruovaný příběh, v němž je sugestivní a řemeslně zvládnuté zachycení minulosti zpestřeno symbolickými formami a obrazy, které navozují historický kontext bez přílišné popisnosti. Komiks „Pochodeň číslo jedna“ (Pochodnia nr 1, Čestné ocenění) Tomasze Nguyen-Xuana se přes grafickou úspornost vyznačuje širokou škálou narativních postupů, jejichž prostřednictvím se do realistického, ba vysloveně dokumentárního příběhu zapojují významotvorné prvky a motiv zápalky se stává metaforou lidského života. Stejný motiv ještě výrazněji využívá práce Sylwie Kruczek (Čestné ocenění), když v komiksovém příběhu znázorňuje lidi v podobě hořících zápalek a jednu z nich staví do kontrastu k objemné hmotě sovětského tanku. Zpodobení pražských ulic s rozestavěnými zápalkami vyvolává — navzdory své prostotě — v recipientovi pohnutí a dodává příběhu českého hrdiny skutečně univerzální rozměr. Práce Leszka Narlocha konfrontuje expresivní a přesvědčivě výtvarně zpracované obrazy s neutrální relací, která stručně načrtává pozadí tragického Palachova příběhu. Konečně pak práce Grzegorze Wawrzyńczaka,

odvážně zapojující Palachův čin do českého národního panteonu, mísí zachycení skutečnosti, fantazie i mýtů včetně oživení pomníku svatého Václava nebo Franze Kafky. Tradice historického komiksu je v Polsku silná a účastníci tak měli možnost navázat na výrazné autory. Největší výzvou se pro ně bezpochyby stalo téma — bohužel málo známé dějiny a hrdinové blízkých sousedů.

Jarek Sępek: Masaryk a Paderewski

Piotr Burzyński: Milada Horáková

Grzegorz Wawrzyńczak: Jan Palach

Člověk proti zlu

Se svými životními postoji měli Milada Horáková, Irena Sendlerowa a Witold Pilecki problémy téměř v každém režimu, v němž žili. Své činy, které si svou dramatičností přímo říkají o zpracování ve filmu, přitom nechápali jako projev osobní statečnosti a hrdinství, ale jako samozřejmou povinnost slušného člověka. Tyto „povinnosti“ ovšem plnili v kulisách teroru, jemuž bylo Československo a Polsko vystaveno mezi lety 1939 a 1950. Všichni se narodili ještě před rokem 1918 a své zásady si odnesli z rodiny: tatínek Horákové byl stoupenec Masaryka a československé samostatnosti, doktor Krzyżanowski, otec Sendlerowé, byl socialista a podlehl tyfu, jímž se nakazil od svých nemajetných pacientů, šlechtický rod Pileckých se účastnil polských povstání a dědeček Józef strávil několik let na Sibiři. Milada Horáková (1901—1950) prošla mučírnami gestapa, koncentračními tábory v Terezíně a Dachau, a výslechy StB. V inscenovaném politickém monstrprocesu byla jako jediná žena po roce 1948 popravena, ačkoli se na její obranu postavily světové osobnosti včetně Alberta Einsteina nebo Eleanory Roosevelt. Irena Sendlerowa (1910—2008) se navzdory trestu smrti, který hrozil každému, kdo v Němci okupovaném Polsku pomáhal Židům, vydávala do střeženého varšavského ghetta. Dovnitř pašovala léky a jídlo, ven malé děti. Údaje o nich schraňovala v zavařovacích sklenicích, které zakopávala na zahradě své přítelkyně, aby je po válce přeživší rodinní příslušníci mohli najít. Ač po válce získala titul Spravedlivá mezi národy, komunistické úřady ji soustavně šikanovaly. Witold Pilecki (1901—1948) se nechal dobrovolně zavřít do osvětimského koncentračního tábora, a to v roce 1940, kdy ještě většinu vězňů tvořili Poláci. Do roku 1942 byl svědkem proměny na masový vyhlazovací tábor a jedno z center holocaustu. Informoval o dění uvnitř s nadějí, že spojenecké armády vraždění zastaví, bohužel bezvýsledně. Po válce byl účastník varšavského povstání popraven v podobném procesu, jehož obětí se stala Horáková.