Dárce

Miroslav Koláčný DÁRCE

Zabočil za roh otlučeného činžovního domu a zarazil se, nohu připravenou k dalšímu kroku. Stála tam a oslovovala kolemjdoucí. Bylo v ní něco sugestivního, její modré oči jej přitahovaly jako magnet. Popošel blíž, aby slyšel její tichá slova. Ne, nebylo to, co si původně myslel, nenabízela žádnou kosmetiku ani pojištění, jen tiše prosila.

To, co uslyšel, jej překvapilo svou neobvyklostí. Ta drobná modrooká blondýnka prosila kolemjdoucí o krev! Nevyvolalo to v něm dobrý pocit, zprvu chtěl pokračovat v cestě, ale nedokázal se odpoutat, také byl trochu zvědavý, co se za tím skrývá.

„Nemůžeme nikde sehnat dárce...“ slyšel útržky jejích slov. „Civilizace brzy zanikne… je nás už tak málo.“

Nikdy dosud krev nedaroval, jen pomyšlení na to mu nepříjemně zvedlo žaludek. Dívka popošla dál a opět zastavovala kolemjdoucí. Bezděčně šel za ní, i když se tomu vnitřně bránil. Nedokázal se ale otočit a jít pryč. Lidé ji míjeli jako bezduché bledé stíny, jen málokdo se zastavil.

Došli až k bráně, k bráně hradu. Neuvědomil si, že šel za ní tak daleko. Byl to hrad, kde byli „ONI“. Byl ponurý a porostlý bujnou vegetací popínavých rostlin, které jako kaskády padaly do prázdného hradního příkopu zaneseného spadaným listím z nedaleké aleje. Ta se jako had přimykala až téměř k hradní bráně. Nikdy by sem nešel, všichni se tomuto místu vyhýbali. Byli tam „ONI“, nikdo nevěděl, kdo jsou a proč tam jsou! Nikdo si už nepamatoval, jak hrad vznikl a proč tam je. Chtěl se otočit a běžet pryč, už by to byl udělal, ale zastavily jej její magické oči. Poprvé se na něj podívala.

„Chceš nám pomoct?“ řekla tichým hlasem. Lekl se a nechtěl odpovědět, bál se, ale musel něco říct, nemohl jen tak odejít. Slyšel svůj hlas jakoby z velké dálky.

„Nemůžu, nikdy jsem krev nedaroval, nedokážu to!“

Otevřela malá vrátka v masívní bráně a na prahu se k němu obrátila. Neřekla nic, jen její oči jej zvaly, aby vstoupil. Jeho nohy samy udělaly první krok, přestože vůle byla

proti. Na prahu se ještě otočil, vzpomněl si na to, co leželo za ním v jeho minulém životě a pohlédl na město, které se koupalo v západu rudého slunce. Potom udělal krok, ten krok znamenal vstup do jiného světa. Dveře se za ním tiše zavřely, jeho minulost zůstala za ním.

BRÁNA

David udělal několik kroků za modrookou dívkou, ale ta najednou zmizela za pulzující zářící stěnou, která mu stála v cestě. Zároveň uslyšel zapraskání, jako při sváření a ucítil vůni ozónu.

Nejistě se zastavil, otočil hlavu, ale za sebou nic neviděl. Buď tam ten vchod už nebyl, nebo byl oslněn modravým přísvitem pulzující stěny. Nezbylo mu nic jiného, než jít dopředu.Udělal krok, pak druhý. Připadalo mu to, jako by se jej zmocnil mohutný vodní vír. Táhlo jej to dovnitř, ale bez divokého otáčení, jak by tomu bylo u vodního víru. Zavřel oči a odevzdal se svému osudu. Tah náhle přestal, ale ještě chvilku se bál otevřít oči. Potom opatrně pootevřel víčka do oslňujícího jasu. Stál na cestě pod jasně modrou podvečerní oblohou, kolem něho se vlnilo moře bujné trávy a cesta se ztrácela v modravé dálce. Po starém hradu nebylo ani památky.

„Tak jsi to přece dokázal,“ ozval se příjemný hlas za jeho zády. Překvapeně se otočil. Za ním stála modrooká dívka a mile se na něj usmívala. Po jejích smutných očích nebylo ani památky. Chvíli se na sebe mlčky dívali, poté jej vzala za ruku, jako by to dělala už dříve a vykročili spolu po cestě směrem k modravému obzoru.

