ÚVODEM
Dnešní doba je dobou značných otřesů a převratů ve vnějším světě, ale též dobou prudkého varu v lidském nitru. Co vyznačuje moderního Člověka je jeho touha po úplné autonomii a neodvislosti. Počátek těchto úsilí dlužno hledati již v 16. století v Lutherově odvratu od církevní autority, což s vnitřní nutností vedlo v 18. století k heslu: »Pryč od Krista, od nadpřirozena«, a v 19. věku k úplnému hmotařskému odpoutání se od Boha vůbec. Lidstvo, jež na oltář staví sama sebe, odvrací se od tří duchovních pilířů křesťanských: od Církve, Krista, Boha. A proto tápe, bloudí a trpí. Dnes pohledy znaveného lidstva se obracejí zípět k nejhlubším a nejpevnějším duchovním základům, ke starokřesfanským tradicím a zvláště upoutávají pozornost vážných myslitelů dvě 'velké ideje, jež mají pečeť božského původu. Je to Kristova idea o království Božím a Pavlova myšlenka o mystickém těle Kristově. Tato dvě zjevená ta jemství oslnivě osvětlují Kristovo poselství lásky o vy koupení lidstva a podstatu Církve, jež je pokračováním Spasitelova poslání. Ne neprávem napsal protestant Dibelius, že dvacáté století bude stoletím Církve, což katolický bo hoslovec Romano Quardini vystihl přiléhavě svým známým obratem: «Církev se probouzí v lidských duších.« Vždyť v katolické církvi obě vznešené ideje, jež jedině mohou přinésti lidstvu opět pravý mír, jako vždy i v současné době se plně uskutečňují. 7