Page 1

Jiří Mazurek

1


Stalo se v I. části… Adam se s přítelkyní Jolanou vydali do sídla firmy Redston, aby zjistili něco o jejím pravém poslání a zaměstnanci, Jolaninu otci, který se při jedné z expedic ztratil v Želese. Při prohledávání archivu však byli vyrušeni a Jolana ze zoufalství spustila časonátor, který je přenesl o dvě stě let zpátky do minulosti, do roku 25. 11. 2058, na palubu letadla, jenž následně v lese, který v té době existoval pouhých čtrnáct dní, ztroskotalo.

II. část Kapitola II. Pilot

Zatočila se mi hlava. Tělo ztěžklo. Srdce sebou několikrát škublo v ocelovém sevření, na která se proměnila má žebra, a pak ztichlo. V úžasu a nevíře jsem si prohlížel své nové končetiny, silné, pevné a zářivě lesklé, a někde uvnitř jsem cítil hluboké uspokojení plynoucí z mé nové podoby, síly, nepoddajnosti a nezranitelnosti. (vyprávění Abrahama Robinsona)

Krvavé rotující stíny, rozplizlé šedé fleky bolesti, modré záblesky utrpení... Průzračně jasné střepiny vědomí s ostrými zubatými okraji bodající do žluté mlhy nevědomí, rej pestrobarevných můr pronikajících do mozku s hlasitým bzučením ne nepodobným řezání motorové pily... Ach Bože... Skvrny se roztáhly, smrštily, zavlnily a nakonec ustálily jako obraz na vodní hladině. Vysoko nade mnou se rozpínaly koruny stromů jako gigantické deštníky. Ty stromy neměly stejné rozměry, kůru ani barvu listí jako bukový lesík za našim domem. Byly příliš vysoké, příliš široké a jejich listí bylo příliš červené... Lhal bych, kdybych řekl, že jsem pocítil radost z toho náhlého a nečekaného setkání. Ale nelhal bych, kdybych přiznal slabou nevolnost a píchání na prsou. Chlapče, vítej zpátky v Želese. Kurva práce...

2


Baldachýnem oranžových listů a větviček prosvítalo sluneční světlo. Nebylo tak jasné a krystalicky průzračné, jak jsem si pamatoval. Mělo v sobě něco kovově zkaleného, nějaký podivný opar, který vytvářel na okraji mého periferního vidění efekty prchavých a zrádných stínů... Uchopil jsem do dlaní špinavé a ohořelé potahy. Pravým bokem jsem byl stále zaklíněný do sedadel, které mi při dopadu nejspíš zachránily život. Zatím jsem necítil žádnou bolest, šok vykonal své... Zatlačil jsem a sevření sedadel nepatrně povolilo. Začal jsem se soukat pravým bokem ven z mezery. Nohy! Kde mám nohy?! V panice jsem se sebou zazmítal jako hadrová loutka, něco se uvolnilo a praštilo mě do brady. „Au!“ Bylo to mé vlastní pravé koleno. „Bože, ty jsi ale vůl!“ postěžoval jsem si. To už jsem ležel na kovově chladné zemi. Po několika vrávoravých pokusech se mi podařilo postavil. V hlavě mi hučelo a v hrudním koši jsem cítil tlak, jako bych se potápěl do hloubky desíti atmosfér. Z levého kotníku při prvním našlápnutí vystřelil do mozku bodavý osten. Želes mi svým šetrným způsobem připomínal mou poslední návštěvu... Naštěstí se kotník po pár krocích umoudřil. Nohavice kalhot jsem měl roztržené, lakýrkami od Larsena a Colea se táhl dlouhý šrám. Ani košile nebyla zralá na společenská setkání u kaviáru a láhve šampaňského. Popravdě řečeno, nikdy v životě jsem nebyl špinavější, zmačkanější a podrápanější... Dlaněmi jsem si přejel žebra a boky. Nezdálo se, že by má tělesná schránka nějak významně utrpěla. Ale o mě přece vůbec nejde... „Jolano! Jolano!!“ zvolal jsem. Z ticha, které následovalo, mi zabylo zle jako tenkrát, když jsem ve školní jídelně musel dojíst zkažený špenát. „Jolanko!“ Otočil jsem se kolem dokola. Ve všech směrech se prostíral železný les, jen po mé pravici se zdál být na obzoru nějaký povědomý tvar. Dřepl jsem si, nabral do dlaně zeminu a hnětl ji

3


mezi prsty. Voněla jako obyčejná vlhká hlína, rozpadala se na drobné hlízky a na světlo se z ní klubaly i obyčejné výhonky zelené trávy. Jaký je tenhle les? Vznikl sotva před čtrnácti dny! Žijí v něm stejné rostliny a zvířata jako ve 23. století? Tráva a hlína, neobyčejnější z obyčejných věcí, mi zvedly náladu. Možná, že Želes ještě není úplně kovový a stejně nebezpečný jako o dvě století později. Možná jím projdu snadněji než minule... Očistil jsem dlaně o sebe a vydal se oranžovým přítmím ke tmavé struktuře. S každým dalším krokem mi bylo jasnější, čím je tajemný stín ve skutečnosti. Minul jsem kus plechu, šlápl na kousek drátu, odkopl ciferník otáčkoměru. Temný objekt přede mnou rostl a les houstl, začal jsem si razit cestu lokty přes křoví, a přitom jsem zakopával o ostré kořeny zrezijedlí a bromovic. Takže stromy jsou tu totožné... Překročil jsem termitiště ocelově lesklých korozitů, hmyzu o velikosti mravenců, kteří napadají všechno železné, když se někde napravo před mnou ozvalo zapraskání větví. Strnul jsem. Praskání se ozvalo znovu. Tentokrát blíže a přímo proti mně. A pak se ten tvor vynořil z mlází. Spodní čelist mi klesla téměř až na prsa. Ooouu... Ne všechno je v Želese stejné!

