2. krok Pochopit pravý význam zpovědi
Mnozí z nás si se sv. Pavlem nejednou povzdechnou: „Nechápu, co dělám. Vždyť nekonám to, co chci, ale dělám to, co nenávidím“ (Řím 7,15). Navzdory tomu, že víme o Otcově lásce a ďáblově zlobě, stále znovu upřednostňujeme hřích. Potom se ptáme sami sebe: „Proč jsem to jen udělal? Vždyť přece vím, že je to špatné!“ Musíme si uvědomit, že jsme jen lidé a že ďábel je chytřejší než my. Budeme-li se spoléhat jen na své síly a na svůj rozum, budeme neustále prohrávat. Ďábel totiž ví, jak na nás. Nabízí nám hříchy zabalené do pozlátka. Také Eva, kterou chtěl ďábel nachytat, se nechala oklamat tím, že „ovoce stromu je dobré k jídlu, vábné na pohled, lákavé pro poznání moudrosti“ (Gn 3,6). Hřích nám často připadá chutný, krásný a lákavý… Ďábel nás obelhává a my spolu s ním obelháváme sami sebe: „Jenom jednou jedinkrát si kousnu, potajmu si zamlsám, už jen naposledy si to vychutnám, 21
Sedm kroků k dobré zpovědi
pouze dnes…“ Přemáhá nás žádostivost po tom či onom a tak se zamotáváme do nastražené pavučiny jako bezbranný hmyz. Výsledkem není požitek, ale zjištění, že jsme nazí – že nás ďábel odhalil, obnažil. Apoštol Pavel, který si povzdechl sám nad sebou, nad svou slabostí, nakonec dospěje k moudré odpovědi na otázku, proč neustále padá: „Abych se pro vznešenost těch zjevení nepyšnil, byl mi dán do těla osten, posel to satanův, aby mě bil do tváře. To proto, aby se mě nezmocňovala pýcha“ (2 Kor 12,7). Hřích nás pokořuje a činí nás závislými na Bohu, neboť „bez Božího požehnání marné lidské namáhání“. Bez Boha nezvítězíme. Potřebujeme si neustále uvědomovat jeho velikost a naši malost. „Co je člověk, že na něho myslíš, co je smrtelník, že se o něho staráš?“ ptá se žalmista (Žl 8,5). Kořenem všech hříchů je pýcha, touha být jako Bůh. Non serviam – nebudu sloužit. Ať slouží mně, já jsem korunou tvorstva. Než neustále kazuisticky měřit velikost hříchu, je důležitější mluvit o pýše, matce hříchu. „Toto je ještě lehký hřích, patří proto do této kolonky, ale tohle už je těžký, a patří tedy do jiné kolonky.“ Lidé se mě často ptají: „Je to či ono těžkým hříchem?“ Ale já nemám váhu, abych přesně zvážil, který hřích je jaký. Nauka církve v tom má přece jasno – kdo v závažné věci vědomě a dobrovolně 22
Pochopit pravý význam zpovědi
přestoupil Boží přikázání, spáchal těžký hřích. Posoudit to už musí ve svém srdci, ve svém nitru každý sám. Sebezpytování však musíme konat optikou lásky k Bohu a k bližnímu. Dívat se na svůj hřích způsobem: „nejít v neděli do kostela je těžký hřích, ale roky nemluvit s bratrem kvůli majetkovému sporu je v pohodě, protože za to může on“ je absolutně mylné. Velmi dobře to definuje Katechismus katolické církve, který uvádí: „Smrtelný hřích ničí v srdci člověka lásku těžkým porušením Božího zákona; odvrací člověka od Boha, který je jeho posledním cílem a jeho blažeností, a to tím, že dává přednost nižšímu dobru před ním. Všední hřích ponechává lásku ,naživu‘, ačkoli ji uráží a zraňuje.“5 Zpovídáme se ze všeho možného, ale z hříchů proti lásce se zpovídáme málo. Nemilovat Boha a nevěřit mu je základním hříchem. Jedná se vlastně o již zmíněnou pýchu, která značí, že milujeme jenom sebe a věříme pouze sobě. Někdy míváme otázku, kdo je nejvíc zodpovědný za Ježíšovu smrt – jestli velekněží a farizejové, nebo Pilát. Zodpovědný je však každý z nás – my jsme ho zabili svým hříchem, svou neláskou k němu a k bližním. 5 KKC 1855.
