Bitevní stroje se dostaly na linii protivníka a vrhly stín na procesí lidokovů. Levý vrtulník odpálil samonaváděcí rakety, které explodovaly přímo ve středu formace železných žoldáků a vyhloubily v jejích řadách široký kráter. Okraje kráteru se kovově zaleskly a po pár sekundách byla mezera zacelena. To už pálil na kovovou armádu lidokovů druhý i třetí bitevník. K obloze se zvedly z podhoubí plamenů hřiby černého popela. Ve Vršovicích se rozpoutalo pravé peklo... „Pěkně jim zatápí!“ vykřikl jsem radostně. Jerome moje nadšení kupodivu nesdílel. Zadumaně se otočil k severu, odkud přilétalo několik Ptágnomů. Osádky vrtulníků včas postřehly blížící se nebezpečí a zahájily palbu z kulometů. Dva ptágnomové se rozpadli přímo ve vzduchu, třetí přišel o pravé křídlo a ve vývrtce se poroučel do vod Vltavy u Střeleckého ostrova. Čtvrtý dostal zásah do ocasu, dopadl na hladinu, po které několikrát poskočil jako placatý kamínek a nakonec železnou hlavou se dvěma rohy prorazil historický mlýn na Čertovce. Ostatní ptágnomové se vrhli na vrtulníky jako rozzuřené vosy, útok vedli seshora a zezadu. Vrtulníky ve srovnání s dvakrát většími ptágnomy připomínaly křehké vážky. Nedokázaly se udržet ve vzduchu pod náporem úderů křídel a obrovských hlav, které prorážely kabiny a drtily listy rotorů. Jeden po druhém zamířily bitevníky nekontrolovaně k zemi a oslepující výbuchy zbraní a paliva značily místa jejich skonu. Ptágnomové vzlétli k obloze za vítězného řevu. „Tak to bychom měli,“ řekl tiše Jerome. „A teď bychom sebou měli hodit...“
♦ Stoupali jsme na Petřín, já s Adélkou v náručí a Jerome hned za námi, když jsem se ohlédl. Křídlo jednoho ptágnoma právě doplulo ke Karlovu mostu a zaklínilo se o druhý pilíř. Jerome se také zastavil. „Teď uvidíš kouzlo,“ řekl nevesele a zastínil si dlaní oči. Opravdu! Mostní pilíř začínal rezavět! Rez postupovala od křídla směrem nahoru jako nějaká popínavá rostlina, přehoupla se přes zábradlí a za chvíli se kovově zaleskla jedna z pískovcových soch Matyáše Brauna a po ní druhá a třetí... „Neuvěřitelné!“ „To nejlepší teprve přijde,“ odtušil Jerome. Karlův most se už leskl jako zrcadlo. Nebo spíše jako ocelový plech. A pak se jedna ze soch, ta nejbližší ptágnomovu křídlu, pohnula. Otočila hlavu ze strany na stranu, jako by si uvolňovala ztuhlé svaly na šíji. Pak rozpažila rukama jako v tělocviku a nakonec ladným 17