„Vím, že máš spousty otázek, ptej se, všechno ti řeknu, teď patříš mezi nás.“ Chvíli kráčel mlčky a vychutnával si dotyk její jemné teplé dlaně, než se odvážil zeptat:

„Kde je hrad, a kdo jsi ty, kdo jste vlastně vy a kde to jsem?“

„Moc pospícháš,“ usmála se na něj svýma modrýma očima, které byly stejné barvy jako obloha klenoucí se nad jejich hlavami. „Hrad je jen brána do našeho světa a jsme stále na tom místě, kde před tím, jen jsi prošel do jiného rozměru. Jsme zde už dlouhá staletí, stejně jako vy, ale vy nás nevidíte, jsou dva světy vedle sebe a zároveň v sobě.

Můžeme projít bránou a vstoupit k vám, vy si to ale neuvědomujete a k nám vstoupit nemůžete, jedině když vám to dovolíme, jako jsem to dnes udělala já. Nikdo od vás nenašel zatím odvahu projít bránou, jsi první.“

„Ani nevím, kde jsem tu odvahu vzal.“

„Odvahu ti dalo tvé zoufalství a tvá beznaděj, také láska v tobě a smysl pro dávání a pomáhání. Prosila jsem a ty jsi mě vyslyšel, šel jsi za mnou, i když ses bál.“

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se jí.

„Já jsem Enrike, ty jsi dárce a my tě potřebujeme.“

Vtom si vzpomněl na to, oč prosila a otřásl se.

„Já nemohu, já nechci, bojím se toho,“ vykoktal rozechvěle. Opět se na něj usmála a pevně mu sevřela ruku.

„Neboj se, o krev tu nejde, i když svým způsobem ano, ale ne doslova. Potřebujeme čerstvou krev, ale ve smyslu obnovy našeho rodu, naše civilizace stagnuje a chátrá,“ tiše pronesla zastřeným hlasem. „Je nás málo, rodí se čím dál méně dětí. A pokud se dítě narodí, je postižené, degenerované, rozumíš mi?“

Bezděčně přikývl, i když si nebyl jistý, zda to zcela chápe.

„Museli jsme se pokusit získat někoho od vás, poslali mě a mám radost, že se to povedlo, tolik jsem se bála, že nenajdu nikoho, kdo by našel odvahu projít branou!“

Zmateně na ni pohlédl a konečně to pochopil.

„Já mám být ta nová krev, já mám tady dělat… děti?“ Zrudl a zakoktal se. Rozesmála se zvonivým smíchem a pohlédla mu upřímně do očí.

„Myslím, že se ti to bude líbit.“

Její upřímný smích byl nakažlivý, také se uvolnil a rozesmál se.

„Pojď, poběžíme, už to není daleko,“ zatahala jej za ruku a rozběhla se. Běžel vedle ní, držel v dlani její jemnou ruku a paprsky slunce, které se sklánělo nízko nad obzorem, pozlatilo jejich spojené dlaně. Vyběhli mírný kopeček a udýchaně se zastavili. Před nimi se otevíralo široké údolí, ve kterém se leskla velká vodní plocha. Bylo to jezero, jehož břehy v půlkruhu obepínaly město. Stál tam a díval se dolů, město znal, viděl jej často ve svých snech, když milosrdný spánek přemohl hodiny bdění v zoufalé beznaději. Viděl, že je doma, doma ve svém snu, ale ten sen se stal skutečností. Rozběhl se sám, běžel dolů do toho údolí blíže k městu, k městu svých snů.

Na kopci před nimi stála kruhová budova podobná římskému koloseu. Stavba neměla střechu a hladkost stěn narušoval jen vchod se širokým schodištěm. Vozidlo zastavilo před vchodem, Enrike vytáhla svou „minci“ z otvoru v palubní desce a dvířka se otevřela. Vystoupali po širokém schodišti k masivním dveřím. Dveře vypadaly, že je obyčejný člověk jen těžko dokáže otevřít, ale opět posloužila mince a kód vyťukaný na displeji. Vešli dovnitř. Ocitli se ve velké dvoraně. Vypadalo to trochu jako fotbalový stadion, ale mnohem menší. Bylo zde temno, jen na ochozech matně svítily lampičky. David tam zaznamenal nějaký pohyb, ale to už jej Enrike vedla doprostřed amfiteátru. V prvním okamžiku jej zamrazilo v zádech, vzpomněl si na římskou arénu se lvy, knihy o starém Římu byly jeho oblíbenou četbou. Enrike mu ale nedala čas k přemýšlení, vedla jej k malému pódiu, které rozeznal v matném osvětlení. Vystoupili po dvou schůdcích. Jakmile se ocitli nahoře, rozsvítila se na několika místech světla jako v divadle, když začíná představení. Stejně jako v divadle mířila ta světla na pódium, na kterém stáli, ochozy zůstaly v temnotě. David tušil nahoře nad sebou mnoho lidí a připadal si jako nahý a kdyby po jeho boku nestála Enrike,