23
SEDM KROKů K DOBRé ZPOVěDI
Hříchem vždy nejvíc ubližujeme sami sobě. Všemohoucímu Bohu na nebesích ublížit nemůžeme. To však neznamená, že nezraňujeme jeho lásku k nám. Spisovatel Oscar Wilde k tomu jednou řekl: „Neexistuje žádný tajný hřích, všechno se zapisuje do tváře.“
Zpovídáme se ze všeho možného, ale z hříchů proti lásce se zpovídáme málo.
Hříchem ubližujeme i lidem kolem sebe. Když jsme otupělí nějakou hříšnou závislostí, ani si nevšimneme, kolik slz kvůli nám prolijí naši blízcí – rodiče, manželka, děti… Člověk je povolán, aby budoval vztahy, ale hříchem je narušujeme, někdy kolem sebe jakoby pálíme mosty. V konečném důsledku nás hřích izoluje od ostatních, roste kolem nás zeď, přes kterou se nedokážeme dostat k lidem, a oni se zase nemohou dostat k nám. My křesťané však máme spojovat, budovat mosty, a ne zdi, které rozdělují a izolují. Nejen z hlediska stavebního, ale i z duchovního se zdi budují snadněji než mosty. A o to náročněji se bourají. Každá 24
Pochopit pravý význam zpovědi
zpověď má proto bourat zdi a obnovovat mosty k Bohu i k bližním. Ježíš nám zpověď zanechal jako svůj velký dar. Po svém zmrtvýchvstání se zjevil učedníkům ve večeřadle, dechl na ně a řekl: „Přijměte Ducha Svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“ (Jan 20,22-23). Ježíš dobře věděl, že až se vrátí k Otci, budeme k němu potřebovat stále přicházet a osobně se s ním setkávat, aby nás očistil od hříchů. Proto ustanovil svátost smíření, ostatně stejně jako další svátosti, v nichž je on sám navždy přítomen. Osobně se mi více líbí pojmenování svátost smíření, než když mluvíme jen o zpovědi. Název svátost smíření totiž mnohem jasněji poukazuje na to, že ke smíření jsou vždy třeba dva. Bůh se s námi smířil jednou provždy, když „poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy“ (1 Jan 4,10). Záleží tedy pouze na nás, abychom se i my dokázali po každém podrazu omluvit a smířit se s Bohem. On nám neustále podává ruku, to jenom my zpravidla váháme, jestli do ní vložíme tu svou. Od Ježíšových dob se zpovědní praxe neustále vyvíjela. V Jakubově listu se například píše: „Vyznávejte se tedy vzájemně ze svých hříchů, modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Mnoho 25
Sedm kroků k dobré zpovědi
zmůže a velmi je účinná modlitba spravedlivého!“ (Jak 5,16). Veřejná zpověď měla v prvních křesťanských dobách svůj význam – společenství věřících bylo malé, jeden o druhém věděli, čím se kdo provinil, a prostřednictvím společného vyznávání svých hříchů docházelo ke vzájemnému smíření. Vynikla tak skutečnost, o níž jsme mluvili výše, totiž že hříchem neubližujeme jenom sami sobě, ale i lidem okolo nás. Časem se křesťanské společenství rozrostlo a veřejnou zpověď nahradila zpověď osobní, ušní. Ale ani všeobecná zpověď zcela nevymizela, ačkoli se používá už jen v mimořádných situacích. Někteří lidé namítají, jak nám může druhý člověk odpouštět hříchy. Zapomínají přitom na skutečnost, že hříchy neodpouští kněz, ale Ježíš skrze osobu kněze. Sv. Faustyně jednou řekl Ježíš toto: „Když se přicházíš vyzpovídat, buď si vědoma, že to já sám na tebe čekám ve zpovědnici. Zahaluji svou přítomnost osobou kněze, ale sám působím v duši.“6 Platí zde jednoduchá zásada: pokud se nedokážeme vyznat před člověkem, nedokážeme se vyznat ani před Bohem. Třebaže je to v současnosti velmi moderní, kněze nenahradí ani psycholog, ani psychiatr. Tím samo6 KOWALSKÁ, F.: Deníček: Boží milosrdenství v mé duši. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 2008, č. 1602, s. 590.
