Předmluva
K
dyž mě v létě roku 1986 monsignor Luigi Giussani, zakladatel hnutí Comunione e Liberazione, pozval, abych v Collevalenzi vedl duchovní cvičení pro kněze jejich hnutí, na mém stole se zrovna ocitla kniha, ve které Josef Pieper sestavil a znovu publikoval svá pojednání na téma „Milovat, doufat, věřit“, původně zveřejněná v letech 1935, 1962 a 1971. Tato okolnost mne přiměla k tomu, abych v duchovních cvičeních pojednal o třech „teologálních ctnostech“ na základě těchto filozofických úvah Josefa Piepera. To je vysvětlením skutečnosti, že především třetí kapitola svým základním myšlenkovým zaměřením sleduje Pieperův výklad, kterému vděčím za několik velmi cenných citací z Tomáše Akvinského. Můj vlastní příspěvek spočíval v teologickém a duchovním doplnění Pieperovy filozofické úvahy, která má ostatně zaměření rovněž křesťanské. K požadavku publikovat tuto práci, který vzešel od účastníků exercicií v Collevalenzi, jsem se zpočátku stavěl zdrženlivě. Když jsem však po dvou letech znovu procházel svůj rukopis, připadlo mi, že spojení
filozofie, teologie a spirituality, k němuž při této přípravě došlo, by mohlo být prospěšné a mohlo by čtenářům nabídnout nové pohledy. Při překladu do němčiny jsem texty ještě jednou přepracoval, aniž bych chtěl setřít charakter mluveného slova, přičemž jsem záměrně ponechal beze změny i odkazy na původní podnět k sepsání těchto proslovů. Zůstává tak zachována bezprostřednost přednášek, která zároveň otvírá možnosti další konkretizace. Abych ještě zkompletizoval snad poněkud zlomkovité úvahy o lásce, doplnil jsem je v knižním vydání o dvě homilie, které jsem pronesl v létě 1988 v Chile. Doufám, že i tato malá knížka, podobně jako přednášky a promluvy, z nichž vznikla, může posloužit k novému prohloubení základního postoje, v němž se lidská existence otevírá Bohu, a tak se stává vpravdě lidskou. Josef kardinál Ratzinger, Řím, Popeleční středa 1989
I. VĂra
V
úvahách této knihy nejde především o promýšlení teorií. Tyto úvahy mají být pozváním k „duchovním cvičením“. Co to vlastně znamená? Co tu budeme dělat? „Cvičit“ můžeme jen to, co už nějak ovládáme. Cvičení už předpokládá nějaký základ. Ale teprve cvičením si příslušnou charakteristiku osvojuji, takže jí mohu disponovat, aby byla k užitku. Klavírista musí „procvičovat“ své umění, jinak o ně přijde. Sportovec musí „trénovat“ – jedině tak dosáhne na vrchol svých možností. Zlomím-li si nohu, musím nacvičovat pohyb uzdravujícího se orgánu, aby svou funkci znovu uměl zvládat, a tak dále. Co chceme „cvičit“ během těchto dní? Exercicie jsou nacvičováním křesťanského způsobu života, jsou cvičením života víry. Cvičíme se v křesťanství. Jelikož ale křesťanský život není nějakým zvláštním uměním vedle ostatních jiných umění, nýbrž prostě opravdově prožívaným lidským životem, mohli bychom také říci, že se chceme „cvičit“ v umění správného života. Chceme si lépe osvojit umění všech umění – umění být člověkem.