asi by utekl někam do stínu. Chvíli bylo naprosté ticho, potom se někde vysoko na ochozu ozval hlas a zároveň se rozsvítilo světlo, a ozářilo postavu vysokého muže s bílým vousem, který promluvil.

Jeho hlas se nesl nad ochozy amfiteátru a tříštil se o jeho stěny. Kaskáda slov zurčela jako vodopád padající na jejich hlavy a zároveň se vzpínala k temnému stropu této monumentální podzemní říše. David užasle zvedl hlavu a pohlédl na řečníka. Neobdivoval jeho výřečnost, překvapilo jej něco zcela jiného. Ať se snažil sebevíce, nerozuměl ani slovu, pokud se tomu, co slyšel, dalo vůbec říct slova. Byla to směsice zvuků, kterou nedokázal k ničemu přirovnat. Pohlédl na Enrike, jeho pohled musel vypadat velice přihlouple, protože zahlédl v jejích očích jiskřičky smíchu. Teď si to teprve uvědomil, vždyť je v úplně jiném neznámém světě, proč by měl rozumět jejich řeči? Enrike pochopila jeho nevyslovenou otázku, ale nyní nebyla vhodná doba na vysvětlování.

Řečník domluvil a na ochozech zavládlo hrobové ticho.

Zřejmě zde není zvykem tleskat, pomyslel si David.

„Pojď, jeho slova ti přeložím později,“ ozvala se vedle něj dívka a vedla jej k malým dvířkům ústícím do matně osvětlené chodby.

Konečně se jí zeptal: „Jak je možné, že ty mluvíš mým jazykem a rozumíš mi, když ti ostatní mluví tak divnou řečí, ze které nerozumím ani slovo?“

„Máš pravdu, musí to pro tebe být velice zvláštní řeč, ale já jsem se hodně dlouho učila vašemu jazyku, protože patřím mezi ty, kterým je dovoleno vstupovat do vašeho světa. Je tady jen málo lidí, kteří rozumí tvé řeči.“

Mezitím vešli do kruhového, jasně osvětleného sálu. David si pomyslel, že zřejmě z nějakého důvodu preferují tvar kruhu, ale Enrike mu už nedala čas k dalším otázkám. V sále sedělo několik úctyhodných kmetů kolem stolu, ten měl opět tvar kruhu. O něčem rokovali, ale hned ztichli a zaměřili svou pozornost na nově příchozí. Jedno křeslo bylo volné a tam dívka posadila Davida. Za napjaté pozornosti

kmetů mu v krátkosti vysvětlila, že řečník v amfiteátru jej uvítal jako novou naději pro jejich svět a potom se obrátila k Radě kruhu, jak se toto ctihodné shromáždění nazývalo, což se David dozvěděl až později. Stejnou podivnou řečí jim krátce něco řekla a zmlkla.

Pak jeden z mužů povstal a promluvil, Enrike překládala.

„Ty jsi přišel, tak dlouho na tebe již čekáme. Naše výpravy do vašeho světa se vždy vracely s prázdnou. Nechtěli jsme nikoho nutit, musel to být někdo, kdo najde odvahu, někdo, kdo cítí soucit, tak rozhodla Rada. Ty jsi přišel sám, jsi dárce. Váš svět je jiný, již dlouho vás známe a sledujeme. Jste jiní, a přesto jste nám tak podobní. Žijeme vedle sebe již celá staletí. My o vás hodně víme, protože již bezmála před sto lety jeden z nás, moudrý muž, sestrojil bránu, kterou je možno procházet. Vy o nás nevíte nic. Jsi první z lidského rodu, který prošel bránou.“

Kmet zmlkl a rozhlédl se po kruhu svých společníků, jako by u nich hledal podporu pro svá slova. Ostatní muži seděli mlčky a napjatě poslouchali.