26
POCHOPIT PRAVý VýZNAM ZPOVěDI
zřejmě nechci říct, že tyto profese nejsou důležité. Každý zkušený kněz umí rozlišit, kdy je člověk spoután hříchem a kdy nějakou poruchou nebo nemocí, a sám ho v takovém případě pošle za kompetentním odborníkem. Ani psycholog, ani psychiatr ovšem svému pacientovi nemůže odpustit hříchy. To může udělat jedině Ježíš skrze osobu kněze. Jednou za čas je dobré přistoupit i ke generální zpovědi – ať už během duchovních cvičení nebo při příležitosti nějakého životního jubilea anebo před kněžským svěcením, či uzavřením manželství – a vyznat při ní všechny své hříchy od začátku života nebo od poslední generální zpovědi. Po svém duchovním obrácení a pak ještě asi dvakrát jsem tak učinil i já sám.
Ani psycholog, ani psychiatr ovšem svému pacientovi nemůže odpustit hříchy. To může udělat jedině Ježíš skrze osobu kněze.
Při generální zpovědi se člověk může na svůj život podívat s odstupem, z jakési ptačí perspektivy, a uvědomit si i určité souvislosti, traumata či zranění, která mohou být kořenem mnohých dalších 27
Sedm kroků k dobré zpovědi
hříchů. Tuto možnost nabízíme i my redemptoristé během lidových misií, kde k tomu bývá vytvořeno příznivé klima a atmosféra důvěry. Zároveň je však třeba rozlišovat mezi zpovědí a duchovním rozhovorem. Při zpovědi má hříšník vyznat své hříchy, nemá to být diskuze mezi knězem a hříšníkem, při níž by zanikal svátostný rozměr zpovědi. Pakliže člověk potřebuje něco rozebrat podrobněji, ať se s knězem dohodne na individuálním duchovním rozhovoru. Je užitečné mít stálého zpovědníka, který zná náš život, naše silné i slabé stránky, a tak nám umí lépe poradit, doprovází nás na duchovní cestě. Také sportovci mají stálého trenéra, neabsolvují tréninky pokaždé s někým jiným. Jednou za čas je ale dobré se vyzpovídat úplně jinému knězi, například na pouti, během lidových misií nebo duchovních cvičení. Cizí kněz nám může nabídnout zcela odlišný, nezainteresovaný pohled na náš život. Ze všeho nejdůležitější však je, abychom stále prožívali svou víru jako neustálou zkušenost obrácení a smíření.
28
Obsah
Úvod.............................................................................................. 5 1. krok Uvědomit si svou hříšnost a velikost Boží lásky...................... 9 2. krok Pochopit pravý význam zpovědi.............................................. 19 3. krok Nezanedbat dobrou přípravu................................................... 29 4. krok Vzbudit dokonalou lítost.......................................................... 39 5. krok Prožít zpověď jako setkání s milujícím Otcem...................... 47 6. krok Vykonat kající skutek nikoli za trest, ale z lásky.................... 57 7. krok Usilovat o projití těsnou branou.............................................. 65
71