Ten tvor vypadal jako opice, rozhodně šlo o humanoida, jen jeho končetiny byly podivně deformované... Pohyboval se shrbenou chůzí jako pračlověk nebo yetti, himalájský sněžný muž, a místo kůže měl srst z načervenalých železných jehliček. Podíval se na mě modrýma lidskýma očima, jakoby mi chtěl něco říct, ale z jeho úst nevyšlo jediné slovo. Pak se prudce otočil a zmizel v pralese stejně nečekaně, jako se objevil. Nevím, jak dlouho jsem jen tak stál na místě. Co to bylo? Nebo kdo? Co se stalo s lidmi té noci, kdy vznikl Železný les? Zemřeli? Nebo se proměnili... V co vlastně? Ve tvora, kterého jsem právě zahlédl? Do hlavy mě udeřila šiška z bromovice. Okamžitě jsem se probral. 4


Nestůj tu jako Rakušák před Temelínem! Musíš najít Jolanu!

Kovová konstrukce měřila na výšku asi tři metry a na délku přibližně dvojnásobek. Vypadalo to, jako by ji od zbytku letadla oddělil jediným čistým řezem autogen. Mé tušení tedy bylo správné. Pilotní kabina! Obešel jsem její ostrý okraj. Dlaně se mi začaly třást. Co když je mrtvá... V kabině panoval nepopsatelný nepořádek. Brodil jsem se po kolena v troskách letadla k rozbitému plexisklu na přídi, a přitom obracel a přesouval nářadí, měřící přístroje, plynové masky, hasící přístroje, komunikační techniku a další harampádí. Pod mosazným jídelním stolkem se zelenou plastovou deskou jsem narazil na mrazivě studenou ruku... Srdce mi skočilo až do krku, ale vzápětí se vrátilo pod žebra. Paže byla mužská, se silným předloktím a mozolnatými prsty. Na modré uniformě se zlatě leskly rovnoběžné prýmky. Před vnitřním zrakem se mi otevřela dětská encyklopedie vojenských, policejních hasičských a pilotních hodností. Našel jsem v ní bez problémů čtyři zlaté prýmky. Paže patřila kapitánovi. A kapitán byl mrtvý.

„Pomoc...“ zašeptal někdo za mnou. Okamžitě jsem se obrátil. Na muže byl hlas příliš tichý, možná kvůli utrpení, které se v něm nedalo přeslechnout. Nebo beznaději... Hlas přicházel zvenčí. Začal jsem se prodírat troskami zpět k východu. „Prosím...“ zašeptal znovu hlas, tentokrát zřetelněji. Někdo tu je! Vydrápal jsem se z kabiny ven a vydal se na opačnou stranu. „Kde jste?“ „Prosím...“ ozvalo se tichounce, jako by dotyčný ztrácel poslední síly. „Už jsem u vás, vydržte!“ 5


Zoufale jsem obíhal příď Boeingu, ale nikoho jsem neviděl. Kde jen sakra může být!? Prakticky jsem o něj zakopl. Muž ležel na zádech ve stínu pod klenutým trupem letadla. Uniformu měl roztrhanou a zakrvácenou v oblasti břicha, nohy mu vězely pod dvoumetrovým kusem oceli a pěnové izolace. Nebylo těžké uhádnout, proč se nehýbe. Zubatá ocel mu prakticky amputovala obě nohy pod koleny. Ježíši... Otevřel oči a naše pohledy se setkaly. Bezděčně jsem zatajil dech. Ty oči patřily druhému pilotovi!

♦ V tváři byl popelavě šedý, dýchal rychle a přerývavě, a oči se mu pokrývaly matným povlakem. Nemohl jsem pro něj nic udělat. Přesto mě přemohl soucit. „Ničeho se nebojte, pomůžu vám!“ slyšel jsem se slibovat nesplnitelné. Ale záhadný muž mě zarazil gestem ruky. „To už je zbytečné,“ řekl tiše. „Jsou důležitější věci...“ „Musím vám něco říct, ech...“ pokračoval falešný pilot s bolestivou grimasou. „Poslali mě rytíři, Rada... Měl jsem vás přivést na Auroru jedním z proudů, ale proudy...“ zakuckal se, „Nejsou stabilní... Pán je ruší... Nepovedlo se mi kontaktovat vás za příznivějších okolností... Ale našel jsem... něco jiného... poklad... Abé..“ „Jaký pán?“ nechápal jsem. „Jací rytíři? Čí poklad?“ „Pán Želesa... Rytíři... kamene...“ Ničemu jsem nerozuměl. „Co je Aurora?“ „Aurora ještě není,“ zašeptal muž. „Lidokovi táhnou na Paříž, zabíjejí, ničí... Jen vy je můžete zastavit...“ Očividně nebyl při smyslech, a slábl s každou větou. Nakonec mu hlava klesla bezvládně na hruď. Nemohl jsem mu pomoci, a přece jsem od něj nemohl odejít. Jsme tu jen my dva, jediní dva lidé. Jsem posledním bližním, kterého uvidí před smrtí... „Střezte se železných démonů...“ zamumlal muž. „Časonátor je...“ 6


