Dlouhotrvající válkou byly oslabeny všechny autority a před očima českého lidu se rozpoutává přímo útočný orkán proti katolictví, vrcholící zabíráním katolických kostelů a rafinovaným sváděním katolíků k odpadlictví. Nenávist k Církvi katolické je rozdmychována vedoucími kruhy a je zneužíváno v e ř e j n é p r o h l á š e n í z Církve vystou pivšího prvního presidenta nové republiky, že po Vídni musí býti zúčtováno i se Římem. Fráze o nepřátelství papežů k českému národu, o křižáckých výpravách proti Čechům, o odčinění Bílé hory, rozněcuji zášť svedeného lidu, jež vrcholí běsněním proti mariánskému sloupu na Staroměst ském náměstí, proti sochám sv. Jana Nepomuckého, jehož historičnost je dokonce popírána Volnou myšlenkou a pro testantským theologem F. M. Bartošem, dále vyhazováním křížů na hromady odpadků, takže nejde již jen o protikatolické, nýbrž o protináboženské v ý s t ř e l k y v ů b e c . Ke konci roku 1918 na záchranu své Církve se spojuje ka tolický klérus v Jednotě československého duchovenstva v Praze a přejímá reformní program z r. 1907. První schůzi 7. XI. 1918 předsedá Jindřich Šimon Baar, místopředsedou je prof. Karel Dvořák a zapisovatelem pozdější senátor Fr. Kroiher. Církev se staví vůči Jednotě vlídně, dokonce kurie římská i zemský úřad schvalují její statuty, neboť členy jejími byli i význační hodnostáři ryze katolicky cí tící (Dr. K. Kašpar, Dr. M. Píchá, Dr. M. Zavoral a jiní). Vedení Jednoty, k níž se hlásilo 90°/o českého kléru, »po útěku arcibiskupa Huyna z pražské arcidiecése a za úplné bezmocnosti kardinála Skrbenského bylo vlastně církevní vládou«.10) Program Jednoty byl stylisován v 66 stránko vém návrhu Jednoty čs. duchovenstva v Praze pod názvem »Obnova vírkve katolické v československé republice«. Vý bor Jednoty tento návrh reforem na základě elaborátů jed notlivých odborů schválil. Obsahuje devět požadavků: 1 . Zřízení patriarchátu v CSR, ne ve smyslu kánonu 271 CJC, ,#) E. Winter: Tasíc let duchovního zápasu. Str. 282.
190