Méně myslet, více cvičit?!

Méně myslet, více cvičit

O práci na hranici trenérství a fyzioterapie

OBSAH

ČÁST 1: TEORETICKÝ ZÁKLAD

1. Úvod

2. Pohyb, sport, cvičení

3. Co je to zdraví?

4. Jednoduše, složitě a zase jednoduše

5. Krok za krokem

6. Vzdělávání

7. Nevědět je ok!

8. Atributy profesionála

9. Priority

10. Trenér vs fyzioterapeut

11. Jak a proč jsem pracoval já?

ČÁST 2: PRAKTICKÁ ČÁST

12. Škola hotová, co teď?

13. Prezentace

14. První setkání

15. Intenzita a záměr

16. Tréninkové plány

17. Cviky

18. (Na)vedení

19. Z druhé strany (Jan Novák)

20. Skyfall

2. POHYB, CVIČENÍ, SPORT

CVIČENÍ, SPORT Méně myslet, více cvičit?!

Tato kapitola bude poměrně subjektivní a bude se týkat toho, jak já, Matěj Šulc, vnímám všechny tři části jejího názvu. Každá totiž pro mě představuje

něco jiného a každá zároveň obohacuje praxi pohybového profesionála něčím jiným. Myslím, že ten, kdo si odpírá, byť jen jednu z nich, ubírá i ze svého celkového pochopení lidského.

Pohyb

Většinou se setkáváme s tím, že pohyb je souhrnný název, pod nímž najdeme právě třeba sport, cvičení nebo další aktivity. Pro mě je ale pohyb poměrně vágní termín. Představuji si pod ním jakýsi prazáklad,ze kterého vzešlo všechno ostatní. Pohyb je pro mě přirozenost, denní nutnost, která by měla být co nejvíce bez vědomého zásahu jedince, který jej v daný moment provozuje. Proto mi v posledních letech nesedí stále více a více používaný termín vědomý pohyb. Pohyb je chůze, vstávání z postele, stolování, podání ruky, sed, šplh po žebříku, fyzická práce. Zkrátka aktivity vzniklé díky životu samotnému. Bez zásahu chytré hlavy a teorií, které by je ohraničily pravidly a vlastní představou o tom, jak by měly vypadat. Jistě mi dáte za pravdu, že u chůze nemusíte myslet na chůzi, ale naopak často umožňuje soustředění na zcela jiné věci. U jídla také není třeba tolik myslet na to, jak držíte vidličku nebo jak dáváte sousta do úst, zkrátka vás to rodiče a život nějak naučili, a tak to bezmyšlenkovitě nadále provádíte.

Z mého pohledu a zkušenosti je příliš velký vědomý zásah do těchto aktivit spíše na škodu. Ubírá na požitku z nich a vyžaduje zbytečnou mozkovou energii, která by mohla být investována jinde. Pohyb a schopnost ho dobře provádět jsou dány mnoha vlivy. Výchovou, průpravou a prostým vystavením se jeho působení, pokud mi rozumíte. Lidé, kteří strávili aktivní dětství, jsou zpravidla v dospělosti zdatnější než ti, kteří neudělali jediný kotrmelec. A myslím, že žádné dítě není v pohybu nuceno k čemukoliv vědomému, a přesto je schopno se jej velice dobře naučit. Zkrátka jej opakovaně vykonává a benefity jsou poté cítit po celý život. Fascinace vědomím, pochopením a kontrolou nad fungováním všeho živého i neživého nám přinesla veškeré objevy a vynálezy v historii. Je tedy přirozená. Nejsem si ale jist, zda je nutné si jí komplikovat běžné denní činnosti. Na jed -

POHYB, CVIČENÍ, SPORT

nom školení před pár lety nám bylo vtloukáno do hlavy, že u jídla jde vidlička k ústům, nikoliv ústa k vidličce. Důvodem bylo údajné přetížení krčních svalů a nízké využití horní končetiny. Když jsme pak šli společně na oběd, byli jsme napomínáni za špatně vykonaný stravovací proces. A nebyl to vtip. To, že jsme se všichni normálně bavili, zcela bez problémů si plnili pupky a necítili jakékoliv potíže s příborem či pohyby při jídle vykonávanými, bylo zcela jedno. Jsou i důležitější věci než jen vykonávat aktivitu dle nějakých pravidel. Tím spíše nahodilých. Nepodložených.

Pohyb, jak ho chápu, je tedy přirozeně se vyskytující součást života. Vykonávaná do jisté míry automaticky a je hnaná potřebou či úkolem, ke které zpravidla vede či je prostředkem k jeho splnění.