Časonátor? To slovo mě okamžitě probralo. „Kde je časonátor?!“ Muž zvedl hlavu. Najednou vypadal střízlivě a ostražitě. „V mé kapse na hrudi.“ Ucítil jsem něco jako naději. S časonátorem se odtud oba dostaneme! Zachráníme se! Prohledal jsem nejprve pilotovu velkou šedou kapsu vlevo na hrudi, pak napravo, pod odznakem, ale nic jsem nenašel. Jiné kapsy neměl. Naději pohřbily tuny železa. „Není tu!“ vykřikl jsem zoufale. Muž přikývl, jako by pro sebe. Díval se mimo mě. „Tak už si to vzala...“ zašeptal. „Kdo ona?“ nechápal jsem. A pak mě to napadlo. Jolana? „Neviděl jste tady mladou ženu? Tu, která se mnou přišla do pilotní kabiny krátce před havárií?“ Rychle jsem ji popsal. Muž pohnul rty, ale nevyšel z nich ani hlásek. Zavřel oči a brada mu klesla zpátky na prsa. To je konec... „Viděl...“ zašeptal znenadání. Skoro jsem nadskočil. „Kde?! Byla naživu?“ „Ano... Ale odešla...“ „Kam?“ Pilot vzdychl. „Vezměte... Grr...ál...“ zachroptěl. „...obrovskou moc... Nikomu... nedávejte... Nikomu...“ řekl a natáhl ke mně pravou dlaň sevřenou v pěst. Ale pohyb už nedokončil. Zůstal jsem v Železném lese úplně sám.

♦ Železný les, zvaný též Želes, vznikl dvanáctého listopadu roku 2058 na území bývalého Slezska během první česko-rakouské války. Příčinou konfliktu bylo zhroucení trhu práce Evropské unie a všeobecný nedostatek elektřiny a teplých koblih. Pracovní trh Unie dosáhl na začátku padesátých let jednadvacátého století určitého nasycení: sedmdesát procent práceschopného obyvatelstva zasedalo ve dvanácti milionech 7


pracovních komisí a subkomisí. Převážná většina z nich byla zřízena za účelem potírání byrokracie, což se dařilo náramně, a proto počet komisí neustále rostl. Na konci padesátých let už byl každý obyvatel Unie kromě batolat a důchodců euroúředníkem. Ročně bylo vydáváno neuvěřitelných 17 miliard vyhlášek, regulací a norem, z nich každá jedna měla zajistit svým občanům lepší a kvalitnější výrobky, služby i požitky, zkrátka radostnější život. Jednou z těchto euronorem byla i ta o právu občanů EU na dostatek levné elektrické energie k výrobě sladkého pečiva. Jenže poté, co se celé Německo a Rakousko pokrylo větrnými elektrárnami tak hustě, že už mezi nimi neproletěl ani pták a jednotlivé lopatky větrníků se lámaly o sebe navzájem, vítr unavený normami přestal zničehonic foukat. A polovina Unie během jediného dne zhasla... Česká republika s nově vybudovanou jadernou elektrárnou Temelín II svítila dál. Z Unie jsme prozřetelně vystoupili už ve dvacátých letech. Možná proto nás naši hladoví jižní sousedé, samozřejmě pod rouškou tmy a jen za mrzkého plápolání svíček, tak podle přepadli... Chrabrá česká armáda okamžitě takticky ustoupila nejdříve k Praze, a její velení pak ještě o kousek dál na západ, do Londýna. V posledním záblesku odporu jsme odpálili raketu s biologickou náloží na Vídeň. Jenže se stala malá chybička. Raketa se za letu odchýlila z kurzu a dopadla dvacet kilometrů od Ostravy, na katastr obce Dobrá. To byla na dlouhou dobu, přibližně tak dvě stě let, poslední zpráva z regionu. A zprávy, které přišly pak, by těžko někdo označil jako dobré... Na zasaženém území ožilo téměř vše železné a kovové. Narodil se prapodivný les, v němž vznikly nové živočišné a rostlinné kovodruhy. V korunách oranžových zrezijedlí, šedých ocelkvojí a nahnědlých bromovic se proháněli pětimetroví rybošupinatí kapropejři a třímetroví električtí flajhoři, v jezerech čeřili vody dvoumetrové síroštiky dvouhlavé a sedmimetroví žraloci fosforeční, po polích uháněli čtyřmetroví, antracitově černí uhloni, v podzemí si vybudovali skrýše železci a metanoví skřítci... Co se tehdy stalo s lidmi? To nikdo netušil. Nikdo, kdo měl rozum, nevstrčil do tajemného lesa ani špičku nosu. Želes se stal zakázaným pásmem, mrtvou zónou, postrachem obyvatel okolních měst a regionů, červenou skvrnou ve tvaru trojúhelníku na stránce 12 v zeměpisném atlase pro šestou třídu... Nikdy by mě nenapadlo, že se do něj někdy podívám. Ale stalo se, a dokonce dvakrát. Poprvé se psal rok 2247 a bylo mi šestnáct. Teď je rok 2058 a mně je třicet. Že z toho nejste moudří? Tak to nejste sami... 8