„Naši civilizaci postihlo neštěstí,“ pokračoval kmet, „přišlo z hvězd, nízko nad námi přeletěla kometa, stalo se to před více jak třiceti lety.“ Odmlčel se a pohlédl někam za Davidova záda. „To jsem byl ještě mladší, ale dobře si to pamatuju. Její ohon, který se skládal z prachových částic, zasáhl až do naší atmosféry. Mrak kosmického prachu se všude rozptýlil, zřejmě obsahoval nějaké neznámé viry, které napadly naše buňky. Neměli jsme proti těmto virům žádnou ochranu, přestaly se rodit děti, a pokud se přece nějaké narodily, měly zvláštní vzácnou chorobu. Jejich buňky rychle stárnou a odumírají, v deseti letech z nich jsou lidé biologicky staří mezi šedesáti sedmdesáti léty.“

Dlouhou řečí se zadýchal, a proto chvíli odpočíval. „Když jsme to zjistili, odešli jsme do podzemí, ale bylo už pozdě. Nicméně jsme si tady zvykli a už jsme zde zůstali.

Naše výzkumy prokázaly, že tento zhoubný virus napadl jen muže, jen muži jsou nosiči této nemoci, ženy jsou zdravé.

Jen děti počaté před tímto nešťastným dnem, se narodily zdravé, ovšem, než jsme odešli sem dolů, všechny narozené chlapce postihlo to samé. Dívky, jako zde Enrike, jsou v pořádku, ale nemá je kdo oplodnit. Muži, kteří byli plodní před tím neštěstím, jsou většinou postiženi neplodností, a to málo dětí, co se přece jen narodilo, zde dole díky této zhoubné chorobě jsou v době puberty, kdy by se u nich měly probouzet pohlavní hormony, staří lidé.

V důsledku toho naše civilizace pomalu vymírá. Potřebovali jsme někoho z vašeho světa, mohli jsme sem přivést od vás muže i ženy, ale tím by prakticky náš rod zanikl a hrozilo by ještě jedno nebezpečí, o kterém ti Enrike potom ještě podrobně poví, proto jsme volili kompromis.“ Opět se odmlčel a zadíval se na Davida s nadějí v očích.

„Smísí se krev vaše a naše, vzniknou noví zdraví lidé, kteří zachrání naší civilizaci před zánikem a tebe prosíme, abys nám v tom pomohl, jsi náš nový Adam. Nechceme tě nutit, ale prosíme, pomůžeš nám?“ David ucítil na sobě pohled všech přítomných a připadal si jako ve snu. Je to vůbec pravda, nebo se mu to jen zdá a on se najednou probudí? Věděl ale, že to sen není, jeho váhání vzbudilo úzkost a nervozitu, která se zračila v očích přítomných. Uvědomil si, co po něm vlastně chtějí, připadal si jako plemenný býk a ta představa jej skoro rozesmála. Ucítil na své ruce stisk drobných prstů, vzhlédl a uviděl vážnou tvář dívky po svém boku. Její modré oči na něj hleděly se zoufalou prosbou. Uvědomil si vážnost situace a zoufalství těchto lidí.

„Pořád se nemohu vzpamatovat,“ promluvil do nastalého ticha. „Z toho, co se to se mnou během několika hodin událo, připadám si jako v pohádce. Ještě jsem plně nepochopil, kde to vlastně jsem.“ Dívka rychle překládala jeho slova.

„Teď si teprve začínám uvědomovat, co vám hrozí a připadá mi absurdní, že já, obyčejný člověk, jsem dostal takový úkol, úkol zachránit vaši civilizaci, zdá se, že nemám na vybranou a nemohu vás zklamat.“

Uviděl úlevu na všech tvářích okolo a Enrike jej obdařila šťastným úsměvem.

KONEC ŽIVOTA NA ZEMI.

Svět se změnil! To, o čem se tak dlouho mluvilo, se stalo skutečností. Dlouhodobé působení člověka na planetu se projevilo. Počasí dosahovalo extrémních hodnot. Střídala se velká sucha s povodněmi. Probudily se dávno spící vulkány a ze svých jícnů chrlily smrtící lávu. Zemi pokrývaly mohutné vrstvy sopečného popela. Planeta se začala podobat peklu. Nečekaně přicházely kruté zimy s ohromným množstvím sněhu. Tropické podnebí se stěhovalo do dosud mírných pásem a v dosud studených oblastech se značně oteplilo. A tropy? Tam život prakticky skončil, alespoň život savců, včetně člověka.

