Přemílal jsem v mozku slovo tempier. Nejblíže mělo k templar, ale templáři byli rozprášeni na pokyn Filipa Sličného při velkém zátahu v pátek třináctého října roku 1307 a jejich oficiální existence skončila upálením velmistra de Molaye roku 1314. L´temp je česky ´čas´... „Jsi Rytíř času?“ Skoro jsem v temnotě zahlédl souhlasné přikývnutí. „Ano. Tak si říkáme. Máme ještě jeden název, jehož význam ti vysvětlím později: Rytíři červeného kamene.“ V hlavě mi bliklo výstražné světlo, ale hned zhaslo. Už jsem to někde slyšel, ale kde? „Pronikáme do Želesa a snažíme se změnit průběh událostí tak, aby ten atlas, co jsi před chvíli držel v ruce, neobsahoval tolik rezavé...“ pokračoval hlas. Někde uvnitř jsem ucítil nevolnost. „To znamená, že...“ „Ten atlas, co držíš, není vadný,“ přitakal hlas. „Barvy jsou v pořádku.“ „Ale jak je to možné?! Želes je pouze ve Slezsku! Vím to, sakra, vždyť jsem se na Moravě narodil!“ Znovu jsem měl pocit, že muž v temnotě zakroutil hlavou. „To bylo předtím, než se zrodil Železný pán a poslal skrze čas své armády lidokovů. Současnost je přesně taková, jakou ukazuje atlas.“ Srdce se mi srazilo na malou třešňovou pecičku. „Současnost v které době?“ „V té, v níž jsem vyrůstal já. První desetiletí 24. století.“ To už na mě bylo příliš. Musel jsem si sednout na otoman. Pružiny zavrzaly, a to byl nadlouho jediný zvuk v místnosti. Během šedesáti let se Želes rozšířil do celého světa...
♦ „Takovou katastrofu si lidé z tvé doby nedokážou ani představit,“ řekl neznámý. Místnost se projasňovala, začínal jsem rozeznávat jeho obrysy. Seděl pohodlně opřený o vysoký opěrák s nohou ležérně přes nohu. Byl mladý, mladší než já a nebyl ozbrojený. Nevím proč, ale pocítil jsem k němu okamžitou důvěru. „Zahynulo tehdy téměř osm miliard lidí. Města, silnice, mosty, chrámy, školy, nemocnice, to vše bylo zničeno. Naše civilizace se zhroutila, během jediného desetiletí jsme se vrátili
7