♦ Váhal jsem. Měl jsem si vzít tu podivnou věc, kterou pilot svíral v dlani? Nezdála se být nebezpečná, ale ani užitečná. Chtěl ti ji dát, tak si vezmi, našeptával mi vnitřní hlas. Černá krabička mi vklouzla do dlaně skoro sama. Byla velká jako zapalovač, a přibližně tak těžká. Patřil k ní i stříbrný řetízek s ozdobným rudým kamínkem a monogramem, z něhož se dalo přečíst jen poslední písmeno ´R´. Co ta písmena znamenají? Komu tahle věc patřila? Její povrch byl naprosto hladký až na nepatrnou prasklinu u dna, která se táhla jako vlásečnice přes celý obvod. Jinak byla bez jediného škrábnutí. To mohlo znamenat jediné... Přejel jsem vlásečnici nehtem a lehce zatlačil. Pouzdro se bez jakéhokoli zvuku otevřelo. Zalapal jsem po dechu. Vnitřek byl napěchovaný spintronikou, jakou jsem v životě neviděl! V průhledném gelu se křížily laserové paprsky tenké jako vlas a vytvářely shluky jisker připomínající síť axonů a dendritů mozkových buněk nebo spleť galaxií v nesmírných prostorách vesmíru. Ty jiskry i paprsky se v mé dlani hýbaly, žily svým vlastním životem! Je to nějaký neuronový počítač? Co tahle věcička vlastně umí? Ten problém mě naprosto pohltil. Spadal přece do fyziky, mé domény! Bezděčně jsem se začal procházet mezi troskami letadla a úplně přitom zapomněl, že nejsem doma v pracovně, ale v nejnebezpečnějším lese na světě. A to se mi málem stalo osudným. Před očima se mi mihlo něco velkého a černého, a než jsem stačil mrknout, udeřilo mě z boku do hlavy...

Kapitola III. Ptág

Tohle jsem si přál celý život: mít fyzickou schránku, která nepodléhá lidským slabostem ani rozmarům počasí. Byl jsem spokojen, jak jen tvor mého ražení mohl být. Konečně jsem byl lidokov... 9


(vyprávění Abrahama Robinsona)

Okamžitě jsem se přikrčil a reflexy, o kterých jsem neměl ani tušení, mě dlouhým skokem katapultovaly pryč z nebezpečí. Jako pardál jsem přeskočil hromady šrotu a sotva jsem dopadl na zem, svíral jsem v levačce metr dlouhou železnou tyč jako zbraň. Ale byl to planý poplach. Útočníkem byla jen velká dřevěná bedna, která vypadla z úložného prostoru. „Fuj, to jsem se ale lekl...“ zabručel jsem. „A co mám řřříkat já!“ vykřikl hlásek z bedny. „Když jsem tu zavřřřenej!“ Ztuhl jsem na místě. No tohle!! Vyjukaně jsem obešel dřevěnou schránku. Na výšku měla asi padesát centimetrů, na délku a šířku možná šedesát. Člověk by se do ní určitě nevešel! Pokud by to nebyl fakír... „Kdo jsi?“ zeptal jsem se. Uvnitř něco zlostně zaprskalo. „Pusť mě ven! Polámal jsem si pérrrka! Sakrrra!“ „Ty budeš papoušek! Kde se ale ta hromská věc otevírá?“ Odtrhl jsem zbytky obalu, očistil bednu od všech nálepek, ale víko jsem nenašel. Nakonec jsem se rozhodl pro trochu síly v kombinaci s vrozenou šikovností a metrovou tyč použil jako páčidlo. Každý člověk se občas dopouští chyb, a mně se jediným lupnutím podařilo vyrobit hrubku, jaká se jen tak nevidí. Osvobodil jsem z dřevěného vězení tvora, který mě měl jednou zradit...

♦ Bedna s křupnutím povolila a kolem nosu mi s tichým skřehotáním prolétlo něco pestrobarevného. „Ty nejsi papoušek!“ vykřikl jsem úžasem. Přede mnou se vznášel naprosto neuvěřitelný exemplář, zázrak přírody, nebo spíše produkt pokročilého genového inženýrství v kombinaci s šíleným designem nějakého naprosto praštěného biologa... Tvor velikostí připomínal bažanta. Jeho tělo zářilo v duhových barvách jako ocas páva, s pávem měl společná i dlouhá zelená péra na zadku, ale bez modrých ok. Jen na hlavu se barev jaksi nedostalo, jednotvárnou čerň kazil pouze tyrkysový střapec nad čelem, a co se týká tvaru, byla dokonale kočičí. 10