Tu nám hned vyvstává celkový pohled na náš život. V naší dnešní společnosti existuje vysoce vyspělý
systém profesionálního vzdělávání, který v maximální možné míře rozvíjí lidské schopnosti ovládat věci. Lidská schopnost v ovládání světa dosáhla takové výše, že to u člověka vyvolává skoro závrať. V schopnosti „dělat“ jsme se stali hodně velkými, avšak v bytí, v umění existovat to vypadá zcela jinak. Víme, co se může z věcí a lidí „udělat“, ale o tom, čím věci jsou, čím člověk je, už vůbec nemluvíme. V těchto dnech nám musí jít o toto ztracené umění, o umění žít. V tomto smyslu se ocitáme ve stavu podobném mnohočetné zlomenině. Musíme se znovu postupně učit „chodit“ ve víře, musíme se pomalu znovu naučit používat své vlastní vnitřní síly. Přednášky mohou být při tom jakýmsi návodem, prvním podnětem k osobnímu i společnému vnitřnímu nasazení, o které především jde, pokud mají být „exercicie“ k užitku. Víra je základní akt křesťanské existence. Aktem víry vyjadřujeme podstatnou strukturu křesťanství, odpověď na otázku, jak je v umění lidského bytí možné dosáhnout cíle. Odpovědi jsou totiž různé. Ne všechna náboženství jsou i „vírou“. Buddhismus ve své klasické formě například nesměřuje k tomuto aktu přesahu sebe sama, k setkání s tím, který je zcela jiný, s Bohem, který ke mně hovoří a zve k lásce. Pro buddhismus je spíše příznačné radikální zvnitřnění: nevystoupit, ale vstoupit, což má vést k osvobození od jha individuality, od břemena osobního bytí, k návratu do společné 10
II. Naděje
1. Optimismus moderní doby a křesťanská naděje
B
ylo to v první polovině sedmdesátých let, kdy jeden člen naší skupiny podnikl cestu do Holandska, kde tamní církev vyvolávala kolem sebe stále větší diskuse. Jedni ji považovali za nadějný obraz lepší církve zítřka, jiní za symptom rozpadu, logický to důsledek přijatého postoje. S jistou zvědavostí jsme čekali na zprávy, které nám měl náš přítel podat po svém návratu. Jelikož to byl přímý člověk a přesný pozorovatel, vyprávěl nám o všech projevech úpadku, o kterých už jsme leccos slyšeli: prázdné kněžské semináře, řády bez dorostu, kněží a řeholní osoby, kteří houfně opouštěli své povolání, úbytek zpovědí, dramatický pokles návštěvnosti bohoslužeb a tak dále. Přirozeně také mluvil o nových experimentech, které samozřejmě na zmíněných tendencích nemohly nic změnit, spíše je potvrzovaly. Skutečné překvapení této zprávy spočívalo ale v hodnocení, do něhož vyústila: přes to všechno je to úžasná církev, protože nikde nevládne pesimismus, všichni jdou s optimismem vstříc budoucnosti. Fenomén 47
všeobecného optimismu dával zapomenout na všechen úpadek a destrukci a stačil kompenzovat všechno negativní.
Při tom jsem v tichosti uvažoval. Co by se tak řeklo o podnikateli, který se topí v dluzích, ale přitom místo aby přiznal zlý stav věcí, hledal jeho důvody a odhodlaně se mu postavil, nabízí svým věřitelům svůj pouhý optimismus? Co je třeba si myslet o velebení optimismu, který zcela odporuje skutečnosti? Snažil jsem se přijít věci na kloub a promyslel jsem několik hypotéz. Optimismus by snad mohl být jen jakousi přikrývkou, která zakrývá zoufalství ve snaze překonat ho. Mohlo však také jít o něco horšího. Tento metodický optimismus mohli produkovat ti, kdo si přáli rozbití staré církve a snažili se bez velkého hluku a pod pláštíkem reformy vybudovat zcela novou církev, církev podle své chuti, kterou by ale nemohli uvést v praxi, kdyby byl jejich úmysl předčasně odhalen. Tak by byl tento veřejný optimismus jakýmsi uklidňujícím prostředkem pro věřící a vytvářel by prostředí, v němž by se mohla církev dle možnosti v tichu rozkládat, aby nad ní získali moc příslušní lidé. Takový fenomén optimismu by měl tedy dvě tváře. Na jedné straně by předpokládal bláhovou důvěřivost, ba až zaslepenost věřících, kteří se nechali uklidnit hezkými řečmi, na druhé straně by spočíval na vědomé strategii přestavby církve, 48
III. Naděje a láska
1. Naděje a láska v zrcadle svých protikladů
Ř
ekli jsme, že naděje je plodem víry. V ní náš život tíhne k plnosti všeho, co jest, k nekonečné budoucnosti, která se nám zpřístupňuje vírou. Touto plností bytí, k níž nám víra dává klíč, je bezvýhradná láska, láska, která je velkým ano k mé existenci a která mi ve své šířce i hloubce otevírá plnost všeho bytí. V ní mi Stvořitel všech věcí říká: „... všechno, co je moje, je i tvoje“ (Lk 15,31). Bůh ale je „všechno ve všem“ (1 Kor 15,28). Pro toho, komu on sděluje všechno, co je jeho, už neplatí hranice a omezení. Láska, které dosahuje křesťanská naděje ve světle víry, není nic soukromého a individuálního. Neuzavírá mě do mého malého vlastního světa. Tato láska mi otevírá v úplnosti všechno a všechno se skrze lásku stává „rájem“. Už jsme si řekli, že úzkostí všech úzkostí je strach člověka z toho, že nebude milován, jeho strach ze ztráty lásky. Zoufalství je tedy přesvědčení o naprosté ztrátě lásky a hrůza z naprostého osamění. Naproti tomu naděje ve vlastním slova smyslu je jistotou, že se mi dostane veliké a nezničitelné lásky a že už teď jsem touto láskou milován. 79