Voda se stávala vzácnou tekutinou a energie se začínalo stále více nedostávat. Lidstvo se dostalo na vrchol, do kulminačního bodu. Lidí bylo už tolik, že je planeta uživit nemohla.

Opravdu nemohla??? Tu otázku si kladlo mnoho vědců. A řešení se nabízelo několik.

Šetrnější zacházení s přírodními zdroji!

Omezení nadměrné konzumace potravin!

Omezení nebo zcela vyloučení živočišných bílkovin z lidské stravy!

Zlepšení sociálních rozdílů mezi lidmi!

Jedni se topí v blahobytu a plýtvají potravou a energii plnými hrstmi a ostatní umírají hlady?

Takové otázky si kladlo mnoho lidí, ale chyběla vůle těch, kteří měli mnoho, podělit se s těmi, kteří měli málo!!! Bylo to jako vlak bez brzd, který se nedá zastavit. Vymíraly živočišné druhy, dříve krásná příroda mizela jako pára. Nedostávalo se potravin a lidé umírali jako mouchy. Ti boháči, kteří nahromadili zásoby na úkor ostatních obyvatel, se drželi na ojedinělých ostrůvcích a cpali si břicha ze svých zdánlivě nevyčerpatelných zásob, kochali se svými luxusními auty v garážích, pro která docházelo palivo a naivně doufali, že přijde zázrak a někdo je zachrání.

Neuvědomovali si, že i pro ně se blíží konec, díky jejich chamtivosti a bezohlednosti.

Jen jedna oblast země zůstala takřka nedotčena. Jen jedna oblast bujela životem. Byla to jediná oblast na planetě, kde tolik nezasáhla zničující činnost lidí na zemi. Byla to oblast ZROZENÍ! Byla to oblast, ze které život vzešel!

Bylo to DNO OCEÁNU!!!

Přece jen to s lidskou populací nebylo ještě úplně beznadějné. Našli se lidé, kteří pochopili, že soustavné ničení a devastace přírody se musí dříve či později projevit. Byli to lidé, kteří pochopili, že ostatní tvorové na této zemi jsou tady proto, abychom s nimi žili, a ne je hromadně ničili a hromadně pojídali. Byli to lidé, kteří pochopili, že se dá žít i jinak, v souladu s přírodou, zacházet šetrně s rostlinami, sloužícími k naší obživě i se zvířaty, která tady s námi žijí. Většina obyvatel země toto ale nechápala. Nic nepomohlo přesvědčování, knihy, pořady v televizi, články v tisku. Většina populace se stále přejídala, hlavně živočišnými bílkovinami, které jim způsobovaly mnoho nemocí. Lidé nechtěli pochopit, že nemoc šílených krav, ptačí chřipka, onemocnění prasat je jen důsledek toho, jak lidé s těmito tvory zacházeli. Přeplněné chovy, krmení potravou, která není pro tato zvířata přirozená, podávání antibiotik, aby rychleji přibývala na váze. To vše způsobovalo nemoci zvířat s pochopitelnými důsledky pro konzumenty jejich masa. Lidé byli nepoučitelní! Většina lidí neměla vůli omezit svou spotřebu energie a lidstvo žilo ve stále větším přepychu na úkor devastace přírodních zdrojů a na úkor těch méně „šťastných“. Tak jako dítě, kterému se stále dokola opakuje: „Nesahej na ta kamna, spálíš se!“ Muselo dojít až k tomu „spálení.“

Ti, kteří to pochopili dříve, odešli na dno oceánu budovat lepší a zdravější populaci. Vrátili se tam, odkud život vzešel a s pomocí moderních technologii s rozumným využitím přírodních zdrojů tam vybudovali nový život. Museli se hodně

přizpůsobit, museli se hodně omezit a začít budovat život na zcela jiných základech. Ale vůle přežít jim to umožnila.

A tak jako před miliony let se z vln oceánů vynořili první živočichové a adaptovali se pro život na souši, možná někdy v budoucnu vyjde člověk homo sapiens opět na souš a osídlí ji.

Nový člověk zrozený z vln moří. Nový člověk lepší, poučený a planeta bude opět vzkvétat!

Konečně se trochu uvolnil a posadil se pohodlněji, možná to bylo také tím, že nabídkou rozhovoru oddálila tato kouzelná žena okamžik, kdy by měl začít plnit své poslání. Byl tak trochu rozpolcený, nevěděl jak na to, a proto uvítal tento odklad. Poskytlo mu to možnost seznámit se s ženou, se kterou měl strávit noc.