„Jsem Ptág!“ oznámil hrdě opeřenec a změřil si mě přivřenýma šelmíma očima v barvě pomeranče. „A papoušky nesnáším!“ Nemohl jsem se na něj vynadívat. „ Já jsem Tom,“ představil jsem se pomalu. Bože, koho by napadlo, že někdy uvidím mluvící kočku s křídly a pavím ocasem! Ale hříčka přírody se mi vznášela přímo před nosem. „Kdo tě zavřel do té bedny? A proč?“ vyzvídal jsem. „Chtěli mě trrransporrrtovat někam do Amerrriky a prrrrodat do cirrrkusu! Fujjj! A kdo by mě asi zavřřřel, trrroubo?! Lidi přřřece!“ durdil se pták. Pochopil jsem, že tenhle ptáček bude pěkný mrzout a cholerik. „Nemusíš se hned rozčilovat,“ řekl jsem. „Už jsi volný. Můžeš si letět, kam se ti zlíbí.“ „Pěkná irrronie!“ zaprskal pod kočičími vousy Ptág. „Kam mám asi letět, když to tu neznám?“ „Jestli mě budeš štvát, zavřu tě zpátky do bedny!“ pohrozil jsem. Ptág ztichl. No proto... „Naše letadlo se rozbilo, vypadá to, že jsme přežili jen já a ty,“ vysvětlil jsem situaci. „Mohl bys oblétnout nejbližší okolí a podívat se, jestli je tu přece jen někdo není? Někdo živý?“ Ptág prudce zamával křídly. „Dobrrrá, rrrozhlédnu se,“ zamroukal a zmizel mi z očí. Posadil jsem se na kus plastu, který dřív mohl být součástí toalety. Čím jsem si jen při svém druhém pobytu v Želese vysloužil zrovna takového společníka? Někdo má prostě pech... Jedno jsem ale věděl jistě. Pokud se ta obludka nevrátí, chybět mi nebude.

♦ Nevím, jestli jsem si přál víc: aby Ptág někoho objevil, nebo aby nikoho nenašel. Nebo se pro jistotu vůbec nevrátil. Proč to nepřiznat. Mohl mi přinést špatné zprávy o Jolaně... Měl falešný pilot pravdu, když ji viděl, nebo jen blouznil? Proč by Jolana opuštěla místo havárie? A kam by se vydala?

11


A tak jsem jen seděl na zbytku záchodové mísy a přemýšlel o tomhle zatraceném Železném lese, který mě už jednou málem zahubil, a který se očividně snažil zkomplikovat mi život mírou víc než vrchovatou. Pro někoho je osudová láska, pro jiného peníze. Jen Šperka musí mít zrezivělý les, le bois fatale... Ve večerním svitu vypadal les přízračněji než jindy. Oranžové nebe mezi větvemi zrezijedlí tmavlo, sluneční paprsky procházely lesem téměř vodorovně a vytvářely na kmenech stromů a balvanech neuvěřitelně proměnlivou mozaiku tvarů a barevných odstínů. Některé z těch tvarů se hýbaly, ačkoli bylo bezvětří. Asi bych si měl pořídit pořádnou zbraň... Vysoko nad lesem zaskřehotal obrovitý kapropejr. Rozpětím křídel mi připomněl bájné pterodaktyly z éry dinosaurů před šedesáti pěti milióny let. Ale tenhle létající gigant se živil naštěstí jen rybami a ze své minulé výpravy jsem věděl, že na lidi neútočí. Zaslechl jsem slabé „errr“, které sílilo. Ptág se vracel. Bezděčně jsem zaťal studené prsty v pěst. Bože, prosím, ať nenese špatné zprávy... „Aby to čerrrt sprrrral!“ zanadával nevychovaný mutant a zakroužil mi nad hlavou. „Nikoho jsem nenašel! Živého ani mrrrtvého!“ Vstal jsem. „Tak půjdeme.“ „Ale kam?“ zamňoukal Ptág. „Ven z lesa. Vidíš ty magnetorosty?“ ukázal jsem na malé černé bobulky, přilepené k houštině zinkolistů. „Ukazují vždycky k severu. Když půjdeme na severovýchod, jsme za hodinu na hranicích Želesa, u břehů Cholše.“ Ptág přikývl svou kočičí hlavou. „To by šlo,“ zaprskal. „Ale mně se nechce letět. Jsem unavený! Taxi!“ zakňoural hlasitě. „Je tu někde taxííííí?!“ Lesem to zašumělo. Chytil jsem Ptága za péra na ocase, až sebou bolestí škubl. „Půjdeme na severovýchod, a ty budeš zticha, jinak ti vytrhám všechno peří, zakroutím ti krkem a nakonec tě vykuchám, jasné!?“ zahrozil jsem. „Tady není žádné taxi, žádné město, žádná civilizace! Tady je Želes, nejstrašnější les pod sluncem!“ Ptág zamžoural úzkýma zorničkama a slabě mňoukl: „Rrrozumím...“