Naděje a láska proto patří bezprostředně k sobě, stejně jako se nedají od sebe oddělit víra a naděje. Jelikož tedy můžeme lásku plně pochopit teprve tehdy, když o ni uvažujeme v souvislosti s nadějí (a vírou), chtěl bych v této poslední úvaze ještě chvíli zůstat u tématu naděje – pochopitelně stále vzhledem k lásce, takže v zrcadle naděje zahlédneme, co je pravou podstatou lásky. V následující úvaze nás však povede ještě jedno hledisko. Pozitivní podstata věci se nám často správně otevře teprve tehdy, když jsme pochopili její protiklady. Proto bych chtěl objasnit některé překážky naděje, které jsou ostatně také překážkami lásky.
Křesťanská tradice zná dva postoje, které naději zásadně oponují. Je to zoufalství a opovážlivost. Když odhlédneme od jejich zdánlivé protikladnosti, zjistíme, že obě pozice jsou si velmi blízké a vnitřně propojené. Na první pohled by se mohlo zdát, že stojí pouze na okraji lidské zkušenosti, že se vyskytují jen v mezních situacích, a proto by ani neměly vzbuzovat přílišnou pozornost. To snad může být pravda, pokud oba tyto pojmy definujeme příliš úzce a omezeně. Avšak v stále sekularizovanějším světě, v němž lidská touha po nekonečnu beznadějně naráží na vysokou zeď konečnosti, už zoufalství není žádnou výjimkou, a to ani ve věku, kdy je naděje životu vlastní. A tak se zoufalství stává stále častějším jevem 80
Obsah
Předmluva.............................................................................................................. 5 I. Víra................................................................................................................... 7 1. Víra jako základní postoj v každodenním životě........................ 11 2. Je východisko v agnosticismu?........................................................... 14 Intermezzo: Pošetilost moudrých a podmínky pravé moudrosti...................... 19 3. Přirozené poznání Boha........................................................................ 26 4. „Nadpřirozená“ víra a její základy..................................................... 33
5. Rozvinutí základního principu........................................................... 35 a) Zakotvení víry ve vidění Ježíše a svatých..................................... 36 b) Ověření víry v životě............................................................................. 38 c) Já, ty a my ve víře................................................................................... 41 II. Naděje........................................................................................................... 45 1. Optimismus moderní doby a křesťanská naděje........................ 47 2. Tři biblické příklady k podstatě křesťanské naděje.................. 58 a) Prorok Jeremiáš...................................................................................... 58
134
b) Zjevení svatého Jana............................................................................. 61 c) Horské kázání.......................................................................................... 64
3. Bonaventura a Tomáš Akvinský o křesťanské naději............... 73 III. Naděje a láska......................................................................................... 77 1. Naděje a láska v zrcadle svých protikladů..................................... 79 a) Oslabení naděje a lásky v lenosti srdce (acedia)...................... 81 b) Dcery lenosti............................................................................................ 87 c) Způsoby sebeoslavování: občanský pelagianismus a pelagianismus zbožných............. 91 d) Strach, naděje, láska............................................................................. 93 2. K podstatě lásky........................................................................................ 98 a) Láska jako ano..................................................................................... 100 b) Láska a pravda – láska a kříž........................................................ 102 c) Co je sebeláska?................................................................................... 108 3. Agapé, její podstata a cesta................................................................112 4. Slovo z horského kázání......................................................................116 Epilog: Dvě homilie o víře a lásce......................................................121 „Co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Homilie na Lk 10,25-37.......................................................................... 121
Čistý pohled a dobrá cesta Homilie na svátek svatého císaře Jindřicha................................... 127
135