Cvičení

Na opačné straně spektra vidím cvičení. Zatímco chůze je tak nějak pro život nutná, cvičení je již otázka rozhodnutí a plné kontroly. Je na každém z nás, zda bude cvičit, nebo ne, kdežto chůzi a jídlu se v životě nevyhneme. Je také jen na nás, co budeme cvičit, kde budeme cvičit, jak budeme cvičit a s jakým cílem. Na výběr máme z možná tisíců možných cviků, které mají různé úkoly i výsledky. Zkrácení, prodloužení, zesílení, nabrání hmoty, zlepšení konkrétní funkce, zlepšení postavení kloubů a podobně. Zmíněnou chůzi vymyslel život a potřeba je zakódována hluboce v naší DNA – vždyť je to jedna z prvních věcí, kterou se jako malí zcela automaticky a bez jakýchkoliv instrukcí učíme. Cviky vymyslel člověk, aby pohyb do jisté míry nahradil nebo zlepšil. Zpravidla má každý cvik nějaká pravidla, jak by se měl provádět, v jakém tempu, kolikrát a tak dále. O vědomém provedení se zde již dá spekulovat. Přeci jen, je třeba kontrolovat zmíněná pravidla a provedení, zvolit zátěž, nenechat ji na sebe spadnout.

Vědomé cvičení je tím pádem o něco přesnější termín. Se zvýšenou pozorností totiž rozhodně můžeme docílit většího efektu a lepších výsledků. Můžeme lépe kontrolovat pozice, ve kterých se tělo nachází, a jako profesionálové můžeme i v těchto pozicích lépe instruovat svěřence.

Cvičení vidím jako podpůrný prostředek pohybu a jako důležitou přípravu a doplněk pro sport.

POHYB, CVIČENÍ, SPORT Méně myslet, více cvičit?!

Sport

Pohyb je nevědomý, cvičení vědomé, co tedy sport? Myslím, že nese znaky obojího a přidává do celého mixu i svou vlastní specifickou špetku. Pokud se domnívám správně, sport jako takový byl v základu vymyšlen s cílem poměřit síly či zabavit publikum. Když se podíváme na nejstarší sporty historie, jako je například gymnastika, box či fotbal nebo atletika, všechny z nich nesou tyto prvky soutěže, porovnání a výsledku, ve kterém je vítěz a poražený.

Důležitou součástí sportu je trénink. V tom se zdokonalují jednotlivé prvky a techniky, které obsahuje. Pravidla cvičení jsou často do sportu nepřenositelná, protože ve většině případů sport probíhá v prostředí, které nemá člověk plně pod kontrolou. Kdežto v posilovně či v sále je pozice bench pressu či hrazdy jasně dána, zpravidla na ní cvičí jeden člověk, který ví, co bude dělat, jak, kolikrát a podobně. U sportu je třeba brát v potaz soupeře, reakce na dění kolem, často nepředvídatelné úhybné manévry a technické chyby, které mají často za výsledek slabší výkon, a tedy horší umístění. Součástí tréninku konkrétních pohybů daného sportu je jistě i cvičení podpůrných či kompenzačních cviků, ty ale nemusí být pro výsledek zas tak rozhodující. Příkladem může být výše zmíněný box. Můžete mít člověka obecně silného, cvičícího veškeré svalstvo, které se pro box hodí, a přesto, pokud nebude technicky zdatný a nebude umět uvolnit tělo a přenést dobře energii z dolních končetin do úderu, zůstane jeho silový potenciál nevyužit. Zkrátka pro dobrý sportovní výkon je nutný samotný trénink zvoleného sportu a neustálé opakování jeho konkrétních pohybů, dokud se nezaryjí do paměti tak dobře, že je mozek zautomatizuje.

Sport má svá vlastní pravidla. Pravidla, jejichž cílem ve většině případů není symetrické, dokonalé tělo, pánev v neutrálu a páteř v prodloužení, ale výkon a umístění. I pokud se rozhodneme třeba pro šerm, ale nechceme v něm závodit, na těchto pravidlech to nic nemění. Pravidla šermu a dalších se nepřizpůsobují aktuálním potřebám jejich vykonavatele jen proto, že ho chce dělat rekreačně. Jsou neměnná. Odsouhlasená komisemi a mezinárodními svazy a často stovkami i tisíci lety budovaná a prověřená. To je něco, co mnohdy profesionálům v oboru uniká a co je třeba respektovat. Moderní fyzioterapeutické postupy či populární cvičební metody tu zdaleka nejsou tak dlouho jako sport. Jejich propojení je

www.matejsulc.cz

POHYB, CVIČENÍ, SPORT v mnoha případech žádané, nicméně všeho s mírou. Pravidla a technika šermu se pravděpodobně nikdy nebudou řídit vědeckými poznatky o lidském těle a funkcích svalů. A chvála bohu za to.