12


Bylo mi jasné, že hledat Jolanu by bylo stejné jako hledat mikroba v těle dinosaura. Jediná pomoc mohla přijít zvenčí, z firmy Redstone. Tahle společnost tajně kontrolovala a do jisté míry i řídila Želes, a využívala časonátory k přemisťování osob v blízkosti Lesa napříč Časem. Pokud mi nebudou chtít pomoci, přinutím je. Ale nejdřív se musím dostat ven z tohohle zpropadeného lesa! Nabral jsem kurz „jednu hodinu“, jak by řekl navigátor. Ptág letěl asi dva metry za mnou ve výšce hlavy a jeho jediné projevy se omezily na občasné zlostné prskání, když se mu při střetu s kovovými větvemi ulamovala pérka. Minuli jsme houští žiletkovitých ostnáčů, hnízdo drátonohů, připomínajících dlouhonohé čápy. Pak nám přes cestu přeběhl zrezivělec velikosti jezevce, na kterého Ptág zaútočil drápky, ale k žádnému boji nakonec nedošlo, zrezivělec nám unikl z dohledu pod závějemi listí, které ještě opadalo ze stromů, těch skutečných a nefalšovaných... Skrze zrezijedlový háj jsme si proklestili cest na malou mýtinu, když se ozvalo rytmické bubnování. Dal jsem Ptágovi znamení, aby se skryl, a sám jsem si přidřepl za trs oranžových měděněk. Bubnování sílilo. Připomínalo cval koní při dostizích. A pak se kolem nás prohnali asi dva metry vysoká ocelově lesklá stvoření, šrouboně, jedna z variací kovoňů. O těchto tvorech jsem věděl, že se živí olejem a nejsou nebezpeční. Ale jak se tahle informace ocitla v mém mozku, to jsem netušil... Smaltované hranaté zadky šrouboňů zmizely v přítmí lesa, bušení železných kopyt utichlo. „Můžeme ven z úkrytu,“ zašeptal jsem. Na Želes padala tma, na nebi se rozzářily nejjasnější hvězdy a s nimi i první souhvězdí, symbolicky souhvězdí Pastýře. Jeho vedení bych teď potřeboval... Musel jsem rozhodnout o dalším postupu. Přespat, nebo jít dál po tmě? K Cholši nám zbývala snad jen půl hodina. Na druhé straně mýtiny se ježily zrádně ostré smrkořízy, schopné nakrájet maso na tenké nudličky při jediném špatném kroku. Do háje smrkového... Dilema nakonec rozřešil Ptág. Nejdřív se mi zdálo, že vyšel Měsíc. Ale byl to klam. Světlo vycházelo z mnohem nižšího zdroje než z oblohy, z míst pod korunami stromů... Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil. To světlo vydává Ptág! 13


Ocasní pera mého prostořekého, ptako-kočičího souputníka, nesloužila jen k parádě! Musí jít o bioluminiscenci, přirozený způsob, jak některé organismy vydávají elektromagnetické vlnění ve viditelné oblasti spektra... Ptág nade mnou plul jako pouliční lucerna. Jeho světlo bylo tlumené, a přece natolik jasné, že jsem viděl do okruhu několika desítek metrů. Otočil ke mně hlavu a zamručením mě vyzval, abych no následoval. Poslechl jsem jako v mátohách, jako opilý dvanáctkou Radegastem. Co může být šílenějšího než putovat Železným lesem za mrzoutským mluvícím kocourem, který lítá jako bažant a svítí jako světluška?

♦ Vyhnuli jsme se smrkořízům a vkročili do háje bromovic. Obklopilo nás ticho, jaké se v civilizaci nevyskytuje, nalepilo se nám na kůži a pod peří jako lepkavý svrbící pot. Ale dobře jsem věděl, jak tenhle klid umí být zrádný. A v Ptágově světle nás mají predátoři jako na zlatém podnose. Můj racionální mozek mě ale uklidnil: noční dravci přece vidí i po tmě, takže jim Ptágovo světlo nepomůže. Spíše dravce odradí. Nebo oslepí. Potom bychom byli ve výhodě... Cesta k spásné Cholši ubíhala rychle a bez problémů. Přelezl jsem několik vyvýšenin pokrytých rudými zinkorosty, obešel dlouhé vlnité smejky, kteří se rozvalovali v trsech měděněk, a v myšlenkách se mi jako bublinky vzduchu stoupající k vodní hladině rodily nápady, jak překonat dravý a zrádný proud slezského toku.

♦ V bledém světle Ptágových per se hladina řeky leskla jako mastná olejová skvrna. Cholše byla téměř sto metrů široká a její maximální hloubka dosahovala bezmála sedmi metrů. Zapátral jsem v paměti, co o téhle Hraniční řece ještě vím. Její tok se ve školním atlase modře klikatil od jihovýchodu k severozápadu až k soutoku s mohutnější Hodrou poblíž Kopytova. K Cholši se vázalo několik legend a bajek, a také její podivní a zároveň nebezpeční obyvatelé – půlmetrové pijavice schopné vysát naráz až litr krve, dva metry dlouzí a červenožlutě pruhovaní tygří pstruzi, téměř metrákoví vodní vlci žijící ve smečkách a lovící železné koníky nebo olovění korýši s klepety z ocele... Ale i kdybych měl vyplivnout duši, na druhou stranu prostě musím doplavat. Navíc Cholše teče směrem ven ze Želesa. Nechám se unášet proudem a vyplavu v Polsku... 14


Vstoupil jsem do řeky. Nabral jsem do bot tekutý mrazivý chlad, který se vzápětí zvedl až ke kolenům. Ptág popoletěl dopředu. Cholše vypadala neobvykle klidně a mírně. Odvážil jsem se do jejího toku po pás. Na druhý břeh jsem stále nedohlédl. Dno se prudce svažovalo. Lehl jsem si na břicho, voda se rozstříkla do stran. Stačilo několik temp a břeh na straně Želesa se ztratil ve tmě. Voda mě pohltila ze všech stran. A co bylo horší, proud řeky mě popadl za košili, zamával mnou jako s opilcem a mrštil plnou silou kupředu, do nejčernější temnoty...