„Protože jsem se naučila váš jazyk, tak jsem o vašem světě hodně četla i nějaké filmy jsem viděla, také jsem prošla jistým školením, pokud se správně vyjadřuji, abych věděla, jak se k tobě mám chovat, na co jsi zvyklý. U vás je zvykem, jestli jsem to správně pochopila, ženu dobývat. Nevím přesně, co to je, co si mám pod tím představit?“ Lina mně něco naznačila, ale nějak jsem to nepochopila, nebo se mi ani nechtělo věřit, že by tomu tak mohlo být, můžeš mi to nějak vysvětlit?“

„Ano, chápu tě.“ David na Evu pohlédl a trochu pobaveně se usmál. „Už jsem o tom mluvil s Enrike. Víš, u nás se musí muž hodně snažit, aby ženu získal. Samozřejmě se to liší podle národnosti a v každé kultuře je to trochu jiné, ale v podstatě musí muž ženu dobývat. Tím nechci říct, že u nás ženy nedobývají muže, ale je to zvykem až v posledních desetiletích, dříve se to jaksi neslušelo.“ Znovu se podíval na krásnou ženu vedle sebe, zda mu rozumí a sleduje jeho myšlenky vyslovované nahlas.

„Ve většině případů to probíhá tak, alespoň v oblasti, kde žiju já, že se od muže očekává, že ženu osloví při nějaké

společenské události, třeba tam, kde se tančí, na plese nebo nějaké společenské zábavě.“ David zahlédl v očích ženy vedle sebe údiv, překvapení a nevyslovenou otázku. „Něco jsem řekl špatně, nebo něco nechápeš?“

„To slovo tančit, co to je? To nějak souvisí se sexem?“

David se rozesmál, ale potom na Evu překvapeně pohlédl.

„Vlastně máš docela pravdu. Při tanci hraje hudba, muž ženu objímá a drží v náručí a je to takový prvotní kontakt mezi partnery, kdy se muž smí ženy legálně dotýkat a nehrozí mu obvinění z nějakého obtěžování. Při tanci dochází k dost těsnému tělesnému kontaktu a často to vede ke vzrušení obou partnerů.“

„To znamená, že muž při tom vašem tanci pronikne svým údem do ženy?“ pohlédla na něj dívka překvapeně.

David na ní chvíli užasle hleděl a potom se znovu bouřlivě rozesmál. Eva na něj překvapeně pohlédla a rozpačitě nakrčila obočí. Davidovi chvíli trvalo, než se uklidnil. Když znovu popadl dech, odpověděl:

„To jsi to trochu špatně pochopila. Tančí se v oblečení, jen některé přírodní národy tančí nazí a tam by to snad bylo možné a třeba se to i někde děje, ale v takzvané civilizované společnosti je to nepřípustné! Muž drží ženu v náručí a v rytmu hudby se s ní točí dokola, ale v žádném případě s ženou nesouloží! Muž se musí ženě takzvaně dvořit, někam ji pozvat, koupit jí nějaký dárek, a pokud se muž ženě líbí a žena usoudí, že by byl vhodným partnerem, tak mu možná dovolí, aby ji líbal, hladil a následně s ní i souložil, ale často to trvá docela dost dlouho, než to žena muži dovolí. I když to někdy jde i docela rychle. Je to často způsobeno tím, že je žena něčím omámená, nejčastěji alkoholem, ale ve většině případů, jak už jsem říkal, to muže stojí značné úsilí. Jiná situace je, když muž ženě za to zaplatí. To se nazývá prostituce a to není partnerský vztah, to je za peníze.“

Eva překvapeně zamrkala víčky. „Za peníze? Tomu vůbec nerozumím, Davide. Přece když muž souloží se ženou,

tak jí způsobuje rozkoš stejně tak jako sobě, je to přece oboustranné, proč by ten muž měl za to ženě platit?“

„Ty to nechápeš, Evo. Přece každé ženě se nemusí každý muž líbit. Pokud muž nesežene normálním způsobem ženu, zaplatí si prostitutku.“

„Prostitutku? Přece pokud muž potřebuje sex, tak požádá nějakou ženu a žena mu to nebude odepírat, to by jej trápila, to přece není slušné,“ nechápavě na něj dívka pohlédla.