Přepište dějiny

Sport má oproti pohybu a cvičení také jednu obrovskou výhodu. Něco, co jej od zbytku jasně odděluje.

Výkon, který jde se sportem ruku v ruce, je branou k emocím. A je vcelku jedno, jestli se jedná o výkon váš nebo jiných. Olympijské zlato hokejistů z Nagana 1998, dovršený zlatý hattrick z mistrovství světa v hokeji po gólu Davida Moravce, zlatá medaile Kateřiny Neumannové na olympiádě v Turíně 2006. Nevíte, o čem je řeč? Buďte té dobroty a hledejte na YouTube. A to jsme jen u pár z mnoha českých úspěchů. Co rekordy Usaina Bolta? Čestné rivalství Rogera Federera a Rafaela Nadala? Gól století Diega Maradony? Osm zlatých medailí Michaela Phelpse z Her v Pekingu 2008? Víte co? Pusťte si na Youtube Greatest Sports Moments – M83 (Outro), to bude asi nejlepší řešení pro lepší představu. U všeho, co jsem vám tu vyjmenoval, mám problém nepustit slzu. Nejsem si jist, zda se mi to někdy povedlo na podložce při Pilates nebo na procházce v horách. Nevím, jak vám, samo sebou. Pokud s vámi tyto záležitosti nic nedělají, chápu.

V takovém případě poslouchejte komentátory a hromový řev fanoušků na stadionech. Sledujte oslavy samotných hráčů a atletů. Obdivujte to, čím jejich tělo prošlo, aby dosáhlo takového úspěchu.

Osobně bych do sebe nikdy neřekl, že mě vzpírání dovede na emoční horskou dráhu, ale také se to povedlo. I když úspěchy samozřejmě a ani zdaleka nepřišly na olympiádě.

Radost, smutek, zklamání, úspěch, víra, beznaděj. Málokdy máme tato slova a pocity spojeny s lidským tělem. Přitom sport a výkon nám je mohou zarýt do paměti i životů více než cokoliv jiného.

Tuto kapitolu jsem pojal takto z jediného prostého důvodu. Abych nakonec mohl říct následující: Každý člověk, který pracuje s lidským tělem, lidmi ať už v ordinaci, posilovně nebo na oválu, by měl proniknout do všech třech

POHYB, CVIČENÍ, SPORT Méně myslet, více cvičit?!

výše zmíněných aktivit, protože každá z nich ho učí něco zcela jiného, a protože jejich kombinací vzniká, dle mého názoru, skutečné pochopení lidského těla v pohybu. Až příliš často se v praxi setkávám s tím, že zastupitel jednoho pomlouvá druhé. I přes to, že druhé nikdy nevyzkoušel ani nedosáhl stejné úrovně pochopení či výkonu dotyčného, kterému se snaží „radit“ či ho od jeho zvolené aktivity odradit.

Je to takové osobní zaujetí pramenící mnohdy z neznalosti a nepochopení.

Proč zavolanému elektrikáři nefušujeme do řemesla, když nám spravuje zásuvku?

Protože nerozumíme tomu, co jeho práce obnáší.

Proč je ale čím dál častější, že profesionálové v posilovnách či ordinacích fušují do výkonu sportu, který viděli jen v televizi a nikdy ho nevykonávali?

To, že jsme se učili o kloubech a jejich rozsazích, kostech a svalech neznamená, že rozumíme veškerým aplikacím těchto struktur do všech možných tělesných aktivit. Pokud tento pocit absolutního pochopení přeci jen máte, zcela vážně vás prosím: Jděte se nechat vyvést z omylu a věnujte se alespoň rok jakémukoliv sportu pod vedením zkušeného trenéra s cílem být v něm alespoň průměrně dobrý/dobrá. Je to zkušenost, která otevře oči a dodá i trochu velice důležité pokory.

Bohužel je z toho zaujetí mnohdy vinen právě obor cvičení, a to konkrétně toho zdravotního. Ukazování prstem, vytýkání, nevyžádané diagnostiky a diagnózy. Buduje to zcela zbytečné třecí plochy mezi jednotlivými obory, když by se od sebe naopak měly učit a navzájem se obohacovat.