♦ Ještěže jsem měl svého Ptága! Kočičí opeřenec věrně kopíroval mou divokou trajektorii skrz víry, peřeje a drobné vodopády. Plavání nepřicházelo v úvahu. Síly mi stačily jen na to, abych udržel hlavu nad hladinou a vyhýbal se balvanům, větvím a dalším překážkám. Řeka si se mnou hrála, jako bych byl korkovou zátkou vystřelenou z láhve šampaňského, točila mnou v baletních výkrutech, smýkala přes jezy, protahovala přes kovová houští ostrůvků uprostřed řečiště. Musíš vydržet! Proud tě vynese z Lesa! A pak to konečně přišlo, proud zvolnil svůj zběsilý běh a řev řeky pozvolna utichl. Cholše se rozlila do šířky. Nad hlavou mi prolétlo nazelenalé bažantí pero a pak i celé tělo. Ptág se pod vousy lišácky usmíval a spokojeně mručel. To znamenalo jediné... Dokázali jsme to! Jsme venku!

♦ Přestal jsem pasivně šlapat vodu. Vrátila se mi chuť do života, plaval jsem ke břehu s vervou hodnou olympijského závodníka. A břeh zarostlý trávou a křovím se nezadržitelně blížil. Chytil jsem se nejbližší větve a přitáhl se na mělčinu. Větev mě popadla za krk a stiskla. Leknutím jsem vykřikl! Vzápětí se mi výkřik vrátil zesílený ozvěnou s hrozivě známým kovovým „plong“. V jediném okamžiku mi hrůzou zamrzly všechny obratle. Bože! Jak je to možné!? Stromy nade mnou kovově zacinkaly ve větru. V dálce něco ocelově zadunělo. V chřípí mě zalechtal měděný prach... 15


Jsme pořád v Želese!

♦♦

Kapitola IV. Záchranář

Pán nás shromáždil kolem, nekonečné zástupy kovových kreatur dychtivých splnit každý Jeho rozkaz, a nad hlavami nám létali ptágnomové. Pán zavelel, ptágnomové napjali svá ohromná křídla směrem, který ukázalo ŽeZlo, a my na zemi vykročili jako jeden muž, sto tisíc tvorů zvedlo nohu a duplo jí do země, až se roztřásl celý Les, a brzy se měl roztřást celý svět. Armády Lidokovů, a mezi nimi i já, se vydávaly dobýt Svět... (vyprávění Abrahama Robinsona)

„Zmlkni!“ zašeptal cizí hlas a paže uvolnila sevření. V Ptágově mihotavém světle jsem spatřil tvář muže, kterému patřila dlaň na mém krku. Mohlo mu být asi čtyřicet let, měl dlouhé tmavé vlasy, neholenou tvář se spoustou škrábanců, límec jeho košile byl roztrhaný a pocákaný tmavými fleky, nejspíše krví. „Kde to jsem?“ vypravil jsem ze sebe nesouvisle. „Plaval jsem v řece... A teď tohle... Proud Cholše mě měl přece zanést do Polska, pryč ze Želesa!“ „Cholše zmenila svoj tok po vzniku Lesa, teraz tieče obrátene...“ vysvětlil slovensky nezmáný. „Kdo jste?“ „Som Miro Demján,“ zasípal muž se slyšitelnou námahou. „Záchranár zo Súlova.“ Súlov znám, jezdil jsem tam na skály! Vzpomínky z lezení na Veži nad Ohniskom vystřídaly stránky z historie Želesa, listoval jsem jimi jako v kronice, dokud jsem se neocitl u předmluvy. A z té jsem okamžitě pochopil, odkud se tu vzal... „Vy jste letecký záchranář?“ „Hej,“ vzdychl slabě Slovák. „Je vás tu více?“ Muž na mně upřel oči, v nich svítilo jen bělmo, unavené a rezignované. „Nie je tu už nikto.“ „Ale do Želesa se vás vypravilo třicet, nebo ne?“