„To platí možná u vás, u nás ne, takhle ženy u nás nepřemýšlejí. Přece mi nechceš tvrdit, že pokud je u vás muž ženě odporný, tak i přesto se s ním miluje?“

„Takové případy se u nás dějí jen výjimečně, proč by muž měl být ženě odporný? Neznám vaše muže, ty jsi první, se kterým jsem se setkala, ale jsi velice milý a příjemný muž a divím se, že necítíš, že po tobě toužím? Můj hrbolek na hlavě je celý mokrý a vylučuje vonný sekret, copak to necítíš, Davide?“

Udiveně na ni pohlédl. „Jaký hrbolek? Jaký vonný sekret?“

„Omlouvám se, Davide, zapomněla jsem, že nepatříš do našeho světa. To je odpověď na tvou předchozí otázku. Pokud je u nás muž pro ženu nepříjemný a nemá o něj zájem, což se stává zcela výjimečně, žena nevylučuje vonný sekret z hrbolku, který máme my, ženy, na hlavě a muž ji neobtěžuje.“

David na dívku vedle sebe užasle hleděl, trvalo mu nějakou chvíli, než pochopil, co mu říká.

Eva se na něj usmála. „Sáhni si, jestli mi nevěříš.“

Váhavě vztáhl ruku, ale nevěděl, kde by ten zvláštní útvar měl hledat. Eva vzala jeho ruku do svých dlouhých prstů a přiložila mu ji dozadu na hlavu, těsně pod lebeční kost. Překvapením ucukl. Skutečně tam byl malý výstupek, celý vlhký, měl teď konečky prstů mokré. Jinak necítil nic zvláštního.

„Tak co, už mi věříš, můj příteli?“

„Ano, máš pravdu, je tam výstupek, je to neuvěřitelné, s jakými zvláštnostmi se u vás ještě setkám. A vaši muži cítí nějaké feromony a to je vzrušuje a k ženě přitahuje? Já nic necítím?“

Vzala jej za ruku jako starostlivá matka a pohladila jej svými jemnými prsty.

„Z toho si nic nedělej, jsi z jiného světa, nemůžeš vnímat svými smysly to, co vnímají muži tady. Nebo snad potřebuješ cítit, jak jsem vzrušená a toužím po tobě? Třeba se ti nelíbím a potřebuješ nějakou stimulaci, můžeš mi to říct upřímně, nevadí mi to.“

Dívala se mu do očí a on nemohl promluvit, jen se propadal do té bezedné hlubiny. Nakonec ji beze slova objal a políbil.

Župánek se jí svezl z ramen a odhalil její nahé tělo porostlé jemnými chloupky, které byly trochu vidět jen díky posledním zábleskům zapadajícího slunce. Než zmizelo za obzorem, polaskalo její ramena a svými chladnoucími paprsky laškovně přejelo její útlé boky. Jen vrcholky hor ještě na pár vteřin ozářila karmínová záře a vše se ponořilo do houstnoucího šera.

Eva vstala a na stolku zapálila dlouhou svíci. Nemohl odtrhnout pohled od její štíhlé nahé postavy. V mihotavém plaménku svítila do tmy pokoje bělostnou pokožkou. Než se k němu otočila, ještě zrakem pohladil její výrazný kulatý zadeček a cítil, že se potřebuje co nejdříve zbavit svého oděvu. Blížila se k němu a poklekla před něj na podlahu. To už vydržet nemohl. Prudce odhodil oděv a vzal do svých horkých dlaní její hlavu. Klekl si také a zlíbal ta rudá ústa pootevřená vzrušením. Divoce jej k sobě přitiskla a převrátila na záda na široké lůžko. Jeho mužství se zvedlo jako kopí připravené ji probodnout. Zkušeně jej navedla k cíli. Pronikl do jejího teplého lůna a zasténal dlouho potlačovanou touhou. Jejich první milování bylo rychlé a razantní. Na konci Eva vykřikla a sevřela jej pevně v náručí, až si pomyslel, že se udusí. Laskal její pevné prsy s tvrdými růžovými bradavkami a propadal se do hlubin rozkoše a vášně. Nikdy už nedoufal, že prožije se ženou tak intenzivní slastné pocity. A to jej tady čeká ještě mnoho takovéto krásné „práce“, usmál se v duchu, ještě než se propadl do bezedné hlubiny spánku po boku té krásné vonící smyslné ženy.