Každý profesionál, kterým je věnovaná tato kniha, by se měl občas bezmyšlenkovitě projít, jít si pod kontrolou zacvičit a také strávit několik let tréninkem nějakého sportu. Jedním z velkých neduhů, se kterým jsem se setkával, byl ten, že trenér či fyzioterapeut nebyl nikdy ve svém životě trénován. Neprovozoval sport pod vedením ani neměl pomoc v posilovně. To vnímám jako nedostatek, protože v praxi dotyčného bude chybět vžití do kůže člověka, který před ním stojí. Jak mohu po svých lidech chtít, aby šli do maximálního vyčerpání, i když už dle svého zvážení nemohou, když jsem sám nezažil, jaké to je, když už není síla, ale trenér mi stojí za zády a trvá na dalších deseti vteřinách výkonu?

POHYB, CVIČENÍ, SPORT

Nohama na zemi

Nemyslete si, nepíšu tyto řádky z pozice nevinného a nadřazeného. Nejsem trenérská verze Gandalfa Bílého. Sám jsem výše zmíněným prošel a moji dřívější klienti mi mou snad již nyní pokořenou aroganci a povýšenost rádi potvrdí.

Studium lidského těla občas propůjčuje pocit, že člověk může mluvit úplně do všeho, co se ho týká. Opak je ale pravdou.

Cvičení, ať se tváří, jak chce, se opírá o základní poznatky a v principu je stejné, nebo alespoň podobné, bez rozdílu v tom, jakou metodu a cviky zvolíme. Liší se spíše jeho aplikace. Stabilita tady, mobilita támhle. Klouby se mají hýbat, svaly mají pracovat v různých délkách. Tento přístup zdůrazňuje koncentrickou kontrakci a jiný zase excentriku. Jednotlivých cvičebních úkonů se dá vymyslet nespočet, pravidla, na kterých jsou založené, budou ale více či méně stejná. Rozdíly najdeme v odůvodnění, zkušenostech a stylu jakým jsou vysvětleny a prodány. Na druhé straně sport nabízí mnohem více prostoru učit se o těle v pohybu. Příkladem může být třeba taková atletika. Ta sama v sobě skrývá hned několik disciplín a každá z nich má svá vlastní specifika, pravidla, techniky a postupy.

Mým záměrem v těchto odstavcích nebylo postavit proti sobě zastánce sportu a cvičení, ani si střílet z „vědomých hybatelů“. Ani vyzdvihovat jedno nad druhé. To, že já vidím tři různá odvětví, neznamená, že vy musíte taktéž. Nicméně, mně osobně toto rozdělení pomohlo si udělat pořádek ve vlastním přístupu ke klientům a k pochopení problémů, které je ke mně přivedly. A díky své zkušenosti se sportem na rekreační ale i výkonnostní a závodní úrovni můžu říct, že nebýt jí, byla by má praxe o mnoho chudší a především, mnohem názorově uzavřenější. Řeknu vám na závěr ještě jeden zásadní důvod, proč je sport důležitý nejen pro profesionály v oboru, ale i pro jejich svěřence. Když díky tréninku, dřině a píli prolomíte nějaký svůj do té doby vnímaný limit – silový, rychlostní, výškový atd., něco se ve vás změní. Těm, co tímto prošli, je mnohem těžší říct, že něco nejde nebo že se něco nesmí. Stejně jako většina lidí, i oni totiž pochybovali, že je stanovený cíl prolomit hranici nemožného uskutečnitelný. Na své pochyby a pochyby okolí ale nedali, pokusili se, makali a uspěli.

Méně myslet, více cvičit?!

A jakmile toto jednou ochutnáte a víte, že se dokážete překonat, máte tendenci to opakovat. Lépe, dál, rychleji. Váš osobní úspěch a zkušenost s překonáváním zároveň znamená, že máte tendenci podporovat v překonání cílů i ostatní. Víte, co to obnáší, a víte, jak sladká je odměna.

Lidem, kteří toto nikdy nezažili, což je, troufám si tvrdit, většina populace, se naopak hranice a limity mnohem jednodušeji nastavují a představují. Povětšinou tito jedinci nemají ponětí, čeho je lidské tělo schopno při troše soustředěné snahy, a proto věří tomu, co jim řeknete o jejich schopnostech a možnostech vy. To je docela velká zodpovědnost.

Kolem sebe máte miliony důkazů toho, že naše klouby a svaly prakticky dokážou mnohem víc, než říká teorie v učebnicích. Proto vždy dbejte na to, kdo vám teorii vysvětluje a zda není nějaký prezentovaný názor, vysvětlení či náhled způsobený zkrátka jen tím, že dotyčný nebo dotyčná nikdy žádný limit nepřekonali. A pokud jste mezi takovými i vy, dejte si jen pozor na to, co svým svěřencům říkáte a jak. Vaše hranice jsou vaše. Nestůjte v cestě těm, kteří ty své chtějí posouvat.