16


„Áno, tridsať dva. Ale zostal som iba ja... Ostatný...“ muž zaváhal a jeho oči zasvětélkovaly strachem. „Ostatný už nie sú...“ Polkl jsem. Želes je dostal... „A kto ste vy?“ „Jsem...“ Jak mu to jen jednoduše vysvětlit? „Pocházím z roku 2247, v naší době je možné cestovat časem. Nedopatřením jsem se ocitl na palubě letadla letícího v listopadu 2058 z Krakova do Paříže, a s ním jsem se zřítil do Lesa...“ Někde v hrudi mi vyklíčil pocit viny. Ti muži zemřeli kvůli nám... „Tak vy ste z budúcnosti,“ řekl pomalu záchranář. „Mňa už nič neprekvapí...“ „To věřím,“ přikývl jsem. Ticho na chvíli přerušovalo jen šplouchání vln. „Kto je prezidentom Slovenska v tej vašej budúcnosti?“ vzdychl muž. Zauvažoval jsem, jak mu citlivě sdělit pravdu. „Slovensko už není.“ „Čože?!“ „Rozpadlo se asi na osm částí. Největší z nich je P.O.S.E.R., Podtatranská Socialistická Enomromská Republika, která sahá až k Bodrogu.“ „No to mňa poser... A čo okolie Bratislavy?“ „Bratislava? Byla připojena k Velké Vídni. Jako městský obvod číslo čtyřicet sedm nebo tak nějak.“ „A Žilina?“ „Tu myslím rozkradli.“ „Takže nezbolo nič...“ „Ale ano, P.O.S.E.R. má sice záporný hrubý domácí produkt, zato Kysucké biskupství si vede docela dobře. Obchoduje s lidskými hříchy na papežské burze ve Vatikánu. Kombinovaný index hříchů je v současnosti na rekordní výši. Hrubý domácí produkt Biskupství je na úrovni Švédska!“ „Povedal si, že íde o Biskupstvo? A kto je biskupom?“ „Myslím, že Jeho Eminence Vladimír Mečiar XVIII.“ „Čože?!“ 17


„No ano...“ „Nemožem uverit, že Mečiar založil takú dynástiu!“ „Nezaložil.“ „Nechápem...“ „No Mečiar neměl žádné potomky. Vždy, když zemře, převezme po něm vládu jeho klon. A tak už to jde skoro dvě století...“ „Áha.“ Slovák zmlkl. Ani jsem si neuvědomil, že jsem stále po ramena ponořený ve vodě. „Pomůžete mi na břeh?“ zeptal jsem se a hmátl po jeho paži. Muž se chabě ušklíbl a natáhl ke mně obě dlaně. Někde v dálce zahoukala sova. Muž sebou škubl, odtáhl se a převrátil na bok směrem k hlasu. „To je on,“ zašeptal. „Železný démon...“ „Kdo?“ nechápal jsem. „Démon, ktorý dostal mojich kamarátov, a taky mňa.“ Až teď jsem si toho všiml! Jeho tělo končilo pod pasem. Pod opaskem, tam, kde měly být podle všech anatomických zákonů lidské nohy, se bořily do bahna dvě železné trubky silné jako mužské stehno... „To sa mi stalo, keď sa mňa dotkol,“ zachroptěl muž. „Pak som sa plazil, tri dni a tri noci, tu k rieke. Ale už nemožem, nevládzem...“ Houkání se ozvalo znovu, tentokrát mnohem blíže. Rozhodně to nebyla sova. Ten zvuk byl hlubší, silnější a také kovovější. A naháněl strach... Nešťastný záchranář se otočil zpět ke mně. „Schovte sa! Už tu bude!“ S tím ke mně natáhl ruku a silou, která mi připadala téměř nadlidská, mě za hlavu potopil pod hladinu Cholše...

♦ V uších mi nejprve zalehlo a pak je naplnilo monotónní hučení vodního toku. Pár centimetrů nade mnou mizela Slovákova ruka. Vzápětí se nad hladinou rozlilo podivné žluté světlo. Světlo rostlo a jasnělo, nemělo žádný pevný tvar ani velikost. Očividně se přesouvalo směrem ke břehu, k místu, kde jsme se oba skrývali, já pod vodou a Miro na souši... Přikrčil jsem se hlouběji ke dnu.

18


Záře si mě nevšimla a zamířila ke břehu. Chvíli se nic nedělo a pak cosi dopadlo do vody. Po hladině se z toho místa rozběhly soustředné kruhy. Tmavá kulatá věc, která kruhy vytvořila, se potápěla pomalu, vlály kolem ní jemné chaluhy pokryté perletí drobných vzduchových bublinek. Nevím, jak dlouho mi trvalo, než jsem v chaluhách poznal lidské vlasy... Věcí, která se potápěla na dosah ruky od mě, byla záchranářova hlava, oddělená od trupu s chirurgickou precizností.

♦ Hrůzou jsem málem vykřikl. Do úst mi vniklo několik mililitrů studené, rzí chutnající vody. A směrem k hladině, přímo k záři, stoupal rej nevinných bublinek... No nazdar! Slovákova hlava dopadla na dno a otočila se ke mně vypoulenýma očima. Musel jsem si ústa znovu zacpat dlaní. Bublinky zabušily na hladinu a záře zesílila. Jako přes tlusté zprohýbané sklo jsem pozoroval její záhyby, snad končetiny, a pak se to světlo přiblížilo až úplně k hladině, jen třicet centimetrů od špičky mého nosu. Už to nebyla beztvará zářící hmota. Mělo to tvar! A dokonce i tvář! Zazmítal jsem se ve vodě čirým děsem. Zíral na mě Železný démon!

Pokračování příště

19

Proudy Želesa - 2. část  

2. část Proudů Želesa, románu Jiřího Mazurka na pokračování

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you